Jak stříleli z Aurory

Tak jako každý absolvent základního vzdělání v padesátých letech minulého století, jsem absorboval myšlenky soudruha Lenina a jeho kamarádů. Bylo mi soudružkou učitelkou sděleno, že dělníky zbavil okovů výstřelem z Aurory. Bohužel, vychován v duchu křesťanského pojetí světa, neměl jsem ponětí co to ta Aurora je. Ale kamarádi jsou nade vše. Jeden, vychován v duchu pánů Marxe a Engelse, mi vysvětlil, že to se jde na Osmičku (v onen čas jsme bydleli v Lovosicích, a Osmička bývalo místo mezi přístavištěm a dnešní Delvitou u Labe), a tam se vystřelí z Aurory a je zahájena velká říjnová revoluce a to v listopadu.

Protože jsme se teprve učili hodiny a měsíce měli přijít podle osnov až v dalším období, nedělalo mi potíže pochopit, že v listopadu byla říjnová revoluce. Co byl ale pro mne problém, byla skutečnost, že Lenin nařídil vystřelit z děla v Petrohradě na Leningrad a obojí bylo v jednom městě, to mne překvapilo.

Jinak to byly úžasné okamžiky. My žáci prvňáci jsme se shromáždili na Osmičce, kde byla maketa Aurory postavená tak šikovně, že vypadala jako by plula po Labi. Jen ten Zimní palác nějak chyběl. Zaráželo mne však, že oba dva kanóny Aurory mířili na nás, z okovů osvobozené proletáře. Po moudrém projevu tajemníka strany zatáhl činitel za špagátek a z kanónů se vyvalil čmoud a bouchly dva dělobuchy tak nešťastně, že kanóny  začaly hořet. Asi je vyrobili soudruzi v NDR. Revoluce tak byla zahájena.

Místo Zimního paláce plála Aurora, místo Rudoarmějců pobíhali od Labe s kýblama vody čeští vojáci a soudruh tajemník strany tišil davy prohlášením: "Soudruzi nebojte se, vše je jen z papíru" Tim davy ukonejšil, protože se mylně domnívali, že je vše z papíru. Ó nikoliv, ostatní bylo velice reálné, jen ta Aurora byla papírová. Tento rok jsem bohužel viděl Auroru naposled. Příští slavné dny říjnové listopadové revoluce, jsem již prožíval na Osmičce bez Aurory a bez tehdejšího tajemníka.

Na oslavy ve třetím školním  roce, jsem se velice těšil, protože to jsme již bydleli v Libochovicích, kde byla také řeka a jak jsem se později dověděl i tajemník. Oslavy mne však zklamaly. Nejenže nebyla na břehu postavená Aurora, pouze vatra a požárnický hasičský vůz. Asi jsme pálili zbytky carských přežitků. Takže jsem si tentokrát nemohl vystřelit z Aurory, což mne tak roztesknilo, že jsem se již pálení vater v říjnové listopadové revoluci nezúčastňoval.

Až v letech, kdy coby předpuberťák, kdy jsem mohl využívat spolu s kamarády situace, kdy při průvodu s lampiony jsme mohli jaksi beztrestně pod rouškou oslav a tmy laškovat se spolužačkami.

Kam se v té chvíli hrabala Aurora a Zimní palác. Byly to dobře organizované oslavy. Vždyť i jeden můj tenkrát ještě nepolíbený spolužák má dodnes milé vzpomínky na první pusu, právě při oslavách říjnové listopadové revoluce pod světýlkem lampionu. Jen mi stále vrtá hlavou, zda v carském Rusku byla při výstřelech již tma, nebo ještě světlo? Kdoví a je to tak možná dobře. Dnes je již jiná doba, lampiónový průvod, který bude možná pořádat agentura Rok co rok je již bohudík o něčem úplně jiném. Jen proti loňskému, pokud tedy bude,  by bylo lepší jít za zvuku břeskných písní častušek, aby ta atmosféra měla tu pravou formu recese. A nechci nijak navádět, protože si stejně myslím, že dnes již žádní školáci nepolíbení nejsou. A je to škoda, všechno chce totiž svůj čas, i ta první pusa. Čas však vzal, nejen revoluci, Lenina, Auroru i soudruha tajemníka, ale i bohužel naše mládí. 

Libochovice včera a dnes – prezidenti a Libochovice.

Za Rakouska-Uherska nás císař nenavštívil, zato v roce 1910 navštívil Libochovice jako vysokoškolský profesor Tomáš Garigue Masaryk, při příležitosti přednášky o politice pořádané spolkem Beseda. Přednesl jistě zajímavou studii na téma „O politice Pokrokové“, za účasti 500 návštěvníků v sále u „Tří lip“. Vděční libochovičtí občané se celé období od roku 1930 do roku 1938 snažili prosadit postavení pomníku TGM, otci zakladateli Československa. Lze však spolehlivě doložit, že Spolek pro zbudování pomníku prvnímu presidentu ČSR T.G.Masarykovi v Libochovicích byl založen 27.7.1933, kdy byly Zemským úřadem v Praze schváleny jeho stanovy. Tomuto prezidentu byla v Libochovicích 19.9.1937 uspořádána tryzna na náměstí 

 jeho socha byla odhalena rok po úmrtí a to11.9.1938, měla však smůlu, přišla okupace, a socha přečkala pouze do 24.9.1940, kdy byla sejmuta.

Další prezident, který se dočkal spojení, byť jen symbolického s Libochovicemi, byl Edvard Beneš, který byl v roce 1937 jmenován čestným občanem města. Viz LN 11/2007.

Jak se doba měnila jak politicky, tak po stránce morální, jiní lidé v jiné době si odbyli další dvě tryzny a to v roce 1953, při úmrtí Klementa Gottwalda (Bohužel též čestného občana Libochovic. Je však špatnou vizitkou všech zastupitelů města po roce 1989, že toto "čestné občanství" nezrušili).

Když 13. listopadu 1957 zemřel pro krátké nemoci prezident Antonín Zápotocký, tak následujícího dne večer se konala veřejná smuteční schůze k uctění památky zemřelého prezidenta. Dne 18. 11. 1957 v den pohřbu prezidenta Zápotockého, byla uspořádána smuteční tryzna. Smuteční oslavy byli přítomni, jak jinak, poslanci MNV. Z řad občanů byla účast malá, převážně členové KSČ, kteří spolu s pionýry drželi čestnou stráž. 

Po něm zvolený prezident Antonín Novotný byl, také bohužel, první prezident, který navštívil Libochovice. Stalo se tak v roce1961 (3.března) a navštívil kravín a celá další akce proběhla v sále u „Tří lip“. Záznam autenticky hovoří takto:

„Sotvaže soudruh Antonín Novotný vystoupil, obklopili ho pionýři s kytičkami. A pak ho vítá předseda stranické organizace v družstvu Antonín Maleček. Seznamuje hosta s předsedou Národního výboru a předsedou družstva. Družstevnice Marie Štýbrová mu nabízí chléb a sůl. "Děkuji, děkuji! Tak copak mi pěkného u vás ukážete ?" ptá se prezident.

A skutečně, libochovičtí mu ukázali krávy a prasata. Jaké s toho měl osobní potěšení soudruh prezident, těžko dnes tvrdit. Další záznam pokračuje: „Obklopen předsedou družstva a ošetřovateli, zajímá se soudruh Novotný o výsledky chovu a o přírůstky. Z každého dotazu je zřejmé, jak zná zemědělskou problematiku“.

