středa 16. března 2016

Procházka Libochovicemi a okolím za poznáním, část první


V této sérii článků bych se chtěl věnovat drobným sakrálním památkám v okolí, možností spojit návštěvu těchto památek s příjemnou procházkou a v neposlední řadě se budu věnovat i větším stavbám, jak civilním tak církevním, podle toho jak jsou pro mne zajímavé a jaká je možnost jejich návštěvy, a dále i veřejným prostorám, které byly a jsou pro město a okolí důležité, nebo zvláštní.
Dnes se dá říci, že drobná sakrální architektura, skulptury a jiné historické objekty, jsou již nedílnou součástí naší krajiny. Každý kříž, kaple, či boží muka je jedinečnou ukázkou lidské tvořivosti. Jako němí svědkové tu stojí nehnutě na svém místě, sledují lidské počínání a některé i přetrvávají nepřízeň režimů. Tyto památky vznikaly v minulosti z nejrůznějších důvodů. Stavěly se většinou u silnic,  polních a lesních cest nebo poutních tras, vyjadřovaly jednak zbožnost místních obyvatel a nebo některé připomínaly šťastné i nešťastné události v lidském životě, či vyznačovaly určité body. Jako nestraní svědkové zaznamenávaly pro časy budoucí různé děje a události. Protože však vznikly v naprosté většině případů z iniciativy našich předků, nezůstal většinou po roce 1948 a to nejen v pohraničí, ale i ve vnitrozemí prakticky nikdo, kdo by o ně dále pečoval. Poválečné generace Libochovicka neměly k drobným památkám většinou žádný vztah a k jejich osudu byli lhostejní. Mnoho památek bylo naopak vážně poškozeno, nebo i zcela zničeno, protože jejich úmyslné ničení bylo tehdejším komunistickým režimem přehlíženo a tolerováno. Dost památek navíc zaniklo v období kolektivizace zemědělství v 50 letech při zcelování lánů. Různé stavby při cestách byly drasticky odstraněny, cesty zorány a když to vyjádříme natvrdo, tak tento stav scelených lánů a zničených cest platí dodnes. Jak jsem výše již uvedl, nejednalo se jenom o církevní stavby, ale padly leckde i kamenné masivní mezníky, příkopy, křoviny, pěšiny a podobně. Tyto přírodní prvky zřetelně po desetiletí oddělovaly nejen pole, ale s nimi i různé způsoby obhospodařování půdy a často rozporné zájmy jednotlivých vlastníků. Již při scelování pozemků pro první státní statky došlo k nevhodným zásahům do krajiny. Skutečné vyvrcholení tohoto destruktivního přístupu k venkovské krajině představovalo násilné rozorávání mezí na počátku 50 let a vytváření velkých lánů pro potřeby JZD vyšších typů. Rozorávání mezí a polních cest mělo být vrcholem myšlenky kolektivního hospodaření v boji proti „vesnickým boháčům“ a ostatním „škůdcům“, kteří lpí na soukromém vlastnictví. Z hlediska užití mechanizace bylo scelování obdělávaných ploch zčásti účelné i potřebné. Politicky motivované rozorávání mezí však nezohledňovalo možné negativní ekologické následky. Při scelování zmizely tisíce hektarů přírodní vegetace, byly vykáceny desítky kilometrů stromořadí apod. Půda byla vystavena větrné i vodní erozi se všemi dalšími důsledky: poklesem bonity půdy, snižováním výnosů, znečištěním vodních zdrojů zejména dusíkatými umělými hnojivy, zanášením toků a nádrží. To vše se výrazně promítlo nejen do podoby krajiny, ale též do charakteru venkovského společenství. Spolu se zásahem do krajiny byl proveden i zásah do paměti a tradic českého venkova. A my, kteří neseme pouze důsledky této činnosti, my to máme, respektive bychom to měli dnes napravit. Změnit celkové myšlení lidí ke krajině jako takové a k zákonům přírody.
Rozmanitost okolní krajiny – Dubany z Rohatce 30 léta minulého století

Rozmanitost okolní krajiny – 50 léta a Libochovice

V roce 1989 se dalo říci toto: kapličky, boží muka i smírčí kříže, všechny tyto drobné stavby chátrají. Nikdo se k nim totiž nehlásí. Majitelé pozemků o drobné duchovní a i jiné drobné stavby často nestojí. Po roce 1989, alespoň zpočátku byla situace mnohdy ještě horší. Soukromý majitel pozemku se často o tyto památky nestaral, nenesly žádný zisk. A dále kvůli tehdejším českým zákonům totiž nebyl majitel pozemku vždy automaticky i majitelem staveb, které na něm leží. Přitom byla náprava vcelku snadná. Pokud se nenašel vlastník památky, město, obec, k ní mohlo přistupovat jako k nalezené věci, o které ovšem muselo informovat na úřední desce. Pokud se do půl roku skutečný majitel nepřihlásil, propadl majetek městu, obci. Nový občanský zákoník však situaci změnil. Stavby s neznámým majitelem jsou převedeny do majetku vlastníka pozemku. Řada obcí se ale obává, že drobné církevní památky se tak dostanou do rukou lidí, kteří o jejich vlastnictví ve skutečnosti nestojí, což by se mohlo projevit v péči o ně. V některých obcích se v poslední době alespoň o tyto drobné památky starají například místní spolky, jinde různá společenství, třeba i chalupářů, v jiných správa obce. Menší obce měli od jara 2015 jedinečnou příležitost k využití finanční podpory. Ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová koncem května vyhlásila výzvu pro podávání žádostí o dotace na obnovu drobných sakrálních staveb v obci v rámci podprogramu „Podpora obnovy a rozvoje venkova“. Alokace pro rok 2015 byla celkem 50 milionů korun. „Obnova památek je dlouhodobě diskutované téma. Tímto dotačním titulem můžeme přispět k obnově drobných sakrálních památek ve venkovských obcích, které nejsou ve vlastnictví církve. Jedná se o kaple a kapličky, boží muka nebo kříže,“ uvedla ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová. Žádosti o dotace bylo možno předkládat do 25. června 2015. Žadatelem o dotace mohly být obce do tří tisíc obyvatel. Dnes je zde také další možnost, že katolická církev vhodně využije finančních prostředků získaných v Církevních restitucích pro obnovu také těchto drobných památek, další možnost je obnovení a oživení donátorské činnosti. Jak to v praxi bude vypadat a zda o toto projeví církve nějaký zájem, se zatím nijak neprojevilo.
Je slušné, abychom první okruh po místních památkách započaly přímo ve středu města, na náměstí 5.května. Pokud se postavíme zády k Městskému úřadu a rozhlédneme se, padnou nám do očí patrně tři dominanty tohoto místa. Děkanský kostel Všech svatých, statue, a možná i dům čp.10. Pochopitelně, opticky zajímavý je i dům čp.24 s bohatě zdobenou fasádou, ale ten je poměrně mladý, celková přestavba proběhla v roce 1892, když jej zakoupil a postavil doktor Reinhard za pomoci věna nevěsty slečny Bernáškové, která pocházela ze statku v Luníkově na Slánsku. Dům je zdoben bohatou štukovou ozdobou, která je dodnes zachována včetně ozdobně stylizovaného RV nad hlavním průčelím. 
Náměstí Libochovice v roce 1903
 
