„Trampská chata Campy of Degayes“ a možná podoba dnes.

Začnu zcela prostě, dne 30.3.1933 byla podána žádost P.T. Městskému úřadu v Libochovicích o postavení trampské dřevěné boudy na pozemku 349/4 na Libochovickém katastru. Žádost si podali členové této osady, jmenovitě šerif Eduard Beneš s jednatelem osady panem Václavem Karlem. Jmenovaný pozemek byl v majetku pana Fidlera, domkaře v Radovesicích. Tolik na začátek. Teď ale teď ty nesrovnalosti. V žádosti je jmenovitě uvedeno Campy of Degayes, což by zkresleně znamenalo tábory z ?. Pan šerif asi v angličtině moc kovaný nebyl. Zato ten kdo kreslil návrh plánku chaty již byl přesnější a uvádí: Camp of Decays, což je něco jakoTábor rozpadů (nebo i tlení). Proč rozpadů to nevím, to se zeptejte šerifa. Další zajímavá věc je, že pozemek na Závodí 349/4 na bývalém pozemkovém katastru byl daleko vetší, než se v dnešním katastru rozpadl na čísla parcel 349 lomeno 4,5,6 a tak dále. (Tábor rozpadů - Že by trempové v té době již tušili, že se tento pozemek rozpadne na víc částí?) Zajímá nás především dnešní parcela 349/7 a /8. Ano je to ta chatka na Závodí, u jezu z pohledu Libochovic za Malou řekou. A můžeme kombinovat, je dnešní chata původní chatou Camp of Decays, party mladých trempů? Je to možné a zdá se i pravděpodobné, protože dnes tam jiná chatka není. Takže jak se asi u jezu trampům ve zlatých dobách trempinku žilo? Místo to v té době to bylo jistě velice romantické a hlavně daleko od všech možných kontrol.

Zajímavá je také oproti dnešku práce úřadu. Již 11.dubna 1933, to je 12 dní po podání žádosti, Městský úřad vydává povolení ke stavbě této chaty. Chata měla rozměry 6 x 4 metry. Jako podmínku si úřad kladl pouze dodržení stavebního řádu z roku 1889, dodržení předpisů policie, hasičů a hlavně mravnostní zásady při užívání chaty. Také to ty kluci trampský neměli jednoduché.

Co ještě dodat, to že se ani možná nemuselo nakonec jednat o partu trempů z Libochovic, protože sice žádost je sice sepsána v Libochovicích, ale plánek je datován v Praze, v březnu 1933.

Dnešní stav

Příloha k žádosti - plánek chaty

Původní katastr

Procházka Libochovicemi a okolím za poznáním, část druhá

Náměstí pochopitelně bylo i místem, kde se konaly různé trhy, poutě, spolkové i politické události. Koneckonců již v roce 1507 v Uherském Budíně udělil Vladislav Jagellonský městečku Libochovice výsadu na trhy (jarmark, trh, ..) na přímluvu Jana ze Šelmeberka a Zdeňka Lva z Rožmitálu - poručníků nedospělého Jana III. Zajíce z H. ( Jan ze Šelmberka +1508, č. šlechtic; nejvýznamější člen rodu. Majitel statků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1480-1503 nejvyšší kancléř, 1503-07 nejvyšší komorník Českého království. Lev z Rožmitálu. +1485, český šlechtic a diplomat, 1464 český nejvyšší zemský sudí, 1467-80 nejvyšší hofmistr). Tento pergamen Vladislava Jagelonského je uložen v okresním archivu. Po více jak padesáti letech, v roce 1568, měly Libochovice již dva jarmarky a později v roce 1731 už tři. Panovník však vždy dbal na to, aby rozšiřováním počtu jarmarků nebyly poškozeny zájmy okolních měst. Proto se podmiňovalo uděleni či obnovení výsady vyjádřením i okolních měst. A pokud bylo kladné, pak panovník neměl výhrady. Obyvatelé Libochovic tak měli na sklonku 18.století jarmarky dokonce čtyři. Právo konat čtvrtý jarmark jim v roce 1796 udělil císař František II. Je vhodné připomenout, že Libochovické jarmarky bývaly bohatě navštíveny jak jarmarečníky, tak návštěvníky - kupujícími. Zápisy v městských knihách uvádějí různé detaily. Tak se například můžeme dočíst, že na jarmarku konaném v den sv. Bartoloměje v roce 1722 vystavovalo a nabízelo své zboží 310 jarmarečníků. Jejich účast na libochovickém rynku (náměstí) vynesla městečku slušný příjem a přispěla i k věhlasu Libochovických jarmarků (asi jako dnešní Vavřinecká pouť). Jarmark většinou zajišťovala šestičlenná městská rada, která určila výběrčí poplatků, kteří vybírali poplatky od všech zúčastněných (kramářů, řemeslníků i kupců), zároveň měli výběrčí právo kontroly mír a vah. Každý majitel objektu musel zajistit pro svůj nemovitý majetek protipožární opatření, vyčištění komínů, opatřit vodu k hašení, vybavit dům žebříky a náčiním. Kdo porušil zákaz kouření během trhů, byl okamžitě uvězněn. Pobudové a tuláci byli hned po objevení vsazeni do vězení, a pokud byli mladí a statní, byli posláni na vojnu za Libochovického rekruta. Začátek jarmarku byl oznámen zvoncem na radnici a od tohoto okamžiku mohl jarmark začít. (Možná by to byla pěkná tradice, obnovit tento zvyk na pouť) Jarmark trval většinou celý týden. Počátkem 19.století existoval týdenní trh a 5 jarmarků v roce, a to:

1. Ve středopostí (Středopostí je čtvrtek mezi nedělí Oculi a Laetare, to znamená – Oculi: 3. neděle postní, Oculi mei semper ad Dominum = Mé oči stále vyhlíží Pána, jinak také Kýchavá neděle, Laetere: 4. neděle postní - Laetare Ierusalem = Raduj se, Jeruzaléme, jinak také Družebná neděle
2. Den před Nanebevzetí páně (Nanebevstoupení Páně připadá vždy na čtvrtek, avšak v některých oblastech se slaví až následující neděli – ta na kterou jinak připadá 7. neděle velikonoční. V roce 2016 je to 5.května))
3. Na sv.Bartoloměje (24.srpna)
4. Ve středu po sv.Václavovi (sv.Václav – 28.září)
5. Ve středu po sv.Martinovi (sv.Martin 11.listopadu)

Od roku 1914 se konal šestý trh, a to ve středu před Štědrým dnem.

Trhy v roce 1937

Jak je vidět, trhy byly převážně ve středu, a ve středu každý týden bývaly také týdenní trhy na potraviny. Na sv.Vavřince 10.srpna se původně nekonala pouť, ale slavné procesí. Na toto procesí nabízím tři pohledy.

1. Jak uvádí soupis církevních svátků v Libochovicích z roku 1761: na den 10.srpna připadá slavnost velkého mučedníka sv.Vavřince, ten den je domácí slavnost a zpívaná mše svatá v kapli. V neděli sem přicházejí procesí z Budyně, Radovesic, z Duban, Křesína, z Klapého, ze Slatiny. Na to z farního kostela Všech svatých jde procesí ke sv.Vavřinci kde je konána slavnost s plnomocnými odpustky. Po poledni jsou v kapli sv.Vavřince drženy nešpory a příjímání nejsvětější svátosti oltářní. Tento den drží v Poplzích a v Radovesicích obyvatelé Příhodu, a všechny přátelé, kteří ten den k nim přijdou, jídlem počastují. Není tedy přesně známo, kdy se procesí přeměnilo v pouť. Ale asi Libochovičtí převzali zvyk sousedů a drželi také jen Příhodu.
2. Tradice mohla vzniknout i v roce 1742 na sv. Kiliána (8.července), když Libochovice zasáhlo silné krupobití, a tak asi vznikl v tomto roce zárodek poutě, a to tak, že začalo chodit děkovné procesí a to první neděli po sv.Vavřinci z hlavního kostela Všech svatých, do kostela sv. Vavřince. (Kaubek). O tomto procesí se také zmiňuje pan Křenek, ovšem z trochu jiného pohledu. „Na sv. Kiliána pívali u panimámy Šejbové kantoři a muzikanti. Bývalo ten den vždy proces k sv. Vavřinci na odvráceni krupobití; po procesí ve všech hospodách se pilo za peníze, které funkcionáři, při procesí zúčastnění, od obce obdrželi. Paní Šejbová nerada za pivo obci platila; ale i hosté také často zůstávali dlužni, Mezi jinými stkví se na černém prkně budyňský žid Šmule s dloužkem 2 zl. 31 kr. (Šenkýřce dal do zástavy zlatý prsten)“. Ale jak jsem uvedl výše, bylo to jen procesí, protože v soupisu jarmarků v roce 1761 je stále veden jarmark jen na sv.Bartoloměje (24.srpna). Ale pak jsou zde také zřejmá dvě protichůdná tvrzení, Kaubek první neděli po sv.Vavřinci, Křenek Na sv. Kiliána...... ten den vždy proces k sv. Vavřinci. Já se ale spíše přikláním ke Kaubkovi, ta tradice procesí v neděli po sv.Vavřinci tu je.
3. Je tu však také možnost, alespoň v prvopočátcích, že to bylo zádušní procesí za zemřelé Sasy v roce 1742. Ze Sasů, kteří v Libochovicích byli roku 1742, jich v tomto roce „velmi mnoho zemřelo na tak zvanou horkou nemoc“ (tyfus). Někteří jsou pochováni v Křesíně, dva v Klapým, evangelici pod Házmburkem u bývalých vinic, a sice na západní straně (asi 60 vojáků), dále okolo Koštic (více jak 100), okolo hřbitova sv. Vavřince byli ve větším množství pohřbeni podle cesty u Božích muk, (tehdy ovšem boží muka staly jinde), na hřbitově byli pochováni dva. Také byli pochovávání za Radovesicemi, tam kde se dělí cesta do Chotěšova a Budyně, a potom u bývalých panských stodol. Co se týče hrobů u „Božích muk“ mnoho popisovatelů historie určuje toto místo chybně, přisuzuje jej k místu zvanému „Prostřední Boží muka“ na rozcestí nynější cesty k Jeřetínu. Kaubek ale, byl té době nejblíže, jasně říká: „okolo hřbitova sv. Vavřince leží jich mnoho u Božích muk dle cesty“. Je třeba si uvědomit, že tato muka stávala na druhé straně silnice a severní strana hřbitova byla ve stejné úrovní jako severní strana kostelíka sv. Vavřince, tudíž zde bylo dostatek místa k vykopání hrobů.

Takže tyto tři možnosti k tradici datu poutě zde jsou. Nikde jsem však nenarazil na písemnou zprávu, že se procesí v minulosti konalo v neděli před sv.Vavřincem, tak jak je dnes občas zřejmě převážně z komerčních důvodů přistupováno k dnešní pouti.

Ještě poslední poznámku, je zajímavé že ani v „Pamětnici Libochovické farnosti“ není od roku 1842 (kdy byla vedena česky) do roku 1946 ani zmínka o nějakém procesí, či pouti. Taktéž mlčí kronika vedená panem Karlem Křenkem i pozdější vedená Jaroslavem Křenkem. První zmínku, kterou jsem našel je z 18.8.1951, kdy je zapsáno, že pouťovou veselici pořádalo sdružení ČSM Libochovice další zmínky až v 60 letech. Takže nevím co si o tradici Libochovické pouti vlastně myslet.

Poznámka k Saskému vojsku

• Nové války, které o své dědictví musela svádět císařovna Marie Terezie, a které do našeho kraje přivedly jako nevítané hosty francouzské, saské a zejména pruské vojáky s jejich králem Fridrichem II., zanechaly následky i v Libochovicích. V roce 1742 při ústupu mělo Fransousko - Saské vojsko za cíl Litoměřice. Pochod od Brna na Litoměřicko jim trval 18 dní od 7. do 25. dubna a pouze nečinnost silnějších tereziánských útvarů, mimo permanentní husarské přepady, nebyly zbytky saských oddílů zcela zničeny. Žalostný stav zbylého saského kontingentu si vynutil na Litoměřicku, kam dorazili poslední vojáci, nezbytný odpočinek. Tak skončilo katastrofální tažení na Moravu. Lazarety rostly nejen v severních Čechách, ale i ve středních Čechách, zejména v Praze. I přes péči lékařů velká část vojáků na následky zranění a tyfu umírala. Proto tolik pochovaných na Libochovicku.

