Osobnosti Libochovic - Křenek Jaroslav

17.5.1890 Třebenice, +9.9.1964 Slaný.

Básník, spisovatel, divadelník, ředitel Spořitelny, kronikář města Libochovic.

"V žírné půdě zraje tu úroda, v hájích voní sněženky již v raném jaru, jedvaže opadly vody rozvodněné řeky, a když pak odkvetou fialky, petrklíče i konvalinky a na širých lánech rozvlní se obilí, tenkrát spatří poutník, který půjde do našeho kraje směrem od Evaně, Brníkova nebo Horek, obraz spanilý, mánesovského koloritu. Však Mánes sám, putuje kdysi od Peruce do libochovického zámku, zastavil se před tímto selankovitým pohledem, vroubeným celým věncem modrých hor na obzoru a jeho tužka načrtla tento líbezný pohled. A v tomto krásném kraji Čech jako král zakleté říše zvedá se k nebi Hazmburk" ...jen toto samotné vyznání nám hodně napoví o patriotismu Jaroslava Křenka.

Tento Libochovický občan představoval jednu z nejvýraznějších postav dolního Poohří ve své době. Dnes je však už téměř zapomenut, ale od dvacátých do padesátých let byl vůdčí osobností veškerého kulturního dění na Libochovicku.

Jaroslav Křenek se narodil dne 17. května 1800 v Třebenicích, v domě č. 82. Tento dům náležel jeho prarodičům. Dědeček Václav Pařík (8. 2. 1839 - 9. 12. 1901) pocházel z Libuně na Jičínsku. Tam na jeho vývoj zapůsobil známý vlastenec a Jungmannův přítel Antonín Marek, a Václav Pařík zcela propadl vlastenčení, tak jako později jeho zeť Karel (Karel Křenek 28. 8. 1854 - 10. 2. 1939) i vnuk Jaroslav. Karel Křenek pocházel z Rychmburka u Skutče. Roku 1877 se stal učitelem v Třebenicích, kde se oženil s dcerou MUDr. Paříka. V letech 1883 až 1892 působil v Roudnici n.L., pak přešel natrvalo do Libochovic, kde v letech 1897 až 1925 zastával místo ředitele dívčí měšťanky. V takovém to prostředí vyrůstal od nejranějšího mládí Jaroslav Křenek. Zejména časté pobyty v dědečkově třebenickém domě usměrňovaly jeho cítění a chápání. K budově na rynku přiléhaly vzadu dvě zahrady, oddělené potokem Modlou, a otevíral se odtud překrásný pohled ke Košťálovu. V tomto ojedinělém prostředí můžeme proto spatřovat místo zrodu jemné lyriky pozdějšího mladého básníka.

Středoškolská studia absolvoval Jaroslav Křenek v Lounech a po maturitě ještě v Chrudimi. Profesní Křenkovo zaměření ovšem mělo být, podle přání rodičů, značně odlišné. Proto po absolvování střední školy studoval na pražské Vysoké škole obchodní s úmyslem vyučovat na obchodních akademiích. Přesto se zároveň zapsal na univerzitě jako mimořádný posluchač literární historie u profesora Jaroslava Vlčka. Ještě před první světovou válkou začal Křenek uveřejňovat lyrickou poezii. Příležitostné poezie napsal Křenek bezpočtu. Mimoto publikoval Křenek velké množství vlastivědných článků v tisku i sbornících. Nejznamenitějším se v tomto směru stal jeho časopisecký a později samostatně vydaný průvodce "České středohoří" z roku 1929, napsaný z opravdové lásky k této krajině.

Jeho pouť životem ovlivnila i první světová válka, která přivedla Jaroslava Křenka na Balkán. Dostal se až do Albánie, která mu pro svoji uzavřenost i etnografický svéráz učarovala, což se v budoucnu odrazilo v jeho literární tvorbě. Po návratu pracoval Křenek nejprve jako bankovní úředník v Praze. Večery trávil ve společnosti levicově orientovaných umělců, z nichž někteří zůstali jeho doživotními přáteli. Pilně také navštěvoval divadla, občas i koncerty. Po návratu do Libochovic byl zaměstnán jako úředník ve Spořitelně, posléze zastával postavení vedoucího pobočky. V té době se stýkal se s mnoha předními představiteli české kultury, kteří za ním nejednou do města přicházeli. V roce 1949 odešel předčasně do důchodu, ale ještě i dál veřejně působil. Byl duší veškerého ochotnického a společenského dění. Stal se tajemníkem osvětové besedy, funkci městského kronikáře zastával několik desítek let. Jako iniciátor či organizátor působil po léta ve všech oblastech kulturního dění dalekého dolního Poohří. Činnost Jaroslava Křenka vyvrcholila zejména v roce 1937, kdy se vedle Prahy soustředila do Libochovic hlavní část oslav sto padesátého výročí narozenin Jana Evangelisty Purkyně. Vzhledem k rychle narůstajícímu fašistickému nebezpečí dostalo toto jubileum výrazný politický charakter, kdy právě Křenek dovedl všestranně využít národních i sociálních motivací, které se takto nabízely. 