Pak už si nás nikdo nevšiml. Soudruh Gustav Husák o Libochovicích asi nic nevěděl, a první porevoluční prezident Václav Havel při svých jízdách po vlastech českých o Libochovice také nezavadil. A přes veškerá prohlášení presidenta Klause při nástupu do prvního volebního období, že bude prezidentem lidovým, který procestuje České kraje, jeho cesty vedly úplně jinam. Také si všimněte, že mimo TGM a p.Beneše, se nikdy žádné normální sochy prezidentů už nestavěly. Jediná vyjímka byl K.G., ale ten měl to štěstí že žil v dobách Stalinistických ideálů. Však také jeho sochy skončily neslavně.

Jak se kopalo uhlí na Libochovicku

Tak jako Kalifornie a Aljaška měly svoji zlatou horečku, tak také Libochovicko si prodělalo svojí těžební horečku, a to sice ne přímo zlatou, ale na „černém zlatě“, horečku uhelnou. Že Podkrušnohoří a okolí Kladna je uhelnou pánví, to víme všichni, ale kam až skutečně sahá, to vědí jen odborníci a bývalí „štajgrové“ z okolí Libochovic. Hnědé uhlí, jak všichni víme ze školních lavic, se vytvořilo z třetihorních pralesů, které pohřbila vrstva usazenin, bahna a posléze velké části jsou pohřbeny v hlubinách, překryty na věčnost sopečnými horninami.

Tak je tedy pravdou nebo jen žertem, že se uhlí na Libochovicku těžilo? Což o to, uhelné sloje malých výtěžností lze nalézt i na mnoha jiných místech severních Čech, třeba na Lounsku, Litoměřicku a Mělnicku a jinde, avšak tyto malé sloje se ale prozatím, nebo vůbec pro těžbu nehodily a nehodí. Především z ekonomických důvodů, a to hlavně pro vysoké provozní náklady. Tyto drobné izolované pánvičky vznikaly v obdobích se zvýšenou sedimentační činností i v předhůří Českého středohoří. Silný rozvoj vegetace za příhodných klimatických podmínek, byl předpokladem pro pozdější vznik uhelných slojí (uhlí se těžilo např. u Verneřic, Horních Zálezel, Byňova, Chlumu, Merboltic, Lbína. Dva doly u Verneřic byly v provozu ještě po první světové válce). Že se uhlí nepoužívalo jen k topení a kovářské práci, lze doložit z dokumentů alchymistické dílny v Budyňském zámku. Uhlí, sice jen dřevěné, také sloužilo i k výrobě střelného prachu, jak lze doložit záznamy z kronik. Například z nedalekého Roudníčku, kde již za časů pánů Zajíců byla zřízena „prachovna“ (prachárna) na výrobu střelného prachu ze síry, sanytru a dřevěného uhlí, a který pak byl ukládán do rohové věže budyńského hradu, což jak víme byla záležitost pro tuto věž osudná. Prachovna stávala v Roudníčku v místech, kde stál domek čp.19. Ale to jsme jenom odbočili od těžby uhlí. Kroniky a zápisy vědí své. Kupříkladu si můžeme povšimnout, že v zápisu gruntovní knihy ze Strádonic stojí mimo jiné, že: „Rozália a Matěj Hotový následovní vejminěk každoročně ve dvou lhůtách řádně a bez odporu odváděti, totiž: 10 čtvrtcí žita,1 roční prokrmený prase, 24 liber másla, 12 liber sejra“ atd. různé jiné potraviny a teď si všimněme: „10 kýblů uhlí“  Tato zmínka o uhlí dokladuje, že již v roce 1817 je se ve Stradonicích kopalo uhlí minimálně od konce 18. století. Další zmínka je v Budyňské kronice z roku 1857: „Roku1857 kutal šenkýř Jan Smola na uhlí, ale pro nával vody musel práce zanechat“ (tato poznámka však jak později zjistíme není tak přesná, jedná se o sloučení dvou nalezišť).

Tato zmínka sice sama o sobě nic neznamená, pokud by ji nepodpořil výslech pamětníků dobývání uhlí na pozemcích obce Kostelec a Brníkov. Tento protokol o výslechu sepsal 18. března v roce 1890 Arnošt Koubek spolu se zástupcem městské rady p.Čermákem. U výslechu tenkrát byli pánové Matěj Vlček, gruntovník z čp.18 a 65 z Brníkova a Josef Král z Kostelce čp.25, který byl zaměstnán jako postylión na poště v Libochovicích. Tento pan Král vypověděl, že když mu bylo 20 let (to bylo právě v roce 1857, protože se narodil v roce 1837), začal Kostelecký šenkýř Jan Smola dobývat uhlí na pozemcích obce Kostelec a to na tehdejším parcelním čísle 398. Celou akci pan šenkýř vedl za pomoci svých synů a čeledníků. Když dosáhl hloubky asi 4 sáhů (8 metrů) narazil na uhelnou žílu v sile 6 coulů (zhruba 15 až 20 cm). Chodila se na toto dílo dívat celá obec, takže lze říci, že si pan Král nevymýšlel. Nakutané uhlí pán šenkýř prodával a rozdával sousedům, takže se nakonec nemohlo potvrdit v jakém skutečném množství tito „havíři“ uhlí narubali. Protože neměli na výdřevu, nekopali do hloubky, ale proti kopci a když se žíla nerozšiřovala, na svém kutišti přestali pracovat a díru zaházeli. Uhlí prý dosahovalo kvalit černého uhlí z Kladna. Poté pan Smola začal skupovat ostatní pozemky, bohužel však zemřel a jeho synové již na další těžbu ani nepomysleli.

Pan Matěj Vlček vypověděl, že v obci Brníkov se od roku 1833 dobývalo uhlí celkem asi čtyřikrát. A to hlavně na parcelním čísle 900. Došlo se až do hloubky 10 sáhů (18 metrů), kde se dobývalo uhlí podobné Kladenskému. Žíla byla v průměru silná sice jen 15 centimetrů, ale prý vydatná plošně. Tady se pamětník na jméno havíře nepamatuje, ale prý jich bylo více. Později celé dílo zatopila voda a s kutáním se přestalo.

Jako další je třeba podrobněji připomenou kutání uhlí na Strádonicku. Celou situaci popsal již výborně p.Jaromír Tlustý, v internetové podobě Lounského věstníku REGIZ č.3 / 1996. Uhlí se těžilo v Débeřském údolí, o čemž se částečně doposud sami můžeme přesvědčit. Těžba začala přibližně po roce 1873 po prozkoumání výtěžnosti horním radou z Prahy. Byly zde tři štoly (Josef,Jan a Václav). Celkem se zde vytěžilo asi 60 strychů (asi 57 tisíc litrů). Jak sděluje p.Tlustý: Po tomto úspěchu následovala zkouška, která měla dokázat kvalitu uhlí. Dobová zpráva říká: při zkoušce hořelo sic toto uhlí, ale žáru nevydávalo. Když o tomto pokusu podával správce páteckého panství Schnirch zprávu na Strahov, napsal: "...uvařilo se maso vepřové a uzenice dosti brzy". S těžbou se přestalo pro špatnou kvalitu uhlí také velice brzy a to zřejmě již v roce 1887.

