středa 27. května 2015

Přečetl jsem za vás:


Klub železničních cestovatelů oslaví 30 let vzniku
Ve dnech 5. - 6. 6. 2015 se uskuteční významné železniční výročí v železniční stanici Lovosice. Slavit bude Klub železničních cestovatelů 30 let od svého vzniku.
Při této příležitosti byla vydána kniha 30 let KŽC a bude zde pokřtěna. Na 5.6. je připraven program pro pozvané, široké veřejnosti bude patřit sobota 6. 6. s bohatým programem. Během dopoledne se můžete svézt mimo jiné historickým vlakem po trati Podřipského motoráčku (Lovosice – Libochovice (9,10 – 9,15) – Straškov – Roudnice nad Labem – Lovosice). V sobotu bude projíždět libochovicemi zvláštní vlak Praha M.n. - Roudnice – Straškov – Libochovice (11,11 přij.11,12 odj.) - Lovosice. Odpoledne se můžete projet kyvadlovými jízdami historických motorových vozů v okolí Lovosic, a to po tratích Lovosice – Třebenice, Lovosice – Čížkovice cementárna, Lovosice – Lovochemie, Lovosice – Chotiměř, Lovosice – Litoměřice horní n. Po celý den bude probíhat výstava vozidel v železniční stanici Lovosice, dále výstava dokumentů z historie KŽC v kulturním sále. Aktuální informace a jízdní řády lze najít na http://www.kzc.cz/cz/30let
Na rok 2015 chystá KŽC opět Podřipský a Středohorský motoráček, který by měl být v pravidelném víkendovém provozu přes léto. Podřipský motoráček má trasu z Roudnice přes Straškov, Libochovice, Litoměřice, kde navazuje na cyklobus. Středohorský motoráček jede z Litoměřic přes Čížkovice do Mostu. Ve vlacích je řazen vůz s drobným občerstvením a u obou mužete využít přepravu jízdních kol. Více na http://www.kzc.cz/cz/Podripsky-motoracek , a http://www.kzc.cz/cz/Stredohorsky-motoracek.


Včera a dnes – železniční zastávka Libochovice město

Při výstavbě trati Libochovice – Louny se nejproblematičtější zastávkou stala zastávka Libochovice město. Korespondence, vzájemné napadání, nesmyslné návrhy jak ze strany města, tak i akcionářů, vydají v archivu na jednu složku. Skutečně zajímavé počtení o lidské honbě za mamonem a tím kdo je mocnější.
Veškeré spory okolo zastávky Libochovice město totiž vznikly z toho, že město Libochovice v závěrečném procesu nepodpořilo projekt stavby místní dráhy, a zcela podlehlo diktátu politického křídla Herbertsteinů, seskupeného okolo ředitele cukrovaru p.Brabce a se silným vlivem majitele panství hrabětem Herbersteinem. Podrobně o těchto vlivech pojednává článek v Lučanu v roce 1902. Na základě toho, koncesionáři začali s městem jednat z jiných pozic. Město Libochovice, po schválení projektu, tak začalo mít obavy, že bude postaveno nové nádraží ještě dále než stávající (budova byla skutečně posunuta), nabízí proto koncesionářům vybudování zastávky Libochovice město v km 18,9 – 19,00. Koncesionáři se však natruc vyslovili proti tomuto návrhu, se zdůvodněním, že zastávka by neměla valného významu. Zemský výbor království Českého se 28.8.1901 usnesl, že zřízení této zastávky bude povoleno jedině tehdy, jestliže obec Libochovice ponese veškeré náklady se zřízením zastávky. Jako orientační cena je uváděna cca 1000,-K. Město nakonec do konce roku 1901 složilo požadovaných 1000,-K u zemské banky, koncesionáři však tvrdě vymáhali prostřednictvím zemského maršálka i částku 35,90 K za administrativní výlohy. Zastávka byla nakonec zřízena, i když to byl pouhý sloup se jménem zastávky. Jako podnět ke změně názoru byl jistě i článek v Českém severu z roku 1907, kdy ještě budova zastávky nebyla postavena, s ostrou kritiku na tuto zastávku s titulkem "Sloup a záchodová mísa" 

