Křesín a část jeho historie.

Článek pana Patráka v LN  3/2004 o Křesínském kostele, klade otázku, co to bylo za obec, že je zde jeden z nejstarších kostelů v okolí? Pravda je taková, že lokalita okolo Křesína byla na přelomu prvního tisíciletí centrem osídlení zdejší krajiny a to díky slovanskému hradišti u Levous. (Sice dnes většinu obraných valů hradiště poničila expanze chat, ale stále je možno rozpoznat obrané valy, zvláště na kraji lesa a na sousedním poli) Tato skupina osad byla od ostatního Litoměřicka a i od oblasti Lucké poněkud oddělena. Tak jako strádonické hradiště tak i o levouském není jasné, zda bylo slovanské. Existuje také názor, že hradiště vybudovali patrně středočeští Přemyslovci na přelomu 9. a 10. století - asi jako nástupiště k expanzi proti nepřemyslovským knížatům na sever a západ, toto území získali zničením hradiště Lučanů. V každém případě Levouské hradiště, bylo tedy vojenským a asi i správním centrem této krajiny.  Svůj význam ztratilo na rozhraní 12. a 13. stol. kdy se stal Pátek n.O. tržním místem. Zánik hradiště také zavinil rozvoj blízkého centrálního hradiště v Litoměřicích a vznik nového nedalekého panského dvora v Radonicích, který převzal hospodářskou funkci levouského hradiště.  Nic však v této starší době nedokládá nějaké větší středisko osídlení v poloze samotných Libochovic.

Na počátku 13. stol. náleželo vše i s osadou panu Kurátovi z Lužic, jenž vše opět prodal asi v roce 1224 klášteru Doksanskému a tím byla i změněna správa kostela. Je zde tedy jasný doklad, že na počátku 13.století jíž křesínský kostel existoval. A právě v těsné blízkosti starého hradiště ,byl v druhé polovině 13.století postaven nevelký hrad Šebín.

Roku 1223 uvádí se v Doksanské listině, psané latinsky, pod jménem "Cressin". V listině krále Václava I. v r. 1237 zadávají se vesnice okolo Klapého dědičným nájmem tepelskému klášteru . Na této listině se  uvádí  co svědek zeman Chřen z Křesýna, který osadu tuto držel.

Koncem 13. století, po celé 14. stol, a až do počátku století 15. nesl Křesín osud svůj společně s hradem Šebínem. Křesínská dědina se tehdy rozkládala  kolem kostela. Stavěna byla s okrouhlou návsí podle zvyku starých slovanských osad.Ve Slatině se dosud tento tvar dochoval. Voda Oharky ničila nízko položenou ves, dřevěná a lepenicová stavení špatně odolávala povodním, až posléze v roce 1515 bylo obrovskou povodní, která zničila také starou ves v Břežanech, vše odneseno a zničeno.

Vladykové "Křesýnští a Šebínští" pocházeli z pěti synů Půty, neboli Petříka, pána na Mšeném a Podole, který tyto statky  v r. 1267 držel. Tito vladykové  (Jan a Jindřich) upravili si ze zřícenin starého slovanského hradu, vystavěného ze dřeva a hlíny a nacházejícího se na lesnatém ostrohu nad Levusy - hrad nový, zděný a dali mu své rodné jméno Rýzmburk Toto jméno se však neujalo, a nakonec převzali do rodového jména označení Šebín (kde se samotný název Šebín vzal, je předmětem dohadů). Nástupcem Jana se stal Předbor z Dubé jinak z Ronova, který se od roku 1405 začal psát právě ze Šebína a jeho syn stejného jména Předbor, před samým začátkem husitských válek  v r.1415 odprodal hrad Šebín s vesnicemi Křesínem a Levousy panu Vilému Zajíci z Hazmburka, majiteli Libochovic a hradu Klepý. Tím význam tohoto centra úplně vyhasl, a centrum dění bylo přeneseno na zaklad panství pánů z Hazmburka, tedy na okolí Libochovic.

