Osobnosti Libochovic - Josef Jindřich Purkyně

Článků, studii a mnoho dalších pojednání o Libochovickém rodákovi Janu Evangelistovi Purkyně je mnoho. Málo, dá se i říci, až překvapivě málo, je článků zmiňujících se o jeho bratrovi, Josefu Jindřichovi Purkyně. Josef se narodil 12.července roku 1793. Vlastně měl velké štěstí, že se nenarodil jako pohrobek, protože jeho otec přežil Josefovo narození o dva měsíce. Je také zajímavé, že ač Josef byl později velice zdatný architekt, že se o něm Jan Evangelista Purkyně ve svých vzpomínkách zmiňuje velice okrajově a to pouze v mládí. Josef  studoval ve Vídni, rovněž podporován Franz Josephem, knížetem z Dietrichsteinů, v té době majitelem panství Libochovice. Josef, tak jako jeho bratr, byl rovněž nadaný, neměl však tak cílevědomou povahu jako jeho bratr. Ze zmínek, které lze získat z několika málo zdrojů na Internetu, byla jeho studia daleko jednodušší a možná i pohodlnější co se týče celkového způsobu života. Také byl vychován jako stipendista Dietrichsteinů v Mikulově a ve Vídni, kde absolvoval techniku a později se tu habilitoval.

Poznámka: Podle zjištění pana Jaroslava Tlustého se J. J. Purkyně stal inženýrem (Techniker.) v Praze na polytechnice (předchůdce ČVUT), když předtím studoval mikulovské gymnázium, kam se dostal jako chórista kolegiátního semináře (Význačná kolegiátní kapitula u sv. Václava v Mikulově) a nikoli jako jeho bratr jako chórista u mikulovských piaristů.

Jeho národní uvědomění bylo bohužel vzhledem k Janu Evangelistovi mizivé. JEP který se dlouholetým pobytem v cizině neodnárodnil, vídeňský Josef Purkyně se stal Rakušanem. Ještě před koncem studii měl zajištěno zajímavé místo. Specializoval se na vodní stavby a tak byl zván k důležitým projektům a stavbám v Haliči, na Balkán a do části Itálie, tehdy obsazené Rakouskem. Později také přednášel na vídeňské technice a byl i autorem odborných studii. V Itálii se také r. 1820 oženil s Italkou, s níž měl pět dětí. Při pracovním vypětí se však nervově zhroutil. Bohužel ani není bezpečně známo místo a doba, kdy zemřel (snad Štýrský Hradec).

Jeho syn Ing. Jan Purkyně (*1824 Wien, +1891 Rjeka) pracoval jako lodní strojník v Terstu, kde se seznámil s Angličankou Elise Wachelor z Greenwichu, s níž se oženil. Později se trvale usadil v Benátkách, zaměstnán u válečného námořnictva tehdejšího Rakouska - Uherska. (Před tím, než k samotnému pádu města Benátek přispěla příliš konzervativní vláda, tak si Benátky udrželi svou nezávislost až do roku 1797, kdy Napoleon podepsal úmluvu z Capo Formio kterou přenechal Benátky Rakousko-Uherské říši výměnou za Miláno. Nakonec byly Benátky v roce 1866 po třetí válce o nezávislosti začleněny do Italského království). Existuje zmínka i o jeho synovi Karlovi, který se údajně stal báňským inženýrem v Moravské Ostravě, ale i on se však oženil s Italkou. Ze tří Janových sester je zmiňováno pouze o Nině, s poznámkou, že byla nadanou herečkou (zmínka je z roku1854 kdy v Josefském divadle ve Vídni hrála v Schillerově truchlohře „Úklady a láska“). Jan Purkyně měl tři syny, nejmladší Jan (*1876 Rjeka), žil později ve Vídni s manželkou Katrin rozenou Sinkowich. Prostřední syn Oskar (*1872 Rjeka, +1926 Rjeka), byl lodní technik, a nejstarší syn Robert, (*1868 Terst) se stal zručným mechanikem a byl zaměstnán jako strojník v obchodní námořní strojírně ve Rjece (Rijeka, dnes severní Chorvatsko, dříve italské Fiume). S manželkou Normou Grillo (*1876 Rjeka) měl syna Oskara (*1900 Rjeka), který se stal sekretářem tamní banky. Oskar se již na Jadranu plně aklimatizoval a z jeho manželství vzešly dvě dcery: Foscu (*1930 Rjeka) a Marii Luisu (*1934 Rjeka).

Fotografii, ani kresbu Josefa Purkyně se mi nepodařilo nikde najít. To že se o něm málokdo zmiňuje, je zřejmě zapříčiněno tím, že se tak záhy odrodil své rodné zemi a zcela se poněmčil. Stal se občanem Rakouska – Uherska. S rodinou JEP udržoval jen písemný styk, i když JEP jej byl navštívit, on sám se nikdy na sever nevydal. Jak jsem se již výše zmiňoval, před svou smrtí se z něj stal podivín a zřejmě trpěl nějakou psychickou poruchou. Přesto považuji za potřebné připomenout jeho osobu občanům Libochovic, aby si uvědomili, že rod Purkyňů byl na své tehdejší poměry neobyčejně nadán a to i v dalších generacích.

Azyl LUCKY kočičí šance na nové štěstí.

Zakladatelkou tohoto občanského sdružení podle http://www.azyllucky.estranky.cz/ je paní Jana Zárubová, která proměnila rodinný domek  v malé útočiště všem, kočkám které si mňoukají o pomoc. Všechny kočky, které se dostanou pod ochranu paní Jany, jsou vykrmeny do typické šťastné kočičí podoby, a také jsou  pravidelně odčervovány, odblešovány a očkovány. O kočičích nemocech ví paní Jana skoro všechno a o marody pečuje velmi odborně. Všem dospělým kočkám a kocourům zajišťuje kastraci. Poskytuje jim bezpečné zázemí a zároveň nechává svobodu, která je pro tento zvířecí druh tolik důležitá a přirozená.

Přestože kočičky žijí  v bezpečí a dostatku, rády by našly svůj stálý domov a hodného člověka jen pro sebe, aby mohly  uvolnit místo dalším nešťastníkům bez domova, kteří stojí frontu na pelíšek. Ale nejen to, celý tento nelehký úkol lze konat jenom také pokud i materiální a finanční situace umožní uskutečňovat všechny představy majitelky útulku. Libochovičtí, ale nejen oni, mohou tak jako každý rok pomoci kočičímu azylu prostřednictvím knihovny a Základní školy Libochovice. Jak na to? Velice jednoduše. Od 7. prosince 2013 do 5. března 2014 můžete v knihovně v Libochovicích přispět finančně, zakoupit drobný dárek nebo donést nějakou tu kočičí konzervu, granule, kapsičku... Pomocí Základní školy Libochovice byl u příležitosti adventních trhů a „Předvánočního odpoledne“ pořádaného MěÚ uskutečněn prodej malých dárkových předmětů vyrobených jednak žáky základní školy a jednak paní Pavlínou Zárubovou. Jednalo se o drobné předměty, které každého potěšily, keramika, papírové výrobky, jmenovky na Vánoční dárky, bižuterie a mnoho jiných drobností. Letos i město Libochovice požádalo na krajském úřadě o povolení veřejné charitativní sbírky, jejíž výtěžek půjde na veterinární péči zvířat v kočičím azylu. Kdo si nestihl nakoupit v sobotu 7. prosince na náměstí, může ještě zavítat do knihovny, kde bude prodej pokračovat až do 5. března 2014. Veškerý výtěžek z tohoto prodeje bude (po ukončení sbírky 5. března) věnován azylu. Prozatím se díky ochotě libochovičáků, kteří o stánek na náměstí projevili nebývalý zájem, podařilo shromáždit 5697,- Kč, z toho prodejem předmětů žáků základní školy 2723,- Kč a prodejem bižutérie 2974,- Kč.

Existuje ještě jeden způsob pomoci tomuto azylovému domu. Můžete si vybrat k virtuální adopci  některého z adeptů jejichž fotografie jsou na výše uvedeném webu.  Všichni z nějakého důvodu zůstali  v azylu takzvaně na byt a na stravu. Mnozí i na poměrně drahé léky, které jsou nutné k jejich slušnému životu. Stačí si vybrat nějakého kocoura a posílat mu na jeho jméno  finanční částku, která by  pomohla hradit část nákladů na jeho živobytí a tím sponzorovat třeba 5, 10 nebo 20 dní v měsíci.  Vděční Vám budou za každý den s proplacenou mističkou diety nebo léky proti bolesti. (číslo účtu 1005659319/0800) Pokud by někdo projevil zájem pečovat o kočičku doma, útulek ji předává pouze do vlastních rukou osvojitele, nikoliv zprostředkovaně pro někoho dalšího. Tím chce zamezit  případům, kdy se kotě stane nechtěným dárkem a skončí později vyhozené na ulici. Při předání kočky se osvojitel zavazuje ke kastraci (pokud již kočka či kocour nejsou kastrovaní) a k tomu, že pokud se o kočku nebude moci v budoucnu starat, vrátí ji do péče Azylu. Jak sami vidíte možností pomoci je mnoho, vždyť ne každý má možnost chovat doma tohoto po několik tisíciletí již domestikovaného domácího mazlíčka, ale pocit že jsem mohl nějakým způsobem pomoci a uskutečnit něco, co mi nějakým způsobem alespoň na dálku přinese pocit uspokojení, no to už za něco stojí.

