úterý 21. ledna 2014

Neckyáda Libochovice 1986















Náhodné fotografie libochovicka









„Vítězný únor“ a Libochovice.




21.února 1948 byla v Libochovicích zpočátku běžná sobota v poválečné době. Večer se konal ples Automotoklubu, bylo 10°C pod nulou, na zamrzlé zátoce probíhal místní souboj dvou hokejových klubů, to vše byl normální život.
Samotný „Vítězný únor“ v Libochovicích probíhal nejprve trochu rozpačitě, přestože  obec jako taková patřila vždy mezi bašty levicových voličů v kraji. Chtěl bych vám přiblížit jako vzpomínku zpracování usnesení pléna MNV ze dne 21.února 1948. Pro připomínku mladším generacím, tak tento den proběhla komunistická demonstrace na Staroměstském náměstí. Komunisté vyzývali k vyřešení krize a k doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty. Souběžně proběhlo několik o mnoho menších demonstrací ostatních stran, avšak jejich představitelé se snažili svoje členy spíše uklidnit. Prezident republiky byl vystaven nátlaku představitelů dělnického hnutí, kteří na něm písemně vyžadovali splnění Gottwaldových návrhů. Komunisté začínali vytvářet vlastní ozbrojené složky, Lidové milice. Prezidentovi Benešovi bylo představiteli KSČ a Revolučních odborů sděleno, že se musí podrobit vůli lidu.
A jaká vůle lidu byla v Libochovicích u zvolených zastupitelů rady Města? Schůze pléna započala v 19 hodin, kdy již bylo zcela jasné, jak situace v republice asi dopadne. Přítomni byli předseda MNV pan Troníček, a tito členové rady: pp.Jílek, Ing.Němec, Rohan, A.Maleček, Rulf, R.Chroust, Trnovský, Ludwig, Svoboda, Malý, Lomič, Šedivý, Ledvinka, Mayer, Štrajbl, Löbel, Prošek, Charvát, Strnad, Hofman, Pilař, Hora a paní Vítková, Vašniovská, Röschová, Fidlerová.
Předseda schůze Milan Troníček (předseda MNV) přečetl tuto rezoluci:
„Vážený pane Prezidente,
Svým jednomyslným usnesením MNV v Libochovicích ze dne 21.2.1948 vyjadřujeme Vám p.Presidente svůj jednoznačný a neochvějný postoj města Libochovic za vládu Národní fronty Čechů a Slováků, oproštěnou od všech reakčních a protistátních živlů, které brzdí náš přirozený vývoj. Věříme, p.Presidente, že svým jedině správným rozhodnutím ukážete cestu přes nynější krizi vlády a povedete nás bezpečně k lepšímu našemu zítřku, ke kterému spěje vláda Klementa Gottwalda. Přejeme Vám vážený pane prezidente, abyste se ve dlouhém a pevném zdraví těšil z naší práce pro rozkvět naší demokratické republiky.“
Toto usnesení zasedání pléna chtělo schválit, protože se vlastně jednalo o nic říkající rezoluci, která se dala klidně vysvětlit jak ve prospěch všech stran tehdejší NF, tak ve prospěch KSČ. Po přečtení této rezoluce však k jejímu schválení nedošlo, ale člen Rady pan Maleček požádal jménem KSČ Libochovice, aby rezoluce byla doplněna takto:
„Žádáme vás pane presidente republiky, abyste demisi reakčních ministrů přijal. Nemají co dělat ve vládě, její budovatelský program sabotují. Vyloučili se sami z NF. Nemají místa tam, kde se rozhoduje o požadavcích lidu, který zradili. Pryč s nimi a nikdy již zpátky. Stojíme neochvějně za vládou Klementa Gottwalda. Žádáme, aby byla doplněna spolehlivými lidmi. Takovými, kteří budou věrni myšlence NF, kteří budou plnit Gottwaldův budovatelský program, aby byly splněny požadavky pracujícího lidu.“
Tento dodatek však vyvolal bouřlivou diskusi, protože zástupci strany Národně socialistické a Sociální demokracie nechtěli o dodatku hlasovat, ale pouze schválit původní resoluci. Kategoricky vystoupil I. Místopředseda MNV Josef Jílek, který prohlásil, že nemůže hlasovat o ministrech Národně socialistických, že jsou reakcionáři a zrádci, když dosud není známo, jakých činů se měli dopustit. Pan A.Maleček přesto trval na přikročení hlasování o dodatku, a pan Lomič se připojil, aby bylo hlasováno jednotlivě po jménech.