Světové události málokdy o Křesín zavadily a stalo-li se to, byly to jen válečné útrapy. Za třicetileté války, v r. 1631 to byla sasská vojska a v r. 1648 Švédové. Vojsko zde procházelo ještě po třicetileté válce. Neméně útrap snášeli Křesínští za válek o Španělské dědictví (1740-1741) a za pruských vpádů do Čech (1744-1759). Jednotlivé vojenské rodiny v Křesíně i trvale bydlely. V libochovické křestní matrice čteme, že  „r. 1669 byla pokřtěna  24. listopadu Kateřina, dcera vojína Hendricha Duršta a za kmotry byl Jan Volc Folír, Kateřina Šnemonka, lajtnantka a Ivan Cornety, logirující v Křesýně" . K památkám křesínským patří také náhrobní kámen císařského generála Jana Tomáše, svobodného pána z Brisiglů, pána na Košticích, z r. 1652, který je zazděn v kostele a náhrobní kámen Václava Krolmusa (+ 14. 2. 1787, † 24. 10. 1861, český národní buditel, katolický kněz; amatérský archeolog, sběratel lidové slovesnosti, spoluzakladatel Národního muzea. Hlavní dílo: Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy.), který zde co svobodomyslný kněz působil v létech, 1823-1832.

V r. 1384 byl křesínský kostel v "archidiakonátu" litoměřickém a v "děkanátu" třebenickém platil 21 kopu grošů kostelního desátku ročně (Lib. erect. Balb. 25). R. 1373 nastoupil první známý farář Heřman na Křesínskou faru. Nezdržel se však dlouho. Před rokem 1450 byla postavena  ke kostelu dřevěná zvonice a pověšen malý zvonek (1450), jenž byl později umístěn  na zvoničce kaple sv. Floriana ve vsi, na horní návsi. V r. 1566 postaven v kostele  nový oltář, a to na den sv. Jana Evangelisty, pány z Lobkovic a osadníky křesínskými. Na oltáři byli vyobrazeni  pánové z Lobkovic a Kolovratu, k nimž manželka Jana z Lobkovic náležela. V tom čase také byla postavena kamenná renesanční kazatelna, která je zvláštní již tím, že není postavena na straně evangelní, nýbrž na straně levé, na tomto místě stojí i dnešní renesanční kazatelna. Na počátku 17. století byla shozena dřevěná zvonice u kostela a přistavěna kamenná věž, v dnešním tvaru, v poměru k vysoké a ostré střeše lodi kostelní poněkud nízká. Tesařskou práci  prováděl Jan Vorlík, jehož jméno bylo vyryto s letopočtem: L. P. 1608 na prostředním věžním krovu. V onom roce byl zavěšen na novou věž zvon ulitý r. 1607 od Baltazara Hofmana, pražského zvonaře. Teprve roku 1741 byl kostel znovu opravován, dřevěný kostelní strop lodi  byl shozen (mezi trámovím byla roku 1362 uložena listina, jednající „o prodeji – s emphyteutickým právem - dvaceti lánů polí křesínským sedlákům, panem Janem ze Šebína, patronem kostela učiněném. V listině té též vyměřen i desátek pro faráře."). Strop byl v tomto roce nahrazen novým  a možná tehdy již i byla přistavena kaple k starému portálu, starý vchod tím byl zrušen a byl proražen dnešní, na protější, severní straně. Původní jižní vchod dokládá, že kostel byl skutečně založen pány ze Šebína, měli to od jihu blíže. Snad v té době byla postavena i kruchta podpírána zajímavým sloupem. Roku 1746 byla přenesena socha Bolestné Panny Marie, pořízená Adamem Krondlem, z libochovického kostela Všech svatých do křesýnského kostela.

Je třeba se ještě zmínit o se některých opravách kostela. Během 18. století byla zvýšena  značně podlaha kostela, neboť každoročními povodněmi voda zaplavovala celý vnitřek kostela. Na kruchtě r. 1842 byly postaveny varhany, r. 1846 dal mlynář Václav Jech pořídit na hlavni oltář nový obraz sv. Václava od Kajetána Ehla ze Solnice, (jiný pramen uvádí malíře B.Roubalíka a rok 1879) r. 1848 byly vysázeny lípy kolem hřbitova na paměť zrušeni roboty. Potom i v roce 1907 byl kostel značně opraven a zřízen nový portál.