Co říci závěrem, je nutno poděkovat  vedení města Libochovic, vedení Základní školy v Libochovicích, učitelkám a jejich žákům (učitelky navíc ve svém volnu vyrobily keramické kočičky a rybičky), paní Zárubové za velké množství cenově dostupné bižutérie a hlavně nakupujícím, kteří tak podpořili tento útulek a sobě si udělali malou radost.

Osobnosti Libochovic – Jan Evangelista Purkyně

Vážení čtenáři, v tomto čísle, které vychází v březnu, měsíci knihy, měsíci internetu dovolte, abych pojal dnešní povídání o osobnosti Libochovic z úplně jiného úhlu, z úhlu možných úvah coby, kdyby. V žádném případě bych se nechtěl našeho velkého rodáka nijak dotknout, spíše věřím, že jeho, jako tvora bádavého a zvyklého uvažovat o věcech a možnostech, které by mohly být, věřím, že jemu samotnému by se toto zastavení líbilo více než mnohokrát omílané oslavné ódy na jeho osobu.

Osobnost Jana Evangelisty Purkyně byla z Libochovických rodáků skutečně ta nejznámější a dá se říci že Libochovice proslavila jako své rodiště na celém světě. Ale zabývat se jeho osobností jako takovou, by bylo v Libochovicích určitě nošení dříví do lesa. Proto trochu jinak.

Proto můj dnešní přístup k osobnosti Libochovic bude skutečně trochu jiný, asi opravdu laický a hlavně rouhavý, ale nemohu si pomoci, jsou tu možná jisté pochybnosti, sice jim věřit nelze, ale…a právě pro to ale je třeba je všechny eliminovat, vyvrátit a předložit pro to důkazy. Věčná otázka která nebyla dodnes stoprocentně vyřešena a stála u mnoha sporů mezi Libochovickými  a Budyňskými patrioty. Kde se to proboha ten malý Honza Purkyňů vlastně narodil? Pokud vezmeme v potaz ověřené prameny badatelů, zjistíme, že Honzík Půrkyňů se narodil 17, 18. nebo 19. prosince 1787 na zámku v Libochovicích u Litoměřic jako nejstarší syn Josefa a Rozálie (rozené Šafránkové) Purkyňových. Otec zastával v té době místo obročího libochovického panství moravského rodu Dietrichsteinů. Ovšem, místo narození nelze nikdy přesně určit, také podle čeho? Jediný hmatatelný důkaz je zápis v Indexu narozených a Matrice pokřtěných děkanského úřadu v Libochovicích, který nás poučí, že byl pokřtěn 19.12.1787. Ale tady nastává to ale..  Totiž další zápis ve stejném řádku, který je dopisován jiným perem a jiným písmem (a taky i v jiném čase) nám sděluje, že se narodil 17.12.1787. A tady začíná má kacířská myšlenka již tolikrát omílána, je vůbec pravdou, že světlo světa spatřil malý Purkyně právě v Libochovicích? A je vůbec pravda, že se narodil 17. prosince, když některé novější výzkumy posunuji toto datum o jeden den? A jak je možné, že někdo do Matriky cosi dopisoval? Odkud ten kdo dopisoval vzal své vědomosti o narození 17.prosince? Když lze pochybovat v tomto bodě, potom lze pochybovat i u jiných bodů. Uvedu různá proti. V Časopisu lékařů českých, čís. 10, roč. 1930, se budyňský archivář Antonín Janda podává zprávu o tom, že se „Jan Evangelista Purkyně narodil v Libochovicích, čili v Budyni n. O.“ Což jak sami vidíte je velice přesné označení. Tak proboha kde se vlastně narodil?

Zápisy v Matrice jsou skutečně zmatené, viz obrázek řádku z Matriky narozených děkanského úřadu Libochovice.

Co se tu dá vyčíst. Původní zápis říká 19.prosince 1787 byl pokřtěn Jan Purkyně, narozen – hausnumer 1, tedy zámek. (poznámka jiným písmem dopisována praví tj. Purkyně). Mimochodem v řádku Matriky je pět zápisů každý jiným písmem a zřejmě i v jiné době.  Další opravný nebo doplňující zápis zní: Narozen 17.12. a pokřtěn 19.12. Další zápis: Accepit Batismales Anno 1798 die 26.Februarg. (ACCEPIT - přijal / 3.os.perfecta/ , BAPTISMALIS- křestu/2.p.sg./,ANNO-roku,DIE-dne FEBRUARY-únor). Co to znamená, že byl křtěn až v roce 1798 když mu bylo 11 let, to je hloupost, že byl biřmován v roce 1798, to také ne (Biřmování je confirmatio/konfirmace). Další možnost se přímo nabízí. Roku 1798 přátelé Rozálie Purkyňové zajistili Janovi (a později i Josefovi) studium na piaristickém gymnáziu v Mikulově. Piaristé jsou známí tím, že poskytují především možnost vzdělání dětem. I v době, kdy do piaristického gymnázia v Mikulově malý Jan nastupuje, bylo poskytováno vzdělání bezplatně, s ubytováním a umožňovalo přístup všem dětem bez rozdílu vyznání. A zde se mi otevírá další neznámá. Od kterého roku přijal Jan Purkyně druhé jméno Evangelista, když byl pokřtěn Jan Josef Purkyně? Nebylo to náhodou v roce 1798 v Mikulově a na základě toho vznikl zápis o křtu (novém, je to vůbec možné?) v knize pokřtěných libochovického děkanského úřadu 26.února 1798? Proč právě Evangelista? Z tradice jsou známi čtyři evangelisté, podle stejného počtu novozákonních (kanonických) evangelií: Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Snad proto. Je však také možné, že druhé jméno Evangelista příjal kdykoliv jindy. Ještě si neodpustím jednu hříšnou poznámku k druhému jménu. Pokud se podíváme do spisu Jarmily Psotníčkové „Rodokmen Jana Evangelisty Purkyně“ (Praha 1937), tak zjistíme, že litoměřičtí Purkyňové byli vyznání evangelického, a jako většina obyvatel města Litoměřic. Že by jméno Evangelista mělo vztah k historii a vyznání jeho vlastního rodu? Kdo ví.

Další zápis jiným písmem pod tímto – 18??  Die 14.Martii (Martii -března). Možné vysvětlení je, že nám tento zápis udává datum svatby, což se někdy zpětně u někoho do Matrik dopisovalo. Purkyně se ale ženil v roce 1827 na podzim. Jeho životopisci se zmiňují takto: Roku 1827, v září se oženil s dcerou profesora Rudolphiho Julií. Tak ale proč v zápise je 14. března? Pokud budeme pátrat po jakémkoliv 14.březnu po roce 1810, žádná událost si podle mého mínění nezasloužila pro svoji závažnost zápis do Matriky děkanství Libochovice. Je tu však vysvětlení. Pokud pátráme v Indexovém soupisu narozených v Libochovicích, je JEP dopisován jako poslední pod písmenem P, a to až za rok 1811. A to je vysvětlení zřejmě zápisu s nečitelným datumem v řádku Matriky, které jsem přisuzoval zápisu svatby. Protože poslední dvojčíslí v letopočtu se skutečně podobají číslu 11. Tudíž tento zápis je zřejmě zmínka o tom, že tohoto datumu byl dopsán do Indexu narozených v Libochovicích.  Další zápis je stejně tak zajímavý: Kř.l. 30/3.1904 č.463. Já osobně se domnívám, že v tomto roce děkanství vydalo kopii rodného listu JEP.

K následujícím úvahám je nutno uvést trochu souvislostí. Budeme-li zkoumat zápisy z archivu města, městských gruntovních knih a Matrik, zbytků archivu kláštera v Doksanech a v neposlední řadě zámeckého archivu v Libochovicích, zjistíme že rodina Purkyňů byla usazena v Budyni bezmála po dvě století. Otec J.E.Purkyněho a Josefa Purkyněho nastoupil do panské služby v Libochovicích, odtud přešel do Vlachova Březí coby kontribuční a zde se dne 25. ledna 1787 ve stáří 40 let oženil s Rosalií, 28letou dcerou po šafáři z Borče. Ještě téhož roku byl Josef přeložen zpět na panství Libochovice opět jako kontribuční, později dosáhl hodnosti obročního. (Poznámka: kontribuce - nucený příspěvek, daň). Ale těžko dohledáte, kde vlastně rodina obročího bydlela 17.12.1787. Nenašel jsem to. Navíc tato rodina měla své příbuzné v Budyni. Takže představte si hypotetickou možnost, že pani Purkyňová byla v Budyni u příbuzných, nebo u pana Děkana (sám Purkyně ve svých vzpomínkách připomíná že tam jezdila), nebo tam (v Budyni) i dokonce bydlela. Když nastal čas návratu, pokud bydlela onoho prosince v Libochovicích, mohla porodit v prostě kdekoliv, v Budyni, v Žabovřeskách, Radovesicích, nebo i jinde těžko dokazovat. Argument že sám JEP ve svých vzpomínkách uvádí: „Tuto vyhlídku líčím čtenáři, dívaje se z okna pokoje (někdejší byt ředitele Pfaffa myslím), kdež jsem první světlo spatřil. Bylo to roku 1787, večer 17. prosince“. Ovšem když vezmeme v úvahu, že zalhali JEP o datumu jeho narození, kdoví zda nepřikrášlili i místo narození. Navíc v době kdy se narodil a dospíval, nikdo nemohl tušit, že se nakonec bude jednat o tak významnou osobnost, takže nikdo takové detaily nepovažoval za důležité. Navíc i někteří historici si historicky leccos přibásnili.

