Libochovice a zničené polní cesty

Kdo by se chtěl z Libochovických jen tak bezstarostně se za jarního vlání, či za teplých letních večerů, nostalgického podzimu projít mezi poli a uklidnit po náročném dni svou mysl, má smůlu. Ten kdo by chtěl dodržovat vyhlášku měst o volném pobíhání psů má smůlu. Prostě je to ta. Cesty mezi poli jaksi vymizely. Ne že by už hrozilo rozorávání mezí, ale dnešní zemědělští podnikatelé si prostě vysvětlují vše tak, že pokud není na cestě asfalt tak je to jejich, na vlastníka nikdo nehledí.

Tak například:

Chotěšovská pěšina:

Chotěšovská pěšina vedla kdysi od bodu dnešního průchodu MěÚ přes Spravedlivou až do Chotěšova. Vývojem osídlení přestala být významnou spojnicí a začalo se z ní ukrajovat z obou směrů. Tu polnostmi, ze strany Libochovic výstavbou v prostorů Husova až sklárna. Nakonec z ní zbyla polní cesta od dnešní Dimitrovovy ulice směrem ke sklárně. Bývávala tu hezká odpolední procházka mezi poli až na Spravedlivou. Ovšem po roce 1989 proběhly různé privatizace a milá cesta byla zorána. Ač ve vlastnictví města (Parcelní čísla 495/4, 496/106, 494/107) o celkové výměře zhruba 800 m² je z jedné strany rozorávána a z druhé strany zarůstá křovím.

Další pěkná procházka byla zvláště v létě od Edrovny směrem k potoku Rosůvka a dále pak polní cestou podle potoka do Slatiny. Dnes již tuto procházku nelze realizovat. Opět část cesty je doposud v majetku města Libochovice, část je zřejmě prodána. (Původní parcela 1798 byla rozdělena na 1799 o výměře 250 m² patřící městu a 1798 změnila vlastníka) Pochopitelně rozorány jsou obě parcely, i když v tomto případě je určení parcel orná půda, tak přesto, škoda historické cesty. Zajímavá situace potom v návaznosti na tuto cestu je v katastru Slatiny. Parcela 1732 v majetku obce Slatina, ostatní komunikace je také rozorána, navazující 1733 zůstává polní cestou, kudy se přes mostek dalo přejít na cestu do Slatiny.

Ovšem daleko zajímavější je historická cesta známá jako Házmburská. Začínala také u dnešního průchodu MěÚ (byla vlastně pokračováním cesty z jihu od Poplz, přes brod a náměstí k panskému hradu Házmburk a potom dále na sever. Také tato cesta přestávala mít během doby svůj význam. Dnes se z ní zachovala pouze ta část, která je cestou na hřbitov okolo Zemanova zahradnictví a dále pak kolem urnového háje směrem ke kravínu. Ještě před výstavbou kravínu vedla cesta dále k potoku Rosovka, kde navazuje na další cestu směrem ke hradu. Původní cesta byla majetkem města a také byla značena červenou turistickou značkou, takže cesta na Hazmburk byla rychlejší a pohodlnější. Město část cesty v rámci socialismu převedlo na zemědělský fond, a turistům přesměrovalo trasu na silnici k jiné polní cestě, která však v původním katastru byla polnost nyní ostatní plocha (parcela 1415). Dnes z této cesty patří městu parcelní číslo 1792/1 o výměře zhruba 1230 m². Tato cesta končí branou do kravína a návaznost na další cestu 1306/1-2, která není zapsána na listu vlastnictví protože také dříve neexistovala, tak tato návaznost není. Možná že by toto byla možnost zajistit parkoviště pro hřbitov jak starý, tak urnový háj. Cestu s parcelním číslem 1792/1 stejně devastuje těžká zemědělská technika a o údržbu se nestará, tak proč nedoporučit ZD, ať k nájezdu do objektu využívá cesty pod parcelním číslem 1306/1 – 2 a majetek města využít jako parkoviště které by navazovalo přístupovou cestou na hřbitovy ze zámecké dlažby.

Bývalá okresní silnice odbočující ze silnice Libochovuice – Klapý, parcela 1776, je jaká je, mimo bývalého polního letiště, vlevo od cesty, neudržovaná, devastovaná zemědělskou technikou. Je zapsaná jako ostatní plocha. Zajímavé je, že dnešní parcelní číslo uhýbá na Jeřetín kde končí, další návaznosti:

Parcela 1766 a navazující 1767 ostatní komunikace patřící městu a spojující cestu na Jiřetín s dubany, rozorána. Parcela 1768/1 odbočující ještě před polním letištěm ač v majetku města, zoraná, obhospodařuje je kdo? Za pacht ? Těžko. Výměra 1691 m²

Parcela 1140/4 bývalá okresní silnice, dnes ostatní komunikace, bez údržby, devastovaná zemědělskou technikou, pokračování 577/2, 572 (Ve vlastnictví města, proč město podle zákona o komunikacích nepožaduje po tom, kdo tuto komunikaci zničil, aby ji uvedl do původního stavu?)