Na západní straně náměstí stojí Mariánský sloup, kolem dokola ohrazen balustrádou z pískovce. Na trojčlenném podstavci stojí socha sv. Josefa, sv. Anny a Ježíška na konsolech ozdobených festony a akanty. Uprostřed se vypíná na trojhranném soklu sloup ovinutý na patce velikým kamenným akantovým listím, korintskou hlavicí, která nese nese sochu Neposkvrněné Panny Marie. Podle odborníků je prý figurální část slabá, ornamentální a těžkopádná. Já jako laik toto těžko mohu posoudit. Mně se jako celek Mariánský sloup líbí a patří k neodmyslitelnému pohledu na náměstí. O figurální výzdobě se dodnes vedou spory. Tři ze čtyř soch jsou jasně dané. Představují malého Ježíše a sv.Annu, matku P. Marie a na vrcholu pannu Marii. Výklad muže v klobouku s holí v ruce se různí. Podle nejstarších pramenů dochovaných na Libochovické faře by to měl být sv. Jakub, patron poutníků. „Mužskou postavou by měl být sv. Jáchym, otec P. Marie,“ je názor některých Libochovických věřících. Podle mínění památkářů je ale třetí postavou sv.Josef, manžel P. Marie, což bylo důvodem aby mu zásahem restaurátorů zmíněný atribut, hůl v rukou, rozrašil. Pro Jakuba hovoří fakt, že donátorka této památky, Anna Tayziková ji dotovala z dědictví po svém manželovy Jakubu Taizíkovi, tudíž možná chtěla ztvárnit své patrony. Možná, kdo ví. Ovšem celé sousoší má znázorňovat rodinu Panny Marie, tedy malého Ježíše, sv.Annu, matku Pannu Marie a sv.Josefa, podle Bible otčíma Ježíška, protože panna Marie byla pannou. Tak je také Svatá rodina (Ježíšek, Marie a Josef) prezentovaná ve všech betlémech. Zde je třeba upozornit na přesnost pojmů Neposkvrněné početí Panny Marie (latinsky Immaculata conceptio) a Panenské početí Ježíše Krista. První je samotné početí Marie jejími rodiči – Annou a Jáchymem a druhé je označení pro učení podle kterého matka Ježíše Nazaretského Marie otěhotněla bez pohlavního styku s lidským otcem a zůstala pannou až do narození Ježíše. (proto také její matka sv. Anna označována jako samodruhá, nebo samotřetí)
Takže kde hledat pravdu – v záznamech farní kroniky, ve výkladu laiků, nebo v tvrzení památkářů?
Zkusme ještě nahlédnout do Wikipedie: Svatý Jáchym a svatá Anna byli údajní rodiče Panny Marie. V kanonických evangeliích, které tvoří Nový zákon o nich však zmínky nejsou. Jejich jména jsou uvedena v apokryfním evangeliu svatého Jakuba. Jméno Joachim je vykládáno jako „příprava na Pána“ a jméno Anny jako „milostná, laskavá“. Podle svatého Jakuba byli manželé zřejmě dosti prosperující pastýři, kteří výtěžek svého hospodářství spravedlivě dělili mezi jeruzalémský chrám, pomoc chudým a vlastní potřeby. Problémem bylo to, že neměli děti. Neplodnost u Židů byla považována za výraz nepřízně Boží a chrámoví kněží dokonce jednoho dne z toho důvodu odmítli přijmout oběti, které chrámu přinesli. Hluboce ponížený Jáchym odešel do pouště, kde se čtyřicet dní postil a modlil k Bohu. Po čtyřiceti dnech se mu zjevil anděl a oznámil mu, že jeho modlitby byly vyslyšeny a slíbil jim narození dítěte. Skutečně se jim přes vysoký věk narodila dcera, které dali jméno Marie. Otec zemřel krátce po jejím narození a Marie byla ve třech letech předána do výchovy správě jeruzalémského chrámu.
Pokud se podíváme do popisu atributů od jednotlivých vykladačů, dozvíme se toto: Tradičně je svatý Jáchym zobrazován s různýmy atributy: s lopatou, stařec v plachetce, hůl, děvčátko, obětní holuby, mošna zdobená mušlí. Já osobně se domnívám, ovšem jako laik, že se jedná o sv.Josefa, protože i v bibli je více upřednostněn jako člen svaté rodiny, a sv.Jáchym zmiňován jen nepatrně.
Vraťme se však od úvah k samotné památce. Sousoší bylo postaveno roku 1709 nákladem Anny Tayzíkové. Opravy soch a restaurování některých částí bylo proveden poprvé v roce 1864 nákladem libochovických dobrodinců a přestavěním o balustrády, poté v roce 1924 (5?) akademickým sochařem Křepčíkem, nákladem 17 700,- K. 24.září 1949 bylo na doporučení památkové správy opraveno sochaři Karlem Zentnerem a Miroslavem Zentnerem. Zmrzlé stromy okolo balustrády byly vykopány a vysázeny jiné. Oprava stála 19.000 Kč a byla hotova 21.října. Peníze poskytli Památkový úřad (8000,-), MNV (8000,-), děkan Lochman (2000,-) a Okrašlovací spolek (1000,-). Opravu v roce 1989 prováděl podnik „Českého fondu výtvarných umění – Dílo“ v nákladu zhruba 360 tisíc Kč, oprava byla dokončena v roce1989, zábradlí 1990. Naposledy toto dílo bylo obnoveno v roce 1997. Socha Panny Marie byla v tomto roce nově vytvořena Jiřím Novákem podle sochy původní. Původní socha pak byla umístěna v kostele Sv.Vavřince na městském hřbitově.
Podle Bohuslava Balbína, byli na tomto místě na rozkaz Jana Žižky 24.dubna v  roce 1424 (Balbín) upáleni čtyři kněží a dva rytíři, Jan ze Mšeného a Hynek z Račiněvse. Ovšem je zajímavé že, je Daniel z Veleslavina klade toto upálení na den 1. září 1424, které prý se proto stalo, poněvadž byli násilníci pannen a paní. Ostatně ani Daniel pramen, ze kterého tuto zprávu čerpal, neudává, ani nejmenuje osoby, které měli přijít o život. Palacký pak opisuje Daniela z Veleslavina v „Dějinách doby Husitské II.“ na str. 206. V dnešní době však toto tvrzení bylo některými historiky a nejnovějšími výzkumy zcela zpochybněno. Takže tomu můžeme věřit a nemusíme. Co ale zůstává faktem je, že původně na tomto místě stával dřevěný pranýř, ten však byl roku 1709 přenesen na východní stranu, kde stával až do roku 1761. (Opět připojím svůj osobní názor, domnívám se, že takový pranýř by byl kolikrát velice účinný i dnes, ovšem je tu otázka lidských práv...)
Mariánský sloup

Směrem k jihu jako dominanta města vyčnívá ze všech stran dobře viditelná věž kostela Všech svatých. Při naší procházce se dostaneme k hlavní bráně kostelního areálu. Původní vstupní brána však vypadala jinak. Tuto původní bránu popisuje Kaubek těmito slovy: Dne 20. září též roku 1755 postavena jest brána s pyramidami u hřbitova v městě nějakým mistrem Roudnickým za 150 zl. Dne 27. srpna 1756 dokonána a postavena jsou vrata u hřbitova Všech Svatých pozůstávající ze železných mřížů (zámečníkem Libochovickým Josefem Delavosem) za 130 zl. O osudu této brány se dočteme v kronice města v roce : Mříže postavené na dvoře nové školní budovy, pocházely z bývalých tepaný barokních vrat hřbitova , který byl u děkanského kostela. Byly umělecky kované, z propletených prutů hranatého průřezu, ozdobeny lupeny. Vrata byla 2,4 metrů vysoká a 2,8 metrů široká. Zhotovil je zámečník Jan Delavos z čp.33 v roce 1756 za 130 zlatých.
Ale i zde je již budeme marně hledat. Vrata vzala za své ještě před přestavbou školy, snad v osmdesátých letech minulého století.
Pro zajímavost vpravo od hlavního vchodu do areálu kostela je čp.18, bývalá škola. V zápise v análech města je zapsáno: V roce 1651 je zapsáno, že dům č. 18 byl koupen od obce pro chudý lid a z tohoto domu byla zřízena v roce 1714 škola, která tehdy měla 2 třídy. Do této školy chodil i slavný libochovický rodák J.E.Purkyně. 18.června 1893 město prodalo budovu panu Václavu Koptovi za 5.910 zlatých. Tento Václav Kopta byl otcem spisovatele Kopty. Návštěvníky na tuto skutečnost upozorňuje pamětní deska. 
Pamětní deska Josefa Kopty


