Padla památka na industrializaci Libochovic.

Jak by se zdálo, nejedná se o nějakou stavbu, ale o strom. To bylo totiž tak, když byly v roce 1911 vykupovány pozemky pro stavbu sklárny, byly na památku této události vysazeny dva vlašské topoly na hranicích pozemku B. Mayera a dnešní křižovatky Nádražní a Poděbradovy ulice. Oba topoly však měly vcelku krušný život, památka nepamátka. V roce 1940 radní František Elman navrhl, aby tyto topoly byly poraženy, že kořeny zasahují do základu rohového domu, který byl tehdy v majetku Plaňanské pojišťovny, a dříví okamžitě prodáno (zřejmě měl někdo málo otopu). Tento požadavek byl ale impulsem ke startu nových sporů a osočování, které zvyšovalo napětí ve městě (také nic nového ani historického). Vznikaly tak námitky, že městský radní p.Horký má zdarma byt v obecním domě, kde pracuje zároveň jako správce, poukazovalo se na nesrovnalosti při výstavbě rodinného domku čp.632 a jiné pikantnosti. Něco bohužel byla pravda, něco ne. Vše pak přerostlo v bitvu advokátů. Konec vám však neřeknu. To víte staré detektivky a staré spisy jsou většinou bez konce. Co je však důležité, pan Rublič vypracoval dobrozdání, že topoly nemůžou svými kořeny ničit suché zdivo a že ani otřesy nezpůsobují chudáci stromy, ale rozvoj průmyslu a hustší doprava v Poděbradově ulici. Konec dobrý, všechno dobré. Stromy zůstaly stát. Všeho však do času, v dnešních opět svobodných časech přišel vlivem nepřízně počasí jeden topol o špičku a druhý topol „prý“ zničila lidská zloba a chemikálie. I druhý topol v říjnu 2015dovršil svůj čas osudu, jak již to v přírodě bývá. Konec konců, jak bylo vidět na kvalitě jeho kmene, asi by ani podzimní letošní čas stejně nepřežil, ono takových 104 let je také nějaký věk. Přesto splnil svůj osud a přečkal počátky industrializace v Libochovicích i smutný osud skláren.

Osobnosti Libochovic - Pavlík Václav

Amatérský historik, patriot Libochovic, spolupracovník archeologické a národopisné společnosti při ČSAV

* 30.června 1917 v Hnátnici,okr. Ústí nad Orlicí, + 22.července 1993 v Libochovicích.

Václav Pavlík pocházel z Hnátnic (obec je připomínána již v roce 1364), kde jeho otec také Václav působil ve funkci řídicího učitele obecné školy v Hnátnici. Jeho matka, Marie (roz. Kalivodová), byla v domácnosti a pocházela z domkařské rodiny. Základní vzdělání Václav Pavlík získal na škole, kde působil jeho otec, a po jejím dokončení nastoupil na Obchodní školu ve Vysokém Mýtě, a poté v letech 1934 až 1936 ukončil své vzdělání na Obchodní akademii ve Chrudimi maturitní zkouškou.

Jakým způsobem, či jakou cestou osudu se dostal až do Libochovic, nevím. Jisté je, že od roku 1936 nastupuje jako praktikant Městské Spořitelny v Libochovicích. Svou pílí a odborností postoupil do roku 1942 na místo účetního a pokladníka ve Spořitelně.

Rok 1942 však v jeho kariéře přinesl, tak jako mnoha mladým lidem v této republice radikální zlom. V rámci Totálního nasazení byl odvelen v roce 1942 do dolu „ Anna“ na Kladně jako pomocný důlní dělník.

Poznámka: Již v roce 1941 bylo do pracovních táborů v celé Říši naverbováno 1 a půl milionu obyvatel okupovaných území. Na jaře 1942 jmenoval Adolf Hitler durynského župního vedoucího Fritze Sauckela generálním zmocněncem pro pracovní nasazení. Byly zavedeny hromadné nucené nábory, takže již v srpnu 1942 pracovalo v německých podnicích 3,4 miliónu zahraničních dělníků a během dalšího půl roku vzrostl počet nuceně nasazených o další 2 milióny. Opatření pracovních úřadů se dotklo i Libochovic a mnoha jejích mladých obyvatel, kupříkladu ve Spořitelně pan Šesták byl přemístěn do místní sklárny, a v důsledku totálního nasazení končí v Libochovicích některé živnosti, např. Knihkupectví p.Nováka.

