Lovosice, fronta na maso, 60 léta minulého století

Včera a dnes, výtopna ČSD Libochovice

Plánek z roku 1902

Při příjezdu do Libochovic směrem od Radovesic, nelze přehlédnout tuto bývalou výtopnu protože tvoří nepřehlédnutelnou trosku industriální stavby. Tato výtopna, pod označením Výtopna č.II, byla vybudována se zprovozněním tratě Libochovice – Louny (1902), kdy byla přistavena k vodárně z roku 1882. Stavba z opuky a cihel sloužila k vyzbrojování lokomotiv vodou, pomocí vodárny a rozvodu vody do kolejových jeřábů v kolejišti, a současně pomocí opravárenské jámy k údržbě strojů. Původně byla voda čerpána pomocí parního stroje ze studny, která je umístěna přímo pod nádrží, a to samostatným parním strojem, nebo i přistavenou lokomotivou. Později, kdy již byla provedena přístavba a zprovozněny tratě Libochovice – Louny a Libochovice – Ječovice (Straškov) parní stroj nahradilo elektrické čerpadlo a a posléze vodu ze studny (kvůli tvrdosti vody nevhodné pro parní stroje), nahradilo potrubí přivádějící vodu ze slepého ramene řeky u elektrárny. Vyústění s čerpadlem bylo pod jihovýchodním rohem cukrovaru a potrubí vedlo přes cukrovarské pozemky, kde se potrubí původně dělilo na vodu pro cukrovar a na vodu pro výtopny. V přízemí byl dále dvoupokojový byt s kuchyní a předsíňkou, vedený pod číslem popisným 240, které existuje dodnes. S číslem popisným, jako skoro se vším co se týkalo této tratě vznikly také nemalé problémy. Přednosta stanice žádal město o přidělení čísel popisných, město však odmítalo se zdůvodněním, že tyto budovy právně neexistují, protože nebyl oznámen ani počátek, ani ukončení stavby na stavební úřad v Libochovicích. Až na zásah Okresního hejtmana v Roudnici (v roce 1903), byly přidělena dvě čísla popisná (240 – výtopna a 304 – staniční budova). Zde se právě opět v plné míře projevila nechuť Libochovic a hlavně majitele panství ke stavbě této dráhy. 

Dnešní stav

Katastr

Po zrušení bytu z důvodu zvýšení provozu po roce 1923, kdy došlo ke znárodnění soukromých drah, byl využit tento byt jako nocležny pro vlakový personál. V přízemí vnikla panská nocležna a v patře, z bývalé ubytovny strojvedoucích dámská nocležna, obě s jednoduchým hygienickým zařízením. Na stavbu vodárny a bytu směrem k severu navazovala samotná výtopna. Kuriózní nehoda se stala 1.ledna 1936, kdy zajížděl motorový vůz č.122 001 do výtopny, ale protože mu selhaly brzdy, prorazil čelní zeď výtopny i se schodištěm. Problémem této stavby, který se táhl až do doby než výtopna vyhořela, byla žumpa, která bez izolace přímo navazovala na západní stranu přístavby, tím vždy časem začala vzlínat odpadní voda po zdích a stavba tak měla vždy onen známý odér. V roce 1970 došlo k celkový rekonstrukci nocležen, výtopna již se skoro nepoužívala a byla přidělena traťové stanici ke garážování pracovního motorového vozíku MUV 69. Zima v roce 1929/30 byla tak krutá, že mrazy dosáhly až 40 stupňů, vlaky zůstávaly uvízlé na tratích v závějích, nebo přimrzaly ve stanicích, zamrzla i vodárna a roztrhaly se vodní jeřáby. Vlaky mívaly i několikahodinová zpoždění. 29.února vlak 3746 z Vraňan zůstal v závějích a přijel teprve druhý den. Přístavba výtopny s nocležnami a vodárnou vyhořela v noci 9.5.1999, a tím skončila éra nočního odpočinku personálu v Libochovicích. Později došlo k zamluvení jednoho pokoje v ubytovně na zámku pro vlakvedoucího. Příčina požáru byla velice jednoduchá, na nocležně té noci vlakvedoucí, aby si udržela teplo i na dopoledne, odebrala část žhavého popela z kamen a tento popel vysypala místo do popelnice na přilehlou půdičku. Po jejím odchodu došlo k požáru.

