Místní názvy a Libochovice. Na začátku všeho vznikla místní jména a teprve potom, aby se vědci a badatelé přiživili, vniká vědní obor Toponomastika, což je nauka o místních jménech (toponymech), a zabývá se jednak jejich vznikem, tvořením, rozšířením i povahou. Toponomastika je součástí onomastiky což je zase nauka o vlastních jménech. Toponomastika je složenina z řeckého τόπος (topos) – místo a νομα (onoma) – jméno. Tak základní vysvětlení pojmů je za námi takže se věnujme některým místním jménům a názvům na Libochovicku a zvláště v Libochovicích. Chtěl bych také laskavému čtenáři předeslat, že budu povděčen, za každý jiný místní název zde neuvedený, nebo jiné vysvětlení původu. Je jisté, že některé názvy vznikly, užívali se, zanikly a to buďto, že se změnil terén, zastavila plocha obytnými nebo užitkovými stavbami či během času název ztratil na významu. Vývoj jmen a staré názvy byl posléze zakotveny v tereziánském katastru, t. j. každý kus pole byl označen svým jménem, aby se vědělo, o který pozemek se jedná. Tato jména byla roku 1780 za Josefa II. opatřena topografickými čísly. „Pole byla rozdělena podle bonity půdy, vyznačena lada a louky, pole na dobrá, prostřední nebo špatná, počet luk s vyznačením výnosu sena nebo otavy, vozy dvouspřežní nebo čtyřspřežní, počet dobytka, koní, volů, krav, jalovic, sviň plemenic, obcí, koz.“ Nově zřízený katastrální úřad rozeslal své úředníky do všech obcí k sestavení katastru a vyměření pozemků. Geometři si rozdělili obec na polohy a flury. Za jména těchto ploch byla vybírána místní jména, která obyvatelé užívali po staletí. Pozemky byly měřeny ověřenou latí, jeden sáh dlouhou, nebo řetězem, dlouhým 10 vídeňských sáhů. Vyměřené pozemky byly zapisovány do katastrálních archů a podepisovány každodenně rychtáři okolních obcí a zástupcem vrchnosti. Tyto mapy se liší od našich katastrálních map dále tím, že jsou zhotoveny v různých měřítkách mezi 1:2500 do 1:5000 kopírováním a zvětšováním map, které byly po ruce, tedy i map soukromých, a konečně, že je území jedné obce, pokud se nedalo umístit na jeden list mapy (26 x 38 palců – 1 palec = 25,4 milimetru), rozděleno na menší území (Flury – z německého slova der Flur, což lze přeložit jako niva, nebo i katastr). Roku 1876 byly městské pozemky Libochovic rozděleny do 15 flůr (niv).

1) Místní trata – tato plocha představovala samotné město v tehdejší rozloze a jeho nejbližší okolí. 2) Závodí – za vodou – toto území se rozkládalo na pravém břehu Ohře u jezu a to po obou stranách Malé Ohře až přibližně do místa, kde se tok tohoto ramene stáčí směrem k východu. Dodnes je tento název ještě užíván. (Je třeba si zároveň uvědomit, že tok řeky před jezem byl v jiné poloze než dnes. V úrovni začátku anglického zámeckého parku se stáčel ostře doleva a tvořilo oblou, takže řeka přitékala k jezu dnešním slepým ramenem u elektrárny. Dodnes je tento oblouk, ač zavezený odpadky, podmáčený a tvoří záplavovou oblast.)

3) Hráze - plocha východně od města mezi silnicí do Radovesic a řekou Ohří. Je třeba si opět uvědomit, že v té době nestál cukrovar, ani neexistovala Havlíčkova ulice a město končilo Budyňskou branou u dnešního hostince na Kopečku. Celá oblast patřila k Herbersteinskému panství, Ohře tvořila široký meandr a teprve později se změnilo řečiště Ohře do rovného směru, viz výše. Lze tedy také předpokládat, že zde existovali kdysi protipovodňové hráze. Dále je třeba uvést, že zde existovala veřejná cesta podle toku řeky do Radovesic.

4) Za travní cestou - Plocha východně od města až k silnici Radovesice – Chotěšov. Lze předpokládat, že v poloze dnešní tratě Louny – Lovosice existovala cesta odbočující ze silnice Libochovice – Radovesice na sever do údolíčka tvořeného Spravedlivou a terénní vlnou v místě nad dnešní tratí Libochovice – Straškov. (Křivánčí hora) Lze také podle názvu předpokládat, že tato cesta se vinula lukami. Obrázky

5) Svatý Václav – okolí sochy sv.Václava (u silnice na Slatinu). Hranice této flůry byla však poněkud západněji, než je poloha dnešní silnice Libochovice – Slatina, tato hranice byla až za západní stranou pozemků u Slatinské silnice (pravděpodobně dnešní polní cesta začínající u jatek a končící u elektrárny, mezi polnostmi různých majitelů), protože i socha původně stávala (do roku 1880) na jiném místě, a to blíže k městu, a sice o 380m jihovýchodně oproti dnešnímu místu, což je pochopitelné, protože tudy vedla původní cesta do Slatiny. Zároveň v tomto místě odbočovala cesta, která je zachována okolo bývalé Rasovny, přes klenutý mostek do údolí mezi Spravedlivou a Křivánčí vrch. Pokud bychom tedy šli kolem elektrárny a v místě, kde se tato cesta stáčí k severu, tak se můžeme otočit a tuto přímku si představit přímo k jihu, no a to byl původní tvar cesty, na jejímž spojení se silnicí na Slatinu stála socha sv. Václava.

6) K Slatině – jak již název napovídá jedná se pozemky severně od města mezi silnicí Slatinskou, na západě hraničící s flůrou U hradské cesty a Svatovavřineckou silnicí na Klapý k severu až k Slatinským pozemkům.

7) U hradské cesty - také název podle dříve velice důležité cesty. Tato cesta spojovala v dávných dobách Libochovice, tehdy bezvýznamné městečko, s hradem pánů Zajíců – Hazmburkem. Přicházela ve směru od Prahy, přes Smečno a dnešní Poplze přes brod zvaný Maurach pod kostelem. Pokračovala pak na Libochovické náměstí a původně procházela uličkou mezi dnešním MěÚ a papírnictvím, v poloze dnešní Spořitelny, dále pak podle zahradnictví p.Zemana. Později se tato trasa přesunula až za Lounskou bránu a to dnešní Čechovou ulicí ( původní název Hradská, poté Třebenická, Čechova V.I.Lenina a dnes opět Čechova) Od tohoto místa tato cesta pokračovala podle kravína a pamětníci si jistě pamatují původní červenou turistickou značku po této polní cestě až k potoku Rosůvka Obrázek

, kde u velké vrby je mostek. Dále již vedla cesta v dnešní trase červené turistické značky. Obrázky

8) Vinice – vinice byly plochy skutečně osázené v té době vinnou révou, a to jižní až částečně východní svahy Házmburku a to až ke katastru obce Klapý a Slatina. Víno zde pěstovali především vinárníci a hospodští, a to z jednoduchého důvodu, za místní víno nemuseli odvádět vrchnosti daň. V té době, jak obehraná písnička, bujela korupce jako dnes. Při zadáváni živnosti šenkýřské, pamatovali konšelé především na sebe. V roce 1720 bylo v Libochovicích 8 hospod, v nich se šenkovalo pivo i víno a ve třech jenom pivo. Z těchto 8 hospod jich patřilo 7 konšelům, jimž záleželo na tom, aby se hodně „hejřilo“ a oni sami značnou hřivnou k tomu přispívali. Vedle těchto hospod soukromých byla zde též od r. 1687 hospoda "panská" u Starého mlýna a od r. 1695 hospoda „obecní“ (čp. 86. nyní "Černý orel"). Víno samotné se šenkovalo v 6 vinárnách. Proto také tolik vinic. Obrázky

9) Na Lukách – severně od potoka Rosůvky, na severu ohraničená svahy Házmburku a na západě Klapským katastrem.

10) K Jiřetínu - pozemky mezi bývalou okresní silnicí Libochovice – Dubany okolo vrchu Jiřetín, (nyní polní cesta) směrem ke Klapské bažantnici – později Trnovce, lesíku na severní straně Jiřetína.

11) Jiřetín - vrch Jiřetín později využívaný k těžbě štětového kamene, naposled skládka městského odpadu Obrázky

12) Svatý Vavřinec – Jak již název napovídá jednalo se o pozemky pod hřbitovem a pozemky východně od hřbitova k Hradské cestě.

13) Hora Páně – pokračování svahu západně za hřbitov, takže židovský hřbitov již ležel na této flůře ( zápis v kronice: „Židovský hřbitov vznikl za městem, směrem na západ od křesťanského hřbitova, na jižním svahu "hory páně" - lidově zvané Harapanda - na farním poli v roce 1584“. Jižně pak přibližně k trati Libochovice Louny. Nyní již notně z tohoto svahu ukrojila cihelna svojí těžební činnosti.

14) K Dubanům - na západ od města mezi dnešní Dubanskou a bývalou Koštickou silnicí - původně pokračování dnešní Tyršovy ulice směrem k cihelně a dále na Koštice, asi v dnešní poloze tratě Libochovice – Louny, tato cesta však uhýbala severněji a procházela údolím mezi Viselcem a Visálkem (malý kopeček trochu vedle Rohadce)

Ostrov – pozemek mezi řekou Ohří a bývalým potůčkem (dříve struhou, které podtékala Dubany, dnes jen opravdu strouha, pramenící kdesi pod hřištěm v Dubanech). Dříve to bývalá močálovitá naplavenina řeky Ohře navíc s průsaky ze severní strany. Proto místní název Ostrov.

Zaniklé, nebo již neexistující názvy, plochy Maurach – tento název je jeden z nejstarších a také nejdříve zaniklých názvů v Libochovicích. Dnešními Poplzemi, (ještě před osídlením obce) vedla stezka k brodu přes Ohři v místech pozdějšího splavu, a dnešního mostu. Je zde možný předpoklad, že právě v důsledku, že zde existoval brod, který bylo nutno střežit a hlavně vybírat mýto, vzniká na jeho břehu tvrz, stávající na místě dnešního zámku. Historicky je doložena zmínka o tvrzi v roce 1414, kdy se mluví v zápisech o tvrzi s obyvatelnými pokoji. Roku 1424 byly Libochovice vypáleny a plenění zasáhlo i tvrz, která od té doby byla pustá a od roku 1446 je již zmiňováno o obyvatelném zámku, ale roku 1515 za Krištofa z Hazmburka, posledního majitele panství, se mluví opět o pustém zámku. Brodu se říkalo Maurach (pojmenování se zachovalo až do 16.století. Zřejmě podle jména to byla stezka cizích kupců, která vedla z Bavorska přes Libochovice k Baltu. Maurach je prý slovo arabského původu. I když existuje osada Maurach v Tyrolských Alpách, poblíž Insbruku)

Leníkova louže – Pozemek původně patřící k majetku čp.50, majetek rodiny Leníků. Bližší popis je v čísle LN 11/2008 Ve dvorci – Původně stodoly (proto existoval pro tuto plochu ještě druhý název – Stodoly), později krátká ulička s obytnými domy odbočující ze Záměstí směrem k severu.Dnes je to ulička vedoucí k bývalému zahradnictví p.Koláře, východně od školky. Zdá se, že nejstarší obytné stavení zde vystavěl p.Popr pod čp.227 někdy okolo roku 1860, pozdějí, až do roku 1910 patřil tento pozemek rodině Cívků.

