Další pověsti z Libochovic

Jak Jan Zbyněk Zajíc přišel na mizinu

Nejen císař Rudolf, ale i někteří čeští páni byli milovníky věd a umění. Z nich potom Jan Zbyněk: Zajíc propadl alchymii natolik, že se nechal připravit o celé jmění, a byl pochován jako chudák ve svatojakubském klášteře. Slavný rod Zajíců nikdy nepatřil mezi nuznou šlechtu, a když se Jan Zbyněk ujímal dědictví v Budyni, měl věru dost, co pro něho ctihodní konšelé našetřili. Snad proto žil na svém panství tak okázale. Rád zval věhlasné muže toho věku; ano i Bartoloměj Paprocký a Tycho de Brahe u něho pobývali, ale alchymisty se to na Budyni jen hemžilo. A právě tak jako císaři, i Zbyňku Zajíci slibovali vynalezení elixíru věčného života nebo vyrobení zlata. Na Budyni se také hledal kámen mudrců, přicházely tu na svět všelijaké dryjáky a zázračné masti, ale především se kutálely tolary ze Zbyňkova měšce. Většina těch alchymistů byli totiž šarlatáni a podvodníci; jakmile vylákali na šlechtici peníze, hned s nimi upláchli, anebo je rozházeli na své pokusy. Zbytečně také Jana Zbyňka nabádal rytíř Bavor z Hustiřan, aby tu chásku vyhnal karabáčem. Toho totiž alchymisté připravili o poslední škorně a jen z milosti přátel šel k stáru žitím.

Pan Zajíc neposlechl. Mysl se mu pomátla vidinou zlatých prutů a zadlužil se natolik, že roku 1613 přišel o všechny své statky do posledního. Věřitelé dali odhadnout jeho zboží v Budyni, Žabovřeskách, Nížebohách, Vrbce, Kostelci, Roudníku i ve Lhotském dvoře, a když tak vyrovnal mnohatisícové dluhy, nezůstala mu jediná kopa tolarů. Teprve nyní si uvědomil, kam ho neblahá vášeň dovedla. Bylo však pozdě, jeho rod se již nikdy nepozvedl a Jan Zbyněk se zármutku dlouho nepřežil. Umřel v roce 1616 a že mu bylo souzeno pykat za svůj nerozum až do konce, nezůstalo peněz ani na to, aby ho pohřbili v oblíbené Budyni, jak si ze srdce přál. Nakonec pana Zbyňka i pro úctu k rodu pochovali z útrpnosti v klášteře svatého Jakuba na Starém městě Pražském.                      

Jak Vilém z Hazmburka potkal čarodějnici.

Vilém z Hasenburka a Jakoubek z Vřesovic, který tenkráte na Jestřebí seděl, byli zapřísáhlí nepřátelé; onen Říman, tento Husita. Na výpravě proti pánu z Vřesovic vedlo se jednou Vilémovi zle. Téměř celá družina jeho byla zjímána a on sám se jen rychlou jízdou zachránil. Bloudil lesními houštinami, kde pěšky těžko mečem klestiti si cestu musel. Po dlouhém bloudění uslyšel štěkot psa. Šel po hlase a přišel na lesní mýtinku, kde krčila se polorozpadlá lesní chatrč, celá nakloněná a mechem zarostlá. Před ní stála shrbená babka, o hůl opřená; v hubeném vrásčitém obličeji seděl jí ostrý, jako zobák zahnutý nos a pichlavé oči její zkoumavě měřily rytíře.

"Dobrý den, matičko! Kudy dostanu se do údolí?" tázal se pan Vilém. Babka na ta slova přibelhala se blíže a prohlížejíc rytíře i koně, pravila:  "Tak, tak, pane rytíři, na Hasenburk chceš? Znám Tě i tvůj hrad, jako sta jiných až tam ku Praze i za ní dolů do kraje pána Rožmberka."

"Nežvatlej, stařeno, a ukaž mi raději, kudy vyjdu z toho prokletého hvozdu," odvětil mrzutě pan Vilém.

"Hihihihi," zaskřehotala babka, "ukáži, ukáži, ale vezměte dříve za vděk mým pohostinstvím, abyste mi nevynesl spaní. Nemusíte se styděti; velcí páni byli již mými hostmi. Opati, rytíři, biskupové, pan z Jenštejna, arcibiskup a jiní. Pojďte jen, pojďte a odpočiňte si u mne. Snad není panu rytíři má chalupa sprostou ? "

"Bojím se, aby mi tvé hnízdo na hlavu nespadlo, pověz mi raději cestu, spěchám," odpověděl nevrle pan Vilém.

"Povím, pyšný rytíři, ale věz, že má chalupa všechny tvé syny přetrvá. Slzy, pláč a krev jsi rozsil po zemi. Jestřebí jsi chtěl přepadnouti, ale patami ti zaplatili. Hvězda tvého rodu zapadá a rod tvůj hyne jako vykotlaný dub a z tvého bohatství zůstane jen staré haraburdí. Pojď, rychle pojď, aby tě pán z Vřesovic nedostihl ; zle by se ti vedlo, neznáť on žertů," krákorala babice.

Zaražen hleděl rytíř na ni ; vzpomínal, až vzpomenul. Ano, před ním stála čarodějnice z pomezního hvozdu.

Kolikráte chtěl přival řeči babky zastaviti, ale slova mu na jazyku uvázla. Mlčky vzal koně za uzdu a následoval babu úzkou, příkrou stezkou, až stanuli na volném návrší, odkud rozevřela se před ním vyhlídka do krásného údolí Modly a Ohře i na známé kužele hor. Tam v dáli kynuly mu obě věže rodného Hasenburku. Babka sledovala jeho zrak a řekla s úsměškem.

"Jdi, pane rytíři, a pamatuj na mé proroctví. Zablýskne se ještě hvězda tvoje, ale bude to jen vzplanutí louče před zhasnutím. Budeš míti jediného syna, ale ten zemře již bez potomků. Bude slavným, ale všecka sláva a bohatství bude mu břemenem, jehož rád se zhostí. Potomci tvoji půjdou s papeženci proti vlastnímu králi, ale zle se na nich vlastizrada vymstí. Bohatství i rodinné poklady mezi prsty se jim rozejdou a žebrati budou jako poslední chudák u cesty. Dcera, poslední tvého pyšného rodu, bude oplakávati smutný jeho konec a opuštěné rozvaliny tvého hradu budou jediným svědectvím potomkům o zaniklé slávě a smutném konci tvého rodu."

Dávno zmlkl skřek čarodějnice, dávno dozněl v zelené hloubi lesa její skřípavý výsměch a pan rytíř stál ještě v dumách a hleděl do dáli na svůj hrad, který již do večerní mlhy se halil. Byla již noc, když do hradu dojel. Od té doby navždy zmizel úsměv s jeho tváře a výchova synka Zbyňka byla mu jedinou starostí.

