neděle 10. srpna 2014

Osobnosti Libochovic - Msgre. Antonín Čech

Narozen 2. února 1860 Libochovice, zemřel 26. srpna 1929 v Litoměřicích.
Litoměřický biskup
Libochovický rodák Antonín Čech byl na kněze vysvěcen v roce 1884. Většinu svého kněžského působení strávil v Litoměřicích. V roce 1902 byl instalován za kanovníka kapituly sv. Štěpána v Litoměřicích. Stal se sekretářem litoměřického sídelního biskupa Josefa Grosse po roce 1910. Ve službě při biskupství byl oceněn titulem papežský prelát (prelát Jeho Svatosti). Od května 1920 vykonával funkci generálního vikáře litoměřické diecéze a děkana katedrální kapituly. Na titulárního biskupa (Cidyessus) byl vysvěcen 3. ledna 1923 a byl určen jako světící biskup pro česky mluvící okresy litoměřické diecéze. Jeho činnost se pak dále soustředila na podporu českého živlu v pohraničí. Získal si mezi česky mluvícím obyvatelstvem Českého středohoří velkou oblibu, a aktivně se účastnil veřejného katolické života. Antonín Čech byl doposud jediným světícím (pomocným) biskupem v litoměřické diecézi. Sídelní biskup Josef Gross na sklonku 20. let 20. století uvažoval o rezignaci a odchodu do soukromí, ovšem smrt Antonína Čecha v roce 1929, tento jeho záměr překazila. Antonín Čech byl pohřben do kanovnické hrobky na litoměřickém hřbitově.
Z dědictví po Msgre. Antonínu Čechovi byla založena v Libochovicích nadace Nadace „Řemeslnického mistra Anny Čechové“ více viz LN - Nadace a Libochovice díl IX.



Osobnosti Libochovic - Emerich Václav Petřík


Narozen 3. října 1727, Libochovice, zemřel 22. 8. 1798 Praha
Český violoncellista a hudební skladatel a ředitel kůru při Strahovském klášteře.
Emerich Václav Petřík byl český violoncellista, varhaník a hudební skladatel. Počátky jeho hry na violoncello byly v Libochovicích, kde se učil nejdříve u městského varhaníka a ředitele kůru kostela Všech svatých Václava Kožíška (Kaubek: Dne 31. prosince 1716 propuštěn jest syndikus František Gebhard a zvolen za syndika Vácslav Kožíšek. Jan Vácslav Kožíšek, měšťan, radní a kantor, byl raněn mrtvicí, a zemřel dne 4. září 1758 s generalní absolucí. V matrice je připsáno: Requiescat in s. pace, vir omni laude diguissimus. - Ať odpočívá ve svatém pokoji, muž vší chvály nejhodnější. Pohřben byl na hřbitově u Všech Svatých). Emerich Václav Petřík ve svém studiu hudby dále pokračoval v Praze, nejprve u koncertního mistra Morzinské kapely Potze a poté u jednoho nejvyhledávanějších hudebních pedagogů v Praze Franze Josepha Wernera, kde se také seznámil se svými spolužáky violoncellisty Josefem Fialou, Antonínem Kraftem a Josefem Rejchou, kteří svým odchodem do ciziny a vazbami na osobnosti typu Wolfganga Amadea nebo Josepha Haydna se podíleli na vývoji evropské hudby v nejlepším smyslu slova. Brzy se díky svému nadání stává jedním z nejlepších violoncellistů v Praze a byl znám i jako skladatel a varhaník. Také sborovému zpěvu se nevyhýbal, nejprve zpíval jako altista v chrámu sv. Mikuláše na Malé straně. Časem se stává ředitelem kůru u sv. Benedikta a od roku 1756 také ředitelem kůru při Strahovském klášteře. Napsal několik sonát a variací pro violoncello. Zemřel 22. srpna 1798 v Praze. Jeho syn zřejmě byl hospodářem Strahovského kláštera (Emerich Petřík), a jeho zájem nebyla hudba, ale botanika. První zmínka o výskytu Kandíku na svazích Medníka pochází z roku 1828, kdy zde Emerich Petřík tuto rostlinu objevil. V té době rostlina hojně porůstala stanoviště na obou vrcholech Medníku. Odhaduje se, že ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století čítala zdejší populace Kandíku několik milionu.

Osobnosti Libochovic - Václav Bartoloměj Scharhan (Šarhan)



Narozen 14. 8. 1773 Libochovice -  zemřel ?
Výtvarný umělec, malíř. Působil jako malíř fresek a divadelních dekorací v Praze a ve Vídni. Patrně jeho otec (děda), Šimon Šarhan kupuje 7.7.1716 pozemek po domu čp.81. (Tento dům stál za dnešním Pivovarem na Záměstí, domy 130 a 152, které se od něj oddělily byly v bývalé Pivovarní uličce. Dnes tento komplex domů neexistuje) Další informace nejsou známy.