Z celkového hlasování nakonec vyznělo toto:
pp.Troníček – ano, Jílek - ne, Ing.Němec- ne, Rohan - ano, A.Maleček - ano, Rulf - ne, R.Chroust - ano, Trnovský - ne, Ludwig - ne, Svoboda - ne, Malý - ano, Lomič - ano, Šedivý - ne, Ledvinka - ano, S.Mayer - ano, Štrajbl - ano, Löbel - ne, Prošek - ne, Charvát - ne, Strnad - ne, Hofman - ne, Pilař - ne, Hora - ano a paní Víšková - ano, Vašniovská - ano, Röschová - ne, Fidlerová - ne.
Po tomto hlasování došlo k další bouřlivé reakci, protože pan Maleček tvrdil, že dodatek byl přijat z důvodu, že členové kteří hlasovali ne se vlastně zdrželi hlasování. Protože další hádka nevedla k rozuzlení, navrhl pan Maleček, aby dodatek byl zaslán telegraficky a usnesení dopisem. Ale znovu se rozpoutala bouřlivá diskuse, která nevedla k žádnému názoru. Byl vnesen požadavek o přerušení schůze na pět minut. Po pětiminutovém jednání prohlásili zástupci Národně socialistické strany a Sociální demokracie, že dodatek neschválí. Člen MNV A.Maleček vystoupil s tím, že KSČ, jako nejsilnější strana ve městě učinila již několik ústupků v zájmu klidu a i tentokráte učiní ústupek tím, že odvolá sporný dodatek.
Takže původní rezoluce bez dodatku byla schválena jednomyslně. Na základě tohoto ústupku předložil předseda pan Troníček další resoluci a to předsedovi vlády tohoto znění:
„Vážený pane předsedo vlády.
Jednomyslným usnesením MNV Libochovice ze dne 21.2.1948 vyjadřujeme vám svůj neochvějný postoj města Libochovic za vaší budovatelskou vládou. Věříme, že ve vaší budoucí vládě NF Čechů a Slováků nebudou míti místa reakční a protistátní živly. Věříme, že přes dnešní krizi vlády převedete bezpečně nás do šťastnějších a klidných dnů, které věnujeme práci vašemu dvouletému plánu k výstavbě naší lidově demokratické republiky. Nechť zkvétá naše lidově demokratická republika pod vaším vedením.“
I tato resoluce byla bez připomínek schválena. Co z toho vysvítá? Zřejmě to, že KSČ Libochovice v dobách „Vítězného února“, přes veškerou revoluční tradici města, utrpěla porážku. Bohužel to byla na dlouhá léta, která následovala, porážka poslední. Již na příští schůzi pléna rady města dne 7.dubna 1948 chybí oněch 15, kteří řekli ne a nahradilo je nových 19 členů rady (pp. Jakobi, Pospíchal, Hrdlička, Potůček, Neuman, Černý, Hlaváč, Pokorný, Tymich, Pelc, Hamp, Blažek, Kočí, Hajný, Trapl, Kejdana a paní Dvořáková, jediný kdo zůstal z těch kdo nesouhlasili byl pan Ludwig, pan Chroust byl odvolán10.8.1948 a nahrazen panem Zezulkou).
Vím že od oné události uplynulo již 66 let, a vše již odvál čas a další jiné důležitější události, přesto si stojí za to, připomenou tuto schůzi, která jako poslední probíhala jako dá se říci ne úplně, ale skoro demokraticky. Na další takovou schůzi si občané Libochovic, kteří volili své zastupitele museli počkat až do 22.března 1990, kdy v sále tehdejšího SZK ROH (Tři lípy) proběhla Rekonstrukce rady MěNV. Je ale zajímavé, že tehdejší kronikář pan J.Křenek, se Únorovými událostmi nijak nezaobírá, v kronice je toho pramálo. Nebýt poznámky že 25.února bylo ve „Svazu brannosti“ (Libochovický spolek) zabaveno 25.února 71 pušek a 1000 nábojů a z Křenkova muzea jeden poškozený ruský samopal, tak se podle kroniky v únoru nic nestalo.
Tato připomínka událostí je možná důležitá v tomto supervolebním roce, kdy opět budou probíhat volby do EU, senátu, zastupitelstva. Je ostatně jedno o jaké volby se jedná, jedno je však důležité, zúčastnit se jich, důkladně rozvažovat koho zvolit, jakou osobnost si vybrat, aby výsledek byl výsledkem odpovědné volby. Ne každý slib je přeměněn později ve skutek, a ne každé varování je později uskutečněno. Konstatování tohoto článku a pravdivost si může každý lehce ověřit ve veřejně přístupných zápisech Rady MNV Libochovice v SOKA Lovosice.