Dnes je tato stavba ostudou Libochovic a i velkým potenciálním nebezpečím pro přilehlou silnici a případné chodce, celá nádrž totiž drží pouze na čtyřech sloupech, z nich jeden je komín a nahoře není zakrytá, předpokládám, že je plná vody. Při rozměrech vodárny 4,5 metru na 4,5 metru její obsah zhruba 85 m³ což už je nějaká váha a sloupky z cihel a kamene jsou již 140 let staré, takže....

Připojen je pouze plánek Výtopny II., protože fotografii kdy je ještě v původním stavu se mi nepodařilo nikde sehnat, byl bych za ni vděčný. Současný stav je každému znám, viz foto.

Osobnosti Libochovic Hynek Dvořák

* 29.7.1878 kde? + ?

Ředitel berního úřadu Libochovice, starosta města od 19.12.1935 do 29.7.1943

Úvaha k 70.výročí osvobození, co je to odvaha?

Je odvaha jenom hrdinsky vystoupit, zakročit, zachránit? Nebo je odvaha i obětování sama sebe k lepšímu životu v obci, nebo zabránění horším důsledkům? Z tohoto pohledu jistě byla odvaha i aktivní obětování starosty města Libochovic ve válečných letech, stát se předsedou odbočky “Svazu pro spolupráci s Němci” (zkratka ČSSN). Všeobecně činnost tohoto Svazu lze bez vyčítek svědomí zařadit do katekorie “kolaborace”, jako byly spolky “Vlajka” a jiné. Konec konců ve svých pozdějších formách se kolaboraci nevyhnulo ani “Národní souručenství”

Poznámka Wikipedie: Národní souručenství (NS, německy Nationale Gemeinschaft (NG) nebo Volksgemeinschaft) byla za Protektorátu Čechy a Morava jediná povolená politická strana, která měla zdánlivě plnit funkci parlamentu (podobně jako za socialismu Národní fronta). Sdružovala téměř všechny mužské státní příslušníky protektorátu, ženám nebylo členství povoleno. Část členů využila odznaků s písmeny NS k tichému protestu: otočení odznaku o 180 stupňů změnilo jejich pořadí na SN, což mělo znamenat „Smrt nacistům!“ Okupační orgány si však od r. 1941 postupně zcela podřídily vedení NS a prosadily do něj stoupence aktivní kolaborace. Dne 15. 1. 1943 bylo N. S. jako politická organizace zlikvidováno a přeměněno v korporaci „s úkoly převážně kulturními a výchovnými“. Jeho představitelé se po válce zodpovídali před Národním soudem.

Dobrovolná spolupráce je z morálního hlediska vždy nejhorší forma spolupráce s jakoukoliv autoritativní mocí, i když přináší pro účastníky výhody hlavně materiálního charakteru. Běžný člověk zjistí, že kolaborací s mocí získá také společenskou prestiž. A tak dříve nebo později pak zjistí celkové výhody kolaborace. Avšak všeho dočasu. Poctivé a důsledné vyrovnání se s důsledky druhé světové války a i odkrývání zločinů minulých režimů vyžaduje odkrývání způsobů kolaborace na příbězích kolaborantů i obětí kolaborace. Příběh který vám chci předestřít, byl však pro účastníky této akce v Libochovicích poněkud jiný, z tehdejších řešení jedině možný za záchranu hodnot a lidí. Částečně se o tomto případu již jednou zmiňoval ve svém článku o divadle pan Tlustý (LN 8/2006), podařilo se mi však objevit podrobnější líčení tohoto případu:

Okresní vedení Národního souručenství v Libochovicích (Karel Kocourek, rolník z Vojniček a tajemník Bělohlávek) bylo pražským ústředím důvěrně upozorněno, že se Pražské centrále „Českého svazu pro spolupráci s Němci“ z Libochovického okresu přímo do Prahy přihlásilo sedmnáct zájemců o skutečnou spolupráci s Němci. Mezi těmito sedmnácti lidmi byli i dva dost nebezpeční občané. R.Vápeník z Libochovic (po roce 1945 zatčen) a bývalý četnický strážmistr Koťátko z Brozan. Právě tento strážmistr Koťátko, telefonicky v roce 1940 žádal přímo Vůdcův hlavní stan, o odstranění pomníku TGM v Libochovicích, protože pozoroval, jak malé děti dvou rodin členů Scény, kladou k pomníku květiny k výročí narozenin TGM. Socha tak byla 24.září 1940 sejmuta a odvezena do Roudnice, podstavec pomníku byl zakopán do země (kde?). Současně pražské vedení ČSSN dále důvěrně upozorňovalo, že jakmile počet přihlášených naroste na 20 členů, pošle předseda Svazu, Jan rtytíř Fousek, do Libochovic referenta, aby ustanovil místní odbočku. (Jan Fousek –  rytíř Řádu Marie Terezie, předseda Národního souručenství a přední činitel Svazu pro spolupráci s Němci - odsouzen na 12 let do vězení). Členové Scény se rozhodli, po zkušenostech z Roudnicka, kde kde v této funkci byl nebezpečný Dr.Kabelka ?, a z Lounska, kde se smutně proslavil Millke?. (Oba byli prý po válce odsouzeni k vysokým trestům). Představitelé Scény se tedy dohodli s Okresním vedením ČSSN, že raději ustanoví místní pobočku sami a obsadí ji lidmi ke kterým mají důvěru. Chtěli dosáhnout stavu, kdy by měli pobočku pevně v rukou a aby v Libochovicích nedošlo k excesům, za které by se po válce museli všichni stydět. A tak došlo k založení místní pobočky, jejímž předsedou se stal starosta města Hynek Dvořák. Tuto funkci přijal s podmínkou, že na něj nebude vyvíjen nátlak na národu škodlivý program a další činnost. A zde jsme u té původní otázky, bylo to hrdinství, nebo ohnutý hřbet? Já osobně se domnívám, že to bylo od tohoto člověka hrdinství, protože jistě byl seznámen se stavem věcí jak politických, tak veškerých důsledků které nastanou až válka skončí. Byl si jistě vědom toho, že neustanovení dobrovolné by mohlo vést až k nebezbečnému jednání, kdyby se této funkce chopily horlivci typu strážmistra Koťátka. Předsedou byl jen do roku 1943, kdy přestává být starostou a v samotné organizaci se stal zapisovatelem. 

Snad starosta Dvořák, alespoň podle pamětníků

Místnímu sdružení ČSSN se povedl díky Scéně zarazit na čas veškerou spolkovou činmnost.Jak? Již před rokem 1942 diskutuje Hynek Dvořák se Scénou, jakým způsobem vykázat nějakou činnost, a zda by byla Scéna za podmínek pro ní výhodných sehrála divadelní představení pro odbočku Svazu. Tím chtěl ústředí prokázat vůbec nějakou činnost na úseku kultury. Scéně nabídl, že jakýkoliv schodek bude hrazen z prostředků Svazu. Tak také došlo k situaci, kterou bych nazval z radosti do smutku. Bylo dohodnuto, že Scéna sehraje představení neškodné německé hry, komedie z repertoáru Pražského Komorního divadla "Modrý démant". A to za hostování Zity Kabátové, Medy Valentové a Svatopluka Beneše, který měl v Libochovicích tetičku, paní Marii Marouškovou. Honoráře byly ve značné výši a ani výdělek nedokázal pokrýt schodek na honorářích a to o 7tisíc. Ale to vedení Scény nijak nevadilo, schodek převzalo vedení Svazu. Ale ani tento Svaz schodek nakonec nezaplatil, ale podílelo se na něm vedení Skláren, firma Kraupner Třebenice a Herbersteinské panství, protože Ústředí Svazu sdělilo že nemá peněz na úhradu schodku. Místní vedení reprezentované panem Dvořákem sdělilo ústředí, že schodek, který vznikl dárcům bude hrazen ze členských příspěvků a do doby zplacení nebude moci místní sdružení vyvíjet jakoukoliv činnost. Tím měli vcelku po starosti. Toto ovšem byla ta radostná stránka. Ta smutná byla velice tragická. Představení se totiž konalo 26.2.1942 a druhý den, 27.2.1942 došlo v Libochovicích k prvním zatčením, které vyvrcholilo v dubnu 1942 úděsnýmu hromadnému zatýkání, jehož oběti skončily na základě stanného práva na Kobyliské střelnici. Ale je prokázáno, že samotné zatýkání a činnost místní organizace ČSSN neměli spolu nic společného.