V roce 1970 se poprvé uskutečnila pouť v městském parku, protože na náměstí se budovala kanalizace a vodovod (Zlí jazykové tvrdili že je to proto, že předseda, který bydlel na náměstí chce mít klid). Faktem je, že poté ztratily poutě svůj půvab (alespoň z mého pohledu, na náměstí byla skutečně jiná atmosféra).

Pouť v roce 1960

Zdejší řemeslníci a obchodníci dováželi své zboží a výrobky na výroční trhy i do všech okolních měst, často i dosti vzdálených. K lepší ochraně řemesel byly zařízeny řemeslnické cechy. V roce 1930 žádá obchodní grémium, aby při trzích a jarmarcích nebyly boudy na náměstí umisťovány čelem do středu a stavěny tak, že zadní stěny mají otočeny ke krámům na náměstí, ale aby byly stavěny zády k sobě, aby kupující měli možnost při nakupování v boudách nahlédnout i do výloh obchodů. Neodpustím si v souvislosti s trhy uvést jednu zajímavost: Dne 30. listopadu 1744 začernala se silnice oddíly vojsk (Prusové), mezi nimiž kymácela se poděšená stáda cestou pobraných koni a hovězího dobytka. Koně frkali, otřásali těly, házeli hlavami, hovězí dobytek táhlým bučením tesknil po opuštěných chlévech. Prusů bylo na 5000. Vtáhli na náměstí, kde se hned konal trh na uloupený dobytek. Brzy však odtáhli do Litoměřic. 

Okleštěná vyhláška trhů v roce 1950

Z dalších katolických slavností odbývajících se na náměstí uvádím ze soupisu například:

• 25. března vede se podruhé z farního kostela Všech svatých procesí ke statui panny Marie na náměstí a tam se zpívají Figuraliter Lauretanské litanie, pak se říká modlitba, nato se vede procesí zpět do kostela, kde je post devantatum, hymnus, požehnání s nesvatější svátostí oltářní.
• 8.prosince na slavnost početí Panny Marie vede se opět po poledni procesí z farního kostela ke statui Panny Marie na náměstí, a tam při Figuraliter se zpívají Lauretánské Litanie, po návratu do kostela následuje velebná svátost požehnání.

 

19.století, zřejmě Slavnost Těla a Krve Páně, lidově Boží Tělo

Náměstí se také využívalo i k různým slavnostem, jak spolkovým, městským tak hlavně při konání jak akcí protestních tak agitačních různých politických stran. Například:

• 1.máj v roce 1924 byl slaven následovně, Komunisté na Kopečku a venku, mluvil Sailer z Loun, převážilo téma odpor proti vládě a buržoasii - asi 1000 osob, Národní socialisté slavili na náměstí u Mariánského sloupu. Mluvil Míček z Mostu o pozemkové reformě a starobním pojištění - asi 700 osob, Sociální demokraté na druhé straně náměstí u sochy sv.Rocha, mluvil Herynk o "odluce", o reformách a reflexi českých dějin - asi 1000 osob.

• V roce 1931 byl poprvé postaven na náměstí Vánoční strom republiky, pod protektorátem okresního úřadu v Roudnici a městské rady v Libochovicích. Sbírka se konala ve dnech 17. - 31.12.1931
• V roce 1968 v prosinci byl poprvé v poválečné době postaven na náměstí Vánoční strom a u něj umístěna kasička na příspěvky SOS vesniček.
• Dnes to již patří k novodobým tradicím, sice náš strom pravidelně vyhrává v kraji, ale vytratily se kasičky.

Co se týče dnešní mladé historie, je možno uvést několik počinů vedení města.

• V prosinci 2001 uvedeno do provozu nasvícení dominant Libochovic (Mariánský sloup, znak města, Purkyňův pomník, kostel) Zároveň bylo poprvé na Vánoční svátky slavnostně osvětleno náměstí a přilehlé ulice světelnou vánoční výzdobou.
• Od roku 2013 hlídá náměstí kamerový systém.

Důležitou vlastností pro poklid obyvatel u takovéto venkovní prostory je veřejné osvětlení, jak to během let bylo u Libochovického náměstí?

• Velké náměstí je od roku 1826 osvětlováno pěti olejovými lampami, a od roku 1862 byly dosavadní olejové lampy nahrazeny petrolejovými a jejich počet se rozšířil na 14.
• Dne 29.prosince 1908 odhlasovalo obecní zastupitelstvo zřízení a umístění Waschingtonových plynových petrolejových lamp a to jedna na náměstí, jedna u „Unionu“(čp.35) a jedna u hostince na „Kopečku". Lampa stála 350,- K, pumpa a nádoba 104,-K, železný stožár 135,- K. Jedna lampa měla světelnost za 300 svíček . Ale až v roce 1910 byly tyto lampy postaveny.( Jednotka svítivosti 1 kandela odpovídá přibližně svítivosti obyčejné svíčky. Žárovka o příkonu 150 W má tedy svítivost asi 300 svíček)
• 1.srpna 1913 byla vypracována smlouva mezi hraběcí elektrárnou a městem o dodávkách elektrické energie. Náměstí a ulice byly díky této smlouvě osvětleny 24 žárovkami o svítivosti 25 svíček, 24 žárovkami o svítivosti 32 svíček. Radnice samotná měla 38 žárovek, škola 30 žárovek, to vše za roční paušál 1650,- K. Tento systém veřejného osvětlení s mírným rozšířením přetrval i rok 1948.
• Teprve v roce1957 byl vypracován nový projekt osvětlení města. Ale bylo nutné změnit veškeré rozvody z 3x120 V na 3x 380 V.
• V roce 1969 byl schválen návrh na instalaci velkoplošných svítidel pro veřejné osvětlení na náměstí, v roce 1970 návrh na zabudování třetího osvětlovacího tělesa do středu náměstí, které za stávajícího osvětleni zůstávalo ve tmě.

Plocha náměstí zažila i některé zvláštní děje, které by některé dnes byly asi těžko proveditelné, jiné možné v každé době. Namátkou uvádím:

• V Libochovicích byla jedna živnost využívající zdejšího příhodného terénu pro cyklistiku a nedostatku pohonných hmot pro auta. Byla to koncesovaná živnost „Úschova jízdních kol“. Koncesi na tuto živnost vlastnil v roce 1942 pan Karel Malý, Čechova 243. Na počátku léta 1942 ve svých 64 letech žádá město o pronájem pozemku na tehdejším Velkém náměstí (Nám.5.května) v prostoru mezi čp.22 až 26 a zároveň požaduje, aby město městské policii nařídilo pokutovat odkládání kol u laviček, stromů, u chodníku a tak podobně. Vskutku chytrý tah. Město 10.srpna 1942 souhlas uděluje, ale policii odmítá vydat jakékoliv nařízení.
• 1950 - 15.února se konala pro malé město Libochovice nevídaná svatba. Ženich Karel Melka, Kerkovo nábřeží 270, řidič, nevěsta Anna Blechová z Černčic u Loun, vedoucí zábavních podniků (poutě). Zástupy lidí naplnily náměstí. Svatba se konala nejprve na MNV a pak svatebčané přešli do kostela Všech svatých. Družiček bylo 12, ostatních svatebních hostí velmi mnoho. Hostina si vyžádala na 18 husí, 500 kg drůbeže, 3,5 q vepřového a 10 100 koláčů. Náklady se odhadovaly na 100.000 Kč. Svatba byla charakteristická pro poválečnou mentalitu
• 1955 - 17.srpna sušilo JZD obilí na betonce na náměstí u Mariánského sloupu.
• 1995 - Začíná problém s diskotékami, v únoru po diskotéce parta výtržníků ulámala na náměstí dopravní značky, rozbila osvětlení ve fortně, u DD poničila oplocení, u školy polámala stromky.

Co však je na náměstí zajímavé po stránce turistického ruchu? Hlavní přilehlou dominantou náměstí je bezpochyby zámek, ale ten najdete podrobně popsaný v tolika brožurách, že netřeba se jim detailně zabývat. Na jižní straně náměstí, mimo historických domů, jsou čtyři turistické možné cíle. Čp.10, pamětní desky p.Lhotského a JEP, a v neposlední řadě samotný pomník JEP.

Čp. 10 klasicistický, jednopatrový dům, s vysokými pilastry a trojúhelníkovým štítem, průjezd je sklenut valutovou klenbou s lunetami. Jeho současná podoba je z první poloviny 19.století. Ve skutečnosti jde zřejmě o mnohem starší stavební památku. Dokazuje to i historické zobrazení tohoto domu na barokním plánu města Libochovic roku 1727, kde je zdůrazněný palácový charakter. Dům patřil od nepoměti městu, první zápis je z 24.2.1652, kdy se udává, že k domu patří 17 strychů polí a 27 provazců louky. Svého času, v roce 1788 zde bývala Radnice, protože stará Radnice která byla v domě čp.86 (Zelená hora nyní Černý orel)), byla prodána. Radnice v tomto domě byla do roku 1850. Po vniku soudního okresu Libochovice, zde byl soud (od 17.června 1850). V zadní části býval sousedský pivovar o to od roku 1788 do roku1849. Za první republiky zde byla i šatlava, na přelomu roku 1944/45 byla budova zabrána německou branou mocí, která zde zřídila telefonní ústřednu. Od 24.listopadu 1920 do roku 1947 sloužila budova jako hospodářská škola a od roku 1947, a až do roku 1953 jako Lidová škola zemědělská, od1.11.1958 jako Zemědělská učňovská škola v Libochovicích do ?. Poté budova slouží jako Školní družina a jídelna, a při nedostatku vyučovacích prostor ve škole a to v letech 1960 až zhruba do roku 1991 je používána pro učebny základní školy. V roce 1993 došlo 1. září k otevření Rodinné školy v této budově a to formou městské školy. Bohužel, tak jako všechny střední školy v Libochovicích, vybudované na základě financování městem i tato ukončila svoji činnost pro finanční problémy.

Deska s reliéfem a bustou na domě čp.4, Bohuslava Lhotskkého (* 14.1.1879  + 9.5.1930). Pamětní desku s bronzovým reliéfem Lhotského vytvořil sochař M.Zentner. Odhalena byla 9.10.1949 v 10 hodin. K odhalení se váže jedna událost, deska před odhalením byla zakryta modrou saténovou látkou, ovšem v noci ji kdosi ukradl, takže dopoledne 9.května město narychlo shánělo látku novou. 4.května 1990 byl uspořádán koncert Kociánova kvarteta jako vzpomínka na Ševčíkovo kvarteto za účasti Rafaela Kubelíka. V dnešní době je na místě otázka, zda deska nespadne i s domem.

Deska Bohuslava Lhotského

Pamětní deska JEP. Na paměť 150 narozenin Jana Evangelisty Purkyně, byla 26. září 1937 zasazena deska na nároží domu u zámku čp.3. Na tomto domě proto, protože je nejblíže zámku kde se JEP narodil. Zároveň u této příležitosti byla pojmenována škola „Purkyňovou školou“ . Autorem pamětní desky je Karel Babka. Deska byla pořízena za 5350,- K. 14.5.1943 byla sňata a odvezena do Prahy, do šrotiště spolu s ostatními deskami, válku však přečkala, a po roce 1945 se vrátila na původní místo. Nápis na desce:

Toto deska byla zasazena roku 1937

Na památku 150. narození

JANA EV. PURKYNĚ,

velkého fysiologa a národního buditele,

který narozen 17. prosince 1787 v hlavní

budově tohoto zámku, proslavil Českou

vědu lékařskou po všem světě - zemřel

28.7.1869 v Praze, želen vděčným národem. 