Studniční – Ulice v bývalé židovské části města, je to spojnice ulic Nerudovy a Kožešnické, okolo bývalé synagogy. Zrušena byla zřejmě v roce 1948 při přejmenovávání ulic. Studniční svůj název získala díky zdroji vody ve starém židovském městě, který byl umístěn v podstatě ve středu židovské obce (původní obec byla tvořena ulicemi Josefovskou, Studniční, Kožešnickou) a v blízkosti přirozeného shromaždiště u synagogy, která byla připomínána již v roce 1651.

Chotěšovská pěšina – Její trasa začínala kdysi hned za náměstím, jako odbočka Házmburské cesty (viz výše). Dále vedla okolo Leníkovy Louže (viz výše) a v místech hostince u Králíčků přetínala pozdější silnici na Slatinu, pokračovala dále směrem k Chotěšovu, okolo plotu pozdější sklárny, kde se zachovala až do roku 2007, kdy ji svévolně rozoral p.Korous, ač je to zřejmě majetek města (číslo parcel 495/4, 494/106 a 494/107) a měl by za využívání tohoto pozemku platit nájem, bohužel se tak neděje a poslední zbytek historie nám zase mizí před očima. Její pokračování bylo jasné, vedla okolo Křivánčí hory, údolím pod Šibeňákem (Spravedlivou), kde vedla okolo šibenice a v místech dnešního údolí u Hájku, se napojila na dnešní silnici Radovesice - Chotěšov. V roce 1929 po rozparcelování pozemků v oblasti ohraničené silnicí na Slatinu, Sklárnou a tratí Libochovice – Louny, tak zaniká první část Chotěšovské pěšiny, a nyní zmizela úplně.

Ulice légii – Tento návrh názvu vznikl po roce 1918, kdy vlastně již původní cesta (ulice), která měla mít tento název, jako celek neexistovala. Původně pěšina, polní cesta, počátek Chotěšovské pěšiny, která pokračovala podle dnešní trati od Leníkovy Louže až k cestě na Slatinu. Při výstavbě dráhy, byly s této cesty tu uřezány, tu přidány z výkupů kusy pozemků, a začátek byl přesunut až k Malému nádraží, konec za dnešní bývalou kotelnou. Časem (protože cesta po zestátnění soukromých drah přešla do majetku okresu a města) se prodávaly malé díly tohoto pozemku přilehlým (původně polnostem) podějí zahradám. Viz dnešní pozemek p. Kokošky, zahradnictví p.Burdy a p. Kotouče. Části, kde cesta ještě existuje, to je kousek za dnešní školkou a bývalou kotelnou, byly oblasti zastavěné již dříve – zahradnictví p.Koláře, potom dnešní pozemky garáží a prostor před družstevními domy, tady cesta existovala až do výstavby družstevních domů a v místě, kde končí dnes garáže odbočovala na koso cesta do ulice Revoluční. Viz LN 1/09. Zbytek této tak honosně nazvané cesty zanikl rozšířením zahrádek domků v Havlíčkově ulici směrem na sever.

Wilsonovo náměstí - V prostoru dnešní ulice „U zahrádek“ které obklopují čp.428, čp.429, , bylo v roce 1934 tzv. Wilsonovo náměstí. Tento název byl oficielní, i když nikde jinde než na poštovní adrese žádosti a vyjednávání okolo vodovodu do těchto čp. na jaře 1934, a v zápisu rady města, o něm není zmínka. (tehdy: čp.429 Mrkvička František, čp.443 Fidler Josef). Dnes nese název U zahrádek.

Radniční ulička - Mezi domem čp.48 a zbouraným domem čp.47 Menzluv dům (dnešní spořitelna) směřovala z náměstí na Záměstí, protože průchod radnicí neexistoval. Viz LN 1/2007 Mostní ulice – Jak již název napovídá, byla to ulice od rohu dnešního čp.13 k bývalému železnému mostu. Pozemek patřil městu, později Libochovickému okresu, až po stavbě nového mostu, kdy došlo k vyrovnávání pozemků mezi městem a Herbersteiny, připadl tento pozemek knížecí rodině. Zprovozněním nového mostu a rozebráním starého zanikl i název ulice.

Dobytčí trh - Proti bývalému panskému hospodářskému dvoru, podle pramenů hned za Budyňskou bránou, tedy v prostoru mezi autobusovým nádražím a zástavbou směrem na západ. Rybářská – Byl to krátký úsek pod domy čp.97 až čp.93 na jižní straně, směrem k rybníčku.

Pivovarni ulička - Z dnešní Revoluční za Pivovarem směrem k Riegrově, končila u zadních vrat do pivovaru, dnes okolní domy zbourány. V roce 1876 při pojmenování ulic, bylo zapomenuto na tuto uličku. Návrh byl na "Uličku ztracenou", získala však název " Pivovarní ulička ", na rozdíl od "Ulice Pivovarní" Zaječí ulička – Krátká spojnice začínající u bývalého domu p.Proška, obuvníka, dnes fi. Mártr až k bývalému statku rodiny Löblových, tedy od čp.138 až 201. Výstavba zde začala buďto přestavbou stodol, anebo zástavbou zahrad. Nejstarší dům je čp. 184 z roku 1849 a nejmladší čp. 225 z roku 1865

Rok 1932: Pří vypracování výhledu zástavby budoucích Libochovic, byly zastupitelstvem města navrženy tyto doporučené názvy ulic, které však nikdy nenašly sluchu: · Pro čtvrť mezi hřbitovem a Husovou ulicí: Náměstí Masarykovo, Fochova, Švecova, Kramářova, Rašínova. (Je vidět, že plány byly velké, dodnes není celá tato plocha zastavěna a o ploše náměstí, které by se do této oblasti hodilo jako centrum čtvrti není ani památky) A to co je zastavěno nese názvy ulic z budovatelské a profesní oblasti – Májová, Družstevní, Myslivecká, Dvouletky. · Podél trati: Ulice legii (opětovný plán jako v roce 1918, tentokráte měla být vybudována na severní straně trati, dále ulice Benešova · Západní část města (dnešní zástavba na bývalé slepičárně): Čelakovského, Třebízkého, Jungmanova, Tyla, Němcové, Erbena, Smetanova, Dvořákova, Fibichova, Sládkovského, Trojana, Grégra. I zde jsou názvy poněkud odlišné, pochopitelně, každá doba přinese i své priority a to i v názvech ulic.(Kosmonautů, Pionýrů, Školní) · U sklárny: Marxova ( na návrh KSČ) Červen 1948 – Na návrh referenta Karla Jakobiho byly přejmenovány tyto ulice s tímto odůvodněním – Čechova na Ulici V.I.Lenina, protože tudy prý do Libochovic přijela Rudá armáda (zjevná nepravda) a Kaplířova na Dimitrivovu, a Luční na Kaplířovu – doba si žádala i zvěčnění svých hrdinů. Prosinec 1961 – dochází k přejmenování ulic: Stalinova na Fučíkovou, Stalingradské sady opět na Zámecký park, Kerkovo nábřeží na Nábřežní ulici. Ještě však v srpnu 1962 žádá ONV aby Stalinova ulice byla přejmenována na ulici Rudé armády 1973: Pojmenování nových ulic nové zástavby za školou (bývalá slepičárna) se uskutečnilo v květnu 1973 Poznámka: Historické pohledy jsou použity s laskavým svolením sběratele Mgr.Kroba Libochovice -

Jak již samo jméno ukazuje, původ města spadá do dob velmi dávných. Podle Jirečka, Miklošiče, Palackého, Vocela aj. pocházejí jména měst, utvořená v množném čísle koncovkou -ice od jmen rodu které v nejstarších dobách přišly do naší země a zřídily si zde svá sídla. Byla to sídla Bohušoviců, Lubochoviců, Lutomírců apod., jejichž předkové se jmenovali Bohušové, Lubochové, Lutomírové, z čehož pak vzniklo pojmenování dědin Bohušovice, Lubochovice (později Libochovice) a Lutomírice (později Litoměřice). Podle popelnic, bronzových ozdob a jiných starožitných památek nalezených v blízkosti Libochovic i v městě při kopání základu bylo prokázáno, že Libochovice byly osídleny již v dávných dobách Markomany a Bóji. Podle jiných pramenů však prý město dostalo své jméno podle rodu Lubochů, jenž pocházel z kmene Ljubochovanů (však se také říkávalo Ljubochovici). Je tu však ještě jeden názor, a to nepříliš lichotivý. Místní kronikáři tvrdívali, že název Libochovic byl odvozeno od "libě si hovíce" nebo "libě chodíce". Prý však, podle odborníků, úvahy o libém chození či polehávání jsou prý naivní a zcela mylné. Ale kdo ví. Dubany –

Ves Dubany, jak se dá usuzovat podle starých zápisů v kronikách, získala prý své jméno podle dubů, rostoucích kdysi podle řeky Ohře, v současnosti místní část města Libochovic, leží západně od Libochovic proti proudu řeky Ohře. Vesnice Dubany je ulicového typu a je rozložena podél silnice. První písemná zmínka je z roku 1251. V první polovině 13. století zde sídlil na místní tvrzi rod neznámého původu. Jako první byl pak znám vladyka Ivan Beránek, který prý založil osadu Evaň, která se dříve jmenovala Ivanky podle svého zakladatele a dlouho byla v držení Dubanských. Poplze –

Vznik jména je topický, podle povahy půdy. V Poplzích je značný svah s klouzavou půdou. Dle Kotta smeknutí, spád neboli sklouznutí půdy jmenovalo se "poplzka". Jungmann tvrdí, že v staročeštině sklouznutí říkalo se "poplznutí". V písemných památkách od roku 1336-1660 většinou uvádí se nynější tvar Poplze. Jiný názor říká, že Poplze vznikly pravděpodobně na počátku 11.století. V místě čp. 1, prý stával poplužní dvůr, pozemkům se říkalo na Popluží, z čehož časem i mohlo vzniknout jméno Poplze. Slatina –

