Nález popelu terezínských vězňů na Richardu
Jaromír FialaStává se často, že okresnímu vlastivědnému muzeu bývá hlášen nález pravěkého hrobu. Je totiž známo, že takových hrobů je na území okresu snad statisíce. Jejich stáří se pohybuje od několika set až do několika tisíc roku. Skutečnou výjimkou byl nález hrobu staršího málo přes dvacet let. Je otřesným dokladem ze současné historie, z období nacistické hrůzovlády u nás v létech 1938-1945.
Dne 17. ledna 1958 byli vyzváni pracovníci litoměřického muzea k účasti při ověřování hlášeného nálezu popela z lidských hostí na území bývalého koncentračního tábora RICHARD v Litoměřicích. Vzhledem k hlášenému neobvyklému nálezu se vyzbrojil J. Fiala a J. Jedlička fotoaparátem, měřícím pásmem, busolou a dalšími potřebami, v podobných ~ případech užívanými. Na místě nálezu uprostřed řídkého, rozjezděného bláta stál pojízdný lžícový bagr, zčásti rozmontovaný, a před ním rozrytá stěna nasypané zeminy, jež byla odvážena k vybudování nové železniční trati v Litoměřicích. Bagrista sdělil, že při odebírání poslední spodní vrstvy navážky zabrala lžíce bagru do původního terénu, narazila na velký skrytý balvan a prudkým nečekaným přetížením praskla jedna osa kladkového zařízení bagru. Nakládání na auta bylo pro poruchu přerušeno. Bagrista Jaroslav Svoboda si při demontáži stroje všiml jednak nezvyklého zabarvení a zrnitosti vodorovné vrstvy v bagrované stěně, jednak vyčnívající malé bedničky. Při podrobnější zvídavé prohlídce, když promnul světlešedou hmotu v prstech, poznal, že jde o popel z lidských kostí. Byl totiž předem místními lidmi upozorněn, že v navážce mohou být pozůstatky ubitých vězňů ze zdejšího koncentračního tábora. Nález neprodleně hlásil místnímu velitelství Veřejné bezpečnosti.
Vyzvaní účastníci potvrdili, že skutečně jde o popel z velkého množství lidských kosti. Bednička byla vlastně urna z tenkých prkýnek měkkého dřeva s vypáleným nápisem:
NATHAN KUSZNIER
11. 12. 1891 - 26. 10. 1942.
3212
Urna má rozměry 20x10x22 cm. Byla nalezena rozpadlá, ale úplná, a dala se později po pozvolném vysušení rekonstruovat. O navážce bylo již dříve známo, že vznikla vyvážením odpadu kamene při rozšiřování podzemních prostorů pro budovanou zbrojní podzemní továrnu. Byla na území obrovského staveniště, ohrazeného v jeden celek i s koncentračním táborem. Továrna měla krycí jméno RICHARD. Tak je dnes nazýván tento koncentrační tábor, přestože nacisty byl označován jako SS Arbeitskommando B 5 Lovosice. Pro tento koncentrační tábor bylo též postaveno krematorium se dvěma pecemi, a proto bylo tehdy samozřejmé, že nalezený popel byl spojován s jeho provozem. V té době již byly zapomenuty výsledky vyšetřování a zjišťování údajů o Richardu u žid. KT v Terezině z r. 1945-48, protokoly založeny, bývali vězňové, většinou cizinci, nedostižní a dělníci, zaměstnanci litoměřických stavebních firem, pokud byli známi, o popelu nic nevěděli. Ti, kteří vypovídali, vyslovovali jenom svoje domněnky, někteří uváděli nereálná čísla a neověřené údaje. To všechno bylo poctivě a svědomitě příslušníky Veřejné bezpečnosti zapisováno. Dotazovaný W. Rubinstein, správce krematoria v Terezíně se vyjádřil, že popel nemůže pocházet z terezínského krematoria, protože je příliš hrubého zrnění. Byly vysloveny i domněnky, že popel byl dovezen z Flossenbürgu, jehož pobočkou byl koncentrační tábor RICHARD.