Libochovice včera a dnes – neuskutečněné projekty



Vážení čtenáři, v měsíci srpnu jsem pro vás připravil pouze včera, dnes není, protože uvedené projekty se nerealizovaly, pouze veřejné záchodky pod kostelem vydržely necelé tři roky.
Jako první neuskutečněný projekt bych chtěl uvést kašnu s malou vodní fontánkou. Tuto kašnu plánovalo tehdy ještě velice aktivní vedení MNV někdy okolo roku 1953, kdy byl předsedou MNV pan Rudolf Kutlvašr. Mělo být protiváhou tehdy silně zatracovaných katolických plastik, konkrétně Mariánského sloupu. Měla stát někde v místech, kde byla původně socha TGM (což pro tu dobu také nebyl dobrý vzor)  a ještě předtím socha sv.Rocha, tedy před hotelem Černý orel. Kašna měla být dvouvanová, kulatá, obě nádržky vyloženy zelenou keramikou a nad tím vším socha zřejmě pracující ženy při večerním mytí. Návrh kašny byl zadán Karlu Zentnerovi, ale bohužel realizace díla jsme se nedočkali.

Další projekt byly veřejné záchodky u tehdejší okresní silnice vedoucí na původní železný most. Ono vůbec to bylo s veřejnými záchodky v Libochovicích všelijaké, bylo a je, i když nyní již snad tento zdánlivě malý, ale pro člověka někdy obrovský problém bude vyřešen. Záchodky se stěhovaly různě. V roce 1928 žádá „Spolek pro ochranu domoviny“ Městskou radu na nutnost zřízení veřejných záchodků, neboť jak jeho předseda Rublič zdůrazňuje „Je třeba upozornit na nutnost zřízení příležitosti ke konání potřeby pasantů pod kostelem u panské vodárny. Znečišťování tamních rohů a koutů hanobí město, které jinak jde kulturně vpřed“ Nejprve tedy nebyly vůbec, poté byly chvíli na Radnici, později také pod zámeckou zdí u okresní silnice (na toto umístění si stěžoval hrabě Herberstein). Všimněte si prosím někdy takového vykousnutí zámecké zdi vedle vrat směrem od kostela, tak tam byly záchodky. Potom byly zase nikde. V době po roce 1945, když si pracující lid začal stěžovat na ukrutný zápach ve městě, protože kupříkladu v průjezdu čp.50, kde byla jednu dobu část učňovské školy, to vypadalo jako v latríně, ve fortně to samé a i Městský park byl důkladně pohnojen, takže na řadě byl Zámecký park (Tehdy přejmenovaný na „Stalingradské sady“). V roce 1947 je konečně projednávána výstavba nových záchodků v objektu MNV (návrh byl na poště), ale ze stavby sešlo. Až v roce 1956 se objevuje zmínka o tom, že MNV v rámci „Akce veřejný záchodek“ vybuduje veřejné záchodky v Purkrabské uličce (Za dnešním domem čp.3) vchod z Purkrabské uličky. Tehdy sem zase s oblibou chodili pasažéři z autobusového nádraží, které v té době bylo na náměstí. Zajímavá je však poznámka v žádosti o stavbu „Na vyhlédnutém místě byl již před lety záchod, jedná se tedy o uvedení do původního stavu“. Zajímavý je také původ peněz na tuto stavbu, byly přesunuty z položky stavby Urnového háje, která byla tím pádem odložena, hold lidská potřeba, je lidská potřeba, nelze odložit, zpopelnění ano. Zprovoznění nastalo v roce 1957. Na tomto místě setrvaly až do devadesátých let minulého století, kdy byly přesunuty do rohu bývalého zámeckého statku u autobusového nádraží.
Ale věnujme se záchodkům pod zámkem. Bylo zadáno výběrové řízení, někdy koncem roku 1931. Sešly se asi čtyři návrhy. Nejhonosnější byl návrh uvedený na obrázku,


 ale nakonec se přistoupilo, k lacinější verzi.

 Jak je vidno jednalo se o prostý pisoár. Otázkou je kam chodily dámy? Kolaudace tohoto „Veřejného záchodku“ byla 6.prosince 1932, ale jeho provoz vydržel pouze do stavby nového mostu do 2.10.1935, kdy začala příprava staveniště. Zajímavé je také zdůvodnění zrušení tohoto domečku, v dopise z Herbersteinské kanceláře městu se uvádí: „Pod rampou, která se právě naváží, připadne toto místo Velkostatku a proto žádáme, aby pisoár postavený v roce 1932 byl odstraněn. A postaven v Městském parku na krytém místě, aby zápachem nebyl znečišťován vzduch v okolí, tak jako dosud.“