V roce 1860 vznikl v Budyni n. o. zpěvácký spolek, jehož činnost se hned od počátku vyznačovala úctyhodnou všestranností a aktivitou. V roce 1868 začal vystupovat pod jménem "Bivoj". V dnešní době působí takovýto název poněkud úsměvně, avšak tehdy byl odrazem dávné české minulosti, připomínané oživováním starých pověstí. Budyňský "Bivoj" se ostatně brzy těšil značné vážnosti. Absolvoval pozoruhodné množství koncertů i menších zájezdů - a na jeho vystoupeních se objevovali význační hosté. Účinkovali s ním např. houslisté Weber a Ondříček, ale i "král českých pěvců" Josef Lev a jiní. Dne 3. října 1880 mělo na pódiu hospodského sálu v Budyni n. O. svou premiéru zanedlouho velmi proslulé duo Bedřicha Smetany "Z domoviny". Hostovali tu tehdy J. V. Novotný a K. Kovařovic - a obě části skladby hráli skutečně poprvé vůbec, jako rukopisnou novinku.
V té době se v Budyni n. O. nepěstoval pouze zpěv, ale také komorní i orchestrální hudba. Někteří hostující umělci sem dokonce přiváděli kapelníky, kteří si zde vybírali vhodné členy pro svá tělesa v zahraničí. Takovýmto způsobem se odtud dostal do světa i pozdější carský dirigent Joch.
Oženil se kdesi na polském venkově, avšak po úspěšných létech v Rusku oslepl - a do Budyně n. O. se nakonec vrátil s dcerou, která ovládala hru doslova na všechny hudební nástroje. Tato učitelka A. Jochová vynikala také ctižádostivosti a mimo- řádnou energii. Začala ihned navštěvovat večerní zkoušky "Bivoje" a získala si všeobecný respekt. Záhy chodily na jeji hodiny téměř všechny děti spolkového členstva.
A tu přišel kdosi na myšlenku, aby byl ustaven malý orchestr z mladých děvčat, že by to mělo na veřejnosti jistě úspěch.
Byly vybrány nejschopnější divky a v únoru 1897 začala intenzívni výuka, která všechny nadchla, protože přinášela očividné výsledky. O prázdninách pak bylo odpoledni studium nahrazeno celodenními, nyní už společnými zkouškami. Pomáhala přitom výtečná klavíristka M. Massanyová, zároveň čilá organizátorka. Záhy poznala, že by se schopností souboru dalo využit nejen v mistě, ale i k většímu turné. Také tento nápad došel porozuměni u rodičů, kteří spolu s celým městem žasli, když naslouchali pod okny zkušebni místnosti denně rostoucímu repertoáru malé kapely.
A pokroky byly opravdu téměř neuvěřitelné. Dívky, které už po několika týdnech zvládly své nástroje, měly v říjnu, tedy po devíti měsících zkoušek, ve svém programu následující počet skladeb: 85 pochodů, 32 předeher, 41 směsí, 106 fantazií, 56 valčíků, 56 jiných tanců a 33 sólových čísel s průvodcem. Byly to skladby předních autorů, vesměs dobře nastudované.
Orchestr tak byl připraven k zá- jezdu, avšak nikoliv u nás, kde se k tomu v podstatě nedostávalo podmín.ek, nýbrž do zahraničí. Iniciativní klavíristka Massanyová ostatně všechno mezitím dojednala. Budyňská dívčí kapela
A tak na žádost obce a rodičů se dívčí kapela v říjnu 1897 rozloučila s Budyní n. O. velkým slavnostním koncertem - a odjela do Německa. Nesla jméno "Bivoj", i když se stala profesionálním tělesem a s ochotnickou tradicí vlasteneckého spolku měla společný pouze svůj vznik.
Prvé angažmá bylo v Kasselu, kde si nevelký soubor naráz vydobyl překvapivé úspěchy. "Je radost vidět, s jakým nadšením, láskou a porozuměním jsou hudební čísla přednášena. . . ", psaly tu noviny. A vskutku. Několikery housle, viola, violoncello, kontrabas, flétna, klarinet, trubka a pozoun - to spolu s bicími nástroji a klavírem představovalo vyvážený salónní orchestr, který zřejmě opravdu překvapoval vysokou úrovní svých koncertů, neustálými obměnami programů apod.