Odhalení desky JEP v roce 1937

Na náměstí před vchodem do zámku byl v roce 1887 postaven pomník JEP ke stému výročí narození Jana Evangelisty Purkyně od sochaře Strachovského. Na vysokém podstavci je busta J.E.Purkyně fysiologa. Celé provedení je z pískovce. Pomník, jehož odhalení bylo 15.srpna 1887, k výročí Purkyňova narození, byl postaven z dobrovolných sbírek. Plot okolo pomníku pořídil v roce 1903 Spolek pro ochranu domoviny za 270,-K. Zadavatelem a donátorem celého pomníku byl Komitét pro postavení pomníku JEP. Pomník byl v roce 1925 obnoven na náklady Státního památkového úřadu. Autor busty je znám, ale autor návrhu na sloup pomníku není jednoznačný. V literatuře je uváděn A. V. Barvitius, ale s velký otazníkem. V SOKA Lovosice ve složce pana Křenka je vypracovaný návrh jehož autorem je právě Křenek a návrh se pozoruhodně shoduje se skutečností. Na severní straně náměstí jsou dva domy zapsané jako památka III.třídy, čp.58, 61.

Z náměstí zamíříme Riegrovou ulicí. V této ulici bývala velice zajímavá stavba a to barokní Panský špitál z roku 1700. Budova byla památkově chráněna, ale to ji od zbourání nijak nepomohlo. Potkal ji stejný osud jako Synagogu, také památkově chráněná, také bez souhlasu zbouraná pro osobní zájmy. V roce 1700, byl na místě zbořených domů čp.72 a 73 byl postaven panský špitál. Pozdějším majitelem byla Nadace panského špitálu. Špitál byl barokní, přízemní, podkovovitého půdorysu, s obdélnými okny a portálem a se středním rizalitem oválného vestibulu, krytého trámovým stropem. V roce 1890 byl využíván také jako Hraběcí chudobinec. Po roce 1945 se dostal do majetku města a sloužil jako sběrna papíru, poté byl obýván Rumunskými dělníky. Díky zanedbané péči se dostal do hrozném stavu. Přesto však budova byla přes 200 let stará a svým stavebním řešením to byl unikát. V republice byly pouze dva takto stavěné domy. Přes námitky ministerstva kultury však došlo ke zbourání, a byť byl památkově chráněnou budovou. Ke bourání došlo v roce 1960 a materiál byl použit k výstavbě domů "Stavebního bytového družstva občanů Libochovic" - předseda PhMr. Václav Kyslík, Poděbradova a Jeronýmova ulice. Na místě špitálu byl vytvořen parčík, který také nebyl zrovna půvabný. Město dostalo alespoň za povinnost zachovat jižní zeď, která byla součástí městských rádoby hradeb, ale i ta také vzala částečně za své. Později zde město vystavělo Obchodní dům a převedlo ho Jednotě. Dnes jsou v přízemí obchody a v patře Diskoklub.

Stručná historie Koštic n.O.

Jméno obce zřejmě pochází od jména rodu -  Koštici. Jiné výklady: Název napovídá, že šlo o osadu lidí jakéhosi Kosti, nebo také název obce vychází ze staročeského osobního jména Košek. V Košticích byly nalezeny doklady osídlení v pravěku. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1373, kdy Kunc z Koštic obdržel od Zacha, pražského kramáře, 10 kop grošů jako náhradu škody. V manuále z roku 1660 se uvádí Kossticze.  Ve 12. století se ves stala majetkem kláštera benediktinek v Teplicích. V dobách husitských válek se obce zmocnil hejtman Jakoubek z Vřesovic, v jehož rodu zůstala až do r. 1540.  a teprve v XVI. století se dostala do světských rukou. Koštická tvr byla pravděpodobně postavena v na počátku 16.století, v té době patřily Koštice Litvínovi z Klinštejna a pak jeho dceři Vracce. Roku 1545 ji prodal Volf z Vřesovic Koštice Jindřichu Hrobčickému z Hrobčic. Ten prodává polovinu Koštic Bernartovi od Stříbrné růže, který tvrz opravil a dostavěl.

Druhá polovina byla prodána Lidmile z Police.Obě poloviny kupuje v (první 1548 a druhou 1569)  Jeroným Hrobčický z Hrobčic a jeho syn, rovněž Jeroným ji směnil v roce 1589 s Anselmem Štausdorfem o to Koštice za Hartenstein, Tašovice, Tešetice a Buchov. Ale Koštice se mu nelíbily a vyměnil je za Hlubany u Podbořan od Jana Štampacha ze Štampachu (v roce 1602). Jan starší Štampach rytíř ze Štampachu na Koštici, Semči a Děčanech, zemřel v čase stavovské vzpoury. Roku 1623 zkonfiskovala majetek královská komora a předala ho v roce 1625 císařskému plukovníku Janu hraběti z Aldringen za 35.775 kop míš. grošů. Anna Marie Gielisora z Aldringen obdržela Koštice a vdala se za Jana Tomáše Brisigela, plukovníka, který zemřel roku 1652 a byl pochován v křesínském kostele. (Náhrobní kámen s latinským nápisem.) Roku 1654 byla majitelkou Koštic Anna Kellermanová. Statku Koštice se ujali synové Tomáše Brisigela. Roku 1689 koupil Koštice Jan Kašpar Proj z Geiselberka. Avšak nedlouho potom koupili Koštice Lobkovicové a připojili ji k Libčevsi.  V 18. století byla více než polovina obyvatel německé národnosti a v kostele se kázalo napůl česky a napůl německy. Ti pak drželi statek až do pozemkové reformy v roce 1925, kdy byly zdejší majetky v rámci přerozdělování zemědělské půdy Lobkovicům zkonfiskovány. Dnes jsou Koštice střediskovou obcí, mající pod svou správou tři menší obce - Vojnice, Vojničky a Želevice.
Ve dvoře, kdysi panském, je bývalá tvrz, renesanční budova (nyní sýpka) s rozsáhlými sklepy a velkou síní. Při obci jsou kulturní vrstvy se střepy a úlomky mlatů. V t. zv. teplické opuce u Ohře jsou četné zkameněliny. V obci bývala trojtřídní škola, lidová škola hospodářská, automatický mlýn Josefa K. Orta.

Kostel svatého Antonína Paduánského

 

Kostel sv. Antonína Paduánského pochází z roku 1751. Roku 1787  při něm byla zřízena lokalie, která byla roku 1856 povýšena na faru. Je pozdně barokní, jednolodní, obdélníkový, s vyhloubenými nárožími přecházejícími do obdélníkového, trojboce ukončeného presbytáře, po jehož stranách jsou sakristie a oratoř; v západním průčelí je nízká předsíň. Na bočních fasádách jsou pilastry, polokruhově zakončené a oválná okna, sakristie a kaple s obdélníkovými vchody a lizénovými rámci. V hlavním průčelí dvojice nárožních pilastrů, v ose nad předsíní oválný výklenek s kamenným barokním poprsím sv. Antonína Paduánského, nad římsou volutový lichoběžníkový štít. Presbytář s pilastry sklenutě valené; jižní stěna otevřena v celé šíři polokruhovým obloukem do plochostropé oratoře. Loď je kryta stropem s fabionem a štukovým rámcem, na bočních stěnách velké polokruhově zakončené slepé arkády s pilastry na pilířích a s okny v ose. Dřevěná kruchta na dvou osmibokých sloupcích vpředu, v zadní části oblý sloup, který je protějškem zděného schodiště na kruchtu. Předsíň a sakristie je plochostropá.

Zařízení:

Hlavní oltář z r. 1752 rokokový se současným obrazem sv. Antonína Paduánského a sochami sv. Václava a sv. Víta na bočních brankách a s rokokovými andílky a relikviáři.
Boční oltář je z poloviny 18. stol.. rokokovým s obrazem Uvedení P. Marie do chrámu a sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa a obrazem Čtrnácti sv. pomocníků v nástavci.
Kazatelna i zpovědnice je zdobená rokokovými andílky z poloviny 18. století a  obrazem Krista před veleknězem z 1. poloviny 18. století, krucifix lidové baroko, dřevěná klasicistní křtitelnice z roku 1787 a 2 rokokové konzoly.

Další památky:

•  Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého na návsi byla podle německého nápisu postavena roku 1729, barokní na soklu reliéf klečící královny Žofie.
• Kaple - z 19. století výklenková s čabrakovými pilastry.
• Sloup se sv. Vavřincem z konce 18. století
• Ortův mlýn se starobylou tradicí (existující od r. 1818)
• Stará tvrz u panského dvora zanikla na počátku 20. století. 

Kamenné kříže 

Procházka Libochovicemi a okolím za poznáním, část první

V této sérii článků bych se chtěl věnovat drobným sakrálním památkám v okolí, možností spojit návštěvu těchto památek s příjemnou procházkou a v neposlední řadě se budu věnovat i větším stavbám, jak civilním tak církevním, podle toho jak jsou pro mne zajímavé a jaká je možnost jejich návštěvy, a dále i veřejným prostorám, které byly a jsou pro město a okolí důležité, nebo zvláštní.

Dnes se dá říci, že drobná sakrální architektura, skulptury a jiné historické objekty, jsou již nedílnou součástí naší krajiny. Každý kříž, kaple, či boží muka je jedinečnou ukázkou lidské tvořivosti. Jako němí svědkové tu stojí nehnutě na svém místě, sledují lidské počínání a některé i přetrvávají nepřízeň režimů. Tyto památky vznikaly v minulosti z nejrůznějších důvodů. Stavěly se většinou u silnic,  polních a lesních cest nebo poutních tras, vyjadřovaly jednak zbožnost místních obyvatel a nebo některé připomínaly šťastné i nešťastné události v lidském životě, či vyznačovaly určité body. Jako nestraní svědkové zaznamenávaly pro časy budoucí různé děje a události. Protože však vznikly v naprosté většině případů z iniciativy našich předků, nezůstal většinou po roce 1948 a to nejen v pohraničí, ale i ve vnitrozemí prakticky nikdo, kdo by o ně dále pečoval. Poválečné generace Libochovicka neměly k drobným památkám většinou žádný vztah a k jejich osudu byli lhostejní. Mnoho památek bylo naopak vážně poškozeno, nebo i zcela zničeno, protože jejich úmyslné ničení bylo tehdejším komunistickým režimem přehlíženo a tolerováno. Dost památek navíc zaniklo v období kolektivizace zemědělství v 50 letech při zcelování lánů. Různé stavby při cestách byly drasticky odstraněny, cesty zorány a když to vyjádříme natvrdo, tak tento stav scelených lánů a zničených cest platí dodnes. Jak jsem výše již uvedl, nejednalo se jenom o církevní stavby, ale padly leckde i kamenné masivní mezníky, příkopy, křoviny, pěšiny a podobně. Tyto přírodní prvky zřetelně po desetiletí oddělovaly nejen pole, ale s nimi i různé způsoby obhospodařování půdy a často rozporné zájmy jednotlivých vlastníků. Již při scelování pozemků pro první státní statky došlo k nevhodným zásahům do krajiny. Skutečné vyvrcholení tohoto destruktivního přístupu k venkovské krajině představovalo násilné rozorávání mezí na počátku 50 let a vytváření velkých lánů pro potřeby JZD vyšších typů. Rozorávání mezí a polních cest mělo být vrcholem myšlenky kolektivního hospodaření v boji proti „vesnickým boháčům“ a ostatním „škůdcům“, kteří lpí na soukromém vlastnictví. Z hlediska užití mechanizace bylo scelování obdělávaných ploch zčásti účelné i potřebné. Politicky motivované rozorávání mezí však nezohledňovalo možné negativní ekologické následky. Při scelování zmizely tisíce hektarů přírodní vegetace, byly vykáceny desítky kilometrů stromořadí apod. Půda byla vystavena větrné i vodní erozi se všemi dalšími důsledky: poklesem bonity půdy, snižováním výnosů, znečištěním vodních zdrojů zejména dusíkatými umělými hnojivy, zanášením toků a nádrží. To vše se výrazně promítlo nejen do podoby krajiny, ale též do charakteru venkovského společenství. Spolu se zásahem do krajiny byl proveden i zásah do paměti a tradic českého venkova. A my, kteří neseme pouze důsledky této činnosti, my to máme, respektive bychom to měli dnes napravit. Změnit celkové myšlení lidí ke krajině jako takové a k zákonům přírody.

