Při jižním okraji českého středohoří se rozkládá starobylé
městečko Třebenice. Opřená o svahy kopců hledí do kraje přes koruny
nespočetných ovocných stromů. Jak předsunutá stráž, strmá Bílá a černá věž
pověstmi opředeného Hazmburku. Od nepaměti vábí snílky, básníky i výtvarníky.
Učitelský pomocník na třebenické škole o tom se zaujetím vyprávěl dětem, že ani
nedutaly. Sám žil jako kůl v plotě, opuštěný a chudý. Snil o lepším životě, ale
den co den se probouzel do syrové
skutečnosti. S hladem usínal a s hladem také vstával. Jednou zůstal přes
noc u libochovického pana řídícího a řeč
se brzy stočila i na slavný rod Zajíců z Hazmburka. Říká se prý mezi
lidmi, že každoročně v nocích jarního slunovratu prochází zříceninami Hazmburku
Bílá paní. Hlavu má hluboce skloněnou, tvář bledou a z hrudi jí vycházejí těžké
vzdechy, jež se nesou v noci do kraje. Je to paní Kateřina, poslední svého
měšťanského rodu, které připadl věčný úkol - bloudit po místech dřívější
radosti a slávy a oplakávat smutný osud rodu Zajíců. Za každým vzdechem jí z
očí skane slza a mění se hned v kapky rudé krve, tak podobné zdejším
drahokamům. Slza po slze zapadá do rozvalin hradu a všude tam, kde zapadly slzy
bolesti, kvítky hvozdíků rozevřou krvavé plátky vstříc teplu a životu. Třebenický pomocník byl vyprávěním
tak uchvácen, že si ráno přivstal vystoupil na vrcholek Hazmburku, Sotva tam
vystoupil, začervenaly se v kapičkách rosy kvítky rudých hvozdíků. Ve své
světničce pak večer usnul a ve snách mu zjevila Bílá paní: "Je mi tě líto
pro tvoji chudobu, pomohu ti. Než udeří půlnoc, jdi na Hazmburk a vstup do
starých sklepení. Tam najdeš pomoc. Ale to ti říkám, až půjdeš tam a až se
budeš vracet, neohlížej se!" Pomocník se probudil a poslouchal roh
ponocného. Když dopočítal jedenáctého zatroubení, vyskočil a pospíchal na
Hazmburk..Běžel silnicí ke Klapýmu sotva dechu popadal. Křivolakými schody pak
sestoupil do nejhlubšího sklepení. Sotva ušel pár kroků, zaleskla se před ním
hromada zlata, osvícená bledými měsíčními paprsky. Shýbl se a již chtěl plnit
kapsy tímto bohatstvím, ale lituje, že nemá u sebe žádný vak. V tom zaslechl
hrčení kočáru. Zapomněl na varování Bílé paní, ohlédl se a spatřil překrásné spřežení
koní. Kočár se leskl překrásným vykládáním a livrejovaný kočí třímal v rukou
opratě. V kočáře spatřil pana vrchního, který na něj upíral přísný pohled.
Pomocník se zalekl vrchnosti, hluboce se uklonil a najednou se ocitl ve svém
chudém pokoji. V tu chvíli zakokrhal první kohout. Vyhlédl z okna a spatřil
měsíc skrytý za kostelní věží.
Zdaleka poutá bájný Hazmburk svými věžemi. Kdo vystoupí na
vrchol a spatří rozvaliny kdysi nedobytných hradeb i pukliny, jimiž sporé
světlo proniká do podzemí. Není tu zlata ani Bílé paní ani kočáru. Jen rudé
květy hvozdíku zůstaly jako němý svědek dob, jež dávno čas odvál.
Žádné komentáře:
Okomentovat