Jak již jsem uvedl u Ing. Otakara Špecingera, vedoucím Úřadu práce v Libochovicích byl pan Novotný. Jak uvádí Václav Cimerman: „Původním správcem z doby již před válkou byl loajální aktivista R.Novotný. Tento člověk byl již od počátku okupace horlivým fedrovatelem k německému nasazování a přeškolování.“ Sám Václav Pavlík se vyjádřil takto: „Když mě vezla 26.7.1972 z příkazu Novotného četnická eskorta z Libochovic na Kladno, vpředu četník, vzadu četník, nebylo mi nejlépe“. Na Kladně zůstal až do roku 1945. Po roce 1945, po návratu domů až do roku 1950 pracoval opět ve Spořitelně Libochovice. V letech 1950/51 byl krátce zaměstnán jako podnikový kontrolor v Deli Lovosice a od roku 1951 až do důchodu (1978) pracoval ve sklárnách Libochovice jako kontrolor, úředník. A i v důchodu až do roku 1983 byl zaměstnán na různých brigádách.

Pan Václav Pavlík byl pečlivým shromažďovatelem všech údajů zdejší historie a znalcem historie kraje. Dá se říci, že po příchodu do zdejšího kraje, s městečkem na řece a s podmanivou kulisou Českého středohoří, vznikl mezi krajinou, historii a Václavem důvěrný vztah. Původní a snad i prvotní podnět k tomuto zájmu vznikl za jeho práce jako kustoda někdejšího Křenkova Krajinského muzea v Libochovicích a další spolupráce s Jaroslavem Křenkem. Své poznatky publikoval zejména prostřednictvím Libochovických novin, ale i dalších časopisů. Pracoval jako ochránce přírody, dále se stal spolupracovníkem dvou společností, archeologické a národopisné, při ČSAV - a zastával i další funkce. Bohužel většina poznatků a výsledků jeho práce zůstala v rukopisech. V jeho kartotéce osobností libochovicka bylo okolo 200 osobností, a jak je zřejmo z jeho korespondence, všechny tyto poznatky odkázal z valné většiny muzeu v Litoměřicích a svoji knihovnu městu Libochovice. Bohužel, nahlédnout do díla pana Pavlíka v Litoměřickém muzeu se mi nepodařilo, a kdoví, zda tam vůbec je. Knihovna je uložena v Městské knihovně Libochovice. Ve svém městě, v Libochovicích, se věnoval i jiným činnostem a spolkům, kultuře, divadlu a turistice.

Všechna tato jeho činnost se přitom vyznačovala především osobní nenáročností. Vždyť, jak již bylo řečeno, většina studií, které napsal (a nebylo jich málo), zůstala jen v rukopisech - ačkoli byla bohatě využívána četnými zájemci, studenty i dalšími kteří ve svých dílech využívali údaje o historii libochovické sklárny, poměrů za okupace a podobně. Bohužel, někteří pozdější následovníci, dílo pana Pavlíka vydávali za svá díla, bez uvedení autora.

Stal se také vlastně zachráncem různých listin Města, historicky cenných, když po smrti p.Zimmermana muzeum bylo v katastrofálním stavu a archivní sbírky rovněž bez zájmu města končily ve sběrnách. Proto v roce 1947 zakročila Archivní inspekce a na její podnět byl jmenován 23.6.1947 pan Václav Pavlík do funkce městského archiváře. Přesto koncem listopadu 1954 bylo pro nezájem tehdejšího vedení města zrušeno v Libochovicích Křenkovo krajinské muzeum (založené roku 1895) a jeho sbírky byly uskladněny v Lovosicích, část přestěhovaná do Třebenic. Později se zbytky sbírek dostaly do depozitáře Muzea Litoměřice, ale jak psal současný tisk, tento depozitář byl v podstatě rozkraden, takže kde že asi pak jsou jeho rozsáhlé sbírky?