Libochovic se rovněž dotkla uhelná horečka. Ustanovil se Spolek pro vyhledávání kamenného uhlí a dne 18. dubna 1839 byla sloužena děkovná mše sv. s následující hostinou za objevení černého uhlí u Poplz. Později se ukázalo, jak sděluje p. Glanc ve svém článku „Kratochvilná vypravování našich předků o událostech ve městě Libochovicích a okolí“ v LN, že celá záležitost byla pouhým vtipem, prý tam kdosi uhlí vysypal. Jak ale je uvedeno výše, ve světle nalezeného protokolu o výslechu, je možno také konstatovat, „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. Faktem je že tato těžba asi nebyla na důl, ale výsměchy, které později sklidili občané zkoušející své štěstí u Poplz, možná nebyly na místě.

Takže libochovičáci, nakupte si krumpáče, kolečka a lopaty a hajdy do Poplzských strání řešit stále stoupající ceny energii. Každopádně vám můžu zaručit, že se určitě při hledání uhelné žíly řádně zahřejete.

Jak jsme díky listopadové revoluci přišli o kulturní hodnoty velkého významu.

Ano vážení spoluobčané, listopad 1989 nám vzal možnost velkých kulturně historicko politických zážitků, které nám Památkový úřad našeho milého krajského města připravoval ve své blahovolnosti poskytnout. Jak rádi bychom se dočetli o těch historických událostech, které otočily koly dějin našich Libochovic, ba co dím, kolem dějin našeho regionu. Jak se na tuto událost představitelé Největší strany jistě těšili a lid našeho socialistického státu a našeho města je krutě zklamal. Jistě jste již netrpěliví, až vám sdělím o co jste přišli. Jedním slovem o mnoho. Již v roce 1988 naše malé městečko navštívili soudruzi z KSSPPOP a smutně konstatovali, že sice máme nějaké ty pamětní desky na domech, ale ty nejhlavnější, zaměřené na revoluční činnost pod vedením naší Největší strany nemáme. Pro ty co nejsou kulturně ani historicky vzdělaní jednalo se Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody. Sesedli si tedy v roce 1988 s vedením města a rokovali, jak vše napravit. Vedení bohužel asi nereagovalo patřičně rázně, a co nejhorší, trestuhodně opomnělo, nebo snad i zapomnělo, že se blíží tak významná doba pro Libochovice, připomenutí 70 výročí událostí, kterým ta Největší strana přisuzovala takovou důležitost. Toto vše mělo nastat v roce 1990, 13.prosince. Toho dne v roce 1920 byl učiněn v Libochovicích pokus o komunistický puč, a byly zřízeny  Revoluční a závodních rady ve sklárně a cukrovaru. Dělníci tehdy zabrali Sklárnu a dvory v Chotěšově a Martiněvsi. A připomenutí tohoto výročí mělo završit umístění pamětní desky na budově čp.128, Turinského ulice. (Dnešní sýpka, jinak Restaurace Konírna) Deska samotná již byla promyšlena do nejmenších podrobností, doporučovalo se použít Libereckou žulu, dobře kamenicky opracovanou s rytým nápisem červeně zvýrazněným a nad tím vším se měl octnout symbol srpu a kladiva ve zlatém provedení. No prostě kulturní zážitek a pocit citového vyvrcholení při pohledu na toto dílo. Nápis byl také promyšlený:

„V těchto místech stával zámecký statek, kde bylo v době Generální stávky v prosinci 1920 sídlo revolučního výboru zemědělského proletariátu, který řídil přejímání dvorů a podniků do rukou dělnictva v celém Poohří. Činnost výboru byla přerušena vojenským zákrokem.“

Pěkný, výborně propracovaný nápis, viďte milí čtenáři, zvláště pro kameníka dobrý výdělek, kolik pak se asi tehdy bralo za jedno písmeno? Ale i na to Největší strana a KSSPPOP pamatovaly, doporučovaly právě kamenické zpracování, což „by přišlo laciněji, než zadávat zakázku Dílu“ A i s budoucí demolicí domu se počítalo, deska měla být upevněna tak „aby šla lehce přemístit“. Tak vidíte o co jsme přišli, jak by se nám dnes skvěle konzumovala pěkně propečená kachýnka s bramborovými knedlíčky a zelíčkem pod tímto sdělným nápisem.

A vůbec, KSSPPOP měla určitě nějaké zvláštní snové vidění, neboť toto nebylo jediné doporučení. Další krásná žulová deska s jistě červenými písmeny a zlatým revolučním emblémem měla byt umístěna na domě čp.359 (Hotel Libuše)

Hold asi vedoucí tohoto jistě velice důležitého krajského úřadu soudruh pan Doktor Jaroslav Žejdl měl vidění a snažil se na všechny budoucí hospody umístit nějakou tu orientační ceduli. Jak by znělo pěkně: „Sejdeme se ty vole pod srpem a kladivem“ na místo velice jednoduchého: Jdeme do Konírny , nebo do Libuše. O co šlo u hotelu Libuše? O rok 1991, kdy 23.září byl pro Největší stranu velice významný den. Doporučený a jistě také červený nápis měl znít v tomto smyslu: „Zde v bývalém hotelu U Libuše byla 23.září 1921 založena místní organizace KSČ“ Jistě by se dnešním návštěvníkům hospůdky lépe popíjeli jejich pivko, kdyby k tomu mohli číst takto koncipovaný oduševnělý nápis, namísto obligátního „Utopenci a držková polévka k dispozici po celý den“. No vidíte sami o co jsme díky skupině neodpovědných občanů v roce 1989 přišli.

Ale teď již vážné slovo nakonec. Pochopitelně nejsem odpůrcem pamětních desek připomínající určitou událost, či významnou osobu ať byla, nebo je, jakéhokoliv vyznání, přesvědčení, pohlaví či jiné národnosti. Ale musí jít o slušně koncipovaný text, slušné provedení, bez přílišného zdůrazňování jistých emblémů, či znaků. Jak by se asi Největší straně líbila deska visící v době budování komunismu v Čechách, umístěna ještě před rokem 1945 také jednou Největší stranou, například na některé budově v Libochovicích,  se zněním Zde byl dopaden rozvraceč našeho jedině správného režimu, a to vše doplněno emblémem zločinecké nacistické organizace. Něco prostě je akceptovatelné a něco není, záleží jak moc je politický režim slušný či neslušný. Můj kladný osobní vztah k pamětním deskám lze dokumentovat článkem v LN 11/2012. Na závěr ještě malé vysvětlení, k tomuto článku mne inspiroval dopis z KSSPPOP ze dne 14.červena 1988 adresovaný MNV Libochovice. Dopis je archivován v SOKA Lovosice.