(Mimochodem, Václav Kopta byl před koupí tohoto domu vlastníkem pozemku, na kterém byl v roce 1895 postaven dům čp.206 – Čechova ulice a právě prodejem tohoto pozemku získal finanční prostředky na koupi čp.18). Úzká ulička vedoucí podél plotu kostela nesla kdysi název „Ulička kostelní“, a na místě kovového plotu vlevo stávala masivní zeď. (Tento název zanikl někdy okolo roku 1918?). Touto uličkou by jsme se dostali na děkanský dvůr ze kterého je vchod do děkanského úřadu - fary, velké patrové budovy. Tato fara patří mezi nejstarší v Čechách, protože je již připomínána ve "Starém popisu diecese Pražské" sepsaném na rozkaz prvního arcibiskupa, Arnošta z Pardubic, mezi léty 1344 a 1350. Tato původní fara byla pravděpodobně poničena za husitských bouří v roku 1424 jako převážná část i ostatních budov městečka. Po třicetileté válce a později po velkých požárech ve městě stála zde již větší přízemní fara s kaplankami a okolními hospodářskými budovami. V roce 1709 byla postavena zcela nová přízemní budova. A to, podle zpráv, v prostoru mezi domem čp.90 a zdí bývalého hřbitova (Z tohoto tvrzení plyne možnost, že původní fara stála jinde?). V roce 1805 to byla však jako již téměř neobyvatelná budova. Z lomového kamene děkanát staví novou patrovou budovu, z části podsklepenou hlubokým sklepem a zakrytou vyšší valbovou střechou. Později roku 1852 byly obnoveny přilehlé hospodářské budovy. Fara měla na tehdejší poměry bohatou nadaci ve formě rozlehlé orné půdy, luk, zahrad a lesa. A proto až do roku 1852 tak byla libochovická fara jednou z nejbohatších far v Čechách. V roce 1913 zde bylo zavedeno elektrické osvětlení. Nynější renovace budovy byla provedena v roce 1998.
Po vstupu do areálu kostela se ocitneme na bývalém hřbitově, na kterém se pohřbívalo kolem kostela až do roku 1583, později již na novém hřbitově za městem a na původním hřbitově u kostela již ojediněle. Při výkopových činnosti v 60 letech z důvodů kanalizace města bylo možno před kostelem spatřit pozůstatky lidských koster. Při stavbě nového Purkyňova mostu přes řeku Ohře v roce 1937 se zrušila část bývalého hřbitova, aby bylo možno komunikaci narovnat. Na jižní straně pak v roce 1859 byla zeď opravena a celé prostranství bývalého hřbitova osázeno stromy a křovinami, které však ničili později samotnou stavbu a tak došlo k jejich vykácení.
Znázornění kostela, fary a městské brány na mapě Libochovic z roku 1727. Jak je vidět, fara je přízemní budova, a na střeše kostela je ještě malá věžička, kde bývaly zavěšeny dva malé zvonky, na které se zvonívalo při bohoslužbách ve všední den, sundány byly při rekonstrukci střechy v roce 1827. Ještě si všimněte, že na budově čp.10 je vidět věž měšťanského pivovaru. Vpravo u kostela je márnice hřbitova.

Kostel Všech svatých v Libochovicích, byl asi podobný dodnes zachovalým kostelíkům v blízkém okolí. Byl pravděpodobně již kdysi dávno zasvěcen Všem svatým. Stál na jižní straně města u řeky Ohře na vyvýšené hrázi, která byla zpevněna obvodovou zdí z velkých pískovcových kvádrů. Tato zeď tvořila součást částečného městského hrazení a mezi kostelem a tvrzí stála jedna z městských bran. První zmínka o farním chrámu je z roku 1392. Ovšem pokud si pročteme prodejní listinu z 26.12.1336, zjistíme fakt, že Jan z Lucemburka v tomto roce prodává panství Klepy a Libochovice, jak je přímo v listině uvedené u Libochovic a Klapého: cumjuribus patronatus ecclesiarum, totiž s právem podacím neb patronátním kostelů. Proto se lze domnívat že kostely v Libochovicích a v Klapém byly postaveny již dávno před rokem 1336. Kostelní věž podle některých pramenů byla zbudována v roce 1541 za Jana III. z Házmburku, jehož znak z pískovce je zazděn v omítce věže.
Znak pánů z Házmburku

Ale i dříve tu jakási věž již musela stát. Totiž teprve za tohoto majitele (1496-1553) dochází k určitému rozvoji a městečku byla udělena privilegia konat týdenní a výroční trhy (viz dále). Z této doby pochází i vytesaný letopočet „1541“ nad portálem přístavby do renesanční věže dnešního kostela. Tato věž byla snad tedy i původní věží gotického kostelíka, a jako jediná z kostelního areálu přečkala požáry kostela v roce 1624 a v roce 1661, kdy celý kostel až do základu vyhořel. V roce 1661 dala hraběnka Ludmila Benigna ze Štemberků postavit kostel nový z kamene. Stavitelem byl jistý Ital Dominik, který podle zpráv „vedl stavbu tak nepoctivě, že kostel, protože neměl žádný pevný základ, musel být opět zbořen“. Od roku 1700 byl Lechreiterem ? (Křenek), polírem z Budyně (Kaubek –14.5.1700 byla zahájena stavba nového kostele za vedení políra Filipa Cžoka ?). Vysvětlení těchto jmen a jejich pravost je prosté. Oba pánové mají pravdu. Johann Georg Lechleitner byl stavitel a Filip Czok jeho polírem.
Ke stavbě byla použita část bývalého základního zdiva ze starého kostela, zřejmě v místech dnešního kněžiště, ke kterému venku přiléhá pět opěrných pilířů. Okrajové hrany pilířů jsou z pískovcové armatury, zbytek lomové opuky. Částečně dostavěný kostel Všech svatých byl vysvěcen dne 1.11. 1705 (na den „svátku kostela“) doksanským proboštem Brunonem Kunovským.
Barokní kostel Všech svatých v Libochovicích byl tedy postaven v letech 1700 – 1705, dostavěn 1709 (kromě starší věže) na místě staršího vyhořelého gotického kostela. Je obdélný, jednolodní, orientovaný k východu, se dvěma vyššími a čtyřmi nižšími bočními kaplemi, se dvěma tribunami (emporami), s „hraběcí“ oratoří na epištolní straně a s oratoří pro císařské a městské úřednictvo na evangelní straně, sakristií na severní straně, která zasahuje zčásti do přízemí věže. (Tento výraz se objevuje ve starších popisech kostelů a vychází z tridentské liturgiky, v níž se evangelium četlo nalevo a epištola vpravo. Výhodou tohoto označení ve srovnání s prostým pravá/levá strana lodi je, že není závislé na tom, zda se díváme směrem k presbytáři či směrem ke vchodu) Kostelní loď kryje sedlová střecha která je zakončená nad presbytářem třemi pomyslnými stranami osmibokého jehlanu.
Okna jsou ve všech „třech patrech“, v přízemí jsou zakončena polokruhovitě, v I. patře segmentově a v II. patře jsou okna elipsovitá, ve východním průčelí jsou dvě na bocích svažující se kosodélníková okna. Za obrazem hlavního oltáře uprostřed presbytáře je naznačené slepé okno. Dnešní vchod je na severní straně orámován obdélníkovým portálem, k němuž vede dlážděný chodníček od branky. Tento vchod má vysoké dřevěné dvoukřídlové dveře. 
Západní průčelí
 
Na západním průčelí jsou čtyři vysoké dorské pilastry,  nad nimiž je výrazná oblamovaná římsa. Fasáda je členěna vpadlými poli a rámci. Uprostřed průčelí je proražen vysoký obdélníkový vstupní portál s profilovaným ostěním z pískovce. Nad portálem je štuková supraporta, která nese ozdobně provedený Ježíšův monogram IHS se srdcem, hřeby a vodorovnou řadou stylizovaných poupat. Bývalý hlavní vchod, se dnes používá převážně při liturgických průvodech a někdy i o svatebních obřadech. Výše nad portálem je umístěno větší obdélníkové okno s trojúhelníkovou nadokenní římsou (frontonem). Toto okno osvětluje prostor, kde jsou instalovány varhanní píšťaly. Mezi krajními a vnitřními pilastry jsou v průčelí dvě polokruhovité zapuštěné niky, které nejsou obsazené. Hořejší štít průčelí je obdélný s trojúhelníkovým lomenicovým nástavcem s bočními (volutovými) zdmi. Vedle těchto volut jsou na bočních pilířcích dvě pískovcové sochy žehnajících biskupů. Uprostřed štítu jsou obdélníkové dveře k půdě kostela (kdysi bývalé okno). Ve výši základny lomenicového nástavce je na severní straně další pískovcová socha sv. Vavřince. Protilehlá socha sv. Floriána (Zhotovena v roce 1892 - sochař Červinka z Prahy, z poplzkého pískovce) byla smetena při vichřici v r.1953, tak jako pátá socha na vrcholu trojúhelníku. Místa po těchto dvou sochách jsou v současné době prázdná. Jižní fasáda má podobné uspořádání, jako severní, s tím rozdílem, že boční vchod ústí do kněžiště při východní straně přes kapli. Východní čelo presbytáře je zakončeno třemi boky pomyslného osmistranného hranolu. Tato strana pravděpodobně vychází zčásti z uspořádání starého gotického kostela.
Mramorový náhrobník