Jeho zvláštní zájem se týkal hlavně prehistorie libochovicka. Pátrá po okolí Libochovic po pozůstatcích bývalých osídlení a osud je mu nakloněn. Mimo jiné na poli u Kostelce nad Ohří nachází v roce 1949 keramiku sídlištního typu. V Křesíně je za jeho pomoci objevena sídlištní jáma, která obsahovala dvouuchou nádobu, jehlancovité závaží a 3 střepy. V Křesíně na poli ppč.793/2 byly pak ještě nalezeny dvě tyto jámy. Nad Levousy, v místech, kde se říká „Na Šancích “ vyrostlo v době knovízské výšinné sídliště a v letech 1949 – 50 zde pan Pavlík nalezl soubor keramiky a strusku a nakonec zde byly nalezeny 3 fragmenty keramiky. Na dohled od levouského byla další knovízská sídliště u Stradonic a na Klapém. Jižně od tohoto hradiště na zalesněném svahu bylo objeveno pohřebiště v podobě několika desítek nevysokých mohyl s žárovými i kosterními pozůstatky. Některé z těchto mohyl byly podrobně prozkoumány. Datování pohřbů odpovídá mohylové a knovízské kultuře, souviselo s výskytem poněkud mladších pohřbů kultury štítarské. Jejich přibližný počet byl asi 40. Některé jsou z opukových plochých kamenů, jiné z hlinitého materiálu. Mají průměr 1,5 až 11 m, výšku od 10 cm do 1,5 m. Jen některé z nich byly odborně prozkoumány. Dále nalezl v roce 1950 soubor keramiky na poli u Poplz. V roce 1962 na návrší „Viničky“ při průkopu pro vodovod byly nalezeny příkopy a vnitřní areál opevněné osady a 3 kostrové hroby. V roce 1959 na poli mezi Malou a Velkou Ohří našel pět střepů ze sídlištního objektu. Z tohoto období pravděpodobně pochází i nález kostrového hrobu v Sedlci, v němž byl nalezen dobře zachovalý bronzový meč. Sídliště, ležící v místě dnešních Libochovic, podle jeho mínění, dosáhla v době knovízské svého rozkvětu. Vzhledem ke své rozsáhlosti nálezů usuzoval, že se sídliště během kultur postupně stěhovalo z místa na místo. Sídlištní nálezy doplňují nálezy náhodné, dvě dvouuché nádoby a bronzová jehlice bez místa určení nálezu. V roce 1950 nalezl soubor keramiky na poli ppč.385/1.

Toto vše bohužel do roku 1954 bylo uloženo do Krajinského muzea a jak jsem již předeslal skončilo někde v Litoměřicích, po roce 1954 jeho nálezy a práce byla dokumentována v jednotlivých listech v rukopisném provedení, včetně nákresů a tato díla skončila snad podle jeho přání po roce 1993 také v Litoměřickém muzeu, snad. Já jsem jenom mohl nahlédnout do náčrtů a popisů, které použil ve své korespondenci s Ing. Otakarem Špecingerem.

Pan Václav Pavlík zemřel 22.července 1993 v Libochovicích. 

 

Včera a dnes, taneční kurzy v Libochovicích

Pokud vezmeme za svůj názor, že významným prvkem společenské zábavy je společenský tanec, potom musíme akceptovat i názor, že nezbytnou výbavou každého úspěšného člověka i v současnosti, ač se to nezdá, je umění pohybovat se s patřičnou lehkostí a obratností nejen na tanečním parketu, ale i ve společnosti. Ovládnutí tanečního umění není nijak složitou věcí, přesto získat tuto znalost, to není záležitost na jeden večer.

Vznik tance je kladen do období rodové společnosti, kde umocňoval rituální obřady. Tuto funkci zastával až do starověku, kdy k této rituální funkci přibyla ještě funkce umělecká. V této době neexistoval tanec v páru, ale pouze individuální tanec – umění, nebo tanec skupinový – rituální.

Umění dobře tančit není však každému do vínku dáno a proto nám nezbývá než se tanci učit, učit, učit, jak již říkal jeden sovětský myslitel. Proto i postavení učitele tance již ve šlechtické společnosti minulého tisíciletí bylo značné. Taneční mistr dokonce mohl sedět u stolu s pánem a významně se podílel na jeho společenské prestiži. Šlechtic, který neuměl tančit, tak byl poněkud méně šlechticem.