Karel Křenek: HOSPODY PŘED 200 lety

Poznámka: Karel Křenek psal tento článek v roce 1922, je až s podivem, že platnost takovéhoto článku je snad věčná, jen kulisy a doba se mění. Článek je v původní verzi, neupravován, pouze zkrácen o všeobecné popisy. - Černý Tomáš

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, veliký znatel obyčejů a zvyků národů napsal r. 1502 o Češích toto: "Za opilství se nestydí, pijí na veřejné ulici; béře-li kdo džbán do ruky, aby, pil, chápou se všecky džbánu a pijí též; když začne jeden pít - všecky dostávají žízeň." - Mnozí dějepisci omlouvají nás tím, že prý jsme se to naučili od Němců. Něco pravdy na tom jest. Německý reformátor Luther napsal: "Kážeme proti pití a křičíme" ale nic nespomáhá; je to odvěký zvyk v německé zemi. Každá země musí míti svého ďábla; náš německý ďábel je ,.ochlasta“. - Náš roudnický rodák Leandr Rvačovský, kněz "podobojí", ve svém "Masopustu" r. 1580 napsal: "Opilství je ta šelma pekelná, která nakažuje člověka, obtěžuje srdce a zabíjí duši, a bohužel za našich fatálních časů tak rozšířena jest." Nedbalo se v tehdejších nábožensky, zanícených dobách. výroku apoštola Pavla, že "pijáci království božího účastni nikdy nebudou". Řekové psali: voda jest věc nejlepší; ale pili raději "krev země" - víno. Rothšild měl na své pracovně nápis: "Chraň se lihovin"; ale vedl s nimi rozsáhlý obchod. Kdo má úmysl piva se varovati, přečte si v ,.Ruchu" z r. 1908 toto: "Především jest žádoucno bojovati proti pití piva. Kořalka způsobuje nemoc, ale pivo ohlupuje. Nikde nevyvíjí se "šosák tlustokožec" tak, jako za okrouhlým stolem stálých hostů"..

Kdo má úmysl piva si dopřáti, přečte si z "Ottova slovníku, že "pivo jest důležitou pochutinou a potravinou pro člověka tělesně pracujícího, že posiluje svaly, a k činnosti je povzbuzuje".

Básník Jaroslav Vrchlický píše v "Pijáckých písních"

Blažený, kdo v krčmě sedí, - nehřeší.

Co z toho, že nosem blýská trochu mědi? nehřeší!

Zajímavo jest povšimnouti si toho. jak předkové naši měli o piti postaráno. Zaleťme asi o 200 let nazpět do venkovského městečka LIBOCHOVIC. Bylo to vlastně město", které mělo r. 1725 100 domů a 498 obyvatel. Co město hrazené mělo sousedský právovárečný pivovar, který jim v roce 1727 při 33 várkách navařil 405 sudů a 2 vědra piva ve výrobní ceně 3244 zl. rýnských (čili 717 hl za 11.678 Kč) a vedle toho 28 sudů a 2 vědra ležáku za 282 zl. 30 kro (64,8 hl za 1017 Kč). - Kromě toho vařilo se také pivo (a velké části. zde vypilo) v pivovaře panském. - Nathan Moises napálil několik věder kořalky a měšťané z 30 vinic vytěžili ročně kolem 30 věder vína a vedle toho dovezlo se do Libochovic přespolního vina 14 věder. Tak v Libochovicích o lihové nápoje nouze nebyla.

Pivo vařili si právovárečníci zprvu sami dle sousedského pořádku od domu k domu. Od r. 1676 přenesli právovárečnictví na obec, která měla za. to z výtěžku hraditi kontribuce, různé dávky a honoráře a poskytovati jednotlivým měšťanům možnost, aby si po složeni určitého kvantum ječmene, mohli: něco piva přivařiti. Když bylo dost tohoto Gambrinova nápoje, postarali se Libochovičtí také o dostatečný počet hospod.

Práva městská království českého vydaná od Koldina r. 1579, o hospodách uvádějí: "Konšelé do domů šenkovních pro potřeby své vcházející. nemají žádného obecenství s lidmi nevážnými míti, ani nimi řádovati. Než uctivosti buď s hospodářem anebo s jinými dobrými přáteli v bázni Boži poseděti, pojisti a střízlivě se napiti žádnému se nebráni". To ovšem bylo jen na papíře. Ve skutečnosti při zadáváni živnosti šenkýřských pamatovali konšelé především na sebe. V roce 1720 bylo zde 8 hospod, z nich v piti šenkovalo se pivo i víno a ve třech jenom pivo. Z těchto 8 hospod patřilo jich 7 konšelům, jimž záleželo na tom, aby se hodně hejřilo a oni sami značnou hřivnou k tomu přispívali. Vedle těchto hospod soukromých byla zde též od r. 1687 hospoda "panská" u Starého mlýna a od r. 1695 hospoda „obecní“ (čp. 86. nyní "Černý orel"). Víno samotné šenkovalo se v 6 vinárnách.

Representační byla hospoda obecní, postavená z konkurence proti hospodě „panské". V letech 1721-1723 měl ji najatou řezník Václav Stuchlý za roční nájemné 60 zl. r, Měl také k užíváni 7 strychů pole, Byl zámožný, měl 70 strychů poli a značnou hotovost a přece nerad platil; pro různé nedoplatky obci a pro dluh za pivo (68 zl.) musel být k placení arestem přidržen.

Navštivme jeho hospodu. Jest horký den - 5. července 1722. Za stolem po pravé straně sedí primátor Jiří Hykyš s konšely a ochutnávají víno. V Libochovicích bylo víno ten rok špatné, proto přinesl primátor ze svého vína z Netluk něco „na koši“. Pánům radním chutná; proto se usnášejí hned na místě: vzíti z něho do šenku celý sud. U protějšího stolu pochutnávají si „páni otcové“, mlynář křesínský Antonín Štětina a mlynář koštický Jakub Neruda na ležáku, resonýrujíce při tom, na zvýšenou daň z vodních kol (z kola se mělo platiti jako ze 16 strycha pole). 

Podíváme-li se na stěny šenkovny, zdá se nám, že jsme na nějakém úřadě, kde je plno vyhlášek. Především čteme ve zvláštní zadrátované skříňce regule, které každý nájemce musel míti v malíčku: Pivo a víno nalévati musí se dle obyčejného způsobu, nedávajíce menší míry pod pokutou 1/4 kopy míšenské (1 K 20), též prodávati chléb a maso a jiné potraviny dle svého prospěchu. V krčmě nesměji se provozovati hry v kostky, ani jiné škodlivé a zbytečné hry.Opodál jest konsistoriální patent z 2. února 1721, znějící: Kdo by bez opovědi neb dispensace duchovní v postní dny maso jedl, platí pokutu 30 zl. r. (10 K 80 h.). Jsou zde i vyhlášky obecní v průjezdě neb jest zde lepil město pro ně nežli v rathouze. Rada města oznamuje, že ten, kdo se dobrovolně o verbuňku za rekruta přihlásí, dostane odměnu 10 zl. na ruku a stravné na den 9 kr. Dále oznamuje, že příští neděli budou „doušky“, při nichž vybírati se bude omastek nebo peněžité relutum pro faráře z každého kusu dobytka 6 kr. a kdo dobytka nemá, 3 kr. Jsou zde též vyhlášky o vybírání „muzik sinpostu“, dávky z masa a „plombírovaného tabáku“ .

V ostatních hospodách jest úprava a zařízeni mnohem jednodušší, ale život v nich jest stejně rušný.