Parcela 319/31, dnes orná půda, dříve zajímavá cesta ze zastávky Libochovice město, podél cihelny jako parcela 567 dnes v soukromém vlastnictví, 1770/1 ve vlastnictví města, dnes vše rozorané, krásná polní cesta kterou šlo dojít až na silnici Křesín – Klapý neexistuje.

Cesta podle řeky po pravé straně řeky (Poplze – Šebín) začíná parcelou 608/26 – Povodí Ohře, pokračuje 714/2 – Město Libochovice, 714/1 Město Libochovice, 714/1 Město Libochovice, 79/28 Město Libochovice, 750 – Povodí Ohře, 96/3Ve vlastnictví státu, 96/13 Ve vlastnictví státu, 89/1 Ve vlastnictví státu, a nakonec parcela 90 v soukromém vlastnictví, ale to již jsme u chat a krásná procházka je u konce, tedy byla by, pokud velkozemědělci si nečiní s půdním fondem co chtějí a vše považují za svůj majetek.

A pokud by jsme pátrali v blízkém okruhu Libochovic, došli bychom k dalším a dalším bývalým cestám, které bez náhrady a pachtu vesele osévají ke svému soukromému výdělku různí obhospodařovatelé, kteří navíc svými těžkými a zablácenými stroji nejen ničí veřejné polní cesty, ale i komunikace ve městě, okolo města a jejich jedinou reakcí je, že sem tam postaví značku pozor smyk, však ono to město nebo stát za daně nás všech uklidí.

                                                             Libochovice, čas ten Vánoční

Včera dnes – ulička Pivovarní

Stalo se jednou za Rakouska-Uherska v okresním městě Libochovice, že vážení radní zapomněli pojmenovat jednu uličku a to ne ledajakou, ale důležitou tepnu k odvozu piva z měšťanského pivovaru. Stalo se to v roce 1876, při prvním přejmenováváním ulic, kdy bylo zapomenuto na uličku, která dnes neexistuje. Byla to ulička ve tvaru L z dnešní Revoluční k pivovaru mezi stodolami a domky. Zapomnětliví radní nejprve navrhovali název "Ulička ztracená", „Ztracenka“, avšak vzhledem ke své důležitosti získala název "ulička Pivovarní", na rozdíl od "Ulice Pivovarní", která vedla od tehdejší ulice „Pražské“ k severu. (od dnešního kruhového objezdu). „Ulice Pivovarní“ byla v roce 1920 přejmenována na „Pivovarskou“ a „ulička Pivovarní“ byla v roce 1988 zbourána v rámci výstavby posledního obytného bloku v Revoluční ulici se 46 bytovými jednotkami (zahájení stavby 8.12.1988). Do užívání byly předány v lednu 1990. Byty byly určeny pro zaměstnance Čížkovických cementáren a podniků v Budyni. I když tato ulička byla chudá příbuzná ostatních ulic v Libochovicích, o to více se v ní vytvořilo historických událostí.

Čísel popisných v této uličce nebylo mnoho, čp.71, nyní obytný dům Riegrova, dříve i část příslušenství, čp.116 – bývalá sladovna, byla zbořena mnohem dříve, respektive ztratila mnohem dříve čp. a byla přiřazena k areálu pivovaru. Čp.81, samotná budova pivovaru. Dále se v souvislosti s touto uličkou hovoří v Kaubkově spise o domech o čp.114, které bylo někdy v roce 1753 rozděleno na 114 a 115, pak se záhadně ztrácí a nakonec dnes se obě čp. objevují jinde. Čp. 81 bylo zřejmě také dříve vedeno jako obytná budova, která se pozemkově rozdělila, protože lze se dočíst, že: Tento dům stál za dnešním Pivovarem na Záměstí, domy 130 a 152, které se od něj oddělily byly v bývalé Pivovarní uličce. Dnes tento komplex domů neexistuje, zůstává pouze čp.81, pivovar. Domy 130 a 152 také z této oblasti záhadně mizí a tato čísla popisná se objevují jinde. Vše zřejmě souvisí s pivovarem, který se rozšířil i o tyto domy, nebo byly tyto domky zbourány a na jejich místech vyrostly provozní budovy pivovaru.

V čp.81 se narodil Scharhan (Šarhan) Václav Bartoloměj (14.8.1773), výtvarný umělec, malíř. Působil jako malíř fresek a divadelních dekorací v Praze a ve Vídni. O domech 114 a 115 je veden také poměrně detailní záznam, ale nelze z něho vyvodit, kdy byla tato čísla přidělena jinam a jak dlouho vlastně existovala jen čísla bez domů.