Něco z historie tanečních mistrů: První písemná zpráva o Cechu tanečních mistrů v Praze je z roku 1788. Sdružoval 10 mistrů, avšak zdaleka ne všichni byli jeho členy. K povinnostem cechovního mistra patřilo, pochopitelně, umět dobře tančit, elegantně se šatit a chodit, příkladně se chovat a vystupovat ve společnosti atd. Význam stavu zvyšovala v 18.století éra menuetu, společenského tance plného uhlazenosti a dvornosti. Na světovou úroveň pak pozvedla řadu českých tanečních mistrů 19. století zejména obliba polky a jiných národních tanců, které čeští mistři vyučovali v Paříži a jinde v Evropě, a dále i díky České besedě (později i Moravské) a dalších salonních tanců. V roce 1895 byl v Praze založen Klub tanečních mistrů království českého, jež vládl až do konce první světové války. Těsně po této válce v roce 1919 se v Praze, jako centru veškerého pokrokového hnutí, uskutečnilo shromáždění tanečních mistrů a ti založili svoji novou stavovskou organizaci. Likvidace této organizace nastala v roce 1950.Od roku 1955 pak vydával pověření k vyučování společenského tance a chování příslušný Krajský národní výbor. V průběhu roku 1968 se politické poměry značně uvolnily a začaly vznikat nové občanské a společenské organizace, které v předchozích letech nebylo možné ustavit. Učitelé tance chtěli navázat na tradice svých předválečných sdružení, což se nakonec povedlo. Po pádu vlády komunistů v roce 1989, začalo údobí převratných změn, zejména horečné privatizace. Učitelé tance zakládali soukromé školy a studia a mnozí z nich se stali profesionály.

Po roce 1945 se taneční školy zachovaly pouze ve skutečně velikých městech, ale i zde po roce 1950 skončily v důsledku rušení živností. Dá se říci, že do roku 1956 se společenská výchova prakticky neprovozovala, stačil šátek a zemitý styl tance. Pouze v kroužcích ČSM a Pionýra se provozovaly tance a to převážně jenom lidové, jako vyjádření vedoucí síly rolnictva a dělnictva. Ale doba ukázala, že přece jenom je třeba společenské a kulturní výchovy, protože tancovačky končily mnohokráte tragicky a vznikající novodobá střední třída politicky postavených soudruhů, která toužila po noblesnosti plesů. Kde by také jinde manželky funkcionářů se pochlubily toaletami a šperky? Proto se pomalu obnovovaly i „Taneční“. 

Taneční“ čili kurzy společenského tance a chování pro mládež ve věku 14–19 let se posléze ustálily v celé střední Evropě (Česko, Slovensko, Rakousko, Německo) ve společenskou tradicí. Obvykle se skládají z 13 večerů, které trvají 3 hodiny, tří „prodloužených“ po 4 hodinách a závěrečného plesu, „věnečku“, který trvá 5 hodin.

V Libochovicích je první zmínka, mimo Občanskou a Řemeslnickou besedu (založeny 1875), z roku 1892, kdy zahájil pan Tesař 16.srpna tohoto roku v sále hotelu u „Černého orla“ taneční školu. Ještě předtím, jak se zmiňuji, zajišťovala úroveň společenského chování a tance pro střední vrstvy hlavně „ Občanská beseda“ a její různé Věnečky a Merendy, které však mohli navštěvovat pouze ti, kteří umění tance jakž takž ovládali, proto tato záslužná organizace pořádala alespoň krátkodobé kurzy tance a společenské výchovy pro měšťanská dítka. Mládež z dělnických a rolnických vrstev se naučila tanci jaksi sama a po svém. Proto také venkovská zábava bývala syrovější a a méně učesaná. Tento systém tanečních škol přetrval až do první republiky. V záznamech je zmiňováno také jméno tanečního mistra Emila Křivánka z čp.50. Nevím však, zda je to skutečná pravda. Během válek bylo zábav méně a taneční školy celkově skomíraly. První poválečný kurz byl zahájen 6.října 1957 v ZK ROH, pod názvem Taneční hodiny pro mládež.