Po válce nesl Hynek Dvořák, tak jak předpokládal, důsledky svého jednání za předsednictví NS a to právě ze strany horlivců, kteří raději nic v době okupace nedělali. Kupříkladu ve volbách v roce 1945 kandidoval jako náhradník za Sociální demokracii (tehdy již jako Ředitel berního úřadu ve výslužbě), ale byl proti němu podán protest podepsaný 55 voliči a sice pro činnost před rokem 1945. Byl tedy z uvedené kandidátky vyškrtnut. Odešel z Libochovic patrně do Rajce ?, viz poznámka pana Rubliče z jeho deníku: „6.3.1948 - Bývalý starosta Dvořák se vrátil z Rajce odkud byl vyhnán“. Nevím jaký to byl doopravdy člověk, ale ať byl jakýkoliv, svoji část života pro Libochovice tímto skutkem odvedl a nesl důsledky svého sebeobětování. Možná se najde pamětník, který s tímto nesouhlasí, ano má na toto právo, právo na jiný úhel pohledu. Ale co tedy v tomto případě vlastně znamená slovo „pravda“?

Prameny: SOKA, korespondence p.Sedláka, kronikáře Scény.

Přečetl jsem za vás:

Klub železničních cestovatelů oslaví 30 let vzniku

Ve dnech 5. - 6. 6. 2015 se uskuteční významné železniční výročí v železniční stanici Lovosice. Slavit bude Klub železničních cestovatelů 30 let od svého vzniku.

Při této příležitosti byla vydána kniha 30 let KŽC a bude zde pokřtěna. Na 5.6. je připraven program pro pozvané, široké veřejnosti bude patřit sobota 6. 6. s bohatým programem. Během dopoledne se můžete svézt mimo jiné historickým vlakem po trati Podřipského motoráčku (Lovosice – Libochovice (9,10 – 9,15) – Straškov – Roudnice nad Labem – Lovosice). V sobotu bude projíždět libochovicemi zvláštní vlak Praha M.n. - Roudnice – Straškov – Libochovice (11,11 přij.11,12 odj.) - Lovosice. Odpoledne se můžete projet kyvadlovými jízdami historických motorových vozů v okolí Lovosic, a to po tratích Lovosice – Třebenice, Lovosice – Čížkovice cementárna, Lovosice – Lovochemie, Lovosice – Chotiměř, Lovosice – Litoměřice horní n. Po celý den bude probíhat výstava vozidel v železniční stanici Lovosice, dále výstava dokumentů z historie KŽC v kulturním sále. Aktuální informace a jízdní řády lze najít na http://www.kzc.cz/cz/30let

Na rok 2015 chystá KŽC opět Podřipský a Středohorský motoráček, který by měl být v pravidelném víkendovém provozu přes léto. Podřipský motoráček má trasu z Roudnice přes Straškov, Libochovice, Litoměřice, kde navazuje na cyklobus. Středohorský motoráček jede z Litoměřic přes Čížkovice do Mostu. Ve vlacích je řazen vůz s drobným občerstvením a u obou mužete využít přepravu jízdních kol. Více na http://www.kzc.cz/cz/Podripsky-motoracek , a http://www.kzc.cz/cz/Stredohorsky-motoracek.

Včera a dnes – železniční zastávka Libochovice město

Při výstavbě trati Libochovice – Louny se nejproblematičtější zastávkou stala zastávka Libochovice město. Korespondence, vzájemné napadání, nesmyslné návrhy jak ze strany města, tak i akcionářů, vydají v archivu na jednu složku. Skutečně zajímavé počtení o lidské honbě za mamonem a tím kdo je mocnější.

Veškeré spory okolo zastávky Libochovice město totiž vznikly z toho, že město Libochovice v závěrečném procesu nepodpořilo projekt stavby místní dráhy, a zcela podlehlo diktátu politického křídla Herbertsteinů, seskupeného okolo ředitele cukrovaru p.Brabce a se silným vlivem majitele panství hrabětem Herbersteinem. Podrobně o těchto vlivech pojednává článek v Lučanu v roce 1902. Na základě toho, koncesionáři začali s městem jednat z jiných pozic. Město Libochovice, po schválení projektu, tak začalo mít obavy, že bude postaveno nové nádraží ještě dále než stávající (budova byla skutečně posunuta), nabízí proto koncesionářům vybudování zastávky Libochovice město v km 18,9 – 19,00. Koncesionáři se však natruc vyslovili proti tomuto návrhu, se zdůvodněním, že zastávka by neměla valného významu. Zemský výbor království Českého se 28.8.1901 usnesl, že zřízení této zastávky bude povoleno jedině tehdy, jestliže obec Libochovice ponese veškeré náklady se zřízením zastávky. Jako orientační cena je uváděna cca 1000,-K. Město nakonec do konce roku 1901 složilo požadovaných 1000,-K u zemské banky, koncesionáři však tvrdě vymáhali prostřednictvím zemského maršálka i částku 35,90 K za administrativní výlohy. Zastávka byla nakonec zřízena, i když to byl pouhý sloup se jménem zastávky. Jako podnět ke změně názoru byl jistě i článek v Českém severu z roku 1907, kdy ještě budova zastávky nebyla postavena, s ostrou kritiku na tuto zastávku s titulkem "Sloup a záchodová mísa" 