Po bezvýsledném vyšetřování byly učiněny přípravy k vyzvednutí popela a k jeho pietnímu uložení. Popel byl odkryt a 9. června byl za přítomnosti antropologů Dra. Vojtěcha Fettera a Dra. Karla Hajniše, promovaného biologa, dále Jaroslava Volejníka, pracovníka sekretariátu ÚV SPB v Praze, a tří příslušníků VB prohlížen a ukládán do rakví. V popelu bylo nalezeno mnoho rezavých hřebíků, několik kousků motouzu, zbytky lepenkových krabic, přes 30 zubních protéz nejrůznějších druhů, neporušené urny, z nichž jedna byla dřevěná, jedna ze železného plechu a jedna z plechu zinkového. Urny z papírové lepenky pro nadměrnou vlhkost a malou soudržnost nebyly vzaty do úschovy. Podle výroků odborníků antropologů bylo bezesporně zjištěno, že jde o lidské kosti, převážně o dospělé jedince, mezi nimi i o ženy. Dětské kosti prokazatelně nalezeny nebyly. Byl vypracován seznam zubních můstků, umělých zubů a dalších drobností v popelu nalezených. Vybírání popela prováděli zaměstnanci pohřební služby v Litoměřicich. Pracovníci muzea přizváni nebyli, což považujeme za chybu, protože by se muzejními metodami daly rozluštit i nečitelné nápisy na papírových lepenkových urnách, neměly být zničeny. Zachovalé urny byly zpočátku uloženy u hrobníka, později na MěstNV v Litoměřicích, odkud byly předány do muzea a odtud v roce 1962 Památníku národního utrpení v Terezíně, kde jsou nyní vystaveny v muzeu. Zubní protézy jsou v současné době uloženy v trezoru MěNV v Terezíně.
Na základě jimi změřené kubatury vyjádřili jmenovaní antropologové mínění, že sem byl vyvezen popel asi 3000 jedinců. Později byl pietně pohřben na Národním hřbitově v Terezíně. Novinářské zprávy uváděly počet 4000 osob, a tak byl označován i společný hrob, kam byl popel uložen. Na uchovaných urnách jsou dobře čitelné osobní údaje.
1. Erna Grosser 23. 6. 1872 - 4. 10. 19.12
2. Josefa Heller 12. 3. 1872 - 15. 9. 1942 No 1768
3. Alois Koref - 12. 10. 1942 Transp. AA p. 607
4. Marcel Kettner AA r. 1821
5. Hugo Fuchs 3599
6. Herm. Mayer 21. Nov. 1864 - 3 akt. 1942
7. Anna Stiassny 27. 9. 1869 - 6. 11. 1942 4035
Již sama jména napovídají, že jde vesměs o židy. Proto pracovníci PNU, aby měli pokud možno přesnou evidenci pohřbených na Národním hřbitově, začali pátrat po původu popela a osob, jejichž jména jsou na urnách uvedena. Byla to záležitost celkem jednoduchá, vzhledem k základním znalostem o bývalém koncentračním táboru pro židy v Terezíně. Existují seznamy deportovaných židů do Terezína, zemřelých v Terezíně a transportovaných z Terezína. Seznamy jsou uloženy v Ústředním státním archivu v Praze, Státním židovském muzeu v Praze a úřadovně Rady židovských náboženských obcí v zemích Českýcl1. Podle seznamů se dalo snadno zjistit, že
Nathan Kusznie pochází z Prahy I, Jakubská ulice,
Ema Grosser odešla transportem Ae 570 z Brna 27. 3. 1942,
Josefine Heller odešla transportem z Velvar 22. 2. 1942,
Alois Koref odešel transportem z Prahy 13. 7. 1942,
Marcel Kettner, nar. 6. 2. 1858, zemř. 11. 10 1942 transport z Prahy,
Hugo Fuchs (Fusch) se v seznamech nenachází,
Hermine Mayer odešla transportem z Frankfurtu n. M.,
Anna Stiassny odešla transportem z Brna 31. 3. 1942,
Sylva Fried 31. 3. 1926 - 11. 10. 1942 odešla transportem z Prahy.
I když jsou u některých jmen na urnách malé odchylky v osobních údajích, je nesporné, že všichni zemřeli jako vězňové v Terezíně a všichni v podzimu r. 1942. Byli zpopelněni mezi prvními po zahájení provozu terezínského krematoria. Provoz byl zahájen 7. září a během září bylo zpopelněno 569 osob, v říjnu 2844 osob, listopadu 2182 osob a prosinci 2471 osob.