S číslem 116 je také spojen jeden osud, osud Václava Krause. Stanislav Václav Kraus se narodil 6.5.1924, v č.p. 116. Jeho otec byl Alois Kraus, krmič a pocházel z Chotěšova a matka Anastasie, rozená Šťástková, se narodila v Praze. V SOKA Lovosice je uložen požadavek, kterým NV Ústí nad L. žádá účast vojenské delegace „Národní stráže“ z Libochovic u příležitosti pohřbu p. Krause (pohřeb byl v 15,00 hodin dne 14.5.1945 v Předlicích). Lze tedy i podle jiných náznaků v zápisech předpokládat, že p. Kraus z Libochovic se zúčastnil bojů v květnových dnech na Ústecku, buď jako člen NS nebo jiného ozbrojeného oddílu, které působily na Ústecku. Ostatně, jak již jednou upozornil pan Václav Česal, je v Předlicích na bývalé hospodě „Na Zastávce“ pamětní deska z květnových dnů roku 1945 se jménem Václava Krause. Je zřejmé, že vzhledem k sociálnímu postavení rodiny Krausovy, bydleli všichni v jedné místnosti bývalé Sladovny.

Dnes již tato část Libochovic neexistuje. Domnívám se, že i kdyby tato ulička nepadla zástavbě paneláku, padla by v zájmu přehlednosti křižovatky Pivovarská, Revoluční.

Osobnosti Libochovic - JUDr. Vacek Václav

JUDr. Vacek Václav (Dominik František)

11.11.1877 Libochovice, + 18.1.1960 Praha-Lhotka

Právník, český a československý politik KSČ, meziválečný senátor Národního shromáždění a ve 40. a 50. letech 20. století primátor hlavního města Prahy

Jeho rodiče, otec Alois Vacek z čp.45 (v letech 1874 – 1886 purkmistr města Libochovic), syn Antonína Vacka mlynáře ze Slaného, matka Anna, dcera Františka Ostrita, mlynáře v Budyni. Narodil se jako šesté dítě. Malý Václav prožil mládí v Libochovicích, kde také absolvoval základní vzdělání. Po ukončení obecné školy odchází do Prahy, kam předtím již na studium odešli jeho dva starší bratři. Václav od roku 1889 studuje na Německém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze. Někdy v roce 1891 se rodina Aloise Vacka stěhuje do Prahy a Václav přechází na české gymnázium na Vinohradech. Bohužel po brzké smrti otce se nejen on, ale i celá jeho rodina ocitá bez finančních prostředků. Přesto dále dosahoval vynikajících výsledků při studiu, především jazykových oborech (osvojil si němčinu, angličtinu, francouzštinu, latinu, italštinu, hlavní slovanské jazyky a dále těsnopis). 

 

Po maturitě nastupuje k dalšímu studiu na Karlovu universitu, právnickou fakultu. V roce 1902 promuje, a poté získává titul JUDr. Svým původním zaměření po stránce politického přesvědčení byl Sociální demokrat, avšak vlivem událostí po první světové válce, revoluci v Rusku a prosazováním nového myšlení u revolučně zaměřených intelektuálů se stává jedním ze zakládajících členů Komunistické strany Československa, posléze jejím dlouholetým funkcionářem a význačným revolučním novinářem.

V době působení u Sociální demokracie pracoval v redakci Práva lidu, dále měl svoji advokátní praxi. V redakci Práva lidu se však začíná politicky angažovat nejprve jako sociálně cítící člen Soc.demokracie, ale pod vlivem Bohumíra Šmerala (tehdy sociálně demokratický předák) se začíná pozvolně radikalizovat. V letech 1907–1911 působil ve Vídni na postu parlamentního zpravodaje Práva lidu, listů Rovnost a Nová doba a taky jako tajemník sociálně demokratického poslaneckého klubu na Říšské radě. Od roku 1912 byl vedoucím redaktorem večerníku Práva lidu a krátce nato i revue Akademie. Během událostí října 1918 byl tajemníkem „Národního výboru československého“. Po roce 1918 se stává tajemníkem ministra spravedlnosti Františka Soukupa v Kramářově vládě a od roku 1923 do roku 1938 je zastupitelem města Prahy.

Jeho přerod v komunistu má zřejmě základy v roce 1912, kdy v době Pražské konference Ruské sociálně demokratické strany v roce 1912 provázel V. I. Lenina a pomáhal mu za jeho pobytu v Praze. Od něj zřejmě, jako mladý rebel získal radikálnější levicové přesvědčení. Po vzniku KSČ a jeho zapojení do této politické organizace se stává redaktorem Rudého práva. Přesto že mu byly později podsouvány jiné skutečnosti, patřil ke stoupencům umírněného šmeralovského směru v KSČ a jeho práce v zastupitelstvu byla převážně věcného charakteru. V roce 1935 po parlamentních volbách získává mandát senátora za KSČ do roku 1938 kdy je KSČ rozpuštěna a mandát tak zanikl. Hned 15. března 1939 byl tehdy dvaašedesátiletý Vacek preventivně zatčen gestapem. Po propuštění byl vzápětí nakrátko zatčen znovu a do třetice strávil několik měsíců na Pankráci a v Petschkově paláci a to počátkem roku 1942. Zbytek okupace tak prožívá v ústraní jako penzista ve svém rodinném domě na Lhotce. Neztratil ale kontakt s odbojem a 5. května 1945 stanul v čele Prahy jako „revoluční“ primátor. Měl silný vliv na události nejen politické, ale i při organizaci obrany rozhlasu a radnice. 