Libochovice - Včera a dnes – spadlý štít na domě čp.11



Nejen velká města jako jsou Brno a Praha mají tu a tam nehody ve formě spadlých domů, štítů nebo říms. To v Libochovicích jsme zažili i my. 28.května 1988 došlo okolo deváté hodiny k havárii střešního štítu průčelní stěny na domě čp. 11 v Purkyňově ulici. Tento dům v roce 1988 patřil tehdy OPBH (pro ty co už neznají Okresní podnik bytového hospodářství), a tento podnik jako vlastník jednak při dřívější rekonstrukci a potom pro nulovou údržbu domu byl viník havárie. Naštěstí v té době nikdo okolo domu nešel, takže škoda byla jen hmotná, naštěstí. Jaká byla příčina? Na střešní krytině průčelní stěny nebyla provedena konstrukce krovu, štítové zdivo nebylo ukotveno do konstrukce a zdivo bylo navíc založeno na původní podzednici. Dlouhodobým zatékáním vody došlo k uhnití podzenice, což zapříčinilo vychýlení štítu mimo těžiště a došlo ke ztrátě stability. Vlastník domu zakryl otvor plachtou a než se řízení prokousalo přes všechny kanceláře a referenty, oprava se časově protáhla. To víte, tehdejší rčení bylo: „nejsou kapacity“.



Osobnosti Libochovic - Karel Křenek



*  20.srpna 1854 Rychmburk (Předhradí),  + 10.února 1939 v  Libochovicích.
Pedagog, neúnavný veřejný, vědecký a osvětový pracovník, spisovatel, sociální činovník, kronikář a správce libochovického muzea.
O Karlu Křenkovi by se dalo napsat mnoho informací, bohužel se jedná o výtisk LN a ne o životopisnou knihu. Na druhou stranu by bylo možná záslužné tento životopis napsat, protože za to, co pro Libochovice udělal, by si ji zasloužil. Takže jen krátce. Narodil se v Rychmburku u Skutče v rodině tesařského mistra. Jednotřídní školu v Rychmburku u Skutče navštěvoval od 15.srpna 1859 do 3.února 1867, kdy přešel do 3.třídy česko-německé školy ve Skutči, a ještě téhož roku vykonal vyrovnávací zkoušku a přešel dále do první třídy nižší reálky ve Vysokém Mýtě, ve 4.třídě reálky přestupuje do Litomyšle, kde také 25.7.1873 maturoval. Dá se říci, že již v jednotřídce je ovlivněn zájmem o historii, protože jeho učitel byl Josef Eustach Taraba, který zpracoval historii Rychmburka. 15.října 1873 se dal zapsat na pražskou polytechniku, kde při svých studiích na technickém učení (architektura a stavebnictví tři a půl roku) poznává potíže chudého studenta. Pro sociální poměry končí se studiem k 10.2.1877. Během studia vykonal zkoušku z kreslení, deskriptivy a mechanické technologie.
Koncem března roku 1877 byl technik Karel Křenek jmenován okresní školní radou v Litoměřicích výpomocným podučitelem při obecné škole v Třebenicích (definitivní podučitel 1880, zatímní učitel 1882, definitivní učitel 1883). I když tato práce byla značně obtížná protože ve třídě měl i 100 dětí, Třebenice ho okouzlily. Zde se také sblížil s rodinou Dr. Václava Paříka, zvláště ho zaujala jeho nevlastní dcera Kamila s kterou se také 24.11.1883 oženil. Dr.Václav Pařík by v době Křenka významným představitelem českého buditelství v německých Třebenicích. Zde také Křenek prožil začátky národních zápasů, doplňoval je však intensivní kulturní činností. V Třebenicích také došlo k rozhodnutí nevracet se na techniku, ale plně se věnovat učitelské dráze. V říjnu 1879 se podrobil zkouškám způsobilosti pro výuku na obecné škole a výuce náboženství. Po přechodném působení v Roudnici (od 1.10.1883 do 15.9.1883) přišel Křenek do Libochovic, kde působil až do konce svého života. Za svou pedagogickou činnost obdržel řadu pochval a vyznamenání. Od roku 1916 do roku 1918 byl členem okresní školní rady. V letech 1902 až 1919 přednášel o školských problémech při okresních školních poradách. Bohatá byla i jeho osvětová činnost, připravil a realizoval řadu přednášek z oblasti přírodních věd a kulturní historie míst, v nichž působil jako učitel. Také jeho literární činnost byla velmi bohatá, první poznámky o historii, které později využil ve svých literárních počinech si dělal pod vlivem svého učitele na jednotřídce již od svých dvanácti let. Jeho první článek „Brousek“ vyšel tiskem  v jeho 22 letech. Od roku 1887 psal do „Českého severu“ sérii článků o politických poměrech v Třebenicích, Libochovicích a vlastně o celém Podřipsku.