Městský úřad Libochovice povzbuzen svým malým vítězstvím se domáhá po otevření místní dráhy již začátkem září 1902, aby koncesionáři postavili místo sloupu dřevěnou boudu. Citace z dopisu maršálka koncesionářům: „C.k.ředitelství státních drah tvrdí, že od zahájení provozu do 25.července na této zastávce nastoupilo 663 osob, takže vzhledem k frekvenci, považuje žádost města za oprávněnou“. Dle přípisu tohoto ministerstva, „bylo by spojeno zřízení dřevěné a zasklené čekárny o rozměrech 8m délky a 4m hloubky s příslušným prostorem pro výdej lístků, jakož i pro záchody spojeno s nákladem 2000K“. Nakonec celá tato žádost pro nesouhlas koncesionářů byla zamítnuta. Město se však nedalo a pomocí okresního zastupitelství urguje v roce 1903 svojí žádost znovu. Právě někdy v této době vzniká u okresního zastupitele p.Malého poznání, že zastávka jednou bude a že by bylo dobré spekulativně skoupit pozemky v místech, kde asi zastávka vznikne. Po skoupení dostupných pozemků, zastupitel p.Malý přesvědčil město o výhodnosti zastávky a „Akciová společnost místní dráhy Libochovice – Louny“ na základě smlouvy tyto pozemky kupuje za drahý peníz od pana zastupitele.

Mezi tím při volbách jak do Okresu tak Města se podstatně změnilo obsazení. Noví zastupitelé se již nesnaží vyjednávat z pozice absolutního odporu k této stavbě, ale chopili se možností, které v podstatě poskytovala zastávka Libochovice město. Tato zastávka byla v majetku koncesionářů, oproti stanici Libochovice, kde byl vlastníkem stát, potažmo c.k.ministerstvo železnic. Zajímavá v této situaci zůstává osoba Dr. V.Reinharta, který na jedné straně jako předseda Družstva pro výstavbu místní dráhy Libochovice - Jenčovice se snaží o navázání dobrých vztahů, ne-li přímo o spojení obou projektů, na druhé straně jako starosta města Libochovic (1901-1913) musí proti družstvu vystupovat na žádost zastupitelstva až negativně.

Tento starosta požaduje rozšíření zastávky o nové kolejiště (celá žádost je zdůvodněna vypracovaným ekonomickým přehledem o možnostech, které město skýtá v nakládce a vykládce), celkové pojetí tehdejší rady směřovalo k tomu, aby odstavili stanici Libochovice, která přece jen patřila cizímu majiteli a to c.k. ministerstvu železnic ve Vídni. Právě ze zastávky Libochovice město měla být vybudována nová a snad i větší stanice Libochovice. A právě zde se plně projevil rozpor mezi starostou Reinhartem a předsedou družstva pro stavbu tratě Libochovice – Jenšovice Reinhartem ( tato trať podle projektu začínala ve stanice Libochovice).

Nakonec Okresní zastupitelstvo 19.10.1909 zmocňuje při jednání o výkupu pozemků pro zast. Libochovice město advokáta JUDr.Pacovského. V roce 1910 je tedy zahájena stavba nádražní budovy Libochovice město tak jak ji uznáme dnes. V roce 1910 byly ještě od zastupitele (tehdy již okresního zastupitele) p.Malého vykoupeny další pozemky pro stavbu Hospodářského družstva. Po zestátnění koncesionářských drah, v roce 1923 padla tato zastávka pod stanici Libochovice.

V roce 1928 byl v Podřipské obzoru uveřejněn článek, kde se píše o udělení diplomu od Okrašlovacího spolku panu Šourovi za květinovou výzdobu zastávky Libochovice město v roce 1927. Spolek mu věnoval knihy a Ředitelství drah odměnu 100,- K. Po roce 1945 i další zaměstnanci, kteří zde bydleli v nájmu, udržovali okolí zastávky jakž takž a jak kdo. Problémy nastaly až se zahrádkáři, kteří si čekárnu často pletli s WC a o lavičkách se domnívali že jsou určeny na jejich zahrádky. Je také pravda, že investiční politika Českých socialistických drah byla nijaká. Do toho všeho začaly dohady mezi Uličním výborem a drahami o údržbu zeleně v majetku města. Dnešní situace je tristní, budova zastávky je na odpis, pozemek drah vpravo od zastávky je využívám všelijak, povrch je bahnitý a prašný, „ach kdeže ty staré časy jsou“.

