pátek 23. ledna 2009
VŘSR
Jak stříleli z Aurory
Tak jako každý absolvent základního vzdělání v padesátých letech minulého století, jsem absorboval myšlenky soudruha Lenina a jeho kamarádů. Bylo mi soudružkou učitelkou sděleno, že dělníky zbavil okovů výstřelem z Aurory. Bohužel, vychován v duchu křesťanského pojetí světa, neměl jsem ponětí co to ta Aurora je. Ale kamarádi jsou nade vše. Jeden, vychován v duchu pánů Marxe a Engelse, mi vysvětlil, že to se jde na Osmičku (v onen čas jsme bydleli v Lovosicích, a Osmička bývalo místo mezi přístavištěm a dnešní Delvitou u Labe), a tam se vystřelí z Aurory a je zahájena velká říjnová revoluce a to v listopadu. Protože jsme se teprve učili hodiny a měsíce měli přijít podle osnov až v dalším období, nedělalo mi potíže pochopit, že v listopadu byla říjnová revoluce. Co byl ale pro mne problém, byla skutečnost, že Lenin nařídil vystřelit z děla v Petrohradě na Leningrad a obojí bylo v jednom městě, to mne překvapilo.
Jinak to byly úžasné okamžiky. My žáci prvňáci jsme se shromáždili na Osmičce, kde byla maketa Aurory postavená tak šikovně, že vypadala jako by plula po Labi. Jen ten Zimní palác nějak chyběl. Zaráželo mne však, že oba dva kanóny Aurory mířili na nás, z okovů osvobozené proletáře. Po moudrém projevu tajemníka strany zatáhl činitel za špagátek a z kanónů se vyvalil čmoud a bouchly dva dělobuchy tak nešťastně, že kanóny začaly hořet. Asi je vyrobili soudruzi v NDR. Revoluce tak byla zahájena. Místo Zimního paláce plála Aurora, místo Rudoarmějců pobíhali od Labe s kýblama vody čeští vojáci a soudruh tajemník strany tišil davy prohlášením: "Soudruzi nebojte se, vše je jen z papíru" Tim davy ukonejšil, protože se mylně domnívali, že je vše z papíru. Ó nikoliv, ostatní bylo velice reálné, jen ta Aurora byla papírová. Tento rok jsem bohužel viděl Auroru naposled. Příští slavné dny říjnové listopadové revoluce, jsem již prožíval na Osmičce bez Aurory a bez tehdejšího tajemníka.
Na oslavy ve třetím školním roce, jsem se velice těšil, protože to jsme již bydleli v Libochovicích, kde byla také řeka a jak jsem se později dověděl i tajemník. Oslavy mne však zklamaly. Nejenže nebyla na břehu postavená Aurora, pouze vatra a požárnický hasičský vůz. Asi jsme pálili zbytky carských přežitků. Takže jsem si tentokrát nemohl vystřelit z Aurory, což mne tak roztesknilo, že jsem se již pálení vater v říjnové listopadové revoluci nezúčastňoval.
Až v letech, kdy coby předpuberťák, kdy jsem mohl využívat spolu s kamarády situace, kdy při průvodu s lampiony jsme mohli jaksi beztrestně pod rouškou oslav a tmy laškovat se spolužačkami. Kam se v té chvíli hrabala Aurora a Zimní palác. Byly to dobře organizované oslavy. Vždyť i jeden můj tenkrát ještě nepolíbený spolužák má dodnes milé vzpomínky na první pusu, právě při oslavách říjnové listopadové revoluce pod světýlkem lampionu. Jen mi stále vrtá hlavou, zda v carském Rusku byla při výstřelech již tma, nebo ještě světlo? Kdoví a je to tak možná dobře. Dnes je již jiná doba, lampiónový průvod, který bude možná pořádat agentura Rok co rok je již bohudík o něčem úplně jiném. Jen proti loňskému, pokud tedy bude, by bylo lepší jít za zvuku břeskných písní častušek, aby ta atmosféra měla tu pravou formu recese. A nechci nijak navádět, protože si stejně myslím, že dnes již žádní školáci nepolíbení nejsou. A je to škoda, všechno chce totiž svůj čas, i ta první pusa. Čas však vzal, nejen revoluci, Lenina, Auroru i soudruha tajemníka, ale i bohužel naše mládí.