Mimořádně bohatá byla i Křenkova spolková činnost. Náhodně lze uvést třeba jeho členství v „Spolku akademiků severovýchodních Čech - Krakonoš“, „Akademického spolku“ v Praze, jako student založil v Rychmburku čtenářský spolek „Chumáč“, a následně zde založil i knihovnu. Byl členem divadelních spolků, Sokola, byl i členem „Libochovické řemeslnické besedy“. Podílel se v Libochovicích i na práci kroužku „Sdružení pokrokových lidí“ spolu s pány B. a D. Mayery,dr.Kadlecem, Schlückbierem. V září roku 1919 byl zvolen předsedou „Osvětového sboru okresního“ v Libochovicích, od roku 1921 byl obecním kronikářem Libochovic. Osvětový ruch Libochovicka probíhal vždy za jeho iniciativní účasti, zde se také oddaně věnoval své lásce největší, historii, a to pomocí svého díla v oblasti místní archeologie a musejnictví. Městské libochovické museum, byla jeho práce. Vytvořil zde i samostatné válečné oddělení, v němž pravdivě zachytil významné okamžiky i drobné episody válečných let, od náhražkových potravin až po rakušácké hlupáctví protičeských censur a vnucované školské loajality. Instaloval a katalogizoval zde také celou osobní pozůstalost libochovického rodáka JEP, darovanou rodinou Mayerovou a osvětlující světovou proslulost a mezinárodní styky JEP. Na podkladě starých letopisů i archivních záznamů dovedl Křenek dobře a pravdivě navodit starosvětskou minulost města.

Když byl k 1.září 1924 penzionován, dostalo se mu plného uznání a díků místní městské i školní rady v Libochovicích. Protože nebyl Libochovický rodák, tak rada města Karla Křenka16.srpna 1934 jmenovala čestným občanem města.
U příležitosti jeho 80 narozenin je v článku věnovaném Karlu Křenkovi uvedeno:
„Křenkův život skýtá názorně, že i v době dnešního běsnění požitkářského, divého tance kol zlata, nespokojenosti a nervosy, lze uchovati si až do osmdesáti let vše žehnající lásku, posilující víru v dobro i ducha ozdravujícího důvěru v lepší budoucnost“
Zemřel a byl pochován v Libochovicích. Jeho náhrobek byl z prostého kamene ozdoben jeho bronzovým reliéfem a nápisem. Bohužel, dnes již hrob najdete v úplně jiném stavu. Sběrači kovů se činili a tak tento libochovický občan byl i po své smrti okraden.
Seznam jeho lirární činnosti a publikací v různých sbornících a brožurách je značně obsáhlý, věřím že čtenáře kterého bude tato informace zajímat, lehce ji najde v archivech a na internetu

Zpracováno podle fondu pozůstalosti Karla Křenka který je uložen v SOKA Lovosice. 



Studie k vytvoření pomníku JEP zpracovaná jako podklad k vytvoření skutečného pomníku od Karla Křenka.

