V
této sérii článků bych se chtěl věnovat drobným sakrálním
památkám v okolí, možností spojit návštěvu těchto památek s
příjemnou procházkou a v neposlední řadě se budu věnovat i
větším stavbám, jak civilním tak církevním, podle toho jak
jsou pro mne zajímavé a jaká je možnost jejich návštěvy, a
dále i veřejným prostorám, které byly a jsou pro město a okolí
důležité, nebo zvláštní.
Dnes
se dá říci, že drobná sakrální architektura, skulptury a jiné
historické objekty, jsou již nedílnou součástí naší krajiny.
Každý kříž, kaple, či boží muka je jedinečnou ukázkou
lidské tvořivosti. Jako němí svědkové tu stojí nehnutě na
svém místě, sledují lidské počínání a některé i
přetrvávají nepřízeň režimů. Tyto památky vznikaly
v minulosti z nejrůznějších důvodů. Stavěly se
většinou u silnic, polních a lesních cest nebo
poutních tras, vyjadřovaly jednak zbožnost místních obyvatel
a nebo některé připomínaly šťastné i nešťastné
události v lidském životě, či vyznačovaly určité body. Jako
nestraní svědkové zaznamenávaly pro časy budoucí různé děje
a události. Protože však vznikly v naprosté většině
případů z iniciativy našich předků, nezůstal většinou
po roce 1948 a to nejen v pohraničí, ale i ve vnitrozemí prakticky
nikdo, kdo by o ně dále pečoval. Poválečné generace
Libochovicka neměly k drobným památkám většinou žádný
vztah a k jejich osudu byli lhostejní. Mnoho památek bylo
naopak vážně poškozeno, nebo i zcela zničeno, protože
jejich úmyslné ničení bylo tehdejším komunistickým režimem
přehlíženo a tolerováno. Dost památek navíc zaniklo
v období kolektivizace zemědělství v 50 letech při
zcelování lánů. Různé stavby při cestách byly drasticky
odstraněny, cesty zorány a když to vyjádříme natvrdo, tak tento
stav scelených lánů a zničených cest platí dodnes. Jak jsem
výše již uvedl, nejednalo se jenom o církevní stavby, ale padly
leckde i kamenné masivní mezníky, příkopy, křoviny, pěšiny a
podobně. Tyto přírodní prvky zřetelně po desetiletí oddělovaly
nejen pole, ale s nimi i různé způsoby obhospodařování půdy a
často rozporné zájmy jednotlivých vlastníků. Již při
scelování pozemků pro první státní statky došlo k nevhodným
zásahům do krajiny. Skutečné vyvrcholení tohoto destruktivního
přístupu k venkovské krajině představovalo násilné rozorávání
mezí na počátku 50 let a vytváření velkých lánů pro potřeby
JZD vyšších typů. Rozorávání mezí a polních cest mělo být
vrcholem myšlenky kolektivního hospodaření v boji proti
„vesnickým boháčům“ a ostatním „škůdcům“, kteří lpí
na soukromém vlastnictví. Z hlediska užití mechanizace bylo
scelování obdělávaných ploch zčásti účelné i potřebné.
Politicky motivované rozorávání mezí však nezohledňovalo možné
negativní ekologické následky. Při scelování zmizely tisíce
hektarů přírodní vegetace, byly vykáceny desítky kilometrů
stromořadí apod. Půda byla vystavena větrné i vodní erozi se
všemi dalšími důsledky: poklesem bonity půdy, snižováním
výnosů, znečištěním vodních zdrojů zejména dusíkatými
umělými hnojivy, zanášením toků a nádrží. To vše se výrazně
promítlo nejen do podoby krajiny, ale též do charakteru
venkovského společenství. Spolu se zásahem do krajiny byl
proveden i zásah do paměti a tradic českého venkova. A my, kteří
neseme pouze důsledky této činnosti, my to máme, respektive
bychom to měli dnes napravit. Změnit celkové myšlení lidí ke
krajině jako takové a k zákonům přírody.
 |
| Rozmanitost okolní krajiny – Dubany z Rohatce 30 léta minulého století |
 |
| Rozmanitost okolní krajiny – 50 léta a Libochovice |
V
roce 1989 se dalo říci toto: kapličky, boží muka i smírčí
kříže, všechny tyto drobné stavby chátrají. Nikdo se k nim
totiž nehlásí. Majitelé pozemků o drobné duchovní a i jiné
drobné stavby často nestojí. Po roce 1989, alespoň zpočátku
byla situace mnohdy ještě horší. Soukromý majitel pozemku se
často o tyto památky nestaral, nenesly žádný zisk. A dále kvůli
tehdejším českým zákonům totiž nebyl majitel pozemku vždy
automaticky i majitelem staveb, které na něm leží. Přitom byla
náprava vcelku snadná. Pokud se nenašel vlastník památky, město,
obec, k ní mohlo přistupovat jako k nalezené věci, o které ovšem
muselo informovat na úřední desce. Pokud se do půl roku skutečný
majitel nepřihlásil, propadl majetek městu, obci. Nový občanský
zákoník však situaci změnil. Stavby s neznámým majitelem jsou
převedeny do majetku vlastníka pozemku. Řada obcí se ale obává,
že drobné církevní památky se tak dostanou do rukou lidí, kteří
o jejich vlastnictví ve skutečnosti nestojí, což by se mohlo
projevit v péči o ně. V některých obcích se v poslední době
alespoň o tyto drobné památky starají například místní
spolky, jinde různá společenství, třeba i chalupářů, v jiných
správa obce. Menší obce měli od jara 2015 jedinečnou příležitost
k využití finanční podpory. Ministryně pro místní rozvoj Karla
Šlechtová koncem května vyhlásila výzvu pro podávání žádostí
o dotace na obnovu drobných sakrálních staveb v obci v rámci
podprogramu „Podpora obnovy a rozvoje venkova“. Alokace pro rok
2015 byla celkem 50 milionů korun. „Obnova
památek je dlouhodobě diskutované téma. Tímto dotačním titulem
můžeme přispět k obnově drobných sakrálních památek ve
venkovských obcích, které nejsou ve vlastnictví církve. Jedná
se o kaple a kapličky, boží muka nebo kříže,“ uvedla
ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová. Žádosti o dotace
bylo možno předkládat do 25. června 2015. Žadatelem o dotace
mohly být obce do tří tisíc obyvatel. Dnes je zde také další
možnost, že katolická církev vhodně využije finančních
prostředků získaných v Církevních restitucích pro obnovu také
těchto drobných památek, další možnost je obnovení a oživení
donátorské činnosti. Jak to v praxi bude vypadat a zda o toto
projeví církve nějaký zájem, se zatím nijak neprojevilo.
Je
slušné, abychom první okruh po místních památkách započaly
přímo ve středu města, na náměstí 5.května. Pokud se
postavíme zády k Městskému úřadu a rozhlédneme se, padnou nám
do očí patrně tři dominanty tohoto místa. Děkanský kostel
Všech svatých, statue, a možná i dům čp.10. Pochopitelně,
opticky zajímavý je i dům čp.24 s bohatě zdobenou fasádou, ale
ten je poměrně mladý, celková přestavba proběhla v roce 1892,
když jej zakoupil a postavil doktor Reinhard za pomoci věna nevěsty
slečny Bernáškové,
která pocházela ze statku v Luníkově na Slánsku. Dům je zdoben
bohatou
štukovou ozdobou, která je dodnes zachována včetně ozdobně
stylizovaného RV nad hlavním průčelím.
 |
| Náměstí Libochovice v roce 1903 |
Na
západní straně náměstí stojí Mariánský sloup, kolem dokola
ohrazen balustrádou z pískovce. Na trojčlenném podstavci stojí
socha sv. Josefa, sv. Anny a Ježíška na konsolech ozdobených
festony a akanty. Uprostřed se vypíná na trojhranném soklu sloup
ovinutý na patce velikým kamenným akantovým listím, korintskou
hlavicí, která nese nese sochu Neposkvrněné Panny Marie. Podle
odborníků je prý figurální část slabá, ornamentální a
těžkopádná. Já jako laik toto těžko mohu posoudit. Mně se
jako celek Mariánský sloup líbí a patří k neodmyslitelnému
pohledu na náměstí. O figurální výzdobě se dodnes vedou spory.