Ale i zde možná všechno bude jinak, během dvou let, budou-li peníze z EU,dojde k modernizace trati která se dotkne i zastávky Libochovice město. Zastávka má být opatřena novým nástupištěm s přístřeškem. V úseku trati mezi žst. Louny a žst. Lovosice bude též provedena rekonstrukce 22 kusů železničních přejezdů, u kterých dojde ke zřízení nové přejezdové konstrukce a nového přejezdového zabezpečovacího zařízení (mělo by se týkat i přejezdů ve městě). Celková cena revitalizace tratě Louny – Lovosice vyjde celkově v investičních nákladech na částku 995,8 milionů korun. Předpokládaný termín realizace je podle SŽDC v letech 2016 až 2018.

 

Osobnosti Libochovic Ing. Otakar Špecinger

Regionální historik, vlastivědný pracovník a publicista, ekonom. Historik samouk. Těžištěm jeho zájmu bylo především Kralupsko, Slánsko, Velvarsko, Mělnicko, Libochovicko a Českolipsko. Zajímal se o regionální historii a osobnosti, turistiku a místopis. Ing.otakar Špecinger  Byl členem Obce spisovatelů, Klubu autorů literatury faktu a Severočeského klubu spisovatelů.

Otakar Špecinger se narodil v Kralupech nad Vltavou. Zde také dokončil základní školní vzdělání, obecnou školu, a v roce 1942 maturoval na reálném gymnáziu. Protože v té době již došlo k uzavření vysokých škol, byl poslán pracovním úřadem do Libochovic do pozice úředníka na úřadu práce v Libochovicích. Původním správcem z doby již před válkou byl, jak se vyjádřil Václav Cimerman - „loajální aktivista R.Novotný“. Tento člověk byl již od počátku okupace byl horlivým fedrovatelem k německému nasazování a přeškolování. Za tuto loajální činnost byl také povýšen a přeložen do Úřadu práce na Kladno. Za něj právě přišel O.Špecinger. V Libochovicích získal Otakar mnoho dobrých známých, jak divadelníků tak i pokrokových nadšenců. Jak se sám vyjádřil „ Koncem roku 1943 jsem byl nedobrovolně přeložen do Libochovic. Přišel jsem s nechutí, ale město i okolní krajinu jsem si zakrátko navždycky zamiloval. Přispěli k tomu skvělí lidé, s nimiž jsem se tu mohl seznámit a kulturní život, který navzdory bezohledným okupačním a válečným poměrům zůstal na pozoruhodné úrovni, ba dokonce poskytoval možnost spoluúčasti.“ V Libochovicích se angažoval ve spolku Scéna (režie hry „Kolébka“ 5.2.1944, „Nezbedný bakalář“ 27.5.1944, pozdější režie představení „Ženitba“ v roce 1945)

Ovšem zcela během času nevyhovoval svým „výkonem“ právě svému nadřízenému Novotnému a tak musel opustit pohodlnější místo v úřadě a nastoupit na kácení dříví do Budyňských lesů. V Budyni se seznámil s Bohumilem Pokorným, mlynářem a majitelem mlýna v Budyni n.O. Otakar Špecinger se s tímto velice volnomyšlenkářským člověkem, který miloval život a umění spřátelil a i když v roce 1948 byl mlýn znárodněn a Bohumil Pokorný se dostal do velkých existenčních a zdravotních problémů, tak i nadále s tímto světaznalým člověkem udržoval i nadále přátelství. Každopádně se domnívám, že to skutečně musel být velice dobrý přítel, jednak podle korespondence kterou spolu vedli a jednak proto, že v té době udržovat styky s takto postaveným člověkem bylo kádrově značně nebezpečné. Je zajímavé, že právě Bohumil Pokorný se v době okolo roku 1914 snažil ze Španělska, kde v té době uvízl, prosadit propuštění Daniela Mayera mladšího, (Libochovičáka, malíře v té době značně žádaného) který byl jako cizinec v Paříži internován. Převezl jej do Katalánska, kde bohužel Daniel Mayer dne 14. listopadu 1914 na následky internace a tyfusu zemřel.