Pokud se projdeme po vnějším obvodu kostela, stojí za povšimnutí několik zajímavostí. Hned blízko sakristie je vsazen do zdi světlehnědý mramorový náhrobník libochovického hejtmana Jana Kavkovce z Kavkovic z r. 1613. Erb tohoto hejtmana, povýšeného císařem do šlechtického stavu, byl také namalován na predelle oltáře v hřbitovním kostelíku sv. Vavřince. Je na něm tento nápis:  Memoria lugubris mortis et sepulturae praenobilis viri domini Joannis Kavkovecii de Kavkovic, capitanei ditionis Libochovicensis, qui obiit 21. maji anno 1613. A Jacobo Petržik N. P. S. Quis tegitur saxo lIoc? Janqs, Caesar Rudolfus Cui de Kavkovic nobile stemma dedit. Terrenum quod erat, terram hanc petit. Deus alme! Ad coelos animam fac remeare piam.
Což je v překladu: Památka smutková smrti a pohřbu urozeného muže, pána Jana Kavkovce z Kavkovic, hejtmana panství Libochovického, který zemřel 21. května roku 1613. Od Jakuba Petříka postavena. Koho kryje kámen tento? Jana, kterého Císař Rudolf do stavu šlechtického příjmím: z Kavkovic povýšil. Což pozemného bylo, zem tuto hledá.
Při cestě vlevo okolo kostele míjíme boční a hlavní vchod do kostela a původně branku na farní dvůr. U severního plotu je socha sv.Rocha. Původně stála na východním konci náměstí a to od roku 1722. Zhotovena byla nákladem Martina Suchého. Socha sv.Rocha je pískovcová, v životní velkosti, podle památkářů „slušně provedená“. Sv.Rochus je zobrazován s pastýřskou holí a hlídacím psem. Na náměstí byla v roce 1852 u sochy vybudována kašna, ale ta byla v roce 1860 zrušena. Od roku 1864 u této sochy byla městská studna, jako náhrada za studnu, která byla na pozemku před zámkem a který zakoupila hraběnka z Herbersteinů. Okrašlovací spolek v roce 1933 plánoval opravu sochy K.Zentnerem, ale pro značné náklady z opravy sešlo. Roku 1939 byla socha přestěhována ke kostelu, aby na jejím místě mohl být odhalen pomník našeho prvního prezidenta TGM. V roce 1943 byla částečně opravena (ruka s křížkem) K.Zentnerem na náklady p.Rubliče. 
Sv.Roch
 
Na jižní straně na obvodové zdi lze ještě dnes najít pozůstatek hřbitova a sice dvě vsazené desky bývalých hrobů (Jeden nápis ještě vyluštil pan Křenek, druhý je nečitelný).
Zde je pohřbený Jindřich Quadri a dcery jeho Magdalena a Anna Quadri, pak Susana Panšová. Jméno Panšová však není zřetelné a  proto nejisté. Jméno Quadri je italské, je to jméno italského malíře, z doby, kdy majitelem panství byl Bathory a bylo bylo tu více Italů. Snad také Jindřich Quadri byl jeden z nich. (Jméno Quadri se vyskytuje v Mladé Boleslavi, a sice jako jeden z malířů fresek). Dnes tyto desky pro nepřízeň zubu času jen těžko hledáme.
Náhrobky

Na východní straně kostela je nyní vytvořeno mini lapidárium ze dvou zachráněných soch z okolí, stávajících původně u frekventovaných komunikací. Než se budeme věnovat jednotlivým památkám, bylo by dobré se nejprve zmínit o tvůrcích těchto kamenných převážně sakrálních děl. Barokní sloh,který který ke své výzdobě používal množství soch, plnil jimi nejen chrámy, ale stavěl je i na náměstích, v ulicích a u cest. Z této doby, to je zpočátku 18 století, pocházejí také sochy v Libochovicích a na Libochovicku. Byly převážně nevalné ceny a většinou od neznámých autorů, vyjma dílny Budyňského sochaře Ederera a potom sochy z dílny Antonína Brauna nebo Roberta Platzera. Autorství dalších jednotlivých děl, pokud je známo, popíši i s památkou. Jak již bylo řečeno většina barokních děl v okolím Libochovic a Budyně pochází z dílny sochaře Bartoloměje Edera. Tento sochař patří k zapomenutým osobnostem severozápadních Čech. Narodil se kolem roku 1721 v Tyrolsku, kde ho rodiče dali vyučit řezbářem. Poté odešel do Prahy, aby vstoupil do hutě při chrámu sv.Víta na Hradě. Tady ho okouzlila práce s kamenem. Naučil se samostatným sochařským komposicím a rychle zvládl češtinu. Někdy před rokem 1760 se pak kvůli jakési zakázce odebral do Budyně n/O. a zde už natrvalo zůstal. Pravá příčina byla snad prostá, zdá se, že se mu zalíbil vhodný sochařský pískovec z údolí mezi Mšeným a Martiněvsí - a že tu měl i dost zakázek. Neboť s plastikami Bartoloměje Edera, zhotovenými zejména z Mšenském pískovce, se shledáváme v Budyni n.O., Litoměřicích, Lounech, Velvarech či dalších okolních místech. Některé jeho sochy jsou ukryty v kostelních interiérech, jiné byly rozmístěny po návsích, kolem obcí apod. Z Libochovic lze uvést zejména sochy sv.Augustina a sv.Norberta na hlavním oltáři kostela Všech svatých a sochu sv.Jana Nepomuka z r.1761 v prostoru autobusového nádraží. Některé Ederovy práce už z naší krajiny zmizely. Trestuhodné bylo v tomto směru zničení Ederova sousoší na starém budyňském silničním mostě. Zde si neodpustím poznámku. A sice, pozdně barokní most z roku 1770, o dvou obloucích se středním pilířem, přes Mlýnskou strouhu na severozápadním okraji města. Na něm byly sochy Krista na kříži s oblaky dýmu a sv. Karla Borromějského u stolku s volutovou nohou, obě z 1.1772- 74 od B. Edera. Tyto sochy byly zničeny a odstraněny v roce 1968 po invazi a jízdě ruské vojenské techniky přes mostek. Zbytky jsou dnes u Budyńského hradu. Bartoloměj Eder, (v některých pramenech také Ederer), zemřel dne 24. prosince 1778. Neměl by být zapomenut. Jeho postavy, třebaže představovaly světce, byly koncipovány jako lidové typy své doby. A právě v tom spočívá velikost tohoto tvůrce. Dalším tvůrcem některých soch byla dílna Antonína Brauna. (Antonín Braun*1709 – †1742, český sochař a řezbář tyrolského původu, synovec M. B. Brauna). Od roku 1729 vedoucí Braunovy dílny a pravděpodobně autor soch dvou křesťanských vojínů v Kuksu, zahradních plastik ve Valči a zámecké plastiky ve Sloupu, doloženo autorství sochařské výzdoby sv. Mikuláše na Starém městě v Praze, sochy antických božstev v Hartigovské zahradě pod Pražským hradem, sochy na Sixtově domě v Celetné ulici a jiných). Ignác František Platzer, *6.července 1717 v Plzni – + 27. září 1787 v Praze, byl česko-rakouský sochař a řezbář pozdního baroka a klasicismu, hlavní představitel sochařství druhé poloviny 18. století v Čechách.
Ale vraťme se k malému lapidáriu na východní straně kostela. Protože navracíme zpět k bráně od jižní zdi, tak jako první socha je socha je sv.Panny Barbory. Stávala dříve ve směru na Radovesice, na bývalé křižovatce cest z Libochovic do Budyně a Chotěšova, a to až do až roku 1943, kdy byla přestěhována ke vnější stěně presbytáři kostela Všech svatých, vedle sochy Panny Marie s Ježíškem. Sochu nechal v roce 1760 postavit na svůj náklad vrchní libochovického panství Václav Hnědec. Socha je dílem sochaře Bartoloměje Edera (ovšem to je předpoklad, autorství není plně doložené). Tato socha nese další letopočet 1810, ale v tomto roce byla socha poražena a poté zrestaurována. V roce 1827 ji nechala obnovit Barbora Veselá, svobodná měšťanská dcera. Znovu poražena a obnovena byla v roce 1877. V roce 1929 dal tuto sochu opravit Děkan Oplt. (nechal zhotovit novou hlavu náhradou za tu, která po převratu (1918) byla uražena a zmizela. Avšak k obnově sochy (nové hlavě) se hlásí i Okrašlovací spolek ve své kronice, který prohlašuje, že nechal zhotovit hlavu novou nákladem 700,- K. Dále byla tato socha rozlomena při vichřici 3.března 1943, kdy byla shozena na zem. Ale to už svatá Barbora toho měla dost a tak konečně na náklady Okrašlovacího spolku byla přemístěna ke kostelu a umístěna na novém podstavci. Opravu po přemístění provedl K.Zentner. Dobový tisk k poškození sochy píše: Pámátná socha poškozena. U Okresní silnice na okraji Libochovic stojící socha sv. Barbory byla vichrem schozena s podstavce tak, že se na dva díly rozpadla. Spolek pro ochranu domoviny si vyžádal posudek o znovupostavení této krásné, památné r.1760 tam postavené sochy a týmž vyslaná Ing. Vlčková a akademický sochař Zentner rozhodli, že by pro chatrnost a poškozenost hmoty byla stmelená socha přenesena na chráněné místo u kostela, nebo zhotovena kopie a originál dán do musea.
Jestli tato socha pro svá častá poškození byla trnem v oku radovesickým pijákům vracejícím se domu, nebo to byla neblahá poloha, Bůh suď. (V místech umístění sochy bývalo dříve Stínadlo. Byl zde špalek a mistr kat, většinou půjčený z Litoměřic nebo Roudnice zde stínal hlavy mečem, nebo sekerou, podle společenského původu viníka) Nedaleko této sochy stával smírčí kříž, zasazený do kamene s nápisem „Leta 1605“, později kříž zmizel a zůstal jen kámen. Ve farní knize je o něm zmínka pod pojmenováním „Muka“.
Ovšem chudák Panna Barbora, ani za hřbitovní zdí nenašla svého zaslouženého pokoje. Našli se zřejmě potomci radovesických pijáků a ti asi při pokusu o setnutí hlavy rozbili celou sochu. Pravděpodobně tito udatní hoši získali sílu a právo v alkoholu či jiné příjemně oblbující látce, a tak mohli projevit v neděli ráno 24.6.2011 svoji udatnost. Nic však není jednoduché, doba je dnes jiná, a proto bylo podáno trestní oznámení policii ČR. Sama socha byla odvezena restaurátorovi do Prahy a celá tato legrace bude uhrazena pojišťovnou v částce 42 200,- Kč. Pochopitelně, celková částka bude mnohonásobně vyšší, takže pokud se silní hoši najdou, budou se mít co otáčet. Bohužel, po finanční stránce má Panna Barbora dvojnásobnou smůlu, stalo se jí to v dnešní době, kdy donátoři a sponzoři těchto svědků minulosti vymřeli. 
 Sv.Panna Barbora