Vznik jména se vysvětluje geograficky: Slatina - močálovitá krajina. Obec je památná svérázným půdorysem (Okrouhlice), protože statky tvořily do nedávna uzavřený kruh kolem prostranné návsi, po jejíž jižní straně je kostel se hřbitovem (bývalým). Tato kruhovitá, jednotná stavba ukazuje na plánovitou, jednotnou kolonisaci. Nejstarší potvrzení existence je na listině knížete Spytihněva z r. 1057, sepsané v Budyni, kterou daroval ves kapitule sv. Stěpána v Litoměřicích. Radovesice –

Jméno obce je souborné: Radovesici, Radoves. Téměř ve všech písemných památkách až na malé výjimky, je "Radověsice" (r.1434 a 1544). O dávném osídlení svědčí nálezy žárových hrobů, a nálezy z doby císařství římského. Radovesice byly původně dvůr, náležející roku 1176 klášteru doksanskému. Schaller se domnívá, že Radovesice byly kdysi městysem, kde stával kostel zasvěcený sv.Mikuláši. Ještě prý v 18. století tu bylo možno najít zbytky bývalého městyse. Ale je to jen ojedinělý názor. Zakladatelem obce byl Radoves, po něm se první osadníci počali nazývat Radovesici. Odtud tedy název obce. V roce 1237 získal obec od krále Václava I. Smil z Ronova. Roku 1300 ji držel Hynek ze Žlebu, r. 1314 král Jan Lucemburský. V roce 1336 byla ves prodána Zbyňkovi Zajícovi z Valdeka a tím se dostala do trvalého držení majitelů libochovicko-budyňského panství. Evaň –

Na jihozápad od Libochovic, za řekou Ohří na vrcholu oharského zlomu leží ves Evaň. Podle Augusta Sedláčka byla původně nejspíš církevním majetkem, či spíše církev s ní mohla hospodařit. Dubanská kronika však uvádí, že ves Evaň založil Ivan Beránek, takže se dříve jmenovala Ivanky (Ivanky, Ivaň – Evaň) podle svého zakladatele a dlouho byla v držení Dubanských. Sedláček ovšem tuto starou historii opomíjí a uvádí jako první rok, kdy je o Evani zmínka, rok 1437. Před tímto rokem podle něj byla tato ves zastavena králem Vladislavem Pavlu Skalskému z Jenštejna. První zprávy o ní pocházejí (podle Sedláčka) až z roku 1437. Na sklonku 15. století ji vlastnil Jan ze Šelmberka se svými syny. Křesín –

Tento název byl vždy ve starých zápisech psán Křesýn (s -"ý" !). Křesejn, Křeseín, nebo Křeseyn. Psal se tak i Krolmus Křeseynský (Krolmus Václav, * 14. 2. 1787, † 24. 10. 1861, český národní buditel, katolický kněz, amatérský archeolog, sběratel lidové slovesnosti, spoluzakladatel Národního muzea). Prof, Sedláček ve svém místopise to uvádí také tak. Kde prý v podobných slovech bylo "ei", ,,ej" má se správně psát "y". V nejstarších památkách bylo "i", poněvadž to byly památky nejvíce latinské a v latině se „y“ neužívalo. Do českých listin se s počátku jméno Křesýn přeneslo s "i", poté se ustálilo na „y“. Ve starých kronikách se dočítáme, že kolem roku 883 po Kristu sem přišel lid vedený statečným Křesem a „s povolením knížete Hostivíta vystavěl zde dvůr krásný a dědin mnoho k němu připojil, dav jemu jméno Křesín“. Takto to uvádí Hájek ve své kronice a z ní tento výklad přešel do kronik jiných. Zda to tak skutečně bylo, je otázkou. Nestor českého letopisu, Kosmas, který žil od r. 1045 do r. 1125, píše ve svých "Letopisech", že jméno Křesín připomíná osadníka dědiny kmetské na Peruci, Křesínu, které byl otcem kněžny české Boženy. Na těchto zprávách je alespoň tolik pravdy, že již v prastarých dobách Křesín stál a při pozdějším rozdělení Čech na župy byl v župě Bílinské, která za dob odbojného Vlastislava, knížete Luckého, šla vždy s knížetem pražským Neklanem. Když rozdělení Čech v župy vzalo za své, byl přidělen v roce 1384 k děkanátu třebenickému. Roku 1223 uvádí se v Doksanské listině, psané latinsky, pod jménem "Cressin". V listině krále Václava I. v r. 1237 zadávají se vesnice okolo Klapého dědičným nájmem tepelskému klášteru . Na této listině se uvádí co svědek zeman Chřen z Křesýna, který osadu tuto držel. Žabovřesky –

Jméno obce se vysvětluje pravděpodobně posměšnou přezdívkou. Jinak již jméno Žabovřesky cosi napovídá. Bývaly to žabí koncerty, které se rozléhaly kolem tří tůní u tří malých rybníčků v obci. O dávném osídlení svědčí nálezy žárových hrobů, o nichž se soudí, že pocházejí z dob římských. První bezpečnou písemnou zmínku nalezneme v listině krále Jana Lucemburského z r. 1336. Král vyměnil budyňské panství s rodem Zajíců z Valdeka.

Chotěšov – Jméno obce je rodopisného původu, podle jména Chotes, nebo i Chotissové. Třebenická kniha píše roku 1433 o Chotiessově. Původně zde byl hospodářský dvůr. Spytihněv II. jej daroval r. 1075 litoměřickému kostelu. Poté byl Chotěšov zbožím kláštera doksanského. Chotěšov patří podle všeho k nejstarším osadám v naší zemi. jeho jméno se vyskytuje v listinách poprvé v r. 1057. V listině, kterou kníže Spytihněv vydal v tomto roce při příležitosti založení kostela sv. Štěpána v Litoměřicích, je mezi statky tomuto kostelu darovanými jmenován: „Hotissové hospitalis terra ad aratrum“, což znamená hospodu s poplužím.

Černiv – Vznik jména se vysvětluje filologicky od černé půdy. (Dle Kotta je "černava" černá země.) Stará kniha Třebenická uvádí roku 1434 "Černevo", v Libochovické knize z r. 1606 čteme "Černivo". Černiv spočívá v mělké údolní nivě podsedického potoka, asi 4 km od města Libochovice. Plochá terénní sníženina se vyznačuje tmavší půdou než jsou půdy na okolních vyvýšeninách. Odtud tedy její název. Osídlení zdejší krajiny dokumentují nálezy střepů keramických nádob z doby bronzové a nalezená podkova z počátku našeho letopočtu. Z písemných dokumentů je patrné, že obec daroval v r. 1144 Vladislav I. klášteru v Doksanech. Další písemná zmínka o obci je z r. 1307, kde se potvrzuje prodej obce klášterem v Doksanech Michalovi, rychtáři v Libochovicích. Následně se stává majetkem Zajíců z Hazmburka. Dnešní názvy ulic Sluší se začít názvy obecnými, které jsou všeobecně používány a určující místo pobytu toho, kterého libochovičáka, prostě názvy ulic a jejich historie. Dobové fotografie pocházejí převážně ze sbírky pana Mgr.Kroba.

Náměstí 5.května – Hlavní náměstí obce Libochovice. Tak jako každý vývoj městečka, tak i toto náměstí prošlo svým vývojem. Hlavní ulice procházející městem, přímo navazovala na cestu na západ - na Koštice, na cestu. která severně míjela Dubany a Křesín (a je ještě dosti výrazná na vojenském mapování z osmdesátých let 18. století, kdežto dnešní silnice na západ se k těmto obcím v Libochovicích lomí a není přímým pokračováním starého směru. Náměstí v Libochovicích je vlastně jen rozšířením této hlavní cesty. Růst osídlení při vzniku městečka představují hlavně domy v severní části starého městského jádra. Toto náměstí se jmenovalo velice prostě a to „Velké náměstí“. V roce 1898, tak jak kázala móda vzhlížení k Františku Palackému bylo přejmenováno na „Palackého náměstí“. (František Palacký -14. června 1798 Hodslavice – 26. května 1876 Praha- byl český historik, politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života v Praze. Je považován za zakladatele moderního českého dějepisectví, má přezdívku otec národa) V roce 1942 z nařízení Okresního hejtmana dochází k přejmenování „Palackého náměstí“, z důvodů centrálního nařízení, kdy se odstraňovalo vše, co připomínalo Palackého, na „Hlavní náměstí“ 12. ledna 1942 nařídil starosta odstranit tabulky s původním názvem a 17.ledna je ocedulkováno novým názvem. Toto ještě dodatečně 29.1.42 posvětila městská rada. V roce 1948, se poprvé objevuje nový název „Náměstí 5.května“ a to v souvislosti s datumem 16.7.1948, kdy došlo k přejmenování některých ulic. Proč „Náměstí 5.května“ ? Lze se oprávněně domnívat, že tento název byl navržen v souvislosti s květnovými událostmi roku 1945, tento den začal v Libochovicích otevřený odboj proti okupaci a to právě na tomto náměstí, kde došlo k shromáždění občanů. Jistě také proto, že v té době byla móda přejmenovávat významné plochy podle květnových událostí. Tak jak se Libochovice vyvíjely a v běhu času měnily, měnila se pochopitelně i skladba obchodů, jejich sortiment, z krčem se stávaly hospody a z hospod (alespoň některých) restaurace a vinárny. Vše, jak se jednou vyjádřil pan Koperník, kolotalo, měnilo se a přizpůsobovalo době, a technickému pokroku. Podívejme se na rok dejme tomu 1942, co náměstí nabízelo zhruba za obchody. Je toho dost a to uvádím jenom výběr potvrzený živnostenskými listy: Potravinářské obchody, koloniály, smíšené zboží, hokynářství – Slezák Václav a Růžena čp.26, "Družka" s.r.o. (Plecháček) čp.56, Vogl Jaroslav čp.57, "Svépomoc" čp.5, Stern Karel čp.59 Řezníci – Hofman Bohumil čp.54, Svoboda František čp.49 Trafiky - Švarcová čp.59, Švarcová Božena čp.54 Prodej zeleniny a ovoce - Třeska Václav a Marie, čp.246 (pravda tento obchod se sestával především z nůší a košíků) Hostince - Kazetský František čp.63, David a jeho žena Marie do roku 1938 čp.49, poté Svoboda František čp.49, Elman František (Turek Jan) čp.59 Hotely - "Černý orel" Miller čp.86 Galanterie – Hromádková Anna čp.51 Modistky – Štronerová Karla, čp.5, Šafnerová Vlasta čp.6 Střižní zboží – Ryšavý Vilém čp.5, Fikrle Karel čp.6 Lékárna - Kyslíková Marie čp.52 Drogisté – Baloun Ladislav čp.58, Jílek Josef čp.55 Krejčí - Hofman Václav čp.8 Švadlena – Outlá Marie čp.8 Kloboučník – Procházka Emanuel Sklenář - Šulík Alois a Antonie čp.25 Klempíř – Stožický Václav čp.216 Fotograf – Kolský Karel čp. 24 Hodinář - Jiránek Jiří čp.7 Holiči – Volák Jaroslav (Hrzán Václav) čp.50, Lain Václav čp.58, Elektrotechnik – Fidler Oldřich čp.6 Prodej benzinu – Vogl Jaroslav čp.57 Zubní technik - Křesťan Ladislav čp.86 Advokáti - JUDr.Prunar Maxmilián čp.61, JUDr.Záveský Vlastimil čp.52 Lékaři - MUDr.Čermák Jiří čp.83, MUDr.Pilous čp.296, MUDr.Neubaer Jaroslav čp.8, MUDr.Neubaerová Anna čp.8 Úschovna kol - Malý Karel Výroba křišťálových lustrů - Křivánek Emil čp.50 Taneční škola – Tesař čp.86