Tři ze čtyř soch jsou jasně dané. Představují malého Ježíše
a sv.Annu, matku P. Marie a na vrcholu pannu Marii. Výklad muže
v klobouku s holí v ruce se různí. Podle
nejstarších pramenů dochovaných na Libochovické faře by to měl
být sv. Jakub, patron poutníků. „Mužskou postavou by měl být
sv. Jáchym, otec P. Marie,“ je názor některých Libochovických
věřících. Podle mínění památkářů je ale třetí postavou
sv.Josef, manžel P. Marie, což bylo důvodem aby mu zásahem
restaurátorů zmíněný atribut, hůl v rukou, rozrašil. Pro
Jakuba hovoří fakt, že donátorka této památky, Anna Tayziková
ji dotovala z dědictví po svém manželovy Jakubu Taizíkovi, tudíž
možná chtěla ztvárnit své patrony. Možná, kdo ví. Ovšem celé
sousoší má znázorňovat rodinu Panny Marie, tedy malého Ježíše,
sv.Annu, matku Pannu Marie a sv.Josefa, podle Bible otčíma Ježíška,
protože panna Marie byla pannou. Tak je také Svatá rodina
(Ježíšek, Marie a Josef) prezentovaná ve všech betlémech. Zde
je třeba upozornit na přesnost pojmů Neposkvrněné početí Panny
Marie (latinsky Immaculata conceptio) a Panenské početí Ježíše
Krista. První je samotné početí Marie jejími rodiči – Annou a
Jáchymem a druhé je označení pro učení podle kterého matka
Ježíše Nazaretského Marie otěhotněla bez pohlavního styku s
lidským otcem a zůstala pannou až do narození Ježíše. (proto
také její matka sv. Anna označována jako samodruhá, nebo
samotřetí)
Takže
kde hledat pravdu – v záznamech farní kroniky, ve výkladu laiků,
nebo v tvrzení památkářů?
Zkusme
ještě nahlédnout do Wikipedie: Svatý Jáchym a svatá Anna
byli údajní rodiče Panny Marie. V kanonických evangeliích, které
tvoří Nový zákon o nich však zmínky nejsou. Jejich jména jsou
uvedena v apokryfním evangeliu svatého Jakuba. Jméno Joachim je
vykládáno jako „příprava na Pána“ a jméno Anny jako
„milostná, laskavá“. Podle svatého Jakuba byli manželé
zřejmě dosti prosperující pastýři, kteří výtěžek svého
hospodářství spravedlivě dělili mezi jeruzalémský chrám,
pomoc chudým a vlastní potřeby. Problémem bylo to, že neměli
děti. Neplodnost u Židů byla považována za výraz nepřízně
Boží a chrámoví kněží dokonce jednoho dne z toho důvodu
odmítli přijmout oběti, které chrámu přinesli. Hluboce ponížený
Jáchym odešel do pouště, kde se čtyřicet dní postil a modlil k
Bohu. Po čtyřiceti dnech se mu zjevil anděl a oznámil mu, že
jeho modlitby byly vyslyšeny a slíbil jim narození dítěte.
Skutečně se jim přes vysoký věk narodila dcera, které dali
jméno Marie. Otec zemřel krátce po jejím narození a Marie byla
ve třech letech předána do výchovy správě jeruzalémského
chrámu.
Pokud
se podíváme do popisu atributů od jednotlivých vykladačů,
dozvíme se toto: Tradičně je svatý Jáchym zobrazován s různýmy
atributy: s lopatou, stařec
v plachetce, hůl, děvčátko, obětní holuby, mošna zdobená
mušlí. Já osobně se domnívám, ovšem jako laik, že se jedná o
sv.Josefa, protože i v bibli je více upřednostněn jako člen
svaté rodiny, a sv.Jáchym zmiňován jen nepatrně.
Vraťme
se však od úvah k samotné památce. Sousoší bylo postaveno roku
1709 nákladem Anny Tayzíkové. Opravy soch a restaurování
některých částí bylo proveden poprvé v roce 1864 nákladem
libochovických dobrodinců a přestavěním o balustrády, poté
v roce 1924 (5?) akademickým sochařem Křepčíkem, nákladem
17 700,- K. 24.září 1949 bylo na doporučení památkové správy
opraveno sochaři Karlem Zentnerem a Miroslavem Zentnerem. Zmrzlé
stromy okolo balustrády byly vykopány a vysázeny jiné. Oprava
stála 19.000 Kč a byla hotova 21.října. Peníze poskytli
Památkový úřad (8000,-), MNV (8000,-), děkan Lochman (2000,-) a
Okrašlovací spolek (1000,-). Opravu v roce 1989 prováděl podnik
„Českého fondu výtvarných umění – Dílo“ v nákladu
zhruba 360 tisíc Kč, oprava byla dokončena v roce1989, zábradlí
1990. Naposledy toto dílo bylo obnoveno v roce 1997. Socha
Panny Marie byla v tomto roce nově vytvořena Jiřím Novákem
podle sochy původní. Původní socha pak byla umístěna v kostele
Sv.Vavřince na městském hřbitově.
Podle
Bohuslava Balbína, byli na tomto místě na rozkaz Jana Žižky
24.dubna v roce 1424 (Balbín) upáleni čtyři kněží a dva
rytíři, Jan ze Mšeného a Hynek z Račiněvse. Ovšem je
zajímavé že, je Daniel z Veleslavina klade toto upálení na den
1. září 1424, které prý se proto stalo, poněvadž byli
násilníci pannen a paní. Ostatně ani Daniel pramen, ze kterého
tuto zprávu čerpal, neudává, ani nejmenuje osoby, které měli
přijít o život. Palacký pak opisuje Daniela z Veleslavina v
„Dějinách doby Husitské II.“ na str. 206. V dnešní době
však toto tvrzení bylo některými historiky a nejnovějšími
výzkumy zcela zpochybněno. Takže tomu můžeme věřit a nemusíme.
Co ale zůstává faktem je, že původně na tomto místě stával
dřevěný pranýř, ten však byl roku 1709 přenesen na východní
stranu, kde stával až do roku 1761. (Opět připojím svůj osobní
názor, domnívám se, že takový pranýř by byl kolikrát velice
účinný i dnes, ovšem je tu otázka lidských práv...)
 |
| Mariánský sloup |
Směrem
k jihu jako dominanta města vyčnívá ze všech stran dobře
viditelná věž kostela Všech svatých. Při naší procházce se
dostaneme k hlavní bráně kostelního areálu. Původní
vstupní brána však vypadala jinak. Tuto původní bránu popisuje
Kaubek těmito slovy: Dne 20. září též roku 1755
postavena jest brána s pyramidami u hřbitova v městě nějakým
mistrem Roudnickým za 150 zl. Dne 27. srpna 1756 dokonána a
postavena jsou vrata u hřbitova Všech Svatých pozůstávající ze
železných mřížů (zámečníkem Libochovickým Josefem
Delavosem) za 130 zl. O osudu této brány se dočteme v kronice
města v roce : Mříže postavené na dvoře nové školní
budovy, pocházely z bývalých tepaný barokních vrat hřbitova ,
který byl u děkanského kostela. Byly umělecky kované, z
propletených prutů hranatého průřezu, ozdobeny lupeny. Vrata
byla 2,4 metrů vysoká a 2,8 metrů široká. Zhotovil je zámečník
Jan Delavos z čp.33 v roce 1756 za 130 zlatých.
Ale i zde je již
budeme marně hledat. Vrata vzala za své ještě před přestavbou
školy, snad v osmdesátých letech minulého století.
Pro zajímavost vpravo
od hlavního vchodu do areálu kostela je čp.18, bývalá škola. V
zápise v análech města je zapsáno: V roce 1651 je zapsáno, že
dům č. 18 byl koupen od obce pro chudý lid a z tohoto domu byla
zřízena v roce 1714 škola, která tehdy měla 2 třídy. Do
této školy chodil i slavný libochovický rodák J.E.Purkyně.
18.června 1893 město prodalo budovu panu Václavu Koptovi za 5.910
zlatých. Tento Václav Kopta byl otcem spisovatele Kopty.