Osobnosti Libochovic - Ježek Josef



* 1848 v Lomnici u Jičína - + 1885 Libochovice
básník, notář
 O Josefu Ježkovi se toho moc v dostupných fondech neuchovalo. Co můžeme říci s jistotou, je že  od roku 1882 byl notářem v Libochovicích, kde také zemřel a je pochován na místním hřbitově vedle básníka Rudolfa Pokorného. Literárně vystoupil jako básník v "Ruchu“. O jeho díle lze říci nemnoho, pouze dostupný článek v Ruchu „Kolovrátkář“
Poznámka: Ruch, český literární časopis, od druhého ročníku byl ilustrovaný, vycházel 1879 - 88. Pravidelně a podrobně informoval o slovanských literaturách; (red. F. Chalupa, F. Brožík, 1844-1887 a F. Kvapil). Rozhodující pro českou literaturu byla 70. a 80. léta 19. století - v této době vedle sebe existovaly dvě výrazné literární skupiny (nevystupovaly proti sobě, ale navzájem se obohacovaly) - ruchovci, lumírovci
Tato osobnost Libochovic je typická tím, že přestože v Libochovicích zemřela, informace jsou nulové.

Kerka Karel



 * 3.června 1814 (200 let od narození) v Šopce, zemřel - + 7.ledna 1894 (120 let od úmrtí) v Libochovicích
Kněz jubilár, čestný kanovník, konsistorní rada, přísedící církevního soudu, synodální examinátor, biskupský censor knih, arciděkan, biskupský vikář pro Libochovický vikariát, osobní děkan a farář v Libochovicích.
Byl nejmladší dítě vrchnostenského lobkovického listovního. Narodil se ve Pšovce u Mělníka (dříve psáno Šopka, nyní je Pšovka je součástí města Mělník jako ZSJ Pšovka I a Pšovka II. Vlévá se zde potok Pšovka do Labe). V útlém mládí se dostal na faru v Čelákovicích k děkanu Janu Paulidesovi, který k němu pocítil, jak praví prameny,  otcovskou lásku a staral se o jeho výchovu a vzdělání. Karel byl po obecné škole poslán  na studia do Prahy, kde s výborným prospěchem absolvoval u piaristů gymnasium. Po tomto světském studiu nastoupil v roce 1833 do semináře v Litoměřicích, kde je také 3.8.1837 vysvěcen a ustanoven prozatímním kaplanem v Třebenicích, které ještě v tomto roce byly z většího dílu České. Po 10 letech kaplanování, které jak sám poznal, nepřinášely žádné vyhlídky do budoucnosti, byl naštěstí v roce 1847 povolán za vicerektora litoměřického semináře, kde s nadšením a celkovou vlídností ve svém vystupování si získal přízeň všech alumnů bez rozdílu národnosti.
Vysvětlivka: alumnů - Alumnus (plurál alumni, ženská forma alumna, pl. alumnae; latinsky chovanec) má různé významy: v češtině především chovanec alumnátu, tj, seminarista nebo student internátní školy a v angličtině a němčině se používá ale také a především ve významu absolvent školy, zpravidla vysoké. -Wikipedie
Kerka také zde na litoměřickém semináři první poukázal na to, jak nevyhnutelně je zapotřebí německým alumnům získat aspoň povrchní znalost češtiny, kterou později potřebovali jak v duchovní správě v tak i ve smíšené diecézi a sám ochotně pro ně přednášel češtinu. Během svého působení na semináři dvakrát administroval Terezín.
Konečně po 18 letech od svého vysvěcení se stal  farářem a děkanem a to nejprve v roce 1865 v Tušimicích u Kadaně, ale po třech letech byl 29.10.1868 konfirmován coby nový děkan v Libochovicích, kde do své funkce nastoupil 6.listopadu. 15.listopadu 1878 byl Kerka po smrti vikáře Fereše instalován od dp.vikáře Fereše vikářem. Když v roce 24.dubna 1879 slavili císařští manželé stříbrnou svatbu, tak byly v 10 hodin slouženy slavné bohoslužby, a po nich odebralo se duchovenstvo provázeno všemi účastníky k soše Panny Marie na náměstí, kde bylo zasazeno kolem sochy 5 lip, nazvaných císařských. Před zasazením stromků vyložil jak zdroj uvádí „jadrnými slovy“ děkan Kerka význam odbývané slavnosti, načež byly vykonány modlitby a stromky pokropeny.