Fortna –přesné vyjádření pojmu je brána pro pěší v klášterech nebo ústavech s klauzurou, nebo menší branka v hradbách (k vodě, mlýnům apod.), ale i vstup do paláce aj. Libochovická Fortna má ovšem jiný, úřední název a sice „Purkrabská ulička“. Libochovičtí ji přesto říkají fortna. Její původ sahá až do doby, kdy místo zámku stávala na břehu řeky pouhá tvrz. Byla to ulička, která obcházela západní část tvrze a zřejmě ústila do samotného objektu právě tou výš zmiňovanou Fortnou. Teprve když domy čp.3 a 4 kupuje Josef Ditrichstein (26.9.1854), a když po jeho smrti dědí tyto domy dcera Terezie, nechává oba domy zbořit a vniká dům jeden, který je dnes celý pod čp.3. Na základě usnesení obecního zastupitelstva ze dne 3. února 1864 a s povolením Zemského výboru ze dne 20. září 1864, zřekla se obec města Libochovic k prospěchu hraběnky Terezie všech svých práv na pozemek před zámkem (parcelní číslo 1756 a 112/2) za náhradu 4000 zl. r. č. za účelem jeho oplocení (dnešní předzahrada zámku), oproti tomu dovoluje hraběnka průchod přes dům č. p. 3, dále se vzdává práva užívat studnu na zmiňovaném pozemku, a zavazuje se zřídit studnu novou před tímto pozemkem (Studna u sv.Rocha). A tak vznikla dnešní „Purkrabská ulička“. Její prvotní název byl „Průchozí ulička“. Někdy v roce 1920 je přejmenována právě na „Fortnu“ a v roce 1933 dostala dnešní název. V této uličce byl pod čp.2 byt panského sládka a panská hospoda, která patřila k libochovickému panství. V dnešní době je to nevábný kout Libochovic, který volá po celkové rekonstrukci, která by jistě přidala na turistickém renomé Libochovic, zvláště pokud by se propojil vchod na část zámecké zahrady která je na západní straně zámku.

Náměstí svobody (Svobody) –V dobových listinách a úředních spisech jsou uváděny obě varianty, s malým i velkým S. Původně „Malé náměstí“ jako protějšek tehdejšímu “Velkému náměstí“ viz výše. K jeho přejmenování došlo 3.11.1932. Proč, to nevím. Kdyby bylo pojmenování náměstí uváděno s malým s, dalo by se předpokládat, že přes tuto oblast přišla do Libochovic svoboda jako taková, ale v roce 1932 ani nikdy předtím k ničemu takovému a ani k pohybu vojsk přes toto náměstí nedošlo. Možnost s velkým S by znamenala možnost nějakého významného pana Svobody, ale taková osobnost v první republice ve vztahu k Libochovicím nebyla, tedy další záhada. Kdo ji vyřeší? Tímto náměstím kdysi končilo vnitřní město, uzavřeno Mosteckou branou. Výstavba v těchto místech začala až po roce 1800. Nejstaršími domy jsou čp.108 z roku1704, které se však postupně rozdělilo na čp.259,260 a 230, dále pak čp.103 jehož původ začíná rokem 1707. Dalším zajímavým domem je čp.36, tento dům byl původně obecní šatlava. Protože se jednalo o obecní dům, nelze zjistit rok výstavby, protože tyto domy nebyly vedeny ve starých městských knihách. Až prodejem v roce1840 se lze dopátrat majitelů. Dům posléze sloužil jako obchod (Novák) a dále tu byla i krejčovská živnost (p.Švihnosty). Že tento dům stál již před rokem 1716, lze dokázat ze zápisu o stavbě domu čp.111 (Fidlerovská kovárna). Právě rozdělením parcely čp.36 byl na druhé polovině postaven dům čp.111. (Stavební parcelu u brány šatlavní, hned vedle zdi šatlavy koupila Ludmila, vdova Berková, později provdána Zůnová a postavila zde dům - 9.6.1716). Někdy od roku 1800 zde byla kovárna v držení rodiny Fidlerů. Další dům, který nelze na tomto náměstí nepřehlédnout je čp. 112. Původní název domu byl „Pastevna“ a na pozemku p.Holoubátka jej v roce 1651 staví Jan Kochan. Od roku 1658 do roku 1840 je v majetku obce, a od té doby opět v soukromém majetku různých majitelů. V roce 1928 jej spojením kapitálu kupuje od paní Hermíny Fišerové nová firma Glanc a spol., která vzniká v roce1928. V roce 1931 je zde postavena parostrojní pekárna. I když paní Marie Glancová ovdověla, a provdala se za Adalberta Kotnaura, pekařství však zůstalo pojmenované Fi.Glanc. Pekárna zásobovala Libochovice a celé široké okolí až do ruku 1969. Celá nemovitost však byla od roku 1959 v socialistickém vlastnictví. I přes dobrý stav pecí a zařízení je v roce 1969 pekárna zrušena a zcela demolována Severočeskými pekárnami a cukrárnami n. p. Od roku 1940, podle záznamů živnostenského rejstříku provozoval na tomto náměstí kiosek p. Josef Bareš. Dále zde stávala čerpací stanice a to od 20.února 1931, vlastněná společností Kralupská rafinerie minerálních olejů. Původně tato čerpací stanice měla stát před čp.108 (p. Marie Niklové), ale pro její námitky byla postavena před čp.260 (259). V roce 1939, kdy byl zaveden pravostranný provoz, začala tato stanice bránit plynulosti dopravy a musela byt přesunuta blíže k chodníku. Jak se však rozmáhal dopravní provoz, bylo nutno přikročit k rozšíření tohoto náměstíčka. Tyto úvahy byly v jednání již od roku 1938, kdy vzniká koncepce nových křižovatek právě zde a křižovatky u Kopečka. Bohužel válka tyto plány zhatila a tak se dodnes město potýká s nedostatečným prostorem křižovatky u Kopečka. Silnice na náměstí se dočkala svého rozšíření až v roce 1946, kdy došlo k zbourání čp.103,104,144 (Dnešní prostor před stánkem p.Križana). Dnes, kdy je tato plocha velice frekventovanou křižovatkou, by ji možná slušel kruhový objezd.

Dr.Vacka –Roku 1876 Purkyňova třída, na paměť slavného rodáka, a všimněte si přízviska „třída“. Tento název vydržel až do roku 1948, kdy se ulice velice krátce jmenovala Dr.Beneše, ale hned po únoru 1948 se z ní stává ulice Dr.Vacka. Doktor Václav Vacek (11.11.1877 + 18.1.1960), vystudoval práva, původně Soc.demokrat, pracuje v redakci Právo lidu, po roce 1918 se stává tajemníkem ministra spravedlnosti a od roku 1923 je zastupitelem města Prahy. V roce 1945 je jmenován revolučním primátorem, a až do roku 1954 je pražským primátorem. Na domě čp.45 v ulici Dr.Vacka bývala jeho pamětní, ale po rekonstrukci domu po roce 1989 byla sejmuta a je uložena u majitele domu.

(pořízený díky ochotě p.Šourové) Dále je na domě čp.47 pamětní deska Václava Vrabčíka, narozeného v Libochovicích dne l8.června 1853 (zemřel 28.prosince 1895 na infarkt). A tak hned následujícího roku (1896) byla péčí Hazmburské hasičské župy odhalena Václavu Vrabčíkovi na jeho rodném domě v Libochovicích pamětní deska. Václav Vrabčík zakládal v roce 1873 ve městě sbor dobrovolných hasičů, a jako sborový cvičitel dosáhl, že libochovická hasičská jednota patřila hned od počátku při veřejných produkcích i záchranných akcích k jedné z nejlepších na celém českém severozápadě. Bohužel roku 1880 musel Vrabčík odejít z Libochovic do cukrovaru v Úžicích u Kralup n.V.

Další pamětní deska je na domě čp. 41. V tomto domě žil krátce před svou smrtí básník ruchovského směru (* 18.4.1853, + 19.9.1887). Rudolf Pokorný, který se podílel na práci v Umělecké besedě, od roku 1878 byl spoluredaktorem humoristického týdeníku Paleček a později ještě načas i jeho politickosatirické přílohy Šotek. Roku 1887 začal vydávat Antologii ruské lyriky. V červnu 1887, krátce před smrtí - nemocen a roztrpčen - se vzdal redakce Palečka a přijal místo okresního tajemníka v Libochovicích (Tím však byl pouhých 47 dní), kde také 19. září 1887 zemřel. Rudolf Pokorný je pochován na místním hřbitově s manželkou, malířkou Růženou rozenou Purkyňovou. Pamětní deska s reliéfní bustou z roku 1934 od V. Macha byla umístěna, na náklady divadelního spolku Scéna, která náklady hradila z veřejné sbírky. Je zajímavostí, že v roce 1962 došlo ke z pochybení pravosti desky a nařčení z plagiátorství paní L. Machovou, výtvarnou kritičkou. A skutečně, pokud se na dnešní desku zadíváte pozorně, zjistíte, že vedle reliéfu jsou zamaskované otvory, v kterých byl připevněn zřejmě původní originál, kam a kdy zmizel, nedokázala dopátrat ani pani Machová. Dále je třeba podotknout, že součastně, v roce 1934, byla uvedena do života dnešní ulice Pokorného.

Zástavba pochází převážně z let 1600 až 1660, nejstarší zmínky jsou o čp. 31 a 32 z roku 1597. Tuto ulici v dávných dobách uzavírala městská brána s názvem Lounská (v některých dokumentech Mostecká) brána. Bývala to vždy rušná ulice, skoro všechny výstavné domy měly v přízemí vždy buď obchody, vinárny, hostince, služby, jak je vidět z dobové fotografie.