V souvislosti s touto sochou sv.Barbory, nelze nezmínit sochu sochu sv.Barbory která je nyní umístěna v malém lapidáriu za kostelem Svatého Václava v Lovosicích. S Libochovickou sochou, ač samotné umělecké ztvárnění je úplně odlišné, má mnoho společného. Obě sochy byly vytvořeny mezi lety 1760 – 1770 Bartolomějem Ederem, obě jsou v barokním slohu, obě byly postaveny na místě bývalého popraviště, obě byly přemístěny k hlavnímu městskému kostelu a obě byly několikrát ničené. Lovosická sv.Barbora byla postavena na bývalém Šibeničním poli u Lovosic. Protože město Lovosice ve svém blízkém okolí nemělo příhodný vršek ku konání poprav, bylo toto místo právě na Šibeničním poli. Dnes by jste toto pole těžko hledali, tak jako katovnu. Katovna stávala blízko šibenice v místech, kde později bývala Reiserova cihelna a vápenice, dnes nadjezd nad nádražím ČD. Pole se pak táhlo směrem k Lukavci. Po více než sto letech byla socha sv.Barbory na náklady pana Josefa Krna, majitele hotelu „U dráhy“ (na místě dnešního areálu Kulturního střediska Lovoš), renovována a přemístěna za kostel Sv.Václava. Poslední poprava se konala na tomto místě osmnáctého srpna 1758, kdy na Lovosické šibenici skončil Florián Edelmann, nad nímž byl vynesen rozsudek trestu smrti oběšením, vykonaný litoměřickým katem. Jako jediná památka na toto místo je kaple Srdce Pána Ježíše u kruhové křižovatky směrem na Siřejovice. Barokní kaple vybudována markraběnkou von Baden k uctění Srdce Pána Ježíše v letech 1702 ?, 1707? Její výstavba souvisela právě s výkonem právní moci na lovosickém panství. V místech kaple původně stávaly tři kříže, proto se tam říkalo „U tří křížů” a kapličku lidé pak také v lidovém podání přejmenovali na „Kaply u tří křížů”. Právě na tomto místě, dříve u Tří křížů, později v kapli, byla odsouzenému poskytnuta poslední útěcha.
Sv.Panna Barbora - Lovosice

Další sochou je Panna Marie s Ježíškem (nebo také: Panna Marie, Rodička boží, Matka Boží s dítětem). Na přední straně podstamentu (podstament - podstava např. pomníku, sloupu) je nápis:
sanCta 100
Vlrgo Del genI 508
trIX Maria ora pro 1012
nobls frVgesqVe terrae 11
roresVpe rno 5
IVglter VIVIfICa. 120
1756
Česky: Svatá Panno Maria, rodičko Boží, pros za nás a plodiny země rosou z nebe k životu probuď. Na odvrácená stěna podstavce je text, který dokládá coby objednavatele děkana p.Galaše:
loseph Vs antonlVs 12
loannesgaLLass 101
DeCanVshVlas 611
Ipsl Marlae Vlrglnl 1011
eXVotoposVlt 21
Ao 1756. 1756
Česky: Josef Antonín Jan Gallas, děkan zdejší, ji Marii panně dle slibu postavil roku 1756.
Původně tato socha stávala u staré Mostecké cesty, která byla přímým pokračováním dnešní Tyršovy ulice a mířila do sedla mezi Rohatcem a Sencem a pokračovala okolo Viselce až do Koštic, kde navazovala na současnou silnici do Mostu. A protože to tehdy byla cesta hlavní nechal děkan Galas právě zde vztyčit tuto sochu. Dnes již části této cesty existují pouze na katastru a jsou rozorány soukromníkem bez pachtu. Socha byla vysvěcena 14. 8. 1756, autor sochy byl Bartoloměj Eder. Tato socha byla v roce 1945 poškozena a poté Okrašlovacím spolkem v roce 1947 (1946?) přemístěna ke kostelu.
Historik Kaubek na straně 294 o této soše píše: "Překrásná jest socha rodičky Boží na cestě Mostecké od děkana Gallaše postavena ..".
Panna Maria s Ježíškem

Poslední památkou u kostela je velký „Svatý Kříž“ vztyčený mezi schodištní přístavbou věže a vlevo sousedícím opěrákem, z roku 1853 od důstojného pana děkana Hnojka. V roce 1854 byly u tohoto kříže vysazeny dvě lípy na památku zasnoubení císaře Františka Josefa a císařovny Alžběty. Na témže místě stával starší kříž a to od roku 1756 na památku vykonané misie. Na kříži je plošně vyobrazen ukřižovaný Kristus v životní velikosti, malba na plechu. V letech 1971 – 1972 byla malba postavy Krista obnovena p.Václavem Proškem. Oprava malby byla provedena na původním plechovém reliéfu, podle staré dokumentace. Pouze plech pro nápis INRI byl nahrazen novým materiálem.
Velký kříž