Za jeho vedení začala 19.června roku 1879 vnitřní obnova farního kostela Všech svatých, která byla dokončena za čtyři roky a to 30.10. 1883. V roce 1879 byl Karel Kerka také zvolen předsedou komitétu pro zřízení sochy J.E.Purkyně.
Když 18.července roku 1884 došla z Vídně telegrafická zpráva o jmenování děkana Kerky čestným kanovníkem litoměřickým, libochovičtí farníci ji přijali s povděkem. Instalace se konal konala v Litoměřicích v katedrále sv.Štěpána 12.srpna. 1884. Po instalaci děkan Kerka vysvětil ve Slatině nový hřbitov, který byl vystaven na zádušním pozemku, který obci věnoval právě děkan Karel Kerka. Další velký den pro Karla Kerku nastal 21.srpna 1887, kdy slaví své kněžské druhotiny (50 let knězem). Když byla dostavena budova nové školy (nynější ZŠ Libochovice), byla při slavnostním otevření 17.září 1893 v 10 hodin dopoledne po slavné bohoslužbě vysvěcena právě děkanem Karlem Kerkou.
Karel Kerka byl i jinak veřejně činný, byl předsedou spolku „Pro zřízení písečných a slunečních lázní v Libochovicích“ v roce 1885, v roce 1887 když ještě městská Spořitelna byla umístěná v budově radnice, byl jejím předsedou. Byl také zakládající člen „Okrašlovací spolku“ (založen 2.4.1892), předsedou „Odbor Ústřední Matice Školské“ (měla 70 přispívajících členů s celkovým příspěvkem 250 zl. ročně).
Při již zmiňované obnově kostela nechal v roce 1892 zvýšit kostelní věž o několik metrů a zároveň byla nově zakončena novou střechou v podobě čtyřbokého jehlanu. Na původní kostelní věži byl zvon nazvaný Havel pocházející z roku 1630, který byl puklý (v lidovém pojmenování kohout, asi podle nakřáplého zvuku).Děkan Kerka ho nechal nahradit novým zvonem se jménem Josef. Tento zvon vážil 176 kg a zněl v tónu C. Zvon pocházel od zvonaře Františka Herolda z Litoměřic. Při slavnosti konané u příležitosti zvýšení věže dne 25. října 1892 byla libochovická farnost litoměřickým biskupem Janem Emanuelem Schöbelem povýšena na děkanství (Doposud se titul děkana libochovickému faráři udílel jen za osobní zásluhy).
Po Karlu Kerkovi byla původně pojmenována dnešní Komenského ulice.
Poznámka: Když byl ve výročí 300 stých narozenin učitele národů, Jana Amose Komenského, zahájen výkop základů pro školu, předpokládalo se, že tato ulice ponese jméno Komenského. Ovšem národ míní, církev mění. Protože zároveň v roce 1892, kdy byla zvýšena věž kostela Všech svatých, a při této příležitosti byla libochovická farnost povýšena litoměřickým biskupem Janem Emanuelem Schöbelem na děkanství, dostává tato ulice na památku arciděkana Kerky, název ulice Kerkova. Je si však třeba si uvědomit, že tato ulice končila v místě dnešní Sokolovny, byla to tedy pouze spojnice dnešní Vrchlického ulice a ulice Tyršovy.
Název Kerkovy ulice mizí někdy okolo roku 1905. Ale Libochovice na oblíbeného děkana nezapomněli. Nábřeží pod kostelem až k rohu čp.273, původně pouze nábřeží, název byl odvozen od polohy místa, protože cesta okolo zdi kostela skutečně tvořila část nábřeží starého toku řeky. Teprve v roce 1920 dostává nábřeží přívlastek Kerkovo a to v celé délce od kostela až k čp.312, a zůstává tak až do roku 1961, kdy začal zřejmě děkan Kerka vadit vedení města. Od roku 1961 je tu tedy nový název, Nábřežní ulice, dnes však již opět Kerkovo nábřeží. Kdy přesně k vrácení původního názvu došlo, se mi nepodařilo zjistit.
Děkan Karel Kerka zemřel 7. ledna 1894, a byl pochován v kněžském hrobu proti vchodu hřbitovního kostela sv. Vavřince v Libochovicích. Je zajímavé že ve stejném hrobě byl po zhruba 40 letech pochován i jeho nástupce děkan Oplt.