Návštěvníky na tuto skutečnost upozorňuje pamětní deska.
 |
| Pamětní deska Josefa Kopty |
(Mimochodem, Václav Kopta byl před koupí tohoto domu vlastníkem
pozemku, na kterém byl v roce 1895 postaven dům čp.206 – Čechova
ulice a právě prodejem tohoto pozemku získal finanční prostředky
na koupi čp.18). Úzká ulička vedoucí podél plotu kostela nesla
kdysi název „Ulička kostelní“, a na místě kovového plotu
vlevo stávala masivní zeď. (Tento název zanikl někdy okolo roku
1918?). Touto uličkou by jsme se dostali na děkanský dvůr ze
kterého je vchod do děkanského úřadu - fary, velké patrové
budovy. Tato fara patří mezi nejstarší v Čechách, protože je
již připomínána ve "Starém popisu diecese Pražské"
sepsaném na rozkaz prvního arcibiskupa, Arnošta z Pardubic, mezi
léty 1344 a 1350. Tato původní fara byla pravděpodobně poničena
za husitských bouří v roku 1424 jako převážná část i
ostatních budov městečka. Po třicetileté válce a později po
velkých požárech ve městě stála zde již větší přízemní
fara s kaplankami a okolními hospodářskými budovami. V roce 1709
byla postavena zcela nová přízemní budova. A to, podle zpráv, v
prostoru mezi domem čp.90 a zdí bývalého hřbitova (Z tohoto
tvrzení plyne možnost, že původní fara stála jinde?). V roce
1805 to byla však jako již téměř neobyvatelná budova. Z
lomového kamene děkanát staví novou patrovou budovu, z části
podsklepenou hlubokým sklepem a zakrytou vyšší valbovou střechou.
Později roku 1852 byly obnoveny přilehlé hospodářské budovy.
Fara měla na tehdejší poměry bohatou nadaci ve formě rozlehlé
orné půdy, luk, zahrad a lesa. A proto až do roku 1852 tak byla
libochovická fara jednou z nejbohatších far v Čechách. V roce
1913 zde bylo zavedeno elektrické osvětlení. Nynější renovace
budovy byla provedena v roce 1998.
Po vstupu do areálu
kostela se ocitneme na bývalém hřbitově, na kterém se pohřbívalo
kolem kostela až do roku 1583, později již na novém hřbitově za
městem a na původním hřbitově u kostela již ojediněle. Při
výkopových činnosti v 60 letech z důvodů kanalizace města bylo
možno před kostelem spatřit pozůstatky lidských koster. Při
stavbě nového Purkyňova mostu přes řeku Ohře v roce 1937 se
zrušila část bývalého hřbitova, aby bylo možno komunikaci
narovnat. Na jižní straně pak v roce 1859 byla zeď opravena
a celé prostranství bývalého hřbitova osázeno stromy a
křovinami, které však ničili později samotnou stavbu a tak došlo
k jejich vykácení.
 |
| Znázornění kostela, fary a městské brány na mapě Libochovic z roku 1727. Jak je vidět, fara je přízemní budova, a na střeše kostela je ještě malá věžička, kde bývaly zavěšeny dva malé zvonky, na které se zvonívalo při bohoslužbách ve všední den, sundány byly při rekonstrukci střechy v roce 1827. Ještě si všimněte, že na budově čp.10 je vidět věž měšťanského pivovaru. Vpravo u kostela je márnice hřbitova. |
Kostel
Všech svatých v Libochovicích, byl asi podobný dodnes
zachovalým kostelíkům v blízkém okolí. Byl pravděpodobně
již kdysi dávno zasvěcen Všem svatým. Stál na jižní straně
města u řeky Ohře na vyvýšené hrázi, která byla zpevněna
obvodovou zdí z velkých pískovcových kvádrů. Tato zeď
tvořila součást částečného městského hrazení a mezi
kostelem a tvrzí stála jedna z městských bran. První
zmínka o farním chrámu je z roku 1392. Ovšem pokud si
pročteme prodejní listinu z 26.12.1336, zjistíme fakt, že
Jan z Lucemburka v tomto roce prodává panství Klepy a
Libochovice, jak je přímo v listině uvedené u Libochovic a
Klapého: cumjuribus patronatus ecclesiarum, totiž s právem
podacím neb patronátním kostelů. Proto se lze domnívat že
kostely v Libochovicích a v Klapém byly postaveny již
dávno před rokem 1336. Kostelní věž podle některých pramenů
byla zbudována v roce 1541 za Jana III. z Házmburku,
jehož znak z pískovce je zazděn v omítce věže.
 |
| Znak pánů z Házmburku |
Ale i dříve tu jakási věž již musela stát. Totiž teprve za
tohoto majitele (1496-1553) dochází k určitému rozvoji a
městečku byla udělena privilegia konat týdenní a výroční trhy
(viz dále). Z této doby pochází i vytesaný letopočet
„1541“ nad portálem přístavby do renesanční věže dnešního
kostela. Tato věž byla snad tedy i původní věží gotického
kostelíka, a jako jediná z kostelního areálu přečkala požáry
kostela v roce 1624 a v roce 1661, kdy celý kostel až do
základu vyhořel. V roce 1661 dala hraběnka Ludmila Benigna ze
Štemberků postavit kostel nový z kamene. Stavitelem byl jistý
Ital Dominik, který podle zpráv „vedl stavbu tak nepoctivě, že
kostel, protože neměl žádný pevný základ, musel být opět
zbořen“. Od roku 1700 byl Lechreiterem ? (Křenek), polírem
z Budyně (Kaubek –14.5.1700 byla zahájena stavba nového
kostele za vedení políra Filipa Cžoka ?). Vysvětlení těchto
jmen a jejich pravost je prosté. Oba pánové mají pravdu. Johann
Georg Lechleitner byl stavitel a Filip Czok jeho polírem.
Ke stavbě byla
použita část bývalého základního zdiva ze starého kostela,
zřejmě v místech dnešního kněžiště, ke kterému venku
přiléhá pět opěrných pilířů. Okrajové hrany pilířů jsou
z pískovcové armatury, zbytek lomové opuky. Částečně
dostavěný kostel Všech svatých byl vysvěcen dne 1.11. 1705 (na
den „svátku kostela“) doksanským proboštem Brunonem Kunovským.
Barokní
kostel Všech svatých v Libochovicích byl tedy postaven
v letech 1700 – 1705, dostavěn 1709 (kromě starší věže)
na místě staršího vyhořelého gotického kostela. Je obdélný,
jednolodní, orientovaný k východu, se dvěma vyššími a
čtyřmi nižšími bočními kaplemi, se dvěma tribunami
(emporami), s „hraběcí“ oratoří na epištolní straně a
s oratoří pro císařské a městské úřednictvo na
evangelní straně, sakristií na severní straně, která zasahuje
zčásti do přízemí věže. (Tento
výraz se objevuje ve starších popisech kostelů a vychází z
tridentské liturgiky, v níž se evangelium četlo nalevo a epištola
vpravo. Výhodou tohoto označení ve srovnání s prostým
pravá/levá strana lodi je, že není závislé na tom, zda se
díváme směrem k presbytáři či směrem ke vchodu) Kostelní
loď kryje sedlová střecha která je zakončená nad presbytářem
třemi pomyslnými stranami osmibokého jehlanu.
Okna jsou ve všech
„třech patrech“, v přízemí jsou zakončena
polokruhovitě, v I. patře segmentově a v II. patře jsou
okna elipsovitá, ve východním průčelí jsou dvě na bocích
svažující se kosodélníková okna. Za obrazem hlavního oltáře
uprostřed presbytáře je naznačené slepé okno. Dnešní vchod je
na severní straně orámován obdélníkovým portálem, k němuž
vede dlážděný chodníček od branky. Tento vchod má vysoké
dřevěné dvoukřídlové dveře.
 |
| Západní průčelí |
Na západním průčelí
jsou čtyři vysoké dorské pilastry, nad nimiž je výrazná
oblamovaná římsa. Fasáda je členěna vpadlými poli a rámci.