Pokud by jste měli zájem a podívali se do kostela, stručně uvedu několik údajů. Vnitřek kostela má poněkud zvláštní tvar a tyto rozměry:
Vnitřní délka : 34 m
šířka: 12,5 m
výška: 15 m
Délka střední lodi: 23 m
Šířka střední lodi: 8 m
K hlavní lodi jsou na každé straně připojeny vysoké kaple sousedící s kněžištěm. Další postraní kaple jsou nižší a je nad nimi umístěno oratorium. Jedna kaple na severní straně byla v pozdější době zrušena a na jejím místě byl probourán vchod s funkcí závětří - zřízená 1902.
Na vnitřní stěně západního průčelí je nahoře nad varhanami veliká štuková kartuš se zlaceným nápisem: "Sláva na výsostech Bohu". Od této kartuše vedou štukové girlandy s dvojím prověšením a svislým zakončením. Hudební kůr je sklenut valenou klenbou ve stlačeném oblouku. Na poprsní zdi tohoto kůru, která je uprostřed poněkud zvýšená, je umístěna další štuková kartuš s nápisem: "Pán spomocník můj, v něho doufati budu". ( Žalm 1.7,8) Nápis je rovněž pozlacený. Z boku prostoru pod kůrem vedou vchody ke schodištím na oratoria a na jižní straně zároveň na kůr. Nad těmito vchody visí zarámované obrazy: na jižní straně - sv. Cecílie, na severní straně - král David hrající na harfu. Oba obrazy (olej na plátně) jsou od Litoměřického malíře Grusse z r. 1859.














Interier kostela Všech svatých

Kněžiště je odsazeno poněkud stlačeným vítězným obloukem. Na něm je uprostřed štuková kartuš s monogramem "IHS", na kterou ukazují 2 andělé. Presbytář je trojboce uzavřen (jeho obvod tvoří 3 strany osmiúhelníku). V lodi i presbytáři je barokní štuková výzdoba z první čtvrti 18. století, upravená patrně roku 1903. Kaubek: Dne 1. května 1775 byl kostel Všech Svatých od zedníků vlašských za 65 zl. vybílen, obraz velkého oltáře vyčištěn, obraz bolestné Rodičky, též tak 4 obrazy umučení Krista na stěnách, pak roku 1776 oltář Ukřižovaného Janem Štětinou opraveny.
Na stropě v přední části kostela je nástropní obraz. Snad by snesl laické pojmenování „České nebe“. Pod Pannou Marií s malým Ježíškem v náručí stojí, klečí či sedí v oblacích čeští světci: Václav s Ludmilou, Jan Nepomucký s Anežkou, biskup Vojtěch, Cyril a Metoděj a úplně dole se nenechá ničím rozptylovat mnich Prokop. Roku 1902 tento obraz namaloval pražský malíř, Josef Mathauser (1846-1917). Jinak jsou stropy bez fresek a jsou zdobeny pouze bohatými plastickými štukovými ozdobami.
V kněžišti visela od stropu cca 60 cm vysoká nádoba na věčné světlo, vytepaná z mosazného plechu. Byla zavěšena na 3 řetízcích. Z půdy vedl později do věčného světla kabel k vestavěné žárovce, který byl obnoven 1983. Nyní je umístěn světelný zdroj až u stropu.
Varhany: průčelí varhan je ze dřeva s napodobením povrchu mramoru v světlé červenohnědé barvě. Uprostřed nad hracím stolem je umístěná vyřezaná socha anděla, bubnujícího na tympány, po jeho stranách stojí další 2 sochy troubících andělů. 
Varhany 50léta minulého století
 
Varhany v tomto kostele byly jistě i před požárem renezančního kostela. Ale doklad na tuto skutečnost není. Po požáru v roce 1661 byl pořízen v roce 1664 nástroj, jehož autor není známý. Tyto varhany byly později přeneseny i do obnoveného barokního kostela. Až v roce 1736 uzavírá ditrichsteinské panství smlouvu s varhanářem z Čisté, Ondřejem Guthem. Jednalo se o velký nástroj s dvaceti rejstříky, s jednodílným korpusem a a malým pozitivem na zábradlí. Avšak mistr Guth v roce 1738 zemřel (u kostela je i pochován). Varhany proto v roce 1739 dokončil jeho syn František Antonín Guth. Celková částka byla na tehdejší poměry značná, dosáhla 800 zlatých, a figurální výzdoba a pozlacení 160 zlatých. Truhlářskou práci provedl místní truhlář Josef Kozel (svou dceru provdal za mistra varhanáře Františka Antonína Gutha). Původní varhany byly v roce 1739 přeneseny do Chotěšova. K této práci byla zadána i zakázka na přenosné varhánky pro Boží tělo. Je zajímavé, že autorem bohaté sochařské výzdoby varhan byl podle záznamů Budyňský sochař (zda se jednalo o Bartoloměje Edera nelze dokázat, ale předpokládá se to). O malířskou výzdobu se postaral pražský malíř Quido Buckerheimb. V roce 1812 byly již varhany tak opotřebovány, že byla nutná celková oprava. Práce byla, jako dnes při výběrových řízeních, zadána nejlacinější nabídce Josefa Tauchmana ze Štětí. Ovšem práce asi byla nedbalá, protože v roce 1849 provádí rozsáhlou rekonstrukci varhan vnuk původního varhanáře, Ferdinand Guth. Bohužel, z finančních důvodů (částka 790 zlatých) nebyla tato zakázka plně dokončena, a je to škoda, protože by se pak jednalo o unikátní varhany nebývalého rozsahu. Roku 1890 další opravu provedl varhanář Pospíšil z Litoměřic, a v roce 1903 pražská firma Rejna a Černý vestavěla do skříně dvoumanuálový kuželomechanický stroj. Zadní pozitiv byl zrušen a použit k přestavbě varhan sv.Vavřince. Roku 1928 byly varhany připojeny k elektrickému ventilátoru, další oprava byla okolo poloviny 20.století a to návrhářským mistrem Havlíkem. K poslední generální opravě došlo v roce 2005 kdy tento romantický nástroj byl opraven firmou varhanáře Ing.Martina Poláčka. Celkově se dá říci, že Libochovické barokní varhany byly největším výrobkem dílny mistrů Guthu. Faktem ale zůstává, že dnes z tohoto nástroje je možno obdivovat jen nápaditou barokní skříň a celkový dojem kazí omšelé umělé mramorování. Z původního pozitivu existují jen dvě drobné řezby v kostele sv.Vavřince.
Křtitelnice: Na epištolní straně před kněžištěm stojí bílá křtitelnice z kararského mramoru z roku 1895 (Původní byla z roku 1635) ve tvaru osmibokého kalicha s kovovým zvoncovitým poklopem. Na vrcholu poklopu je asi 25 cm vysoká kovová soška sv. Jana Křtitele, držící prodloužený křížek jako vlajkovou žerď. Na bocích křtitelnice je vytesán latinský nápis z křestní formule, IN NOMINE PATRIS ET FILU ET SPIRITUS SANTCTI Amen. Tuto křtitelnici vyrobila firma Josef Scheller Praha. Na oratoři byla uložena původní historická křtitelnice z roku 1635.
Kazatelna: Je umístěna na evangelní straně z roku 1749 vytvořena sochařem Josefem Kleinem z Prahy. Na stříšce kazatelny je socha stojícího Krista s ovečkou na rameni, po stranách jsou dva andělé, z nichž jeden nese pastýřskou hůl. Pod stříškou jsou zlacené symboly čtyř evangelistů ve dvou dvojicích (Matouš, Lukáš, Marek a Jan). Na čele zástěny jsou pozlacené symboly ze Starého a Nového zákona. Do provozu byla uvedena 4. října1749.
Na obou stěnách bočně před hlavním oltářem visí dva vyřezávané, zlacené, nástěnné relikviáře, které pocházejí z poloviny 18 století. V roce 1976 byly zcizeny střední výplně a uspořádané ostatky.
Křížová cesta: Na bočních stěnách kostela je zavěšeno 14 obrazů křížové cesty. Obrazy jsou od Josefa Mathausera (podle motivů Führicha ). Posvěcení křížové cesty se konalo v r.1898.
Dříve, nebo lepe řečeno během jednotlivých dob, byly v kostele tyto oltáře:
  • Hlavní oltář
  • Malý oltář sv.Aloise
  • Menší oltář sv.Anny
  • Oltář sv.Jana Nepomuckého
  • Oltář Pána Krista
  • Oltář Panny Marie sedmibolestné
  • Oltář Panny Marie Karlovské
  • Oltář sv.Pany Marie Klatovské
  • Oltář sv.Barbory
  • Oltář proti levému vchodu u Leníkovské krypty
  • Oltář sv.Archanděla Michala
Hlavní oltář je barokní, rámový z roku 1745 zhotovený ze dřeva a pozlacený. Vytvořil jej Martin Polák. (Původní oltář byl z kamene, opravován v roce 1727, a zobrazoval ukřižovaného Krista a bolestnou Panu Marii. Později, v roce 1745 ?, byl tento oltář odstraněn). Uprostřed oltáře je obraz „Nanebevzetí Panny Marie“, dar od knížete Leopolda z Ditrichsteinů. (Tento údaj uvádí jak Kaubek, tak Čapek a i jiné zdroje, faktem však je, že před rokem 1727 (jiné zdroje 1745?) obraz na oltáři nebyl, byl zavěšen se vší pravděpodobností právě v roce 1727 a kníže Leopold zemřel v roce 1708 což jaksi do sebe nezapadá) Obraz je od neznámého autora a není domalován ( chybí Bůh Otec), protože se prý malíř při jeho dokončování zbláznil. Obraz byl původně určen pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Polné na Havlíčkobrodsku, ale protože byl nedokončen tak se do tohoto kostel nedostal. Ovšem vzniká otázka, jak mohl darovat tento obraz do kostela v Libochovicích Leopold z Ditrichsteinů, když zemřel v roce 1708. Konec konců právě jeho smrt zastavila i výstavbu kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné, který už nikdy nebyl dostavěn tak, jak si ji majitel polenského panství představoval. (Panství Polná patřilo Ditrichštenům a kostel dostavěn až 1713). Autorství oltářního obrazu Nanebevzetí Panny Marie v Polné bylo připisováno malíři Ignáci Raabovi, novější výzkum však prokázal, že je dílem rakousko-italského malíře Martina Altomonte. Tak tedy, co když ten malíř co se o něm říká že se zbláznil, byl ve skutečnosti Ignác Raab (nezbláznil se, zemřel roku 1787 na Velehradu), kterého pouze zaskočila smrt objednavatele obrazu a proto byl obraz nedokončen, a téze o duševní nemoci malíře je pouze domněnka? Tak jako tak obraz daroval s největší pravděpodobností kostelu dědic Leopolda, jeho mladší bratr Valtr Xaverius, protože tento nedokončený obraz mu jaksi přebýval. A dále kostel Všech svatých ač vysvěcen, byl dostavěn až roku 1709, tedy rok po Leopoldově smrti. Takže možná obraz......
Oltářní obraz

