Událost, pani Věnceslava Charvátová

• V září byl udělen Zlatý stupeň řádu čestné lilie organizace Junák, Libochovické zakládající člence paní Věnceslavě Charvátové. Vyznamenání bylo uděleno 26.9. (Kmen Junáka a Volnosti v Libochovicích byl založen právě v tento den, v roce 1937. Další zakládající byli např. Oldřich Kudrna a pan Vondráček). Zároveň toto uznání bylo uděleno také v předvečer 87 narozenin paní Charvátové. Manželé Charvátovi vedli libochovické středisko od roku 1947, a znovu pak od roku 1968. 
  
  
  
   

Památník k pozemkové reformě z roku 1925

Na úvod bych chtěl poznamenat, že pozemková reforma po únoru 1948 byla pouze pokračováním pozemkových reforem které započaly již po ukončení první světové války, zato však komplexní. Celou přeměnu vlastnictví půdy umožnila prvotně Washingtonská deklarace z 18. října 1918, kdy byl vydán zákon o odstavení velkostatků, který představoval prolog k dalším zákonům pozemkové reformy. Mezi ně patřil i zákon z dubna 1919 o pozemkové reformě.

V průběhu následujících let, hlavně však v prvních dvou letech (1919-1920), byla přijata skupina právních předpisů, které vytvářely její právní rámec. Jednalo se vlastně o zábor pozemkového majetku nad 150 ha u půdy zemědělské nebo 250 ha u půdy obecné (lesy, louky, pastviny). K praktickému provedení těchto přesunů vznikl Pozemkový úřad. Kdo na reformě vydělal? Dá se říci, že zprvu asi 600 000 rolníků, kteří mimochodem podobnou pozemkovou reformu požadovali také po druhé světové válce. Získala také agrární strana, která tímto posílila svou pozici v politice nově vzniklého státu, a na základě jejího pozemkového zisku došlo k zakládání tzv. Zbytkových velkostatků, jejichž majiteli byly hlavně představitelé agrární strany. Celkem bylo zabráno 4 mil.hektarů půdy, z toho asi 1, 3 mil ha zabírala zemědělská půda. Tato plocha pro názornost činila 1/3 veškeré půdy na území nové republiky. Největšími vlastníky půdy byli Schwarzenberkové s 248 000 hektary a Lichtenštejnové se 173 000 hektary. Kromě požadavků na změny těchto nepoměrů přistoupil i další fakt – poválečný "hlad po půdě" u obyvatelstva zejména na venkově, kde rostly požadavky podporované Agrární stranou, na vlastní půdu. Další důvod reforem byla snaha vzít pozemkový majetek z rukou šlechty a cizích státních příslušníků. Nejintenzivněji reforma probíhala právě v letech 1923–1926. Vyvlastněné pozemky byly zaplaceny, ovšem za cenu, kterou si určil stát. Druhá pozemková reforma pak proběhala po druhé světové válce, v letech 1945–1948. V roce 1947 pak proběhla revize první pozemkové reformy a v roce 1948 došlo ke změně ve velikosti zabírané půdy, jejíž velikost se snížila na 50 ha. Ale to je již jiná kapitola.

Období první pozemkové reformy po sobě zanechalo i hmotné pozůstatky. Na území Čech se nalézá vzácná skupina pomníků, které vznikly na uctění tohoto aktu, významného pro obyvatele českých zemí. Jedná se o pomníky pozemkové reformy a to hlavně v letech 1924 – 1926. Pomníčky vznikaly zřejmě z nadšení, které dělení šlechtické a církevní půdy přineslo, a bylo chápáno pravděpodobně jako povzbuzení nacionalismu a začátek vzkvétání republiky.

V Libochovicích proběhla pozemková reforma hlavně na majetcích Herbersteinského panství. Z velkostatků zůstaly pouze tři dvory: Libochovice, Chotěšov a Vrbičany, ale i u těchto se výměra zmenšila. Z provozů zůstal v Libochovicích pouze cukrovar, elektrárna, a semenářská stanice, v Budyni pila a mlýn, a cihelny v Kostelci a Vrbičanech. Ostatní dvory byly rozparcelovány popřípadě vytvořeny Zbytkové statky. Celková výměra orné půdy Herbersteinských velkostatků byla snížena z 2 800 hektarů na 560 hektarů. Uchazečů bylo v Libochovicích i s korporacemi 74. Dostalo se na však jen na 12 osob, korporací a město. Seznamy jsou zajímavé, jak co do jmen osob tak i spolků. Obec získala mimo jiné i pozemky dnešního Stadionu, bývalé pískovny. Slatinský rybník byl vypuštěn a pozemky rozděleny mezi 20 osob o celkové výměře 13 hektarů. Dnes je rybník zase zpět. Hospodářský dvůr Poplze byl zcela rozparcelován, městu z tohoto dvora byl přidělen pozemek u Poplzkého rybníka, celkem 3 hektary a 59 arů za 37 938,- korun. Jan Josef Herberstein si u této příležitosti podle pamětníků mnohokrát veřejně povzdechl: "Já myslel, že mě rozeberou komunisti a oni zatím moji věrní služebníci!"