Další důležité dvě jména také nelze opomenout, Kaplan Jan Sattler, který Jana pokřtil a děkan Karel Sadil, který vykonával funkci děkana v Budyni n.O. O Karlu Sadilovi je známo, že měl v nepořádku kostelní účty a jiné zápisy a tak se dostal do rozporu s vrchností. Kníže Karel Dietrichstein nařídil proto, aby účty i pokladna byly děkanovi odebrány k patronátní správě. Na základě toho, se ho (děkana) „loyální úřednictvo stranilo.“ Proto také zřejmě nedal Purkyně svého prvorozeného pokřtít v Budyni, ale v Libochovicích. Je tu ještě jeden důvod pro Libochovice, kmotr i svědkové křtu byli z Libochovic a aby jim „uspořena cesta byla do Budyně, bylo dítě převezeno do Libochovic, kde bylo i pokřtěno.“ (Citát Antonín Janda). Když po ukončení sporu mezi děkanem a vrchností se vše urovnalo, byl druhý syn Emanuel pokřtěn v Budyni. Tento křest lze ověřit ze dvou zápisů. Jednak z Matriky pokřtěných děkanství Budyně, a jednak se z Indexového soupisu narozených obce Budyně. 

I zde najdeme však chybu, v Matrice pokřtěných je uváděn datum 24.12.1789, v Indexovém soupisu narozených 14.12.1789. Tento rozdíl lze však vysvětlit, buďto Emanuel po narození byl tak nemocen, že se křest odložil o 10 dní (ale to byl v té době risk, protože pokud byl skutečně tak nemocen, bylo nebezpečí úmrtí bez křtu), nebo se jedná o chybu a dvojka byla zaměněna jedničkou. Z toho plyne, že v době narození Emanuela skutečně bydleli Purkyňovi v Budyni. Jako místo narození Emanuela je uváděno Budyně čp.1, to je zámek Budyně. Toto potvrzuje i Purkyně ve svých vzpomínkách, str.20: „Jiný obraz mi tane na mysli, když jsme po nějaký čas bydleli v Budyni, ano se v zámku Libochovickém něco stavělo. Byl to dům na náměstí, na blízku polozbouraných městských hradeb.“ Ovšem podle Matriky to dům na náměstí být nemohl, leda by byl součástí zámku, protože v Matrice narozených u bratra Emanuela je uvedeno čp.1. To je také důvod proč se mohlo stát, že i v době narození JEP bydleli v Budyni, každopádně jak již bylo vysvětleno, byl pokřtěn v Libochovicích. (Z důvodů sporů okolo tehdejšího děkana Sadila? Kdo ví). Další syn Josef se podle Matrik narodil opět v Libochovicích v čp. 1 - zámku, a v Libochovicích byl i pokřtěn. Takže v době jeho narození (12.7.1793), bydleli opět v Libochovicích.  Tolik k zápisu v Matrice.

Další naše pátrání půjde ve stopách pana Křenka, který jako velký libochovický patriot se případem narození JEP zabýval jako laik a v jeho pozůstalosti zůstalo několik nepublikovaných poznámek a nákresů. Právě těmito fragmenty bych chtěl znovu připomenout a potvrdit, že podle všech předpokladů a rozporů uvedených úvodem je skutečným rodištěm JEP se vší pravděpodobností město Libochovice. Ponechme tedy odborné posudky a rozbory renomovaným historikům a zkusme laickou cestou spolu s panem Křenkem našeho rodáka uchránit pro naše město.

Pan Křenek pracoval se třemi hypotézami o rodné světničce JEP, ovšem po probrání všech tří hypotéz došel k tomuto názoru: Že JEP se skutečně narodil v Libochovicích, ale těžko lze dokazovat v které místnosti. Ono  to bylo asi opravdu těžké, pátral jak v zámeckých archivech, tak i mezi pamětníky starých časů, ale k přesvědčivým a konečným výsledkům nedošel. Jak mu řekl pan Rublič: Nevím o místnostech, kde by se narodil. V archivu nelze vyhledat kde a kdo ze služebnictva bydlel, To se nezapisovalo dříve a ani nyní, pouze se zapisovalo kde který úředník byl dosazen a byt se neuváděl, stejně bydlel každou chvíli jinde. Kupříkladu pan Taterman, tehdejší centrální ředitel libochovického panství, bydlí již na třetím místě. Podle mého mínění (pan Rublič) nelze ani nic vysledovat z korespondence. Tolik inspektor zahrad, pan Rublič. Abychom se vrátili k panu Křenkovi, uvedu ony tři hypotézy, které jsou se zlomkovým odůvodněním uvedeny v jeho pozůstalosti:

a)     Dům, který byl později zbourán, s čp.128

b)     Jižní přízemí zámku, východní strana

c)      Jižní přízemí zámku, západní strana

Dům, který byl později zbourán, s čp.128

Své pátrání opřel o archivy zámku a o samotnou stavbu zámku panem Antoniem de Portem v letech 1684 – 1688. Ve svých poznámkách píše: Když Porte vystavěl zámek, tak definitivní ukončení stavby se posunulo až do roku 1690, a to z toho důvodu, že se stavěla budova pro úředníky pod podloubím. Z toho důvodu mnozí pamětníci tvrdili, že v zámku samotném totiž ve vlastní budově zámku úředníci nikdy nebydleli (Teprve v pozdějším pátrání zjistil, že se v tomto bodě mýlil). Tak mimo hlavní budovu bydlel purkrabí, vrchní, důchodní a jiní. To že se uvádí údaj a že se říkalo a psalo že bydlí v čp.1, nic neznamenalo, protože ve všeobecném mínění čp. 1 zahrnovalo všechny obytné budovy zámku. Pamětníci tvrdili, že mezi zámkem a arkádovou boční budovou byla dříve budova, která uzavírala dnešní širší vchod do parku. Při zakládání alpinia na levé straně při vchodu do parku, viděl inspektor Rublič zbytky základů domu. Pan Rabas, panský geometr, se na můj dotaz divil a nevěděl o ničem. Ovšem pan Křenek neváhal a na plánech uložených na radnici, našel plán budov zámku, kde ona budova pod číslem popisným 128 je zanesena. Dále našel v archivu zámku kresbu, která tento předpoklad potvrzovala. Po tomto zjištění konfrontoval zápisy z knížky vzpomínek s polohou budovy a psaným textem. Došel k názoru, který se prolíná zároveň z bodem b) jeho pátrání. Z knihy vzpomínek JEP, nové vydání str.19: Tuto vyhlídku líčím čtenáři, dívaje se z pokoje, kdež jsem světlo světa spatřil. Bylo to roku 1787, večer 17.prosince. Ve vzdálí k poledni, kde Poplz a Podbradec leží, vypínalo se oubočí na němž les Šebín k Budyni se prostíral, kdes i Kostelecký kostelíček s červenou střechou a bílými zdmi na okolí se usmíval. Str.34 nové vydání: Pod obloukem chodby vycházelo se ven na prostranné hradiště před zámkem. Vchod do zámku byl na způsob mostu, z obou stran jakési příkopy, v levém byla dvířka vždy zavřena, vedoucí do zahrady. Na tom konci stál dům zahradníkův a důchodních, odkudž měl vyhlídku po celé zahradě, aby dohlédal, co se tam děje. Před zámkem stála hluboká studně se stříškou, kolem a hřídelem, jimiž se voda po řetězích v okovech vyvážela. Vpravo od zámku, přímo od domu zahradníkova, běžel dlouhý dům s podloubím jen na přízemí, kde bylo sídlo purkrabího; vpravo velká kancelář, kuchyně, špižírny a slušný byt.

Co s toho pan Křenek vyvozoval. Jednak to, že JEP se nemusel narodit přímo v samotné budově zámku na jižní straně, odkud by byla popisována ona vyhlídka, ale mohlo to být i ve zbořeném domě s čp.128, odkud by byla vyhlídka z prvního patra zřejmě stejná.