V souvislosti s Křesínem je se nelze nezmínit i o mlýnu. Jeho historii podrobně popsal Jaroslav Malý. Ve stručnosti lze konstatovat, že za dávných dob pánů na Šebíně stával zde na zákrutu řeky Oharky dřevěný mlýn a to u pravého břehu, umístěný na jakémsi voru nebo  prámu, upevněném v místech, kde voda nejprudčeji proudila. Tento dřevěný mlýn stával na voru ve vodě, a lopatkové kolo otáčel vodní proud, pomocí ozubeného kola, umístěného na hřídeli, a pomocí vřetene se otáčel pak žernov- (kámen běhoun), kam se otvorem ve středu kamene nasypávalo obilí. Mlýn jako všude jinde náležel s celou řekou k panskému dvoru. První zmínka o křesínském mlýně stojí v listině nalezené v Křesínském kostela, datovaná rokem 1362. V těchto dobách, za Jana ze Šebína, byli poddaní nuceni na mlýnský břeh dovážet kámen a dříví, aby voda netrhala břehy. Roku 1517 byl postaven za Jana Zajíce z Hazmburka nový mlýn se splavem, na pravém břehu Oharky nedaleko nad Křesínem. Tentokráte z kamene. Základy tvořily velké pískovcové kvádry, ostatní bylo postaveno z opuky. Ve zbytcích základů které bylo možno spatřit při nízké vodě, (ještě před stavbou Nechranic), byl nalezen (roku 1904) kvádr, na němž byl vyryt letopočet 1517 a uprostřed mlynářský a sekyrnický znak. Pískovcový  kvádr byl tehdy uschován  u p. Grunta v Křesíně, čp. 57. Již v starších dobách náležel ke křesínskému klepáči  i přívoz pod mlýnem. Roku 1556 je křesínský mlýn uveden v dědictví Jiříka Zajíce z Hazmburka zároveň s mlýnem poplzským a ostatním zbožím.

Když po třicetileté válce  došlo k novému osazováni zpustošených vesnic, dala vrchnost postavit v Křesíně nový mlýn se čtyřmi koly,  a to na levém křesýnském břehu, tedy v místech dnešního mlýna a zároveň byl postaven nový jez.

Při zpracování bylo použito pramenů z článků pp.Malého, Tomase a zápisů z kronik a archívů.

Stručná historie obce Dubany

Ves Dubany, podle starých zápisů v kronikách, má prý jméno podle dubů, rostoucích kdysi podle řeky Ohře, v současnosti místní část města Libochovic, leží západně od Libochovic proti proudu řeky Ohře. Vesnice Dubany je ulicového typu a je rozložena podél silnice.Ves Dubany se staveními podle cesty, se širokou návsi uprostřed na mírném svahu a se starobylým kostelíkem sv. Petra a Pavla na hřbitůvku u silnice. Osídlení zdejší krajiny v pravěku dokládají archeologické nálezy v zemníku cihelny a na jižním úpatí Rohatce.  O prastaré tvrzi a dubanském dvoře je psáno  teprve v 13. stol., ačkoliv se lze domnívat, že tato místa byla obydlena již v 11., nebo v 10. stol. První písemná zmínka je z roku 1251. V první polovině 13. stol. sídlil  na tvrzi rod neznámého původu. Jako první byl znám vladyka Ivan Beránek, který prý založil osadu Evaň, která se dříve jmenovala Ivanky podle svého zakladatele a dlouho byla v držení Dubanských. Následoval vladyka Čáslav (Scazlaus) seděním na Dubanech a potom Matěj (r. 1282) a také Pavel a Venec (1307). I následující majitelé však patřili k rodu, jenž měl ve štítě beránka a dělil se na tři větve, Dubanských, Žichovcův a Soušských z Duban. V té době (1278)  byl  v Dubanech postaven  kostelík místními vladyky, jimž náležel patronát. Zprvu byl bez věže. Ta byla přistavena až  za pozdní gotiky a kostelní loď byla opatřena zároveň novým gotickým portálem.