Rozmanitost okolní krajiny – Dubany z Rohatce 30 léta minulého století

Rozmanitost okolní krajiny – 50 léta a Libochovice

V roce 1989 se dalo říci toto: kapličky, boží muka i smírčí kříže, všechny tyto drobné stavby chátrají. Nikdo se k nim totiž nehlásí. Majitelé pozemků o drobné duchovní a i jiné drobné stavby často nestojí. Po roce 1989, alespoň zpočátku byla situace mnohdy ještě horší. Soukromý majitel pozemku se často o tyto památky nestaral, nenesly žádný zisk. A dále kvůli tehdejším českým zákonům totiž nebyl majitel pozemku vždy automaticky i majitelem staveb, které na něm leží. Přitom byla náprava vcelku snadná. Pokud se nenašel vlastník památky, město, obec, k ní mohlo přistupovat jako k nalezené věci, o které ovšem muselo informovat na úřední desce. Pokud se do půl roku skutečný majitel nepřihlásil, propadl majetek městu, obci. Nový občanský zákoník však situaci změnil. Stavby s neznámým majitelem jsou převedeny do majetku vlastníka pozemku. Řada obcí se ale obává, že drobné církevní památky se tak dostanou do rukou lidí, kteří o jejich vlastnictví ve skutečnosti nestojí, což by se mohlo projevit v péči o ně. V některých obcích se v poslední době alespoň o tyto drobné památky starají například místní spolky, jinde různá společenství, třeba i chalupářů, v jiných správa obce. Menší obce měli od jara 2015 jedinečnou příležitost k využití finanční podpory. Ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová koncem května vyhlásila výzvu pro podávání žádostí o dotace na obnovu drobných sakrálních staveb v obci v rámci podprogramu „Podpora obnovy a rozvoje venkova“. Alokace pro rok 2015 byla celkem 50 milionů korun. „Obnova památek je dlouhodobě diskutované téma. Tímto dotačním titulem můžeme přispět k obnově drobných sakrálních památek ve venkovských obcích, které nejsou ve vlastnictví církve. Jedná se o kaple a kapličky, boží muka nebo kříže,“ uvedla ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová. Žádosti o dotace bylo možno předkládat do 25. června 2015. Žadatelem o dotace mohly být obce do tří tisíc obyvatel. Dnes je zde také další možnost, že katolická církev vhodně využije finančních prostředků získaných v Církevních restitucích pro obnovu také těchto drobných památek, další možnost je obnovení a oživení donátorské činnosti. Jak to v praxi bude vypadat a zda o toto projeví církve nějaký zájem, se zatím nijak neprojevilo.

Je slušné, abychom první okruh po místních památkách započaly přímo ve středu města, na náměstí 5.května. Pokud se postavíme zády k Městskému úřadu a rozhlédneme se, padnou nám do očí patrně tři dominanty tohoto místa. Děkanský kostel Všech svatých, statue, a možná i dům čp.10. Pochopitelně, opticky zajímavý je i dům čp.24 s bohatě zdobenou fasádou, ale ten je poměrně mladý, celková přestavba proběhla v roce 1892, když jej zakoupil a postavil doktor Reinhard za pomoci věna nevěsty slečny Bernáškové, která pocházela ze statku v Luníkově na Slánsku. Dům je zdoben bohatou štukovou ozdobou, která je dodnes zachována včetně ozdobně stylizovaného RV nad hlavním průčelím. 

Náměstí Libochovice v roce 1903

 

Na západní straně náměstí stojí Mariánský sloup, kolem dokola ohrazen balustrádou z pískovce. Na trojčlenném podstavci stojí socha sv. Josefa, sv. Anny a Ježíška na konsolech ozdobených festony a akanty. Uprostřed se vypíná na trojhranném soklu sloup ovinutý na patce velikým kamenným akantovým listím, korintskou hlavicí, která nese nese sochu Neposkvrněné Panny Marie. Podle odborníků je prý figurální část slabá, ornamentální a těžkopádná. Já jako laik toto těžko mohu posoudit. Mně se jako celek Mariánský sloup líbí a patří k neodmyslitelnému pohledu na náměstí. O figurální výzdobě se dodnes vedou spory. Tři ze čtyř soch jsou jasně dané. Představují malého Ježíše a sv.Annu, matku P. Marie a na vrcholu pannu Marii. Výklad muže v klobouku s holí v ruce se různí. Podle nejstarších pramenů dochovaných na Libochovické faře by to měl být sv. Jakub, patron poutníků. „Mužskou postavou by měl být sv. Jáchym, otec P. Marie,“ je názor některých Libochovických věřících. Podle mínění památkářů je ale třetí postavou sv.Josef, manžel P. Marie, což bylo důvodem aby mu zásahem restaurátorů zmíněný atribut, hůl v rukou, rozrašil. Pro Jakuba hovoří fakt, že donátorka této památky, Anna Tayziková ji dotovala z dědictví po svém manželovy Jakubu Taizíkovi, tudíž možná chtěla ztvárnit své patrony. Možná, kdo ví. Ovšem celé sousoší má znázorňovat rodinu Panny Marie, tedy malého Ježíše, sv.Annu, matku Pannu Marie a sv.Josefa, podle Bible otčíma Ježíška, protože panna Marie byla pannou. Tak je také Svatá rodina (Ježíšek, Marie a Josef) prezentovaná ve všech betlémech. Zde je třeba upozornit na přesnost pojmů Neposkvrněné početí Panny Marie (latinsky Immaculata conceptio) a Panenské početí Ježíše Krista. První je samotné početí Marie jejími rodiči – Annou a Jáchymem a druhé je označení pro učení podle kterého matka Ježíše Nazaretského Marie otěhotněla bez pohlavního styku s lidským otcem a zůstala pannou až do narození Ježíše. (proto také její matka sv. Anna označována jako samodruhá, nebo samotřetí)

Takže kde hledat pravdu – v záznamech farní kroniky, ve výkladu laiků, nebo v tvrzení památkářů?

Zkusme ještě nahlédnout do Wikipedie: Svatý Jáchym a svatá Anna byli údajní rodiče Panny Marie. V kanonických evangeliích, které tvoří Nový zákon o nich však zmínky nejsou. Jejich jména jsou uvedena v apokryfním evangeliu svatého Jakuba. Jméno Joachim je vykládáno jako „příprava na Pána“ a jméno Anny jako „milostná, laskavá“. Podle svatého Jakuba byli manželé zřejmě dosti prosperující pastýři, kteří výtěžek svého hospodářství spravedlivě dělili mezi jeruzalémský chrám, pomoc chudým a vlastní potřeby. Problémem bylo to, že neměli děti. Neplodnost u Židů byla považována za výraz nepřízně Boží a chrámoví kněží dokonce jednoho dne z toho důvodu odmítli přijmout oběti, které chrámu přinesli. Hluboce ponížený Jáchym odešel do pouště, kde se čtyřicet dní postil a modlil k Bohu. Po čtyřiceti dnech se mu zjevil anděl a oznámil mu, že jeho modlitby byly vyslyšeny a slíbil jim narození dítěte. Skutečně se jim přes vysoký věk narodila dcera, které dali jméno Marie. Otec zemřel krátce po jejím narození a Marie byla ve třech letech předána do výchovy správě jeruzalémského chrámu.

Pokud se podíváme do popisu atributů od jednotlivých vykladačů, dozvíme se toto: Tradičně je svatý Jáchym zobrazován s různýmy atributy: s lopatou, stařec v plachetce, hůl, děvčátko, obětní holuby, mošna zdobená mušlí. Já osobně se domnívám, ovšem jako laik, že se jedná o sv.Josefa, protože i v bibli je více upřednostněn jako člen svaté rodiny, a sv.Jáchym zmiňován jen nepatrně.

Vraťme se však od úvah k samotné památce. Sousoší bylo postaveno roku 1709 nákladem Anny Tayzíkové. Opravy soch a restaurování některých částí bylo proveden poprvé v roce 1864 nákladem libochovických dobrodinců a přestavěním o balustrády, poté v roce 1924 (5?) akademickým sochařem Křepčíkem, nákladem 17 700,- K. 24.září 1949 bylo na doporučení památkové správy opraveno sochaři Karlem Zentnerem a Miroslavem Zentnerem. Zmrzlé stromy okolo balustrády byly vykopány a vysázeny jiné. Oprava stála 19.000 Kč a byla hotova 21.října. Peníze poskytli Památkový úřad (8000,-), MNV (8000,-), děkan Lochman (2000,-) a Okrašlovací spolek (1000,-). Opravu v roce 1989 prováděl podnik „Českého fondu výtvarných umění – Dílo“ v nákladu zhruba 360 tisíc Kč, oprava byla dokončena v roce1989, zábradlí 1990. Naposledy toto dílo bylo obnoveno v roce 1997. Socha Panny Marie byla v tomto roce nově vytvořena Jiřím Novákem podle sochy původní. Původní socha pak byla umístěna v kostele Sv.Vavřince na městském hřbitově.

Podle Bohuslava Balbína, byli na tomto místě na rozkaz Jana Žižky 24.dubna v  roce 1424 (Balbín) upáleni čtyři kněží a dva rytíři, Jan ze Mšeného a Hynek z Račiněvse. Ovšem je zajímavé že, je Daniel z Veleslavina klade toto upálení na den 1. září 1424, které prý se proto stalo, poněvadž byli násilníci pannen a paní. Ostatně ani Daniel pramen, ze kterého tuto zprávu čerpal, neudává, ani nejmenuje osoby, které měli přijít o život. Palacký pak opisuje Daniela z Veleslavina v „Dějinách doby Husitské II.“ na str. 206. V dnešní době však toto tvrzení bylo některými historiky a nejnovějšími výzkumy zcela zpochybněno. Takže tomu můžeme věřit a nemusíme. Co ale zůstává faktem je, že původně na tomto místě stával dřevěný pranýř, ten však byl roku 1709 přenesen na východní stranu, kde stával až do roku 1761. (Opět připojím svůj osobní názor, domnívám se, že takový pranýř by byl kolikrát velice účinný i dnes, ovšem je tu otázka lidských práv...)

Mariánský sloup

Směrem k jihu jako dominanta města vyčnívá ze všech stran dobře viditelná věž kostela Všech svatých. Při naší procházce se dostaneme k hlavní bráně kostelního areálu. Původní vstupní brána však vypadala jinak. Tuto původní bránu popisuje Kaubek těmito slovy: Dne 20. září též roku 1755 postavena jest brána s pyramidami u hřbitova v městě nějakým mistrem Roudnickým za 150 zl. Dne 27. srpna 1756 dokonána a postavena jsou vrata u hřbitova Všech Svatých pozůstávající ze železných mřížů (zámečníkem Libochovickým Josefem Delavosem) za 130 zl. O osudu této brány se dočteme v kronice města v roce : Mříže postavené na dvoře nové školní budovy, pocházely z bývalých tepaný barokních vrat hřbitova , který byl u děkanského kostela. Byly umělecky kované, z propletených prutů hranatého průřezu, ozdobeny lupeny. Vrata byla 2,4 metrů vysoká a 2,8 metrů široká. Zhotovil je zámečník Jan Delavos z čp.33 v roce 1756 za 130 zlatých.

Ale i zde je již budeme marně hledat. Vrata vzala za své ještě před přestavbou školy, snad v osmdesátých letech minulého století.