Tak jako každý absolvent základního vzdělání v padesátých letech minulého století, jsem absorboval myšlenky soudruha Lenina a jeho kamarádů. Bylo mi soudružkou učitelkou sděleno, že dělníky zbavil okovů výstřelem z Aurory. Bohužel, vychován v duchu křesťanského pojetí světa, neměl jsem ponětí co to ta Aurora je. Ale kamarádi jsou nade vše. Jeden, vychován v duchu pánů Marxe a Engelse, mi vysvětlil, že to se jde na Osmičku (v onen čas jsme bydleli v Lovosicích, a Osmička bývalo místo mezi přístavištěm a dnešní Delvitou u Labe), a tam se vystřelí z Aurory a je zahájena velká říjnová revoluce a to v listopadu. Protože jsme se teprve učili hodiny a měsíce měli přijít podle osnov až v dalším období, nedělalo mi potíže pochopit, že v listopadu byla říjnová revoluce. Co byl ale pro mne problém, byla skutečnost, že Lenin nařídil vystřelit z děla v Petrohradě na Leningrad a obojí bylo v jednom městě, to mne překvapilo.
Jinak to byly úžasné okamžiky. My žáci prvňáci jsme se shromáždili na Osmičce, kde byla maketa Aurory postavená tak šikovně, že vypadala jako by plula po Labi. Jen ten Zimní palác nějak chyběl. Zaráželo mne však, že oba dva kanóny Aurory mířili na nás, z okovů osvobozené proletáře. Po moudrém projevu tajemníka strany zatáhl činitel za špagátek a z kanónů se vyvalil čmoud a bouchly dva dělobuchy tak nešťastně, že kanóny začaly hořet. Asi je vyrobili soudruzi v NDR. Revoluce tak byla zahájena. Místo Zimního paláce plála Aurora, místo Rudoarmějců pobíhali od Labe s kýblama vody čeští vojáci a soudruh tajemník strany tišil davy prohlášením: "Soudruzi nebojte se, vše je jen z papíru" Tim davy ukonejšil, protože se mylně domnívali, že je vše z papíru. Ó nikoliv, ostatní bylo velice reálné, jen ta Aurora byla papírová. Tento rok jsem bohužel viděl Auroru naposled. Příští slavné dny říjnové listopadové revoluce, jsem již prožíval na Osmičce bez Aurory a bez tehdejšího tajemníka.
Na oslavy ve třetím školním roce, jsem se velice těšil, protože to jsme již bydleli v Libochovicích, kde byla také řeka a jak jsem se později dověděl i tajemník. Oslavy mne však zklamaly. Nejenže nebyla na břehu postavená Aurora, pouze vatra a požárnický hasičský vůz. Asi jsme pálili zbytky carských přežitků. Takže jsem si tentokrát nemohl vystřelit z Aurory, což mne tak roztesknilo, že jsem se již pálení vater v říjnové listopadové revoluci nezúčastňoval.
Až v letech, kdy coby předpuberťák, kdy jsem mohl využívat spolu s kamarády situace, kdy při průvodu s lampiony jsme mohli jaksi beztrestně pod rouškou oslav a tmy laškovat se spolužačkami. Kam se v té chvíli hrabala Aurora a Zimní palác. Byly to dobře organizované oslavy. Vždyť i jeden můj tenkrát ještě nepolíbený spolužák má dodnes milé vzpomínky na první pusu, právě při oslavách říjnové listopadové revoluce pod světýlkem lampionu. Jen mi stále vrtá hlavou, zda v carském Rusku byla při výstřelech již tma, nebo ještě světlo? Kdoví a je to tak možná dobře. Dnes je již jiná doba, lampiónový průvod, který bude možná pořádat agentura Rok co rok je již bohudík o něčem úplně jiném. Jen proti loňskému, pokud tedy bude, by bylo lepší jít za zvuku břeskných písní častušek, aby ta atmosféra měla tu pravou formu recese. A nechci nijak navádět, protože si stejně myslím, že dnes již žádní školáci nepolíbení nejsou. A je to škoda, všechno chce totiž svůj čas, i ta první pusa. Čas však vzal, nejen revoluci, Lenina, Auroru i soudruha tajemníka, ale i bohužel naše mládí.