 Když studené tělo jeho roku 1438 kladli do rodinné hrobky, rozhořela se hvězda rodu pánů z Zajíců v jeho synu naposled, aby docela uhasla. V cizích službách vykrváceli potomci a poslední svého rodu, paní Kateřina, dcera pana Jaroslava z Hasenburku, zemřela roku 1698 jako žebračka.

Bílá paní, duch její bloudí o půlnoci v rozvalinách hradu dodnes.

KLAPSKÉ ZVONY 

Vyzvánění Klapských zvonů bývalo od nepaměti vyhlášené. Prý jako by nebesa ohlašovala příchod andělů. Větší zvon s hlubokým hlasem je nazýván "hazmburský" a pochází z počátku 15. století. Je dílem zvonařského mistra Jana Cantaristy.

Druhý je menší a má jasnější hlas. Pochází z konce 16. století. Je dílem mistra Briksy z Cinberku z Nového Města Pražského. Na velkém zvonu je napsáno:

"Hle, já zvon, nikdy nepronáším věci marné."

Hlas obou zvonů je pro široké okolí po staletí typický. Provází rodáky po celý jejich život a patří neodmyslitelně ke kraji.

Převzato z knihy: Pavel Toufar Tajemnou českou krajinou

Klep - O Luckých ženách

Kníže Neklan prý kdysi obětoval za nočního času zlaté modle na Vyšehradě. Zář ohně, který stravoval obětinu, neklidně přebíhala po stěnách pohanské svatyně. Starý kníže se klaněl veliké modle až k zemi a vzhlížel k ní pokorně, zda mu nedá znamení své přízně.

Náhle se pohnulo zlato v očích sochy a zdálo se, že prozřela a že promluví. Kníže Neklan se však nedočkal tajemství, které mělo opustit ústa sochy. Padl jako zasažen bleskem ze zlatých očí. Slabé srdce starého knížete nesneslo pohled modly. Když jeho služebníci vešli k ránu do svatyně, našli Neklana mrtvého. Odešel čas starého knížete a nadešel čas knížete mladého. Stařešinové posadili na vyšehradský knížecí stolec Neklanova syna Hostivíta.

V ten čas odrůstaly v příbuzenstvu padlého knížete Vlastislava děti a začaly potěžkávat meč. Litovaly zašlé slávy Lučanů a toužily obnovit ji. Mezi těmi, kdo nedovedli zapomenout, byl mladý muž Léva. Byl ze všech nejudatnější a nejvíc myslil na to, jak znovu nastolit v zemi luckou vládu. Usmyslil si, že nejdříve postaví pevný hrad, aby odolal i přesile nepřátel.

Osedlal se svými lidmi koně a v}jel s družinou do kraje hledat příhodné místo ke stavbě takového hradu. Objeli sedmkrát sedm návrší, ale rozhodnout se nemohli. Už se chtěli vrátit na svůj dvorec, když se před nimi ukázala hora jako stvořená pro nedobytný hrad.

"Na té hoře se opevníme," řekl Léva a jeho čeleď ho ihned poslechla j a dala se do práce. I přicházeli mnozí Lučané s rodinami, přátelé a známí i ti, kteří se j o stavbě hradu jen doslechli, a všichni pomáhali. Stavěli a bylo jim, jako by každým doneseným dřevem, každým kusem kamene probouzeli spící slávu svého kmene.

Na hoře vyrostl Lévův hrad a jeho stavbu urychlilo nadšení.

Zpráva o novém hradu na bývalém území Lučanů se donesla ke knížeti Hostivítovi. Hostivít dal svolat radu a všichni ve sněmu volali: Do zbraně! Bez odkladu určili vůdce pro ozbrojené houfy a začali svolávat na válečnou výpravu do luckého kraje. Cílem výpravy bylo dobýt nový hrad, rozbořit jej a vypálit.

Jednoho dne spatřila Lévova hlídka z hradní věže blížící se české vojsko. Valilo se z lesů jako temný a lesklý proud rozvodněné Ohře. Hlídka na hradě zadula na poplach do rohu a Lévův lid obsadil hradby a vyčkával.

České vojsko na hrad nezaútočilo. Když jeho vůdcové spatřili hrad na vysoké hoře, změnili válečný plán. Zdálo se jim výhodnější obklíčit vojskem horu i hrad a zkrušit Lévovu posádku obléháním.

Léva obléhatelům vzdoroval, ale zásob na hradě ubývalo a začalo se nedostávat i vody. Hlad a žízeň je špatný spojenec a zradí i nejstatečnějšího. Bojovníci na hradě slábli a to, co jedli, nestačilo ani k životu, ani k smrti. Tehdy rozkázal Léva, aby se posádka hradu připravila k výpadu.

Z jitra, kdy obléhatelé podřimovali ukolébáni tichem začínajícího dne, vyrazil z hradu Léva se svými lidmi a udeřil na české houfy. Zprvu se klonilo vítězství na Lévovu stranu, ale brzy se zmocnila vysílené hradní posádky slabost a Lévovi bojovníci začali ustupovat k hradní bráně.

Ženy, které z hradu pozorovaly ústup hradní posádky, seběhly k bráně a otevřely ji dokořán. Nedbaly šípů a oštěpů, které už bily do hradeb. Postavily se do brány a volaly vstříc ustupujícím mužům: "Poběžte se schovat za naše suknice. Sem, sem poběžte a schovejte se za nás!"

Vypráví se, že muži uslyšeli ten posměšný křik a zastyděli se. Sebrali poslední síly a prolomili kruh obléhatelů a donutili je k návratu na Vyšehrad.

Lévovi se podařilo hrad udržet i později, i když se mu nepodařilo obnovit lucké knížectví. Hrad pak dostal podle té příhody s ženami jméno. Protože jej zachránil ženský klep o mužské zbabělosti, říkalo se mu prý Klepý nebo Klapý.

A uplynulo několik století od té události a hrad byl přestavěn a dostal opět jiné jméno. Tehdy se na něm usídlili páni Zajíci z Valdeka a nazvali hrad podle tehdy panujícího rytířského způsobu německým jménem: Hasenburg, hrad Zajíců. V ústech lidu se to jméno proměnilo na Hazmburk a dochovalo se po naše časy.

Klep - O Luckých ženách 1.

Zatímco Oráč vštípil svým následníkům péči o pole, kraj kolem  horní Oharky slynul bohatstvím dobytka a množstvím šťavnatých luk, která sloužila za pastviska. Asi proto přijal tamější lid jméno Lučané. Byl to lid hrdý, bojovný a vládcem se mohl stát, jak paměť rodu po pokolení přikazovala, jenom nejudatnější a nejodvážnější z nich. V době, kdy se po Křesomyslovi na Vyšehradě podle synovského práva ujal vlády rozvážný, ale bázlivý Neklan, vybralo si Lucko Vlastislava. Hoj, to byl naopak jezdec i válečník nad jiné! Ve svých šestnácti letech dovedl zkrotit nejbujnějšího hřebce a bez sedla jej hnát lučinou, až hříva i mladíkovy vlasy v jedno větrem splývaly...