Samostatná prozaická tvorba Jaroslava Křenka spadá do dvacátých let minulého století. V roce 1924 vydal pozoruhodné vzpomínky na vojnu v Albánii a roku 1928 vyšly jeho „Čtyři albánské povídky“ (Zlatá studně, Mejrem, Matka Thasů, Lujo-Gobič). Křenek se v nich beletristickou formou představil nejen jako osobitý autor, nýbrž také skutečný znalec balkánského prostředí. Zasloužil se tím o hlubší poznání Albánie a jejího lidu u nás. Obsáhlé a příznivé recenze proto napsali o těchto pracích např. František Langer, Josef Hora, Josef Kopta, Vodák a další. Do této doby patří již dříve zmiňovaný turistický průvodce „České Středohoří“. Velmi podrobně, precizně a přehledně formulovaný průvodce kapesního formátu zahrnoval rovněž dolní Poohří, Podřipsko, Českolipsko, Děčínsko a část Krušnohoří. Protože toto dílo představovalo první českou práci tohoto druhu o dané oblasti, bylo ihned rozebráno. V Libochovicích dokonce nezapomíná ani na propagaci obce a jejích tehdejších stravovacích a ubytovacích podniků a obchodů.Na straně 23 doporučuje pobyt v Libochovicích následovně: "...Město lze voliti vhodně jako východisko k výletům do Středohoří a do Polabí. Hotely: U černého orla, U tří lip, Libuše. Vinárna Marouškova a Zahálkova. Stavebně se město značně rozšířilo, žel velmi nevkusně ...". Co by asi řekl Jaroslav Křenek velmi nehezké rozšiřování obce panelovou výstavbou, zničení původního vzhledu prostorného náměstí a jinými stavbami socialistického realismu.

Konečně v roce 1928 vyšla také nejpůvabnější práce Jaroslava Křenka, pohádka o romantické lásce doby rytířstva, velice barvitě pojatá „Hazmburská saň“ Představuje báseň v próze, protože zřejmě byla dílem Křenkova srdce a vyznáním jeho vpravdě horoucího obdivu k domovu a rodnému kraji. Autor vycházel z několika lidových pověstí o budyňském draku, které se v krajině odnepaměti vyprávěly, ale přesto že celé dílo je pouhou pohádkou, tak zároveň do této pohádky vnesl morálně politický postulát. Věta, kdy Václav z Košťálova, který přivádí své nevěstě na Házmburk dlouho stíhanou a konečně přemoženou nestvůru, říká:  „Nenalezl jsem ji v krajinách dalekých, divokých a pohádkových, ale ve stoce lidské podlosti, v kalu lidské hlouposti, malosti a naduté pýchy. Zištná, vychytralá, uhryzávala tam lidská srdce a zeleným okem zírala po těch, kteří ji míjeli bez bojovných citů, s hlavami skloněnými, neboť ona byla moc, ona byla blahobyt a dárkyně zlata. Majestát hlupců i ničemů. Mocná a vlivná kdys - nyní nestvůrná saň, ropucha, drak a brzo jen pouhá zdechlina“.

K básnické tvorbě se výrazněji vrátil po květnové revoluci v roce 1945 zejména jeho „Tryzna“, v níž zvěčnil hrdinství jmenovitě uvedených třiašedesáti obětí fašistické okupace v Libochovicích. Následovaly ještě i další verše, a zejména rozsáhlejší prózy vzpomínkového charakteru, které však už většinou nebyly publikovány. Přes postupující věk a zdravotní potíže zúčastňoval se i po odchodu do penze Jaroslav Křenek života v městě i okolí. Především v roce 1960, v době oslav čtyřstého výročí povýšení Libochovic na město. Na přelomu padesátých a šedesátých let stál také Křenek u vzniku dnes už tradičního festivalu „Libochovické divadelní léto“.

Avšak jeho sil ubývalo. Měl ovšem četné plány, tím překvapivější bylo jeho zakončení života dne 5. září 1964 ve Slaném, kam odejel za dcerou a zetěm. Zemřel v ordinaci ve Slaném, kam si zajel k běžné lékařské prohlídce. Zpopelněn byl dne 9. září 1964 v Motole a pohřben je v Libochovicích.

