Včera a dnes – domy čp. 103, 104, 144, Náměstí svobody

S rozvojem automobilové dopravy, zvláště pak jejím strmým nárůstem těsně před rokem 1938, během okupace a hlavně po roce 1945 se i Libochovice museli podřídit tomuto trendu. Doba, kdy místními komunikacemi projížděli pomalým tempem koňské povozy byla nenávratně pryč. První co učinili Libochovice pro bezpečnost dopravy bylo vykoupení budovy a stodoly pana Brilla, zbourání a zčásti pozemku rozšíření komunikace (proti domu hrůzy- zbytek dnešní Václavovo řeznictví). Proto také vznikl po levé straně mezi Vrchlického ulicí a Zaječí uličkou takový jakoby parčík, plocha dodnes patřící městu (1755/3). Tím zmizela ostrá dvojzatáčka a celý prostor se více otevřel.

Další problém byly křižovatky „U kopečku“ a na Náměstí svobody. A právě v roce 1938, při dalším rozvoji automobilové dopravy, vznikl požadavek co nejvíce rozšířit  průjezdnost a profil hlavních silnic přes město. Je vypracována studie křižovatek  „U kopečka“ a další křižovatky v pokračování na Slatinu a Záměstí (dnešní Revoluční). Bohužel tento projekt rozšíření nebyl nikdy dopracován, což se městu mstilo až do letošního roku a zbytek (úzký profil chodníku Pivovarské ulice) bude ještě dlouho palčivý problém. V plánech uložených v archivu je dostatečně dokumentovaná práce, která byla jako náhradní vykonána místo generální opravy, a původní betonová deska silnice Riegrova – Havlíčkova na návozu zeminy. Kdyby projektanti kruhového objezdu více hledali, nemuselo dojít k více nákladům. (Dnes je v prostoru první křižovatky kruhový objezd).

Plán úpravy ulice z roku 1938

Jako poslední jsem si nechal řešení Náměstí svobody. Jak je patrno z obrázku pořízeném někdy ve třicátých letech, i tato křižovatka byla úzká a křivolaká. Protože se však pokus o rozšíření v roce 1938 nepovedl, došlo k dalšímu pokusu v roce 1946, s tím, že při rozšíření Vrchlického ulice v prostoru náměstí Svobody, by došlo ke zbourání domů čp.103, 104, 144. 

 

Původní stav

 

Současný stav (špatně parkující Felicie)

Také tento pokus však v roce 1946 rovněž nevyšel kvůli nemožnosti domy vyvlastnit. Třetí pokus, který dovedl myšlenku do konce byl v roce 1948. Tehdy po nehodě motocyklisty, kdy se vyhýbal autu požadují občané 20.11.1948 okamžité vykoupení a zbourání domů na této nebezpečné křižovatce. Další záležitostí v problému výkupu domů odstranila doba, po roce 1948 bylo vše možné. Zbourání bylo povoleno ONV Lovosice dnem 7.6.1949, a dozor nad bouráním převzal Josef Pokorný a ke zbourání došlo pomocí brigád pořádaných KSČ.

Co to bylo za domy? Původní dům nesl čp.103 a za Lounskou branou ho postavil Tomáš Hess v roce 1707, v roce 1708 přikoupil ještě sousední parcelu, (později čp.104 a 144). Tomáš Hess brzy nato zemřel, a jeho žena dům dělí a prodává jako čp.104 13.10.1746 Jakubovy Astlovy. Druhou část domu pod původním čp.103 kupuje 8.7.1746 Jan Bek. Postupnými převody se mění majitelé, až další významný zlom nastává 16.4.1805, kdy 1/2 původního domu čp.103 kupuje jako čp. 144 Jan Prokeš, pro dceru Magdalenu, provdanou za Josefa Pohořálka. Původní čp.103 zůstává v majetku matky Magdaleny Prokešové. Zase přešly dlouhé roky, až 23.12.1948 je čp.103 (tehdejší majitel od roku 1924 Vilém Šarhan v podstatě spojil opět domy 103 a 144, byl majitelem obou domů. Jeho manželka? Šarhanová Věnceslava měla v čp.103 od roku 1932 obchod se střižním zbožím) vykoupeno MNV a zbouráno, taktéž čp.104 je 23.12.1948 vykoupeno MNV za 37 380,- a zbouráno (tehdejší majitel od roku 1917 Marie a Štěpánka Füllerovi, Marie provdaná Kudláčková), a stejný úděl ten samý den nastal i pro dům čp.144. Domy čp.103 a 144 byly vykoupeny za společnou cenu 28 000,- Kč. Dnes tato čp. nesou úplně jiné domy.