V hostinci Kiliana Šejby (č. 8.), který vedla žena jeho Justina, jest veselo, popíjí tam 11 zvoníků proti škodlivým mračnům, která prý právě zvoněním zahnali. Mají pasírováno 5 konvi piva (40 mázů = 56,4 l), takže na každého přes 5 našich litrů. Den jest dusný a na ta škodlivá mračna čekali od božího rána, aby jakmile se objeví, mohli zvoniti a po zahnáni mračen zahnati také žízeň. (Poněvadž zvonici i v zimě mívali žízeň, začalo se od r. 1728 zvoniti také na "mráz") Na sv. Kiliána pívali u pant Šejbové kantoři a muzikanti. Bývalo ten den vždy proces k sv. Vavřinci na odvráceni krupobití; po procesí ve všech hospodách se pilo za peníze, které funkcionáři, při procesí zúčastnění, od obce obdrželi. Paní Šejbová nerada za pivo obci platila; ale i hosté také často zůstávali dlužni, Mezi jinými stkví se na černém prkně budyňský žid Šmule s dloužkem 2 zl. 31 kr. (Šenkýřce dal do zástavy zlatý prsten)

V hospodě Kristiana Kruby (č. 64) scházelo se mnoho hostů, kteří rádi proti sousedům „škalírovali". Hlavni slovo vedl šenkýř sám; proto také byl stižen arestem jednodenním. To jej však nenapravilo. Jednou před veselou chasou dělili vtipy na Budyňské, že prý jsou "korbeláři". Když z toho byl soud, vymlouval se, že prý řekl: "V Budyni militéři jsou korbeláři",

Klidnější a vážnější život byl ve vinárně a hospodě primátora Jiřího Hykyše (č. 49), Hykyš byl apatykářem, kupcem a lazebníkem. Ke kurýrování různých kocovin měl výborný lék, a to slanečky, jichž občas celou tunu dostával. Ač byl primátorem, přece o svých spoluradních často vtipkoval. Byl to jediný šenkýř v Libochovicích, který nebyl za pivo městu dlužen.

Z uvedeného je patrno, že tehda bylo piva a vína dost a přece se o větších opilcích nikde nedočítáme. Předkové naši patrně více snesli a proto jim bylo lehko býti ctnostnými.

Můj život s hesly

Sice předválečný film tvrdí, že „Eva tropí hlouposti“, není to celá pravda, přátelé, věřte mi, ne Eva, ale život tropí hlouposti. Narodil jsem se do bouřlivých dnů padesátých let, kdy život každého z nás provázeli nejen rodiče, ale i doba plná silných hesel typu „Absence ujídá koláč celku“, “Kdo se učí v zimě, v létě více sklidí“, „Toulaví psi snižují stavy lovné zvěře a ochuzují stůl pracujících“, „Kdo stojí na chodníku, podporuje Ameriku“ a to byla jen ta nebojovná hesla, která přece jenom nahlodávala dětskou duši, pro to, že my kluci sběratelé všeho, tedy i zápalkových nálepek, jsme se mnohému přiučili, kupříkladu „S každou kostí do sběru“, “Papír k papírku, tuna za chvilku“. Jen mi nebylo jasné, jak mi může nějaká Absence ujídat koláč, když jsem ji nikdy doma ani neviděl, a když jsem se jednou pokusil doběhnout s hovězí kostí z polévky do sběru, byl jsem hanebně vyhozen ze  sběrny. Absurdita některých sdělení, která na nás promlouvala ze sirek, je úžasná. Kupříkladu taková závažná problematika pěstování lnu. Dělník se při zapalování cigarety dozvěděl, že „Len dobře saje“, družstevnice zatápějící v kamnech se zase dočetla, že „Len nikdy nerosíme se semenem“ a pionýru bylo při rozdělávání táboráku sděleno, že „Spokojen je ten, kdo pěstuje dobře len“. Protože kouření se začalo rozmáhat i mezi dospívající mládeží, přispěchali návrháři ze SOLO Sušice i s dalšími velice závažnými sděleními „Sovětský tisk - neohrožený bojovník za mír“, „Opilstvo nesmie brzdiť pätročnicu“ či „Chraňte úrodu před americkým broukem! Nález okamžitě hlaste na MNV“

Teprve škola mi přinesla trochu klidu do duše a to při návštěvách nepovinného katechizmu u pana děkana Lochmana. Učil nás opravdu srozumitelně a dětsky. Jenom mi po roce, kdy vyšší moc tuto výuku zrušila, nebylo jasné, jak mám naučenou poučku „Křesťan především důvěřuje v Boží prozřetelnost“, nějak sloučit s povinným členstvím v Pionýru, kdy mi byl přidělen opasek s heslem „Vždy připraven“. Copak o to, opasek to byl pěkný, se dvěma kovovými oky, ke kterým šel připnout skautský nůž s heslem „Buď připraven“ Všechna tři hesla jsem pochopil až v dospělosti. To z katolické prvouky v letech 1968 a 1989. A to heslo z opasku v dobách, dámy jistě prominou, kdy jsem byl na prahu dospělosti, plně zaujat naukou o „Homo sapiens“ v biologii pro střední školy. Jen jaksi váhavé heslo na skautském noži nedošlo plného poznání – dodnes nevím k čemu jsem měl být připraven. Asi zakladatelé skautingu dobře věděli co přijde, a tak se připravovali na vše.

Naštěstí poučen katechismem a desaterem (ne, nechci ho nijak znevažovat), zvláště pak jsem se řídil přikázáním „Nebudeš dychtit po domě svého bližního“ a proto jsem nesložil slib "Stávám se členem SSM, abych svou prací a svým životem přispěl k budování a obraně socialistické vlasti.", neboť jsem nijak netoužil po domě se socialistickou společností, kde vládl „Hrdý Budžes“, a zvláště ne po té, co jsem okusil ovoce ze stromu politického poznání.

Zvláštní kapitolou v době mého zrání byla hesla typu „Náš vzor…“  Nejvíce se pak "náš vzor" uplatňoval na vojně. Velice často nás přesvědčovaly nápisy "Sovětská armáda - náš vzor", "Sovětský tankista - náš vzor", ale protože jsme většinou tankistu neznali, jenom vojáčka Sovětské armády z roku 1968, napasovala naše generace hesla „Náš vzor“ spíše na „B.B.“, nebo Belmonda či Beatles. „Náš vzor“ byl pochopitelně uplatňován i v práci. Jeden „Náš vzor“ uplatňoval „chozrasčot" kde se dalo, u něj doma to však nějak nezabíralo, i když místo Ježíška slavili dědu Mráze. S příchodem televize a hlavně pana Vajíčka, jsem konečně pochopil, že nejlepší párky jsou párky Bivoj a že Madeta dodá sílu tam kde je potřeba. Také žena přišla na to, že bez Vitaregentu už nikdy nebude čilá, a jedině Pavone, značka Elite za 19 celých korun jí udělá prima nožky.

Ránu v reklamních heslech nám však zasadil rok 1989. Stejně ale marně dumám, kde je ke koupi obyčejný prací prostředek a obyčejný mycí prostředek. Možná že v tom místě bude i obyčejný politik a obyčejní lidé, no uznejte, co by jste dělali doma s reklamní manželkou, která by vám místo oběda vytáhla z kapsy Perwoll, ta ženská ho snad nosí i na záchod. Nová doba nové slogany. Poslední dobou mne velice zaujal slogan na Policejních autech, „Pomáhat a chránit“. Sice je to slogan okoukaný z Kanady, kde je v poněkud učesanější verzi „Chránit a sloužit“. Už vidím milé příslušníky při naplňování tohoto hesla, jak ubohé babičce „pomáhají“ s nákupem až do domu a jak vás při noční procházce temnými kouty „Chrání“ No asi to ale mohou dělat pouze dohromady, konat zvlášť jim to asi příručka zakazuje. A prý i nová auta budou, modro sříbrná, já si tedy pamatuji modro bílá a příléhavé rčení „Bacha na křižovatce jsou mlíkaři“ No stárnu a stárnu, jenom doufám, že se jistá hesla nevrátí a mí potomci nakonec vzhledem k úsporám v sociální oblasti a zrušením pohřebného nenaplní to, co se mi nikdy nepodařilo „S každou kostí do sběru“. A ještě jedno nakonec: „Buduj vlast, posílíš mír“ – jako kdyby mír někdo mučil hladem. Ach jo, zlatá doba autorů těchto hesel, to by byly dneska panečku autorská práva a tantiemy!