Jaroslav Křenek turista: Mimo již zmiňovaného průvodce, působil Jaroslav Křenek ve druhé polovině dvacátých let minulého století v Libochovickém Klubu československých turistů. Byla to doba, kdy se na výlety do přírody jezdilo ještě vlakem a autobusem. Samozřejmě ani zdaleka se takové poznávání přírodních krás nemohlo vyrovnat pěším toulkám bez použití dopravních prostředků v době romantismu 19. století, ale stále ještě byl zachováván kontakt s přírodou české krajiny i památkami zdejších obcí, nebyl tak povrchní jako dnes, kdy se auty vyvezeme na horu a auty opět sjedeme dolů a vše pozorujeme z ujíždějícího dopravního prostředku. A čím rychleji, tím lépe. I výlety navrhované Křenkem jsou dodnes aktuální. Avšak některé názory Křenka v roce 1928 by dnes neobstály, kupříkladu na straně 19 se dočteme: "...Namísto mostu dřevěného jest most železný. K němu vedou na kamenné pobřežní vyzdívce sochy svatých, z druhé polovice 18. a 19. století pocházející. (Cena umělecká nepatrná)..." Jaroslav Křenek ovšem tehdy netušil, že v sochách Panny Marie Bolestné a sv. Jana Evangelisty budou poznány umělecké práce Antonína Brauna, synovce významného českého barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Sochy byly vytvořeny v Braunově dílně v roce 1740 a jejich autorství jsou doložena archivními prameny. Klub československých turistů, který publikaci vydal, měl v Libochovicích zřejmě početnější členskou základnu, jak to dosvědčují dobové fotografie ze společných výletů libochovických občanů do Českého středohoří.

Jaroslav Křenek chatař:  Ač Jaroslav Křenek bydlel po mnoho let přímo na libochovickém náměstí, kde se pod jeho okny odbýval libochovický denní ruch, a odkud vedlo jen pár kroků do obou parků ve městě, k řece a do přírody. A přesto že Křenek, který v mládí miloval kavárenské debaty, setkávání s pražskou uměleckou avantgardou, se v určitém věku nasměroval na poklidný venkovský život, a Libochovice téměř neopouštěl. V nedalekých Dubanech si vybudoval chatu, kam jezdíval, či spíše docházel, na svojí každoroční „dovolenou“. Vznik této chaty má jednoduchý a prozaický původ. Křenek už od mládí miloval vodní sporty. S svými přáteli obnovil v Libochovicích veslařský klub, ke kterému patřila dřevěná bouda pod zámkem. Při stavbě nového mostu v letech 1936 až 1937 bylo třeba klubovnu odstranit. Po odstranění klubovny bohužel tento spolek zanikl. A tak boudu odkoupil Křenek, demontoval ji a přesunul proti proudu k Dubanům, kde se objevila rovněž na levém břehu, avšak na samotě, proti zalesněnému návrší Šebínu. Přemístěná klubovna však představovala nedostatečné provizorium. Proto se Jaroslav Křenek ještě před válkou pustil do její postupné adaptace, takže nakonec vznikla malá, skromná, avšak půvabná zděná chata. Zařídil si ji tak, aby mu sloužila k odpočinku, sportu a především jeho literárně uměleckým zájmům. Tady psával svoje historické články, které potom vycházely v regionálních časopisech a sem za ním přicházeli i jeho přátelé. Snad nejčastějším hostem tu býval Josef Rublič, ale také sochař Karel Zentner, malíř Josef Zázvorka, divadelníci Václav Cimmerman a Karel Vyskočil a z politické komunistické scény Milan Troníček a Antonín Maleček. A nejen místní, ale i vzdálenější hosté: klavírní virtuoska Marie Knotková, pozdější národní umělci František Langer, Josef Hora, Karel Toman a Jaroslav Seifert, ale i mnozí jiní. Z libochovických rodáků se pak ke Křenkovi rádi vraceli zejména básník Svata Kadlec, spisovatel Josef Kopta a pozdější pražský primátor Václav Vacek. Všichni tito návštěvníci dlouho do noci vedly debaty nad uměleckými i politickými problémy a tématy. Chata, která se dodnes zachovala, i když v posledních dnech se dostala mimo rodinu dědiců Křenka, přesto představuje tak jakýsi památník Jaroslava Křenka.

Dílo (mimo nedopátratelných, nebo nevydaných próz a poezie), které se mi podařilo doložit:

Ø      Samostatná sbírka "Básně" vydáno v roce 1915

Ø      "Vzpomínky na vojnu v Albánii"  vydáno v roce 1924,

Ø      "Čtyři albánské povídky" vydáno v roce 1928,

Ø      "Hazmburská saň" vydáno v roce 1929. Báseň v próze oslava krajiny kolem Házmburku

Ø      průvodce "České středohoří" vydáno v roce 1929

Ø      "In memoriam šedesáti tří", (Tryzna) oslavná poema k uctění památky v textu vyjmenovaných obětí fašistické okupace Libochovic  vydáno v roce 1945.

Ø      A jiné zde nevyjmenované práce

Použito materiálů pp. Otakara Špecingera,  Michala Šandy, Miloše Suchomela.

SOKA Lovosice, Souborný katalog AV ČR