V roce 1945 se Otakar Špecinger vrátil v květnových dnech do Libochovic. Okamžitě se zapojil do politického života ve městě a stává se členem „Revolučního Národního výboru“ V červenci roku 1945 se ještě zapojil do kandidátky řádných voleb do MNV Libochovice.

Vbrzku však odchází na Vysokou školu hospodářských věd a v roce 1950 promuje s titulem komerční inženýr (dnešní ekonom). Po promoci pracuje až do odchodu do důchodu v podniku Barvy a Laky Kralupy nad Vltavou v různých pozicích od úředníka až po ředitele závodu.

Jeho největší láskou a zábavou byla historie a lidé dolního Poohří, Podřipska a Kralupska. Vlastně již od mládí se zabýval studiem přírody a historie středních a severních Čech a četné poznatky publikoval v knižních publikacích a regionálních periodikách. Spolupracoval i s rozhlasem a podílel se na přípravě textů k řadě map a průvodců nebo webovým stránkám Kralup n. Vltavou. Zvláštní pozornost věnoval i K. H. Máchovi: ve studii Musel Mácha tak záhy zemřít? (vyšla ve dvouměsíčníku Přísně tajné v l. 2000/01) popisuje situaci lékařství v Litoměřicích v době básníkova skonu, ve studii Kokořínsko Karla Hynka Máchy (vyšla v Českolipsku literárním v r. 1981) vztahu Máchových Cikánů ke kokořínské krajině. Naši čtenáři se s ním mnohokrát mohli setkat v jeho článcích, které psal pro LN. Mimo historii jej také zajímaly významné osobnosti kulturního a společenského života, jejich osudy, možnosti jejich životní volby v různých situacích a cesta po jejich rozhodnutí. Nebyly to jen ti známí, například Antonín Dvořák, K. H. Mácha nebo Jaroslav Saifert, pro nás objevil mnohé další neprávem polozapomenuté, jako jsou například Jiří Kars, Tereza Stolzová, Berta Mühlsteinová, Josef Lev, nebo Josef Rublič.

Obdivuji jeho styl práce na literárním pojednání. Měl jsem možnost nahlédnout do jeho částečného archivu a musím konstatovat, že se ke každému článku připravoval ve vší vážností a hlavně důsledně. Nebyl v žádném případě opisovatelem již jednou publikovaného, jak se dnes často u některých současných autorů můžeme přesvědčit.

Co závěrem, jak jsem se dozvěděl z článku pana ing. Rudolfa Votruby, cituji: A na závěr ještě prozradím jednu z jeho „utajovaných“ zálib, o které veřejnost vlastně ani neví. Její vznik spadá až do dávných let gymnaziálních studií, kdy se začal věnovat kresbě a malování. Vytvořil nespočet půvabných obrazů, převážně krajinářských – orientovaných samozřejmě na jeho milované dolní Povltaví.

Ing.Otakar Špecinger zemřel uprostřed své nedopsané historie 12.03.2014 Kralupech nad Vltavou.

Dílo:

1. Turistické průvodce a monografie osob, vlastivědné práce ze severních Čech. Různé članky a studie v regionálních tiscích.
2. Barvy staletí : 1982
3. Berta Mühlsteinová, Severočeské nakladatelství, 1984
4. Českolipsko literární. [autorský kolektiv Otakar Špecinger, Marie Vojtíšková, Petr Gajdošík] SOKA Česká lípa, 2001
5. Českým středohořím Praha : STN, 1957
6. Čtyřicet let socialistického zemědělství Kladenska, Kladno : OV Svazu družstevních rolníků, 1989
7. Dvořákova Nelahozeves, vydáno Nelahozeves, 1976
8. Historie a současnost města Velvar : 1482 - 1992 Velvary : [Městký národní výbor 1983]
9. Historie a současnost města Velvar : 1482-1982 Kralupy nad Vltavou : Barvy a laky, 1982
10. Přehled dějin Kralupska od nejstarších dob do počátku 20. století, Kralupské vlastivědné sešity, ONV Kralupy nad Vltavou, 1956,
11. Pamětní spis závodu n. p. Barvy a Laky Kralupy n. Vlt., 1980
12. Historie lakařské výroby v ČSSR

Prameny: Kroniky, SOKA Lovosice, Regionální tisk, web: Regionální Sázená, ing.Rudolf Votruba, jemuž zároveň děkuji za aktivní pomoc.