Dr.Vacek_Praha 1946

Jeho první primátorské období skončilo brzy, v srpnu 1945, kdy jej podle dohody Národní fronty ve funkci vystřídal Petr Zenkl. Jako člen KSČ se Vacek stává jeho prvním náměstkem. Druhé primátorské období nastalo brzy a to 26. května 1946 po obecních volbách. Ve druhém období primátora Prahy spolupracoval se složkami Národní fronty. Sám sedmdesátiletý primátor se pravidelně, byť jen symbolicky, účastnil úklidu města i dalších brigád, jež se staly všeobecně rozšířenou formou veřejně prospěšné práce.

Únor 1948 pro Václava Vacka, coby primátora, přinesl několik změn. Sice stál při únorových dnech na onom „slavném“ balkoně na Staroměstském náměstí, ale po jeho cestě do Anverp, kde měl podat výklad o událostech, se vrací již do jiné doby. Po návratu do Prahy nachází Ústřední národní výbor v nové podobě, očištěné mezitím akčními výbory „obrozené“ národní fronty od „reakčních živlů“. Hlavní slovo ve správě města již nemá on, jako primátor, ale jeho náměstek Josef Krosnář, člen předsednictva ÚV KSČ. A tak Václav Vacek v primátorské funkci přežívá zrušení magistrátu i reorganizaci a postátnění obecní samosprávy v březnu 1949. Jeho vliv na dění města je však již jen nulový, moc převzali funkcionáři KSČ. Jako pouhá figurka slouží k mnoha změnám: znárodnění 43 000 pražských řemeslnických a živnostenských provozoven, změny celého systému. Proto také po prvních poúnorových volbách v květnu 1954 požádal (tedy spíše z rozhodnutí stranických orgánů než z vlastní vůle) o odchod na odpočinek. Zemřel ve své vile na Lhotce 18. ledna 1960.

I v jeho těžkých poúnorových chvílích na Magistrátu nezapomínal na Libochovice. A tak když je v roce 1946 pořádána tryzna za všechny libochovické oběti II. Světové války, je součástí vládní delegace (tvořili ji spisovatel Josef Kopta, pražský primátor Dr.Vacek, plukovník Jaroslav Kozák - všichni libochovičtí rodáci a generál Dr. Karel Jančařík).

 Po této tryzně byl popel obětí byl umístěn ve společném sarkofágu na hřbitově. Zúčastnil se i otevření loutkového divadla 2.prosince roku 1951 a jiných akcí v okolí Libochovic. V Libochovicích v roce 1948 byla na jeho počest pojmenována ulice Eduarda Beneše, dříve Purkyňova třída. V roce 1960 bylo odhlasováno Městským výborem KSČ Libochovice a Městskou radou, která jak jinak v té době, plně podléhala ve svých usneseních rozhodnutím stranického vedení KSČ, umístění pamětní desky na domě čp.45 v ulici Dr.Vacka. Tato deska ale po rekonstrukci domu  po roce 1989 byla sejmuta a je uložena u majitele domu.

Jak věžní hodiny spoutaly čas v Libochovicích

Ne vždy byly na věži libochovického kostela hodiny. To se změnilo až roku 1892, přestože již v roce 1725 byl předložen projekt ke zřízení hodin, kdy děkan žádal městkou radu o zřízení „cimbalu pro bití hodin“. Tato žádost byla zamítnuta s tvrzením, že hodiny byly vždy na zvony tlučeny a tak tomu bude i nadále. V roce 1892 ale byly konečně zakoupeny hodiny nákladem 495 zlatých (financováno ze zádušní pokladny Dubanského kostela). V říjnu 1933 byl vyměněn ciferník na věži za nový skleněný s elektrickým osvětlením nákladem 2 700,- Kč. V roce 1987 byla provedena renovace věžních hodin, tři ciferníky jsou vyrobeny z nerez plechu, ručičky a cifry z mědi, čtvrtý směrem na náměstí je z matového skla a prosvětlený. Hodiny tak náležely městu, zvony církvi. Hodiny byly kyvadlové, se strojem pro věžní hodiny značky Ludvík Hainc, Praha. Jejich jednotlivá závaží se musela každodenně natahovat po zdolání 120 schodů. Jednotlivé čtvrthodiny jsou odbíjeny zvonem „Umíráček“ a celé hodiny zvonem „Vavřinec“.

