Libochovice a květnové dny
Jistě, každý si to pamatujeme, každá generace sice trochu jinak, ale stejně to pro všechny byly a jsou květnové dny. Tak jak jedna generace přichází, a druhá odchází, tak se také mění zvyky, životní styl a způsob života. Libochovice jako obec pro okolí nikoliv nevýznamná, určovala vždy životní styl svého regionu. Ty doby, které mají v paměti jenom geny předků libochovických starousedlíků, jsou však dávno zapomenuty. Jaké to byly květnové dny tehdy, a jaké potom, a jaké dnes?
Jistě původně se vše točilo kolem křesťanských svátků, které květen, jako jeden již skutečně jarních měsíců přinášel. Ale kdybychom šli ještě dál, mohli bychom vidět ohně na Keltských sídlištích, nad Poplzemi, nad Strádonicemi a jistě také na významném kopci Klepy, který Keltové pojmenovali prý původně z litevského „Clepyn aqua“,což znamená pramen vody. Pro Kelty to byl jeden ze dvou nejdůležitějších svátků ročních období, dělící rok na dvě stejně dlouhé poloviny, pod názvem beltene nebo beltine, beltain. Slovo se skládá ze slabiky „bel“ – „jasný, zářící“, a „tine“, „oheň“. Byl to nástup k letnímu období, letní pastvě a k bezstarostnějšímu životu danému snadným obstaráváním potravy. Jakkoli byl beltene den radostný, noc před ním patřila obyvatelům jiného světa, vílám a čarodějnicím, proti nimž chránily ohně zapalované na návrších a větve jeřábu.
Ale tato doba již minula, tradice však přežila, a přežila všechny režimy, náboženské směry a vyznání. I dnes jsou vidět na přelomové noci dubna a května ohně, a čarodějnický sabat znovu ožívá. Je skutečně dobře se vracet k tradicím, nemyslím tím přímo dogmatický obsah, ale duševní a romantickou náplň těchto tradic. Je třeba poděkovat občanskému sdružení Rok co Rok, že ji oživila a upravila do podoby, v jaké ji provozuje.
Církevní slavnosti - Libochovický květen na ně byl bohatý. Již 4.květena se konalo na náklad vrchnosti procesí z farního kostela Všech svatých ke sv.Vavřinci, ke cti a chvále sv.Floriána proti škodlivým ohňům. V neděli po sv.Gothardu, (6.května) šlo procesí do Brozan.
Letnice, Seslání Ducha svatého či Svatodušní svátky, křesťanský svátek slavený 50 dnů po Velikonocích, a 10 dní po svátku Nanebevstoupení Páně. V tento den byla odbývána měšťanská „ofěra“ (dary, jimiž věřící přispívají na církevní účely). Odpoledne šlo procesí z farního kostela ke sv. Vavřinci a tam se držely nešpory (Z lat. vesper, „večer“. Liturgická modlitba církve, přednášená či zpívaná večer), a potom zpět do farního kostela, kde následovalo požehnání s nejsvětější svátostí oltářní. O slavnost Božího těla přicházelo procesí z Duban, Křesína, Klapého a Slatiny. Po vykonaných bohoslužbách Božích bylo vedeno procesí městem ke 4 oltářům podle starobylého obyčeje. První oltář byl u domu Francovic (čp.6), druhý oltář byl u domu Vodičkovského (čp.48), třetí oltář u domu obecního Jandovského, řečeného Zelená hora (Černý orel), čtvrtý oltář se stavěl u domu Alexovského (čp.5). Po návratu do kostela se zpívalo Te Deum Laudamus. Slavnost Božího těla patří mezi pohyblivé svátky, to znamená že v různé roky připadne na různý datum. Slavnost se koná vždy ve čtvrtek v období po skončení liturgické velikonoční doby, po slavnosti Nejsvětější Trojice. Datum slavnosti je tedy odvozeno od data Velikonoc. Ze zámecké kaple se na tento svátek vedlo procesí do zámku, kde byly rovněž postaveny čtyři oltáře. Při tomto svátku, v každém procesí 4 radní nesli baldachýnová nebesa a pod baldachýnem šel pan purkmistr a pan primátor s rozžatou svící. Máje dodávala vždy vrchnost ze svých lesů.