Toto tvrzení dokládá Křenek vzpomínkami pamětníka pana Hanzala, který si jako chlapec hrával s dětmi důchodního Drastíka, který v uvedeném domě bydlel. Panu Hanzalovi bylo v roce 1936 70 let, takže zhruba před šedesáti lety někdy v roce 1876 ten dům ještě stál, což odpovídá realitě, protože v roce 1874 hraběnka Terezie dává znovu upravit jak zámek, tak i zámecký park. Domek který zasahoval do pohodlného vjezdu do parku dává později zbořit. Zbytek domu byl pak odstraněn za důchodního Drábka kolem roku 1895. Zde však pan Křenek došel se svojí teorii k velkému zklamání, píše: „Jakkoliv všechno mluvilo proto, že dům ten byl bydlištěm Purkyňovým, je vše vyvráceno přehlédnutým údajem ve vzpomínkách“ JEP str.35 nové vydání: Vchod do zámku byl na způsob mostu, z obou stran jakési příkopy, v levém byla dvířka vždy zavřena, vedoucí do zahrady. Na tom konci stál dům zahradníkův a důchodních… Jak sami vidíme, sám Purkyně píše že to byl domek důchodního a zahradníka, nikoliv pro obročího. Křenek si postěžoval: „Také prý tam až po Draslíka důchodní bydleli. Teď o tom najednou ví celá řada lidí, dříve nikdo. Tato domněnka je tedy pochována.“

Jižní přízemí zámku, východní strana

Po zklamání po prvním pátrání  se Křenek obrátil k druhé možnosti a to k rodné světničce umístěné v pravém jižním rohu zámku, tedy na východní straně. Uvažoval přísně logicky a to vylučovací metodou. Vyloučil možnost, že by tato místnost mohla být v podkroví, protože úředník s rodinou na významném místě těžko mohl bydlet v podkroví. Zároveň vyloučil i první patro kde byly převážně místnosti sloužící majiteli zámku. Zbývalo jenom přízemí. Pokud se budeme držet oné podmínky „Tuto vyhlídku líčím čtenáři, dívaje se z pokoje, kdež jsem světlo světa spatřil. Ve vzdálí k poledni, kde Poplz a Podbradec leží, vypínalo se oubočí na němž les Šebín k Budyni se prostíral, kdes i Kostelecký kostelíček s červenou střechou a bílými zdmi na okolí se usmíval“ zbývají na této straně rohové pokoje. Tato domněnka nebyla jak se pan Křenek vyjádřil „Nijak nová, ale mnozí badatelé ji považovali za jedině možnou.“  Pro možnou vyhlídku z pokoje, která by splňovala podmínky dané označil možná okna na svém náčrtku jako „A“. Musíme si uvědomit, že v té době domek zahradníka stojící u původního mostu přes řeku byl přízemní. Teprve v pozdější době tu bylo přistaveno patro, takže rozhledu nijak nevadil. Také stromy zřejmě nebyly ta vzrostlé. Tuto úvahu použil již při první možnosti a to v hypotéze, že by onen pokoj byl v prvním patře již zbořeného domu pro úřednictvo. Ostatně toto okno označuje jako „B“. Pokud se zadíváme na půdorys přízemí zámku, ať již oficielní, nebo Křenkovu skicu, zjistíme, že se jedná o tři pokoje přístupné z nádvoří. Dva pokoje větší, z nichž jeden má jedno okno na jih (ovšem zde je problém s jedním oknem na schodiště), druhý rohový, má dvě okna, jedno na jih a druhé na východ a třetí bylo jen naznačené okno. To však je k dohledání pouze v originálu stavebních plánů. Právě ono okno na východ označuje Křenek jako okno „A“. Ale v jeho kusých poznámkách je znát, že s označením tohoto okna váhá, mohlo to být jak okno na východ, tak i na jih. Také je zde problém, že by se jednalo o třípokojový byt, což zřejmě není ono. Právě na různých skicách označuje tu okno na jih, na jiných okno na východ. Jinak však tyto tři místnosti vyhovují i tvrzení ze vzpomínek JEP str.21, nové vydání str.26: „Otec spával ve vedlejším jednookenním pokoji.“ Této podmínce poloha místností vyhovuje, skutečně další pokoj s oknem do parku je malý, úzký s jedním oknem. A  přesto Křenek opouští teorii východní strany a orientuje se na třetí možnost. 

Jižní přízemí zámku, západní strana

V jeho poznámkách můžeme číst: „Teď zbývá poslední možnost určit místnost, z které by byla možná vyhlídka z okna popisovaná ve vzpomínkách. Je to místnost na západní straně zámku a sice v přízemí (zvýšeném oproti okresní silnici k mostu). Je to místnost rohová, okna k Ohři a ke kostelu. Zřejmě to byl později byt správce zámku Vejvody. Dne 27.února 1936 mne navštívila paní Munhartová, rozená Biedrmanová, dcera učitele Františka Biedrmana (* 1836 - + 1879?). Tvrdí, že je příbuzná s Purkyňovic.  Munhartová tvrdí s určitostí, že se Purkyně narodil v západním křídle v přízemí zámku. Tam kde bydlel správce Vejvoda. Ještě dodala, že její sestra z Chotěšova bude věděti více. Právě příhoda její sestry provdané Kabátová mne utvrdila, že mluví pravdu. Jednou k nim přišel kterýsi potomek Purkyněho a prohlásil že je její bratranec. Při odchodu ji věnoval na památku jeden zlatý. (Ale Křenek do Chotěšova nezajel, kdoví proč) Na potvrzení jejího tvrzení mi dala obrázek zámku (pohled) z památníku z roku 1887. Pod obrázkem bylo napsáno: V rohovém pokoji v přízemí se narodil J.E.Purkyně. Takže nyní mám skoro jistotu.“ Pan Křenek se také vypravil za panem Vejvodou, který však o Purkyňovi nevěděl vůbec nic, ale popsal mu svůj byt. I z tohoto bytu byla popsaná vyhlídka možná. Abych vysvětlil souvislost mezi Munhartovou a zámkem. Její otec učil na zámku hře na klavír a ona tam pracovala jako švadlena. A právě ona tvrdí že západní křídlo je rodnou světnicí JEP. K samotným Purkyňum se nechodilo přes nádvoří, ale přímo ze zahrady na západní straně, kde byl vchod přes balkónek. I tyto tři místnosti splňují podmínku vzpomínek. Z okna by byl možný výhled popsaný ve vzpomínkách a to včetně starého mlýna, a vedle byl pokoj s jedním oknem. Jediným rozporem je, že správce Vejvoda bydlel v místnostech s druhým a čtvrtým oknem od západního rohu. Původně to ovšem bývala jedna místnost a až později prý došlo k jejímu rozdělení příčkou na místnosti dvě. A tady pátrání pana ředitele Křenka končí: „Věřím, že nyní jsem určil onu světnici pravdivě“ Ano zřejmě to tak bude. 

Nevím jaké jsou současné názory na tento problém, protože v žádných současných pramenech jsem nenašel řešení tohoto problému. Je to možná škoda, že v průvodcích není přesně určeno „Tady to bylo“. Domnívám se, že návštěvníkům by se to líbilo a nějaká ta menší mystifikace není na škodu. Tímto zamyšlením nad  rodištěm významné osobnosti jsem vám čtenářům chtěl ukázat, že někdy i laická pátrání přinášejí smysl a náplň života, byť možná pravda je někde jinde. Ale o tu to přece až tak nejde. Myslím, že s panem Křenkem jsme tímto zajedno, JEP se narodil v Libochovicích a těch možností kde, je více, ale je dobré věřit jen jedné. Zároveň upozorňuji, že není mým krédem se zařadit mezi skutečné badatele, ale pouze jako laik dojít k uspokojení, a nastolení několika možností ve stylu coby, kdyby.

Osobnosti Libochovic - Křenek Jaroslav

17.5.1890 Třebenice, +9.9.1964 Slaný.

Básník, spisovatel, divadelník, ředitel Spořitelny, kronikář města Libochovic.

"V žírné půdě zraje tu úroda, v hájích voní sněženky již v raném jaru, jedvaže opadly vody rozvodněné řeky, a když pak odkvetou fialky, petrklíče i konvalinky a na širých lánech rozvlní se obilí, tenkrát spatří poutník, který půjde do našeho kraje směrem od Evaně, Brníkova nebo Horek, obraz spanilý, mánesovského koloritu. Však Mánes sám, putuje kdysi od Peruce do libochovického zámku, zastavil se před tímto selankovitým pohledem, vroubeným celým věncem modrých hor na obzoru a jeho tužka načrtla tento líbezný pohled. A v tomto krásném kraji Čech jako král zakleté říše zvedá se k nebi Hazmburk" ...jen toto samotné vyznání nám hodně napoví o patriotismu Jaroslava Křenka.

Tento Libochovický občan představoval jednu z nejvýraznějších postav dolního Poohří ve své době. Dnes je však už téměř zapomenut, ale od dvacátých do padesátých let byl vůdčí osobností veškerého kulturního dění na Libochovicku.