Cesta k hodinám tak nebyla jednoduchá. V přístavbě věže je dřevěné točité schodiště, které končí v prvním patře, odkud je vstup do bývalé úřednické oratoře. Dále pokračuje dřevěné schodiště dělené na jednotlivé části. Z druhého patra se ovládal zvon “Vavřinec“ pomocí lanka a provazu (v roce 2005, k výročí oslavy vysvěcení kostela, bylo upraveno ovládání zvonů na elektrický provoz, s možností přepínání na ruční zvonění). O něco výše je vstup na půdu kostela a do trámoví krovu. Při dalším výstupu se lze dostat do prostoru, kde jsou zavěšeny na zvoncových stolicích dnešní dva zvony. Po 120 schodech se tak konečně dostáváme do místnosti, kde jsou umístěny kyvadlové hodiny. Ten kdo vykonával službu pro město (natahování hodinového stroje) musel v těchto místech velkou klikou zvednout těžká závaží přes soustavu kladek umístěných vysoko na věži. Tento úkon bylo nutno okolo desáté dopolední hodiny provádět den co den.

V historických zápisech, se vzhledem k odměřování času ve vztahu k veřejnosti, lze dočíst těchto záznamů:

• 1720, zvoleno dvanáct osob co zvoníci proti mračnům a mrazům. Volba taková se často předevzala, zde však se jen jedenkráte pro paměť uvádí.
• 1726, dne 7. ledna snešeno, že kdyžkoliv obec shromážděna býti má, ten den před tím ve 4. hodinu k večeru se na zvonec znamení dá a Vácslavem Moravcem, tehdáž také ráno v 9 hodin zvoniti se bude, který za to patoky obdrží.
• Dne 3. července 1724 když zemřel primas a lazebník Jiří Hikyš před 12 hodinou polední, zanechal obci 20 zl. a visuté hodiny do radního místa. (Tudíž od tohoto roku byly jakési veřejné hodiny na radnici)
• V roce 1954 obsluhuje věžní hodiny a veřejné osvětlení města paní Růžena Kacerovská, poté také pan Kacerovský.
• Do roku 2012 (42 let) tuto službu vykonával pan Jan Šána. Jistě byli i jíní, ale jejich jména nebyla v kronikách zaznamenána.
• Elektrifikace věžních hodin v roce 2012, která byla provedena firmou Ing. Ivan Šmerda došlo k výměně stroje. Původní hodinový stroj byl v prostorách věže demontován a snesen. Následně byl vyčištěn a zbaven všech starých nečistot. Hodinový stroj byl zpětně sestaven a prošel týdenním zkušebním provozem a je jako zcela funkční uložen v prostorách Městského úřadu v Libochovicích.
  
  
  
  
  
  

Nedílnou součástí věžních hodin, jsou zvony, jimiž se do celého kraje oznamuje čas, a to po čtvrthodinách a v celou hodinu jednak čtyřmi údery a poté na velký zvon počtem úderu té které hodiny. O zvonech se dá napsat mnohé. Zvon doprovází člověka v celé jeho historii a jeho posvěcením se z neživé hmoty stává nástroj posvátný. Ve středověku bylo zvonům přisuzováno sedm ctností.

laudo deum verum pravého Boha chválím

vivos voco živé volám

congrego clerum kněží shromažďuji

mortuos plango mrtvé oplakávám

fulgura frango blesky rozrážím

pestem fugo mor zaháním

festa decoro svátky slavím

Zvon je jednou z mála vzácných památek, která každého člověka doprovází nepřetržitě v den všední i sváteční. Svolává k bohoslužbám a vyzývá k modlitbě, ohlašuje radostné i bolestné události. Patří k duchovnímu i kulturnímu dědictví národa i církve. Tento hudební nástroj má hlavu, tělo, srdce, tvář a také hlas. Zvony na rozdíl od hodin na libochovickém kostele patřily církvi.

Ve věži bývalo šest zvonů:

1. Velký zvon zvaný Marie pocházející patrně již z konce 16.století, vážící 1848 kilogramů a znějícím v tonu Es s reliéfní výzdobou s motivem vraždění neviňátek v Betlémě a Kalvárie. Tento zvon byl v roce 1624 poškozen ohněm a v roce 1625 opraven v Roudnici. Výška i průměr 1,39 metru. Tento zvon však prostý lid přejmenoval na Václava. Dne 29. a 30.1.1918 a rozkazu c. k. válečného Ministerstva byl tento vzácný zvon demontován dělníky domobranského stavitele z Děčína a kladivy rozbit na malé kusy. Údery bylo slyšet až na Evaň. Získaná zvonovina vážila 1634 kg.
2. Prostřední zvon Vavřinec, vážil 448 kilogramů a zněl v tonu As. Původně byl tento zvon vytvořen pro kapli sv.Vavřince v roce 1605, kde visel na dvou sloupech u vchodu na hřbitov (vchod byl původně na východní straně a hřbitov končil kaplí sv.Vavřince).
3. K oslavě 60 ti letého kněžského výročí arciděkana Václava Oplta (nar.1.10.1847), v Libochovicích působí od roku 1894 jako děkan, posvěcen nový zvon, nesoucí nápis že byl ulit na památku mučednické smrti sv.Václava a ke slávě Boží nákladem Václava Oplta. Zvon zavěšen při oslavě 26. července 1931, váha 620 kg, cena 40 000,- korun, ulitý ve zvonárně Richarda Herolda v Chomutově.
4. Zvon zvaný Josef, vážící 176 kg. znějící v tónu C. Zvon pocházel od zvonaře Fr.Herolda z Litoměřic. Tento zvon dal vyměnit na kostelní věži za puklý zvon nazvaný Havel (v lidovém podání kohout, pocházející z roku 1630.) farář Karel Kerka.
5. Zvon Umíráček nazvaný Michal, vážící 70 kg, z roku 1874. I tento zvon vyměnil puklý zvon z roku 1732. Nahrazen současným zvonem „Umíráčkem“, vysokým asi 50 cm a vážícím 115 kg. Jeho původ je neznám, je bez nápisu a pokryt silnou patinou, byl získán jako opuštěný zvon (s poškozenou hlavou) na konsistoři v Litoměřicích po druhé světové válce panem děkanem Lochmanem. Opravila jej firma Manoušek v Brně a byl zavěšen r. 1947
6. Zbývající byly jen malé zvonky, na které se zvonívalo při bohoslužbách ve všední den. Tyto zvonky původně visely na vížce nad kostelní lodí a při rekonstrukci střechy v roce 1827 byly převěšeny.