Ale vraťme se k dnešku, na vrcholu obrazu je Panna Maria, poblíž Jan Křtitel, pod nimi ostatní svatí. Papež s tiárou na hlavě, biskup s mitrou, řeholnice, kněží i věřící. Ti všichni upírají své oči k vrcholu obrazu, zde naneštěstí nedokončenému, k Trojjedinému Bohu. Po stranách oltáře jsou na podstavcích dvě dřevěné zlacené sochy od Bartoloměje Edera. (polovina 18 století). Na epištolní straně je to pravděpodobně sv.Prokop a na evangelní straně sv.Vojtěch - biskup, (jiný pramen udává sv.Norbert a sv.Vojtěch, kniha Umělecké památky Čech uvádí sv.Augustin a Norbert), takže opět nejednoznačnost.
Jen tak pro úplnost, původní hlavní oltář podle nejstarších záznamů vznikl již roku 1398, na základě mešní nadace za rod Zajíců z Házmburka. Konkrétně Anna, manželka Viléma Zajíce z Hazemburka, (psávala se z Libochovic) ráda navštěvovala tento kostel, a proto tu nejen zakládá oltář Navštívení Panny Marie, ale založila tu (r.1398) i kaplanství, k němuž jí synové Zbyněk, Jaroslav a Jan plat v Kostelci prodali.
Dnes je v kostele Všech Svatých jeden hlavní oltář a šest vedlejších oltářů : 
Označení oltářů

Na straně epištolní ( pravé straně ) je oltář sv.Jana Nepomuckého. Dalším oltářem na této straně je barokní oltář Piety – Sedmibolestná Pana Marie. Panna Marie je znázorněna se sňatým Kristem ze kříže na svém klíně, v pozadí je kříže je Sedm mečů symbolizuje sedm duševních bolestí Bohorodičky. Na mense oltáře je zasklený relikviář s relikvii sv.Klimenta z roku 1746. Tuto relikvii obdržel děkan Gallaš od knížete Karla Ditrichteina a byla vystavena na tomto oltáři v roce 1748, papežské breve je (?) uchováno v děkanském archívu.
Poslední oltář v této řadě je Oltář Panny Marie Růžencové s obrazem P.Marie, která drží na ruce malého žehnajícího Ježíška. Kolem postavy P.Marie je namalován celý růženec s 15 růžemi, mezi kterými je vždy 10 perel. Obraz je od Josefa Hellicha a zakoupil ho děkan Hnojek. Nad tímto obrazem je malý oválný obraz sv.Josefa s dítětem.
Na evangelní straně ( levé ) Je jako první boční oltář – oltář Sv.Maří Magdaleny s obrazem ukřižování P.Ježíše Krista s kajícnicí Máři Magdalenou, která klečí pod křížem. Na oltáři stojí dřevěný svatostánek zdobený pozlaceným reliéfem hořícího srdce. U tohoto oltáře je dřevěná socha gotické Madony z kostela ve Slatině.
Další rokokový oltář je zasvěcen sv.Michali Archanděli z roku 1759, pořízený s pozůstalosti místního kněze P.J.Podhorského. Hlavním motivem oltáře je obraz znázorňující Archanděla Michaela ve vojenské zbroji, strážícího dlouhým kopím k zemi Lucifera. Nad ním je další obraz se sv.Barborou a jejími atributy - kalichem, hostii a mečem. Pozůstatek z bývalého oltáře sv.Barbory. Tento oltář sv.Michala Archanděla prakticky zanikl v roce1985, kdy byla z tohoto oltáře vytvořena zpovědní místnost.
Proti postrannímu vchodu do kostela byl víceúčelový oltář Nejsvětějšího Srdce Páně. Socha Srdce Páně již se na tento oltář nestaví (150 cm vysoká polychromovaná socha Nejsvětějšího Srdce Ježíšova z roku 1911). Je umístěna na konzole v zadní části kostela, pod kůrem vpravo, vlevo je socha Panny Marie Lurdské, která dříve stávala na vedlejším oltáři při jižním postraním východu z kostela (pod hraběcí oratoří). V zakryté mense byla uschována dřevěná socha představujícího Ježíše Krista položeného do hrobu. Dnes je na tomto oltáři postaven obraz sv. Vavřince ze hřbitovního kostela. To poté co musel být z důvodu rozkradení dřevořezeb odstraněn celý oltář z kostela sv. Vavřince na hřbitově. Při Velikonocích plní tento oltář úlohu Božího hrobu, v době Vánoční se zde stavějí jesličky. Kromě zmíněného Božího hrobu a jesliček se ještě o Velikonocích místo obrazu sv.Vavřince instaluje otevřený svatostánek pro vystavení monstrance s Nejsvětější svátostí a o Zelený čtvrtek a Velký pátek je zde noční adorace věřících.
Popis kostela jsem pojal trochu obsáhleji, protože nikde není možnost pro potřebu návštěvníka tyto informace získat uceleně. Jistě, jsou rozptýleně veřejně dostupné, ale nikde v ucelené podobě. Bylo by dobré, kdyby farnost, tak jak je to zvykem v ostatních církevních stavbách, umístila popis kostela v závětří bočního vchodu. Bohužel pro omezený prostor nemohu uveřejnit podrobné fotografie, ale pro občany Libochovic to zase takový problém není, mohou navštívit kupříkladu noc kostelů, či koncert pěveckého sboru Melodie, který je pravidelně v kostele pořádán.
Po prohlídce kostela se můžeme vydat purkrabskou uličkou zpět na náměstí. Popis této uličky je uveden v sérii článků o původů místních názvů v Libochovicích. Jen je možné dodat, že ulička je nově vydlážděna a tvoří tak malebnou dominantu staré části města. Jedinou vadou na kráse jsou neudržované zdi jednak některých soukromých majitelů sousedících pozemků a konec konců i majetku Národního památkového ústavu v Praze (zámek).
Náměstí v Libochovicích, zde je třeba se zastavit a věnovat mu trochu pozornosti. A to z toho důvodu, že hlavní náměstí v každém městečku, či městě je svědkem všech hlavních událostí od vzniku až po zánik města.
Tak jako každý vývoj městečka, tak i toto náměstí prošlo svým vývojem. Hlavní ulice procházející městem, přímo navazovala na cestu na západ - na Koštice, a dále do Mostu, na cestu. která severně míjela Dubany a Křesín (a je ještě dosti výrazná na vojenském mapování z osmdesátých let 18. století), kdežto dnešní silnice na západ se k těmto obcím v Libochovicích lomí a není přímým pokračováním starého směru. 