Jaroslav Křenek se narodil dne 17. května 1800 v Třebenicích, v domě č. 82. Tento dům náležel jeho prarodičům. Dědeček Václav Pařík (8. 2. 1839 - 9. 12. 1901) pocházel z Libuně na Jičínsku. Tam na jeho vývoj zapůsobil známý vlastenec a Jungmannův přítel Antonín Marek, a Václav Pařík zcela propadl vlastenčení, tak jako později jeho zeť Karel (Karel Křenek 28. 8. 1854 - 10. 2. 1939) i vnuk Jaroslav. Karel Křenek pocházel z Rychmburka u Skutče. Roku 1877 se stal učitelem v Třebenicích, kde se oženil s dcerou MUDr. Paříka. V letech 1883 až 1892 působil v Roudnici n.L., pak přešel natrvalo do Libochovic, kde v letech 1897 až 1925 zastával místo ředitele dívčí měšťanky. V takovém to prostředí vyrůstal od nejranějšího mládí Jaroslav Křenek. Zejména časté pobyty v dědečkově třebenickém domě usměrňovaly jeho cítění a chápání. K budově na rynku přiléhaly vzadu dvě zahrady, oddělené potokem Modlou, a otevíral se odtud překrásný pohled ke Košťálovu. V tomto ojedinělém prostředí můžeme proto spatřovat místo zrodu jemné lyriky pozdějšího mladého básníka.

Středoškolská studia absolvoval Jaroslav Křenek v Lounech a po maturitě ještě v Chrudimi. Profesní Křenkovo zaměření ovšem mělo být, podle přání rodičů, značně odlišné. Proto po absolvování střední školy studoval na pražské Vysoké škole obchodní s úmyslem vyučovat na obchodních akademiích. Přesto se zároveň zapsal na univerzitě jako mimořádný posluchač literární historie u profesora Jaroslava Vlčka. Ještě před první světovou válkou začal Křenek uveřejňovat lyrickou poezii. Příležitostné poezie napsal Křenek bezpočtu. Mimoto publikoval Křenek velké množství vlastivědných článků v tisku i sbornících. Nejznamenitějším se v tomto směru stal jeho časopisecký a později samostatně vydaný průvodce "České středohoří" z roku 1929, napsaný z opravdové lásky k této krajině.

Jeho pouť životem ovlivnila i první světová válka, která přivedla Jaroslava Křenka na Balkán. Dostal se až do Albánie, která mu pro svoji uzavřenost i etnografický svéráz učarovala, což se v budoucnu odrazilo v jeho literární tvorbě. Po návratu pracoval Křenek nejprve jako bankovní úředník v Praze. Večery trávil ve společnosti levicově orientovaných umělců, z nichž někteří zůstali jeho doživotními přáteli. Pilně také navštěvoval divadla, občas i koncerty. Po návratu do Libochovic byl zaměstnán jako úředník ve Spořitelně, posléze zastával postavení vedoucího pobočky. V té době se stýkal se s mnoha předními představiteli české kultury, kteří za ním nejednou do města přicházeli. V roce 1949 odešel předčasně do důchodu, ale ještě i dál veřejně působil. Byl duší veškerého ochotnického a společenského dění. Stal se tajemníkem osvětové besedy, funkci městského kronikáře zastával několik desítek let. Jako iniciátor či organizátor působil po léta ve všech oblastech kulturního dění dalekého dolního Poohří. Činnost Jaroslava Křenka vyvrcholila zejména v roce 1937, kdy se vedle Prahy soustředila do Libochovic hlavní část oslav sto padesátého výročí narozenin Jana Evangelisty Purkyně. Vzhledem k rychle narůstajícímu fašistickému nebezpečí dostalo toto jubileum výrazný politický charakter, kdy právě Křenek dovedl všestranně využít národních i sociálních motivací, které se takto nabízely. 

Samostatná prozaická tvorba Jaroslava Křenka spadá do dvacátých let minulého století. V roce 1924 vydal pozoruhodné vzpomínky na vojnu v Albánii a roku 1928 vyšly jeho „Čtyři albánské povídky“ (Zlatá studně, Mejrem, Matka Thasů, Lujo-Gobič). Křenek se v nich beletristickou formou představil nejen jako osobitý autor, nýbrž také skutečný znalec balkánského prostředí. Zasloužil se tím o hlubší poznání Albánie a jejího lidu u nás. Obsáhlé a příznivé recenze proto napsali o těchto pracích např. František Langer, Josef Hora, Josef Kopta, Vodák a další. Do této doby patří již dříve zmiňovaný turistický průvodce „České Středohoří“. Velmi podrobně, precizně a přehledně formulovaný průvodce kapesního formátu zahrnoval rovněž dolní Poohří, Podřipsko, Českolipsko, Děčínsko a část Krušnohoří. Protože toto dílo představovalo první českou práci tohoto druhu o dané oblasti, bylo ihned rozebráno. V Libochovicích dokonce nezapomíná ani na propagaci obce a jejích tehdejších stravovacích a ubytovacích podniků a obchodů.Na straně 23 doporučuje pobyt v Libochovicích následovně: "...Město lze voliti vhodně jako východisko k výletům do Středohoří a do Polabí. Hotely: U černého orla, U tří lip, Libuše. Vinárna Marouškova a Zahálkova. Stavebně se město značně rozšířilo, žel velmi nevkusně ...". Co by asi řekl Jaroslav Křenek velmi nehezké rozšiřování obce panelovou výstavbou, zničení původního vzhledu prostorného náměstí a jinými stavbami socialistického realismu.

Konečně v roce 1928 vyšla také nejpůvabnější práce Jaroslava Křenka, pohádka o romantické lásce doby rytířstva, velice barvitě pojatá „Hazmburská saň“ Představuje báseň v próze, protože zřejmě byla dílem Křenkova srdce a vyznáním jeho vpravdě horoucího obdivu k domovu a rodnému kraji. Autor vycházel z několika lidových pověstí o budyňském draku, které se v krajině odnepaměti vyprávěly, ale přesto že celé dílo je pouhou pohádkou, tak zároveň do této pohádky vnesl morálně politický postulát. Věta, kdy Václav z Košťálova, který přivádí své nevěstě na Házmburk dlouho stíhanou a konečně přemoženou nestvůru, říká:  „Nenalezl jsem ji v krajinách dalekých, divokých a pohádkových, ale ve stoce lidské podlosti, v kalu lidské hlouposti, malosti a naduté pýchy. Zištná, vychytralá, uhryzávala tam lidská srdce a zeleným okem zírala po těch, kteří ji míjeli bez bojovných citů, s hlavami skloněnými, neboť ona byla moc, ona byla blahobyt a dárkyně zlata. Majestát hlupců i ničemů. Mocná a vlivná kdys - nyní nestvůrná saň, ropucha, drak a brzo jen pouhá zdechlina“.

K básnické tvorbě se výrazněji vrátil po květnové revoluci v roce 1945 zejména jeho „Tryzna“, v níž zvěčnil hrdinství jmenovitě uvedených třiašedesáti obětí fašistické okupace v Libochovicích. Následovaly ještě i další verše, a zejména rozsáhlejší prózy vzpomínkového charakteru, které však už většinou nebyly publikovány. Přes postupující věk a zdravotní potíže zúčastňoval se i po odchodu do penze Jaroslav Křenek života v městě i okolí. Především v roce 1960, v době oslav čtyřstého výročí povýšení Libochovic na město. Na přelomu padesátých a šedesátých let stál také Křenek u vzniku dnes už tradičního festivalu „Libochovické divadelní léto“.

Avšak jeho sil ubývalo. Měl ovšem četné plány, tím překvapivější bylo jeho zakončení života dne 5. září 1964 ve Slaném, kam odejel za dcerou a zetěm. Zemřel v ordinaci ve Slaném, kam si zajel k běžné lékařské prohlídce. Zpopelněn byl dne 9. září 1964 v Motole a pohřben je v Libochovicích.

Jaroslav Křenek turista: Mimo již zmiňovaného průvodce, působil Jaroslav Křenek ve druhé polovině dvacátých let minulého století v Libochovickém Klubu československých turistů. Byla to doba, kdy se na výlety do přírody jezdilo ještě vlakem a autobusem. Samozřejmě ani zdaleka se takové poznávání přírodních krás nemohlo vyrovnat pěším toulkám bez použití dopravních prostředků v době romantismu 19. století, ale stále ještě byl zachováván kontakt s přírodou české krajiny i památkami zdejších obcí, nebyl tak povrchní jako dnes, kdy se auty vyvezeme na horu a auty opět sjedeme dolů a vše pozorujeme z ujíždějícího dopravního prostředku. A čím rychleji, tím lépe. I výlety navrhované Křenkem jsou dodnes aktuální. Avšak některé názory Křenka v roce 1928 by dnes neobstály, kupříkladu na straně 19 se dočteme: "...Namísto mostu dřevěného jest most železný. K němu vedou na kamenné pobřežní vyzdívce sochy svatých, z druhé polovice 18. a 19. století pocházející. (Cena umělecká nepatrná)..." Jaroslav Křenek ovšem tehdy netušil, že v sochách Panny Marie Bolestné a sv. Jana Evangelisty budou poznány umělecké práce Antonína Brauna, synovce významného českého barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Sochy byly vytvořeny v Braunově dílně v roce 1740 a jejich autorství jsou doložena archivními prameny. Klub československých turistů, který publikaci vydal, měl v Libochovicích zřejmě početnější členskou základnu, jak to dosvědčují dobové fotografie ze společných výletů libochovických občanů do Českého středohoří.