Nejinak si Vlastislav vedl s mečem nebo kopím a nejinak uměl rozhodovat: Rychle, bez bázně, ale také bez rozmyšlení a s prchlivostí mládí. Lučané si ho však v krátké době zamilovali, neboť on to byl, kdo je vedl k válečným výbojům do jiných krajů, a s ním se veselili po vítězné bitce nad kořistí, nebo podařilo-li se rozmnožit stáda. Neklana Vlastislavovy činy znepokojovaly. Sám mírný, rád by měl pokojného souseda. Ale mládenec, jako by znal nerozhodnost a bázlivost knížete, začal sbírat své divoké pastevce, vtiskl jim do ruky zbraně a pustošil kraj směrem ku Praze. Samoty, osady i tvrze se vzdávaly jedna za druhou jezdeckým tlupám, a když se Vlastislav přibližoval k Labi, dal vystavět mezi vrchy Medvězí a Připek pevný hrad, který nazval svým jménem.  Ani to mu však nestačilo. Jednoho dne zavolal Lévu, příbuzného, a řekl: "Je na čase, abych vlastníma očima mohl zjistit, co se v Praze děje a co na nás Neklan chystá... Běž, Lévo, a najdi vrch, odkud by bylo vidět až k Vyšehradu. Tam hned postavíme další hrad.. " Jak Vlastislav rozhodl, tak Léva učinil: Nalezl jižněji špičatý, do daleka viditelný vrch, osadil ho lidmi a začal na něm stavět hrad. Pražanům bylo Lévovo počínání trnem v oku. Snažili se Lučany z příhodného místa vypudit, ale marně. Až když byl hrad skoro dostavěn, přilehli s větším vojskem k jeho dřevěným palisádám a pustili se do obléhání. Na takový způsob boje nebyli Lučané zvyklí.

"Vždyť nás tady pomordují jako myši v díře?' stěžovali si. "Raději bychom se bili venku, kde mají koně větší rozběh . . " Ani Lévovi se vyhlídka na obléhání nezamlouvala, proto všem poručil, ať se připraví k boji a jen ženské se směly ukrýt v hradních srubech. Potom dal otevřít palisádu. Jako smršť se vyřítili Lučané na koních i pěší na  překvapené Pražany a začali se probíjet jejich řadami. Ale na každého luckého bojovníka je přesila nepřátel a paže umdlévají. Zda by přece jen nebylo lepší bránit se za hradbou? Proto už někteří začínají couvat, zahazují štíty, hledají cestu k bezpečí... "Zpátky! Do boje!" ozval se však najednou ženský křik z palisád. To Lučanky jako lítice povzbuzují své válečníky. Ty nejvíc rozkacené však vyskočí  na hradbu. neslušně ukazují pod sukně a křičí:  "Nebo se běžte schovat sem, zbabělci!" Mužským se studem nahrnula krev do tváří. Rázem přestali myslet na ústup a tak se do Pražanů pustili, až je v krátkém čase rozprášili jako plevy.  Lučané tedy svůj hrad uhájili a kronikář jen dodává, že mu dali jméno Klepý pro onu  ženskou hubatost, klevetu a klep, které tak napomohly k vítězství. Dnes ovšem je znám pod pozdějším názvem Házmburk

KOPEC MĚNÍ SVOU PODOBU

Značné změny v podobě kopce nad vsí Klapý vyvolal v toku času dnes již dávno zrušený čedičový lom. Na jižních svazích bývaly panské vinice, plodící chutné hrozny, které sloužily k výrobě vína, proslulého svou typickou drsnou chutí a vůní. Svahy bývaly porostlé smrkovým lesíkem, který však už před lety vyhubila škodná mniška. Cesty a pěšiny jsou dnes opuštěné. Jen občas po nich kráčejí turisté a obdivovatelé památek či přírodních krás. Dávno utichl hřmot povozů, směřujících do zaniklého podhradského městečka či zvuk kopyt vojenských koní na kamenité stezce vinoucí se k první hradní bráně. Podél kamenité cesty začátkem léta kvetou a voní husté bezové keře. Klidné místo, které stojí za zastavení.

Převzato z knihy :Pavel Toufar Tajemnou českou krajinou

F. Cajthaml-Liberté:

OHNIVÝ POKLAD.

Jednou se vracela jistá žena z Klapého do Třebenic, Když přišla na třebenický můstek, dostala z nenadání takovou ránu do tváře, že úzkostlivě vykřikla. Poněvadž byla sama a pomoci čekati nemohla, utíkala k domovu. U hřbitovní zdi spatřila veliký oheň, hlídaný dvěma černými psy. Žena byla ráda, když nepozorována oheň i psy přešla. Když o tom ráno lidem vyprávěla, mínili, že měla hoditi psům kousek chleba a celý poklad by jí potom patřil. Neboť oheň prý nebyl nic jiného, než obrovský poklad.

O krásné Lucii 

    Házmburk pyšně shlíží daleko do kraje. Kdysi tu prý žila krásná urozená panna Lucie, kterou chtěli za ženu všichni páni z okolí. Její srdce však patřilo nepříliš majetnému Petrovi z Košťálova, i on ji vášnivě miloval. Otec však na jejich lásku nebral ohledy a hledal ženicha mezi samými boháči.Jednou se na Házmburk sjeli všichni nápadníci, i Petr z Košťálova přispěchal. Požádala o ruku sličné Lucie, ale hradní pán odmítl. Aby dodal svým slovům důrazu, řekl Petrovi. "Mojí dceru Lucii dostaneš pouze tehdy, až mi na Házmburk přivedeš živou saň." Ač to byl úkol velmi těžký, Petr neváhal ani na okamžik. "Je to tvé slovo a já na něj spoléhám. Přivedu ti saň, i kdybych ji měl hledat na celém světě. Ale teprve když se do sedmi let nevrátím, bídně jsem zhynul a ty smíš dát Lucii někomu jinému." Hradní pán moc dobře věděl, co znamená jeho slib, a proto souhlasil.Uplynul první rok, druhý rok, třetí rok a Petr se neobjevoval. Zbytečně ho Lucie vyhlížela z oken. A když končil sedmý rok, zchřadla tak, až si ji vzala zubatá.Smutný hradní pán ji dal pochovat v hradní kapli a odstěhoval se na nové sídlo v Budyni. Když přišel poslední den do slíbených sedmi let, objevil se před Házmburkem utrmácený rytíř s lítou saní. Marně hledal Lucii živou, našel ji až v hradní kapli v rukou Smrtky. Když uviděl usoužený výraz své milé, puklo mu srdce a ulehl mrtev vedle Lucie. O té se vypráví, že v okolí Hazmburku dodnes bloudí. Na rozdíl od mnoha jiných strašidel však lidi neděsí, ale pomáhá těm, kteří mají v lásce smůlu.