Uprostřed průčelí je proražen vysoký obdélníkový vstupní
portál s profilovaným ostěním z pískovce. Nad portálem
je štuková supraporta, která nese ozdobně provedený Ježíšův
monogram IHS se srdcem, hřeby a vodorovnou řadou stylizovaných
poupat. Bývalý hlavní vchod, se dnes používá převážně při
liturgických průvodech a někdy i o svatebních obřadech. Výše
nad portálem je umístěno větší obdélníkové okno
s trojúhelníkovou nadokenní římsou (frontonem). Toto okno
osvětluje prostor, kde jsou instalovány varhanní píšťaly. Mezi
krajními a vnitřními pilastry jsou v průčelí dvě
polokruhovité zapuštěné niky, které nejsou obsazené. Hořejší
štít průčelí je obdélný s trojúhelníkovým lomenicovým
nástavcem s bočními (volutovými) zdmi. Vedle těchto volut
jsou na bočních pilířcích dvě pískovcové sochy žehnajících
biskupů. Uprostřed štítu jsou obdélníkové dveře k půdě
kostela (kdysi bývalé okno). Ve výši základny lomenicového
nástavce je na severní straně další pískovcová socha sv.
Vavřince. Protilehlá socha sv. Floriána (Zhotovena v roce 1892 -
sochař Červinka z Prahy, z poplzkého pískovce) byla smetena při
vichřici v r.1953, tak jako pátá socha na vrcholu
trojúhelníku. Místa po těchto dvou sochách jsou v současné
době prázdná. Jižní fasáda má podobné uspořádání, jako
severní, s tím rozdílem, že boční vchod ústí do kněžiště
při východní straně přes kapli. Východní čelo presbytáře je
zakončeno třemi boky pomyslného osmistranného hranolu. Tato
strana pravděpodobně vychází zčásti z uspořádání
starého gotického kostela.
 |
| Mramorový náhrobník |
Pokud se projdeme po
vnějším obvodu kostela, stojí za povšimnutí několik
zajímavostí. Hned blízko sakristie je vsazen do zdi světlehnědý
mramorový náhrobník libochovického hejtmana Jana Kavkovce
z Kavkovic z r. 1613. Erb tohoto hejtmana, povýšeného
císařem do šlechtického stavu, byl také namalován na predelle
oltáře v hřbitovním kostelíku sv. Vavřince. Je na něm
tento nápis: Memoria lugubris mortis et sepulturae
praenobilis viri domini Joannis Kavkovecii de Kavkovic, capitanei
ditionis Libochovicensis, qui obiit 21. maji anno 1613. A Jacobo
Petržik N. P. S. Quis tegitur saxo lIoc? Janqs, Caesar Rudolfus Cui
de Kavkovic nobile stemma dedit. Terrenum quod erat, terram hanc
petit. Deus alme! Ad coelos animam fac remeare piam.
Což je v překladu:
Památka smutková smrti a pohřbu urozeného muže, pána Jana
Kavkovce z Kavkovic, hejtmana panství Libochovického, který zemřel
21. května roku 1613. Od Jakuba Petříka postavena. Koho kryje
kámen tento? Jana, kterého Císař Rudolf do stavu šlechtického
příjmím: z Kavkovic povýšil. Což pozemného bylo, zem tuto
hledá.
Při
cestě vlevo okolo kostele míjíme boční a hlavní vchod do
kostela a původně branku na farní dvůr. U severního plotu je
socha sv.Rocha. Původně stála na východním konci náměstí a to
od roku 1722. Zhotovena byla nákladem Martina Suchého. Socha
sv.Rocha je pískovcová, v životní velkosti, podle památkářů
„slušně provedená“. Sv.Rochus je zobrazován s pastýřskou
holí a hlídacím psem. Na náměstí byla v roce 1852 u sochy
vybudována kašna, ale ta byla v roce 1860 zrušena. Od roku
1864 u této sochy byla městská studna, jako náhrada za studnu,
která byla na pozemku před zámkem a který zakoupila hraběnka
z Herbersteinů. Okrašlovací spolek v roce 1933 plánoval
opravu sochy K.Zentnerem, ale pro značné náklady z opravy sešlo.
Roku 1939 byla socha přestěhována ke kostelu, aby na jejím místě
mohl být odhalen pomník našeho prvního prezidenta TGM. V roce
1943 byla částečně opravena (ruka s křížkem) K.Zentnerem na
náklady p.Rubliče.
 |
| Sv.Roch |
Na
jižní straně na obvodové zdi lze ještě dnes najít pozůstatek
hřbitova a sice dvě vsazené desky bývalých hrobů (Jeden nápis
ještě vyluštil pan Křenek, druhý je nečitelný).
Zde
je pohřbený Jindřich Quadri a dcery jeho Magdalena a Anna Quadri,
pak Susana Panšová. Jméno Panšová však není zřetelné a
proto nejisté. Jméno Quadri je italské, je to jméno italského
malíře, z doby, kdy majitelem panství byl Bathory a bylo bylo tu
více Italů. Snad také Jindřich Quadri byl jeden z nich. (Jméno
Quadri se vyskytuje v Mladé Boleslavi, a sice jako jeden z malířů
fresek). Dnes tyto desky pro nepřízeň zubu času jen těžko
hledáme.
 |
| Náhrobky |
Na
východní straně kostela je nyní vytvořeno mini lapidárium ze
dvou zachráněných soch z okolí, stávajících původně u
frekventovaných komunikací. Než se budeme věnovat jednotlivým
památkám, bylo by dobré se nejprve zmínit o tvůrcích těchto
kamenných převážně sakrálních děl. Barokní sloh,který který
ke své výzdobě používal množství soch, plnil jimi nejen
chrámy, ale stavěl je i na náměstích, v ulicích a u cest.
Z této doby, to je zpočátku 18 století, pocházejí také
sochy v Libochovicích a na Libochovicku. Byly převážně
nevalné ceny a většinou od neznámých autorů, vyjma dílny
Budyňského sochaře Ederera a potom sochy z dílny Antonína Brauna
nebo Roberta Platzera. Autorství dalších jednotlivých děl, pokud
je známo, popíši i s památkou. Jak již bylo řečeno většina
barokních děl v okolím Libochovic a Budyně pochází z dílny
sochaře Bartoloměje Edera. Tento sochař patří k zapomenutým
osobnostem severozápadních Čech. Narodil se kolem roku 1721 v
Tyrolsku, kde ho rodiče dali vyučit řezbářem. Poté odešel do
Prahy, aby vstoupil do hutě při chrámu sv.Víta na Hradě. Tady ho
okouzlila práce s kamenem. Naučil se samostatným sochařským
komposicím a rychle zvládl češtinu. Někdy před rokem 1760 se
pak kvůli jakési zakázce odebral do Budyně n/O. a zde už
natrvalo zůstal. Pravá příčina byla snad prostá, zdá se, že
se mu zalíbil vhodný sochařský pískovec z údolí mezi Mšeným
a Martiněvsí - a že tu měl i dost zakázek. Neboť s plastikami
Bartoloměje Edera, zhotovenými zejména z Mšenském pískovce, se
shledáváme v Budyni n.O., Litoměřicích, Lounech, Velvarech či
dalších okolních místech. Některé jeho sochy jsou ukryty v
kostelních interiérech, jiné byly rozmístěny po návsích, kolem
obcí apod. Z Libochovic lze uvést zejména sochy sv.Augustina a
sv.Norberta na hlavním oltáři kostela Všech svatých a sochu
sv.Jana Nepomuka z r.1761 v prostoru autobusového nádraží.
Některé Ederovy práce už z naší krajiny zmizely. Trestuhodné
bylo v tomto směru zničení Ederova sousoší na starém budyňském
silničním mostě. Zde si neodpustím poznámku. A sice, pozdně
barokní most z roku 1770, o dvou obloucích se středním pilířem,
přes Mlýnskou strouhu na severozápadním okraji města. Na něm
byly sochy Krista na kříži s oblaky dýmu a sv. Karla
Borromějského u stolku s volutovou nohou, obě z 1.1772- 74 od B.
Edera. Tyto sochy byly zničeny a odstraněny v roce 1968 po invazi a
jízdě ruské vojenské techniky přes mostek. Zbytky jsou dnes u
Budyńského hradu. Bartoloměj Eder, (v některých pramenech také
Ederer), zemřel dne 24. prosince 1778. Neměl by být zapomenut.