Pohádka (byty)
Jak byla svedena bitva o byty
Bylo, nebylo. V jednom království žila na okraji královského města v pastoušce, jak už to tak bývá, chudá stařena, která měla dceru, co dceru, krasavici překrásnou blondýnku Babetku. A jak byla úslužná, předvídavá a pomáhala kde komu. Na druhé straně města, v měšťanském domě žila byla chamtivá Rozálie, a ta jen čekala jak chudáka Babetku napálit. Jednoho dne však přišla na království zlá doba, královská pokladna se tenčila a tenčila. Ne že by král přiliž rozhazoval, ale tu bylo potřeba okovat koně, tu opravit komín na královském domě, silnice se rozpadala a ke všemu ještě do města přišla Bída. Rádcové s králem zprvu nevěděli jak království z té šlamastyky vyvést, pak si ale nejstarší rádce Karásek vzpomněl na chytrou Babetku z obecní pastoušky a zašel ji požádat o radu. Babetka se zamyslela a vzpomněla si, že před časem se povídalo o jakémsi sboru patnácti měsíčků. Ono jich bylo, původně dvanáct, ale po reformě a zavedení demokracie jich bylo, kde se vzali tu se vzali, najednou patnáct. A aby to nebylo jednoduché jeden hot, druhý čehý. Babetka se pečlivě nalíčila, načesala, vzala si push-upku a hajdy do lesa. Seděli tam pěkně v kruhu, u ohníčku. Babetka přišla, mrkla okem po tom nejvlivnějším, usmála se na toho nejhezčího, pak se zhluboka pro efekt nadechla a zpustila: "Měsíčkové moji, náš pán a země má trápení s pokladnou a ne a ne ji naplnit. Ten s tím vousem se zamyslel a Babetce poradil: " My víme Babetko, my víme. Řekni králi ať utvoří pravidla a prodá královské voli tomu, kdo o ně pečuje." Tenkrát v tom království totiž bylo zvykem, že každý kdo měl cizí pozemek, se musel starat i jednoho královského vola. I spěchala Babetka za Karáskem a povídá : "Karásku, udělejte pravidla a prodejte voli těm lidem co se o ně starají, lidi se najedí vy budete mít peníze a království bude bez dluhů. A stalo se tak. Jenom považte, ne všichni byli předvídaví, nebo možná byli vegetariáni, nebo si mysleli že král jim sleví, takže pár volů zůstalo. Král dal opravit komín, okovat královské koně a najmul si holomka aby vyhnal Bídu. Lid byl spokojený, hovězí bylo křehké, nejen že se najedli, ale za drahý peníz prodávali maso dále. Lid začal sebe velebit za svoji chytrost a krále za předvídavost. Příští rok však byla neúroda zeleniny a těch málo nepředvídavých vegetariánů co si voli nekoupili, začalo pošilhávat potěch zbylých královských volech o které pečovali. I rozhodli se tedy že si je taky koupí, ale ouha, Karásek jim řekl: „Milí zlatí, pravidla říkají, kdo nekoupil už nekoupí“ Oni však že ne, že mají hlad a že král jim na začátku schválně podstrčil voli hubené jen kost a kůže. To byla příležitost pro závistivou Rosálii, teď tedy té fešandě Babetce ukáže. I vypravili se s Rosálii za patnácti měsíčky. Škemrali, prosili až jich většinu obměkčili a ti vzkázali králi: „Porazte voli a dejte těm par hladovým najíst skoro zadarmo“. Ale děti moje, co by to bylo za krále, který poruší královské slovo? Král tedy prohlásil ne a ne, neporazí a neporazí. Dal vyhlásit královskou vůli: „Všichni zaplatili dobrý peníz a najedli se, ty co nezaplatili ať trpí hlady“. A to je pohádky konec, a pokud ti vychytralí vegetariáni nezemřeli, tak tam žijí dodnes. Jaké si odneseme děti z této pohádky poučení? Když něco prohlásím za zákon, zákonem to zůstává, pokud ovšem nezměním zákon.