Pro zajímavost vpravo od hlavního vchodu do areálu kostela je čp.18, bývalá škola. V zápise v análech města je zapsáno: V roce 1651 je zapsáno, že dům č. 18 byl koupen od obce pro chudý lid a z tohoto domu byla zřízena v roce 1714 škola, která tehdy měla 2 třídy. Do této školy chodil i slavný libochovický rodák J.E.Purkyně. 18.června 1893 město prodalo budovu panu Václavu Koptovi za 5.910 zlatých. Tento Václav Kopta byl otcem spisovatele Kopty. Návštěvníky na tuto skutečnost upozorňuje pamětní deska. 

Pamětní deska Josefa Kopty

(Mimochodem, Václav Kopta byl před koupí tohoto domu vlastníkem pozemku, na kterém byl v roce 1895 postaven dům čp.206 – Čechova ulice a právě prodejem tohoto pozemku získal finanční prostředky na koupi čp.18). Úzká ulička vedoucí podél plotu kostela nesla kdysi název „Ulička kostelní“, a na místě kovového plotu vlevo stávala masivní zeď. (Tento název zanikl někdy okolo roku 1918?). Touto uličkou by jsme se dostali na děkanský dvůr ze kterého je vchod do děkanského úřadu - fary, velké patrové budovy. Tato fara patří mezi nejstarší v Čechách, protože je již připomínána ve "Starém popisu diecese Pražské" sepsaném na rozkaz prvního arcibiskupa, Arnošta z Pardubic, mezi léty 1344 a 1350. Tato původní fara byla pravděpodobně poničena za husitských bouří v roku 1424 jako převážná část i ostatních budov městečka. Po třicetileté válce a později po velkých požárech ve městě stála zde již větší přízemní fara s kaplankami a okolními hospodářskými budovami. V roce 1709 byla postavena zcela nová přízemní budova. A to, podle zpráv, v prostoru mezi domem čp.90 a zdí bývalého hřbitova (Z tohoto tvrzení plyne možnost, že původní fara stála jinde?). V roce 1805 to byla však jako již téměř neobyvatelná budova. Z lomového kamene děkanát staví novou patrovou budovu, z části podsklepenou hlubokým sklepem a zakrytou vyšší valbovou střechou. Později roku 1852 byly obnoveny přilehlé hospodářské budovy. Fara měla na tehdejší poměry bohatou nadaci ve formě rozlehlé orné půdy, luk, zahrad a lesa. A proto až do roku 1852 tak byla libochovická fara jednou z nejbohatších far v Čechách. V roce 1913 zde bylo zavedeno elektrické osvětlení. Nynější renovace budovy byla provedena v roce 1998.

Po vstupu do areálu kostela se ocitneme na bývalém hřbitově, na kterém se pohřbívalo kolem kostela až do roku 1583, později již na novém hřbitově za městem a na původním hřbitově u kostela již ojediněle. Při výkopových činnosti v 60 letech z důvodů kanalizace města bylo možno před kostelem spatřit pozůstatky lidských koster. Při stavbě nového Purkyňova mostu přes řeku Ohře v roce 1937 se zrušila část bývalého hřbitova, aby bylo možno komunikaci narovnat. Na jižní straně pak v roce 1859 byla zeď opravena a celé prostranství bývalého hřbitova osázeno stromy a křovinami, které však ničili později samotnou stavbu a tak došlo k jejich vykácení.

Znázornění kostela, fary a městské brány na mapě Libochovic z roku 1727. Jak je vidět, fara je přízemní budova, a na střeše kostela je ještě malá věžička, kde bývaly zavěšeny dva malé zvonky, na které se zvonívalo při bohoslužbách ve všední den, sundány byly při rekonstrukci střechy v roce 1827. Ještě si všimněte, že na budově čp.10 je vidět věž měšťanského pivovaru. Vpravo u kostela je márnice hřbitova.

Kostel Všech svatých v Libochovicích, byl asi podobný dodnes zachovalým kostelíkům v blízkém okolí. Byl pravděpodobně již kdysi dávno zasvěcen Všem svatým. Stál na jižní straně města u řeky Ohře na vyvýšené hrázi, která byla zpevněna obvodovou zdí z velkých pískovcových kvádrů. Tato zeď tvořila součást částečného městského hrazení a mezi kostelem a tvrzí stála jedna z městských bran. První zmínka o farním chrámu je z roku 1392. Ovšem pokud si pročteme prodejní listinu z 26.12.1336, zjistíme fakt, že Jan z Lucemburka v tomto roce prodává panství Klepy a Libochovice, jak je přímo v listině uvedené u Libochovic a Klapého: cumjuribus patronatus ecclesiarum, totiž s právem podacím neb patronátním kostelů. Proto se lze domnívat že kostely v Libochovicích a v Klapém byly postaveny již dávno před rokem 1336. Kostelní věž podle některých pramenů byla zbudována v roce 1541 za Jana III. z Házmburku, jehož znak z pískovce je zazděn v omítce věže.

Znak pánů z Házmburku

Ale i dříve tu jakási věž již musela stát. Totiž teprve za tohoto majitele (1496-1553) dochází k určitému rozvoji a městečku byla udělena privilegia konat týdenní a výroční trhy (viz dále). Z této doby pochází i vytesaný letopočet „1541“ nad portálem přístavby do renesanční věže dnešního kostela. Tato věž byla snad tedy i původní věží gotického kostelíka, a jako jediná z kostelního areálu přečkala požáry kostela v roce 1624 a v roce 1661, kdy celý kostel až do základu vyhořel. V roce 1661 dala hraběnka Ludmila Benigna ze Štemberků postavit kostel nový z kamene. Stavitelem byl jistý Ital Dominik, který podle zpráv „vedl stavbu tak nepoctivě, že kostel, protože neměl žádný pevný základ, musel být opět zbořen“. Od roku 1700 byl Lechreiterem ? (Křenek), polírem z Budyně (Kaubek –14.5.1700 byla zahájena stavba nového kostele za vedení políra Filipa Cžoka ?). Vysvětlení těchto jmen a jejich pravost je prosté. Oba pánové mají pravdu. Johann Georg Lechleitner byl stavitel a Filip Czok jeho polírem.

Ke stavbě byla použita část bývalého základního zdiva ze starého kostela, zřejmě v místech dnešního kněžiště, ke kterému venku přiléhá pět opěrných pilířů. Okrajové hrany pilířů jsou z pískovcové armatury, zbytek lomové opuky. Částečně dostavěný kostel Všech svatých byl vysvěcen dne 1.11. 1705 (na den „svátku kostela“) doksanským proboštem Brunonem Kunovským.

Barokní kostel Všech svatých v Libochovicích byl tedy postaven v letech 1700 – 1705, dostavěn 1709 (kromě starší věže) na místě staršího vyhořelého gotického kostela. Je obdélný, jednolodní, orientovaný k východu, se dvěma vyššími a čtyřmi nižšími bočními kaplemi, se dvěma tribunami (emporami), s „hraběcí“ oratoří na epištolní straně a s oratoří pro císařské a městské úřednictvo na evangelní straně, sakristií na severní straně, která zasahuje zčásti do přízemí věže. (Tento výraz se objevuje ve starších popisech kostelů a vychází z tridentské liturgiky, v níž se evangelium četlo nalevo a epištola vpravo. Výhodou tohoto označení ve srovnání s prostým pravá/levá strana lodi je, že není závislé na tom, zda se díváme směrem k presbytáři či směrem ke vchodu) Kostelní loď kryje sedlová střecha která je zakončená nad presbytářem třemi pomyslnými stranami osmibokého jehlanu.

Okna jsou ve všech „třech patrech“, v přízemí jsou zakončena polokruhovitě, v I. patře segmentově a v II. patře jsou okna elipsovitá, ve východním průčelí jsou dvě na bocích svažující se kosodélníková okna. Za obrazem hlavního oltáře uprostřed presbytáře je naznačené slepé okno. Dnešní vchod je na severní straně orámován obdélníkovým portálem, k němuž vede dlážděný chodníček od branky. Tento vchod má vysoké dřevěné dvoukřídlové dveře. 

Západní průčelí

 

Na západním průčelí jsou čtyři vysoké dorské pilastry,  nad nimiž je výrazná oblamovaná římsa. Fasáda je členěna vpadlými poli a rámci. Uprostřed průčelí je proražen vysoký obdélníkový vstupní portál s profilovaným ostěním z pískovce. Nad portálem je štuková supraporta, která nese ozdobně provedený Ježíšův monogram IHS se srdcem, hřeby a vodorovnou řadou stylizovaných poupat. Bývalý hlavní vchod, se dnes používá převážně při liturgických průvodech a někdy i o svatebních obřadech. Výše nad portálem je umístěno větší obdélníkové okno s trojúhelníkovou nadokenní římsou (frontonem). Toto okno osvětluje prostor, kde jsou instalovány varhanní píšťaly. Mezi krajními a vnitřními pilastry jsou v průčelí dvě polokruhovité zapuštěné niky, které nejsou obsazené. Hořejší štít průčelí je obdélný s trojúhelníkovým lomenicovým nástavcem s bočními (volutovými) zdmi. Vedle těchto volut jsou na bočních pilířcích dvě pískovcové sochy žehnajících biskupů. Uprostřed štítu jsou obdélníkové dveře k půdě kostela (kdysi bývalé okno). Ve výši základny lomenicového nástavce je na severní straně další pískovcová socha sv. Vavřince. Protilehlá socha sv. Floriána (Zhotovena v roce 1892 - sochař Červinka z Prahy, z poplzkého pískovce) byla smetena při vichřici v r.1953, tak jako pátá socha na vrcholu trojúhelníku. Místa po těchto dvou sochách jsou v současné době prázdná. Jižní fasáda má podobné uspořádání, jako severní, s tím rozdílem, že boční vchod ústí do kněžiště při východní straně přes kapli. Východní čelo presbytáře je zakončeno třemi boky pomyslného osmistranného hranolu. Tato strana pravděpodobně vychází zčásti z uspořádání starého gotického kostela.

Mramorový náhrobník

Pokud se projdeme po vnějším obvodu kostela, stojí za povšimnutí několik zajímavostí. Hned blízko sakristie je vsazen do zdi světlehnědý mramorový náhrobník libochovického hejtmana Jana Kavkovce z Kavkovic z r. 1613. Erb tohoto hejtmana, povýšeného císařem do šlechtického stavu, byl také namalován na predelle oltáře v hřbitovním kostelíku sv. Vavřince. Je na něm tento nápis:  Memoria lugubris mortis et sepulturae praenobilis viri domini Joannis Kavkovecii de Kavkovic, capitanei ditionis Libochovicensis, qui obiit 21. maji anno 1613. A Jacobo Petržik N. P. S. Quis tegitur saxo lIoc? Janqs, Caesar Rudolfus Cui de Kavkovic nobile stemma dedit. Terrenum quod erat, terram hanc petit. Deus alme! Ad coelos animam fac remeare piam.

Což je v překladu: Památka smutková smrti a pohřbu urozeného muže, pána Jana Kavkovce z Kavkovic, hejtmana panství Libochovického, který zemřel 21. května roku 1613. Od Jakuba Petříka postavena. Koho kryje kámen tento? Jana, kterého Císař Rudolf do stavu šlechtického příjmím: z Kavkovic povýšil. Což pozemného bylo, zem tuto hledá.

Při cestě vlevo okolo kostele míjíme boční a hlavní vchod do kostela a původně branku na farní dvůr. U severního plotu je socha sv.Rocha. Původně stála na východním konci náměstí a to od roku 1722. Zhotovena byla nákladem Martina Suchého. Socha sv.Rocha je pískovcová, v životní velkosti, podle památkářů „slušně provedená“. Sv.Rochus je zobrazován s pastýřskou holí a hlídacím psem. Na náměstí byla v roce 1852 u sochy vybudována kašna, ale ta byla v roce 1860 zrušena. Od roku 1864 u této sochy byla městská studna, jako náhrada za studnu, která byla na pozemku před zámkem a který zakoupila hraběnka z Herbersteinů. Okrašlovací spolek v roce 1933 plánoval opravu sochy K.Zentnerem, ale pro značné náklady z opravy sešlo. Roku 1939 byla socha přestěhována ke kostelu, aby na jejím místě mohl být odhalen pomník našeho prvního prezidenta TGM. V roce 1943 byla částečně opravena (ruka s křížkem) K.Zentnerem na náklady p.Rubliče. 