Jeho postavy, třebaže představovaly světce, byly koncipovány
jako lidové typy své doby. A právě v tom spočívá velikost
tohoto tvůrce. Dalším tvůrcem některých soch byla dílna
Antonína Brauna. (Antonín Braun*1709 – †1742, český sochař
a řezbář tyrolského původu, synovec M. B. Brauna). Od roku
1729 vedoucí Braunovy dílny a pravděpodobně autor soch dvou
křesťanských vojínů v Kuksu, zahradních plastik ve Valči
a zámecké plastiky ve Sloupu, doloženo autorství sochařské
výzdoby sv. Mikuláše na Starém městě v Praze, sochy
antických božstev v Hartigovské zahradě pod Pražským
hradem, sochy na Sixtově domě v Celetné ulici a jiných).
Ignác František Platzer, *6.července 1717 v Plzni – + 27. září
1787 v Praze, byl česko-rakouský sochař a řezbář pozdního
baroka a klasicismu, hlavní představitel sochařství druhé
poloviny 18. století v Čechách.
Ale
vraťme se k malému lapidáriu na východní straně kostela.
Protože navracíme zpět k bráně od jižní zdi, tak jako první
socha je socha je sv.Panny Barbory. Stávala dříve ve směru na
Radovesice, na bývalé křižovatce cest z Libochovic do Budyně a
Chotěšova, a to až do až roku 1943, kdy byla přestěhována ke
vnější stěně presbytáři kostela Všech svatých, vedle sochy
Panny Marie s Ježíškem. Sochu nechal v roce 1760
postavit na svůj náklad vrchní libochovického panství Václav
Hnědec. Socha je dílem sochaře Bartoloměje Edera (ovšem to je
předpoklad, autorství není plně doložené). Tato socha nese
další letopočet 1810, ale v tomto roce byla socha poražena a poté
zrestaurována. V roce 1827 ji nechala obnovit Barbora Veselá,
svobodná měšťanská dcera. Znovu poražena a obnovena byla v roce
1877. V roce 1929 dal tuto sochu opravit Děkan Oplt. (nechal
zhotovit novou hlavu náhradou za tu, která po převratu (1918) byla
uražena a zmizela. Avšak k obnově sochy (nové hlavě) se hlásí
i Okrašlovací spolek ve své kronice, který prohlašuje, že
nechal zhotovit hlavu novou nákladem 700,- K. Dále byla tato socha
rozlomena při vichřici 3.března 1943, kdy byla shozena na zem. Ale
to už svatá Barbora toho měla dost a tak konečně na náklady
Okrašlovacího spolku byla přemístěna ke kostelu a umístěna na
novém podstavci. Opravu po přemístění provedl K.Zentner. Dobový
tisk k poškození sochy píše: Pámátná socha poškozena. U
Okresní silnice na okraji Libochovic stojící socha sv. Barbory
byla vichrem schozena s podstavce tak, že se na dva díly rozpadla.
Spolek pro ochranu domoviny si vyžádal posudek o znovupostavení
této krásné, památné r.1760 tam postavené sochy a týmž
vyslaná Ing. Vlčková a akademický sochař Zentner rozhodli, že
by pro chatrnost a poškozenost hmoty byla stmelená socha přenesena
na chráněné místo u kostela, nebo zhotovena kopie a originál dán
do musea.
Jestli
tato socha pro svá častá poškození byla trnem v oku radovesickým
pijákům vracejícím se domu, nebo to byla neblahá poloha, Bůh
suď. (V místech umístění sochy bývalo dříve Stínadlo. Byl
zde špalek a mistr kat, většinou půjčený z Litoměřic nebo
Roudnice zde stínal hlavy mečem, nebo sekerou, podle společenského
původu viníka) Nedaleko této sochy stával smírčí kříž,
zasazený do kamene s nápisem „Leta 1605“, později kříž
zmizel a zůstal jen kámen. Ve farní knize je o něm zmínka pod
pojmenováním „Muka“.
Ovšem
chudák Panna Barbora, ani za hřbitovní zdí nenašla svého
zaslouženého pokoje. Našli se zřejmě potomci radovesických
pijáků a ti asi při pokusu o setnutí hlavy rozbili celou sochu.
Pravděpodobně tito udatní hoši získali sílu a právo v alkoholu
či jiné příjemně oblbující látce, a tak mohli projevit v
neděli ráno 24.6.2011 svoji udatnost. Nic však není jednoduché,
doba je dnes jiná, a proto bylo podáno trestní oznámení policii
ČR. Sama socha byla odvezena restaurátorovi do Prahy a celá tato
legrace bude uhrazena pojišťovnou v částce 42 200,- Kč.
Pochopitelně, celková částka bude mnohonásobně vyšší, takže
pokud se silní hoši najdou, budou se mít co otáčet. Bohužel, po
finanční stránce má Panna Barbora dvojnásobnou smůlu, stalo se
jí to v dnešní době, kdy donátoři a sponzoři těchto svědků
minulosti vymřeli.
 |
Sv.Panna Barbora
|
V souvislosti s touto
sochou sv.Barbory, nelze nezmínit sochu sochu sv.Barbory která je
nyní umístěna v malém lapidáriu za kostelem Svatého Václava v
Lovosicích. S Libochovickou sochou, ač samotné umělecké
ztvárnění je úplně odlišné, má mnoho společného. Obě sochy
byly vytvořeny mezi lety 1760 – 1770 Bartolomějem Ederem, obě
jsou v barokním slohu, obě byly postaveny na místě bývalého
popraviště, obě byly přemístěny k hlavnímu městskému kostelu
a obě byly několikrát ničené. Lovosická sv.Barbora byla
postavena na bývalém Šibeničním poli u Lovosic. Protože město
Lovosice ve svém blízkém okolí nemělo příhodný vršek ku
konání poprav, bylo toto místo právě na Šibeničním poli. Dnes
by jste toto pole těžko hledali, tak jako katovnu. Katovna stávala
blízko šibenice v místech, kde později bývala Reiserova cihelna
a vápenice, dnes nadjezd nad nádražím ČD. Pole se pak táhlo
směrem k Lukavci. Po více než sto letech byla socha sv.Barbory
na náklady pana Josefa Krna, majitele hotelu „U dráhy“ (na
místě dnešního areálu Kulturního střediska Lovoš), renovována
a přemístěna za kostel Sv.Václava. Poslední poprava se
konala na tomto místě osmnáctého srpna 1758, kdy na Lovosické
šibenici skončil Florián Edelmann, nad nímž byl vynesen rozsudek
trestu smrti oběšením, vykonaný litoměřickým katem. Jako
jediná památka na toto místo je kaple Srdce Pána Ježíše u
kruhové křižovatky směrem na Siřejovice. Barokní kaple
vybudována markraběnkou von Baden k uctění Srdce Pána Ježíše
v letech 1702 ?, 1707? Její výstavba souvisela právě s výkonem
právní moci na lovosickém panství. V místech kaple původně
stávaly tři kříže, proto se tam říkalo „U tří křížů”
a kapličku lidé pak také v lidovém podání přejmenovali na
„Kaply u tří křížů”. Právě na tomto místě, dříve u
Tří křížů, později v kapli, byla odsouzenému poskytnuta
poslední útěcha.
 |
| Sv.Panna Barbora - Lovosice |
Další
sochou je Panna Marie s Ježíškem (nebo také: Panna Marie,
Rodička boží, Matka Boží s dítětem). Na přední straně
podstamentu (podstament - podstava např. pomníku, sloupu) je nápis:
sanCta
100
Vlrgo
Del genI 508
trIX
Maria ora pro 1012
nobls
frVgesqVe terrae 11
roresVpe
rno 5
IVglter
VIVIfICa. 120
1756
Česky:
Svatá Panno Maria, rodičko Boží, pros za nás a plodiny země
rosou z nebe k životu probuď. Na odvrácená stěna podstavce
je text, který dokládá coby objednavatele děkana p.Galaše:
loseph
Vs antonlVs 12
loannesgaLLass 101
DeCanVshVlas 611
Ipsl
Marlae Vlrglnl 1011
eXVotoposVlt 21
Ao
1756. 1756
Česky:
Josef Antonín Jan Gallas, děkan zdejší, ji Marii panně dle
slibu postavil roku 1756.
Původně
tato socha stávala u staré Mostecké cesty, která byla přímým
pokračováním dnešní Tyršovy ulice a mířila do sedla mezi
Rohatcem a Sencem a pokračovala okolo Viselce až do Koštic, kde
navazovala na současnou silnici do Mostu. A protože to tehdy byla
cesta hlavní nechal děkan Galas právě zde vztyčit tuto sochu.