Zakladatelé tohoto kostela a celá rodina Beránku, která na tvrzi dubanské sídlila, nosila ve znaku stříbrného, nebo bílého beránka v červeném poli a v klenotu stříbrnou lilii. Jinak je u nich zobrazován ve znaku také beránek, držící přední nohou kostelní korouhvičku s křížem a s gloriolou kolem hlavy, což jest "Beránek boží",

jak je vidět na zmíněném  svorníku kostelní klenby. Téhož znaku užívali v 15. stol. mimo Dubanských ještě druhé větve této rodiny, Souští a Žichovcové, jinak Žichovcové z Duban, kteří  měli své předky také v Žichovci: Pavla, Václava. 

 Náhrobní opukový kámen, 1,80 m dlouhý, 0,81 m široký, uprostřed znak pánů Beránků Dubanských z Duban, kolem minuskulní, již velmi nesnadno čitelný nápis. Křížová klenba kněžiště, jejíž žebra sedí v rozích na čtyřech konsolách, z nichž jeden tvoří lidskou hlavu (d), druhý lidskou ověnčenou masku (b), třetí malou lidskou hlavu, z níž vycházejí tři velké lupeny lípové (c); čtvrtý je obložen kapustovým listím (a)).

V polovině 14. stol. (1358) byly v dubanské osadě dva dvory, z nichž jeden držel Zdeslav a druhý Karel a Jan, neboli Ješek a r. 1361 jeho manželka Markéta. Syn Janův Aleš, držící s Karlem společně také Loukohořany, které r. 1364 oba prodali, se vzdal své prvotní myšlenky vstoupit do stavu duchovního, proto odprodal r.1373 díl Vojniček a r.1376 pak ještě některé, dědiny své matce Markétě a sám se ujal dědictví v Dubanech (1379). Za něho byly ještě v Dubanech dva dvory. Drželi je bratři Jan, Jiří, kteří v r. 1365 prodali svůj díl také ve Vojničkách, potom Petr a Jindřich. Tito všichni i s Alešem se dělili o kostelní podaci. Aleš v r.1380 přikoupil dvůr Jindřichův a připojil jej ke svému. Dvůr v držení Jiřího a Petra přešel později na pány z Hazmburka, kteří tím získali polovinu místní kostelní podace.

V letech 1389 měl mimo jmenované majitele také část zboží Duban v držení jakýsi  Dmitr, asi synovec Alšův. Roku 1396 převzal  část dvora Alšova, kterou však již r. 1399 opět prodal, snad Oldřichovi z Hazmburka. Zbývající statek Alšův, který nenáležel dosud k hazmburskému panství , obdržel po smrti Alšově (okolo r.1400) syn Jindřich. Ten jej prodal r.1418 za 8 kop úroku na dubanské tvrzi a dvoře, Vilému Zajíci z Hazmburka. Později v letech 1433 bylo dohodnuto, aby jednou podával ke kostelu dubanskému pán hradu Hazmburka a po druhé Jindřich, nebo jeho potomci. Jak je zapsáno v libochovických starých knihách z r.1573, spravoval Jindřich statek pánů Zajíců asi 30 let do r.1463.

Jeho syn  Oldřich, jenž bojoval v řadách pruských křižovniků, se ujal  po smrti otcově tvrze i dvora, a vyplatil dědické podíly svých bratrů. Po něm (od r. 1483) drželi Dubany synové Karel a Vilém asi 25 let, načež bylo vše prodáno pánům z Hazmburku. Karel Dubanský koupil pak r.1520 tvrz Liběšice u Úštěku a tvrz Hurtovskou v Pokraticích u Litoměřic za 900 kop. Jeho syn  Oldřich vše zdědil v r.1545. Měl také (1534) v zástavném držení ves Libouchovec u Děčína, držel (1566) Ploskovice a spolu s vladyckou částí zboží v Záhořanech (od r. 1559).

Byl podkomořím českého krále a nejvyšším písařem krále. Hurtovskou tvrz, prodal r. 1570. Některé jeho statky drželi po něm potomci Žichovcův z Duban.

Rod Dubanských se rozvětvoval nadále mimo jeho rodnou osadu. Dubany byly zatím spravovány z Klapého a Házmburky, a tvrz nebyla obývána. Stála však ještě v druhé polovině 16. století. V šedesátých letech devatenáctého století, existovala ještě západní zeď, po přestavbách  (domy čp. 14,15) zůstaly snad v zemi jen základy.  R.1590 se pojednává v listinách o dubanské vinici (na svahu Rohatce), která byla zastavena městu Budyni spolu s jiným zbožím za půjčku Václavovi z Hazmburka. R. 1611 byla tato vinice v majetku Jana Zbyňka a dosahovala s vinicí hazmburskou ceny 947 kop gr, č.