O JÍROVI A JEHO POKLADU

Kdysi dávno žil ve vsi Klapý přímo pod hradem Hazmburkem jistý mladý chalupník Jíra. Byl pečlivý a pracovitý. Na poli a v celém svém hospodářství. Jeho chalupa byla nejpohlednější a nejupravenější. V zahradě měl šťavnatou zeleninu a v sadu pěstoval nejchutnější jablka z celého širého kraje od Litoměřic až po Louny. Měl hodnou ženu a jejich dvě děti byly jako poupátka. Však se také ve vsi jejich chalupě říkalo "U šťastných".

Jíra i jeho žena byli skutečně šťastní. Rozdávali úsměvy, každý se s nimi rád zastavil a prohodil pár slov, protože jako by pociťoval, že od nich přejímá kousek jejich štěstí, které jim všichni ze srdce přáli.

Jenže pak jednoho dne začal být Jíra stále víc zamyšlený a chvílemi to vypadalo, že je snad i z jakéhosi neznámého důvodu zasmušilý či posmutnělý, což bylo u něj něco zcela neobvyklého.

Jeho žena na otázky sousedů jen krčila rameny: "Nevím... Sama nevím."

Byla z těch otázek tak nešťastná, že se lidé raději přestávali vyptávat a chodili kolem ní stále víc šetrněji a ohleduplněji.

"Nic mi po tom asi není," oslovil Jíru rychtář vesnice. "ale vždyť snad začneme vašemu stavení říkat "U smutných"! Co se s tebou děje, Jíro? Potřebuješ pomoci nebo poradit? Na první pohled se ti všechno daří a nic ti neschází..."

Jíra jen pokýval hlavou.

Pak se rozkřiklo, že jej kdosi zahlédl v nedalekých Libochovicích, jiní tvrdili, že snad až v Budyni. Zastavil se prý i v klášteře a na klášterních statcích v Doksanech. Nikdo nevěděl, o čem neustále rozpráví se šafáři, správci a poklasnými. Jíra mlčel.

Pak se stalo, že dokonce odešel na celé tři dny z domova, aniž by cokoli předem řekl. Jeho žena celé dny proplakala, ale Jíra se vrátil a jen skrze zuby procedil:

"Byl jsem v Praze." Pak zase dál mlčel. Příčinu zádumčivosti nosil v sobě a nikomu ji nevyjevil.Přitom byla docela prostá - Na svých cestách si totiž mohl prohlédnout mnoho nových hospodářských strojů, vyzkoušel nové nářadí, poslouchalo netušených možnostech a nových metodách zemědělství.

Jak lépe by se mu hospodařilo!

V pražských obchodech zase měli spoustu nových domácích strojů, které by se jeho milované ženě hodily a měla by pohodlnější a snazší práci v domácnosti. Všechno ale stálo spoustu peněz! A ty Jíra neměl.

Dříve se smál každému, kdo toužil po bohatství a varoval jej před záhubou, do níž mamon a honba za penězi vedou. Náhle však bylo všechno docela jinak. Zatoužil po bohatství.

Proto se trápil. Peníze by mu přece pomohly, aby mohl vylepšit své hospodářství. Začal o nich stále častěji mluvit. Byl zasmušilý, ale při představě peněz, jako by se mu vyjasnila tvář, až se všichni sousedé nad tou jeho nečekanou proměnou podivovali. V hospodě si od něj chlapi začali odsedávat. Vždyť už jim šla hlava kolem z těch jeho věčných řečí o penězích.

Jednoho večera vyprávěl v hospodě starý ovčák o ukrytém pokladu na Hazmburku. Zničeho nic si na tu starou pověst vzpomněl. Povídal mu ji už před mnoha roky jeho děd a ten ji slyšel zase od svého děda. Tak byla stará.

Sousedé se pousmáli, ale nechali ovčáka, ať vzpomíná. V poklidu hospody se staré pověsti dobře poslouchají.

Jíra zpozorněl. Poklad? A dokonce u nich na zřícenině hradu Hazmburk nad vesnicí?!

Doslova na dosah ruky!

Jakže to starý ovčák říkal? Poblíž hlavní věže je vchod do podzemní chodby. Kdo do ní vstoupí, nesmí se bát, že půjde tuze daleko, protože chodba se táhne až daleko za úpatí kopce. Za svou odvahu i námahu bude prý však bohatě odměněn. Na konci chodby leží v tmavém podzemí nevelký sklep a v něm je ukryt poklad, doslova pohádkové bohatství, o jakém se snad nesní ani největším boháčům.

Jíra už dál neposlouchal. Zvedl se, zaplatil a rychle se vytratil z hospody, až se po něm několik sousedů otočilo a nechápavě zavrtělo hlavou.

Co se to jen s tím kdysi veselým a šťastným chlapíkem stalo? Jíra spěchal domů a v myšlenkách byl u ovčákova vyprávění o pokladu. Večer počkal, až manželka šla obstarat dobytek, vzal motyku a lucernu a vytratil se do strmé louky za vesnicí. Zamířil mezi remízky a keře do prudkého kopce k pyšné zřícenině, tyčící proti tmavnoucí obloze.

Udělal však velkou chybu. Neměl být tak netrpělivý a naopak měl v hospodě vyčkat na konec ovčákova vyprávění, protože by se dozvěděl, že tajemný poklad hlídá jednooký obr a ku pomoci má tři hrozivé řeznické psy, kterým z tlamy šlehají ohnivé plameny. První Jírova cesta nebyla úspěšná. Marně poklepával na zbytky pevné hradební zdi, marně rozhrnoval pichlavá křoviska a hledal vstup do podzemí. Po tři večery se dral do příkrého kopce nad vesnicí, ohlížel se za sebe, zda ho někdo nesleduje a pak pátral kolem velké strážní věže.

Třetího večera měl štěstí. Tmavé mraky zakryly bledý měsíc a nevěstily nic dobrého. Schylovalo se k bouřce. Vzduch zhoustl, ztěžka padal ze všech  stran k zemi a umocňoval strašidelnou atmosféru. Jíra už málem vzdal své další pátrání, když náhle mezi křovisky a travinami u zídky, táhnoucí se od věže, objevil zarostlý otvor, velký jen aby se do něj přikrčený člověk vešel. Nedočkavostí rozechvělý Jíra se vsoukal dovnitř. Před sebou držel rozsvícenou lucernu.

Po pár metrech se otvor začal rozšiřovat a Jíra se dostal do poměrně schůdné chodby.

Venku se zatím strhla prudká bouřka. Až do podzemí cítil Jíra jak z nebe padají záplavy vody. Země se zachvěla při každém úderu hromu.