Sv.Roch

 

Na jižní straně na obvodové zdi lze ještě dnes najít pozůstatek hřbitova a sice dvě vsazené desky bývalých hrobů (Jeden nápis ještě vyluštil pan Křenek, druhý je nečitelný).

Zde je pohřbený Jindřich Quadri a dcery jeho Magdalena a Anna Quadri, pak Susana Panšová. Jméno Panšová však není zřetelné a  proto nejisté. Jméno Quadri je italské, je to jméno italského malíře, z doby, kdy majitelem panství byl Bathory a bylo bylo tu více Italů. Snad také Jindřich Quadri byl jeden z nich. (Jméno Quadri se vyskytuje v Mladé Boleslavi, a sice jako jeden z malířů fresek). Dnes tyto desky pro nepřízeň zubu času jen těžko hledáme.

Náhrobky

Na východní straně kostela je nyní vytvořeno mini lapidárium ze dvou zachráněných soch z okolí, stávajících původně u frekventovaných komunikací. Než se budeme věnovat jednotlivým památkám, bylo by dobré se nejprve zmínit o tvůrcích těchto kamenných převážně sakrálních děl. Barokní sloh,který který ke své výzdobě používal množství soch, plnil jimi nejen chrámy, ale stavěl je i na náměstích, v ulicích a u cest. Z této doby, to je zpočátku 18 století, pocházejí také sochy v Libochovicích a na Libochovicku. Byly převážně nevalné ceny a většinou od neznámých autorů, vyjma dílny Budyňského sochaře Ederera a potom sochy z dílny Antonína Brauna nebo Roberta Platzera. Autorství dalších jednotlivých děl, pokud je známo, popíši i s památkou. Jak již bylo řečeno většina barokních děl v okolím Libochovic a Budyně pochází z dílny sochaře Bartoloměje Edera. Tento sochař patří k zapomenutým osobnostem severozápadních Čech. Narodil se kolem roku 1721 v Tyrolsku, kde ho rodiče dali vyučit řezbářem. Poté odešel do Prahy, aby vstoupil do hutě při chrámu sv.Víta na Hradě. Tady ho okouzlila práce s kamenem. Naučil se samostatným sochařským komposicím a rychle zvládl češtinu. Někdy před rokem 1760 se pak kvůli jakési zakázce odebral do Budyně n/O. a zde už natrvalo zůstal. Pravá příčina byla snad prostá, zdá se, že se mu zalíbil vhodný sochařský pískovec z údolí mezi Mšeným a Martiněvsí - a že tu měl i dost zakázek. Neboť s plastikami Bartoloměje Edera, zhotovenými zejména z Mšenském pískovce, se shledáváme v Budyni n.O., Litoměřicích, Lounech, Velvarech či dalších okolních místech. Některé jeho sochy jsou ukryty v kostelních interiérech, jiné byly rozmístěny po návsích, kolem obcí apod. Z Libochovic lze uvést zejména sochy sv.Augustina a sv.Norberta na hlavním oltáři kostela Všech svatých a sochu sv.Jana Nepomuka z r.1761 v prostoru autobusového nádraží. Některé Ederovy práce už z naší krajiny zmizely. Trestuhodné bylo v tomto směru zničení Ederova sousoší na starém budyňském silničním mostě. Zde si neodpustím poznámku. A sice, pozdně barokní most z roku 1770, o dvou obloucích se středním pilířem, přes Mlýnskou strouhu na severozápadním okraji města. Na něm byly sochy Krista na kříži s oblaky dýmu a sv. Karla Borromějského u stolku s volutovou nohou, obě z 1.1772- 74 od B. Edera. Tyto sochy byly zničeny a odstraněny v roce 1968 po invazi a jízdě ruské vojenské techniky přes mostek. Zbytky jsou dnes u Budyńského hradu. Bartoloměj Eder, (v některých pramenech také Ederer), zemřel dne 24. prosince 1778. Neměl by být zapomenut. Jeho postavy, třebaže představovaly světce, byly koncipovány jako lidové typy své doby. A právě v tom spočívá velikost tohoto tvůrce. Dalším tvůrcem některých soch byla dílna Antonína Brauna. (Antonín Braun*1709 – †1742, český sochař a řezbář tyrolského původu, synovec M. B. Brauna). Od roku 1729 vedoucí Braunovy dílny a pravděpodobně autor soch dvou křesťanských vojínů v Kuksu, zahradních plastik ve Valči a zámecké plastiky ve Sloupu, doloženo autorství sochařské výzdoby sv. Mikuláše na Starém městě v Praze, sochy antických božstev v Hartigovské zahradě pod Pražským hradem, sochy na Sixtově domě v Celetné ulici a jiných). Ignác František Platzer, *6.července 1717 v Plzni – + 27. září 1787 v Praze, byl česko-rakouský sochař a řezbář pozdního baroka a klasicismu, hlavní představitel sochařství druhé poloviny 18. století v Čechách.

Ale vraťme se k malému lapidáriu na východní straně kostela. Protože navracíme zpět k bráně od jižní zdi, tak jako první socha je socha je sv.Panny Barbory. Stávala dříve ve směru na Radovesice, na bývalé křižovatce cest z Libochovic do Budyně a Chotěšova, a to až do až roku 1943, kdy byla přestěhována ke vnější stěně presbytáři kostela Všech svatých, vedle sochy Panny Marie s Ježíškem. Sochu nechal v roce 1760 postavit na svůj náklad vrchní libochovického panství Václav Hnědec. Socha je dílem sochaře Bartoloměje Edera (ovšem to je předpoklad, autorství není plně doložené). Tato socha nese další letopočet 1810, ale v tomto roce byla socha poražena a poté zrestaurována. V roce 1827 ji nechala obnovit Barbora Veselá, svobodná měšťanská dcera. Znovu poražena a obnovena byla v roce 1877. V roce 1929 dal tuto sochu opravit Děkan Oplt. (nechal zhotovit novou hlavu náhradou za tu, která po převratu (1918) byla uražena a zmizela. Avšak k obnově sochy (nové hlavě) se hlásí i Okrašlovací spolek ve své kronice, který prohlašuje, že nechal zhotovit hlavu novou nákladem 700,- K. Dále byla tato socha rozlomena při vichřici 3.března 1943, kdy byla shozena na zem. Ale to už svatá Barbora toho měla dost a tak konečně na náklady Okrašlovacího spolku byla přemístěna ke kostelu a umístěna na novém podstavci. Opravu po přemístění provedl K.Zentner. Dobový tisk k poškození sochy píše: Pámátná socha poškozena. U Okresní silnice na okraji Libochovic stojící socha sv. Barbory byla vichrem schozena s podstavce tak, že se na dva díly rozpadla. Spolek pro ochranu domoviny si vyžádal posudek o znovupostavení této krásné, památné r.1760 tam postavené sochy a týmž vyslaná Ing. Vlčková a akademický sochař Zentner rozhodli, že by pro chatrnost a poškozenost hmoty byla stmelená socha přenesena na chráněné místo u kostela, nebo zhotovena kopie a originál dán do musea.

Jestli tato socha pro svá častá poškození byla trnem v oku radovesickým pijákům vracejícím se domu, nebo to byla neblahá poloha, Bůh suď. (V místech umístění sochy bývalo dříve Stínadlo. Byl zde špalek a mistr kat, většinou půjčený z Litoměřic nebo Roudnice zde stínal hlavy mečem, nebo sekerou, podle společenského původu viníka) Nedaleko této sochy stával smírčí kříž, zasazený do kamene s nápisem „Leta 1605“, později kříž zmizel a zůstal jen kámen. Ve farní knize je o něm zmínka pod pojmenováním „Muka“.

Ovšem chudák Panna Barbora, ani za hřbitovní zdí nenašla svého zaslouženého pokoje. Našli se zřejmě potomci radovesických pijáků a ti asi při pokusu o setnutí hlavy rozbili celou sochu. Pravděpodobně tito udatní hoši získali sílu a právo v alkoholu či jiné příjemně oblbující látce, a tak mohli projevit v neděli ráno 24.6.2011 svoji udatnost. Nic však není jednoduché, doba je dnes jiná, a proto bylo podáno trestní oznámení policii ČR. Sama socha byla odvezena restaurátorovi do Prahy a celá tato legrace bude uhrazena pojišťovnou v částce 42 200,- Kč. Pochopitelně, celková částka bude mnohonásobně vyšší, takže pokud se silní hoši najdou, budou se mít co otáčet. Bohužel, po finanční stránce má Panna Barbora dvojnásobnou smůlu, stalo se jí to v dnešní době, kdy donátoři a sponzoři těchto svědků minulosti vymřeli. 

 Sv.Panna Barbora

V souvislosti s touto sochou sv.Barbory, nelze nezmínit sochu sochu sv.Barbory která je nyní umístěna v malém lapidáriu za kostelem Svatého Václava v Lovosicích. S Libochovickou sochou, ač samotné umělecké ztvárnění je úplně odlišné, má mnoho společného. Obě sochy byly vytvořeny mezi lety 1760 – 1770 Bartolomějem Ederem, obě jsou v barokním slohu, obě byly postaveny na místě bývalého popraviště, obě byly přemístěny k hlavnímu městskému kostelu a obě byly několikrát ničené. Lovosická sv.Barbora byla postavena na bývalém Šibeničním poli u Lovosic. Protože město Lovosice ve svém blízkém okolí nemělo příhodný vršek ku konání poprav, bylo toto místo právě na Šibeničním poli. Dnes by jste toto pole těžko hledali, tak jako katovnu. Katovna stávala blízko šibenice v místech, kde později bývala Reiserova cihelna a vápenice, dnes nadjezd nad nádražím ČD. Pole se pak táhlo směrem k Lukavci. Po více než sto letech byla socha sv.Barbory na náklady pana Josefa Krna, majitele hotelu „U dráhy“ (na místě dnešního areálu Kulturního střediska Lovoš), renovována a přemístěna za kostel Sv.Václava. Poslední poprava se konala na tomto místě osmnáctého srpna 1758, kdy na Lovosické šibenici skončil Florián Edelmann, nad nímž byl vynesen rozsudek trestu smrti oběšením, vykonaný litoměřickým katem. Jako jediná památka na toto místo je kaple Srdce Pána Ježíše u kruhové křižovatky směrem na Siřejovice. Barokní kaple vybudována markraběnkou von Baden k uctění Srdce Pána Ježíše v letech 1702 ?, 1707? Její výstavba souvisela právě s výkonem právní moci na lovosickém panství. V místech kaple původně stávaly tři kříže, proto se tam říkalo „U tří křížů” a kapličku lidé pak také v lidovém podání přejmenovali na „Kaply u tří křížů”. Právě na tomto místě, dříve u Tří křížů, později v kapli, byla odsouzenému poskytnuta poslední útěcha.

Sv.Panna Barbora - Lovosice

Další sochou je Panna Marie s Ježíškem (nebo také: Panna Marie, Rodička boží, Matka Boží s dítětem). Na přední straně podstamentu (podstament - podstava např. pomníku, sloupu) je nápis:

sanCta 100

Vlrgo Del genI 508

trIX Maria ora pro 1012

nobls frVgesqVe terrae 11

roresVpe rno 5

IVglter VIVIfICa. 120

1756

Česky: Svatá Panno Maria, rodičko Boží, pros za nás a plodiny země rosou z nebe k životu probuď. Na odvrácená stěna podstavce je text, který dokládá coby objednavatele děkana p.Galaše:

loseph Vs antonlVs 12

loannesgaLLass 101

DeCanVshVlas 611

Ipsl Marlae Vlrglnl 1011

eXVotoposVlt 21

Ao 1756. 1756

Česky: Josef Antonín Jan Gallas, děkan zdejší, ji Marii panně dle slibu postavil roku 1756.