Při výsadě, kterou r. 1591 udělil Jiří z Lobkovic Libochovicím, povoluje se též tomuto městu vybírání ospu o sv. Havlu z dědin Duban a Klapého, tyto platby zatím až dosud náležely Jiřímu z Lobkovic.

Vysvětlivka: Důležitou součástí každého gruntovního zápisu bylo i zapsání všech břemen a jiných povinností a závazků, jimiž byla každá usedlost tehdy určitým způsobem zatížena. (Výše placeného gruntovního úroku, výše dávek odváděných v naturáliích: sypané obilí =ospy, slepice, kachny, husy, vejce, sýry a předivo; též placení farního desátku, povinnosti ke kostelu, faře a škole, a hlavně výkaz a počet dní robotní povinnosti potažní nebo pěší, bezplatně a povinně vykonávané své ochranné vrchnosti. V některých obdobích se dokonce v každém gruntovním zápise připomínalo vykonávání a dodržování povinností náboženských, vedení mravného života a hlavně pak se zdůrazňovala povinná úcta, naprostá věrnost a poslušnost vůči své ochranné gruntovní vrchnosti.  

Jiří z Lobkovic zároveň ustanovil, aby dědiny Dubany a Klapý městu nebyly v budoucnu odňaty, ale byly spravovány a řízeny jako dědiny městské. V případě, že by byly odděleny od libochovického panství, tak v tomto případě by městu zůstaly všechny platby.

U dubanského kostela  stála fara od jeho založení. Za Alše Dubanského stál vedle fary ještě domek pro vikáře. V letech 1570 byla připojena fara k libochovické, r. 1623 zanikla a kostel zůstal dodnes filiálním k Libochovicím.

Z pohrom, které vesničku Dubany stihly, je třeba se zmínit o zničení za 30ti leté války, když tudy táhly Sasové, a zhoubu, která se stala v roce 1836, kdy vinou zběsilých paličů, kteří bloudili po krajích a zapalovali obydlí, vyhořelo v Dubanech 11 stavení a 8 stodol. Jen 8 čísel zůstalo ušetřeno. Paliči oznamovali svůj hrůzný čin, předem. Tenkráte jako předzvěst byla nalezena  na dubanských lukách cedule s tímto nápisem: "Zejtra hořet bude v Dubanech a pozejtří v Křesejně".

 Pamětihodnosti:

·      Kostel sv. Petra a Pavla z r. 1278 s třídílným gotickým oltářem z 16. století a areál okolního hřbitova.

·      Plochý kámen s reliéfem řeckého kříže. z větší části zabořený do země. Rozměry: 50x80x25 cm. Naposledy ho popsal Karel Šrámek roku 1926. Tehdy stál mezi obcí a Křesínem v polovině oblouku trati, která dvakrát přetíná starou silnici Dubany - Křesín. Dnes již nebyl nalezen.

·      Archeologické nálezy: Dva kruhy z dutých polokoulí a závěsní cetky.                                       

Prameny: Kronika Dubany, Libochovice, Kaubek, SOKA Lovosice.

Osud jednoho hřbitovního náhrobku

Když v roce 1803, přesněji 25.dubna, zemřela Anna Kopitschová, dcera jednoho z nejvyšších úředníků panství Libochovice, Vrchního Franze Aveze Kopitche, tak otec ji nechal na místním hřbitově zhotovit k hrobní desce náhrobek s „Empírovou dívkou“. Některé prameny uvádějí jejího otce jako Vrchního, jiné jako Purkrabího. Když se ale nad tím zamyslíme jedná se o stejný název povolání, jen v některých dobách byl název různý. Nejvyšší úřední a soudní instancí na panství byl úřad vrchnostenský  a přímo podřízený  úřad obecní. Oba tyto úřady měly právo rozhodovat podle platných zákonů nejen ve věcech civilních, ale i ve věcech trestních. Nejvyšším panským úředníkem byl kolem r. 1600 Správce panství. V roce 1621 nazývá se tento úředník Regentem. Po roce 1666 jmenuje se Purkrabím, po roce 1706 Hejtmanem a od roku 1760 Správcem, také Ředitelem i Vrchním správcem. Anna Kopitschová měla ve svém životě smůlu, zemřela jako poměrně mladá dáma ve věku 20 let (nar. 24.února 1783). Podle náhrobku byla svobodnou, neprovdanou dcerou Vrchního. Tento empírový náhrobek byl během času rozdělen na náhrobek a na empirovou sochu, zřejmě byl hrob opuštěn a neudržován. Náhrobek se ztratil a socha se objevila v třicátých letech v soupisu majetku Křenkova muzea. Co to bylo Křenkovo muzeum? Poměrně krátce připomenu libochovičákům oč se jedná, samostatný popis a činnost tohoto spolku by si zasloužila širší samostatný článek.