Jaroslav Křenek chatař:  Ač Jaroslav Křenek bydlel po mnoho let přímo na libochovickém náměstí, kde se pod jeho okny odbýval libochovický denní ruch, a odkud vedlo jen pár kroků do obou parků ve městě, k řece a do přírody. A přesto že Křenek, který v mládí miloval kavárenské debaty, setkávání s pražskou uměleckou avantgardou, se v určitém věku nasměroval na poklidný venkovský život, a Libochovice téměř neopouštěl. V nedalekých Dubanech si vybudoval chatu, kam jezdíval, či spíše docházel, na svojí každoroční „dovolenou“. Vznik této chaty má jednoduchý a prozaický původ. Křenek už od mládí miloval vodní sporty. S svými přáteli obnovil v Libochovicích veslařský klub, ke kterému patřila dřevěná bouda pod zámkem. Při stavbě nového mostu v letech 1936 až 1937 bylo třeba klubovnu odstranit. Po odstranění klubovny bohužel tento spolek zanikl. A tak boudu odkoupil Křenek, demontoval ji a přesunul proti proudu k Dubanům, kde se objevila rovněž na levém břehu, avšak na samotě, proti zalesněnému návrší Šebínu. Přemístěná klubovna však představovala nedostatečné provizorium. Proto se Jaroslav Křenek ještě před válkou pustil do její postupné adaptace, takže nakonec vznikla malá, skromná, avšak půvabná zděná chata. Zařídil si ji tak, aby mu sloužila k odpočinku, sportu a především jeho literárně uměleckým zájmům. Tady psával svoje historické články, které potom vycházely v regionálních časopisech a sem za ním přicházeli i jeho přátelé. Snad nejčastějším hostem tu býval Josef Rublič, ale také sochař Karel Zentner, malíř Josef Zázvorka, divadelníci Václav Cimmerman a Karel Vyskočil a z politické komunistické scény Milan Troníček a Antonín Maleček. A nejen místní, ale i vzdálenější hosté: klavírní virtuoska Marie Knotková, pozdější národní umělci František Langer, Josef Hora, Karel Toman a Jaroslav Seifert, ale i mnozí jiní. Z libochovických rodáků se pak ke Křenkovi rádi vraceli zejména básník Svata Kadlec, spisovatel Josef Kopta a pozdější pražský primátor Václav Vacek. Všichni tito návštěvníci dlouho do noci vedly debaty nad uměleckými i politickými problémy a tématy. Chata, která se dodnes zachovala, i když v posledních dnech se dostala mimo rodinu dědiců Křenka, přesto představuje tak jakýsi památník Jaroslava Křenka.

Dílo (mimo nedopátratelných, nebo nevydaných próz a poezie), které se mi podařilo doložit:

Ø      Samostatná sbírka "Básně" vydáno v roce 1915

Ø      "Vzpomínky na vojnu v Albánii"  vydáno v roce 1924,

Ø      "Čtyři albánské povídky" vydáno v roce 1928,

Ø      "Hazmburská saň" vydáno v roce 1929. Báseň v próze oslava krajiny kolem Házmburku

Ø      průvodce "České středohoří" vydáno v roce 1929

Ø      "In memoriam šedesáti tří", (Tryzna) oslavná poema k uctění památky v textu vyjmenovaných obětí fašistické okupace Libochovic  vydáno v roce 1945.

Ø      A jiné zde nevyjmenované práce

Použito materiálů pp. Otakara Špecingera,  Michala Šandy, Miloše Suchomela.

SOKA Lovosice, Souborný katalog AV ČR

Osobnosti Libochovic - Emmerich Alois Hruška

* 2.2.1895 Praha (Smíchov) - +11.5.1957 Libochovice.

Další používaná jména autora: Notus Ignotus (pseudonym), Henri Poire (pseudonym), Viktor H.Rážek (pseudonym). Malíř, grafik, básník, dramatik, autor pohádek pro děti a vlastivědných prací o olšanských hřbitovech, kulturní redaktor, novinář, překladatel z angličtiny, francouzštiny a němčiny. Celkový rozsah jeho díla je 70 knih a nepřeberné množství článků, her a scénářů, obrazy. Jeho životní dráha mládí a dospívání je dosti nejasná, podkladů je žalostně málo. Co je podloženo: Poštovní úředník v Praze, v roce 1928 odešel do výslužby, První světové válce se vyhnul tím, že v 1917 místo odchodu na frontu předstíral duševní chorobu a nechal se poslat do ústavu pro choromyslné.

Po válce vystupoval v kabaretech, navrhoval výpravy v Tylově a Švandově divadle. V letech 1928-1929 dramaturg a šéf výpravy Městského divadla v Kladně, výtvarník a dramatik loutkového a maňáskového divadla. Ve 20. a 30. letech spolupracoval s Divadélkem Rokoko jako herec (s F. Futuristou), později působil v kulturní rubrice Poledního listu. Ve 40. letech dramaturg Divadla Járy Kohouta. Redigoval krátce časopis Kuriózní revue a knižnice Dobré spisy a Světová literatura. Kritika o Hruškově rozsáhlém a rozmanitém díle (v němž se často objevují erotické motivy) tvrdí, že nevyniká stylem, zato však kuriózností a groteskností.

Jeho pozůstalost v roli spisovatele, dramatika a malíře, byla zapsána po jeho smrti do přírůstkové knihy Národního muzea v květnu 1959, nicméně částečně se dostala do Národního muzea pravděpodobně již někdy dříve. V roce 1969 pak Památník národního písemnictví převedl do knihovny Národního muzea dvě desítky faksimile písniček z 19. století s Hruškovými obrázky. Také soubor v divadelním oddělení, obsahuje kresby, drobnou grafiku, návrhy obálek knih, ex libris. Především jsou tu ale desítky jeho dramatických textů s přípravným materiálem a nejrůznější podklady k dějinám pražských divadel, které patrně používal při psaní drobných novinových a časopiseckých článků.

Co je zajímavé a co zcela uniklo mé pozornosti, bylo uspořádání „Sympozia o Hruškovi“, konaném v Libochovicích 24.5.-25.5.2008. Bohužel není mi známo, kde se konalo. Když pročítám pečlivě všechny materiály tohoto všestranného člověka, zmocňuje se mne dojem, že byl nevlastní bratr Járy Cimrmana, tak jako on, tak i Hruška měl velice široký záběr zájmů v mnoha oborech. Neznámý autor skrývající se pod šifrou „fs“ (fs, Šedesát let E. A. H., Divadlo 6, 1955, s. 233) o Hruškovi při příležitosti jeho šedesátin napsal: „Až jednou si dá někdo práci a prostuduje Hruškovo dílo, aby je zhodnotil, podiví se nejen množství, ale i rozmanitosti. Je to slušná řádka názvů nejméně 70 knih a padesáti dramat. Možná, že nikdo ještě neslyšel o Hruškovi jako básníku, poněvadž vydával své sbírky veršů u malých nakladatelů, knihomilů, kteří se nestarali ani o reklamu, ani o výdělek. Tak jako autor. Mnoho jeho básní také nevyšlo knižně a jsou roztroušeny v různých literárních revuích a časopisech.“ Možná by stálo za úvahu, kdyby spolek „Scéna“ zkusil adaptaci některé jeho hry, ale to je jen taková nahodilá myšlenka.

Také úvodní slovo na již zmíněném sympoziu hovoří o velikosti záběru tohoto málo známého autora:  Úvodní slovo (Hruškovské výhledy), Martina Bekešová „Vážený organizační výbore, drazí kolegové, milí hosté, dostalo se mi cti zahájit toto sympozium věnované všestranné umělecké osobnosti a mnohočetnému, mnohovrstevnému dílu Emmericha Aloise Hrušky, za což jsem a zůstávám organizátorům hluboce zavázána.“

Pokud se zmíníme o Hruškovi v souvislosti s divadlem, zjistíme, že vlastně v této oblasti kultury se mohl plně uplatnit, jako výtvarník, spisovatel, komik i poeta.

Za první světové války hrál v Rokoku, poté i na přelomu 20. a 30. let Již v únoru roku 1918 byl poprvé scénicky proveden jeho dramatický text – v bývalém divadle Deklarace na Žižkově byla s úspěchem hrána Hruškova aktovka Požár. V letech 1924–1925 navrhoval ve své době velmi moderní a průkopnické výpravy k inscenacím her v Langerově činoherním Tylově divadle v Nuslích (1924), přičemž spolupracoval i s „průbojným divadélkem Adria“ na Václavském náměstí v Praze (1924) a se Švandovým divadlem na Smíchově (1925). Dnes je již zapomenut fakt, že byl sám činným loutkohercem, a za své vlastní maňásky a dekorace pro loutkové divadlo byl dokonce oceněn v zahraničí (diplomy z Lyonu a Lutychu).

Po druhé světové válce se rozhodl pracovat i s Sci-fi. Nejprve vydal román Dr. Nieuwe zasahuje (1946), v němž jednoho dne zmizí z oblohy zemské Měsíc, a tak naší planetě hrozí, že opustí svou oběžnou dráhu. Nastalé panické situace však využívají Asijci, kteří chtějí zaútočit na Evropu a zmocnit se jí, avšak díky promptnímu a promyšlenému zásahu doktora Nieuweho se podaří útok odvrátit a vše dobře dopadne. Hrdina druhého Hruškova fantastického románu Pohled na odchodu (1947) má nadpřirozenou schopnost komunikovat s mrtvými.