Pro město Libochovice jako takové, je věčná škoda, že nedošlo k většímu rozšíření celé křižovatky na obecním pozemku 1755/4. Dnes se opět tato křižovatka stává velmi nebezpečná a to ze dvou důvodů. Jednak v těsné blízkosti jsou dva větší potravinové obchody a to bez parkoviště a nezodpovědní řidiči parkují kde se dá, vlastně kde se nedá a nesmí, v prostoru křižovatky. Přitom zákon o pozemních komunikacích říká jasně v § 27, bod 1 říká:

• Řidič nesmí zastavit a stát v nepřehledné zatáčce a v její těsné blízkosti,
• bod d: na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní.

Přitom dnes a denně vidíme, jak řidiči zastavují přesně ve středu křižovatky proti obchodu p.Kotnaurové (viz zelený Favorit na fotografii stojící uprostřed křižovatky), a druzí hned za zatáčkou před tímto obchodem. Řidiči jedoucí od Loun se pak jen nestačí divit kde se tam to auto vzalo, protijedoucí řeší problém jak se na poslední chvíli vyhnout. Myslím, že nastal čas k řešení i této křižovatky, buď po linii sankcí nebo investic.

Osobnosti Libochovic - Miller Josef

*23.února 1896 v Praze – † 13. září 1968 Ryjice

holič, hoteliér

Význačným občanem Libochovic byl v době od 1. a 2. světové války Josef Miller. Původně měl holičství ve Vackově ulici čp.45. Později se stal nájemcem výjezdní restaurace Myslivna v Poplzích a ještě později i hotelu Černý orel. Za jeho působení došlo k přístavbě dalšího patra, kde byly hostinské pokoje a hotel se tak dostal do současné podoby. Na adaptaci se finančně podílel Dr.Kadlec, advokát.

Z doby této pochází pamětní kniha s titulem: „Myslivna Poplze - Hotel Černý orel, Libochovice". Pamětní knihu dosud vlastní (vlastnila?) jeho dcera Olga Peterková.

V r.1937 vznikl za patronátu Josefa Millera proslov Mikuláše z večera u Černého orla, který složil Jaroslav Křenek a bohatě ilustroval učitel Oldřich Tošner. V knize jsou také verše Jaroslava Seiferta a Karla Tomana. Svata Kadlec 28.11.1941 napsal do pamětní knihy: „Že ve víně pravda, pravda vždycky není. Kdo přespříliš si zavdá, má sklon ke žvanění.“

V roce 1944 umožňoval ve svém hotelu Černý orel konání schůzek spolku Scéna. Velice tím riskoval, protože všechny nepovolená shromáždění a schůzky byly zakázána. Josef Miller byl nadšeným divadelním ochotníkem zdejší Scény. Byl také zakládající člen „Scény“, herec i režisér zanícený a obětavý ochotník který společně se svou manželkou vytvářel progresivní herecké postavy. Byl režisérem i klasických děl od Tyla, Jiráska, Vrchlického, Stroupežnického, ale nevyhýbal se i moderním autorům. Z jeho postav je nutno zdůraznit Alkvistu v Čapkově RUR, nebo maršála v jeho Bílé nemoci, kde podal nezapomenutelný výkon ztvárněním role diktátora spolu s K.Vyskočilem, který vystoupil v roli doktora Galena.

Přesto, že se ubránil obvinění za vlády Velkoněmecké říše, neubránil se obvinění komunistů, viz článek v Rudém právu ze dne 16.9.1948, který si do svých zápisků vystřihl pan Rublič, a doplnil pochvalnými poznámkami: Odhalení doupěte notorických karbaníků v Libochovicích se podařilo několika příslušníkům KSČ za součinnosti SNB, odhalili hráčské doupě v hotelu „Černý orel“ jehož nájemcem je J.Miller a vrchním číšníkem V.Štorek. Pracující lid Libochovic a okolí očekává, že všichni provinilí budou potrestáni a převedeni k práci pro Republiku. Za dopadení hráčů měli zásluhu K.Jakobi, B.Jerman, A.Maleček, J.Lomič. V restauraci bylo po uzavírací hodině 34 osob. Na obchod a živnost byla uvalena národní správa, hráči byli posláni do dolů, ostatní na stavbu silnice ke Křesínu.

Jako člen rady obce zajistil přestavbu radnice, prosadil rozšíření městského parku až k sokolskému stadionu, zasloužil se i o výstavbu Domova důchodců. Jako člen voleného vedení spořitelny v Libochovicích se podílel na stavbě nové budovy na náměstí. Do jubilejní ročenky tohoto ústavu 1886 - 1936 napsal článek "Škodlivost centralismu v samosprávě". Po r.1945 působil jako ředitel biografu. V domku na Kerkově nábřeží zřídil ovocnou zahradu, na kterou se přicházeli podívat zájemci z širokého okolí. Zemřel ve věku 72 let.