Na tak krátkou ulici zde bylo vždy dost obchodů a služeb, můžeme například uvést tyto: Cukráři - Prošek Václav čp.41, Folaufová Jaroslava čp.30 Potravinářské obchody, koloniály, smíšené zboží, hokynářství - Šíp Alois, Anna, Zdislav čp.37, Pešek Josef čp.32 Řezníci - Leník Jiří (Drábek Josef) čp.42, Folauf Jaroslav čp.35 Trafika - Beranová Františka čp.41 Hostince - Aulický Václav čp.33, Chabr Antonín čp.30, Folauf Josef čp.35, Fischerová Marie (Korousová Aloisie) čp.42 Střižní zboží - Picková Kateřina čp.?, Charvátová Věnceslava čp.30 Papírnictví – Novák Antonín čp.46, Linhart František (Štyblan Karel) čp.345, Obchod s dobytkem, koně – Tauš Miroslav čp.45 Drogisté + prodej benzinu – Aulický Václav čp.33 Obchod s hospodářskými stroji, náhradní díly - Mizera Jaroslav čp.40 Krejčí - Holeček Josef čp.38 Hodinářství – Štembera Zdenek čp.29 Holiči – Semík Oldřich čp.28, Siřiště František čp.31 Zubní technik – Brož Františekčp.41 Kapelník – Folaufová Jaroslava čp.43 Advokát - JUDr.Ševčíková Margit

Riegrova –Jedna z ulic, která z nejasných důvodů byla nejčastěji přejmenovávaná. Původní přirozený název Pražská ulice, byl odvozen od směru kam směřovala ve svém pokračování již od historických dob, přes Budyni do Prahy, pozdějším vývojem byla přejmenována na ulici Riegrovu (František Ladislav Rieger *10. prosince 1818, Semily – +3. března 1903 v Praze, byl český politik, publicista a představitel staročeské strany). Původně byla tato ulice zakončena Budyňskou branou v místě těsně za dnešním obchodním domem, tudíž dnešní hostinec na kopečku, čp. 120 byl postaven již za Budyňskou bránou. V roce 1948 byla přejmenována na Stalinovu ulici, v roce 1961 na Fučíkovu ulici, Vzápětí na to na ulici Sovětské armády a v roce 1962 na ulici Rudé armády. Dnes je opět používán název Riegrova ulice. Domy v této ulici jsou ze stejně staré zástavby jako v ulici Dr.Vacka a na náměstí, převážně z let 1550 až 1650. Kupříkladu za domy čp.69 a 70 bývala již před rokem 1590 kovárna, původně městská. Domy na jižním straně jsou přestavěny, zmizely kupříkladu domy čp.88, panská šatlava a dům čp 89 byt panského zahradníka. Také bývalé čp.72 bývalý městský špitál. Také tato část města sloužila převážně obchodu a službám. Jmenujme například: Cukrárna– Maršík Bohumil čp.67, potraviny – Kazetský František čp.63, řeznictví – Knotek Václav čp.85, Kubíček Josef čp.68, Nicek František čp.68, trafiky – Pokorná Hermína čp.62, Weisberger Moric čp.68, Getreuer čp.?, hostinec – Vinčl Antonín (Langr Václav) čp.120, "U tří lip" Polívka Miroslav čp.64, truhlář – Slavata Adolf čp.73, Obuvníci, ševci – Chromý Emil čp.248, Matějka Jaroslav čp.62, hodinářství - Licek Josef čp. 66, holič – Bříza Jaroslav čp.121, elektrotechnik – Šoura František čp.74, Textil – Pastorek František čp.248, výroba hraček – Brejník Ladislav čp.67,

Turinského, Růžová –Původní název části od zámku podle zámecké zdi Purkrabská, což je myslím pro tuto ulici název patřičnější, Dále pak v pokračování pod jménem Růžová. Růžová se posléze mění na Zahradní, její jméno mizí a objevuje se až později v dnešní pozici. Takže abychom to vzali popořádku. Ulice Purkrabská byla i se svým pokračováním ulicí Zahradní v roce 1932 přejmenována na ulici Turinského. (Turinský František * 16.11.1796 Poděbrady, + 4. září 1852 v Praha, pohřben v Hradci Králové - básník; dramatik. Pocházel z Poděbrad z měšťanské rodiny; zde se mu dostalo také prvního vzdělání, poté vystudoval v Praze gymnázium. Roku 1822 absolvoval práva, a ještě t. r. nastoupil do kanceláře Dr. Schustra v Praze, r. 1823 stal se aktuárem v Libochovicích, v letech 1824-26 byl justiciárem) Ono vůbec v tomto koutě města se přejmenovávaly stávající dvě uličky, tak jak pokračovala výstavba. Původně totiž celý tento prostor za nynějším Černým orlem a jižní zástavbou Riegrovy ulice až k zámecké zdi byl obecní dvůr. Takže, dnešní Růžová ulička měla úplně původní název Kozí, v roce 1920 je přejmenována na ulici Boženy Němcové, 3.11.1932 se z přední části stává ulice Zahradní, a dolní část je připojena k původní Purkrabské ulici pod společným názvem Turinského. Po roce 1948 se z ní stává Růžová ulička. Takže pro přesnost, část Turinského od náměstí po bránu do zámeckého parku – Purkrabská, dále až ke skleníkům Růžová (Zahradní), a dnešní Růžová Kozí. Proč Růžová, původní část vedla podél zámeckého parku a skleníků, kde se za zdí dalo předpokládat, že budou růže, Zahradní, sousedila se zahradou zámku. Kozí, no zřejmě proto, že zástavba obecního dvora započala někdy okolo roku 1800 a stavebníci byli v podstatě chudí lidé, jednalo se o domečky většinou malé s chlívkem a do malého chlívku patřila pochopitelně koza. Domky v této části byly původně, okolo započetí výstavby okolo roku 1800 na dosti velkých pozemcích, ale velice rychle, hlavně vlivem dědictví, věn, a protože rodiny zde bydlící měli rodiny rozprostřené pěkně doširoka, pozemky a domky se zmenšovaly a zmenšovaly a všelijak proplétaly až do dnešní podoby. Za zmínku stojí čp.77, tento dům původně pocházel z roku 1715, po roce 1847 však do základů vyhořel a vznikají tak čp. 77 a 252. Dále čp.74, dům vzniká před rokem 1602 na pozemku zakoupeném Janem Kulhavým, který se táhl od dnešního čp.74 až do poloviny uličky, v roce 1824 se dělí na čp.74, 180, 249, 250. Dům čp.75 stál za dnešním domem čp.250. Jako zajímavost lze uvést, že byl postaven před rokem 1615 Matějem Pivovarníkem „vedle domku Jana Pančocha“. Brzy po nastoupení hraběte Gundakara a jeho manželky na panství Libochovické „vyšel v městě Libochovicích požár, z domu tak nazvaného Pančochy a Pivovarníka (nyní č. p. 75) a sice v den sv. Ludmily t. j. 16. září 1676. Majitel domu (nynější č. 75) byl zámečníkem; při práci jeho padlo ohnivé železo do hrachoviny nedaleko ležící, při čemž prudký vítr panoval. Dle svědectví pamětní knihy fary Libochovické shořelo tenkráte celé město.“ Dům čp.87, původní název domu, „Dům Kučerovský“, byl postaven v roce 1605. 22.5.1709 majitelka Eva Buttlerová dělí parcelu na dvě a vzniká nový dům bez čp. ujímá se původního domu, a díl parcely ke stavbě domu přenechává Pavlovi Buttlerovi. 12.12.1740 jej vlastní vrchnost, původní dům čp.87 zaniká a toto číslo dostává dosavadní přední dům bez čp. V roce 1840, kdy jsou obě parcely spojeny jej vrchnost odprodává. V roce 1848, kdy v tomto domě bydlí František Turinský jako vrchní libochovického panství, vyhlašuje z balkonu domu čp.87 zrušení roboty. Balkon bohužel již skoro neexistuje. V čp.80 sídlila Redakce „Podřipských novin“ vydavatele a redaktora Edvarda Racka. Zaměření listu bylo protiněmecké a sympatizovalo s radikálním křídlem v Libochovicích.

Havlíčkova – Původní název Budyňská. Ulice vedla vlastně mezi poli, celá oblast byla totiž za Městskou branou. Nejstarší dům v této ulici je původní čp.118 z roku 1760. Ten se pak rozdělil na dům 118 a čp. 262. Další dům čp.154 je z roku 1822, a teprve po roce 1830 nastává postupná zástavba polností a to pouze po levé straně, protože pravá strana byla v majetku Herbersteinů. Název Havlíčkova podle záznamů měla dostat až po roce 1848, i když tady není taky tak docela jasno kdy přesně. Původ názvu je asi zřejmý, Karel Havlíček Borovský. Existuje ale dále mnoho jiných Havlíčků, ale žádný nemá vztah k našemu regionu a tak nelze předpokládat, že by se jednalo o někoho jiného. V této ulici u domu č.154, proti pivovaru je socha sv.Jana Nepomuckého od tyrolského sochaře Ederera z roku 1761 postavená na náklady Františka Schwartze. Sv. Jan Nepomucký je neobvykle ztvárněn. Za první republiky byla tato socha natřena silnou vrstvou olejové barvy, a v roce 1941 propuká po kontrole zástupce Památkového úřadu spor o to, komu patří socha sv.Jana Nepomuckého. Zástupce totiž zjistil, že socha je natřena olejovou barvou a nařídil její rekonstrukci. Město elegantně přesunulo tento problém na majitelky domu čp.154. slečny Panešovy. Město tvrdí, že socha nemá svoji vlastní parcelu a že rodina Panešova vždy činila právo k této soše. Slečny Panešovy kontrují názorem, že socha pochází z roku 1761 a stála tehdy u cesty na Radovesice a za ní bylo pole. Dům byl postaven 20.2.1822 Václavem Seidlerem, který koupil kus pole od Václava Hinterholcingera a postavil domek čp.154. Tudíž socha je majetkem obce, protože k parcele není vázáno žádné věcné břemeno k soše. Nakonec se spor vytratil do ztracena. V roce 1929 bylo uděleno povolení k umístit čerpací stanici před domem čp.155 pana Berana, bratřím Zikmundům, kteří vlastnili v Praze firmu „Akciová společnost pro výrobu a obchod s minerálními oleji“. V roce 1939 přistavují další nádrž o obsahu 3500 litrů a dále ve dvoře čp.155 přistavují autodílnu. Tato čerpací stanice vydržela na svém místě i když pod jinou firmou (Benzina) až do doby, než byla v sedmdesátých letech postavena nová čerpací stanice mezi Dubany a Libochovicemi. Původní nádrž pak byla velkými náklady asanována na náklady města.