Původně tato socha stávala u staré Mostecké cesty, která byla přímým pokračováním dnešní Tyršovy ulice a mířila do sedla mezi Rohatcem a Sencem a pokračovala okolo Viselce až do Koštic, kde navazovala na současnou silnici do Mostu. A protože to tehdy byla cesta hlavní nechal děkan Galas právě zde vztyčit tuto sochu. Dnes již části této cesty existují pouze na katastru a jsou rozorány soukromníkem bez pachtu. Socha byla vysvěcena 14. 8. 1756, autor sochy byl Bartoloměj Eder. Tato socha byla v roce 1945 poškozena a poté Okrašlovacím spolkem v roce 1947 (1946?) přemístěna ke kostelu.

Historik Kaubek na straně 294 o této soše píše: "Překrásná jest socha rodičky Boží na cestě Mostecké od děkana Gallaše postavena ..".

Panna Maria s Ježíškem

Poslední památkou u kostela je velký „Svatý Kříž“ vztyčený mezi schodištní přístavbou věže a vlevo sousedícím opěrákem, z roku 1853 od důstojného pana děkana Hnojka. V roce 1854 byly u tohoto kříže vysazeny dvě lípy na památku zasnoubení císaře Františka Josefa a císařovny Alžběty. Na témže místě stával starší kříž a to od roku 1756 na památku vykonané misie. Na kříži je plošně vyobrazen ukřižovaný Kristus v životní velikosti, malba na plechu. V letech 1971 – 1972 byla malba postavy Krista obnovena p.Václavem Proškem. Oprava malby byla provedena na původním plechovém reliéfu, podle staré dokumentace. Pouze plech pro nápis INRI byl nahrazen novým materiálem.

Velký kříž

Pokud by jste měli zájem a podívali se do kostela, stručně uvedu několik údajů. Vnitřek kostela má poněkud zvláštní tvar a tyto rozměry:

Vnitřní délka : 34 m

šířka: 12,5 m

výška: 15 m

Délka střední lodi: 23 m

Šířka střední lodi: 8 m

K hlavní lodi jsou na každé straně připojeny vysoké kaple sousedící s kněžištěm. Další postraní kaple jsou nižší a je nad nimi umístěno oratorium. Jedna kaple na severní straně byla v pozdější době zrušena a na jejím místě byl probourán vchod s funkcí závětří - zřízená 1902.

Na vnitřní stěně západního průčelí je nahoře nad varhanami veliká štuková kartuš se zlaceným nápisem: "Sláva na výsostech Bohu". Od této kartuše vedou štukové girlandy s dvojím prověšením a svislým zakončením. Hudební kůr je sklenut valenou klenbou ve stlačeném oblouku. Na poprsní zdi tohoto kůru, která je uprostřed poněkud zvýšená, je umístěna další štuková kartuš s nápisem: "Pán spomocník můj, v něho doufati budu". ( Žalm 1.7,8) Nápis je rovněž pozlacený. Z boku prostoru pod kůrem vedou vchody ke schodištím na oratoria a na jižní straně zároveň na kůr. Nad těmito vchody visí zarámované obrazy: na jižní straně - sv. Cecílie, na severní straně - král David hrající na harfu. Oba obrazy (olej na plátně) jsou od Litoměřického malíře Grusse z r. 1859.

Interier kostela Všech svatých

Kněžiště je odsazeno poněkud stlačeným vítězným obloukem. Na něm je uprostřed štuková kartuš s monogramem "IHS", na kterou ukazují 2 andělé. Presbytář je trojboce uzavřen (jeho obvod tvoří 3 strany osmiúhelníku). V lodi i presbytáři je barokní štuková výzdoba z první čtvrti 18. století, upravená patrně roku 1903. Kaubek: Dne 1. května 1775 byl kostel Všech Svatých od zedníků vlašských za 65 zl. vybílen, obraz velkého oltáře vyčištěn, obraz bolestné Rodičky, též tak 4 obrazy umučení Krista na stěnách, pak roku 1776 oltář Ukřižovaného Janem Štětinou opraveny.

Na stropě v přední části kostela je nástropní obraz. Snad by snesl laické pojmenování „České nebe“. Pod Pannou Marií s malým Ježíškem v náručí stojí, klečí či sedí v oblacích čeští světci: Václav s Ludmilou, Jan Nepomucký s Anežkou, biskup Vojtěch, Cyril a Metoděj a úplně dole se nenechá ničím rozptylovat mnich Prokop. Roku 1902 tento obraz namaloval pražský malíř, Josef Mathauser (1846-1917). Jinak jsou stropy bez fresek a jsou zdobeny pouze bohatými plastickými štukovými ozdobami.

V kněžišti visela od stropu cca 60 cm vysoká nádoba na věčné světlo, vytepaná z mosazného plechu. Byla zavěšena na 3 řetízcích. Z půdy vedl později do věčného světla kabel k vestavěné žárovce, který byl obnoven 1983. Nyní je umístěn světelný zdroj až u stropu.

Varhany: průčelí varhan je ze dřeva s napodobením povrchu mramoru v světlé červenohnědé barvě. Uprostřed nad hracím stolem je umístěná vyřezaná socha anděla, bubnujícího na tympány, po jeho stranách stojí další 2 sochy troubících andělů. 

Varhany 50léta minulého století

 

Varhany v tomto kostele byly jistě i před požárem renezančního kostela. Ale doklad na tuto skutečnost není. Po požáru v roce 1661 byl pořízen v roce 1664 nástroj, jehož autor není známý. Tyto varhany byly později přeneseny i do obnoveného barokního kostela. Až v roce 1736 uzavírá ditrichsteinské panství smlouvu s varhanářem z Čisté, Ondřejem Guthem. Jednalo se o velký nástroj s dvaceti rejstříky, s jednodílným korpusem a a malým pozitivem na zábradlí. Avšak mistr Guth v roce 1738 zemřel (u kostela je i pochován). Varhany proto v roce 1739 dokončil jeho syn František Antonín Guth. Celková částka byla na tehdejší poměry značná, dosáhla 800 zlatých, a figurální výzdoba a pozlacení 160 zlatých. Truhlářskou práci provedl místní truhlář Josef Kozel (svou dceru provdal za mistra varhanáře Františka Antonína Gutha). Původní varhany byly v roce 1739 přeneseny do Chotěšova. K této práci byla zadána i zakázka na přenosné varhánky pro Boží tělo. Je zajímavé, že autorem bohaté sochařské výzdoby varhan byl podle záznamů Budyňský sochař (zda se jednalo o Bartoloměje Edera nelze dokázat, ale předpokládá se to). O malířskou výzdobu se postaral pražský malíř Quido Buckerheimb. V roce 1812 byly již varhany tak opotřebovány, že byla nutná celková oprava. Práce byla, jako dnes při výběrových řízeních, zadána nejlacinější nabídce Josefa Tauchmana ze Štětí. Ovšem práce asi byla nedbalá, protože v roce 1849 provádí rozsáhlou rekonstrukci varhan vnuk původního varhanáře, Ferdinand Guth. Bohužel, z finančních důvodů (částka 790 zlatých) nebyla tato zakázka plně dokončena, a je to škoda, protože by se pak jednalo o unikátní varhany nebývalého rozsahu. Roku 1890 další opravu provedl varhanář Pospíšil z Litoměřic, a v roce 1903 pražská firma Rejna a Černý vestavěla do skříně dvoumanuálový kuželomechanický stroj. Zadní pozitiv byl zrušen a použit k přestavbě varhan sv.Vavřince. Roku 1928 byly varhany připojeny k elektrickému ventilátoru, další oprava byla okolo poloviny 20.století a to návrhářským mistrem Havlíkem. K poslední generální opravě došlo v roce 2005 kdy tento romantický nástroj byl opraven firmou varhanáře Ing.Martina Poláčka. Celkově se dá říci, že Libochovické barokní varhany byly největším výrobkem dílny mistrů Guthu. Faktem ale zůstává, že dnes z tohoto nástroje je možno obdivovat jen nápaditou barokní skříň a celkový dojem kazí omšelé umělé mramorování. Z původního pozitivu existují jen dvě drobné řezby v kostele sv.Vavřince.

Křtitelnice: Na epištolní straně před kněžištěm stojí bílá křtitelnice z kararského mramoru z roku 1895 (Původní byla z roku 1635) ve tvaru osmibokého kalicha s kovovým zvoncovitým poklopem. Na vrcholu poklopu je asi 25 cm vysoká kovová soška sv. Jana Křtitele, držící prodloužený křížek jako vlajkovou žerď. Na bocích křtitelnice je vytesán latinský nápis z křestní formule, IN NOMINE PATRIS ET FILU ET SPIRITUS SANTCTI Amen. Tuto křtitelnici vyrobila firma Josef Scheller Praha. Na oratoři byla uložena původní historická křtitelnice z roku 1635.

Kazatelna: Je umístěna na evangelní straně z roku 1749 vytvořena sochařem Josefem Kleinem z Prahy. Na stříšce kazatelny je socha stojícího Krista s ovečkou na rameni, po stranách jsou dva andělé, z nichž jeden nese pastýřskou hůl. Pod stříškou jsou zlacené symboly čtyř evangelistů ve dvou dvojicích (Matouš, Lukáš, Marek a Jan). Na čele zástěny jsou pozlacené symboly ze Starého a Nového zákona. Do provozu byla uvedena 4. října1749.

Na obou stěnách bočně před hlavním oltářem visí dva vyřezávané, zlacené, nástěnné relikviáře, které pocházejí z poloviny 18 století. V roce 1976 byly zcizeny střední výplně a uspořádané ostatky.

Křížová cesta: Na bočních stěnách kostela je zavěšeno 14 obrazů křížové cesty. Obrazy jsou od Josefa Mathausera (podle motivů Führicha ). Posvěcení křížové cesty se konalo v r.1898.

Dříve, nebo lepe řečeno během jednotlivých dob, byly v kostele tyto oltáře:

• Hlavní oltář
• Malý oltář sv.Aloise
• Menší oltář sv.Anny
• Oltář sv.Jana Nepomuckého
• Oltář Pána Krista
• Oltář Panny Marie sedmibolestné
• Oltář Panny Marie Karlovské
• Oltář sv.Pany Marie Klatovské
• Oltář sv.Barbory
• Oltář proti levému vchodu u Leníkovské krypty
• Oltář sv.Archanděla Michala

Hlavní oltář je barokní, rámový z roku 1745 zhotovený ze dřeva a pozlacený. Vytvořil jej Martin Polák. (Původní oltář byl z kamene, opravován v roce 1727, a zobrazoval ukřižovaného Krista a bolestnou Panu Marii. Později, v roce 1745 ?, byl tento oltář odstraněn). Uprostřed oltáře je obraz „Nanebevzetí Panny Marie“, dar od knížete Leopolda z Ditrichsteinů. (Tento údaj uvádí jak Kaubek, tak Čapek a i jiné zdroje, faktem však je, že před rokem 1727 (jiné zdroje 1745?) obraz na oltáři nebyl, byl zavěšen se vší pravděpodobností právě v roce 1727 a kníže Leopold zemřel v roce 1708 což jaksi do sebe nezapadá) Obraz je od neznámého autora a není domalován ( chybí Bůh Otec), protože se prý malíř při jeho dokončování zbláznil. Obraz byl původně určen pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Polné na Havlíčkobrodsku, ale protože byl nedokončen tak se do tohoto kostel nedostal. Ovšem vzniká otázka, jak mohl darovat tento obraz do kostela v Libochovicích Leopold z Ditrichsteinů, když zemřel v roce 1708. Konec konců právě jeho smrt zastavila i výstavbu kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné, který už nikdy nebyl dostavěn tak, jak si ji majitel polenského panství představoval. (Panství Polná patřilo Ditrichštenům a kostel dostavěn až 1713). Autorství oltářního obrazu Nanebevzetí Panny Marie v Polné bylo připisováno malíři Ignáci Raabovi, novější výzkum však prokázal, že je dílem rakousko-italského malíře Martina Altomonte. Tak tedy, co když ten malíř co se o něm říká že se zbláznil, byl ve skutečnosti Ignác Raab (nezbláznil se, zemřel roku 1787 na Velehradu), kterého pouze zaskočila smrt objednavatele obrazu a proto byl obraz nedokončen, a téze o duševní nemoci malíře je pouze domněnka? Tak jako tak obraz daroval s největší pravděpodobností kostelu dědic Leopolda, jeho mladší bratr Valtr Xaverius, protože tento nedokončený obraz mu jaksi přebýval. A dále kostel Všech svatých ač vysvěcen, byl dostavěn až roku 1709, tedy rok po Leopoldově smrti. Takže možná obraz......