Městský úřad Libochovice povzbuzen svým malým vítězstvím se domáhá po otevření místní dráhy již začátkem září 1902, aby koncesionáři postavili místo sloupu dřevěnou boudu. Citace z dopisu maršálka koncesionářům: „C.k.ředitelství státních drah tvrdí, že od zahájení provozu do 25.července na této zastávce nastoupilo 663 osob, takže vzhledem k frekvenci, považuje žádost města za oprávněnou“. Dle přípisu tohoto ministerstva, „bylo by spojeno zřízení dřevěné a zasklené čekárny o rozměrech 8m délky a 4m hloubky s příslušným prostorem pro výdej lístků, jakož i pro záchody spojeno s nákladem 2000K“. Nakonec celá tato žádost pro nesouhlas koncesionářů byla zamítnuta. Město se však nedalo a pomocí okresního zastupitelství urguje v roce 1903 svojí žádost znovu. Právě někdy v této době vzniká u okresního zastupitele p.Malého poznání, že zastávka jednou bude a že by bylo dobré spekulativně skoupit pozemky v místech, kde asi zastávka vznikne. Po skoupení dostupných pozemků, zastupitel p.Malý přesvědčil město o výhodnosti zastávky a „Akciová společnost místní dráhy Libochovice – Louny“ na základě smlouvy tyto pozemky kupuje za drahý peníz od pana zastupitele.
Mezi tím při volbách jak do Okresu tak Města se podstatně změnilo obsazení. Noví zastupitelé se již nesnaží vyjednávat z pozice absolutního odporu k této stavbě, ale chopili se možností, které v podstatě poskytovala zastávka Libochovice město. Tato zastávka byla v majetku koncesionářů, oproti stanici Libochovice, kde byl vlastníkem stát, potažmo c.k.ministerstvo železnic. Zajímavá v této situaci zůstává osoba Dr. V.Reinharta, který na jedné straně jako předseda Družstva pro výstavbu místní dráhy Libochovice - Jenčovice se snaží o navázání dobrých vztahů, ne-li přímo o spojení obou projektů, na druhé straně jako starosta města Libochovic (1901-1913) musí proti družstvu vystupovat na žádost zastupitelstva až negativně.
Tento starosta požaduje rozšíření zastávky o nové kolejiště (celá žádost je zdůvodněna vypracovaným ekonomickým přehledem o možnostech, které město skýtá v nakládce a vykládce), celkové pojetí tehdejší rady směřovalo k tomu, aby odstavili stanici Libochovice, která přece jen patřila cizímu majiteli a to c.k. ministerstvu železnic ve Vídni. Právě ze zastávky Libochovice město měla být vybudována nová a snad i větší stanice Libochovice. A právě zde se plně projevil rozpor mezi starostou Reinhartem a předsedou družstva pro stavbu tratě Libochovice – Jenšovice Reinhartem ( tato trať podle projektu začínala ve stanice Libochovice).
Nakonec Okresní zastupitelstvo 19.10.1909 zmocňuje při jednání o výkupu pozemků pro zast. Libochovice město advokáta JUDr.Pacovského. V roce 1910 je tedy zahájena stavba nádražní budovy Libochovice město tak jak ji uznáme dnes. V roce 1910 byly ještě od zastupitele (tehdy již okresního zastupitele) p.Malého vykoupeny další pozemky pro stavbu Hospodářského družstva. Po zestátnění koncesionářských drah, v roce 1923 padla tato zastávka pod stanici Libochovice.
V roce 1928 byl v Podřipské obzoru uveřejněn článek, kde se píše o udělení diplomu od Okrašlovacího spolku panu Šourovi za květinovou výzdobu zastávky Libochovice město v roce 1927. Spolek mu věnoval knihy a Ředitelství drah odměnu 100,- K. Po roce 1945 i další zaměstnanci, kteří zde bydleli v nájmu, udržovali okolí zastávky jakž takž a jak kdo. Problémy nastaly až se zahrádkáři, kteří si čekárnu často pletli s WC a o lavičkách se domnívali že jsou určeny na jejich zahrádky. Je také pravda, že investiční politika Českých socialistických drah byla nijaká. Do toho všeho začaly dohady mezi Uličním výborem a drahami o údržbu zeleně v majetku města. Dnešní situace je tristní, budova zastávky je na odpis, pozemek drah vpravo od zastávky je využívám všelijak, povrch je bahnitý a prašný, „ach kdeže ty staré časy jsou“.