Dnes již části této cesty existují pouze na katastru a jsou
rozorány soukromníkem bez pachtu. Socha byla vysvěcena 14. 8.
1756, autor sochy byl Bartoloměj Eder. Tato socha byla v roce 1945
poškozena a poté Okrašlovacím spolkem v roce 1947 (1946?)
přemístěna ke kostelu.
Historik
Kaubek na straně 294 o této soše píše: "Překrásná jest
socha rodičky Boží na cestě Mostecké od děkana Gallaše
postavena ..".
 |
| Panna Maria s Ježíškem |
Poslední
památkou u kostela je velký „Svatý Kříž“ vztyčený mezi
schodištní přístavbou věže a vlevo sousedícím opěrákem,
z roku 1853 od důstojného pana děkana Hnojka. V roce 1854
byly u tohoto kříže vysazeny dvě lípy na památku zasnoubení
císaře Františka Josefa a císařovny Alžběty. Na témže místě
stával starší kříž a to od roku 1756 na památku vykonané
misie. Na kříži je plošně vyobrazen ukřižovaný Kristus
v životní velikosti, malba na plechu. V letech 1971 –
1972 byla malba postavy Krista obnovena p.Václavem Proškem. Oprava
malby byla provedena na původním plechovém reliéfu, podle staré
dokumentace. Pouze plech pro nápis INRI byl nahrazen novým
materiálem.
 |
| Velký kříž |
Pokud
by jste měli zájem a podívali se do kostela, stručně uvedu
několik údajů. Vnitřek kostela má poněkud zvláštní tvar a
tyto rozměry:
Vnitřní
délka : 34 m
šířka:
12,5 m
výška:
15 m
Délka
střední lodi: 23 m
Šířka
střední lodi: 8 m
K hlavní
lodi jsou na každé straně připojeny vysoké kaple sousedící
s kněžištěm. Další postraní kaple jsou nižší a je nad
nimi umístěno oratorium. Jedna kaple na severní straně byla
v pozdější době zrušena a na jejím místě byl probourán
vchod s funkcí závětří - zřízená 1902.
Na
vnitřní stěně západního průčelí je nahoře nad varhanami
veliká štuková kartuš se zlaceným nápisem: "Sláva na
výsostech Bohu". Od této kartuše vedou štukové girlandy s
dvojím prověšením a svislým zakončením. Hudební kůr je
sklenut valenou klenbou ve stlačeném oblouku. Na poprsní zdi
tohoto kůru, která je uprostřed poněkud zvýšená, je umístěna
další štuková kartuš s nápisem: "Pán spomocník můj, v
něho doufati budu". ( Žalm 1.7,8) Nápis je rovněž
pozlacený. Z boku prostoru pod kůrem vedou vchody ke schodištím
na oratoria a na jižní straně zároveň na kůr. Nad těmito
vchody visí zarámované obrazy: na jižní straně - sv. Cecílie,
na severní straně - král David hrající na harfu. Oba obrazy
(olej na plátně) jsou od Litoměřického malíře Grusse z r.
1859.
 |
| Interier kostela Všech svatých |
Kněžiště
je odsazeno poněkud stlačeným vítězným obloukem. Na něm je
uprostřed štuková kartuš s monogramem "IHS", na
kterou ukazují 2 andělé. Presbytář je trojboce uzavřen (jeho
obvod tvoří 3 strany osmiúhelníku). V lodi i presbytáři je
barokní štuková výzdoba z první čtvrti 18. století, upravená
patrně roku 1903. Kaubek: Dne 1. května 1775 byl kostel Všech
Svatých od zedníků vlašských za 65 zl. vybílen, obraz velkého
oltáře vyčištěn, obraz bolestné Rodičky, též tak 4 obrazy
umučení Krista na stěnách, pak roku 1776 oltář Ukřižovaného
Janem Štětinou opraveny.
Na
stropě v přední části kostela je nástropní obraz. Snad by
snesl laické pojmenování „České nebe“. Pod Pannou Marií s
malým Ježíškem v náručí stojí, klečí či sedí v oblacích
čeští světci: Václav s Ludmilou, Jan Nepomucký s Anežkou,
biskup Vojtěch, Cyril a Metoděj a úplně dole se nenechá ničím
rozptylovat mnich Prokop. Roku 1902 tento obraz namaloval pražský
malíř, Josef Mathauser (1846-1917). Jinak jsou stropy bez fresek a
jsou zdobeny pouze bohatými plastickými štukovými ozdobami.
V kněžišti
visela od stropu cca 60 cm vysoká nádoba na věčné světlo,
vytepaná z mosazného plechu. Byla zavěšena na 3 řetízcích. Z
půdy vedl později do věčného světla kabel k vestavěné
žárovce, který byl obnoven 1983. Nyní je umístěn světelný
zdroj až u stropu.
Varhany:
průčelí varhan je ze dřeva s napodobením povrchu mramoru
v světlé červenohnědé barvě. Uprostřed nad hracím stolem
je umístěná vyřezaná socha anděla, bubnujícího na tympány,
po jeho stranách stojí další 2 sochy troubících andělů.
 |
| Varhany 50léta minulého století |
Varhany
v tomto kostele byly jistě i před požárem renezančního kostela.
Ale doklad na tuto skutečnost není. Po požáru v roce 1661 byl
pořízen v roce 1664 nástroj, jehož autor není známý. Tyto
varhany byly později přeneseny i do obnoveného barokního kostela.
Až v roce 1736 uzavírá ditrichsteinské panství smlouvu s
varhanářem z Čisté, Ondřejem Guthem. Jednalo se o velký nástroj
s dvaceti rejstříky, s jednodílným korpusem a a malým pozitivem
na zábradlí. Avšak mistr Guth v roce 1738 zemřel (u kostela je i
pochován). Varhany proto v roce 1739 dokončil jeho syn František
Antonín Guth. Celková částka byla na tehdejší poměry značná,
dosáhla 800 zlatých, a figurální výzdoba a pozlacení 160
zlatých. Truhlářskou práci provedl místní truhlář Josef Kozel
(svou dceru provdal za mistra varhanáře Františka Antonína
Gutha). Původní varhany byly v roce 1739 přeneseny do Chotěšova.
K této práci byla zadána i zakázka na přenosné varhánky pro
Boží tělo. Je zajímavé, že autorem bohaté sochařské výzdoby
varhan byl podle záznamů Budyňský sochař (zda se jednalo o
Bartoloměje Edera nelze dokázat, ale předpokládá se to). O
malířskou výzdobu se postaral pražský malíř Quido Buckerheimb.
V roce 1812 byly již varhany tak opotřebovány, že byla nutná
celková oprava. Práce byla, jako dnes při výběrových řízeních,
zadána nejlacinější nabídce Josefa Tauchmana ze Štětí. Ovšem
práce asi byla nedbalá, protože v roce 1849 provádí rozsáhlou
rekonstrukci varhan vnuk původního varhanáře, Ferdinand Guth.
Bohužel, z finančních důvodů (částka 790 zlatých) nebyla tato
zakázka plně dokončena, a je to škoda, protože by se pak jednalo
o unikátní varhany nebývalého rozsahu. Roku 1890 další opravu
provedl varhanář Pospíšil z Litoměřic, a v roce 1903 pražská
firma Rejna a Černý vestavěla do skříně dvoumanuálový
kuželomechanický stroj. Zadní pozitiv byl zrušen a použit k
přestavbě varhan sv.Vavřince. Roku 1928 byly varhany připojeny k
elektrickému ventilátoru, další oprava byla okolo poloviny
20.století a to návrhářským mistrem Havlíkem. K poslední
generální opravě došlo v roce 2005 kdy tento romantický nástroj
byl opraven firmou varhanáře Ing.Martina Poláčka. Celkově se dá
říci, že Libochovické barokní varhany byly největším výrobkem
dílny mistrů Guthu. Faktem ale zůstává, že dnes z tohoto
nástroje je možno obdivovat jen nápaditou barokní skříň a
celkový dojem kazí omšelé umělé mramorování. Z původního
pozitivu existují jen dvě drobné řezby v kostele sv.Vavřince.
