Včera dnes – ulička Pivovarní

Stalo se jednou za Rakouska-Uherska v okresním městě Libochovice, že vážení radní zapomněli pojmenovat jednu uličku a to ne ledajakou, ale důležitou tepnu k odvozu piva z měšťanského pivovaru. Stalo se to v roce 1876, při prvním přejmenováváním ulic, kdy bylo zapomenuto na uličku, která dnes neexistuje. Byla to ulička ve tvaru L z dnešní Revoluční k pivovaru mezi stodolami a domky. Zapomnětliví radní nejprve navrhovali název "Ulička ztracená", „Ztracenka“, avšak vzhledem ke své důležitosti získala název "ulička Pivovarní", na rozdíl od "Ulice Pivovarní", která vedla od tehdejší ulice „Pražské“ k severu. (od dnešního kruhového objezdu). „Ulice Pivovarní“ byla v roce 1920 přejmenována na „Pivovarskou“ a „ulička Pivovarní“ byla v roce 1988 zbourána v rámci výstavby posledního obytného bloku v Revoluční ulici se 46 bytovými jednotkami (zahájení stavby 8.12.1988). Do užívání byly předány v lednu 1990. Byty byly určeny pro zaměstnance Čížkovických cementáren a podniků v Budyni. I když tato ulička byla chudá příbuzná ostatních ulic v Libochovicích, o to více se v ní vytvořilo historických událostí.

Čísel popisných v této uličce nebylo mnoho, čp.71, nyní obytný dům Riegrova, dříve i část příslušenství, čp.116 – bývalá sladovna, byla zbořena mnohem dříve, respektive ztratila mnohem dříve čp. a byla přiřazena k areálu pivovaru. Čp.81, samotná budova pivovaru. Dále se v souvislosti s touto uličkou hovoří v Kaubkově spise o domech o čp.114, které bylo někdy v roce 1753 rozděleno na 114 a 115, pak se záhadně ztrácí a nakonec dnes se obě čp. objevují jinde. Čp. 81 bylo zřejmě také dříve vedeno jako obytná budova, která se pozemkově rozdělila, protože lze se dočíst, že: Tento dům stál za dnešním Pivovarem na Záměstí, domy 130 a 152, které se od něj oddělily byly v bývalé Pivovarní uličce. Dnes tento komplex domů neexistuje, zůstává pouze čp.81, pivovar. Domy 130 a 152 také z této oblasti záhadně mizí a tato čísla popisná se objevují jinde. Vše zřejmě souvisí s pivovarem, který se rozšířil i o tyto domy, nebo byly tyto domky zbourány a na jejich místech vyrostly provozní budovy pivovaru.

V čp.81 se narodil Scharhan (Šarhan) Václav Bartoloměj (14.8.1773), výtvarný umělec, malíř. Působil jako malíř fresek a divadelních dekorací v Praze a ve Vídni. O domech 114 a 115 je veden také poměrně detailní záznam, ale nelze z něho vyvodit, kdy byla tato čísla přidělena jinam a jak dlouho vlastně existovala jen čísla bez domů.

S číslem 116 je také spojen jeden osud, osud Václava Krause. Stanislav Václav Kraus se narodil 6.5.1924, v č.p. 116. Jeho otec byl Alois Kraus, krmič a pocházel z Chotěšova a matka Anastasie, rozená Šťástková, se narodila v Praze. V SOKA Lovosice je uložen požadavek, kterým NV Ústí nad L. žádá účast vojenské delegace „Národní stráže“ z Libochovic u příležitosti pohřbu p. Krause (pohřeb byl v 15,00 hodin dne 14.5.1945 v Předlicích). Lze tedy i podle jiných náznaků v zápisech předpokládat, že p. Kraus z Libochovic se zúčastnil bojů v květnových dnech na Ústecku, buď jako člen NS nebo jiného ozbrojeného oddílu, které působily na Ústecku. Ostatně, jak již jednou upozornil pan Václav Česal, je v Předlicích na bývalé hospodě „Na Zastávce“ pamětní deska z květnových dnů roku 1945 se jménem Václava Krause. Je zřejmé, že vzhledem k sociálnímu postavení rodiny Krausovy, bydleli všichni v jedné místnosti bývalé Sladovny.