Osobnosti Libochovic - Kadlec Svatopluk

*19.10.1898 Libochovice, † 18.5.1971 Dobříš

Básník, překladatel z francouzštiny

Rodina Svaty Kadlece pocházela z Boskovic na Moravě, kde se narodil i jeho otec (Bohdan Kadlec), a i matka (Františka Novotná), oba z chudých domácností, oba byly z krejčovských rodin. Rodina se do Libochovic dostala na základě žádosti, kterou si podal Bohdan Kadlec do konkurzu na místo městského tajemníka. Stalo se tak dne l3.ledna 1898, kdy byl skutečně zvolen na toto místo. Původně byl jako abiturient gymnasia zaměstnán jako vychovatel, poté finanční úředník města Bystřice pod Hostýnem. Místo městského tajemníka v Libochovicích obnášelo tehdy služné 600 zlatých ročně. Co je na tom celém zajímavé, je to, že se tenkrát o toto místo ucházelo 32 žadatelů, z toho bylo 14 absolvovaných právníků. Zřejmě mu ale pomohl jeho bratr JUDr. Jan Kadlec, který v té době již působil nějaký čas v Libochovicích, protože podle kroniky města, Jan pracoval v roce 1898 ve Straně Svodomyslných v Libochovicích. Rodina bydlela v čp.48, tedy na radnici, v prvním poschodí, hned proti schodišti (dnes je v prostoru bývalého služebního bytu, pokoj + kuchyně, přední část obřadní síně, další část vznikla až přístavbou pošty – viz seriál LN Veřejné budovy). V Libochovicích také Svata absolvoval základní školu, a v roce 1926 přesídlili rodiče Sváty do Prahy.

Výpis z matriky narozených, Libochovice

Svatopluk Kadlec byl Libochovický rodák, vrstevník J. Wolkera, K. Biebla a V.Nezvala. Studoval nejprve na gymnáziu poté na průmyslové škole v Roudnici a v Praze, po maturitě ( rok 1916) byl odveden a musel ještě v tomto roce narukovat, a odjet na ruskou i albánskou frontu. Po skončení 1.světové války začal znovu studovat techniku, ale po dvou semestrech strojního inženýrství na Vysoké škole technické v Praze odešel k divadlu a jako kočovný herec projezdil celé Československo. Stalo se to po pravdě po premiéře hry „Nora“ (Henrik Johan Ibsen), kterou uvedl v Libochovicích divadelní spolek Oharka o Velikonocích roku 1920, kde hostovala  Eva Adamcová z Pražského Komorního divadla a v roli Dr.Ranka - Svatopluk Kadlec. Tak se stalo že po premiéře se Svata Kadlec se s Libochovicemi rozloučil, a nastoupil u kočovné herecké společnosti Bohdana Lachmana. Tím začala jeho poetická éra.

V roce 1927 hrál i v Národním divadle, pak v Žižkovském divadle Akropolis. Stal se i spoluzakladatelem moravské literární skupiny „21“, jejíž členy byli i pozdější spořilovští autoři (Miloš Jirko, Zdeněk Kalista, Josef Knapp). Skupina vydávala časopis Host (8. ročníků, 1921-1929)

V letech 1929-1930 žil ve Francii a po návratu se plně věnoval literární a překladatelské činnosti. Rok 1927 je pro něj zvláště významný, vydává svoji první sbírku „Svatá rodina“. Tuto sbírku sice napsal již v roce 1921 a její verše velmi připomínají prvotinám J. Wolkera. Je to dáno zřejmě tím, že vznikaly ve stejné době a stejné atmosféře poválečných let. Tato doba však ovlivnila více jeho literárních součastníků, není třeba chodit daleko z Libochovic, viz libochovický rodák Kopta. Kadlecův vývoj nevedl však ani k proletářské poezii "Těžké hodiny" – Jiří Wolker nebo "Rudých zpěvů" –S.K.Neuman, ani k poetismu, ale k útočné protiměšťácké satirické poezii, kterou vydával v Trnu pod pseudonymem A. Dur, knižně vydal ve sbírce „Sketch-Book." 

Poznámka: Trn satirický časopis studentů; vycházel v letech 1922 – 1932, který patřil mezi levicový tisk nejmladší generace (jeho zakladatelem byl protagonista avantgardy Karel Konrád). Časopis prostřednictvím anekdot, glos nebo povídek napadal zvláště maloměšťáctví a jeho přetvářku. Vedle samotného uměleckého textu zahrnoval také doprovodné kresby, které byly pro znázornění nadsázky stěžejní. Z okruhu Devětsilu v Trnu publikovali třeba E. F. Burian, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Karel Vaněk, Svatopluk Kadlec nebo Karel Teige.