Křtitelnice: Na
epištolní straně před kněžištěm stojí bílá křtitelnice z
kararského mramoru z roku 1895 (Původní byla z roku 1635) ve
tvaru osmibokého kalicha s kovovým zvoncovitým poklopem. Na
vrcholu poklopu je asi 25 cm vysoká kovová soška sv. Jana
Křtitele, držící prodloužený křížek jako vlajkovou žerď.
Na bocích křtitelnice je vytesán latinský nápis z křestní
formule, IN NOMINE PATRIS ET FILU ET SPIRITUS SANTCTI Amen. Tuto
křtitelnici vyrobila firma Josef Scheller Praha. Na oratoři byla
uložena původní historická křtitelnice z roku 1635.
Kazatelna:
Je umístěna na evangelní straně z roku 1749 vytvořena
sochařem Josefem Kleinem z Prahy. Na stříšce kazatelny je
socha stojícího Krista s ovečkou na rameni, po stranách jsou
dva andělé, z nichž jeden nese pastýřskou hůl. Pod stříškou
jsou zlacené symboly čtyř evangelistů ve dvou dvojicích (Matouš,
Lukáš, Marek a Jan). Na čele zástěny jsou pozlacené symboly ze
Starého a Nového zákona. Do provozu byla uvedena 4. října1749.
Na
obou stěnách bočně před hlavním oltářem visí dva vyřezávané,
zlacené, nástěnné relikviáře, které pocházejí z poloviny
18 století. V roce 1976 byly zcizeny střední výplně a uspořádané
ostatky.
Křížová
cesta: Na bočních stěnách kostela je zavěšeno 14 obrazů
křížové cesty. Obrazy jsou od Josefa Mathausera (podle motivů
Führicha ). Posvěcení křížové cesty se konalo v r.1898.
Dříve,
nebo lepe řečeno během jednotlivých dob, byly v kostele tyto
oltáře:
- Hlavní oltář
- Malý oltář sv.Aloise
- Menší oltář sv.Anny
- Oltář sv.Jana Nepomuckého
- Oltář Pána Krista
- Oltář Panny Marie sedmibolestné
- Oltář Panny Marie Karlovské
- Oltář sv.Pany Marie Klatovské
- Oltář sv.Barbory
- Oltář proti levému vchodu u Leníkovské krypty
- Oltář sv.Archanděla Michala
Hlavní oltář je
barokní, rámový z roku 1745 zhotovený ze dřeva a pozlacený.
Vytvořil jej Martin Polák. (Původní oltář byl z kamene,
opravován v roce 1727, a zobrazoval ukřižovaného Krista a
bolestnou Panu Marii. Později, v roce 1745 ?, byl tento oltář
odstraněn). Uprostřed oltáře je obraz „Nanebevzetí Panny
Marie“, dar od knížete Leopolda z Ditrichsteinů. (Tento
údaj uvádí jak Kaubek, tak Čapek a i jiné zdroje, faktem však
je, že před rokem 1727 (jiné zdroje 1745?) obraz na oltáři
nebyl, byl zavěšen se vší pravděpodobností právě v roce
1727 a kníže Leopold zemřel v roce 1708 což jaksi do sebe
nezapadá) Obraz je od neznámého autora a není domalován ( chybí
Bůh Otec), protože se prý malíř při jeho dokončování
zbláznil. Obraz byl původně určen pro kostel Nanebevzetí
Panny Marie v Polné
na Havlíčkobrodsku, ale protože byl nedokončen tak se do tohoto
kostel nedostal. Ovšem vzniká otázka, jak mohl darovat tento obraz
do kostela v Libochovicích Leopold z Ditrichsteinů, když
zemřel v roce 1708. Konec konců právě jeho smrt zastavila i
výstavbu kostela Nanebevzetí
Panny Marie v Polné,
který už nikdy nebyl dostavěn tak, jak si ji majitel polenského
panství představoval. (Panství Polná patřilo Ditrichštenům a
kostel dostavěn až 1713). Autorství oltářního obrazu
Nanebevzetí Panny Marie v Polné bylo připisováno malíři Ignáci
Raabovi, novější výzkum však prokázal, že je dílem
rakousko-italského malíře Martina Altomonte. Tak tedy, co když
ten malíř co se o něm říká že se zbláznil, byl ve
skutečnosti Ignác Raab (nezbláznil se, zemřel roku 1787 na
Velehradu), kterého pouze zaskočila smrt objednavatele obrazu a
proto byl obraz nedokončen, a téze o duševní nemoci malíře je
pouze domněnka? Tak jako tak obraz daroval s největší
pravděpodobností kostelu dědic Leopolda, jeho mladší bratr
Valtr Xaverius, protože tento nedokončený obraz mu jaksi přebýval.
A dále kostel Všech svatých ač vysvěcen, byl dostavěn až roku
1709, tedy rok po Leopoldově smrti. Takže možná obraz......
 |
| Oltářní obraz |
Ale
vraťme se k dnešku, na vrcholu obrazu je Panna Maria, poblíž Jan
Křtitel, pod nimi ostatní svatí. Papež s tiárou na hlavě,
biskup s mitrou, řeholnice, kněží i věřící. Ti všichni
upírají své oči k vrcholu obrazu, zde naneštěstí
nedokončenému, k Trojjedinému Bohu. Po stranách oltáře jsou na
podstavcích dvě dřevěné zlacené sochy od Bartoloměje Edera.
(polovina 18 století). Na epištolní straně je to pravděpodobně
sv.Prokop a na evangelní straně sv.Vojtěch - biskup, (jiný pramen
udává sv.Norbert a sv.Vojtěch, kniha Umělecké památky Čech
uvádí sv.Augustin a Norbert), takže opět nejednoznačnost.
Jen
tak pro úplnost, původní hlavní oltář podle nejstarších
záznamů vznikl již roku 1398, na základě mešní nadace za rod
Zajíců z Házmburka. Konkrétně Anna, manželka Viléma
Zajíce z Hazemburka, (psávala se z Libochovic) ráda
navštěvovala tento kostel, a proto tu nejen zakládá oltář
Navštívení Panny Marie, ale založila tu (r.1398) i kaplanství, k
němuž jí synové Zbyněk, Jaroslav a Jan plat v Kostelci prodali.
Dnes
je v kostele Všech Svatých jeden hlavní oltář a šest
vedlejších oltářů :
 |
| Označení oltářů |
Na
straně epištolní ( pravé straně ) je oltář sv.Jana
Nepomuckého. Dalším oltářem na této straně je barokní oltář
Piety – Sedmibolestná Pana Marie. Panna Marie je znázorněna se
sňatým Kristem ze kříže na svém klíně, v pozadí je kříže
je Sedm mečů symbolizuje sedm duševních bolestí Bohorodičky. Na
mense oltáře je zasklený relikviář s relikvii sv.Klimenta
z roku 1746. Tuto relikvii obdržel děkan Gallaš od knížete
Karla Ditrichteina a byla vystavena na tomto oltáři v roce
1748, papežské breve je (?) uchováno v děkanském archívu.
Poslední
oltář v této řadě je Oltář Panny Marie Růžencové
s obrazem P.Marie, která drží na ruce malého žehnajícího
Ježíška. Kolem postavy P.Marie je namalován celý růženec s 15
růžemi, mezi kterými je vždy 10 perel. Obraz je od Josefa
Hellicha a zakoupil ho děkan Hnojek. Nad tímto obrazem je malý
oválný obraz sv.Josefa s dítětem.
Na
evangelní straně ( levé ) Je jako první boční oltář – oltář
Sv.Maří Magdaleny s obrazem ukřižování P.Ježíše Krista
s kajícnicí Máři Magdalenou, která klečí pod křížem.
Na oltáři stojí dřevěný svatostánek zdobený pozlaceným
reliéfem hořícího srdce. U tohoto oltáře je dřevěná socha
gotické Madony z kostela ve Slatině.
Další
rokokový oltář je zasvěcen sv.Michali Archanděli z roku
1759, pořízený s pozůstalosti místního kněze
P.J.Podhorského. Hlavním motivem oltáře je obraz znázorňující
Archanděla Michaela ve vojenské zbroji, strážícího dlouhým
kopím k zemi Lucifera. Nad ním je další obraz se sv.Barborou
a jejími atributy - kalichem, hostii a mečem. Pozůstatek z
bývalého oltáře sv.Barbory. Tento oltář sv.Michala Archanděla
prakticky zanikl v roce1985, kdy byla z tohoto oltáře vytvořena
zpovědní místnost.