Chtěl bych se zmínit i o tom, že i dnes jsou Hruškova díla ceněna, možná je to i kvůli dřevorytům Váchala. Kupříkladu jeho prvotina „Zpívající hetéry“ se na Aukru vyšplhala z vyvolávacích 500,– Kč na 6900,– Kč, a to ještě dražba neskončila, konec jsem promeškal, takže konečná cena se mohla vyšplhat i výše. Kupříkladu na stránkách antikvariátů se její cena pohybuje okolo 12 000,- Kč. V této sbírce jde o poezii hlavně erotickou – hned v první básni hetéry Poutníka lákají, aby je obnažil, poté slibují uspokojit všechny jeho hédonistické tužby a chtíče:

Cykladu rozhal na našem těle,

ať sklesne k nohám, jako šíp k zemi,

kochej se potom půvaby stkvěle,

blažit Tě budem vášněmi všemi!

Z měděných misek dáme Ti jídla,

pochodní světla budou Ti svítit,

a naše těla, rozkoší zřídla,

k radostem stkvoucím budou Tě nítit.

Jak tedy skončit, psát by se dalo mnoho, ale čeho je málo, je informace o tom, jak byl Hruška spojen s Libochovicemi. Jediná informace se mi podařila získat od autora Ing. Ot. Špecingera:

„To všechno potvrzuje, jak všestrannou osobností byl Emanuel Alois Hruška - a jak musel být oblíben a vyhledáván, kdykoliv přijel do Libochovic. A je nutno zdůraznit, že sem jezdil opravdu po mnoho let a velmi často - a to k příteli Josefu Lainovi. Dolní Poohří si přímo zamiloval - a v Libochovicích nakonec dne 11.května 1957 zemřel. Nebude tu nikdy zapomenut!“

Závěrem se dá říci, že tu skutečně nebyl zapomenut, jak dokládá deska na domě čp.200 v Luční ulici, kde zemřel, z roku 1957 ( bývalá Kaplířova, před ní Luční, nyní opět Luční)    

Výběr z díla: Uvést celé dílo by bylo na jedno číslo LN. Proto odkazuji na internetovou adresu www.nm.cz/download/hm/divadelni/hruska.rtf  kde je seznam divadelních počinů, seznam poezie na adrese http://aleph.nkp.cz/F/?ccl_term=wau=jk01043025+or+wkw=jk01043025&func=find-c&local_base=nkc

                                    

Osobnosti Libochovic - HLOUCHA Joe (Josef)

 - český japanofil, spisovatel, cestovatel, sběratel

* 4. 9. 1881 Podkováň u Mladé Boleslavi, + 13. 6. 1957 Praha

Životní osud spisovatele a cestovatele Josefa (Joe) Hlouchy se s Libochovicemi protnul sice jen krátce, ale právě tady se dráha jeho osudu nasměrovala tím směrem, kterým se spojil jeho život, cestovatelství, to bylo to, co jej jako hocha nadchlo. V knize „Milenec Nipponu“ představující procítěným stylem Hlouchu a jeho dílo, zejména pak nejznámější milostné příběhy z jeho knih, je tato zmínka:

„Když mi byly čtyři roky, odstěhovali jsme se do Libochovic u Roudnice, pod starým Hasenburkem, kde jsem počal choditi do obecné školy. Snad vás bude zajímati, že zde v Libochovicích jsem zatoužil prvně státi se spisovatelem; posedlo to ostatně i mého bratra Karla a oba jsme tomu již zůstali věrni; ne starší osmi let, psali jsme povídky i romány, dávali jsme jim "knižní úpravu" a Karel je ilustroval.“

Knihu s názvem "Milenec nipponu" napsal Hlouchův známý, redaktor J. V. Šmejkal a byla vydána v Zemědělském nakladatelství A. Neuberta v roce 1931, kdy bylo Hlouchovi padesát let. V ukázce Šmejkal naslouchá Hlouchovu vyprávění o dětství a mládí a o tom, jak vznikala kniha Sakura ve vichřici...

Jou (Josef) Hloucha, dnes pozapomenutý český spisovatel, cestovatel a sběratel, jehož životní láskou se stalo Japonsko, v podstatě na své dětství v Libochovicích nezapomněl. Hlouchův otec, původně sládek v pivovaře v Podkováni u Mladé Boleslavi, záhy však přešel do Libochovic, kde potom Josef prožil dětství, vykonával docela obyčejné a usedlé povolání. Představoval si, že syn Josef bude také úspěšným sládkem a v tom smyslu se o něj snažil co nejlépe postarat. Proto také mění provinční pivovar v roce 1895 za pražský pivovar a pivnici U sv. Tomáše v Praze, kde nechal syna vystudovat Českoslovanské obchodní akademii a roční kurs účetnictví na pražské univerzitě.

Otci se však do jeho plánů vložil romantický element v podobě strýce Josefa Kořenského.

 (Josef Kořenský (1847-1938) ve své době známý a populární cestovatel, také zároveň ředitel gymnázia na Smíchově. Zároveň však také současník ještě slavnějšího Emila Holuba 1841-1902). 

Bezprostředním popudem k Hlouchově první cestě do Japonska v roce 1906 se však stal nečekaný úspěch jeho prvního literárního díla „Sakura ve vichřici“ o rok dříve. Tento úspěch však nebyl náhodný. Hloucha se již předtím velmi intenzivně zajímal o Japonsko, studoval japonštinu a dobrodružné příběhy údajně sepisoval již od svých osmi let. Hlouchův otec v tomto případě prokázal mimořádnou dávku moudrosti a netrval již na tom, aby syn převzal jeho živnost. Naopak mu vyplatil dědický podíl a právě díky této částce mohl Josefovi odjet do vysněnou cestu. Josef, pod novým jménem Joe Hloucha, strávil v Japonsku deset měsíců a navštívil řadu míst, například Kóbe, Ósaku, Tokio, Kjóto, Nagasaki nebo Kamakuru. Jeho velkým zklamáním však bylo, že starobylé Japonsko, o němž původně snil, začínalo v té době pomalu mizet stejně, jako mizela z japonského pánského šatníku tradiční kimona. Po návratu však neúnavně japonskou kulturu dále propaguje, například otevřením první japonské čajovny v Praze. Jmenovala se Jokohama a byla v paláci Lucerna. Japonský vliv také můžeme ještě dnes vidět v jeho vile v Roztokách (vedle dnešní nemocnice v Tichém údolí), kterou vlastnil v letech 1924-1926. Zorganizoval tam tehdy i typickou japonskou slavnost, svátek právě rozkvetlých sakur – tedy třešní. V mezidobí se živil jako zemský úředník. Vedle osvětové, hlavně přednáškové činnosti působil též jako poradce pro mimoevropské umění (galerie, muzea a aukční síně ve Vídni, Paříži, Hamburku, Berlíně ad.) a japonskou architekturu, např. ve spolupráci s arch. J. Kotěrou nebo ing. M. V. Havlem.

Při své druhé a vlastně i poslední výpravě do Japonska v roce 1926, viděl své milované Japonsko v troskách. Díky silnému zemětřesení, které tři roky před jeho příjezdem srovnalo se zemí „staré“ Tokio a Jokohamu a dalo vzniknout nové, průmyslové podobě Japonska. Rozčarovaný Hloucha zde pobyl již jen sedm měsíců, přitom však pilně sbíral téměř doslova vše, co mu přišlo pod ruku – umělecká díla stejně jako dětské hračky nebo kolorované fotografie. Svoji sbírku zpřístupnil jak veřejnosti, tak ji zařídil i svojí domácnost. Po čase i se svojí sbírkou obchodoval. Jeho primárním zájmem byla možnost odkoupení jeho sbírky do muzeí československým státem, což se částečně podařilo v roce 1943. Zbytek sbírky Joe Hloucha postoupil státu výměnou za doživotní rentu v roce 1955. Náprstkovo muzeum i dalších instituce tak získaly tisíce nových přírůstků.

Dnes můžeme některé exponáty z Hlouchovy sbírky, která ve svých nejlepších letech obsahovala na tisíce položek, obdivovat jak v muzejních sálech, tak na příležitostných výstavách, jakou byla třeba prezentace téměř dvou set Hlouchových fotografií v Roztokách „Japonsko má láska“ v roce 2006.

Výstavy:

·        Svatováclavská výstava na Pražském hradě (dílčí expozice, 1929)

·        Výstava mimoevropského umění a uměleckého průmyslu ve Veletržním paláci v Praze (1929/30)

·        Výstava primitivního umění mimoevropských zemí v pražském Mánesu (1935).

Pozůstatky jeho sbírek:

·        V roce 1930 proběhla v Berlíně (3. a 4. prosince v Internationales Kunst- und Auktions-Haus) dražba části jeho sbírek. Roku 1943 odkoupila další části sbírky Náprstkovo a Zemské muzeum v Praze, 1955-57 se uskutečnil ne zcela vyjasněný převod zbytku sbírek do majetku Náprstkova muzea, část japonské knižní pozůstalosti do Orientálního ústavu (1976 převedena do Orientální sbírky Národní galerie). Zbytek odborné literatury byl rozprodán po antikvariátech.