Ale i zde možná všechno bude jinak, během dvou let, budou-li peníze z EU,dojde k modernizace trati která se dotkne i zastávky Libochovice město. Zastávka má být opatřena novým nástupištěm s přístřeškem. V úseku trati mezi žst. Louny a žst. Lovosice bude též provedena rekonstrukce 22 kusů železničních přejezdů, u kterých dojde ke zřízení nové přejezdové konstrukce a nového přejezdového zabezpečovacího zařízení (mělo by se týkat i přejezdů ve městě). Celková cena revitalizace tratě Louny – Lovosice vyjde celkově v investičních nákladech na částku 995,8 milionů korun. Předpokládaný termín realizace je podle SŽDC v letech 2016 až 2018.


 

Osobnosti Libochovic Ing. Otakar Špecinger


Regionální historik, vlastivědný pracovník a publicista, ekonom. Historik samouk. Těžištěm jeho zájmu bylo především Kralupsko, Slánsko, Velvarsko, Mělnicko, Libochovicko a Českolipsko. Zajímal se o regionální historii a osobnosti, turistiku a místopis.
Ing.otakar Špecinger
 Byl členem Obce spisovatelů, Klubu autorů literatury faktu a Severočeského klubu spisovatelů.
Otakar Špecinger se narodil v Kralupech nad Vltavou. Zde také dokončil základní školní vzdělání, obecnou školu, a v roce 1942 maturoval na reálném gymnáziu. Protože v té době již došlo k uzavření vysokých škol, byl poslán pracovním úřadem do Libochovic do pozice úředníka na úřadu práce v Libochovicích. Původním správcem z doby již před válkou byl, jak se vyjádřil Václav Cimerman - „loajální aktivista R.Novotný“. Tento člověk byl již od počátku okupace byl horlivým fedrovatelem k německému nasazování a přeškolování. Za tuto loajální činnost byl také povýšen a přeložen do Úřadu práce na Kladno. Za něj právě přišel O.Špecinger. V Libochovicích získal Otakar mnoho dobrých známých, jak divadelníků tak i pokrokových nadšenců. Jak se sám vyjádřil „ Koncem roku 1943 jsem byl nedobrovolně přeložen do Libochovic. Přišel jsem s nechutí, ale město i okolní krajinu jsem si zakrátko navždycky zamiloval. Přispěli k tomu skvělí lidé, s nimiž jsem se tu mohl seznámit a kulturní život, který navzdory bezohledným okupačním a válečným poměrům zůstal na pozoruhodné úrovni, ba dokonce poskytoval možnost spoluúčasti.“ V Libochovicích se angažoval ve spolku Scéna (režie hry „Kolébka“ 5.2.1944, „Nezbedný bakalář“ 27.5.1944, pozdější režie představení „Ženitba“ v roce 1945)
Ovšem zcela během času nevyhovoval svým „výkonem“ právě svému nadřízenému Novotnému a tak musel opustit pohodlnější místo v úřadě a nastoupit na kácení dříví do Budyňských lesů. V Budyni se seznámil s Bohumilem Pokorným, mlynářem a majitelem mlýna v Budyni n.O. Otakar Špecinger se s tímto velice volnomyšlenkářským člověkem, který miloval život a umění spřátelil a i když v roce 1948 byl mlýn znárodněn a Bohumil Pokorný se dostal do velkých existenčních a zdravotních problémů, tak i nadále s tímto světaznalým člověkem udržoval i nadále přátelství. Každopádně se domnívám, že to skutečně musel být velice dobrý přítel, jednak podle korespondence kterou spolu vedli a jednak proto, že v té době udržovat styky s takto postaveným člověkem bylo kádrově značně nebezpečné. Je zajímavé, že právě Bohumil Pokorný se v době okolo roku 1914 snažil ze Španělska, kde v té době uvízl, prosadit propuštění Daniela Mayera mladšího, (Libochovičáka, malíře v té době značně žádaného) který byl jako cizinec v Paříži internován. Převezl jej do Katalánska, kde bohužel Daniel Mayer dne 14. listopadu 1914 na následky internace a tyfusu zemřel.
V roce 1945 se Otakar Špecinger vrátil v květnových dnech do Libochovic. Okamžitě se zapojil do politického života ve městě a stává se členem „Revolučního Národního výboru“ V červenci roku 1945 se ještě zapojil do kandidátky řádných voleb do MNV Libochovice.
Vbrzku však odchází na Vysokou školu hospodářských věd a v roce 1950 promuje s titulem komerční inženýr (dnešní ekonom). Po promoci pracuje až do odchodu do důchodu v podniku Barvy a Laky Kralupy nad Vltavou v různých pozicích od úředníka až po ředitele závodu.
Jeho největší láskou a zábavou byla historie a lidé dolního Poohří, Podřipska a Kralupska. Vlastně již od mládí se zabýval studiem přírody a historie středních a severních Čech a četné poznatky publikoval v knižních publikacích a regionálních periodikách. Spolupracoval i s rozhlasem a podílel se na přípravě textů k řadě map a průvodců nebo webovým stránkám Kralup n. Vltavou. Zvláštní pozornost věnoval i K. H. Máchovi: ve studii Musel Mácha tak záhy zemřít? (vyšla ve dvouměsíčníku Přísně tajné v l. 2000/01) popisuje situaci lékařství v Litoměřicích v době básníkova skonu, ve studii Kokořínsko Karla Hynka Máchy (vyšla v Českolipsku literárním v r. 1981) vztahu Máchových Cikánů ke kokořínské krajině. Naši čtenáři se s ním mnohokrát mohli setkat v jeho článcích, které psal pro LN. Mimo historii jej také zajímaly významné osobnosti kulturního a společenského života, jejich osudy, možnosti jejich životní volby v různých situacích a cesta po jejich rozhodnutí. Nebyly to jen ti známí, například Antonín Dvořák, K. H. Mácha nebo Jaroslav Saifert, pro nás objevil mnohé další neprávem polozapomenuté, jako jsou například Jiří Kars, Tereza Stolzová, Berta Mühlsteinová, Josef Lev, nebo Josef Rublič.
Obdivuji jeho styl práce na literárním pojednání. Měl jsem možnost nahlédnout do jeho částečného archivu a musím konstatovat, že se ke každému článku připravoval ve vší vážností a hlavně důsledně. Nebyl v žádném případě opisovatelem již jednou publikovaného, jak se dnes často u některých současných autorů můžeme přesvědčit.
Co závěrem, jak jsem se dozvěděl z článku pana ing. Rudolfa Votruby, cituji: A na závěr ještě prozradím jednu z jeho „utajovaných“ zálib, o které veřejnost vlastně ani neví. Její vznik spadá až do dávných let gymnaziálních studií, kdy se začal věnovat kresbě a malování. Vytvořil nespočet půvabných obrazů, převážně krajinářských – orientovaných samozřejmě na jeho milované dolní Povltaví.