Kožešnická, Nerudova, Koželužská –K těmto uličkám patří ještě ulice Studniční, Rybářská (obě byly již zmíněny) a Farní. Všechny tyto ulice jsou v bývalé Židovské čtvrti. Podrobný popis najdete v publikaci „Libochovičtí židé v minulosti a současné památky na ně“ od Jakuba Václava Zentnera z roku 2008, která je v prodeji v městské knihovně Libochovice za 60 Kč. Farní ulička již neexistuje, je to krátká spojnice od čp.90,273 až k čp.131. Původ názvu je zcela jasný, souvisí s budovou fary. Kožešnická, Koželužská, názvy podle řemeslných dílen a profesního zaměření obyvatel. Obě ulice měly stejný název jako dnes již v roce 1876 a lze konstatovat, že to jsou nejstarší jména ulic u kterých nedošlo nikdy k přejmenování. Pouze ulice Nerudova získala svůj název při prvním přejmenováním ulic v roce 1920, původní název Josefská. Název Nerudova zapadá do konceptu pojmenovávání ulic po Českých velikánech z oblasti umění. Josefská, zřejmě po nějakém významném obyvateli jménem Josef, protože těžko lze v židovské čtvrti předpokládat pojmenování po sv.Josefu.

Purkyňova –Původní název vznikl podle směru ulice, směřovala z náměstí ke kostelu, proto původní název zněl Kostelní ulice. Jedná se vcelku o krátkou ulici v nejstarší zástavbě města. Její dnešní vzhled vznikl při stavbě nového mostu, podél kostela došlo k jejímu narovnání na úkor bývalého hřbitova u kostela a i k její výškové změně, z důvodu nájezdu na nový most. V roce 1920 dostává tato ulice nový název, Štefánikova. (Generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik - 21. července 1880 Košariská – 4. května 1919 Ivanka pri Dunaji - byl slovenský politik, generál francouzské armády a také astronom. V letech 1913–1918 organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku, Itálii a v roce 1918 protisovětskou intervenci na Sibiři. Byl členem Národní rady v Paříži a první československý ministr národní obrany. Je spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem považován za zakladatele Československa. Zahynul při letecké katastrofě při návratu do vlasti). V době druhé světové války nesla název Sadová (Štefánik nešel použít), snad na návaznost na Městský park, až v roce 1948 došlo přejmenování na Purkyňova a to z toho důvodu, aby se původní Purkyňova třída (viz výše) mohla přejmenovat na ulici Dr.Vacka. (Musela to býti tato ulice, protože zde byl jeho rodný dům -11.9.1877- a dále se jednalo o významnou komunikaci). Ulice byla jednak hlavní komunikací města při cestách směrem k jihu a hlavně navazovala na most přes řeku. Jinak stejně jako ulice Dr.Vacka byla obestavěna měšťanskými domy, které v přízemí měly obchody, nebo živnosti. Výjimkou bylo čp.18, původně obecná škola, kde změna nastala až po změně vlastníka, kdy od roku 1893 zde začal provozovat svojí krejčovskou živnost Václav Kopta Za zmínku stojí čp. 11, postavený v roce 1646 Petrem Šinovským. V roce 1861 tu bydlel "miláček hasičů" Jan Vrabčík, v té době druhý radní. Do roku 1925 tu byla restaurace, potom Občanská záložna, která zde fungovala do roku 1948 (tu založil P. Josef Ehl v roce 1862). Restaurace vystřídala několik názvů (tu první měly sestry Sivajsovy, v 90. letech 19.století tu byla restaurace Maxim, v dnešní době U kostela, nyní Zlatý zajíc. Další dům z roku 1651, čp.20, jinak nazývaný dům Maříkovský má také kus své historie. Tento dům od roku 1878 patřil rodině Ledererů a od roku 1932 manželům Hugo a Emilii Ledererovým. Byl zde obchod se střižním zbožím. V levé části také prodávali nábytek a klavíry. Sem také chodila hrát jako upoutávku na prodej pian budoucí profesorka Marie Knotková. V roce 1934 zde byl zřízen obchod Baťa. Manžele Ledererovi měli čtyři děti, a po roce 1938 byla celá rodina deportována do koncentráku, vrátila se pouze dcera Elza. Z jiných obchodů lze jmenovat například cukrárnu - Šrámková Božena čp. 244, železářství – Kotrč Ladislav čp.13, střižní zboží – Plíva Josef čp.20, obuvník – Kotmel Josef čp.18,

Kerkovo nábřeží –Původně pouze nábřeží., název je odvozen od polohy místa, protože cesta okolo zdi kostela skutečně tvořila část nábřeží starého toku řeky. Také toto pojmenování patřilo k rohu domu čp.273, dále to byla Farní ulička. V roce 1920 dostává nábřeží přívlastek Kerkovo a to v celé délce od kostela až k čp.312, a zůstává tak až do roku 1961, kdy začal zřejmě děkan Kerka vadit vedení města. (Kerka Karel, Děkan 3.června 1814 v Šopce, + 7. ledna 1894 v Libochovicích. Byl nejmladší dítě vrchnostenského lobkovického listovního. V útlém mládí se dostal na faru v Čelákovicích k děkanu Janu Paulidesovi. Byl poslán na studia do Prahy, kde s výborným prospěchem vystudoval u piaristů gymnasium. Pak nastoupil r.1833 do semináře v Litoměřicích, kde 3.8.1837 vysvěcen a ustanoven kaplanem v Třebenicích. V roce1847 povolán za vicerektora litoměřického semináře. V roce 1865 se stal farářem a děkanem v Tušimicích u Kadaně, za tři roky pak 29.10.1868 confirmován co nový děkan v Libochovicích) Od roku 1961 je tu tedy nový název, Nábřežní ulice, dnes již opět Kerkovo nábřeží. Kdy přesně k vrácení původního názvu došlo, se mi nepodařilo zjistit. Ze zajímavých domů lze jmenovat čp.94, který postavil na zakoupeném pozemku Josef Delavos (domek byl potom znám pod názvem Chalupa Moudrých), tento dům se v roce 1874 dělí na základě dědictví na čp.94 a 255. Jistě si vzpomenete, že v tomto domku bydlel snad poslední majitel koňského potahu p.Pachman. Další dům se svojí historii bylo čp. 170 z roku 1834, to se také v roce 1850 dělí na čp.170 a 273. Čp 273 je zajímavější svojí historii, v roce 1935 jej kupuje p.Antonín Zíma, a za záhadných okolností jej prodává v roce 1936 Aloisi Domnosilovi, který na toto čp. získává koncesi na hospodskou činnost, kterou právě A.Zíma nemohl u města získat, proč to nevím

.Koncese se vztahovala na podávání pokrmů, výčep vína pravého a ovocného, lihových nápojů, a jiných teplých nápojů a hlavně na hraní hazardních her. Tuto vinárnu s názvem „Vinárna Lucerna“ provozoval na koncesi A. Domnosila právě Zíma, a byla to prý vinárna pověstná svými povětrnými děvčaty. V roce 1940, kdy se jeho syn Oldřich orientuje na spolupráci s němci (viz články v LN), a získává koncesi A. Domnosila, který čp.273 prodává paní Marii Váňové z Prahy, která se snaží původní koncesi obnovit, avšak marně, rada města nesouhlasila. Takže v tomto čp. vzniká místo vinárny od roku 1942 Textil a bazar Olympie ve vlastnictví, nebo vlastně podílnictví dam Váňová, Vaněčková, Melková, který jak se zdá končil svojí činnost až v roce 1950? Oldřich Zíma svoji koncesi přenáší do čp.162 ve Vrchlického ulici, a stává se konfidentem gestapa. Z dalších živností lze jmenovat p Šturmovou z čp.97 s prodejem mléka, koláře Karla Neumana v čp.96, Dlaždiče Václava a Františka Veinrtovi z čp.100, klempířství p.Neumana v čp.91. Nelze opomenout také dům čp.93 (s původním názvem Dům Anny Maurové), který byl zařazen mezi seznam památkově chráněných objektů. (V osmdesátých letech již ne, pravděpodobně majitel p.Jeřábek měl možnost přes všemocnou stranu zařídit vše – byl tehdy ředitelem cihelny). První záznam je z roku 1594 kdy jej kupuje od své matky Šimon Blažkovič. Ovšem po celkové rekonstrukci nešetrně provedené jedním z posledních majitelů L.Jeřábkem, kdy ztrácí svůj historický vzhled. Je třeba na druhou stranu však podotknout, že jeho zásluhou v souvislosti s výstavbou nové cihelny, byla zahájena stavba kanalizace v západní části města a na Kerkově nábřeží. Tato stavba kanalizace je ukončena v červnu 1972 a postupně se budují domovní přípojky.