Bylo, nebylo. V jednom království žila na okraji královského města v pastoušce, jak už to tak bývá, chudá stařena, která měla dceru, co dceru, krasavici překrásnou blondýnku Babetku. A jak byla úslužná, předvídavá a pomáhala kde komu. Na druhé straně města, v měšťanském domě žila byla chamtivá Rozálie, a ta jen čekala jak chudáka Babetku napálit. Jednoho dne však přišla na království zlá doba, královská pokladna se tenčila a tenčila. Ne že by král přiliž rozhazoval, ale tu bylo potřeba okovat koně, tu opravit komín na královském domě, silnice se rozpadala a ke všemu ještě do města přišla Bída. Rádcové s králem zprvu nevěděli jak království z té šlamastyky vyvést, pak si ale nejstarší rádce Karásek vzpomněl na chytrou Babetku z obecní pastoušky a zašel ji požádat o radu. Babetka se zamyslela a vzpomněla si, že před časem se povídalo o jakémsi sboru patnácti měsíčků. Ono jich bylo, původně dvanáct, ale po reformě a zavedení demokracie jich bylo, kde se vzali tu se vzali, najednou patnáct. A aby to nebylo jednoduché jeden hot, druhý čehý. Babetka se pečlivě nalíčila, načesala, vzala si push-upku a hajdy do lesa. Seděli tam pěkně v kruhu, u ohníčku. Babetka přišla, mrkla okem po tom nejvlivnějším, usmála se na toho nejhezčího, pak se zhluboka pro efekt nadechla a zpustila: "Měsíčkové moji, náš pán a země má trápení s pokladnou a ne a ne ji naplnit. Ten s tím vousem se zamyslel a Babetce poradil: " My víme Babetko, my víme. Řekni králi ať utvoří pravidla a prodá královské voli tomu, kdo o ně pečuje." Tenkrát v tom království totiž bylo zvykem, že každý kdo měl cizí pozemek, se musel starat i jednoho královského vola. I spěchala Babetka za Karáskem a povídá : "Karásku, udělejte pravidla a prodejte voli těm lidem co se o ně starají, lidi se najedí vy budete mít peníze a království bude bez dluhů. A stalo se tak. Jenom považte, ne všichni byli předvídaví, nebo možná byli vegetariáni, nebo si mysleli že král jim sleví, takže pár volů zůstalo. Král dal opravit komín, okovat královské koně a najmul si holomka aby vyhnal Bídu. Lid byl spokojený, hovězí bylo křehké, nejen že se najedli, ale za drahý peníz prodávali maso dále. Lid začal sebe velebit za svoji chytrost a krále za předvídavost. Příští rok však byla neúroda zeleniny a těch málo nepředvídavých vegetariánů co si voli nekoupili, začalo pošilhávat potěch zbylých královských volech o které pečovali. I rozhodli se tedy že si je taky koupí, ale ouha, Karásek jim řekl: „Milí zlatí, pravidla říkají, kdo nekoupil už nekoupí“ Oni však že ne, že mají hlad a že král jim na začátku schválně podstrčil voli hubené jen kost a kůže. To byla příležitost pro závistivou Rosálii, teď tedy té fešandě Babetce ukáže. I vypravili se s Rosálii za patnácti měsíčky. Škemrali, prosili až jich většinu obměkčili a ti vzkázali králi: „Porazte voli a dejte těm par hladovým najíst skoro zadarmo“. Ale děti moje, co by to bylo za krále, který poruší královské slovo? Král tedy prohlásil ne a ne, neporazí a neporazí. Dal vyhlásit královskou vůli: „Všichni zaplatili dobrý peníz a najedli se, ty co nezaplatili ať trpí hlady“. A to je pohádky konec, a pokud ti vychytralí vegetariáni nezemřeli, tak tam žijí dodnes. Jaké si odneseme děti z této pohádky poučení? Když něco prohlásím za zákon, zákonem to zůstává, pokud ovšem nezměním zákon.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)