Veliká úmrtnost postihovala převážně velmi staré vězně.
Při studiu spisů Mimořádného lidového soudu v Litoměřicích, uložených ve Státním archivu Severočeského kraje, byly nalezeny další doklady, i když nepřímé, ale věrohodné, které potvrdily vyslovenou domněnku o původu nalezeného popela. Musíme si všimnout jiné události, abychom se dostali ke zprávě o popelu staršího data, než je nález sám.
V terezínském koncentračním táboře pro židy, nacisty nazývaným vznešeně "Ghetto", bylo vězněno několik malířů výtvarníků i s rodinami. Tito malíři neměli zákaz malování, a proto této možnosti podle svého pracovního elánu využívali. Postupem doby, jak poznávali, začali ve svých dílech neskrytě zobrazovat skutečný život vězňů. Tím se provinili proti psanému i nepsanému nacistickému řádu tábora a vedení, když si ověřilo obsah jejich tvorby, poslalo je za trest i s rodinami do věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Tam byli na podzim r. 1944 vězněni v cele č. 38 na IV. dvoře, B. Fritta, L. Haas, O. Ungar a Bloch. Koncem října bylo do protější cely č. 37 umístěno 20 mužů - židů z "ghetta" se kterými se manželka L. Haase dorozumívala pomocí abecedy hluchoněmých a postupně se dovídala, že byli jako zdatní a těžké práce schopní určeni do transportu z Terezína. Byli umístěni v posledním vagóně vlaku. Ten byl Bohušovicích n. o. odpojen a skupina dvaceti židů byla oklikou a ,tajně odvedena do Malé pevnosti. Dostávali tam nezvyklé množství jídla, ve dne spali, nesměli vycházet z cely, nesměli se s nikým stýkat a večer byli odváděni na práci. Pro nacistické vedení tábora to byla práce velmi důležitá. Do Terezína byla hlášena návštěva a komise Mezinárodního Červeného kříže, a proto bylo nutné zahlazení všech stop veliké úmrtnosti vězňů. (Zemřela zde přibližně jedna čtvrtina vězňů.)
V tzv. "kolumbáriu" bylo uloženo asi 24 tisíc uren, jejichž likvidace začala tak, že vězněné ženy a děti je vynášely do připraveného valníku a večer je uvedených 20 vězňů muselo ničit. První valník byl odvezen do Litoměřic na území koncentračního tábora "SS Arbeitslager Leitmeritz B5", dnes nazývaného "RICHARD". Pomocí abecedy a posunků sdělovali paní Emě Haasové, že museli v rozbahněném terénu vytlačit uvízlý traktor i s vlečňákem a byli přitom biti. Potom vysypávali popel z uren do připravené jámy a museli papírové urny pálit. Protože odvážením popela až na Richard by byla likvidace příliš zdlouhavá, byly ostatní urny odváženy k řece Ohři, popel vysypáván do vody a papírové i dřevěné urny páleny. Při jednom pálení byl vyhlášen letecký poplach a vězňové museli oheň udupávat a hasit holýma rukama. Druhý den ukazovali paní Haasové popálené ruce. Podle tohoto zjištění není správný údaj, uvedený na bronz. desce v místech, kde byl popel vysypáván do řeky. Je uvedeno 25000 uren, aČ správnější by bylo 21000. Tolik totiž bylo vhozeno do řeky.
Asi po třech týdnech, kdy likvidaci uren dokončili, byli židovští vězňové z cely číslo 37 postupně odváděni a mizeli beze stopy. Zůstaly po nich podpisy na stěnách a pohozené jídlo v koutech cely. Krátce po nich byli zde ubytováni Angličané, kteří sdělili paní Haasové jména podepsaných, z nichž si zapamatovala a soudu sdělila jména: Egon Sachs, Margulius, Oskar Fuchs, .Jakub Glasser, Josef Hochmann, Iček Klement, Fischgrund, inženýr Schick, Albert Weis a Siissmann.
Podrobnějším studiem spisů Mimořádného lidového soudu v Litoměřicích byly zjištěny další a konkrétnější údaje o průběhu zde popisované tajné akce. Podle výpovědí příslušníků SS Heindla, Scholze a dalších probíhala akce celkem shodně s líčením svědkně Haasové a její výpovědi se dají upřesnit o některé neznámé detaily.