Vrchlického –Původní název Lounská, a to od Lounské, nebo-li Mostecké brány až k hranicím města, kde navazovala na Lounskou cestu, tehdy bezvýznamnou, protože hlavní spojnicí na západ na Koštice, Louny a Most, bývala cesta v pokračování dnešní Tyršovy ulice, podrobněji dále. Zástavba za Lounskou branou podle lounské silnice začala vznikat až po roce 1750, mimo domu čp.315, který je z roku 1720. Další starší stavbou, která stávala na tomto konci města u Lounské cesty, (poblíž židovské čtvrti), bývala panská kontribuční sýpka, která byla v roce 1744 vypálena a pobořena pruskými vojáky. Během času, tak jak se Libochovice rozrůstaly, získala si tato ulice na svém významu a i hlavní směr směrem na západ opustil nynější Tyršovu ulici a přesunul se na tuto komunikaci. Z cesty se tedy stává ulice, pokračující dále okresní silnicí do Duban. V roce 1920 je přejmenována na ulici Vrchlického a je jí dodnes. V roce 1930 se začíná uvažovat o úpravě Vrchlického ulice v oblasti čp.310. Silnice tvořila prudkou zatáčku, protože obcházela domy p.Brilla. K realizaci tohoto projektu došlo v říjnu 1933 při stavbě a narovnání silnice (Vrchlického ulice), zbourán byl tedy dům čp.237 v majetku manželů Brillových stavitelem Rollem za 1500,-Kč i se stavbou opěrné zdi. Obec Libochovice tento dům vykoupila i s pozemkem 2 ary a 13metrů čtverečných za 50tisíc korun. Zůstal pouze dům, který potom patřil p.Wilibaldovi Chabrovi. Zároveň došlo k vydláždění celé ulice a to od náměstí Svobody až ke konci školního parčíku v délce 415 m a šířce 8,50 m. Další počin byl učiněn v roce 1946 při rozšíření Vrchlického ulice v prostoru náměstí Svobody, kdy došlo ke zbourání domů čp.103, 104, 144. (dnešní plácek se stánkem tabáku) Jedním z domů se svojí historii je čp.335, dům Wilibalda Chabra, který vlastní koncesi na hospodskou činnost, dříve tuto koncesi vlastnil jeho otec, A.Chabr (který však od roku 1936 provozoval hostinec v čp. 30 - dnešní Říp). V levé části bylo součastně uzenářství. Tato hospoda byla v provozu i po roce 1945, ovšem ve vlastnictví Jednoty, kdy se jedná v roce 1973 o problému uzavření hostince, protože nebylo možno získat nového vedoucího pohostinství. LN z roku 1973 o tomto problému referují „Za zbytečný problém je pokládáno uzavření pohostinství ve Vrchlického ulici. Podle vysvětlení Jednoty se nejedná o nějaké zvláštní úpravy, ale o nástup a ustanovení nového vedoucího pohostu. (U Chabrů)“ Vysvětlení - dne 19.2.1973 totiž zemřel ve věku 60 let p.Václav Srpek, vedoucí pohostinství „ u Chabrů“ . Během své dlouholeté činnosti již jako vrchní číšník v hotelu Tři lípy získal si svojí odborností, ochotou téměř všechny své hosty staré i mladé generace. Měl rád své povoláni a hosté měli rádi jeho. Proto všichni byli tak překvapeni jeho předčasným skonem. Sloužil v pravém slova smyslu až do posledního dechu – tak zaniklo slavné pohostinství u Chabrů. Tato ulice byla směsí obytných a hospodářských budov (Löblův statek). Dále zde byla kdysi Židovská škola (od 28.7.1813 se přestěhovala z čp.310 do čp.336 na spojnici ulic Vrchlického a Luční - proti dnešnímu „domu hrůzy“ a vyučovalo se v ní prý až do roku 1863 - Osobně si myslím, že i později, protože nové umístění školy není nikde uvedeno). Vedle této školy bývala podle záznamů archivu nemocenská pokladna.

Luční – Původně pěšina v lukách směrem k Dubanům přes tzv.Ostrov (dnes tato pěšina ještě existuje, pokračování pod DD, benzínovou pumpou a bývalým Motorestem), později ulice a to od roku 1878. 16.7.1948 přejmenována na ulici Kaplířovou a v říjnu 1990 opět na Luční. Podle Kaubka, původní Luční ulici tvořil malý kousek ulice mezi rybníčkem a nynější Vrchlického ulicí, také poloha nejstaršího domu čp. 101 z roku 1762 napovídá její poloze, až později, postupnou zástavbou zahrad po roce 1820 vytvořila dnešní podobu. Vůbec nejstarší dům byl postaven v Luční ulici pod čp.95 v roce 1746, ale mám za to, že nesouvisí s dnešním čp.95. Ještě před úplnou zástavbou byla u této ulice skládka materiálu (ohrada) stavitelé Pokorného. Jako celek sloužila především jako oblast bydlení v rodinných domcích. Je třeba ještě doplnit, že v čp. 200 zemřel v roce 1957 herec, malíř a grafik (žák J. Váchala), Emerich Alois Hruška.

Po 1918 se z něj stává kabaretiér, scénický výtvarník, v letech 1928 -1929 dramaturg a šéf výpravy Městského divadla v Kladně, na konci 20. a začátkem 30. let je zaměstnán v Divadélku Rokoko, poté v redakci Poledního listu, ve 40. letech dramaturg Divadla Járy Kohouta. Na tomto domě je umístěna jeho pamětní deska.

Máchova –Původně snad cesta do bývalé pískovny, přes pozemek dnešního DD. Herbersteinská pískovna bývala v prostoru dnešního stadionu a v části prostoru DD a stadionu. V roce 1893, po výstavbě nové školy, byl prosazen pro tuto uličku, nebo vlastně spojnici Luční a Vrchlického název Žákovská. Tento název se však přiliš nepoužíval, byl to uměle vnesený název. 3.11.1932 byla přejmenována na Máchovu a tou je dodnes. Motiv pojmenování spadal do konceptu roku 1932, tak jak již bylo uvedeno, používali se jména českých význačných umělců a historických postav. Komenského – Když se v roce 1892 započalo s výstavbou nové školy, je tím zároveň dán popud k vzniku nové ulice.

A tak 28. března 1892, v den památky 300 stých narozenin učitele národů, Jana Amose Komenského, byl zahájen výkop základů pro školu, předpokládalo se, že tato ulice ponese jméno Komenského. Ovšem národ míní, církev mění. Protože zároveň v roce 1892, kdy byla zvýšena věž kostela Všech svatých, a při této příležitosti byla libochovická farnost povýšena litoměřickým biskupem Janem Emanuelem Schöbelem na děkanství, dostává tato ulice na památku arciděkana Kerky, název ulice Kerkova.

Je si však třeba si uvědomit, že tato ulice končila v místě dnešní Sokolovny, byla to tedy pouze spojnice dnešní Vrchlického ulice a ulice Tyršovy. V roce 1905 byl plánem rozvoje vyřešen prostor proti Sokolovně a pokračování směrem k severu. A tak 22.července 1909 kupuje obec děkanský pozemek mezi Sokolovnou a zastávkou, to je 2920 čtverečných sáhů, z toho na ulici 930 sáhů, k prodeji 1990 sáhů. 1 sáh na 10 korun, na východní straně za 1,50. Pozemky byly zakoupeny na výstavbu ulice dnešní Komenského a odprodej pozemků na výstavbu domků. Poté pokračování Kerkovy ulice dostává v jejím dalším pokračování název Házmburská a to až k vyústění na silnici na Klapý. V té době mizí název Kerkova ulice a vzniká původně zamýšlený název ulice Komenského, dále (tak jak pokračovala výstavba domků) mizí název Házmburská a celá ulice nese jméno Komenského.

O spojce mezi ulicí Komenského a dnešní Čechovou bude pojednáno dále. V souvislosti s výstavbou nové cihelny, byla zahájena stavba kanalizace v této ulici. Tato stavba byla ukončena v červnu 1972 a postupně se budovaly domovní přípojky. V roce 1974 MNV zamýšlí vybudovat prodejnu smíšeného zboží v Komenského ulici (kde?) a přemístit prodejnu papíru ve Vackově ulici na náměstí a uvolnit tak čp.46 pro demolici. Proč, není známo, zápis z rady toto dále nespecifikuje. Tato ulice sloužila od prvopočátku jako část vilové čtvrti, která byla původně plánována v celém východním sektoru od ulice Čechovy. Ulice měly být situované kolmo na sebe a jejich četnost větší.

Bohužel tato vize nenašla ve své době naplnění a později se výstavba tímto směrem rozšiřovala jen velice pozvolna. Snad jen jako vyjímka byl obchod Josefa Sochora v čp.288 a v čp. 340 obchod Anežky Fišerové. Je také zajímavé, že právě v této ulici vznikla přemístěním ze školy základní v roce 1952 nedaleko hlavním školy i Škola tehdy pomocná, nyní Speciální.

Pokorného –Jak již bylo výše řečeno, původní název Házmburská, okolo roku 1900 krátce také Záměstská – Fügnerova, ale to opravdu jenom krátce, protože když 31.března 1911 byl otevřen hotel Libuše v nově postaveném domě stavitele Františka Krupky, získává tato spojka název prozatím pracovní: ulice Rudolfa Pokorného. Skutečně tato ulice byla zkolaudována a zprovozněna pod názvem ulice Pokorného až červenci roku 1934. K její celkové úpravě bylo přikročeno dokonce až v roce 1935. Ulice byla postupně zastavěna a v roce 1969 zbývala volná stavební parcela vedle domu p.Česalové, zahrada p Hajného o výměře 13 arů a 51 m2. Jméno Rudolf Pokorný je zmiňováno výše v souvislosti s ulicí Dr.Vacka a pamětní deskou Rudolfa Pokorného. Tato přestože krátká spojka měla dva důležité body. A sice dům který postavil stavitel Kupka „Hotel Libuše“ a potom získala tato ulice na významu tím, že přímo na severní straně je zastávka Libochovice město.

Tyršova – Tato ulice by se dala nazvat ulicí dělených parcel. Nejstarší dům je čp.103, postavený před rokem 1707, a na druhé straně je čp.105 poměrně mladší z roku 1879. Dělené parcely. Tak, jak se jednotlivé děti majitelů vdávaly a ženily, dělily se postupně parcely osamělých domů na nová čp. Například čp. 106 postavené před rokem 1749 se dělí na 106 a 107, čp.136 postavené před rokem 1795 na 136 a 267, čp 139 z roku 1837 přeměňuje svá políčka na dnešní čp.140 a 141. Čp 150 postavené před rokem 1819, dělí své pozemky mezi potomky majitele a to dnešní čp.150, 151, 157, 270. Největší plochu dělí a prodává postupně majitel domu postaveného před rokem 1862, čp.172. Jemu patřily parcely s dnešními čp. od 172 do 218. Pojmenování této ulice se také vyvíjelo tak jak šel čas. Původně Mostecká, později Koštická, protože to byla původní hlavní silnice směrem k západu, na Koštice (později si ji jistě pamatují libochovičáci jako polní cestu směrem k Viselci). V roce 1920 je přejmenována na Tyršovu, protože vedla k Sokolovně a její pokračování směrem k západu, kde již také začala výstavba získává název Fügnerova. Tyto názvy platí dodnes. Jako celek byla tato ulice poměrně tichá, s ojedinělou rukodělnou výrobou. Můžeme jmenovat kupříkladu papírnictví v čp.259 (dnes zbořené) pana Stejskala, malíře pokojů p.Aloise Stejskala v čp.161, kováře p.Tymicha z čp.165, svrškaře p.Jiráska v čp.194, p.Hendrycha obchodníka s kůžemi v čp.173. Čechova – Tato ulice patří mezi ulice s novější zástavbou, i když její pojmenování prodělalo několik změn a úplně původní název je velice starý. Původní název Hradská je odvozen od směru, kterým vedla, od Mostecké brány, směrem na Házmburk. Po zániku významu hradu pro město, se mění její název na Třebenickou, určovala směr do dalšího provinčního městečka Třebenic. V roce 1920 v rámci přejmenování ulic jmény významných osobností českých dějin a umění získává název Čechova. V roce 1931 dochází k novému vydláždění ulice a to od čp.36 na Náměstí svobody až Hospodářskému družstvu, to je v délce 226 m a šířce 8,00 m. V roce 1948 na návrh Karla Jakobiho je tato ulice přejmenována na ulici V.I.Lenina. (Poznámka: V LN 1/2010 je pasáž o přejmenování této ulice na ulici V.I.Lenina z důvodu příjezdu Rudé armády do Libochovic, s tím zdůvodněním, že se jedná o chybné tvrzení, protože v roce 1945 tímto směrem Rudá armáda do Libochovic nepřijela. Obrátila se na mne paní Stará z Klapého, že skutečně od hřbitova Rudá armáda přijela. Otázka, kudy tedy přijelo první vozidlo Rudé armády, je přesto nadále sporná. Jako první složka ruské armády do Libochovic dorazilo po půlnoci na 9.května ke hřbitovu několik tanků ve směru od Klapého, s největší pravděpodobností to však byla zbloudilá jednotka, protože hlavní proud směřoval z Teplic, přes Lovosice, Radovesice na Budyň. Šest důstojníků odešlo do města hledat NV, poté asi za tři hodiny tanky odjeli zpět. Kronika a archivy tvrdí toto: Od časných ranních hodin jedou těžké tanky na silnici od Chotěšova k Budyni a dále ku Praze. Je však nepotvrzenou pravdou to, že první jednotky projely od Radovesic směrem na Poplze ve stopách ustupujícího Luftkomanda, které úplně opustilo Libochovice 8.května okolo 19 hodiny. - Luftkomando bylo nakonec zničeno v oblasti Peruce – Takže právě tyto jednotky lze považovat za první, i když Libochovicemi jenom nad ránem 9.května projely bez zastavení. Přesto má pravdu i p.Stará, protože ve směru od Klapého mohlo docházet k přesunu některých jednotek, které omylem v Lovosicích uhnuly předčasně směrem ku Praze, a tak se dostávaly do Libochovic směrem od Klapého.) V roce 1990 na návrh rady města získává ulice svůj původní název – Čechova. Celá historie této ulice i s obrázky byla popsána v LN 10/2009. Snad je možno dodat pouze několik maličkostí, v této ulici za tratí vzniklo v roce 1910 Hospodářské družstvo, byl tu i kameník (kamenosochař) p.František Král (zřejmě v dnešní pozici kamenictví) a úplně poslední čp. v této ulici byl domek hrobníka z roku 1868, který od počátku patřil libochovickému děkanství. Až 16.prosince 1956 je právně převzat do správy MNV spolu se hřbitovem. Kupříkladu do března 1942 zde bydlel hrobník Václav Felix a od roku 1942 do roku 1948 pan František Vysoký.