Ing.Otakar Špecinger zemřel uprostřed své nedopsané historie 12.03.2014 Kralupech nad Vltavou.
Dílo:
  1. Turistické průvodce a monografie osob, vlastivědné práce ze severních Čech. Různé članky a studie v regionálních tiscích.
  2. Barvy staletí : 1982
  3. Berta Mühlsteinová, Severočeské nakladatelství, 1984
  4. Českolipsko literární. [autorský kolektiv Otakar Špecinger, Marie Vojtíšková, Petr Gajdošík] SOKA Česká lípa, 2001
  5. Českým středohořím Praha : STN, 1957
  6. Čtyřicet let socialistického zemědělství Kladenska, Kladno : OV Svazu družstevních rolníků, 1989
  7. Dvořákova Nelahozeves, vydáno Nelahozeves, 1976
  8. Historie a současnost města Velvar : 1482 - 1992 Velvary : [Městký národní výbor 1983]
  9. Historie a současnost města Velvar : 1482-1982 Kralupy nad Vltavou : Barvy a laky, 1982
  10. Přehled dějin Kralupska od nejstarších dob do počátku 20. století, Kralupské vlastivědné sešity, ONV Kralupy nad Vltavou, 1956,
  11. Pamětní spis závodu n. p. Barvy a Laky Kralupy n. Vlt., 1980
  12. Historie lakařské výroby v ČSSR

Prameny: Kroniky, SOKA Lovosice, Regionální tisk, web: Regionální Sázená, ing.Rudolf Votruba, jemuž zároveň děkuji za aktivní pomoc.