Zamyšlení nad 15. březnem 1939

    Citát: "V dějinách národů jsou dny, které se nesmazatelně vrývají do paměti těch, kteří byli nuceni je prožít. V povědomí následujících generací pak tyto dny patří k těm nejtragičtějším kapitolám národní historie. Takovým dnem byl i 15. březen 1939."

    Tato slova sama o sobě jsou jen slova a zdánlivě se zdá, že jsou umně sestavena a pro dnešní generaci snad i prázdná. Možná jen do té doby, než je zaplníme konkrétními činy, skutky nebo událostmi. Pro mne jedna tato událost začala četbou prostého a jednoduchého dopisu občana Libochovic, kterému právě tyto dny přinesly kříž utrpení. Dopis je adresován Městské radě a městskému zastupitelstvu v Libochovicích s datem 15.5.1939.
      "Vzhledem k tomu, že sice jako dobrý Čech, ale náboženství židovského, nemohu býti členem národního souručenství a strana živnostenská, za kterou jsem byl zvolen, přestala existovat, vzdávám se svého členství v zastupitelstvu a s tím souvisejících ostatních funkcí a prosím, aby moje resignace byla přijata. Karel Stern, Libochovice"

     Ano, je to smutná pravda, že pro lidskou bytost, ač je, jak sám Karel Stern říká, "dobrým Čechem", přinesl tento datum v českých zemích tragedii, která v jeho životě změnila vše a nejenom "vzdávám se svého členství v zastupitelstvu". Tady, po seznámení s Karlem Sternem na stránkách zažloutlých archivních dokumentů, dochází k plnému pochopení předtím prázdných slov předcházejícího citátu. Karel Stern byl jedním z mnohých libochovických občanů, kterým rok 1939 přinesl jen utrpení a smrt. Jaké to muselo být smutné pochopení osudu pro p.Sterna, obchodníka s potravinami, který, když ve věku 42 let, v plné životní síle, zjistil, že patrně jeho veškeré naděje pohřbil malíř pokojů Adolf Hitler. Spolu se svou manželkou Elsou Sternovou, dětmi šestiletým Herbertem a čtyřletým Rudolfem, byli nuceni veřejně přiznávat svoji židovskou víru, později (od 6.září 1941) potupně nosit Davidovu hvězdu s vepsaným slovem JUDE. (Židovská hvězda, jinak také Pečeť Solomona - arabsky: Khatam Sulayman). Je však třeba podotknout, že nebyl v Libochovicích sám, tak jako tento den byl zlomem pro židovské občany Libochovic, tak byl zlomem nejen pro křesťany, ale i ateisty, které však spojovala myšlenka být a žít svoboden. Následky tohoto dne byly v důsledku kruté. Padesát židovských spoluobčanů nenávratně pohltily koncentrační tábory, další libochovičtí skončili svůj život na popravištích v Kobylisích, Osvětimi, Pankráci..... Karel Stern se svou rodinou byl popraven ve Varšavě 25.4.1942.

    Život se však nezastavil. Zlá doba vyvolávala zlé duchy, o slovo se hlásili ambiciózní kariéristé, tisk byl plný ostrých útoků, osočování a příznačného "hledání viníků". Toto bylo příznačné nejen po roce 1939, ale i po roce 1945. Deziluze radikalizovala i mnohé vzdělané a do té doby slušné lidi, kteří najednou zatracovali i to, co ještě před rokem vyznávali a v co věřili. Majetky židů byly zabaveny, výhodně odkoupeny jinými libochovickými občany, ať již během okupace, či po roce 1945 a archivy jsou dodnes zaplněny zrádnými dopisy "statečných a věrných režimu".

     "V dějinách národů jsou dny, které se nesmazatelně vrývají do paměti těch, kteří byli nuceni je prožít."

     Ano, dějiny naší země jsou naplněny mnoha nesmazatelnými dny. To, co je však nesmazatelný den pro jedince, nemá vždy stejný význam pro národ a opačně. Proto je třeba pro lepší pochopení každým jedincem opravit citát takto:

     "V dějinách národů a každého jeho občana jsou dny, které se nesmazatelně vrývají do paměti národa a těch, kteří byli nuceni je prožít. V povědomí následujících generací pak tyto dny patří k těm nejtragičtějším kapitolám národní i osobní lidské historie. Ano, takovým dnem byl pro národ, občany a jedince i 15. březen 1939."