Po sbírkách milostné lyriky „Černá hodinka“ a „Příliv“ vyšla z pocitů získaných za války, jeho poslední kniha „Kroky na vodě“. Roku 1944 napsal ještě veršovanou komedii „Žena nejsou housle“, inspirován historickou postavou Mikuláše Dačického z Heslova. Premiéra hry byla 21.10.1943 na Poříčí v Praze.

Pro samotného Kadlece a vlastně i pro celou jeho básnickou generaci byl obdiv k francouzské literatuře velice módní. Proto se i Svatopluk Kadlec věnoval také překladatelské práci. Překládal především díla Ch. Baudelaira (Charles Pierre Baudelaire - 9. dubna 1821 Paříž – 31. srpna 1867 Paříž byl francouzský básník a překladatel, první z řady tzv. prokletých básníků). Ale nejen on ale i jiní stejně zaměření básníci Kadlece lákali k překladu svých děl, například  P. Corneille (Cid) Nevyhýbal se však ani dramatickým dílům Moliérovy hry, Alberta Camuse a mnoho dalších autorů.

Wikipedie Prokletí básníci: Prokletí básníci (francouzsky les poétes maudits) je označení francouzských nekonformních básníků poslední třetiny 19. století, poprvé užité Paulem Verlainem ve stejnojmenném eseji roku 1883 (knižně 1884)

Často s nimi bývá spojena představa o užívání drog a alkoholu, zločinnosti, násilí a obecně dekadentním životním stylu spojeném s neúctou k většinové společnosti a jejím pravidlům. Hlavním znakem tohoto stylu poezie bylo hledat krásu v ošklivosti, psát i o dosud tabuizovaných tématech (příkladem je známá báseň Zdechlina Ch. Baudelaira). Za prvního prokletého básníka a jeho prototyp je obvykle považován Charles Baudelaire (1821-1867). Další, Paul Verlaine a Arthur Rimbaud jsou označováni za typické příklady. Mezi prokleté básníky bývá někdy řazen i francouzský renesanční básník François Villon či praotec literárního horroru Edgar Allan Poe.

Svatopluk Kadlec zemřel 18.5.1971 v Dobříši. Na jeho pohřbu byl řečníkem Jaroslav Seifert. Jeho vzpomínka byla naplněna srdcem básníka a vřelého přátelství se Svatou.

„Za nezapomenutelné chvíle, kdy jsi mi byl mým průvodcem ve svém rodném kraji mezi drobnými sopkami Tvého a Koptova Středohoří, kdy jsme obcházeli Hanžburek, který je nemožno spustit z očí. Sledoval jsem z blízka Tvé snažení, aby cizí básník v krajině našeho jazyka se cítil jako doma….. Ten krátký čas, kterým se tu na světě opozdím, nikdy na nic nezapomenu. Vždyť přátelství – konec konců – je jedna z těch málo věcí, pro které stojí za to nést těžké břímě básníka….“

Dílo Svatopluka Kadlece:

Překlady z francouzštiny:

Baudelaire, Charles: Květy zla (Les Fleurs du mal; BB, Praha, Melantrich 1948)

Baudelaire, Charles: Víno samotářovo (VB, Praha, Československý spisovatel 1979 Camus, Albert: Cizinec (L'Étranger; R, Praha, Václav Petr 1947)

Corneille, Pierre: Cid (Le Cid; D, Praha, SNKLHU 1956)

Jammes, Francis: Od rána do večera, (Praha, Odeon 1966)

Martin Du Gard, Roger: Jean Barois (Československý spisovatel 1961)

Maurois, André: Rodinný kruh (Le Cercle de famille; R, Praha, Julius Albert 1947)

Moličre: Don Juan (Dom Juan; D, in: Don Juan / Lakomec, Praha, Odeon 1973)

Moličre: Misantrop (Le Misanthrope; D, Praha, Československý Kompas 1948)

Moličre: Škola pro ženy (École des femmes; D, Praha, Dilia 1955)

Moličre: Tartuffe (Le Tartuffe; D, Praha, Osvěta 1952)

Moličre: Zdravý nemocný (Le Malade imaginaire; D, Praha, Osvěta 1952)

Rimbaud, Jean-Arthur: Výbor (Mladá fronta 1959)

Stendhal: Lucián Leuwen (Praha, Svoboda 1951)

Stendhal: O lásce (De l'Amour; EE, Praha, Melantrich 1951)

Vlastní díla:

Svatá rodina (1927)

Sketch-book (pseudonym A. Dur 1930)

Černá hodinka (1932)

Objetí (1934)