Zmínky o něm jsou především v pozůstalostech místních osvětových pracovníků. V pozůstalosti Karla Křenka jsou zachovány jeho poznámky k budování muzea a soupisy Křenkových geologických a historických sbírek (z let 1883-1912) jež později muzeu předal. Samotné muzeum bylo založeno v roce 1895 Karlem Křenkem. Po smrti Křenka, Václav Zimmerman, jako libochovický rodák a člen muzejního spolku velice těžce nesl to, jak se nakládalo během času i za života Křenka s listinami a dokumenty, nakonec i se samotnými exponáty muzea. Jak se sám vyjadřuje „Dále to je historie s archivem, který byl za 1.světové války prodán do starého papíru a jen zbytky z něho byly zachráněny. Já sám jsem zachránil 10 obecních registrů při bourání záchodku při přístavbě nové věznice. Dále jsem sesbíral archiv o odhalení pomníku JEP, na rumišti u rybníčka. V roce 1938, kdy bylo muzeum na Radnici, přikázalo Město zabalit celé muzeum do beden a uložit do čp.10, kde za půl roku bylo zničeno vlhkem mnoho exponátů. V té době bylo v muzeu více než tisíc předmětů. Původně se snažilo Město umístnit v roce 1938 sbírky do sklepních místností pod zámek do bývalé ovocné komory, ale z toho sešlo. Takový byl tedy přístup městské rady ke sbírkám, ale přesto Město dále lákaly historické cennosti které ještě zbyly, a proto vznikla snaha o založení vlastního muzejního spolku pod městem“. Po smrti Václava Zimmermana se již nikdo nestaral o sbírky a městský archiv. Muzeum bylo v katastrofálním stavu a archivní sbírky po smrti p.Zimmermana rovněž bez zájmu města končily ve sběrnách. Pro to v roce 1947 zakročila Archivní inspekce a na její podnět byl jmenován 23.6.1947 pan Václav Pavlík, pracovník spořitelny v Libochovicích, do funkce městského archiváře. Přesto koncem listopadu 1954 bylo pro nezájem tehdejšího vedení města zrušeno v Libochovicích Křenkovo krajinské muzeum založené roku 1895 a jeho sbírky byly uskladněny v Lovosicích, část přestěhovaná do Třebenic. Později se zbytky sbírky dostali do depozitáře Muzea Litoměřice, ale jak psal současný tisk, tento depozitář byl v podstatě rozkraden, takže kdeže asi pak jsou rozsáhlé sbírky?

Ale zpět k Anně Kopischové. V roce 1943 byla tato socha nákladem 1 tisíce Korun opravena Karlem Zentnerem. Byl vytvořen zvýšený základ a chybějící části byly nahrazeny umělým kamenem. 22.11.1949 Křenkovo muzeum žádá MNV, aby nechal přemístit bývalý náhrobek Anny Kopitschové z nádvoří radnice, kde zbyl po uzavření muzea, do místností tohoto muzea v zámku Libochovice. MNV souhlasí a souhlasí i s náklady na přemístění. Socha je později kouzlem byrokracie zapsána v inventáři zámku, umístěna na nádvoří. 

Osobnosti Libochovic s výročím v červenci.

