Z pozadí malebného věnce Středohoří, ozářeného večerními
červánky, vystupují zřetelné obrysy dvou věží, jež jako památníky dávno
uplynulých dob (zármutku nad zapadlou slávou smutně vzpínají se k nebesům. Jsou
to zříceniny Hazmburka. Tesklivá nálada vkrádá se v duši toho, kdo zří mohutné
zříceniny pevného kdys hradu mocných pánů Zajíců. Černé věže, propadající
zkáze, jakoby žalovaly na nevděk a krátkou paměť lidstva, jako by želely
dávných, zašlých dob, kdy v okolí hradu zazníval jasný hlahol lovčích trubek,
ržání bujných koní, rozpustilý hovor a smích hradních pánů a jejich hostí,
veselý popěvek a pokřik hradní čeledi, v nějž mísil se štěkot ohařů.
O hradu Hazmburku a jeho pánech, kteří v dějinách naší
vlasti často hráli důležitou roli, zachovali se nám mnohé pověsti.
Václav Hájek z Libočan vypravuje, kterak poslední potomci
mocného kdys rodu bezúčelným odbojem i proti králům českým chudli, takže
snažili se nabýti znovu bohatství a moci alchymií, kterou na Hazmburku zabývali
se četní dobrodruzi z Vlach. Jan Zbyněk z Hazmburka, seděním na Budyni,
hledáním zlata a kamene mudrců (alchymií) přičiněním židů Eliakama z
Libochovic, Arona z Litoměřic, Elinda z Třebenic a alchymistů z Vlach přišel o
veškerý svůj majetek. Ujišťováním, že najdou prostředek, jak možno obyčejný kov
a kámen proměniti ve zlato, okrádali tito dobrodruzi důvěřivého pana Zbyňka.
Mnohé pověsti zachovány jsou dosud mezi lidem v okolí
Hazmburka a přecházejí ústním podáním s pokolení na pokolení. Většinou jsou to
pověsti rázu tesklivého, smutného, vane z nich stesk po zašlých slavných dobách
hradu, po rušném dříve životě v jeho okolí. Náš lid vidí ve své fantasii za
nočního klidu hrad v bývalé slávě a moci. Bohatýrské postavy hradních pánů
prohánějí se na bujných koních podhradím, vážné hradní paní přecházejí
zádumčivě po troskách nádherných síní, krásné princezny v bílých, zlatem
zdobených robách vzhlížejí z oken hradních věží k nedaleké zřícenině hradu
Košťálova, k čarovné pohádkové hradbě malebného Středohoří neb v krásné,
požehnané lány údolí řeky Obře. Každý obláček líbající zčernalé věže - toť
volně splývající závoj spanilé princezny, toť duše zakletých pánů, jež bloudí
bezútěšně pustou zříceninou, lká nad zašlou slávou rodu a hlídá vybájené
poklady, ukryté v podzemních sklepeních pevného kdys hradu. V klid noční mísí
se pojednou řinčení zbraní, řehtání koní, víření bubnů a hlahol polnic, z
osamělých hlásek a ochozů směrem ku Klapému zazní volání stráží. Slyšeti jest
dusot koní, jenž přehlušován bývá svištěním šípů, hukotem houfnic a nárazy
kamenných kulí na tvrdé zdi pevného hradu. Citliví lidé slýchávají i bolestné
vzdechy a nářky, deroucí se z útrob Černé věže, v něž mísí se příšerné houkání
sovy, provázené jednotvárným, tesklivým voláním sýčka z Bílé věže.
Rázem jedné hodiny umlkne veškerý hluk ve zříceninách hradu
a okolí, vybájené osoby bývalých obyvatelů ztrácejí se v Bílé a Černé věži,
jenom smutné volaní sýčkovo ozývá se ztichlo u krajinou.
Lid v okolí hradu domnívá se, že pod hradem ve skále jsou
vytesány podzemní místnosti, jež sloužily v době nebezpečí obyvatelům hradu za
úkryt. Spojeny prý byly podzemními zděnými chodbami s Košťálovem a Budyní,
Jedna chodba ústila do vsi Sedlce pod Hazmburkem. Jsou to ovšem dohady, pro něž
není dokladů.
Žádné komentáře:
Okomentovat