Dnes již tato část Libochovic neexistuje. Domnívám se, že i kdyby tato ulička nepadla zástavbě paneláku, padla by v zájmu přehlednosti křižovatky Pivovarská, Revoluční.

Osobnosti Libochovic - JUDr. Vacek Václav

JUDr. Vacek Václav (Dominik František)

11.11.1877 Libochovice, + 18.1.1960 Praha-Lhotka

Právník, český a československý politik KSČ, meziválečný senátor Národního shromáždění a ve 40. a 50. letech 20. století primátor hlavního města Prahy

Jeho rodiče, otec Alois Vacek z čp.45 (v letech 1874 – 1886 purkmistr města Libochovic), syn Antonína Vacka mlynáře ze Slaného, matka Anna, dcera Františka Ostrita, mlynáře v Budyni. Narodil se jako šesté dítě. Malý Václav prožil mládí v Libochovicích, kde také absolvoval základní vzdělání. Po ukončení obecné školy odchází do Prahy, kam předtím již na studium odešli jeho dva starší bratři. Václav od roku 1889 studuje na Německém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze. Někdy v roce 1891 se rodina Aloise Vacka stěhuje do Prahy a Václav přechází na české gymnázium na Vinohradech. Bohužel po brzké smrti otce se nejen on, ale i celá jeho rodina ocitá bez finančních prostředků. Přesto dále dosahoval vynikajících výsledků při studiu, především jazykových oborech (osvojil si němčinu, angličtinu, francouzštinu, latinu, italštinu, hlavní slovanské jazyky a dále těsnopis). 

 

Po maturitě nastupuje k dalšímu studiu na Karlovu universitu, právnickou fakultu. V roce 1902 promuje, a poté získává titul JUDr. Svým původním zaměření po stránce politického přesvědčení byl Sociální demokrat, avšak vlivem událostí po první světové válce, revoluci v Rusku a prosazováním nového myšlení u revolučně zaměřených intelektuálů se stává jedním ze zakládajících členů Komunistické strany Československa, posléze jejím dlouholetým funkcionářem a význačným revolučním novinářem.

V době působení u Sociální demokracie pracoval v redakci Práva lidu, dále měl svoji advokátní praxi. V redakci Práva lidu se však začíná politicky angažovat nejprve jako sociálně cítící člen Soc.demokracie, ale pod vlivem Bohumíra Šmerala (tehdy sociálně demokratický předák) se začíná pozvolně radikalizovat. V letech 1907–1911 působil ve Vídni na postu parlamentního zpravodaje Práva lidu, listů Rovnost a Nová doba a taky jako tajemník sociálně demokratického poslaneckého klubu na Říšské radě. Od roku 1912 byl vedoucím redaktorem večerníku Práva lidu a krátce nato i revue Akademie. Během událostí října 1918 byl tajemníkem „Národního výboru československého“. Po roce 1918 se stává tajemníkem ministra spravedlnosti Františka Soukupa v Kramářově vládě a od roku 1923 do roku 1938 je zastupitelem města Prahy.