Ze zápisů ve farské kronice:

• Zápis z farní kroniky uvádí - 29.8.1916 dostavil se na děkanství ing.Hans Schirmer od c.k. voj. velitelství s oznámením, že k účelům válečným se vezmou z věže kostela Všech svatých 2 zvony o váze 1848 a 448 kg, jeden z Duban 500 kg a jeden ze Slatiny 550 kg. Na námitky děkana odpověděl ing.Schirmer : "nedá se nic dělat, potřebujeme děla". Děkan spolu s hrabětem J. Herbersteinem ihned podali protest u c.k. ministerstva války, načež přišlo rozhodnutí, že odebrány budou jen zvony, na který se zvonilo poledne, Josef 174 kg, umíráček 70 kg, dva zvonky 24 kg, Když se 3. září 1916 naposledy zvonilo všemi zvony na rozloučenou, lidé plakali. Dne 8. a 9. února 1917 byly zvony sejmuty, velké na místě rozbity na kusy, zváženy a všechno odvezeno.
• Potom není v žádné kronice o zvonech zmínka, pouze tento zápis: 9. a 10. února 1917 se odvážejí z Libochovic zvony:

• Josef 174 kg
• Michal 70 kg
• Dva malé zvonky 24 kg
• Dva zvony ze hřbitova 43 kg
• Na zásah památkového úřadu zůstal v Libochovicích zvon Marie z roku 1625 1848 kg a zvon Vavřinec z roku 1739, 448 kg.
• Nakonec byl zvon Marie se zvonem Václavem rozbit 29. ledna 1918 a zrekvírován.

26. 3. 1942 - Tento den byly sundány zbylé zvony z kostela. Ve výkazu odvezených bronzových zvonů ze soudního okresu Libochovice, je uveden děkanský kostel, z kterého bylo odvezeno 5 zvonů (o celkové váze 1457 kg + zvon ze zámecké kaple o váze 34 kg – sundán 25. 3. 1942). V celém soudním okrese to bylo 57 zvonů ze 41 obcí. Zvony byly odvezeny 14. dubna 1942. Vrátil se pouze zvon Vavřinec.

Sundávání zvonů - 1942

Dnes jsou na věži tyto zvony: Vavřinec a Umíráček. V roce 2005, k výročí oslavy vysvěcení kostela, bylo upraveno ovládání zvonů na elektrický provoz, s možností přepínání na ruční zvonění:

Padla památka na industrializaci Libochovic.

Jak by se zdálo, nejedná se o nějakou stavbu, ale o strom. To bylo totiž tak, když byly v roce 1911 vykupovány pozemky pro stavbu sklárny, byly na památku této události vysazeny dva vlašské topoly na hranicích pozemku B. Mayera a dnešní křižovatky Nádražní a Poděbradovy ulice. Oba topoly však měly vcelku krušný život, památka nepamátka. V roce 1940 radní František Elman navrhl, aby tyto topoly byly poraženy, že kořeny zasahují do základu rohového domu, který byl tehdy v majetku Plaňanské pojišťovny, a dříví okamžitě prodáno (zřejmě měl někdo málo otopu). Tento požadavek byl ale impulsem ke startu nových sporů a osočování, které zvyšovalo napětí ve městě (také nic nového ani historického). Vznikaly tak námitky, že městský radní p.Horký má zdarma byt v obecním domě, kde pracuje zároveň jako správce, poukazovalo se na nesrovnalosti při výstavbě rodinného domku čp.632 a jiné pikantnosti. Něco bohužel byla pravda, něco ne. Vše pak přerostlo v bitvu advokátů. Konec vám však neřeknu. To víte staré detektivky a staré spisy jsou většinou bez konce. Co je však důležité, pan Rublič vypracoval dobrozdání, že topoly nemůžou svými kořeny ničit suché zdivo a že ani otřesy nezpůsobují chudáci stromy, ale rozvoj průmyslu a hustší doprava v Poděbradově ulici. Konec dobrý, všechno dobré. Stromy zůstaly stát. Všeho však do času, v dnešních opět svobodných časech přišel vlivem nepřízně počasí jeden topol o špičku a druhý topol „prý“ zničila lidská zloba a chemikálie. I druhý topol v říjnu 2015dovršil svůj čas osudu, jak již to v přírodě bývá. Konec konců, jak bylo vidět na kvalitě jeho kmene, asi by ani podzimní letošní čas stejně nepřežil, ono takových 104 let je také nějaký věk. Přesto splnil svůj osud a přečkal počátky industrializace v Libochovicích i smutný osud skláren.