15.května se zpívali Figuraliter Litanie u sochy sv. Jana Nepomuckého u mostu (pod zámkem), 16.května šlo procesí z Libochovic do Slatiny ke cti a chvále s.Jana Nepomuckého, socha stávala u mostku přes klapský potok.
Jak tedy k 1.máji přistupovat? Je 1. máj svátek víry, lásky nebo práce? Zatímco všechny politicky motivované oslavy 1. máje jsou poměrně mladé, historie 1.máje - svátku jara, lásky a plodnosti je stará tisíce let. Jak však čas a doba pokročili, tak 19 století přineslo zesílení politického pojetí květnových dní. Původně to byli dobré tradice, které vnikly z příčin, které nelze jen tak opomenout. Svátek práce je mezinárodním dělnickým svátkem, který se slaví již od roku 1890. Byl zaveden II. internacionálou v upomínku stávky dělníků v Chicagu roku 1886. V Libochovicích to byly tradiční tábory lidu a slavnostní shromáždění. Každá strana měla vyhraženu svoji část náměstí, města ba i stadion byl pronajímán a tam jednotlivé strany pořádaly svá shromáždění.
Například 1.máj v roce 1924 byl slaven následovně:
ü Komunisté na Kopečku a venku, mluvil Sailer z Loun, převážilo téma odpor proti vládě a buržoasii - asi 1000 osob
ü Národní socialisté slavili na náměstí u Mariánského sloupu. Mluvil Míček z Mostu o pozemkové reformě a starobním pojištění - asi 700 osob
ü Sociální demokraté na druhé straně náměstí u sochy sv.Rocha, mluvil Herynk o "odluce", o reformách a reflexi českých dějin - asi 1000 osob
Tyto dny tak byly přínosem městu a obyvatelům, protože jim dávali skutečnou možnost výběru, jak ve věci víry, politiky nebo prospěchářství, bylo si možnost vybírat.
Jenže, jak doba šla dál možnost výběru zanikla. Byly to povinné květnové dny, dny průvodů, projevů na jedno veliké téma, dny, pro které zůstalo jen to prospěchářství a myšlenka prvního května i dne osvobození byla krutě zneužita. Kdybych byl dopisovatelem Blesku, napsal bych titulek: "Květnové dny byly po roce 1948 znásilněny" bylo tomu skutečně tak? Já si myslím že ano. Tak jako každému člověku, který je donucen něco dělat proti své vůli, zůstala v nás nechuť na něco tak organizovaného a nuceného. Jaké byly tyto květnové dny v Libochovicích? Asi jako jinde, přesto se domnívám, že i dnes je třeba si je připomínat, jako obranu proti podobným "radostným" oslavám jiných událostí. Bude však třeba odstranit z těchto svátků nálepku firmy KSČ, očistit je a vrátit lidem v takové podobě v jaké vnikly, patří přece všem lidem vytvářejícím nějaké hodnoty, lidem tvořícím, milujícím a budujícím a ne bourajícím a krajně pravico, či levico zaměřeným idealistům. Uvědomme si však, že tyto případné oslavy, nebo akce či jak jinak je nazveme, nemůže pořádat, nebo organizovat město, protože město je článek správy státu, ale vždy nějaký spolek, strana, společenství, tak tomu bylo a věřím i někdy i ještě bude.