Jan Popel (starší) z Lobkowicz,

narozen 1490, zemřel v Libochovicích 14.června1569

Jinak také Jan III z Lobkowicz, Jan z Lobkowic starší, dvorský sudí, český nejvyšší sudí (1541-1554), dvorní hofmistr (1544-1569), český šlechtic, znalec historie a překladatel, manželka Anna Žehrovská z Kolowrat (+ po roce 1567);

Jan z Lobkovic starší roku 1558 získal koupí hrad Hasenburg a městečko Libochovice. První starost Jana z Lobkovic byla oprava a dostavba zámku Libochovice. Protože to byl prozíravý a vzdělaný šlechtic chtěl především jak stav zámku, tak také stav městečka Libochovic k prospěchu svého majetku nějakým způsobem pozvednout. Na jeho prosbu udělil císař Ferdinand I. městečku Libochovice výsadu, a to povýšení Libochovic na město. Z času Jana staršího z Lobkowicz zachovaly se některé památky o správě města a kostela. Tyto památky bychom ale dnes v celém svém rozsahu těžko hledali. Některé vzali za své během času, některé byly rozkradeny a některé byly zničeny při bouřce za života kronikáře Křenka. Jan nejstarší Popel z Lobkowicz zemřel ve stáří 79 let na zámku v Libochovicích dne 6. června 1569 a je pochován v kostele sv. Víta v Praze, v kapli sv.Ondřeje (Šestá kaple po pravé straně od vchodu). Na náhrobním kameni má vytesáno:

Conditur hac Janus Nestorque Bohemicus urna,

Et patriae et gentis gloria Lobkoviae

Hujus et illius columen, regnique supremus

Judex, curiae adhaec ille magister erat.

Vivus praefuerat cleroque foroque, fidelis

Consultor regno, Caesaribusque sacris. atd.

Česky: V této popelnici uložen jest Jan, Nestor český, sláva jak vlasti tak rodu Lobkowického. Tohoto i oné podpora, nejvyšším sudím pak nejvyšším hofmistrem Království Českého býval.

Za svého života zplodil osm oficielních dětí a Libochovické panství po jeho smrti zdědil syn Jiří a v jeho majetku zůstalo až do roku 1594.

Kaple sv.Ondřeje, epitaf Jana staršího Popela z Lobkowicz a nad ním nástěné malby ze života sv.Ondřeje.

Jan Jirásek

Narozen 26. 7. 1754 Libochovice – zemřel 1797 Salzburg

botanik, geolog, zoolog, lesní komisař

Dalším libochovickým rodákem byl přírodovědec, který mohl studovat díky svému nadání a kladnému přístupu ke vzdělání. Na studia poslala bystrého hocha dietrichsteinská vrchnost. Jan Jirásek studoval nejen v Praze, ale i ve Vídni, získal inženýrský diplom a stal se geologem, botanikem a zoologem. Účastnil se výzkumné expedice do Krkonoš, bádal však i na Mostecku, Chomutovsku a v Brdech. Zemřel v Salzburgu, kde se živil jako inženýr a vrchní lesní komisař, roku 1797. I přesto, že Jirásek zemřel poměrně mladý a to ve věku 43 let, tak po sobě zanechal poměrně obsáhlé dílo, jež přispělo k poznání některých částí Čech

První významná přírodovědná expedice do Krkonoš se uskutečnila již v r. 1786. Pod záštitou České společnosti nauk se jí zúčastnili geolog Jan Jirásek, botanik Tadeáš Haenke, geograf Tobiáš Gruber a zeměměřič František Gerstner.

Dílo: vědecký sborník Beobachtungen auf Reisen nach dem Riesengebirge, který vyšel roku 1791.

JAN EVANGELISTA PURKYNĚ

Narozen 17.prosince 1787  - zemřel 28. července 1869 - 145 let od úmrtí

Rodák z Libochovic, fyziolog, přírodovědec a filozof, básník, překladatel.

Psát o tomto rodákovi obsáhlejší informaci o jeho životní pouti by bylo pro každého Libochovičáka pouhé opakování toho, co již dávno ví. Přesto se sluší v měsíci červenci připomenout 145 výročí jeho úmrtí.

 Jubilejní Medaile České lékařské společnosti, „Za zásluhy“, Hlava J.E.Purkyně zleva, Aeskulapova hůl s hadem,nápis, bronz průměr 70mm. Autor Prošek Václav, Libochovice