Proti
postrannímu vchodu do kostela byl víceúčelový oltář
Nejsvětějšího Srdce Páně. Socha Srdce Páně již se na tento
oltář nestaví (150 cm vysoká polychromovaná socha Nejsvětějšího
Srdce Ježíšova z roku 1911). Je umístěna na konzole v zadní
části kostela, pod kůrem vpravo, vlevo je socha Panny Marie
Lurdské, která dříve stávala na vedlejším oltáři při jižním
postraním východu z kostela (pod hraběcí oratoří). V zakryté
mense byla uschována dřevěná socha představujícího Ježíše
Krista položeného do hrobu. Dnes je na tomto oltáři postaven
obraz sv. Vavřince ze hřbitovního kostela. To poté co musel být
z důvodu rozkradení dřevořezeb odstraněn celý oltář z kostela
sv. Vavřince na hřbitově. Při Velikonocích plní tento oltář
úlohu Božího hrobu, v době Vánoční se zde stavějí jesličky.
Kromě zmíněného Božího hrobu a jesliček se ještě o
Velikonocích místo obrazu sv.Vavřince instaluje otevřený
svatostánek pro vystavení monstrance s Nejsvětější svátostí a
o Zelený čtvrtek a Velký pátek je zde noční adorace věřících.
Popis
kostela jsem pojal trochu obsáhleji, protože nikde není možnost
pro potřebu návštěvníka tyto informace získat uceleně. Jistě,
jsou rozptýleně veřejně dostupné, ale nikde v ucelené podobě.
Bylo by dobré, kdyby farnost, tak jak je to zvykem v ostatních
církevních stavbách, umístila popis kostela v závětří bočního
vchodu. Bohužel pro omezený prostor nemohu uveřejnit podrobné
fotografie, ale pro občany Libochovic to zase takový problém není,
mohou navštívit kupříkladu noc kostelů, či koncert pěveckého
sboru Melodie, který je pravidelně v kostele pořádán.
Po
prohlídce kostela se můžeme vydat purkrabskou uličkou zpět na
náměstí. Popis této uličky je uveden v sérii článků o původů
místních názvů v Libochovicích. Jen je možné dodat, že ulička
je nově vydlážděna a tvoří tak malebnou dominantu staré části
města. Jedinou vadou na kráse jsou neudržované zdi jednak
některých soukromých majitelů sousedících pozemků a konec
konců i majetku Národního památkového ústavu v Praze (zámek).
Náměstí
v Libochovicích, zde je třeba se zastavit a věnovat mu trochu
pozornosti. A to z toho důvodu, že hlavní náměstí v každém
městečku, či městě je svědkem všech hlavních událostí od
vzniku až po zánik města.
Tak
jako každý vývoj městečka, tak i toto náměstí prošlo svým
vývojem. Hlavní ulice procházející městem, přímo navazovala
na cestu na západ - na Koštice, a dále do Mostu, na cestu. která
severně míjela Dubany a Křesín (a je ještě dosti výrazná na
vojenském mapování z osmdesátých let 18. století), kdežto
dnešní silnice na západ se k těmto obcím v Libochovicích lomí
a není přímým pokračováním starého směru.
 |
| přímý směr hlavní ulice a náměstí ve směru východ – západ |
Náměstí v Libochovicích je vlastně jen
rozšířením této hlavní cesty. Růst osídlení při vzniku
městečka nejspíše představují domy v severní části starého
městského jádra. Tento půdorys jádra města, z něhož lze
vyčíst jen starší osadu a její rozšíření na městečko,
nedoznal v dalším vývoji žádných větších změn. Zvláště
se tu nejeví nějaká změna, která by mohla být spojována s
rokem 1560, rokem povýšení na město. Jen v západní části
starého města línie parcel připouští možnost, a to značně
nejistou, že tu několik domů k jádru bylo připojeno později.
Dosti výrazně geometrický, téměř obdélníkový tvar jádra
starého jádra města ukazuje na určité ohrazení, které však
nemůžeme chápat jako hradby. Libochovice totiž mimo bran nikdy
žádné hradby neměli, pouze ploty měšťanských domů vytyčovaly
linii města. Jedinou pevnější stavbou městečka byla gotická
tvrz, která měla patrně větší rozsah, než jaký obvykle
spojujeme s pojmem tvrz, na což ukazuje zpráva z roku 1414. Toto
náměstí se jmenovalo velice prostě a to „Velké náměstí“.
V roce 1898, tak jak kázala móda vzhlížení k Františku
Palackému, bylo přejmenováno na „Palackého náměstí“.
V roce 1942 z nařízení Okresního hejtmana dochází
k přejmenování „Palackého náměstí“, z důvodů
centrálního nařízení, kdy se odstraňovalo vše, co připomínalo
Palackého, na „Hlavní náměstí“. 12. ledna 1942 nařídil
starosta odstranit tabulky s původním názvem a 17.ledna je
ocedulkováno novým názvem. Toto ještě dodatečně 29.1.42
posvětila městská rada. V roce 1948, se poprvé objevuje nový
název „Náměstí 5.května“ a to v souvislosti s datumem
16.7.1948, kdy došlo k přejmenování některých ulic. Proč
„Náměstí 5.května“ ? Lze se oprávněně domnívat, že tento
název byl navržen v souvislosti s květnovými událostmi
roku 1945, tento den začal v Libochovicích otevřený odboj
proti okupaci a to právě na tomto náměstí, kde došlo
k shromáždění občanů. Jistě také proto, že v té
době byla móda přejmenovávat významné plochy podle květnových
událostí. Tak jak se Libochovice vyvíjely a v běhu času
měnily, měnila se pochopitelně i skladba obchodů, jejich
sortiment, z krčem se stávaly hospody a z hospod (alespoň
některých) restaurace a vinárny, v běhu času herny, diskotékové
prostory, pivnice.
Skokový
vývoj náměstí nastával vždy po velkých událostech a změnách,
požárech, změnách vlastníků panství, převratech. Tak
například požáry. Dne 9. října 1814 kdy byla zasažena požárem
severní strana města a stodoly, se změnila celá severní strana
co do vzhledu. Až do požáru v roce 1814 bývaly u domů na
náměstí zahrádky a předzáhrádky a to na straně do náměstí,
po požáru zmizely. Nebo další příklad, spolky. Když se v roce
1888 v Libochovicích ustanovil "Okrašlovací spolek", tak
v ulicích byly vysazovány vzácné stromy, a upravovovali se
chodníky. Náměstí bylo vyzdobeno kulovitými javory a v ulicích
vysázeny jerlíny, sakury, plně kvetoucí hlohy, břízky, katalpy
a lípy. Souhrnná zpráva o městě Libochovice z roku 1892 soudí o
náměstí: „Co do zevnějšku svého radí se město naše mezi
lepší města milé vlasti naší. Má veškeré domy
kamenné,taškami kryté mnohé z nich i jednopatrové s velmi
slušným průčelím, náměstí i ulice dlážděné, chodníky
opatřené, mezi domy i za nimi četné stromoví aj. „
S
nástupem motorových vozidel se pochopitelně muselo vyrovnat i
náměstí. V samém středu města vyrostly místo stromů čerpací
stanice. Kralupská rafinerii minerálních olejů před domem čp.57,
další čerpací stanice byla před domem číslo popisné 54. O
tuto čerpací stanici si 27.února 1933 zažádala společnost
Naftaspol, kolaudace a souhlas k provozu byl udělen 27.února
1933. Pochopitelně, kde jinde než na náměstí, byla nejprve
zastávka autobusů, později i autobusové nádraží. Avšak v roce
1937 se dostávají do sporu ČSD jako provozovatel autobusů
s městem ohledně parkování autobusů na náměstí před
„Černým orlem“. Proto také a v důsledku zhuštění dopravy
se nádraží stěhuje na jižní stranu náměstí, později, po
přestavbě celého náměstí do dnešní prostory u kruhového
objezdu. První projednání přesunu se objevilo v únoru v roce
1971.
 |
| Libochovice Palackého náměstí, 30 léta minulého století |