Před rokem 1989 v předvečer 1.května hlídala ofáborované město místo čarodějnic Veřejná bezpečnost, je pravdou, že někdy neuhlídala. Jediná výhoda snad byla, že se většina špíny po zimně uklidila a natřely klandry. Shromaždiště průvodů bylo různě na okrajích města, naposled většinou v prostoru před cukrovarem. Pamatuji dny, kdy déšť a vítr, kterému bohužel nikdo neporučil, smetl většinu praporků a ozdůbek, průvod pak byl přehlídkou pláštěnek a montgomeráků. My mladší, jsme si užívali výhody členství v různých kroužcích, jako tělovýchovné jednoty, kynologie, radistů a to proto, že jsme mohli jít buď v teplácích nebo jiném civilním oděvu, namísto v „pionýrském“. Zvláštní kategorii bylo po ukončení projevů jízda alegorických vozů, hlavně pak způsob jejich komentování. Památný je výrok jednoho předního funkcionáře KSČ, když vjížděl alegorický vůz JZD Klapý: "A tady máme ty klapský prasata".
Květnové dny a dnešek. Dnes bohužel v lidech přetrvává stále ta nechuť ke všemu nucenému. Přesto si myslím, že návrat k tradicím původních myšlenek jak prvního května, tak k původně 9. nyní 8. květnu, není nijakou hanbou, nebo návratem jak jiní zdůrazňují "k vládě jedné strany". Vždyť původně vše bylo o něčem jiném, čístčím a myšlenkově pravdivém. Také si všimněte, jak zapomenutý Den matek se pomalu znovu stává tradicí. Je to tak dobře, bylo by přece škoda si nechat tyto dny svou laxností vzít anarchisty a pravičáky. Myslím si, že i strany v Libochovicích, pokud ovšem nějaké jsou, protože o nich mimo voleb není slyšet, by měli projevit v tyto dny větší politickou iniciativu, a nebát se veřejně ventilovat své programy, byl by to pak skutečně návrat k demokracii a možnosti se opět svobodně rozhodnout. Lidé totiž tak nějak povětšinou zapomínají, a berou dny svátků, které skutečně zdůrazňují něco z historie národa, světa, jako dny, kdy jim padne volno do klína. Buďme tedy alespoň vděční lidem, kteří dobrovolně a ve svém volnu pořádají něco pro prostý lid, jako již jmenované Občanské sdružení Rok co Rok. Snad se probudí i lídři politických stran v našem městě, spolky a možná, si i církev uvědomí, že obnovou svých svátků získá více než ztratí. Je však třeba podotknout, že se vše možná začíná poznenáhlu uskutečňovat. Letošní květen dvě strany v opozici sestavily program alespoň na Den osvobození, nebo lépe řečeno 9.května, i jim za to patří školsky řečeno hvězdička do notýsku, ať si o to myslíme cokoliv. Všechny tyto události, a oslavy by mohly jenom přispět ke zlepšení vztahů a poznání mezi spoluobčany Libochovic. A to by bylo v dnešní uspěchané době, kdy hlavní modlou se stávají zisky, opravdu přínosem. A nakonec ten Mácha, kdo by ho neznal, vždyť byl z našeho kraje. Mácha, symbol romantismu a 1.máje a prý i nenaplněné touhy.
„Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech….“
pátek 20. srpna 2010
Před 42 lety, 21.srpna 1968
Jak jsem přišel o rakouskou orlici.
Měl jsem krásnou, bronzovou, z helmice Rakousko - Uherského četníka a v 18 letech jsem byl na ni velice hrdý. Také malý dvousic značky Pionýr mi úspěšně zvedal sebevědomí. Zvláště s onou rakouskou orlici na přednim blatníku. Kam se v té chvíli hrabal nějaký Harley-Davidson. Vozítko to bylo velice vhodné, zvláště k vyjížďkám na rande do okolních luhů a hájů, zvláště ty háje, to byla romantika mechu, nu což, netřeba litovat, třeba v těch hájích jsou již jenom smetiště, a možná kde jsou ty háje, podnikatelé je vykáceli, a kde jsou ti podnikatelé... ale to je jiná dětská říkanka.