Osobnosti Libochovic - Pavlík Václav

Amatérský historik, patriot Libochovic, spolupracovník archeologické a národopisné společnosti při ČSAV

* 30.června 1917 v Hnátnici,okr. Ústí nad Orlicí, + 22.července 1993 v Libochovicích.

Václav Pavlík pocházel z Hnátnic (obec je připomínána již v roce 1364), kde jeho otec také Václav působil ve funkci řídicího učitele obecné školy v Hnátnici. Jeho matka, Marie (roz. Kalivodová), byla v domácnosti a pocházela z domkařské rodiny. Základní vzdělání Václav Pavlík získal na škole, kde působil jeho otec, a po jejím dokončení nastoupil na Obchodní školu ve Vysokém Mýtě, a poté v letech 1934 až 1936 ukončil své vzdělání na Obchodní akademii ve Chrudimi maturitní zkouškou.

Jakým způsobem, či jakou cestou osudu se dostal až do Libochovic, nevím. Jisté je, že od roku 1936 nastupuje jako praktikant Městské Spořitelny v Libochovicích. Svou pílí a odborností postoupil do roku 1942 na místo účetního a pokladníka ve Spořitelně.

Rok 1942 však v jeho kariéře přinesl, tak jako mnoha mladým lidem v této republice radikální zlom. V rámci Totálního nasazení byl odvelen v roce 1942 do dolu „ Anna“ na Kladně jako pomocný důlní dělník.

Poznámka: Již v roce 1941 bylo do pracovních táborů v celé Říši naverbováno 1 a půl milionu obyvatel okupovaných území. Na jaře 1942 jmenoval Adolf Hitler durynského župního vedoucího Fritze Sauckela generálním zmocněncem pro pracovní nasazení. Byly zavedeny hromadné nucené nábory, takže již v srpnu 1942 pracovalo v německých podnicích 3,4 miliónu zahraničních dělníků a během dalšího půl roku vzrostl počet nuceně nasazených o další 2 milióny. Opatření pracovních úřadů se dotklo i Libochovic a mnoha jejích mladých obyvatel, kupříkladu ve Spořitelně pan Šesták byl přemístěn do místní sklárny, a v důsledku totálního nasazení končí v Libochovicích některé živnosti, např. Knihkupectví p.Nováka.

Jak již jsem uvedl u Ing. Otakara Špecingera, vedoucím Úřadu práce v Libochovicích byl pan Novotný. Jak uvádí Václav Cimerman: „Původním správcem z doby již před válkou byl loajální aktivista R.Novotný. Tento člověk byl již od počátku okupace horlivým fedrovatelem k německému nasazování a přeškolování.“ Sám Václav Pavlík se vyjádřil takto: „Když mě vezla 26.7.1972 z příkazu Novotného četnická eskorta z Libochovic na Kladno, vpředu četník, vzadu četník, nebylo mi nejlépe“. Na Kladně zůstal až do roku 1945. Po roce 1945, po návratu domů až do roku 1950 pracoval opět ve Spořitelně Libochovice. V letech 1950/51 byl krátce zaměstnán jako podnikový kontrolor v Deli Lovosice a od roku 1951 až do důchodu (1978) pracoval ve sklárnách Libochovice jako kontrolor, úředník. A i v důchodu až do roku 1983 byl zaměstnán na různých brigádách.

Pan Václav Pavlík byl pečlivým shromažďovatelem všech údajů zdejší historie a znalcem historie kraje. Dá se říci, že po příchodu do zdejšího kraje, s městečkem na řece a s podmanivou kulisou Českého středohoří, vznikl mezi krajinou, historii a Václavem důvěrný vztah. Původní a snad i prvotní podnět k tomuto zájmu vznikl za jeho práce jako kustoda někdejšího Křenkova Krajinského muzea v Libochovicích a další spolupráce s Jaroslavem Křenkem. Své poznatky publikoval zejména prostřednictvím Libochovických novin, ale i dalších časopisů. Pracoval jako ochránce přírody, dále se stal spolupracovníkem dvou společností, archeologické a národopisné, při ČSAV - a zastával i další funkce. Bohužel většina poznatků a výsledků jeho práce zůstala v rukopisech. V jeho kartotéce osobností libochovicka bylo okolo 200 osobností, a jak je zřejmo z jeho korespondence, všechny tyto poznatky odkázal z valné většiny muzeu v Litoměřicích a svoji knihovnu městu Libochovice. Bohužel, nahlédnout do díla pana Pavlíka v Litoměřickém muzeu se mi nepodařilo, a kdoví, zda tam vůbec je. Knihovna je uložena v Městské knihovně Libochovice. Ve svém městě, v Libochovicích, se věnoval i jiným činnostem a spolkům, kultuře, divadlu a turistice.

