Bylo nebylo. Za časů feudálů, kdysi dávno, si nenechal jeden hrabě vymluvit takovou velikášskou myšlenku. Postavit zámek. Ale protože mu sudičky přály, jeho přání se splnilo. A když tedy dospěl, dal si povolat z celé země ty nejlepší stavitele, aby si mohl vybrat. Jeho volba padla na jistého vlašského stavitele a od toho si ten zámek nechal postavit. A že to byl zámek moc pěkný. Slovo dalo slovo a pan hrabě nechal také povolat různé fajnšmekry na umění a různé zahradníky, a ti toto dílo nakonec vyšperkovali k takové kráse, že se tam jezdili dívat lidi ze širokého okolí, ba i z cizích zemí. Když se pan hrabě se odebral za svými předky, předal stavbu dalším potomkům a ty pak dalším a dalším a zámek byl stále krásnější a krásnější. Tak by to možná šlo navěky, kdyby se neobjevil zlý černokněžník a nezačaroval zámek. Kouzlo to bylo mocné, kouzelník totiž zámek předal lidu. A od té doby dílo pana hraběte chátrá a chátrá. Nikdo nevezme zednickou lžíci, tesařskou sekerečku, ba ani pořádný rýč a sazeničky. Ptáte se proč? No protože patří lidu a nemá hraběte. Zámek si chátrá podle svého, už ani neposlouchá lid, jemuž byl předán. A jak zlomit milé děti to strašné kouzlo? Nevim, možná se nezlomí a zámek se rozsype i s ostatními stavbičkami a zahrada zaroste lebedou, leda snad že by se objevil švarný princ na bílém koni, ale nevím, nevím, není princezny kterou by mohl políbit. A tak milé děti dobrou noc, a nechte zámek dále chátrat.
Zámek Libochovice dnes:
