Ač se to nezdá,
tak plocha na niž je dnes tento dům vystavěn a to v typickém
slohu socialistického funkcionalismu, sloužila již od roku 1700
veřejně prospěšným účelům. V tomto roce byl totiž knížetem
Leopoldem s povolením Pražských úředníků (11. března 1700) na
základě závěti knížete Gundakara postaven tzv Panský špitál
na místě, kde dříve stával dům zvaný Zahalkovský a kovárna,
oba domy tenkrát v majetku Jana Tayzíka. Pozemek kupovala Nadace
Panského špitálu a správu špitálu vedl hraběcí úřad.
Stavitelem byl Jan Jiří Lechleithner, měšťan Budyňský. Špitál
byl barokní, přízemní, podkovovitého půdorysu, s obdélnými
okny a portálem a se středním rizalitem oválného vestibulu,
krytého trámovým stropem. Tato unikátní stavba (V republice byly
jen dva takto postavené domy) byla pro svoji jedinečnost památkově
chráněna, avšak MNV toho nijak nedbal a přes námitky
ministerstva kultury došlo v roce 1960 ke zbourání, byť byl
památkově chráněnou budovou (stejný osud jako Synagoga).
Materiál byl použit k výstavbě domů "Stavebního
bytového družstva občanů Libochovic" - předseda PhMr.
Václav Kyslík – V Poděbradově a Jeronýmově ulici. Celou
tuto situaci a historii špitálu jsem již popsal v sériích článků
o budovách v Libochovicích.
Jak to tedy bylo s
tímto místem a využitím k veřejně prospěšným účelům?
Špitál, to je jasně daná veřejně prospěšná instituce. Od
roku 1890 byl používán jako Hraběcí chudobinec. V roce 1945
to byl tábor, ubytování, pro německé pracovní síly, poté byl
městem vyvlastněn. Po roce 1945 již v majetku města sloužil
jako sběrna papíru a později byl obýván Rumunskými dělníky s
rodinami. Díky zanedbané péči se dostal do dezolátního stavu.
Zde je možno konstatovat zase využití pro veřejnost. Po zbourání
špitálu je v září 1960 na místě špitálu vytvořen parčík,
který také nebyl zrovna půvabný. Mimo laviček jej zdobilo
několik drátěných konstrukcí připomínající vedoucí sílu
Strany. Město dostalo za povinnost alespoň zachovat jižní zeď,
která byla dříve součástí městské hranice.
V roce 1971, v
květnu, je předložen městu Jednotou plán na výstavbu obchodního
domu na místě zmíněného parčíku. V původním plánu podle
zápisů byl i odkup několika sousedních parcel (jakých?) a po
zbourání staveb vytvoření snad i parkoviště. K tomu však
nedošlo. Slavnostní otevření Nákupního střediska v roce 1979
bylo součástí poutě (otevřeno 10.8.1979). Investorem byla
Jednota Roudnice, dodavatelem Okrasní stavební podnik Litoměřice.
V přízemí byla prodejna potravin, cukrárna a v patře prodejna
textilu, látek, koberců a prádla. Celá stavba přišla včetně
vnitřního zařízení na 4 miliony korun. Vedoucí v oddělení
potravin byla paní Jungwirthová a v oddělení textilu paní
Víznerová.
Dnes jsou v přízemí
obchody a v patře Diskoklub. Takže když se na tím zamyslíte,
tak tato plocha již přes 300 let skutečně slouží k veřejně
prospěšným účelům.
Žádné komentáře:
Okomentovat