Malíř
krajinář.
* 3. října 1894 v Charvátcích u Roudnice, † 16.1.1980
Ústí n.L.
Malíř Josef Zázvorka vyrostl v našem kraji, který ho
již v mládí učaroval svým panoramatem, které je z jedné strany vymezeno siluetou
Házmburku a od východu oblým tvarem památného Řípu. Pocházel z české kantorské
rodiny, učitelem byl jeho dědeček i otec František Zázvorka, který působil na
školách v Charvátcích, v Klapém a v Křesíně, nakonec ukončil svou dráhu jako
řídící učitel v Libochovicích. Z Libochovic pocházela i jeho matka a to z
rodiny Houdků, její otec byl v Libochovicích hostinským (Hostinec p.Josefa
Houdka, bývalé židovské městské číslo:XXVII. - nové číslo: 336. Původně
v tomto domě byla od 28.7.1813 Izraelská náboženská obec). Sám malíř
bydlel v mládí s rodiči v čísle popisném 375. Své mládí prožil
v tomto provinčním městě, což v něm zanechalo hluboké tvůrčí
vzpomínky v pozdějším věku, kdy byl na vrcholu svého malířského života. K
Libochovicím se právě váže i autorova nejrozměrnější malba a sice alegorická
kompozice „Žně“ pohled na Libochovice z Brníkovského esa. Obraz je od
svého počátku ve zdejší spořitelně. Také ilustroval Křenkovu pohádkovou bajku
"Házmburská saň".
Studoval od roku 1912 do roku 1915 na Uměleckoprůmyslové
škole v Praze u prof. Emanuela Dítě a prof. Arnošta Hofbauera a Karla Špillara.
V roce pak 1915 přešel na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru
Františka Ženíška, po jeho smrti pokračoval ve studiích až do r. 1918 u
Vojtěcha Hynaise. Žil v Libochovicích. Svá díla vystavoval na četných výstavách
severočeských umělců, samostatné výstavy byly uskutečněny v Libochovicích, v
Lounech, v Praze, Litoměřicích, Klášterci nad Ohří. V šedesátých letech
uskutečnil několik studijních cest do zahraničí, a sice do Bulharska, Albánie,
Jugoslávie, Rakouska a Alžíru. Je zastoupen ve sbírkách Severočeské galerie
výtvarného umění v Litoměřicích.
Autorova pouta ke krajině Českého středohoří sílila i
v jeho narůstajícím zájmu o archeologii, jíž se věnoval na úrovni přesahující
hranice běžného amatérského nadšení. Po válce pracoval na objevech a výzkumech
na Evani a v Podbradci pod vedením takových vědců jako je profesor Jiří
Neústupný, v Ředhošti spolupracoval s dr. Milanem Zápotockým. Také působil dva
roky jako správce muzea v Budyni n.O, jehož sbírky obohatil řadou
zajímavých nálezů. Ve svých soukromých studiích se neomezoval jen na dobu
pravěku, ale vlastně do konce jeho života ho zajímaly i kultury starověku a
černé Afriky. Tomu odpovídá i nevelká kompozice s černošskými dívkami
zachraňujícími bílého trosečníka, která je svéráznou alegorií, v níž autor
domýšlí vztah Evropy k africkému kontinentu, ze kterého již po tisíciletí těží
hmotně, ale v určitých údobích i duchovně a kulturně. Přesto se však většinou
Antonín Zázvorka alegoriím vyhýbal. Jako výjimku by bylo možno uvést jeho dvě
protilehlé kompozice "Noc" a "Den" pocházející patrně ze
samého začátku dvacátých let. Jeho dílo je poznamenáno také obdivem
k Mánesovi a jeho tvorbě. Jistý alegorický podtext má i obrázek
koupajících se pralidí i některé menší figurální kompozice. Rekonstruovat
autorův umělecký vývoj není snadné. Z ranných děl zůstaly v majetku malíře
jen zlomky, doba odvála i většinu obrazů ze středního období. Navíc autor
datoval své práce jen skutečně zřídka a navíc se bránil vřazování jednotlivých
děl do časových souvislostí, s tím, že smysl své práce nespatřoval v plynulém
rozvíjení vnitřní i formální problematiky. Spíše rozvíjel souběžně několik
námětových oblastí a pro každou pak užívá víceméně ustálený výrazový systém.