Literární činnost:
Sakura ve vichřici, Zátopa, Jos. R. Vilímek, Praha [1906]; Vzpomínky na Japonsko, V. Šimáček, Praha 1908; Polibky smrti, Jos. R. Vilímek, Praha [1913]; Moje "Paní Chrysanthema", Jos. R. Vilímek, Praha [1919], později pod titulem Tama-San; Pavilón hrůzy, J. Kotík, Praha 1920, 130 s. ; Dopisy neznámého, A. Neubert, Praha 1923; Pohádky japonských dětí, A. Neubert, Praha 1926, 86 s. ; Zahrada lásky, A. Neubert, Praha 1929, 172 s. , 16 tab. ; Mezi bohy a démony, A. Neubert, Praha 1929, 129 s. , 12 tab. ; Prodavačky úsměvů, A. Neubert, Praha 1929, 111 s. , příl. ; Japonečky, A. Neubert, Praha 1931, 100 s. ; Soubor spisů Joe Hlouchy, 8 sv. , A. Neubert, Praha 1929-1936 [nedokončeno]; Pohádky slunného východu, K. Červenka, Praha 1944, 55 s. ; Hokusai, Orbis, Praha 1949, 30 s. ; Hokusai. The Man Mad-on-Drawing, Artia, Praha 1955; v něm. mutaci Hokusai. Der vom Malen Besessene, Artia, Praha 1955; (spoluaut. ), Umění čtyř světadílů, I. -II. díl, 1956. Dlouhodobě připravované souborné dílo Nippon zůstalo nedokončeno v pozůstalosti.

Prameny: archivy, Pražské noviny - Jitka Lenková, foto Ladislav Lenk, Internet, literatura faktů a životopisy spisovatelů.

Osobnosti Libochovic, Hausmann Jiří

30.10.1899 Praha + 7.1.1923 Praha

Soudní úředník, básník a prozaik, politický satirik a literární parodik, psal i pod  psudonymem Georges Dalmanites a Jegor Georges.

Hausmannuv vztah k Libochovicím byl spíše letmý, jeho matka byla Františka, rozená Brabcová, dcera A.Brabce ředitele cukrovaru Libochovice za dob Rakouska - Uherska. On sám by asi svůj vztah k městu pojmenoval jako věčné vzpomínky mládí. Totiž za dob studii se zdržoval převážně v Libochovicích, kde i hrál divadlo se studentským spolkem.

Poznámka: Studentský spolek „Oharka“ vznikla jako jeden z prvních v Libochovicích. Jeho vznik lze datovat do devadesátých letech 19. století, a působil jako volné sdružení posluchačů pražských vysokých škol, kteří se doma scházeli hlavně o prázdninách. Později se tomuto spolku říkalo „Oharka“, avšak oficiálně nesl jméno „Jana Evangelisty Purkyně“. (V Libochovicích totiž existoval ještě Krajanský spolek "Oharka" jenž nesl oficielně tento název). Pro své progresivní postoje se jeho členové dostávali občas do rozporu s úřady, jimiž opovrhovali.

Otec Jiřího Hausmanna, také Jiří, vystudoval v Praze vysokou školu právnickou a od roku 1890 působil v soudnictví převážně v Praze. Dlouhodobě zastával pozici prezidenta Vrchního zemského soudu v Praze. Na tuto funkci byl jmenován roku 1921. Předtím od roku 1918 působil jako rada Nejvyššího soudu a podílel se také na organizaci soudní moci na Slovensku. Od března do října 1926 zastával místo ministra spravedlnosti a zároveň ministra pro zásobování lidu v úřednické druhé vládě Jana Černého.

Jeho syn, spisovatel Jiří Hausmann po absolvování malostranského gymnázia musel v roce 1917 narukovat. Roku 1920 nastoupil praxi u okresního soudu v Praze, na Malé Straně, kde se připravoval na vědeckou dráhu národohospodáře.  Roku 1922 úspěšně ukončil právnická studia na Karlově univerzitě. Ještě téhož roku však onemocněl tuberkulózou a rok poté zemřel.

Napsal vlastně jen dvě knihy politických satir a román „Velkovýroba ctnosti“. Ale jako další menší díla lze uvést jeho epigramy, verše, povídky, které uveřejňoval v časopisech Česká demokracie, Český socialista, Šibeničky a Nebojsa. Napsal i několik písniček pro kabaret Červená sedma. Protože jako student psal i protirakouské verše, tak vzhledem k postavení svého otce je uveřejňoval pod pseudonymy Georges, Georges Jegor nebo Dalmanites. O jeho politickém zaměření by se dnes mohlo říci – umírněná levice, vzhledem k jeho kritice ranného kapitalismu. První epigram otiskl v časopise Národ, jehož redaktor O.Fischer ho, dá se říci, literárně vedl. Svými verši, epigramy a prózou navázal na havlíčkovskou tradici politické satiry.

Haussmannovým nejrozsáhlejším dílem je próza Velkovýroba ctnosti (1922). Román je umístěn na fiktivní ostrov Utopie, který je rozdělen na dva státy. Vynálezcům se podaří nalézt zdroj dobra. Je jím elektřině podobná substance, vyráběná z lidských mozků. Dva největší boháči, z nichž každý prakticky vlastní polovinu ostrova, postaví každý ve svém státě obrovský stroj na výrobu této koncentrované ctnosti. Stavby podobné Leydenským lahvím probouzejí v obyvatelích touhu po sebeobětování, lásku k vlasti a další podobné emoce. Celá věc má však háček: Náboje obou zdrojů ctnosti jsou opačné a mezi obyvateli států vznikne nesmiřitelná nenávist. Ta se projeví strašlivým válečným konfliktem. Válka zásobuje obě továrny stále dalším materiálem, a to zpětně stupňuje válečné šílenství. To je ukončeno až po totálním zničení celého ostrova a vzájemném vybití kondenzovaného dobra. Další fantastické příběhy se objevují v díle Divoké povídky (1922) po válce vydané v souboru Divoké verše a prózy (1963). Další vydání se jedna z jeho povídek dočkala v antologii Fantastický dekameron v roce 1987.

Jiří Haussmann je dodnes pokládán za druhého nejvýznamnějšího českého satirika 20. století po Jaroslavu Haškovi. Jeho vydávání v éře socialismu však bylo ovlivněno jeho převážně levicovým smyšlením. Jeho dílo bylo v posledním půlstoletí však částečně i klamně vykládáno, autor byl přiřazován k proletářské poezii a vydáván za následovníka bolševické říjnové revoluce. Bylo zatajováno, že ve skutečnosti měl pro revoluční básnění i posměch a napsal množství protikomunistických satir. (Pavel Pešta, vydavatelství Atlantis, 1999, Satirik převratu Jiří Hausman). Jako ukázku uvádím dva texty. Pokud se nad nimi zamyslíme, zjistíme, že obsahují jistou nadčasovost a i po skoro 100 letech lze najít v textu jistou všeobecnou platnost.

Jiří Haussmann - Meditace nerevoluční

Často, bože, vytryskne mi z oka slza díků:

U nás vůbec není tmářů ani zpátečníků,

všichni chtějí pro společnost vydati řád nový,

každý občan je tu tolik, tolik pokrokový!

Ovšem, nutno říci, pokrok jako pokrok není,

k tomu třeba pro publikum přidat vysvětlení:

K reformám se přistupovat nesmí rychle, prudce,

voliti se musí cesta mírné evoluce,

nutno postupovat ve všem volně, po etapách,

aby Etentně v tom nečpěl bolševický zápach:

například lze monarchii na šíji dát patu

(zvlášť když u nás pro ni není vhodných kandidátů),

možno také popřípadě zisky trochu zdanit –

před socializací však, bože, račiž lid svůj chránit!

Ta se musí omeziti nejvýš na ankety,

netřeba se rozčilovat, všechno přijde lety,

vhodnější je nový projekt raděj vydat rezi

než snad nějak vybočiti ze zákonných mezí!

Býti volnomyšlenkářem, demokratem sice,

ale přitom držet hezky na tradice,

šetřit vývoj historický, nedat mást se davy –

v tom tkví smysl budoucnosti, to je pokrok pravý!

- Hospodine, nelze dík mi vyjádřiti slovy

za to, že jsme všichni tolik, tolik pokrokoví …

Už v roce 1923 dokázal Jiří Haussmann krátce a jasně říct, že…

Krad starý Mates jako straka,
u bohatce, i u žebráka.
Pak, nerozmýšleje se dvakrát,
dal do pokladny vše, co nakrad.
A nápis zhotovil si na to:
Soukromé vlastnictví je svato!

 (Jiří Haussmann: Občanská válka. Melantrich 1923, str. 47)

Dílo:

·        1918 Píseň císaře Viléma leták s karikaturou Zdeňka Kratochvíla

·        1919 Zpěvy hanlivé. Jedná se o jeho prvotinu, sbírku satir, v nichž si autor bere na mušku rakousko-uherskou monarchii i lidskou malost.

·        1922 Velkovýroba ctnosti je satirickou sci-fi utopií   

·        1922 Divoké povídky, sbírka fejetonů, povídek, některé se SF náměty.

·        1923 Občanská válka : politické verše