Jíra si toho nevšímal. Jeho touha či spíše posedlost najít poklad byla silnější. Praskot a lomoz po jednom obzvlášť silném úderu hromu však nevěstil nic dobrého. To nebyla pouhá ozvěna hromu, pronikající do hlubin země!

Došlo k nejhoršímu. Těsný vstup se provalil a chodba za Jírovými zády se zřítila.

Zpátky se nedalo jít. V prvních okamžicích hrůzou ochromený Jíra si uvědomil, že může jen dopředu do tmy před sebou. Klopýtal svažující se chodbou do neznáma. Na dovršení všeho se po nějaké chvíli před ním objevila zeď, která mu přehradila další cestu.

Jíra se však nevzdal. Vzal do ruky motyku a začal kopat. Vůbec přitom nemyslel na to, zda za zdí najde vysněný poklad. K čemu by mu v těch chví- lích byly peníze, když cesta zpátky se mu nenávratně uzavřela!

Kéž by se nikdy nedal omámit vidinou pokladu! Měl přece spokojenou rodinu, hodnou ženu a milované děti... Zeď nebyla pevná. Cihly se snadno uvolnily a objevil se otvor. Jíra ho rozšířil a protáhl se na druhou stranu. Posvítil lucernou do všech koutů. Dostal se do jakéhosi nevelkého sklípku. Přímo proti němu byla chatrná dřevěná vrátka. Stačilo do nich zatlačit a Jíra před sebou uviděl úzkou chodbičku a schůdky. Všechno mu připadalo velice známé. Jako by byl doma ve své chalupě...

Skutečně! Vzápětí se dostal do předsíně své chalupy. Ve světnici se ustrašeně krčila jeho žena a děti, které slyšely ze sklepa rány a lomoz. Všichni se radova- li. Jíra neustále opakoval, že našel svůj největší poklad a žádný jiný už ni- kdy hledat nebude. Však také díru ve zdi sklípku zazdil a sklípek zasypal. Pro jistotu. Aby ho snad někdy nenapadlo, že by se měl znovu vydat do tajemného podzemí pod vrchem Klapý.

Převzato z knihy :Pavel Toufar Tajemnou českou krajinou

Pojmenování Modly

Synové pana Vilém z Hasenburka, Zbyněk a Oldřich byli vášnivými lovci jako jejich předkové, kterým ne bez příčiny král Přemysl Otakar II. roku 1225 na sněmu zemském přiřkl znak černé kančí hlavy.

       Při pronásledování živého představitele jejich znaku, statného, divokého vepře, vzdálili se od malé své družiny a teprve, když se jim kanec v podrostu neproniknutelném, kam na koních za ním nemohli, ztratil, zpozorovali, že šero vzrostlo téměř v noc.

Marně na trubky lovčí troubili, nadarmo volali; jen ozvěna a šum lesa byly jim odpovědí. Zatím se úplně setmělo, že na krok viděti nebylo. Hladovi, žízniví a unavení museli přenocovati v nebezpečném lese.

Ráno, když rozbřesk první na východě se objevil, uslyšel starší z bratrů bublati pramének. Po velkém namáhání prodrali se k jasné studánce, jejíž křišťálovou vodou se občerstvili. Ještě, když nad studánkou skloněni, palčivou žízeň hasili, zazněly lesem jásavé zvuky lesních rohů družiny, která ztracené hledala.

Z vděčnosti vyňal starší bratr ze záňadří na řetízku upevněný svatý obrázek a zavěsil jej na mohutnou olši nad pramenem.

Když později stal se arcibiskupem pražským, dal vystavěti nad pramenem kapličku.

V. Šurhan:

POVĚST O HRADU HAZMBURKU

Za starých dob bývala veliká "lada" na Hazmburku, pod tak zvaným "městečkem", Tenkráte ještě tam nebylo vysázeno stromů, takže klapští obyvatelé tam pásali dobytek. Jednou za krásného slunného dne sešla se na ladech větší společnost pasáků, Tu se hrály všeliké hry, až došlo také na hru "Hazmburští loupežníci". Mezi pasáky byl jeden ubohý sirotek. Byl moc hodný a poslušný. Hoši mu jako loupežníci sebrali boty. Jeden mezi nimi byl syn bohatého sedláka, nezbedný, závistivý a nepřející. Měl zášť na toho sirotka, protože mu často jeho rodičové dávali jej jako příklad, Proto v duchu zosnoval plán, že se tomu nenáviděnému sirotkovi pomstí. Vzav mu jednu botu, hodil ji do tak zvané "Čertovy díry", která byla dle pověsti u samého "Kostelíčka". Sirotek plakal a naříkal.  Zželelo se ostatním pasákům ubohého sirotka, svázali opratě a pustili jej do díry, aby si botu vynesl nahoru.

Nastojte, co se přihodilo, když ho zpět vytáhli! Hoch měl plnou botu zlata, i byl ten selský hoch, který mu ji tam hodil, při vší své velké nezvedenosti také velikým lakomcem. Hned zul boty a hodit si je sám do "Čertovy díry". Potom chtěl, aby ho spolu pasáci pustili také dolů pro boty. Doufal. že bude míti ještě více zlata než sirotek. Ale nastojte! Když bylo dáno znamení, pasáci táhli. Ustrašeni spatřili jenom jednu nohu hochovu. I rozprchli se, jako když do vrabců uhodí.

Potom dlouhou řadu let se nikdo k "Čertově díře" nepřiblížil. A ta časem zanikla.

POKLAD NAPOLEONSKÝCH VOJSK

Po drtivé porážce v zimním Rusku se jednotlivé francouzské zbídačelé oddíly vracely severočeskou krajinou zpátky do vlasti. Nu a jeden z takových zimou a chorobami neustále se ztenčujících oddílů zastavil ke krátkému odpočinku na úpatí kopce, na němž se tyčila pyšná zřícenina mohutného hradu. Netřeba dodávat, že šlo o kopec Klapý a hrad Hazmburk.

Francouzský oddíl vezl z Ruska drahocenný poklad. Velící důstojník si uvědomoval, že kdyby jeho zesláblé vojáky na další cestě přepadli lapkové, ztěží by uhájili holé životy, natož poklad, který měli předat Napoleonovi. Rozhodl se proto všechny cennosti zakopat pod hradem, který byl pro svou siluetu snadno zapamatovatelný a pro jistotu ještě určil další orientační body, které k ukrytému pokladu naváděly.

Podle jedné verze je poklad ukryt tam, kam s nadcházejícím večerem dopadá stín Černé věže a kde kdysi stávala stará hruška. Musíte hledat v místě, kam v šest večer dopadá stín tohoto stromu.

I Jenže kde je oné hrušce konec? A kdo ví kde přesně stávala.