Kritici a lidé z uměleckých kruhů se o jeho díle
vyjadřovali těmito popisy: Nepředpojatým vztahem k motivu je rozený
impresionista i když se jen zřídka opírá o účinek volně pokládané malířské
skvrny. Naopak tvary spíše sumarizuje v realistickou zkratku, ve které se
dodnes ozývá něco z dekorativního stylismu, jak se od dob svého prvního vzepětí
v devadesátých letech různě transformoval přes zlom století hluboko do
třicátých let, zvláště u malířů regionálního zaměření. Obraz „Ležící akt“ z
roku 1918 připomíná závěrečnou dobu autorova studia na Akademii, kde se pod
vedením Vojtěcha Hynaise studoval akt v plenéru a sice v zahradě pražského
paláce Lobkoviců. Zajímavé jsou drobné kompozice dívčích a ženských aktů
kreslených olejovými pastely a těžko se chce uvěřit, že podle sdělení autora
pocházejí z konce padesátých a z šedesátých let (např. kompozice Koupání v
potoku, Dívky s bažanty atd.). Důsledným rysem a křehkou dekorativností
připomínají závěrečné tóny secesní epochy. Jaký kontrast k nim vytvářejí
Zázvorkovy pozdější tužkové kresby ze skicáku, jimiž autor glosuje zcela dnešní
život svého městečka i jeho okolí. Ostrost vidění a pohotovost v postihování
tvaru je u malíře jeho věku skutečně pozoruhodná. Několika čarami vyvolá
atmosféru tak zhuštěnou, jakou třeba ani na obrazech nenajdeme (postřehy z
venkovských schůzí, restaurací, masopustů, dále výjevy z libochovických ulic,
pohledy do zákoutí a na objekty už pozvolna mizející atd.). Stejnou životnost
mají i tužkové záznamy z cest po cizině. Většina kreseb nebyla nikdy vystavena
a autor při vzniku mnohých z nich myslel na definitivní obrazy. Je přirozené,
že se jak v Ženíškově, tak i v Hynaisově ateliéru pěstovala figurální malba a
portrét. Na onu dobu upomíná šerosvitná autoportrétní studie, patrně z roku
1922. V počátcích si však Josef Zázvorka liboval v miniaturních formátech,
chtěli bychom upozornit na malířský svěží studii přítele malujícího při umělém
osvětlení. Od šerosvitné problematiky však autor pod působením dobových
uměleckých proudů upustil. Mezi portréty je jedním z datovaných portrét
chlapečka z roku 1958, vedle několika ženských podobizen zaujme portrét
historika dr.Křivky, mnozí z místních obyvatel mohou dosvědčit věrohodnost a
shodu podoby. Svou roli hraje v Zázvorkově díle i malba zátiší, jsou to
nejčastěji květiny a je zajímavé jak se jejich barevnost lety stále více
projasňuje a není vyloučeno, že tu svůj vliv sehrálo autorovo několikeré
pobývání na jihu Evropy - podobné barevné oživení je totiž patrné i v novějších
malířových krajinách. Jako příklad: takového uvolnění bychom chtěli uvésti
pozdní Zátiší s maskou. Mezi mnohými malíři Českého středohoří si zde našel své
nenápadné místo, i když byl, vzato z hlediska moderního umění, jedním z
prvních. Svůj pohled povětšinou zaměřuje do rovinatého podhůří a krajinu chápe
jako zahradu (Pole tulipánů u Libochovic), nebo zobrazuje úzce vymezenou část
pohledu v dekorativní kompoziční vazbě (Dvůr na Podbradci z r. 1929, Ohře ráno,
Židovský hřbitov v Libochovicích). Jde tu vlastně o pokračování pojetí, jakým
naše krajinářství obohatila generace devadesátých let, jmenovitě Václav
Radimský a zejména Antonín Hudeček. Jindy se otvírají obzory do dálky (jako
např. v obrazech Jaro u Duban, Rohatce u Duban). Jako svůj vklad do novodobého
zobrazování venkovské práce považuje malíř svou sérii obrazů "Stavění
stohů ". Zcela samostatnou kapitolu představují obrazy z malířových cest
po cizině, které ačkoliv uskutečňoval v poměrně vysokém věku, přece jen
podstatně zasáhly do jeho tvorby. Předkládáme tu divákovi možnost srovnávat
předchozí tužkové kresby a skicy s definitivními obrazy. Popravdě nemůžeme
zodpovědět, zda všechny obrazy vznikly na místě či teprve po návratu domů. Síla
dojmů z exotického prostředí byla tak silná, že se malířova paleta náhle
prosvětlila. V obrazech proudí vzduch a svítí slunce víc než v obrazech mládí a
střelního období.