Vraťme se k původní myšlence. Jaro, které v roce 1968 přecházelo v teplé léto bylo velice slibné. Brzká maturita, delší prázdniny, volnost, svobodomyšlenkářské debaty, večírky a hudba zlatých šedesátých, něco na co se nezapomíná. Pak jsem najednou přišel o orlici i o volnomyšlenkářské debaty a naději rozletu. Kdo byli ti zloději, odkud přišli do českých zemí přes pohraniční hvozdy? Nepřišli ani nepřijeli milí čtenáři. Přiletěli, jako kukačky naklást vejce do cizích hnízd. A byla to naše slavná armáda osvoboditelka, Rudá armáda, bohužel osvobozovala jak všichni dobře víme, jen úzkou skupinu lidi, ostatní okupovala. A tato armáda mě připravila o orlici, což ji do smrti nezapomenu a stále trvám na tom aby mi ji nahradila.
Bylo to totiž tak. Krátce po 21.srpnu se jako každý rok okupace, neokupace nastupovalo na chmelové brigády a můj bratr byl brigádně přidělen jako medik někam nad Solany. Naši však v té rozbouřené době usoudili, že by bylo nemoudré, aby zůstával někde mimo rodinu zbytečně dlouho, a tak mne záhy odpoledne koncem prázdnin vyslali s mým dvojsicem pro bratra. Vyrazil jsem brzo odpoledne, ale jak to již u chmelu bývá, člověk se jen tak snadno neutrhne, zvláště od tekutého chmele. A na víc se bylo třeba rozloučit s každou brigádnicí, což můj bratr medik bral jako samaritánskou povinnost.
A tak se stalo, že jsme bratrem zpět vyrazil v pozdních nočních hodinách. Vše šlo hladce, bratr se zdatně přidržoval, v zatáčkách se vychyloval, aby jak tvrdil udržel odstředivou silu v patřičných mezích a stále mne nabádal, abych držel směl a na každé křižovatce se snaživě snažil upozornit na změnu směru. Bohužel jaksi nedostatečná orientace v nočních hodinách a sundané ukazatele směru mu nedovolovaly určit ten správný. Držel jsem ho, tedy směr, nikoliv bratra, až před Křesín.
Tam naše hrdinská jízda domů skončila. Přes cestu stál tank a na nás mířili kalašnikovem sovětští vojáci. Kontrola pasportů.Bohužel si posvítili na přední blatník a v tu chvíli je pasporty nezajímaly. Jakýsi ohvězdičkovaný soldát, zřejmě hrdý obránce demokratického socialistického zřízeni usoudil, že se jedná o carskou orlici a za pokřiku „nět carisismus“ nás hnal kalašnikovem od našeho vozidla a ani „krásnaja“ barva našeho samohybu nás neochránila. Bratr marně vysvětloval že jede z chmelové brigády a chřestě lahvemi s přihlouplým úsměvem šťastného člověka se ptal zda nechtějí ochutnat letošní pivo, že se zvláště urodilo. Nechtěli ochutnat, bajonetem mi urvali z blatníku orlici a sebrali ventilky. No něco to nakonec mělo do sebe, domů jsme dorazili nad ránem, unaveni, ale zato bratr byl již zcela jasného myšlení.
A proto „Vážená sovětská armádo, vyzývám tě po 42 letech vrať mi v rámci restitucí mojí rakouskou orlici. V dnešní době bych ji prodal jako dobře ceněný historický kousek (ventilky vám odpouštím). A navíc, připravili jste mne v 18 letech o část mojí hrdosti, ale protože „Boži mlýny“ melou pomalu ale jistě, tak tu jste mi částečně v roce 1990 vrátili, když vaše vítězné tanky opustili českou kotlinu, Ale tu orlici chci. Váš bývalý okupovaný občan"
Měl jsem krásnou, bronzovou, z helmice Rakousko - Uherského četníka a v 18 letech jsem byl na ni velice hrdý. Také malý dvousic značky Pionýr mi úspěšně zvedal sebevědomí. Zvláště s onou rakouskou orlici na přednim blatníku. Kam se v té chvíli hrabal nějaký Harley-Davidson. Vozítko to bylo velice vhodné, zvláště k vyjížďkám na rande do okolních luhů a hájů, zvláště ty háje, to byla romantika mechu, nu což, netřeba litovat, třeba v těch hájích jsou již jenom smetiště, a možná kde jsou ty háje, podnikatelé je vykáceli, a kde jsou ti podnikatelé... ale to je jiná dětská říkanka.