Osobnosti Libochovic Jiří Mikula

Jiří Mikula 19.1.1926 Poplze - 16.4.2004 Praha Mnohostranný talent, především výtvarník, absolvent grafické školu Umělecko -průmyslové školy v Praze, povoláním dlouholetý redaktor nakladatelství Naše vojsko, spisovatel, fotograf, paleontolog a sběratel pravěkých artefaktů. Narodil se 19.ledna 1926 v Poplzích a mládí strávil na dohled romantické siluety Hazmburku, zátočin Ohře a pahorků vulkanického Středohoří. Vracel se sem později z Prahy jako náruživý rybář, malíř a grafik, fotograf a nakonec i sběratel pravěké industrie. Po absolvování studia na Grafické škole a na Umělecko- průmyslové škole v Praze absolvoval roční praxi v důstojnickém učilišti v Litoměřicích na úseku kreslení a tvorby názorných pomůcek počátkem padesátých let 20. století. Pracovali tam společně s manželkou, Miladou Mikulovou narozenou 2.prosince 1926. Právě tam realizoval Jiří Mikula první portréty pravěkých lidí a krajiny geologických dob. Námět, k němuž se vrátil ve zralém věku, již nejen s potřebou portrétovat, ale i objevovat. Společná práce na dřevorytech - ilustracích k prozaickému a básnickému dílu českého romantika, Karla Hynka Máchy, sblížila oba talenty a inspirací byly hory, hrady, květiny Středohoří, jak je potkávali při letních vycházkách. Dokonce i věnec na vazbě knihy sdružuje typickou floru v těchto kopcích. Výbor z díla Zemi krásnou, zemi milovanou, Naše vojsko 1956, byl významným příspěvkem k máchovské ilustraci. Ilustrování celé řady titulů zejména válečné literatury, kterou editovalo nakladatelství Naše vojsko, a činnost ve skupině umělců Radar, řada obrazů, výstavy, cesty, vyplňují nadějná šedesátá léta.
 Přehled tvůrčí dráhy:

•  Studia na grafické škole u profesora Jaroslava Vodrážky od roku 1941 studium na UMPRUM u profesora Karla Svolinského 
• od roku 1945 člen skupiny RADAR · od roku 1961 vlastní tvorba obrazy, grafické listy, plakáty, ilustrace a grafická řešení knih,výstavy v Československu i ve světě, dvakrát bienále Florencie, dvakrát Intergrafik Berlín, SSSR, NSR, Kuba, Egypt, Vietnam, Maroko, Tunis, Řecko, Jugoslávie, Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, celosvětová výstava protifašistické tvorby Amsterodam výstava grafiky v Semaforu spolu s manželkou M.Miku1ovou, 1960 samostatná výstava čs. reprezentace Káhira a Alexandrie v Egyptě, 1976 spolupráce s krátkým filmem Kameny režiséra Skaly, Český kvartér 

Od sedmdesátých let se tvůrčí dráha obou umělců větví, Jiří Mikula se vydává cestou vědy a k pravěku, Milada Mikulová míří k pohádkám, bájím a postupně se sbližuje s námětem starověké historie. Pravěk Jiřího Mikuly je především pravěkem jeho rodného kraje. Prvotní impuls ke sběrům mohla přinést dětská četba časopisů jako byl Vlastivědný sborník Podřipska s anotacemi nálezů z různých dob. Avšak nápad sbírat střepy ze všech dob v čerstvé ornici podpořilo otevření dlouhodobého výzkumu slovansko - germánské vesnice v Březně u Loun. Stopy paleolitu byly obtížným předmětem výzkumu i pro špičkové odborníky. Z koster lidí se nacházely zpravidla jen zlomky, odolnější byly artefakty. Opracovaný kámen v Čechách je nejčastěji buližník (geologicky přítomný například ve skalách kaňonu Šárky na území velké Prahy). Vlivem splavování, navážek, připlavování zaujal dochovaný. pracovními údery poznamenaný kámen ve vrstvách novodobé krajiny různou polohu. Zvlášť vděčným nalezištěm bývají říční terasy. Zvláštní zájem věnoval Jiří Mikula těm kamenům, které nebyly opracovány jako nástroje, a mohly se tedy stát prvními díly umění. V knize Dvacetkrát starší než Altamira vřazuje tyto první pokusy do epochy vzdálené statisíce let, kdy žil v Evropě Homo steinheimensis a Homo heidelbergiensis. Bohemien, smluvní označení industrie vyráběné tímto člověkem na území Čech, vyplňuje dobu vzdálenou dvě stě tisíc až sto tisíc let před naší současností. Publikace o pravěkém umění, soškách, petroglyfech, řezbách totiž většinou komentují epochu vzdálenou pouhé desetitisíce let, kdy tvůrci byli neandrtálci, kromaňonci atd. Ve společné publikaci s Karlem Žeberou Říp hora v jezeru rekonstruuje podobu symbolické zvonovité hory, která stojí v rovině mezi Labem a Ohří jako preludium Středohoří. Ta se v různých geologických dobách tvarovala v rozmanitém profilu. Vznikl cyklus více než osmdesáti kompozic obrazů pravěkých krajin v Čechách, malovaných na sololitu temperou, rozpětí mezi léty 1970-1999. Vlastním nákladem vydal publikaci těchto obrazů s výkladovým textem pod titulem 100krát pravěk obrazem, 2000. Odrážejí nepochybně zážitek rodné krajiny lomený vidinou imaginárního ráje, lidí, zvířat, přírody světa tušeného v nepamětnu. Trvalá výstava pravěkých artefaktů shromážděných Jiřím Mikulou v Libochovickém zámku mezi léty 2000 - 2004 upozorňovala na vztah paleontologa,archeologa amatéra k regionu. Mezitím se dne 16. dubna 2004 uzavřela životní dráha Jiřího Mikuly. V budoucnu by zpracování fondu Jiřího Mikuly v muzejním, technicky vybaveném prostředí určitě vzbudilo zájem některého specialisty a podnítilo další publikační činnost. Záměr a tvar expozice má analogii: například Pravěké muzeum Josefa Jíry s pražskými nálezy nadšence sběratele, které jsme navštěvovali se školou jako děti v zámečku na Hanspaulce v Praze 6. V následném vývoji se muzeum stalo součástí sbírek Muzea hl.m. Prahy. Jméno však neutonulo, před několika lety uspořádalo MHP samostatnou prezentaci původní sbírky Josefa Jíry.Předpokládaný vývoj v 21. století míří k integraci a spojení pravěkých nálezů z širokého akčního radiu příkladně severních Čech nebo Pražska atd. v jednom celku. Postoj J.Mikuly ve vztahu k rodišti: Jiří Mikula byl typickým rodákem krajiny na Ohři. I ve zralém věku si sem rád zajel zavzpomínat na rybářská nokturna (odkdy byl rybářem už si sám nepamatoval), přišel si zakopat fotbal, ale nejčastěji se vyskytoval jako tajuplný osamělý chodec v polích i rolích, který něco sbíral a pak odvážel v těžké tašce via Praha 6. Ne všechny nalezené kameny byly pozitivní ve smyslu stopy pravěkého lidského dotyku. I tak ozdobily zahradu a vypovídají o někdejší náruživé aktivitě. V každém případě byly artefakty konzultovány se špičkovými odborníky! Nadšenci tohoto zaujetí jsou zpravidla průkopníky v neprobádaném prostoru, za nimiž dříve nebo později bude následovat profesionální týmový výzkum.