přímý směr hlavní ulice a náměstí ve směru východ – západ
Náměstí v Libochovicích je vlastně jen rozšířením této hlavní cesty. Růst osídlení při vzniku městečka nejspíše představují domy v severní části starého městského jádra. Tento půdorys jádra města, z něhož lze vyčíst jen starší osadu a její rozšíření na městečko, nedoznal v dalším vývoji žádných větších změn. Zvláště se tu nejeví nějaká změna, která by mohla být spojována s rokem 1560, rokem povýšení na město. Jen v západní části starého města línie parcel připouští možnost, a to značně nejistou, že tu několik domů k jádru bylo připojeno později. Dosti výrazně geometrický, téměř obdélníkový tvar jádra starého jádra města ukazuje na určité ohrazení, které však nemůžeme chápat jako hradby. Libochovice totiž mimo bran nikdy žádné hradby neměli, pouze ploty měšťanských domů vytyčovaly linii města. Jedinou pevnější stavbou městečka byla gotická tvrz, která měla patrně větší rozsah, než jaký obvykle spojujeme s pojmem tvrz, na což ukazuje zpráva z roku 1414. Toto náměstí se jmenovalo velice prostě a to „Velké náměstí“. V roce 1898, tak jak kázala móda vzhlížení k Františku Palackému, bylo přejmenováno na „Palackého náměstí“. V roce 1942 z nařízení Okresního hejtmana dochází k přejmenování „Palackého náměstí“, z důvodů centrálního nařízení, kdy se odstraňovalo vše, co připomínalo Palackého, na „Hlavní náměstí“. 12. ledna 1942 nařídil starosta odstranit tabulky s původním názvem a 17.ledna je ocedulkováno novým názvem. Toto ještě dodatečně 29.1.42 posvětila městská rada. V roce 1948, se poprvé objevuje nový název „Náměstí 5.května“ a to v souvislosti s datumem 16.7.1948, kdy došlo k přejmenování některých ulic. Proč „Náměstí 5.května“ ? Lze se oprávněně domnívat, že tento název byl navržen v souvislosti s květnovými událostmi roku 1945, tento den začal v Libochovicích otevřený odboj proti okupaci a to právě na tomto náměstí, kde došlo k shromáždění občanů. Jistě také proto, že v té době byla móda přejmenovávat významné plochy podle květnových událostí. Tak jak se Libochovice vyvíjely a v běhu času měnily, měnila se pochopitelně i skladba obchodů, jejich sortiment, z krčem se stávaly hospody a z hospod (alespoň některých) restaurace a vinárny, v běhu času herny, diskotékové prostory, pivnice.
Skokový vývoj náměstí nastával vždy po velkých událostech a změnách, požárech, změnách vlastníků panství, převratech. Tak například požáry. Dne 9. října 1814 kdy byla zasažena požárem severní strana města a stodoly, se změnila celá severní strana co do vzhledu. Až do požáru v roce 1814 bývaly u domů na náměstí zahrádky a předzáhrádky a to na straně do náměstí, po požáru zmizely. Nebo další příklad, spolky. Když se v roce 1888 v Libochovicích ustanovil "Okrašlovací spolek", tak v ulicích byly vysazovány vzácné stromy, a upravovovali se chodníky. Náměstí bylo vyzdobeno kulovitými javory a v ulicích vysázeny jerlíny, sakury, plně kvetoucí hlohy, břízky, katalpy a lípy. Souhrnná zpráva o městě Libochovice z roku 1892 soudí o náměstí: „Co do zevnějšku svého radí se město naše mezi lepší města milé vlasti naší. Má veškeré domy kamenné,taškami kryté mnohé z nich i jednopatrové s velmi slušným průčelím, náměstí i ulice dlážděné, chodníky opatřené, mezi domy i za nimi četné stromoví aj. „
S nástupem motorových vozidel se pochopitelně muselo vyrovnat i náměstí. V samém středu města vyrostly místo stromů čerpací stanice. Kralupská rafinerii minerálních olejů před domem čp.57, další čerpací stanice byla před domem číslo popisné 54. O tuto čerpací stanici si 27.února 1933 zažádala společnost Naftaspol, kolaudace a souhlas k provozu byl udělen 27.února 1933. Pochopitelně, kde jinde než na náměstí, byla nejprve zastávka autobusů, později i autobusové nádraží. Avšak v roce 1937 se dostávají do sporu ČSD jako provozovatel autobusů s městem ohledně parkování autobusů na náměstí před „Černým orlem“. Proto také a v důsledku zhuštění dopravy se nádraží stěhuje na jižní stranu náměstí, později, po přestavbě celého náměstí do dnešní prostory u kruhového objezdu. První projednání přesunu se objevilo v únoru v roce 1971. 
Libochovice Palackého náměstí, 30 léta minulého století
 


3 komentáře:

Unknown řekl(a)...

Dobrý den,

nejprve děkuji za článek, ale i za celý Váš blog k historii Libochovic. V souvislosti s tímto článkem bych se rád dozvěděl více informací k přestavbě věže kostela r.1892. Kříž, který je možná na věži dodnes se koval v dílně zámečníka Šimonka (můj předek) v kostelní ulici č.12. Bylo by možné Vás požádat o detailnější informace, pokud nějaké existují. Děkuji. Pavel Šimonek

Libochovičák řekl(a)...

Dobrý den děkuji za váš zájem. Níže vám uvádím to, co mám ke jménu Šimonek, bohužel toho není mnoho. Libochovičák

Šimonek Jaroslav, čp.151, kramářství živnost od 2.1.1913
Šimonek, Koštická (Tyršova) čp.151 pekař do 20.1.1938
Šimonek Petr čp.12 zámečník, prokázáno v roce 1890
Šimonek Josef čp.12 zámečník, živnost obnovená od 1.1.1899

Částečný výpis z historie domu čp.12 vztahující se ke jménu Šimonek.
10.5.1867 přebírá majetek obec Libochovice
26.1.1868 kupuje od obce Petr a Františka Šimonek
1890 Šimonek Petr
5.10.1908 Šimonková Františka
13.10.1910 Šimonek Josef, zámečník
(Ještě v roce 1898 Šimonek Petr dluží obci 400 zlatých)

Kříž - bohužel je pouze zmínka z roku 1748, kdy tento kříž vyrobil kovář Josef Delavos. Z roku 1892 je pouze k dispozici fotografie přestavby kostela, kde tento kříž není nijak zřetelný, a zmínka, že v tomto roce byly pořízeny věžní hodiny.

Unknown řekl(a)...

Děkuji, i takto jste mi doplnil informace k rodině. O kříži tedy píše asi pouze Josef Kopta v jedné povídce. Petr Šimonek byl jeho děd.
Zdraví Pavel Šimonek