Hrabal Bohumil (100 let od narození)



Narozen 30. 1. 1914, Chořelice, zemřel 20. 10. 1980, Velká Británie
Příslušník Royal Air Force, podplukovník letectva in memoriam, po válce činný v Libochovicích.
V dokumentu který prezentuje na svých stránkách Klub vojenské historie, se lze zjistit tyto údaje: Poddůstojnické číslo 788190, hodnost: W/O, místo a datum narození a datum úmrtí, což je skutečně málo. Avšak na těchto stránkách je nasměrování na knihu autorů Z.Najmana a T.Rotbauera: Českoslovenští letci v RAF. Také další drobky informací hlavně jeho působení v Libochovicích se mi podařilo získat v archivech.
Webový portál: Bohumil Hrabal se stal příslušníkem Royal Air Force již v roce 1940. Do 311. československé bombardovací peruti byl zařazen po absolvování nezbytných kursů v roce 1942. Prodělal nálety jak v rámci Bomber Command (Velitelství bombardovacího letectva), tak operační lety u Coastal Command (Velitelství pobřežního letectva).

Kniha částečná citace: Válečná cesta pana Hrabala začala v roce 1940. Mezi 10. 1. a 28. 3. 1941 absolvoval kurz palubního střelce a  od 1.4. do 19.9.1942 absolvoval kurz č.9 Československé operačně výcvikové jednotky na základně RAF v Honingtonu. Už v hodnosti Sergeant se zde B. Hrabal zdokonaloval ve střelecké odbornosti. 30. 5. 1942 se zúčastnil náletu spolu s dalšími pěti stroji na Kolín nad Rýnem jako přední střelec Wellingtonu. 1.6. 1942 absolvoval noční nálet na Essen jako zadní střelec téhož letounu v zadní střelecké věži FN 10, rovněž se dvěma Browningy. V červnu 1942 byla 311. čs. peruť převelena od bombardovacího letectva  k pobřežnímu letectvu a následně vyzbrojena letouny Liberator americké výroby. Přeškolení na tyto letouny absolvovala 311. peruť během července 1943 Československé operačně výcvikové jednotky v Beaulieu. V té době měla peruť 12 operačních a 3 záložní letouny. V boji proti německým ponorkám používala bomby, hlubinné nálože a rakety. Velitelem perutě byl Jindřich Breitcetl DFC Bohumil Hrabal sloužil v osádce pilota Ryby jako zadní střelec. U RAF končil s hodností Warrant Officer a zároveň v čs. hodnosti rotmistr.
V Anglii se oženil s Constance Laubertovou. S ní se po válce vrátil do Československa. Jeho žena neuměla česky - mluvili spolu výhradně anglicky. Měli dvě děti, starší dcera se učila v Děčíně kadeřnicí a mladší syn chodil do základní školy.
Kde v Libochovicích bydleli, není známo. Jediná zmínka o něm v archivech je tato: 22.listopadu roku 1960 při spojení podniků cihelen v Libochovicích, Litoměřicích, Roudnici, Mšeném a Kostelci v jeden cihlářský závod se sídlem v Libochovicích. Sídlo podniku snad mělo být v bývalém Hospodářském družstvu u zastávky Libochovice město. A teď to důležité - ředitelem závodu byl jmenován Bohumil Hrabal a ekonomem Jaroslav Laube. V roce 1968 se celá rodina i s vdanou dcerou a jejím manželem vystěhovali zpět do Anglie. Dcera po roce 1990 snad navštívila Libochovice a zúčastnila se srazu spolužáků, ale které třídy nevím, snad čtenáři…. Po roce 1989 byl Bohumil Hrabal povýšen do hodnosti plukovníka letectva ve výslužbě in memoriam.
Ještě poznámku na závěr. Zmíněnou publikaci autorů Z.Najmana a T.Rotbauera: Českoslovenští letci v RAF, je možno zakoupit v Informačním středisku MěÚ za částku 200,- Kč