A právě k parcelaci Poplzkého dvora vzniká v katastru obce památník k těmto událostem. Na cestě k Šebínu, kde odbočuje Hraběcí cesta, je žulový pomníček s nápisem: "Na památku pozemkové reformy zbudovali občané z Poplzí" datovaný 1925. Původně stál pod lípou a mimo nápis a reliéf Házmburku je na pomníku reliéfně proveden emblém zemědělství, klasů se srpem, podle 20 haléřové mince platné v roce 1925. Tento pomníček byl léta poražen , ležel v křoví a nikdo si jej nevšímal. Dnes je opět postaven. Možná je dobře, že zůstal v minulé době skryt poražen ve křoví, kdoví jak by to s ním jinak dopadlo. 

Na závěr: kronika obce Poplze, která se této události zmiňuje, uvádí popis pomníku a složení komise k parcelaci. František Henych jako praktický hospodář, Antonín Lain jako zástupce obce, Martina Čeněk jako jako zástupce zaměstnanců dvora, Antonín Pavlata jako zástupce legionářů a invalidů, František Pastyřík jako zástupce „Domoviny“, Josef Fidler, zástupce Hospodářského družstva.

Osobnosti Libochovic - Drha Filip

Osobnosti Libochovic - Drha Filip

také Emanuel Pišišvor (též pseudonym Dr.Ph. Puškvorec)

* 26.května 1851 Velký Ježov, + 25.května 1908 Libochovice.

Narodil se ve Velkém Ježově u od Mladé Vožice na Táborsku (odkud je i autor mnoha historických děl prof. Augustin Sedláček). Jako chlapec mohl chodit pouze do jednotřídní školy v Horách Smilovech, které leží od Ježova hodinu cesty. Takže v zimě, když byly cesty zaváty sněhem, nedostal v této době do školy. Na další vzdělání v chudé rodině nebyly peníze a tak se Filip dostává do Vídně, aby se tam vyučil krejčovskému řemeslu. Ačkoliv v se tomuto povolání snažil a pracoval svědomitě, zjistil během dospívání, že to zřejmě není jeho životní cíl. Roku 1874 se dostává do severních Čech, do Čížkovic. Jeho bratr tu byl účetním u firmy "Bratří Tschinklové" a docílil toho, že Filip byl od 1. ledna 1874 jmenován v kanceláři této firmy kompoiristou (účetním). Díky své houževnatosti a snahy o sebezdokonalerní mladý Drha se brzy stává druhým účetním.

Poznámka:

Tschinkelové - „První c. k. rakouská továrna na kávové suroviny" tímto titulem se honosila firma Augusta Tschinkela založená roku 1806 v Chřibské. Právě Tschinkel přivezl do rakouské monarchie z Holandska výrobu cikorky, oblíbené kávové náhražky. S Lovosicemi neměla firma dlouho žádnou spojitost. Až v roce 1845 v nich začal jeden ze synů Anton pokusně pěstovat cukrovou řepu, čekanku a mrkev pro výrobu cikorky. V roce 1854 nechali bratří Tschinkelové postavit v Lovosicích továrnu na cikorku, dnešní DELI. Firma, která se tehdy jmenovala „Synové Augusta Tschinkela", ve městě později postavila další továrnu na kandované produkty s výrobou čokolády a cukrovinek.