 Bibliografie Jiří Mikula, knižní publikace, separata::

•  Jiří Mikula: Středočesképraplastiky, 1970 
• Jiří Mikula, Praplastiky bohemienu v dolním Poohří, 1972 
• Jiří Mikula: Dvacetkrát starší než Altamira, 1983 
• Jiří Mikula-Karel Zebera: Říp hora v jezeru, 1982 
• Jiří Mikula: 100x pravěk slovem i obrazem, 2000 vydáno k výstavě: Paleoliticképrotoplastiky a pravěké krajiny dolního Poohří v Libochovickém zámku 2000 - 2004 
• Jiří Mikula: Proč tolik protoplastik právě na Libochovicku? 
• Strojopis 2001 a přiložený překlad článku Kdy a jak se rodilo pravěké umění? Wenn and how the primeval art was born? (Překlad článku Jiřího Mikuly o nálezu Alexandra Marschaka) 
• Počítačový editovaný text a přiložený strojopis : Vlastivěda: Pradědeček z kamene. text: Jan Mach, ilustrace: Jiří Mikula, toto: Jaroslav Jiřička . 
• Jiří Mikula: Zuby machairodů, Albatros 1980 · Jiří Mikula: Kly mastodontů, Albatros 1989
•  Časopisecké články o tématu opracovaných kamenů a praplastik: 
• Rebejšková Marcela: Záhadné kameny Květy 29/1972 
• Mikula Jiří: Než přišel praotec Čech Květy 43/1973 · Špačková Dana: Má cesta do pravěku. Rozhovor s J. Mikulou. Tvorba 4. února 1981 
• Schreiber Hugo: Výtvarný svět Jiřího Mikuly Květy 49/1982 
• Kováč Peter: Dvacetkrát starší než Altamira Rudé právo 31. srpna 1985 
• Mach Jiří: Kraj kamenných praplastik Květy 24/1986 
• Otcovský Karel: Unikátní sbírka zůstává veřejnosti utajena. Právo Severní Čechy 9.srpna 2008
• Nejstarší památky lidské práce. Karel Žebera a Jiří Mikula. Výstava v Muzeu Antropos v Brně a v Kroměříži. 

 Helena Mikulová

Vážení čtenáři, tento článek, připomínající osobnost Libochovicka, kterou v žádném případě nelze vynechat pro vás připravila paní Helena Mikulová, dcera p.Mikuly, za což ji dík. Jedna poznámka závěrem, co to vlastně je protoplastika: Jsou protoplastiky - české specifikum? Vše začíná od kamenů. Vítr, voda, horko a mráz je někdy obrousí do udivujících tvarů, které nám připomínají zvířata, lidské postavy, dokonce i tváře. „Člověk takové kameny odedávna sbíral a uchovával, později nezřetelné rysy sám dotvářel svými kamennými nástroji,“ soudil malíř, spisovatel a amatérský badatel Jiří Mikula. Tyto kameny označoval jako protoplastiky a jejich stáří počítal na desítky, dokonce i stovky tisíc let. Sbíral je dlouhá léta a našel jich mnoho - většinou při povrchových sběrech na polích Lounska a Litoměřicka.

Včera a dnes ulice Máchova a Luční

Není to tak dávno co jsem se v seriálu o místních názvech zmiňoval o těchto dvou ulicích. Protože se mi podařilo získat fotografie těchto ulic z roku 1988, což pro někoho je mnoho a pro někoho málo let a přesto si pamětníci již dávno neuvědomují po čem to vlastně chodili. Krátce nejprve tedy připomeňme historii obou ulic. Luční ulice byla původně pěšina v lukách směrem k Dubanům přes tzv.Ostrov okolo dnešního dětského areálu, pod DD, stadionem, benzinovou pumpou a fotbalovým hřištěm Dubany. (Dnes tato pěšina ještě existuje i když již změnila ve svých některých částech majitele a jako celek je značně zdevastována). Pozdější výstavbou se z části pěšiny stává ulice a to od roku 1878 s názvem Luční. 16.7.1948 byla přejmenována na ulici Kaplířovou a v říjnu 1990 opět na Luční. Povrch byl ze štěrkopískového materiálu, který se někdy změnil v blátivé řečiště. Podobný osud prodělala i Máchová ulice, která je spojnicí ulice Vrchlického a Luční a dále pak pokračuje k tenisovým kurtům. Původně to byla cesta do bývalé Herbersteinské pískovny, (Dnešní DD a část stadionu). V roce 1893, po výstavbě nové školy, byl prosazen pro tuto uličku, nebo vlastně spojnici ulic Luční a Vrchlického název Žákovská. Tento název se však příliš nepoužíval, byl to uměle vnesený název. 3.11.1932 byla přejmenována na Máchovu a tou je dodnes. Místo pískovny byl v roce 1932 vystavěn bývalý Okresní Chudobinec (dnes DD) a v směrem k západu v roce 1936 otevřen Sokolský stadion. Také povrch této ulice byl štěrkopískový, bez zpevnění a zemědělská technika projíždějící směrem k bývalým chmelnicím u řeky vykonala s povrchem silnice své. Celá léta se pouze plánovalo a uvažovalo o asanaci. Ale až po roce 1989, kdy byla zahájena rekonstrukce a dostavba Domova důchodců, tak díky tehdejším představitelům města byly donuceny Pozemní stavby jako investor stavby DD z ušetřených prostředků rekonstruovat povrch obou ulic na bezprašný asfaltový povrch, který byl protažen až k dětskému areálu a fotbalovému hřišti. Bylo to i proto, že Pozemní stavby při výstavbě DD stav obou komunikací poničily ještě více než byl stav před přestavbou. Také při této příležitosti bylo opraveno oplocení DD směrem ke stadionu a k dětskému areálu. Na původní fotografii je také dobře vidět staré oplocení. Inu plánované prostředky pětiletky a vykazované brigádnické hodiny byly hodně vysoké, ale skutečné dílo leckdy bylo pouze Potěmkinovské. Dnešní stav povrchu obou komunikací, pokud se nebude provádět nějaká rozsáhlejší rekonstrukce sítí by při malém provozu mohl vydržet ještě dlouho.