A vůbec... Co když má pravdu druhá verze, která tvrdí, že poklad je ukryt v místě, odkud je současně vidět hrad a střechu hájecké hájovny, ležící mezi vesnicemi Radovesice a Chotěšov.

Naše babičky říkávaly "kdo nevěří, ať tam běží".

Můžete sami zkusit najít bájný napoleonský poklad, ale vězte, že moje informace je zcela bez záruky.

Převzato z knihy :Pavel Toufar Tajemnou českou krajinou

POKLAD VE VĚŽI.

S Hazmburkem je spojováno mnoho všelijakých tajuplných pověstí ( o skrytých pokladech). V Černé věži na hradě Hazmburku nejsou žádná okna a jen v její horní části najdeme zbytky dvířek, které s největší pravděpodobností před dávnými časy vedly na dřevěný ochoz. Při zemi zůstala jaká-si díra, kudy se dalo do věže vlézt. Zhruba do poloviny 19. století však byla věž nepřístupná. Můžeme se proto divit, že vznikly četné pověsti o tom, že uvnitř věže jsou ukryty pohádkové poklady? A můžeme se také divit, že kdosi neznámý vylámal v pevné zdi při zemi onu díru, aby se dostal k bohatství?

Nutno dodat, že když se do věže dostal, byl dozajista zklamán. Uviděl jen zřícené zdivo a zpráchnivělé spadlé trámy. To byl tedy onen bájný poklad. Nic víc.

Převzato z knihy :Pavel Toufar Tajemnou českou krajinou

Pověst z Dalimilovy kroniky aneb Klárčina historka:

Pověst o pražském knížeti Hostivítovi, který po tom, co se doslechl o novém sídle Lučanů, svolal válečnou výpravu se záměrem hrad rozbořit a vypálit. Obklíčil horu a čekal, dokud luckému knížeti Lévovi a jeho poddaným nedojdou zásoby potravin a vody. Po dlouhé době hladovění se Léva rozhodl přepadnout Hostivítovo vojsko.

Avšak Lévovi bojovníci byli již zesláblí, v boji dlouho nevydrželi a počali ustupovat směrem k hradní bráně. Ženy, které z hradu pozorovaly jejich ústup, počaly na bojovníky volat: "Poběžte se schovat za naše suknice. Sem poběžte a schovejte se za nás!" Když Lévovi bojovníci uslyšeli takový posměšný pokřik, sebrali poslední síly a Hostivínovo vojsko porazili. A protože je zachránil ženský klep, začalo se sídlu říkat Klepý nebo Klapý.

Rudé květy 

Za letních nocí, když ve vsi pod Hazmburkem odtroubil ponocný jedenáctou a kraj se ponořil v noční dumy, vyplynula z temných zřícenin hradních postava dívky v bílé říze, s rozpuštěnými vlasy. Kráčela opuštěnými nádvořími hradu a žalostně vzdychala. Po každém vzdechu skanula jí z prsou na zem drobná krůpěj krve. Kam dopadla, tam vzrostl rudý, krvavý kvítek.

Byl to duch Lucie, nešťastné dcery Mikuláše Zajíce, pyšného pána hradu Hazmburka.

Jak nelítostně rozhodoval o svých poddaných, tak bezcitně zkrušil pan Mikuláš srdce své mladé, krásné dcery. Vybral jí za ženicha saského kurfiřta, protože byl korouhevným pánem, a uspořádal k jeho poctě slavný turnaj na svém sídle.

I sjelo se k turnaji panstvo ze širého kraje i hosté ze sousedních Sas, rytíři v pozlaceném brnění, na koních, jejichž čabraky byly protkány zlatem a zdobeny drahým kamením, až oči přecházely od vší té nádhery a lesku. Pozornost Lucie zaujal rytíř, oděný ze všech nejprostěji. Jen železo a kůže chránily jeho tělo, zato však ze všech nejstatečněji si vedl a saské rytíře, kteří provázeli kurfiřta, jednoho po druhém ze sedla vyhazoval.

Na rtech diváků lpěla otázka, kdo je ten neznamý, cizí rytíř, na jehož štítě chybí erb. Když byl vyzván, aby zdvihl hledí, zastavil se rytíř před Lucií, stojící s otcem, a odhalil svou tvář.

Byl to Věslav, syn chudého zemana z Košťálova. Lucie zahořela v tvářích, podala mu ruku a postavila se mu po boku.

"Otče, miluješ-li mne," prosila žádostivě, "dovrš radost moji a dovol, abych se místo s kurfiřtem zasnoubila s Věslavem!"

Pan Mikuláš zakabonil líce, zadumal se a rychle myšlenky sbíral, jakou léčku by nastrojil, aby se Věslava zbavil a dceřino srdce od chudého zemanského syna navždy odloučil.

"Svoluji," řekl, obrátiv se k Věslavovi, "avšak jednu důležitou podmínku si kladu. Dříve nežli ti dám svou dceru, musíš odejít do světa a přivést na můj hrad živého, spoutaného draka!"

Odešel Věslav do světa, tužil své síly v turnajích, po zlém draku v cizích zemích pátral... Opuštěná dívka tesknila a hořem vadla, strachujíc se, že Věslav zahyne v nerovném boji, že nikdy nevrátí se v její náruč zpátky.

Pan Mikuláš zatím v Budyni zámek si stavěl, aby tam uvedl svoji smutnou dceru, která zůstávala Věslavovi věrna a všechny ženichy odmítala. Dříve než se přestěhoval do nového sídla, zemřela Lucie steskem a žalem. I dal ji pan Mikuláš, který teprve nyní pocítil lítost nad svým zlým činem, uložit do skleněné rakve. K rakvi kázal postavit svíce, a opustiv hrad, který se stal hrobkou jeho nešťastné dcery, odstěhoval se na Budyni.

Sedmý rok táhl nad Hazmburkem od té doby, co zůstal opuštěn, když tu v podvečer podzimního dne kdosi zabušil na jeho bránu.

"Hej, otvírejte!" ozval se zvučným hlasem. "Jdu na noc a zkroceného draka přivádím s sebou, jak bylo přáním hradního pána."

Z okénka nad branou vyhlédl ven polekaný vrátný. "Kdo jsi? Zde nikdo nebydlí. . . Hledáš-li pana Mikuláše, musíš zajít na Budyni."

"Jsem Věslav Košťálovský," odpovídal návštěvník, osmahlý, zjizvený v tvářích, čela zbrázděného od stesku, bojů a utrpení.

"Kde je Lucie, rytířova dcera?" zeptal se dychtivě, jat neblahým tušením.

"Lucie?" opakoval vrátný, "Lucie zemřela a odpočívá zde na hradě v rakvi."