Toto nevelké těleso vzbuzovalo ovšem nadšení nejen svým muzikantstvím, ale i jinak. Tehdy sice existovalo v Evropě několik ženských kapel, avšak s mnohem staršími členkami - a vždycky také s několika muži, zejména u dirigentského pultu. Tuto kapelu však vedla žena, nepůsobil v ní ani jeden muž a z celkového počtu čtrnácti členek bylo osm čtrnáctiletých a jedna dokonce dvanáctiletá dívka. A mimoto orchestr všude, kam přišel, šířil především slávu české hudby, a to nejen převážnou částí repertoáru, nýbrž samotným původem členstva. Vždyť kromě obou učitelek a rabínovy dcery, znalých němčiny, hovořila ostatní děvčata pouze česky. Z Kasselu odejel soubor do Saské Kamenice, dnešního Karl-Marx- Stadtu. Dalšími místy tohoto velkého zájezdu se stal Berlín, pozdě- ji Štětin, Hamburk a další velkoměsta. Doma byl soubor znám jenom z novin, které tehdy opakovaly jméno "Bivoj" a Budyně n. O. častěji, než tomu mělo být kdykoliv předtím nebo potom. Orchestr své malé město vskutku proslavil, jeho koncerty v před- ních německých, holandských, belgických či dalších městech, na pódiích známých divadel, hudebních sálů i velkých hotelů vykazovaly nevšední úspěchy. Zazářil však pouze na krátkou dobu, přetrval jen do začátku našeho století. Neboť během několika mnoha měsíčních zájezdů se jeho členky natolik zdokonalily v hudbě, že si většinou založily vlastní, povětšině pouze kavárenské orchestry - anebo získaly jiná, umělecky vděčnější angažmá. Některé tyto ženy prožily romantická léta slávy, jiné se nasytily úspěchu a vrátily se ke skromnému živobytí do vlasti, domů - a do rodného města. Dirigentka Jochová získala značné jmění, zakoupila si v cizině panství, potom ale o všechno přišla, hrávala v době první republiky ve Stromovce na tehdejším okraji Prahy - a zemřela nakonec ve veliké bídě.
Tato historie jakoby spíše připomínala nějaký román. A trochu tomu tak patrně bylo, i když zbyla hromádka zažloutlých a potrhaných dopisů, fotografií a novinových výstřižků. V jednom např. o budyňských děvčatech čteme: . každá z nich se může uplatnit jako solistka. . . Je radost vidět a slyšet, s jakým nadšením, láskou a porozuměním jsou hudební čísla přednášena. . . Program je vždycky dobře volený, bohatý a pestrý. . . Velmi se líbí sola na .flétnu, cello, housle, trubku, která jsou přednášena s velikým uměním. Neobvyklý požitek pak poskytuje hra dvou mladých dam na fanfárové trubky. Vzbuzuje úžas, jak dobře ovládají dívky tento mimořádně obtížný nástroJ. . .
A ještě se podívejme, co napsala o zájezdech jedna ze členek budyňského dívčího "Bivoje", houslistka Marie Staňková:
". . . Chyby jsme dělat nesměly, to by se na nás slečna Jochová rozkřikla třeba při plném sále, na to byla hrozná. . . Hrávaly jsme denně a před stovkami i tisíci posluchačů, ale když začal valčík, muselo to s každým v křesle doslova zatočit. . ."
Tak psala o koncertech dívčího souboru z Budyně n. o. jeho po- slední žijící členka v našich šedesátých letech. Roztomilá stařenka byla kdysi primariusem orchestru. Z fotografií vyplývalo, že musela okouzlovat nejen svojí hrou, ale i mládím a půvabem. Dostávala prý také hory květin a dárkové koše vzácných věcí od ctitelů třeba v Btaůnschweigu, ale i jinde. Táhlo ji to však nakonec domů, kde ovšem musela zanechat hudby, šila, pracovala i na soustruhu - a posléze už jen vzpomínala - i když nejenom na kapelu: ". . . Nejmilejší vzpomínky vůbec? V přední řadě na milované, dobré rodiče, kteří nás s láskou vychovávali, ke všemu dobrému vedli, hlavně lásce a úctě k lidem, přírodě, zvířatům a drahé vlasti. . ."
Orchestr budyňských děvčat dosáhl mimořádné, ale zcela pomíjivé slávy a popularity, ačkoliv byl patrně jedním z prvých ryze ženských souborů tohoto druhu v Evropě.
Otakar Špecinger