Tehdy se počítalo s přiblížením fronty až k Terezínu. Aby nepadl usvědčující materiál o činnosti v ,,ghettu" do rukou postupujících armád, bylo nařízeno zničení uren. Kdo nařízení vydal se zjistit nepodařilo. Jednoho dne rozkázal velitel Rahm všem příslušníkům SS a SD, aby byli večer v pohotovosti. Večer se museli dostavit do tzv. "Kameradschaftsheimu" (dnešní Parkhotel), kde je velitel poučilo tom, že v následujících nocích budou ničeny všechny urny s popelem zemřelých věžňů, uložené v kolumbáriu. Zdůraznil, že se jedná o věc tajnou, při níž nemůže použít služeb českých četníků. O věci nesmějí vědět ani židé. Nikdo nesmí mít ani tušení, že SS a DS jsou určeni jako strážní. Řekl tehdy, že na popel je již připravena jáma v blízkosti koncentračního tábora v Litoměřicích, kam bude popel vysypáván a zavezen 12 m vysokou vrstvou odpadu. Práce bude provádět zvláštní komando 20 židů, které je již uvězněno v Malé pevnosti a že pro ně již jel Heindl s Müllerem.
Podle výpovědi svědků - bývalých vězňů - bylo oněch 20 statných mužů vybráno z posledního transportu, odjíždějícího 28. října r. 1944. Vlaková souprava uzavřených ná-kladních vozu stála připravena před "Hamburkými kasárnami" a do nich byli surovým způsobem hnáni vězňové, určení k deportaci. Na konci soupravy byl vagón, označený písmenem U. Při nastupování byli zcela nahodile vybíráni někteří muži. Většinou byli odtrženi od rodin a museli bez zavazadel nastoupit do tohoto vagónu. Výběr prováděl velitel Rahm a Heindl. Ženy, které žádaly, aby jejich muž nebyl odváděn, byly hrubě odbývány a některé ztýrány.
Urnami naložené vlečné vozy byly přikryto plachtou a odvezeny před "Kameradscbaftheim". Večer za tmy odjeli všichni, stráže SS a SD i 20 vězňů do Litoměřic. Vysypání popela a pálení uren končilo až před úsvitem. Podle mínění SS Scholze bylo zde zničeno asi 3000 uren. Vzhledem k tomu, že bylo do Litoměřic daleko a na území koncentračního tábora byla téměř nesjízdná cesta, bylo pravděpodobně Rahmem samým určeno, že ostatní urny budou ničeny jiným způsobem. Tak byl popel sypán do řeky Ohře, což trvalo 3-4 noci, opět za přítomnosti stráží SS a SD.
Po zlikvidování popele musela skupina 20 mužů exhumovat těla 16 osob, popravených oběšením a pohřbených u "Sudetských kasáren". Tito mrtví byli potom rovněž zpopelněni v krematoriu.
Vyslýchaní příslušníci SS a SD připouštěli, že oněch 20 mužů bylo zlikvidováno v Malé pevnosti, protože se nikdo neměl dovědět o jejich poslední práci. O jejich likvidaci se mluvilo mezi nacistickým personálem v Malé pevnosti i v "ghettu".
O 20 uvedených vězních vyprávěl bývalý vězeň a písař Malé pevnosti Mirko Charvát jen to, že nebyli zapsáni ve stavu vězňů, nebyli stravováni z vězeňské kuchyně, měli zakázaný styk s okolím a ani kápo IV. dvora nevěděl, kdo jsou a jakou práci v noci vykonávají.
Podle uvedených pramenů považujeme původ popela za prokázaný. Podle údajů, uchovaných na urnách, usuzujeme, že při vyvážení uren z kolumbaria bylo začato u těch prvních, nejstarších, takže na Národním hřbitově je pohřben popel prvních 3 000 zpopelněných a dalších zpopelněných až do podzimu r. 1944, jejichž popel leží na dně řeky Ohře a byl proudem zanesen až do řeky Labe.
Prameny:
Spisy Krajské správy ministerstva vnitra, kraj. velitelství Veřejné bezpečnosti v Ústí n. L.
Spisy Mimořádného lidového soudu v Litoměřicích z fondů Státního archivu v Litoměřicích. Sbírky Památníku národního utrpení v Terezině.