Zaúpěl Věslav, jako by mu byla střela srdce proklála. Vešel do hradu, drak v patách za ním. Vrátný zavedl ho do místnosti, kde ležela mrtvá nevěsta. Rozžehl svíce, vyšel tiše ze síně. Rytíř vrhl se v zoufalém bolu k rakvi nevěstině, štkal a naříkal si, zatím co z ňader Luciiných tryskaly krůpěje krve.

Když ráno vrátný nahlédl do komnaty, ležel tam Věslav mrtev.

Uložili ho do rakve, postavili rakev vedle Lucie a pomodlili se za nešťastné milence v budyňském kostelíku. Drak zůstal u nich na stráži, nepřijímal žádné potravy, tesknil, až konečně zdechl. Hazmburk se stal hradem ze smutné pohádky, hynul opuštěn a rozpadal se v trosky.

Rudé kvítky, podobné krůpějím krve, jež rok co rok vykvetou na nádvoří hradním a pod hradbami, neustávají upomínat na tento truchlivý, žalostný příběh.

Rudé květy II.

Za krásných nocí jarního slunovratu, když z hlubokého modra nebes třpytné hvězdy lijí stříbrné nitky světla do mlh údolí, bloudí ve zříceninách Hasenburku Bílá paní nešťastného rodu Zajíců.

Na prsa skloněna jest ustaraná hlava její a z hrudi těžké vzdechy smutku a nekonečného žalu nesou se ztichlým krajem. A za každým vzdechem z očí po bílé tváři slza skane a zapadne na prsa, ze kterých vytryskne kapka rudé krve, zahoří ve světle hvězd jako ten granát zdejšího kraje a sletí do rozvalin hradu.

Když zlaté paprsky ranního slunce protrhají závoje mlh, vyroste všude tam, kam rudá kapka krve z prsou Bílé paní zapadla, krvavý kvítek hvozdíku. Nikde jinde v širém kraji daleko kol a kol nerostou takové podivné květy.

Tak poslední svého rodu - paní Kateřina - oplakává smutný osud slavné a silné větve pánů Zajíců, jejíž haluze vydaly tolik krásných květů a která musela uschnouti proto, že se odcizila a zradila krev toho lidu, ze kterého vzešla.

Spící vojsko

(Keltský původ)

Pod vrchem Hazmburkem, na němž je vybudován mohutný hrad, spí prý bájné vojsko, které přijde na pomoc ve chvíli nouze nejvyšší.

                        Keltské motivy v českých pověstech – Jiří Svoboda

TAJEMNÉ PODZEMÍ

V podzemí pod hradem Hazmburk a v okolí kopce Klapý jsou prý nejen ukryty poklady, ale táhnou se jím i všelijaké tajemné chodby. Milovníci romantických pověstí (a dobrého moku) se jistě nadchnou při představě třech malých mužíčků, hlídajících rozsáhlá sklepení plná obrovských sudů se skvělým vínem. Můžeme už jen věřit, že takové se kdysi rodilo na jižních svazích kopce nad vesnicí Klapý.

Další milovníci záhad uvítají pověsti o tajných zděných chodbách, které se prý táhnou od Hazmburku i pod nižším sousedním kopcem Planík severním směrem až do vesnice Sedlec. Snazší a pohodlnější je však dnes vydat se do zmíněné vsi od východního okraje hradu po značené turistické cestě. Sedlec je odtud co by kamenem  dohodil. Ani ne kilometr a půl.  Pokud by však pověsti o tajemných chodbách byly pravdivé, pak ty, které vedou dalšími směry, by byly vskutku obdivuhodně dlouhé. Jedna prý vedla až na Budyni a další opačným směrem na druhý břeh Ohře k dávno již zaniklému hradu Šebín u dnešní obce Levousy. Mezi lidmi se toho sice vždycky hodně napovídalo a nikdy nechyběly ani zmínky o pokladech, ale ve skutečnosti se nenašel jediný důkaz, třeba jen naznačující, že by v minulosti byl někdy učiněn pouhý pokus o propojení ; hradu s okolím systémem podzemních chodeb. Jedna pověst spojená s podzemím hradu je však duchovně povznášející. V kopci Klapý prý spí mocné vojsko, které přijde Čechům na pomoc ve chvíli největšího nebezpečí.

Převzato z knihy :Pavel Toufar Tajemnou českou krajinou

Vinný sklep

Michal, libochovický měšťan, odbočil z cesty, která ho vedla do Třebenic a vystoupil vzhůru na Hazmburk. Když se potěšil pohledem na kvetoucí kraj, vešel do hradu, aby si zase po delší době prohlédl zříceninu. Jak tak hradem bloudí, vidí pojednou před sebou otvor do sklepa, jenž tu dříve nebýval. Dodal si odvahy, sestoupil dolů. Chvíli tápal ve tmě, konečně mu však oči prohlédly a tu spatřil podél stěny zatuchlého sklepení stát dlouhou řadu vinných sudů. Obruče mnohých byly popraskané, avšak vinný kámen, jenž se v nich po dlouhá léta usazoval, držel zpuchřelé dýhy pohromadě. Jeden ze sudů opatřen byl pípou, pod pípou stála dřevěná číše. I neodolal Michal zvědavosti, co v sobě sudy tají. Otočil pípou - a hle, ze sudu vytékalo čisté, vonné víno. Napil se, pochválil hlasitě perlivý mok a vrtě hlavou podivením nad tím objevem, pokračoval ve své cestě.

V Třebenicích vyřídil své záležitosti a koupil tam dva džbány, aby si do nich na zpáteční cestě načepoval v hazmburském sklepě starého, vyleželého vína.

Schylovalo se již k večeru, když poznovu vcházel do vinného sklepa. Naplnil si džbány, napil se, obrátil se úsměvem na lících ke kamenným schodům. Tu - div divoucí! - v koutě u vchodu seděli za stolem tři vousatí, bělovlasí starci, oděni do dlouhých ovčích kožichů. Na stole svítila modrá, lampa, před ní stály tři poháry s vínem, za ní prázdná kovová mísa. Michal se zachvěl leknutím, starci se však na něho pousmáli a nejstarší z nich řekl mu vlídně:

"Neboj se, nic zlého se ti nepřihodí. Jen jednu podmínku musíš dodržet, chceš-li s námi našeho vína popíjet. Kromě tebe a tvé rodiny nesmí nikdo tohoto vína okusit!" Druhý stařec vzal do ruky křídu a na zeď, pokrytou plísní, udělal vedle sebe dvě čárky. Po něm vstal jejich třetí druh a ze svého měšce vhodil dva stříbrné groše na mísu.

Michal rychle vyšel ze sklepa, nerozuměje jejich podivnému počínání, uklidnil se však, jakmile vyšel ze sklepení a ucítil opět závan svěžího větru. S radostí, že lacino koupil a že je pozván k dalšímu hodování, ubíral se s plnými džbány k domovu.