Dlouhé zimní večery tak využil výbor žen v Libochovicích, který tyto kurzy připravil. Jejích součástí byl i Kurz společenské výchovy. Místní tisk (Za lepší život později Proud) píše „O tyto kurzy je mezi omladinou v Libochovicích a okolí velký zájem. Taneční mistr Jahoda s manželkou věnoval velkou pozornost i společenskému chování.“ Od roku 1962 přechází organizace tanečních pod patronací SZK ROH a Sboru pro občanské záležitosti, jehož jednou z hlavních organizátorek a vedoucí sboru byla paní Aloisie Slavatová(*1905), a to až do roku 1975, kdy převzal vedení SPOZu pan Josef Hamp. Během doby se i mění taneční mistr, nastupuje Jan Mareš. Tento taneční mistr byl z Roudnice n.L., absolvoval obchodní akademii v Mělníku a od roku 1935 pracoval jako úředník ve Spořitelně v Roudnici nad Labem, kde působil až do roku 1976, kdy odešel do důchodu. Byl členem několika tanečních souborů a po absolvování studia v Praze se stal učitelem tance. Přes dvacet let vedl různé druhy tanečních kurzů po celém Podřipsku. Úzce spolupracoval se základními školami, kde přednášel lekce základů společenského chování. Dnes na něj vzpomínají stovky jeho bývalých žáků, zemřel 26.srpna 2007 ve svých nedožitých jedenadevadesáti letech. Nárůst zájemců o tyto kurzy v Libochovicích neustále stoupal, rok 1969 - 50 párů, rok1971 - 100 párů, rok 1973 - 150 párů a po tomto roce dochází k poklesu. Z jednoduchých důvodů. Mnoho libochovických dojíždí na internáty, kde také absolvují kurzy tanečních a v osmdesátých letech v důsledku celkového úpadku společenského chování a nástupu tvrdého stylu hudby a diskoték stačí mládeži jen jakoby pohupování. Klasické tance zůstávají pouze v repertoáru kapel hrajících na velkých zábavách a ona i ta polka lze ošálit lehkým pohupováním. Celkově tak upadá i kulturní hodnota těchto společenských akcí, pomalu mizí společenské šaty a rafinovanost dámských toalet, nastupují rifle a svetry.

Ale i to se po roce 1989 mění, nejprve pomalu, potom se začínají vynořovat snahy o lepší výchovu mládeže. Pravdou je, že jako všechny kroužky jsou i taneční finančně náročnější a náročnější. Přesto novodobé taneční byly obnoveny, nejprve v sále Domova důchodců, potom, po dokončení Třech lip se vrátily do původního sálu. A to pod vedením tanečních mistrů Plškových z Litoměřic. Pravda, počet účastníku se točil okolo 30, ale to byl v té době úspěch. Pravdou je také, že klesl věkový průměr účastníků kurzů. Přesto se domnívám, že věk 16 až 17 let je ten nejoptimálnější, vždyť při takovém tanci kolikráte přeskočí ta správná jiskra mezi partnery a k tomu je třeba i optimálního věku.

Letošní rok je v této oblasti přelomový, taneční kurzy se vrací zpět na svůj původní sál, na svůj původní čas i na svoji správnou délku. 13.9.2015 byl zahájen kurz „Tance a společenské výchovy“ v Libochovicích pod vedením tanečního mistra Tomáše Mikuleckého. A aby se necítili zanedbaní i dospělejší, kteří vyrůstaly v dobách, kdy tyto kurzy nebyly a i ti co již leccos zapomněli, uspořádal tento taneční mistr i kurzy pro dospělé a možná se dá říci i pro pokročilé v době od 11. 10. 2015 do 29. 11. 2015. Vážení, kde jinde chcete obnovit své umění kupříkladu v latinských tancích, tangu a jiné klasice? Jak jsem ji předem uvedl: Pokud vezmeme za svůj názor, že významným prvkem společenské zábavy je společenský tanec, potom musíme akceptovat i názor, že nezbytnou výbavou každého úspěšného člověka i v současnosti, ač se to nezdá, je umění pohybovat se s patřičnou lehkostí a obratností i na tanečním parketu. Tak už to bývá, svět ve svém dění se vrací zpět, aby si připomněl to co bylo.

Video Libochovice