V roce 1977 (srpen – září) byla uspořádaná
ucelená výstava jeho děl v prostorách Libochovického zámku, kde bylo
vystaveno 100 kreseb a 50 obrazů. Škoda pro Libochovice, že dnes podobná
výstava nelze uskutečnit. Výstava zahrnovala převážně tvorbu posledních dvaceti
let.
Je zajímavé sledovat v archivu život tohoto
umělce. Kupříkladu mne zaujala jeho snaha o vzhled fasád v Libochovicích a
jeho marný boj v této věci s větrnými mlýny. Proto mi to nedá, abych
neocitoval několik pasáží z dopisu pana Zázvorky z roku 1966,
adresovaný MNV, ve kterém si stěžuje na tristní stav a opravy domů
v centru města. Domnívám se, že i dnes je tento dopis stále aktuální a byl
by dobrou inspirací pro stavební odbor města.
„Okresní město Litoměřice řadu let pietně restauruje
kulturní památky svého města a v Praze proběhlo světové sympozium o
regeneraci měst, jenom vzorné město Libochovice činní opak. Nechalo zničit
slohovou fasádu na domě kde býval Berní úřad. (Byl bych vděčen, kdyby někdo mohl určit, v kterém domě býval po
roce 1945 Berní úřad, děkuji). Fasáda byla z druhé poloviny
devatenáctého století, tedy z doby neorenesance, kdy se v Praze
stavělo Rudolfinum. ……. Podivuhodně vesničtí zedničtí mistři se zhostili úkolu
slohově dokonale a kvalitně……. Během času sice se stala štuková výzdoba
nezřetelná, teprve později, když jsem shledal s lítostí se
s roztříštěnými fragmenty objevily hlavy pilastrů, tak v jednom závitu byla
hlava liščete, jiný fragment měl dvě hlavy lvíčat….. Těm kteří jsou původci
tohoto barbarství kondoluji. Zajímavé je, když jsem domlouval mladým zedníkům,
ozval se jeden, že ty sloupy mohli zůstat, ale měli tak nařízeno….“ Dopis
pokračuje dalšími popisy fasády a jejího ničení. Další dům na který si stěžoval
bylo čp.13. „Dále zůstanu u přikladu
z Libochovic u čp.13, kde zdárně se pokračuje ve šlépějích ničivého vzoru,
ničí se podokení vlysy, a pokračuje se i na straně jižní…..Píši abych vás
varoval před dalšími přehmaty, opravují se právě i jiné domy na náměstí, opět
se osekává a ničí, opravovat a osekávat se bude dál, ale nemáme nazbyt starých
zajímavých fasád mezi ně patří i impozantní dům Mudr.Mana, upozorňuji, že na
takové nemůže přijít břízolit, jak se stalo na jiných domech na náměstí. MěstNV
a kulturní komise má střežit kulturní památky vůbec.“
Dopis končí apelem na MNV, aby v rámci rozvoje
návštěvnosti turistů se náměstí opět stalo malebným, aby se turisti rádi do
Libochovic jezdili podívat. Pochopitelně, každý má svoji pravdu, ale domnívám
se, že je skutečně škoda ničit malebnost středu města. Dnes to již mnoho
majitelů pochopilo. Přesto mne velice mrzí, že stavební úřad dovolil při
přestavbě hotelu Černý orel odstranit historický název „HOTEL U ČERNÉHO ORLA“,
a na místo něho nechal na fasádu umístnit náznak frontonu, který podle
historických fotografii tam nikdy nebyl. Nevim jak komu, ale ten název mně tam
dodnes chybí.
Žádné komentáře:
Okomentovat