Když vypil víno, šel Michal na Hazmburk se svými džbány pro nové. Zase byl vlídně uvítán, zase úsměvem vyprovozen. I pil od té doby Michal vesele, nedbaje nic, že mu v sklepení přibývá čárek a mísa na stole plní se groši.

O posvícení, když se sešlo u Michala četné příbuzenstvo, pochlubil se hostitel svým výborným vínem. Zapomněl na příkaz, který mu starci dali, radoval se, jak hostům staré víno chutná.

Doslechli se o hostině opatrní, moudří radní páni. Zavolali Michala, udeřili na něho, odkud béře víno. Nekupuje-li je od podloudníků anebo lotrů, kteří olupují kupce na cestách?

Dušoval se Michal, že je víno poctivého původu, a konečně na nátlak konšelů se přiznal, že si pro ně chodí do vinného sklepa v Hazmburku. Nevěřili Michalovi, poručili mu, aby na důkaz svého tvrzení víno z hradu donesl.

Michal šel. A opět našel v hradě vše tak, jak tomu bývalo jindy. Jen starci, v kožichy těsně zahalení, uvítali ho zasmušilými pohledy svých zapadlých očí. Naplnil džbány, zamířil k východu ze sklepení. Avšak dříve nežli překročil práh, zastoupili mu starci zpáteční cestu. Jeden z nich spočítal čárky na zdi, přeškrtl je křížem, druhý vsypal Michalovi do opasku stříbrné groše z mísy. Třetí vzal mu z rukou džbány a vylil z nich víno. Pak všichni tři na něho zahrozili a beze slova vykázali ho ze sklepení. Sotvaže vyšel na světlo, zarachotilo to za ním hromem a sklepení se navždy zasulo.

Michal skácel se k zemi. Když nabyl vědomí, blížilo se právě k půlnoci. Měsíc prohlédal okénkem v mracích, na věži houkaly sovy. Vstal, protřel si oči, sáhl si na hlavu nevěda, zda sní či bdí. Dole v Klapém počaly na věži hodiny tlouci.

"Jedna, dvě, tři.. ." počítá Michal a napočetl rovnou dvanáctku. Tu slyš! - v horní věži zazněly drobné zvonky, jako když kněz při mši pozdvihuje monstranci. .. Ohlédl se Michal k Bílé věži, spatřil, jak se tam řadí ponurý pohřební průvod. Kněz vpředu, za ním nosiči s rakví, za rakví žena a děti... Kráčejí neslyšně, jako stín se šinou dolů k Černé věži. Když přišli před Michala, ozářil měsíc jejich bledé tváře i mrtvolu v otevřené rakvi ležící.

Michal vzkřikl překvapením a zalomil rukama, neboť - jaká hrůza! - v rakvi byl on sám a v pohřebním průvodu jeho žena a děti...

Posedlý děsem chtěl uprchnout z hradu, nemohl se však nijak hnout z místa. Prožívaje v duši nová a nová muka, zůstal tu přimrazen až do svítání. Když se vrátil domů, musil ulehnout, neboť jím počala lomcovat krutá zimnice. Jen stěží vypověděl, co zažil v hradě, jaké hrůzné tam měl vidění, a upadl opět do bezvědomí.

Uslyšeli o tom konšelé, poslali na hrad "serbusa" (obecního posla), aby zjistil, co je na Michalově řeči pravdy. "Serbus" přinesl z hradu Michalovy džbány i kopu grošů, které tam Michal vytrousil ze svého opasku.

I neměli konšelé již déle pochybnosti o tom, že to bylo vskutku víno ze sklepa v Hazmburku.

Pravdivost svého líčení potvrdil Michal sám: za týden nato nesli ho sousedé v rakvi ke hřbitovu. Džbány, s nimiž chodil na Hazmburk pro víno, zůstaly na libochovické radnici, kde ještě v polovině 18. století bylo možno si je prohlédnout.

Zápis o pokladu ze staré kroniky

Jistý Antonín Štumpf, kancelářský v Citolibech, prosil roku 1769 v modlitbě sv. Korunu v Bílé věži na Hasenburku za peníze. Když třetího dne peníze již chřestiti slyšel, byl prý náhle klapským hajným, který lišku až do věže pronásledoval, v modlitbě vyrušen, následkem čehož poklad zmizel. Poněvadž Štumpf hajnému mezi modlením na dané otázky žádných odpovědi nedával, byl považován za vojenského uprchlíka a co domnělý uprchlík patrimoniálnímu úřadu do Libochovic dodán, kdež pro své pověrčivé jednání jedenáct měsíců u vyšetřování držán byl. Konečně došel jej následující císařský rozsudek:

"Poněvadž Antonín Štumpf nežádal si na sv. Koruně peněz ani státních, ani sirotčích, ani kohokoliv jiného, toliko z peněz v moři ztracených, budiž z vyšetřovací vazby propuštěn."

Převzato z knihy :Pavel Toufar Tajemnou českou krajinou

Pověst z Libochovic
     V domě číslo 12 bydlel kdysi jakýsi Tomec. Uměl prý čarovat. Měl malé hospodářství a několik kousků dobytka. Sousedům bylo divné, že Tomec, ač má dobytka málo, prodává mnoho mléka. Vyprávělo se proto, že Tomec umí kravám mléko přičarovat.
     V blízkosti Tomce bydlel pekař Zeman, který od Tomce kupoval mléko na zadělávání pečiva. Jednou večer přišel s bandaskou pro mléko a rovnou do chléva. Tam viděl, jak Tomec, mezitím co žena dojí, chodí okolo krávy, šupá ji proutkem a mumlá jakási podivná slova. Zeman se ukryl a pozoroval je. Když Tomcová již několikráte vylila dížku s mlékem do konve, bylo počínání jejich Zemanovi divné. Nezdržel se a vykřikl:"No tak, kdy pak bude toho krobcování (šupání) dost?"
     Tomec se ženou se ulekli a vyhnali pekaře ven. Od té doby, poněvadž Zeman příhody nesmlčel, vědělo se, že Tomec přičarovává kravám mléko.

Druhá pověst z Libochovic
    V místech, kde se o hodně později stavěla herbersteinská elektrárna, stávalo vodní kolo k zavlažování panských luk. Od cesty, která vede k Radovesicům až k řece Ohři, nebylo tenkráte polí, jen luka. U tohoto kola byl zaměstnán jakýsi Prošek. Ten časem luka zavodňoval. Vyprávěl kdysi, že často beseduje s hastrmanem, který sedává na protějším břehu. Jednou prý požádal jej hastrman, aby ho převezl na libochovickou stranu. Za odměnu mu poradil, aby svou ženu k vodě nepouštěl, že tam na ni číhá smrt.
     Když za čas jeho žena zmizela, bylo mu věřeno, že nedbala výstrahy hastrmana, že šla s konví pro vodu, spadla tam a utonula ... Zlí jazykové však vyprávěli, že Prošek zlou ženu utopil sám, aby se jí zbavil.