Všechna tato jeho činnost se přitom vyznačovala především osobní nenáročností. Vždyť, jak již bylo řečeno, většina studií, které napsal (a nebylo jich málo), zůstala jen v rukopisech - ačkoli byla bohatě využívána četnými zájemci, studenty i dalšími kteří ve svých dílech využívali údaje o historii libochovické sklárny, poměrů za okupace a podobně. Bohužel, někteří pozdější následovníci, dílo pana Pavlíka vydávali za svá díla, bez uvedení autora.

Stal se také vlastně zachráncem různých listin Města, historicky cenných, když po smrti p.Zimmermana muzeum bylo v katastrofálním stavu a archivní sbírky rovněž bez zájmu města končily ve sběrnách. Proto v roce 1947 zakročila Archivní inspekce a na její podnět byl jmenován 23.6.1947 pan Václav Pavlík do funkce městského archiváře. Přesto koncem listopadu 1954 bylo pro nezájem tehdejšího vedení města zrušeno v Libochovicích Křenkovo krajinské muzeum (založené roku 1895) a jeho sbírky byly uskladněny v Lovosicích, část přestěhovaná do Třebenic. Později se zbytky sbírek dostaly do depozitáře Muzea Litoměřice, ale jak psal současný tisk, tento depozitář byl v podstatě rozkraden, takže kde že asi pak jsou jeho rozsáhlé sbírky?

Jeho zvláštní zájem se týkal hlavně prehistorie libochovicka. Pátrá po okolí Libochovic po pozůstatcích bývalých osídlení a osud je mu nakloněn. Mimo jiné na poli u Kostelce nad Ohří nachází v roce 1949 keramiku sídlištního typu. V Křesíně je za jeho pomoci objevena sídlištní jáma, která obsahovala dvouuchou nádobu, jehlancovité závaží a 3 střepy. V Křesíně na poli ppč.793/2 byly pak ještě nalezeny dvě tyto jámy. Nad Levousy, v místech, kde se říká „Na Šancích “ vyrostlo v době knovízské výšinné sídliště a v letech 1949 – 50 zde pan Pavlík nalezl soubor keramiky a strusku a nakonec zde byly nalezeny 3 fragmenty keramiky. Na dohled od levouského byla další knovízská sídliště u Stradonic a na Klapém. Jižně od tohoto hradiště na zalesněném svahu bylo objeveno pohřebiště v podobě několika desítek nevysokých mohyl s žárovými i kosterními pozůstatky. Některé z těchto mohyl byly podrobně prozkoumány. Datování pohřbů odpovídá mohylové a knovízské kultuře, souviselo s výskytem poněkud mladších pohřbů kultury štítarské. Jejich přibližný počet byl asi 40. Některé jsou z opukových plochých kamenů, jiné z hlinitého materiálu. Mají průměr 1,5 až 11 m, výšku od 10 cm do 1,5 m. Jen některé z nich byly odborně prozkoumány. Dále nalezl v roce 1950 soubor keramiky na poli u Poplz. V roce 1962 na návrší „Viničky“ při průkopu pro vodovod byly nalezeny příkopy a vnitřní areál opevněné osady a 3 kostrové hroby. V roce 1959 na poli mezi Malou a Velkou Ohří našel pět střepů ze sídlištního objektu. Z tohoto období pravděpodobně pochází i nález kostrového hrobu v Sedlci, v němž byl nalezen dobře zachovalý bronzový meč. Sídliště, ležící v místě dnešních Libochovic, podle jeho mínění, dosáhla v době knovízské svého rozkvětu. Vzhledem ke své rozsáhlosti nálezů usuzoval, že se sídliště během kultur postupně stěhovalo z místa na místo. Sídlištní nálezy doplňují nálezy náhodné, dvě dvouuché nádoby a bronzová jehlice bez místa určení nálezu. V roce 1950 nalezl soubor keramiky na poli ppč.385/1.

Toto vše bohužel do roku 1954 bylo uloženo do Krajinského muzea a jak jsem již předeslal skončilo někde v Litoměřicích, po roce 1954 jeho nálezy a práce byla dokumentována v jednotlivých listech v rukopisném provedení, včetně nákresů a tato díla skončila snad podle jeho přání po roce 1993 také v Litoměřickém muzeu, snad. Já jsem jenom mohl nahlédnout do náčrtů a popisů, které použil ve své korespondenci s Ing. Otakarem Špecingerem.

Pan Václav Pavlík zemřel 22.července 1993 v Libochovicích.