Vraťme se k původní myšlence. Jaro, které v roce 1968 přecházelo v teplé léto bylo velice slibné. Brzká maturita, delší prázdniny, volnost, svobodomyšlenkářské debaty, večírky a hudba zlatých šedesátých, něco na co se nezapomíná. Pak jsem najednou přišel o orlici i o volnomyšlenkářské debaty a naději rozletu. Kdo byli ti zloději, odkud přišli do českých zemí přes pohraniční hvozdy? Nepřišli ani nepřijeli milí čtenáři. Přiletěli, jako kukačky naklást vejce do cizích hnízd. A byla to naše slavná armáda osvoboditelka, Rudá armáda, bohužel osvobozovala jak všichni dobře víme, jen úzkou skupinu lidi, ostatní okupovala. A tato armáda mě připravila o orlici, což ji do smrti nezapomenu a stále trvám na tom aby mi ji nahradila.
Bylo to totiž tak. Krátce po 21.srpnu se jako každý rok okupace, neokupace nastupovalo na chmelové brigády a můj bratr byl brigádně přidělen jako medik někam nad Solany. Naši však v té rozbouřené době usoudili, že by bylo nemoudré, aby zůstával někde mimo rodinu zbytečně dlouho, a tak mne záhy odpoledne koncem prázdnin vyslali s mým dvojsicem pro bratra. Vyrazil jsem brzo odpoledne, ale jak to již u chmelu bývá, člověk se jen tak snadno neutrhne, zvláště od tekutého chmele. A na víc se bylo třeba rozloučit s každou brigádnicí, což můj bratr medik bral jako samaritánskou povinnost.
A tak se stalo, že jsme bratrem zpět vyrazil v pozdních nočních hodinách. Vše šlo hladce, bratr se zdatně přidržoval, v zatáčkách se vychyloval, aby jak tvrdil udržel odstředivou silu v patřičných mezích a stále mne nabádal, abych držel směl a na každé křižovatce se snaživě snažil upozornit na změnu směru. Bohužel jaksi nedostatečná orientace v nočních hodinách a sundané ukazatele směru mu nedovolovaly určit ten správný. Držel jsem ho, tedy směr, nikoliv bratra, až před Křesín.
Tam naše hrdinská jízda domů skončila. Přes cestu stál tank a na nás mířili kalašnikovem sovětští vojáci. Kontrola pasportů.Bohužel si posvítili na přední blatník a v tu chvíli je pasporty nezajímaly. Jakýsi ohvězdičkovaný soldát, zřejmě hrdý obránce demokratického socialistického zřízeni usoudil, že se jedná o carskou orlici a za pokřiku „nět carisismus“ nás hnal kalašnikovem od našeho vozidla a ani „krásnaja“ barva našeho samohybu nás neochránila. Bratr marně vysvětloval že jede z chmelové brigády a chřestě lahvemi s přihlouplým úsměvem šťastného člověka se ptal zda nechtějí ochutnat letošní pivo, že se zvláště urodilo. Nechtěli ochutnat, bajonetem mi urvali z blatníku orlici a sebrali ventilky. No něco to nakonec mělo do sebe, domů jsme dorazili nad ránem, unaveni, ale zato bratr byl již zcela jasného myšlení.
A proto „Vážená sovětská armádo, vyzývám tě po 42 letech vrať mi v rámci restitucí mojí rakouskou orlici. V dnešní době bych ji prodal jako dobře ceněný historický kousek (ventilky vám odpouštím). A navíc, připravili jste mne v 18 letech o část mojí hrdosti, ale protože „Boži mlýny“ melou pomalu ale jistě, tak tu jste mi částečně v roce 1990 vrátili, když vaše vítězné tanky opustili českou kotlinu, Ale tu orlici chci. Váš bývalý okupovaný občan"
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)