Jeho přerod v komunistu má zřejmě základy v roce 1912, kdy v době Pražské konference Ruské sociálně demokratické strany v roce 1912 provázel V. I. Lenina a pomáhal mu za jeho pobytu v Praze. Od něj zřejmě, jako mladý rebel získal radikálnější levicové přesvědčení. Po vzniku KSČ a jeho zapojení do této politické organizace se stává redaktorem Rudého práva. Přesto že mu byly později podsouvány jiné skutečnosti, patřil ke stoupencům umírněného šmeralovského směru v KSČ a jeho práce v zastupitelstvu byla převážně věcného charakteru. V roce 1935 po parlamentních volbách získává mandát senátora za KSČ do roku 1938 kdy je KSČ rozpuštěna a mandát tak zanikl. Hned 15. března 1939 byl tehdy dvaašedesátiletý Vacek preventivně zatčen gestapem. Po propuštění byl vzápětí nakrátko zatčen znovu a do třetice strávil několik měsíců na Pankráci a v Petschkově paláci a to počátkem roku 1942. Zbytek okupace tak prožívá v ústraní jako penzista ve svém rodinném domě na Lhotce. Neztratil ale kontakt s odbojem a 5. května 1945 stanul v čele Prahy jako „revoluční“ primátor. Měl silný vliv na události nejen politické, ale i při organizaci obrany rozhlasu a radnice. 

Dr.Vacek_Praha 1946

Jeho první primátorské období skončilo brzy, v srpnu 1945, kdy jej podle dohody Národní fronty ve funkci vystřídal Petr Zenkl. Jako člen KSČ se Vacek stává jeho prvním náměstkem. Druhé primátorské období nastalo brzy a to 26. května 1946 po obecních volbách. Ve druhém období primátora Prahy spolupracoval se složkami Národní fronty. Sám sedmdesátiletý primátor se pravidelně, byť jen symbolicky, účastnil úklidu města i dalších brigád, jež se staly všeobecně rozšířenou formou veřejně prospěšné práce.

Únor 1948 pro Václava Vacka, coby primátora, přinesl několik změn. Sice stál při únorových dnech na onom „slavném“ balkoně na Staroměstském náměstí, ale po jeho cestě do Anverp, kde měl podat výklad o událostech, se vrací již do jiné doby. Po návratu do Prahy nachází Ústřední národní výbor v nové podobě, očištěné mezitím akčními výbory „obrozené“ národní fronty od „reakčních živlů“. Hlavní slovo ve správě města již nemá on, jako primátor, ale jeho náměstek Josef Krosnář, člen předsednictva ÚV KSČ. A tak Václav Vacek v primátorské funkci přežívá zrušení magistrátu i reorganizaci a postátnění obecní samosprávy v březnu 1949. Jeho vliv na dění města je však již jen nulový, moc převzali funkcionáři KSČ. Jako pouhá figurka slouží k mnoha změnám: znárodnění 43 000 pražských řemeslnických a živnostenských provozoven, změny celého systému. Proto také po prvních poúnorových volbách v květnu 1954 požádal (tedy spíše z rozhodnutí stranických orgánů než z vlastní vůle) o odchod na odpočinek. Zemřel ve své vile na Lhotce 18. ledna 1960.

I v jeho těžkých poúnorových chvílích na Magistrátu nezapomínal na Libochovice. A tak když je v roce 1946 pořádána tryzna za všechny libochovické oběti II. Světové války, je součástí vládní delegace (tvořili ji spisovatel Josef Kopta, pražský primátor Dr.Vacek, plukovník Jaroslav Kozák - všichni libochovičtí rodáci a generál Dr. Karel Jančařík).

 Po této tryzně byl popel obětí byl umístěn ve společném sarkofágu na hřbitově. Zúčastnil se i otevření loutkového divadla 2.prosince roku 1951 a jiných akcí v okolí Libochovic. V Libochovicích v roce 1948 byla na jeho počest pojmenována ulice Eduarda Beneše, dříve Purkyňova třída. V roce 1960 bylo odhlasováno Městským výborem KSČ Libochovice a Městskou radou, která jak jinak v té době, plně podléhala ve svých usneseních rozhodnutím stranického vedení KSČ, umístění pamětní desky na domě čp.45 v ulici Dr.Vacka. Tato deska ale po rekonstrukci domu  po roce 1989 byla sejmuta a je uložena u majitele domu.