Oltářní obraz

Ale vraťme se k dnešku, na vrcholu obrazu je Panna Maria, poblíž Jan Křtitel, pod nimi ostatní svatí. Papež s tiárou na hlavě, biskup s mitrou, řeholnice, kněží i věřící. Ti všichni upírají své oči k vrcholu obrazu, zde naneštěstí nedokončenému, k Trojjedinému Bohu. Po stranách oltáře jsou na podstavcích dvě dřevěné zlacené sochy od Bartoloměje Edera. (polovina 18 století). Na epištolní straně je to pravděpodobně sv.Prokop a na evangelní straně sv.Vojtěch - biskup, (jiný pramen udává sv.Norbert a sv.Vojtěch, kniha Umělecké památky Čech uvádí sv.Augustin a Norbert), takže opět nejednoznačnost.

Jen tak pro úplnost, původní hlavní oltář podle nejstarších záznamů vznikl již roku 1398, na základě mešní nadace za rod Zajíců z Házmburka. Konkrétně Anna, manželka Viléma Zajíce z Hazemburka, (psávala se z Libochovic) ráda navštěvovala tento kostel, a proto tu nejen zakládá oltář Navštívení Panny Marie, ale založila tu (r.1398) i kaplanství, k němuž jí synové Zbyněk, Jaroslav a Jan plat v Kostelci prodali.

Dnes je v kostele Všech Svatých jeden hlavní oltář a šest vedlejších oltářů : 

Označení oltářů

Na straně epištolní ( pravé straně ) je oltář sv.Jana Nepomuckého. Dalším oltářem na této straně je barokní oltář Piety – Sedmibolestná Pana Marie. Panna Marie je znázorněna se sňatým Kristem ze kříže na svém klíně, v pozadí je kříže je Sedm mečů symbolizuje sedm duševních bolestí Bohorodičky. Na mense oltáře je zasklený relikviář s relikvii sv.Klimenta z roku 1746. Tuto relikvii obdržel děkan Gallaš od knížete Karla Ditrichteina a byla vystavena na tomto oltáři v roce 1748, papežské breve je (?) uchováno v děkanském archívu.

Poslední oltář v této řadě je Oltář Panny Marie Růžencové s obrazem P.Marie, která drží na ruce malého žehnajícího Ježíška. Kolem postavy P.Marie je namalován celý růženec s 15 růžemi, mezi kterými je vždy 10 perel. Obraz je od Josefa Hellicha a zakoupil ho děkan Hnojek. Nad tímto obrazem je malý oválný obraz sv.Josefa s dítětem.

Na evangelní straně ( levé ) Je jako první boční oltář – oltář Sv.Maří Magdaleny s obrazem ukřižování P.Ježíše Krista s kajícnicí Máři Magdalenou, která klečí pod křížem. Na oltáři stojí dřevěný svatostánek zdobený pozlaceným reliéfem hořícího srdce. U tohoto oltáře je dřevěná socha gotické Madony z kostela ve Slatině.

Další rokokový oltář je zasvěcen sv.Michali Archanděli z roku 1759, pořízený s pozůstalosti místního kněze P.J.Podhorského. Hlavním motivem oltáře je obraz znázorňující Archanděla Michaela ve vojenské zbroji, strážícího dlouhým kopím k zemi Lucifera. Nad ním je další obraz se sv.Barborou a jejími atributy - kalichem, hostii a mečem. Pozůstatek z bývalého oltáře sv.Barbory. Tento oltář sv.Michala Archanděla prakticky zanikl v roce1985, kdy byla z tohoto oltáře vytvořena zpovědní místnost.

Proti postrannímu vchodu do kostela byl víceúčelový oltář Nejsvětějšího Srdce Páně. Socha Srdce Páně již se na tento oltář nestaví (150 cm vysoká polychromovaná socha Nejsvětějšího Srdce Ježíšova z roku 1911). Je umístěna na konzole v zadní části kostela, pod kůrem vpravo, vlevo je socha Panny Marie Lurdské, která dříve stávala na vedlejším oltáři při jižním postraním východu z kostela (pod hraběcí oratoří). V zakryté mense byla uschována dřevěná socha představujícího Ježíše Krista položeného do hrobu. Dnes je na tomto oltáři postaven obraz sv. Vavřince ze hřbitovního kostela. To poté co musel být z důvodu rozkradení dřevořezeb odstraněn celý oltář z kostela sv. Vavřince na hřbitově. Při Velikonocích plní tento oltář úlohu Božího hrobu, v době Vánoční se zde stavějí jesličky. Kromě zmíněného Božího hrobu a jesliček se ještě o Velikonocích místo obrazu sv.Vavřince instaluje otevřený svatostánek pro vystavení monstrance s Nejsvětější svátostí a o Zelený čtvrtek a Velký pátek je zde noční adorace věřících.

Popis kostela jsem pojal trochu obsáhleji, protože nikde není možnost pro potřebu návštěvníka tyto informace získat uceleně. Jistě, jsou rozptýleně veřejně dostupné, ale nikde v ucelené podobě. Bylo by dobré, kdyby farnost, tak jak je to zvykem v ostatních církevních stavbách, umístila popis kostela v závětří bočního vchodu. Bohužel pro omezený prostor nemohu uveřejnit podrobné fotografie, ale pro občany Libochovic to zase takový problém není, mohou navštívit kupříkladu noc kostelů, či koncert pěveckého sboru Melodie, který je pravidelně v kostele pořádán.

Po prohlídce kostela se můžeme vydat purkrabskou uličkou zpět na náměstí. Popis této uličky je uveden v sérii článků o původů místních názvů v Libochovicích. Jen je možné dodat, že ulička je nově vydlážděna a tvoří tak malebnou dominantu staré části města. Jedinou vadou na kráse jsou neudržované zdi jednak některých soukromých majitelů sousedících pozemků a konec konců i majetku Národního památkového ústavu v Praze (zámek).

Náměstí v Libochovicích, zde je třeba se zastavit a věnovat mu trochu pozornosti. A to z toho důvodu, že hlavní náměstí v každém městečku, či městě je svědkem všech hlavních událostí od vzniku až po zánik města.

Tak jako každý vývoj městečka, tak i toto náměstí prošlo svým vývojem. Hlavní ulice procházející městem, přímo navazovala na cestu na západ - na Koštice, a dále do Mostu, na cestu. která severně míjela Dubany a Křesín (a je ještě dosti výrazná na vojenském mapování z osmdesátých let 18. století), kdežto dnešní silnice na západ se k těmto obcím v Libochovicích lomí a není přímým pokračováním starého směru. 

přímý směr hlavní ulice a náměstí ve směru východ – západ

Náměstí v Libochovicích je vlastně jen rozšířením této hlavní cesty. Růst osídlení při vzniku městečka nejspíše představují domy v severní části starého městského jádra. Tento půdorys jádra města, z něhož lze vyčíst jen starší osadu a její rozšíření na městečko, nedoznal v dalším vývoji žádných větších změn. Zvláště se tu nejeví nějaká změna, která by mohla být spojována s rokem 1560, rokem povýšení na město. Jen v západní části starého města línie parcel připouští možnost, a to značně nejistou, že tu několik domů k jádru bylo připojeno později. Dosti výrazně geometrický, téměř obdélníkový tvar jádra starého jádra města ukazuje na určité ohrazení, které však nemůžeme chápat jako hradby. Libochovice totiž mimo bran nikdy žádné hradby neměli, pouze ploty měšťanských domů vytyčovaly linii města. Jedinou pevnější stavbou městečka byla gotická tvrz, která měla patrně větší rozsah, než jaký obvykle spojujeme s pojmem tvrz, na což ukazuje zpráva z roku 1414. Toto náměstí se jmenovalo velice prostě a to „Velké náměstí“. V roce 1898, tak jak kázala móda vzhlížení k Františku Palackému, bylo přejmenováno na „Palackého náměstí“. V roce 1942 z nařízení Okresního hejtmana dochází k přejmenování „Palackého náměstí“, z důvodů centrálního nařízení, kdy se odstraňovalo vše, co připomínalo Palackého, na „Hlavní náměstí“. 12. ledna 1942 nařídil starosta odstranit tabulky s původním názvem a 17.ledna je ocedulkováno novým názvem. Toto ještě dodatečně 29.1.42 posvětila městská rada. V roce 1948, se poprvé objevuje nový název „Náměstí 5.května“ a to v souvislosti s datumem 16.7.1948, kdy došlo k přejmenování některých ulic. Proč „Náměstí 5.května“ ? Lze se oprávněně domnívat, že tento název byl navržen v souvislosti s květnovými událostmi roku 1945, tento den začal v Libochovicích otevřený odboj proti okupaci a to právě na tomto náměstí, kde došlo k shromáždění občanů. Jistě také proto, že v té době byla móda přejmenovávat významné plochy podle květnových událostí. Tak jak se Libochovice vyvíjely a v běhu času měnily, měnila se pochopitelně i skladba obchodů, jejich sortiment, z krčem se stávaly hospody a z hospod (alespoň některých) restaurace a vinárny, v běhu času herny, diskotékové prostory, pivnice.

Skokový vývoj náměstí nastával vždy po velkých událostech a změnách, požárech, změnách vlastníků panství, převratech. Tak například požáry. Dne 9. října 1814 kdy byla zasažena požárem severní strana města a stodoly, se změnila celá severní strana co do vzhledu. Až do požáru v roce 1814 bývaly u domů na náměstí zahrádky a předzáhrádky a to na straně do náměstí, po požáru zmizely. Nebo další příklad, spolky. Když se v roce 1888 v Libochovicích ustanovil "Okrašlovací spolek", tak v ulicích byly vysazovány vzácné stromy, a upravovovali se chodníky. Náměstí bylo vyzdobeno kulovitými javory a v ulicích vysázeny jerlíny, sakury, plně kvetoucí hlohy, břízky, katalpy a lípy. Souhrnná zpráva o městě Libochovice z roku 1892 soudí o náměstí: „Co do zevnějšku svého radí se město naše mezi lepší města milé vlasti naší. Má veškeré domy kamenné,taškami kryté mnohé z nich i jednopatrové s velmi slušným průčelím, náměstí i ulice dlážděné, chodníky opatřené, mezi domy i za nimi četné stromoví aj. „

S nástupem motorových vozidel se pochopitelně muselo vyrovnat i náměstí. V samém středu města vyrostly místo stromů čerpací stanice. Kralupská rafinerii minerálních olejů před domem čp.57, další čerpací stanice byla před domem číslo popisné 54. O tuto čerpací stanici si 27.února 1933 zažádala společnost Naftaspol, kolaudace a souhlas k provozu byl udělen 27.února 1933. Pochopitelně, kde jinde než na náměstí, byla nejprve zastávka autobusů, později i autobusové nádraží. Avšak v roce 1937 se dostávají do sporu ČSD jako provozovatel autobusů s městem ohledně parkování autobusů na náměstí před „Černým orlem“. Proto také a v důsledku zhuštění dopravy se nádraží stěhuje na jižní stranu náměstí, později, po přestavbě celého náměstí do dnešní prostory u kruhového objezdu. První projednání přesunu se objevilo v únoru v roce 1971. 

Libochovice Palackého náměstí, 30 léta minulého století