Jeho bratr ho uvedl do společenského života Třebenic v roce 1874, kde ho okamžitě Dr.Pařík zapojil do kulturní a vlastenecké práce.1. Srpna 1879 získává místo kontrolora v "Občanské záložně v Třebenicích" na doporučení vedení Německé firmy "Bratří Tschinklové"s ročním služným 300 zl. Jako kontrolor pracoval v Třebenicích 20 let do roku 1899. Značně přispěl svým talentem k rozvoji mechanického účetnictví, roku 1889 sestrojil mechanický stroj na výpočet zadaných úroků. V této době začíná také tíhnout k literární a divadelní činnosti. Zapojení v "Občanské besedě" s žertovnými proslovy "Dějepisné obrázky z Čech", "O člověku", ale i vzdělávací a vážné o politickém realismu, o všesokolském sjezdu, o penězích. K oživeni přednášek jiných členů připojoval rád humoristické verše (pyšišvoriády). Začíná vydávat noviny („Drak" - 1878, „Lucerna", „Šotek" a j.) Tyto časopisy kypěly zdravým a jadrným humorem na ilustracích mu pomáhal tehdejší medik Viktor Mann. Aby zlepšil své materiální postavení, přijal dne 1. srpna 1899 nabízené místo účetního v "Hospodářské záložně v Libochovicích", kde se 10 let staral o rozvoj tohoto peněžního ústavu. I zde byl činný ve všech spolcích národních, kulturních i národohospodářských. Stává se redaktorem pokrokového lidového čtrnáctideníku „Český Sever". Psal do nich vzletné proslovy a básně, například: Rodné zemi, Sokolu Rudohorskému, Památce Palackého, Za doktorem Paříkem, Sokolu Hazmburskému, Čechům Libereckým, Karlu Havlíčkovi, Volné Myšlence, Husově památce. Některé básně shrnul do úhledného svazečku „Na sporné půdě" V této sbírce naplno vyznívá jeho českost a boj proti všemu cizímu.

Poznámka: „Český sever“ - První číslo vyšlo v březnu 1903 a jako jeden z nejdéle vycházejících periodik vytrval až do jedenáctého ročníku do roku 1913. Výtisk stál 24 haléřů, vycházel každý druhý pátek, a jeho redakce sídlila v Libochovicích v Riegrově ulici čp.64. Majitel, vydavatel a zodpovědný redaktor byl od založení až do své smrti Filip Drha, tiskla tiskárna J.Nohavici v Terezíně. Také tyto noviny měly reklamní přílohy občanů města Libochovic. Život vydavatele novin byl v té době tvrdým a těžkým řemeslem. Musel buďto poslouchat své donátory, nebo se velice silně uskrovnit. Jako příklad uvádím toto: protože Filip Draha nepodporoval v roce 1905 vytvářející se agrární stranu, snížila mu správní rada Okresní hospodářské záložny renumeraci na polovinu a odejmula mu inzerci.

Generací devadesátých let 19. století byl Filip Drha známý právě pod svým pseudonymem jako Emanuel Pišišvor, jako jeden z pravidelných přispěvatelů Humoristických listů, kam zasílal své satirické zpěvy s výraznými vlasteneckými motivy. Avšak pseudonym Emanuel Pišišvor nebyl jediný, který při své literární činnosti užíval. Ottův slovník naučný (a i on sám v jednom čísle Českého Severu -24.3.1905 v článku Z libochovic do Roudnice odhalil svou totožnost) uvádí, že Filip Drha některé své práce podepisoval také pseudonymem Dr. Ph. Puškvorec. Poprvé je to snad u sbírky básní „Na horké půdě“, která vyšla v Libochovicích v roce 1902, nebo v různých drobnějších článcích a komentářích v „Českém severu“

Jeho báseň "Za Svatoplukem Čechem" , kterou uveřejnil ji 6. března 1908 u příležitosti jeho úmrtí (S. Čech zemřel 23.února 1908) byla i jeho labutím zpěvem. 25. března téhož roku zemřel raněn mrtvicí.

Jeho manželka popsala později dětem tuto smutnou událost těmito slovy: „Ještě v poledne tatínek obědval s chutí, byl veselý, odpoledne byl se mnou na procházce, ale daleko již nedošel. Silný tlak na prsou a brnění v levé ruce nás donutily k návratu, ulehl na pohovku a žaludeční slabost se snažil napravit skleničkou koňaku. Mezitím bylo posláno pro lékaře, který však přislíbil příchod k večeru. Filipa jsem uložila do ložnice. To vše se stalo před pátou hodinou. „Spusť záclony až dolů a nech mne teď“ - to byla jeho poslední slova.“

Co říci závěrem. Filip Drha byl neohroženým bojovníkem nejen za myšlenku národní, ale i za rovnost lidí a volnost myšlení. A to v době, kdy poněmčené Třebenice a celé pohraničí svádělo boj s německým kapitálem a kulturou. Ideálem i vzorem mu byl básník Jan Neruda. Můžeme plně lidsky říci, že Drha kráčel v jeho „lví stopě“, veršované práce jsou plny vřelosti nadšení, ale i žíravé satiry. Filip Drha byl typ poctivého a neúnavného pracovníka. Zemřel den před svými 57. narozeninami v květnu 1908 a jeho hrob najdete při severní straně libochovického hřbitova.

Filip Drha „Český sever“ 17.11.1905:

Dvojhlavého orlíčka

hubí vlastní potyčka,

neb v té době on sám sobě

vyškubuje peříčka