Ach bože, kde ty zlaté plesové časy jsou. Jejich sezóna začínala vždy hned z kraje ledna, a bylo někdy obtížné, pro spolky, získat termín. Ale kdeže jsou časy tanečních rejů za rytmů Letkisu, Jivu, rock-end-rollu, bujných dechovek a tichých blues s polohou tvář na tvář, a to zvláště po půlnoci. Ovšem jak šel čas i ta melodie se měnila, odešla Babička, která nás naučila Charleston, asi zůstala někde Tam za vodou v rákosí, i ta Láska nebeská se později vydala po Schodech do nebe, aby příští rok nám ukázala Cestu rájem. Sova už tolik nehouká svoje hů a hů, a Noc asi už není krásná, ani tichá a vůbec Kdo to byl? Cikán, černý cikán, dnes už bohužel taky ne, pouze Rom. Pak přišla kapela s buřinkami a bez kapelníka a ABBA zavalila taneční plochu Babylonem.
Jak jsme my, mladší účastníci, pomalu přebírali žezlo plesů po rodičích, měnili se s dobou nejen taneční písně, ale i samotné tance. Je to tak. Když jsem si koncem 70 let myslel, v jaké jsem dobré kondici, a když mi při pěkných kreacích rokenrolu uprostřed rozdováděného parketu jeden mladík řekl, „Nechtěl by jste se uklidnit pane?“, pochopil jsem, že nastupuje nová doba kolových tanců a mávání rukama a i při těch nejrychlejších rytmech je v módě jen volné pohupování v bocích. Škoda, přeškoda. Kdopak dnes umí ten krásný Waltz ve všech jeho podobách?
Pokud si pamatuji i vývoj plesové módy přeplul v Libochovicích svým vrcholem, zvláště u libochovických dam. Zpočátku, tak jak se na manželky funkcionářů slušelo, nastala éra jednoduchých modelů halenka, sukně a účes pracující ženy. Ale jak šel historický vývoj stále dál a dál a vpřed, doba se uvolňovala. A také tím, jak nastával přísun módních časopisů ze západu, tak také nepokulhávala ani paní libochovická móda. Skutečný vrchol plesových sezón představovala doba na přelomu 60 a 70 let, kdy ženy inspirované módními časopisy a lácí za látky, reprezentovali skutečnou krásu na plesích. Málo kdo si troufl za jednu sezónu vyjít v jedněch šatech. Avšak jak se doba lomila do dnešních dob, toalety dam se zjednodušovali a zjednodušovali, tak jak ceny stoupaly a stoupaly. Bohužel s tím vším klesalo i kulturní sebeuvědomování. My tanečníci, jsme to měli v podstatě jednodušší. V mládí nám stačili šaty z tanečních a s nimi jsme protloukli většinu sezón. Inu někteří z nás vyrostli, ať tak nebo tak, a tak i šatník jsme obměnili za oblek svatební.
I v nápojích bývalo vidět jak se mění obraz doby, od složitějších a jednodruhových vín přes Pražské výběry a Sklepmistry opět k těm jednodruhovým. Jen to pivo zůstává, ať je doba jakákoliv. Jo to byla zlatá doba výdělků hospodských a příjmů do spolkových pokladen. Byť ceny vstupů byly vcelku mírné, o to více lidí utrácelo, tak se stávalo, že známý sál u Třech lip se dokázal za tříměsíční sezónu sobotu co sobotu naplnit téměř k prasknutí. Později, při nepracovních sobotách se kolikrát ples konal i v pátek. Stará parketová podlaha se pěkně v rytmu letkisu pohupovala, dozorující hasič pan Komeda, v rohu sálu podupával do rytmu, v ruce svůj půllitřík a kapely vyhrávaly hity doby. A páni kapelníci to byly vytížení pánové, pan Havránek a jeho Melody Boys, pan učitel Milan Elman se svou kapelou Elmex a konečně i pan Vinš a jeho Vinšovanka. Různá období, různé žánry, ale nutno uznat, hráli všichni na úrovni. Dobře organizovány a výzdobou oplývající bývaly plesy Scény, Zahrádkářů a Sportovních klubů, včetně Maškarních plesů. Bohatá tombola Mysliveckého a Sklářského plesu, to se dnes již nevidí. Plesy v 60 a 70 letech byly skutečně samostatným fenoménem. A to se již v těchto skalních dobách navíc objevovaly jako první vlaštovky odpolední nedělní čaje a Mevra, zvláště po roce 1967, kdy začaly vznikat bítové kapely. Mevrům v Libochovicích vládla kapela pana Melichara – Taunus. Postupem času se z těchto záležitostí sice staly alkoholické dýchánky, ale i to svým vývojem v 80 letech přerostlo do počátku dnešních diskoték. Nic proti nim, ale kdo jsme poznali (teď jsem asi skutečně sentimentální) melodickou dobu písniček zlatých 60let, nemůžeme si na ně nějak zvyknout. Ale já už slyším dnešní mládež jak mi odpovídá: „Běž do skal starče“. Ano, mají pravdu, je to tak, doba je vždy taková jaká je. Jen je vskutku škoda té pospolitosti plesových přátelství a lehkých pohybů našich mladých nohou na narvaném sále. A vůbec, v přestavěných Třech lípách zmizeli nejen fronty před dámskými WC, bohužel zmizel i usmívající se pan Mošnička vykukující z okénka bufetu na malém sále, no jiný bufet, jiná doba, jiné ceny. Já vím, netřeba připomínat, uspořádání plesu v dnešní době chce skutečně spoustu odvahy, práce a nemalou finanční základnu, ale stejně, je jich málo. Ale je to i tím, že jsme nějak zpohodlněli, zlenivěli a divoký rej by možná, vedl i zvýšenému počtu výjezdů pohotovosti, ano je to tím vypěstovaným pohodlíčkem, ale to je bohužel v kultuře všeobecný jev.