Včera a dnes fotbalové hřiště klubu LIBS Libochovice

Wikipedie: Cesta, kterou se do zemí Českých dostala hra zvaná fotbal není dost dobře dohledatelná. Traduje se, že roku 1887 přivezl fyziolog prof. Hering ze svých cest anglického asistenta, který zasvěcoval studenty na Albertově do tajů této hry. Ovšem nikdo nezná jméno tohoto průkopníka. Podobně fantasticky znějí i další historky. Například, že si kníže rodu Thurn-Taxisů měl (také z Anglie) přivést služebnictvo, z kterého sestavil celou fotbalovou jedenáctku. Prvopočátek fotbalu jako masového sportu lze datovat v Libochovicích někdy do roku 1908, kdy přinesli zdejší studenti z Prahy nový kolektivní sport, kopanou. Ovšem fotbal jako takový se v Čechách objevuje již v letech 1880 - 1890. Prozatím neorganizovaný fotbal se v Čechách začal nejprve hrát v cyklistických a veslařských klubech, a to jako doplňková zábava členů. Teprve když však této zábavě propadla mládež, v té době hlavně studenti, stává se z fotbalu masový sport. Proto je třeba dodat, že fotbal se poprvé hrál v Libochovicích již dne 8. září 1892 (Sokol Libochovice – slavnost na Ostrově, dnešní řečiště Ohře), kdy se v sokolském tělocviku začaly vyskytovat náznaky i takových cvičení, které neměly s Tyršovým ideálem nic společného. O založení Sportovního klubu se zmíním někdy jindy, v tomto čísle se budu věnovat fotografii která byla pořízena někdy v padesátých až odhaduji 60 letech minulého století. Tato fotografie souvisí se sklárnou a její firemní fotbalovou „jedenáckou“. Ta byla založena v roce 1932 a její klubovní barva byla modro-bílá. Fotbalový stadion byl vybudován na pozemcích, které byly vykoupeny sklárnou již při založení samotné sklárny, takže klub měl své zázemí jisté. Poloha je dobře vidět na fotografii. Po počáteční nevraživosti s již existujícím Sportovním klubem se fotbalisti obou sportovních klubů umírnili a dostavilo období smíru mezi LIBSem a původním klubem. V roce 1938, kdy Sportovní klub LIBS přistavuje ke své klubovně přístavek, dochází ke stížnostem majitelů sousedních pozemků a nakonec je zjištěno, že i původní klubovna je postavena bez stavebního povolení a tak nastává jednání mezi stavebníkem, Sportovním klubem LIBS a Stavebním odborem, který jim nakonec 19.října 1938 dává dodatečné stavební povolení. 26.června 1945 žádají představitelé sportovního klubu LIBS Libochovice MNV o přidělení součástek dřevěných baráků po bývalé německé armádě, které byly uskladněny v sklárně. Tyto dřevěné baráky měly po rozebrání být použity ke stavbě jednak nového oplocení, stavbě mantinelů pro kluziště v zimním období, a jednak rozšíření kabin. Firma LIBS (sklárna) také vlastnila koncesi na provozování kioskového občerstvení, které jednak praktikovala v samotném závodě, tak i na fotbalovém (hokejovém) hřišti. Avšak rok 1948 přinesl i v tomto ohledu své změny pro oba fotbalové kluby. Došlo ke sloučení obou klubů pod jediným názvem - Sokol, oddíl kopané LIBS Libochovice, protože převážila síla komunistické strany Skláren Libochovice, jako největšího průmyslového podniku. Později stejně dochází k začlenění do T.J. Libochovice a změně názvu klubu. § V září 1949 – Sokol, oddíl kopané LIBS Libochovice si prodlužuje pachtovní smlouvu na pozemek hřiště, za roční poplatek 10,- Kč ročně a to do 31.12.1954. Už v době založení klubu, zřizoval fotbalový klub pro kluziště pro veřejnost a pro svoje hokejové mužstvo právě na pozemcích fotbalového hřiště. Sportovní klub Libochovice sice hodlal v roce 1935 zřídit, jako protiváhu LIBS Libochovice, svoje kluziště, které by během zimy provozoval na okraji Masarykových sadů na tak zvané „Šulíkově louce“, kde by zřídil i umělé osvětlení. Vedla jej k tomu i skutečnost, že bruslení na rybníčku bylo problematické, vzhledem k tomu, že zde ledovali hostinští a řezníci. Kluziště mělo být rozebíratelné, tak aby v letních měsících nepřekáželo. Zdá se, že však k tomuto počinu nedošlo. Nakonec jednu prosbu, chtěli bychom požádat čtenáře o dalších informacích klubu LIBS, o datumu zániku hřiště. To, že nakonec došlo k rozparcelování na stavební pozemky pro stavbu Okálu víme, ale zajímaly by nás důvody, které k tomu vedly. Vždyť konec konců tím Libochovice přišli i o veřejnou plochu k bruslení, sice jen po dobu mrazů, ale v době, kdy neexistovaly zimní stadiony, pomohla mnohým libochovickým bruslařům v jejích začátcích. Také si pamatujeme hokejová utkání, které sebou také vzal běh času.

Libochovice mají novou tradici.

27.dubna se letos již podruhé konalo pietní shromáždění u bývalé synagogy v Libochovicích u příležitosti památky vyvražděných židovských obyvatel města za druhé světové války. Původně se tato pietní slavnost měla konat před Vánocemi 2012, ale pro nepříznivé počasí organizační Výbor těchto setkání přeložil setkání na jaro 2013. První shromáždění libochovických občanů se konalo 10.prosince 2011, kdy na podnět paní Staré z Klapého se sešlo několik libochovických občanů, aby vyhověli prosbě bývalé občanky Libochovic p. Zimmermannové rozené Hamlischové, ke krátké pietní akci. Organizátorka této malé akce paní Stará krátkým úvodním proslovem přítomné seznámila s prosbou své kamarádky, aby byl podle židovského zvyku položen kamínek, který zaslala z Mnichova na pomník připomínající umístění bývalé židovské Synagogy. Také letošního setkání se ujal organizační Výbor pod vedením pani Jaroslavy Staré z Klapého. Nicméně ji v přípravě velice pomohli ostatní členové Výboru pro přípravu pietního setkání paní a pánové Jana Davidová, Marie Škorpová, Ladislav Vrba, Jaroslav Beneš, Václav Zeman. Celkový dojem umocnili pozvaní hosté pan Mgr.Michal Foršt, cantor liberecké a krnovské synagogy a člen Pražského filharmonického orchestru. (Cantor vede bohoslužbu a zpěv a rabín pouze káže), pan Mgr.Pavel Straka, pracovník Muzea ghetta Terezín. O přednes textů a poezie s židovskou tématikou se postarala Absolventka DAMU a herečka divadla v Mostě Veronika Valešová. Dík patří i žákyním a žákům ZŠ v Libochovicích, kteří za vedení Mgr.Marie Škorpové přečetli ukázky z básní dětí z terezínského ghetta 1941–1945. Pietní shromáždění končilo položením kamínků na desku, která připomíná Libochovickou synagogu. (Kámen se řekne hebrejsky ,even‘, což je výraz, který sdružuje dvě slova – ,af‘ a ,ben‘ neboli otec a syn. Kámen tedy symbolizuje návaznost generací, tradici. A právě na tradici předávané z otce na syna stojí judaismus. Podle volnějšího a jiného výkladu se kamínky na náhrobek pokládají proto, protože tento zvyk připomíná pohřby ve starověkém Izraeli, kdy byly hroby pokrývány velkými kameny na ochranu proti zvěři.) Konečné poděkování patří organizačnímu Výboru, který se snaží, aby památka židovských občanů Libochovic nebyla zapomenuta, navzdory přání vůdců Třetí říše.