Revoluční - Záměstí –dnešní Revoluční ulice, v době vzniku názvu skutečně místo za městem, které z jižní strany bylo zastavěno stodolami a na severní straně během času začínají sporadicky vnikat nové stodoly, později i obytné domy, zvláště v oblasti „Ve dvorech“. Byly zde i dobytčí trhy a to od roku 1905, předtím byly tyto trhy pravděpodobně podle dochovaných záznamů před panským dvorem (U dnešního autobusového nádraží). Tato ulice byla celá léta opomíjena a i dnes je tak trochu v postavení „chudé služtičky“ i přesto, že zde vnikla od roku 1969 poměrně široká výstavba nových bytů, bohužel vše v panelákové éře. Byla jistě možnost tuto výstavbu umístit v jiné části města. Libochovice tak přišly o Pivovarní uličku a její zástavbu (je však vysoká pravděpodobnost, že by se stejně tyto staré domy do roku 1989 rozpadly samy).

Fügnerova, Kosmonautů, Školní, Pionýrů – Jména ulic nové výstavby rodinných domků v prostoru bývalé slepičárny severně od školy k ulici Fügnerově. Rada MěNV schválila v roce 1969 objednávku na geometrické zaměření stavebních parcel pro II.etapu výstavby rodinných domků u Fügnerovy ulice. Pojmenování nových ulic této zástavby za školou se uskutečnilo v květnu 1973. Fügnerova ulice dostala své pojmenování již v roce 1932, kdy došlo k rozdělení bývalé Koštické ulice na ulici Tyršovou (od náměstí Svobody k sokolovně a právě Fügnerovu od sokolovny v té době až za humna). Původně tento název ulice byl rezervován pro ulici Pokorného. (Jindřich Fügner - narozen jako Heinrich Fügner 12. září 1822, Praha – +15. listopadu 1865, Praha, byl jeden ze zakladatelů spolku Sokol. Původně se věnoval obchodu, později pojišťovnictví. Ač bylo jeho podnikání úspěšné, měl vyšší cíle. Vzdělával se, věnoval se hudbě, společenským zájmům a sportu. Soukromým studiem a dlouholetým studiem v cizině získal všestranné vzdělání, široký rozhled a ovládal několik jazyků). Ostatní názvy zapadají do slovníku socialistické doby, jen Školní ulice je vyjádřením místa, to znamená vede kolem školy. Celá tato oblast je prostorem výstavby rodinných domků, mimo panelového a vedle stojícího řadového domu, které vznikly při obnově cihelny v sedmdesátých letech minulého století.

Dvouletky –výstavba v době 2.letého plánu, podrobně v LN č.6/2008

Májova, Myslivecká, Družstevní - Zborovská –Nejprve tedy Zborovská, protože je nejstarší z této skupiny. Pojmenování této ulice souvisí s rokem 1914, kdy na pozemcích Spořitelny u silnice ke Slatině vyrostlo během čtyř let 35 domků a pět dalších se začínalo stavět. Tak došlo přirozeným vývojem k prodloužení ulice Poděbradovy (tehdy ještě cesty bez názvu) na západ a původně bylo zamyšleno tuto ulici prodloužit až ke hřbitovu, dodnes se toto uspořádání územního plánu nepodařilo uskutečnit, možná tedy v roce 2030 po stu létech. Vzniká tak nová křižovatka – u Králíčků. (Zborov - do československé historie se toto město zapsalo tím, že za první světové války v jeho okolí jednotka československých legií, bojující na ruské straně, úspěšně prolomila rakousko-uherskou frontovou linii v tzv. bitvě u Zborova). Ostatní názvy opět jsou obrazem doby kdy vznikly, tedy 80 léta 20 století a celá čtvrť je zastavěna pouze rodinnými domky, které vznikly díky masivní finanční podpoře pro soukromé stavebníky. Poděbradova, Jeronýmova, Chelčického, Kaplířova, Žižkova, Táboritská, Rokycanova, Paříkovo náměstí - Po výstavbě sklárny fy.Feigl a Morávek a v roce 1912 přišlo asi 30 rodin z Českomoravské vysočiny a byla zahájena výroba. Aby i méně majetným zaměstnancům bylo umožněno získat bydlení bylo založeno stavební družstvo a za 3 roky v roce 1914 bylo postaveno 70 domů. Nově postavené dělnické domky u nové sklárny (Dnešní Poděbradova ulice po obou stranách, mezi ulicí Žižkovou a Rokycanovou) byly pak následně osvobozeny na 12 let od daně. Pojmenování Poděbradova vzniká v roce 1920. V roce 1929 pak kupuje město pozemky od Ing.Leníka a sice v prostoru vymezeném silnicí na Slatinu, železnicí a cestou (od roku 1920 ulice Poděbradova), která vedla ze Slatinské silnice na nádraží, tedy v podstatě celou plochu u dnešních ulic severně od ulice Táboritská, přes Poděbradovu, od silnice na Slatinu až po Sklárnu. Tuto plochu město postupně parcelovalo a přidělovalo k výstavbě. Pozemky vykoupilo město za 20,-Kč za jeden sáh. Některé pozemky byly koupeny stavebníky hned, některé rozparcelované plochy byly pronajaty formou dražby k obdělávání drobným zemědělcům. Další prodej všech ploch od ulice Jeronýmovy k ulici Žižkově, byl podstatě prodáván formou loterie, kdy si zájemce vytáhl číslo parcely.

Kupříkladu blok pozemků okolo Jeronýmovy a Chelčického ulice byl rozparcelován na Bloky A, a B. Je zajímavé že pozemky z bloku A číslo 9, 10 a 11 byly přiklepnuty Radě starších církve Československé husitské ke stavbě budovy církevního sboru. Proto tedy tato ulice byla pojmenována Jeronýmova ulice. Pojmenování všech příčných ulic (Jeronýmova, Chelčického, Kaplířova, Žižkova, Táboritská, Rokycanova) se uskutečnilo v roce 1932 a byla dodržena souvislost mezi jmény Poznámky: Jeroným Pražský -* 1378-80 ? Praha +30. květen 1416 Kostnice - byl český filozof, náboženský myslitel a reformátor. Jeroným Pražský pocházel z Nového Města pražského, byl o pár let mladší než Jan Hus, se kterým se seznámil na studiích v Praze na vysokém učení. Petr Chelčický (*asi 1390 Chelčice u Vodňan – + asi 1460), spisovatel, překladatel a radikální český náboženský a sociální myslitel. Jméno Petr Chelčický je však jen literárním pseudonymem. Český historik F.M.Bartoš jej ztotožnil se zemanem ze Záhorčí u Chelčic, který se narodil asi r. 1379. Ovlivnilo ho především učení Jana Husa a Jana Viklefa. Kašpar Kaplíř ze Sulevic (* 1535 – + 21. června 1621, Praha) byl člen direktoria českých stavů v době stavovského povstání (1618–1620). Jako generál dělostřelectva pod hrabětem Thurnem se účastnil v roce 1618 obléhání Vídně, za vlády Friedricha Falckého byl nejvyšším zemským písařem. Byl odsouzen k popravě na Staroměstském náměstí spolu s dalšími „českými pány“. Jan řečený Rokycana (* mezi lety 1390 a 1397, † 22. 2. 1471) Rokycana prosadil cestu a jednání ohledně kompaktát na Basilejském církevním sněmu, kde se snažil dosáhnout také své potvrzení biskupem. S Prokopem Holým stál v čele poselstva a sám hájil článek o přijímání pod obojí. Ten byl jako jediný zčásti uznán koncilem a zahrnut do kompaktát. Svého uznání za pražského arcibiskupa však Jan nedosáhl. S pojmenování Paříkova náměstí to také nebylo jednoduché. Po výstavbě družstevních jednoduchých rodinných domků zaměstnanců skláren (viz výše), vzniká v těchto místech náměstíčko pojmenované Morávkovo náměstí, na počest zakladatele skláren. 28.ledna 1927 podávají komunisté návrh, aby nově vzniklé náměstíčko u sklárny, prozatímně pojmenované Morávkovo, se jmenovalo Leninovo, což neprošlo hlasováním a náměstíčko získalo název Paříkovo. (Historie Třebenic a celého okolí je ve 2. polovině 19.stol. velmi úzce spjata s osobou Dr. Václava Paříka který se narodil 8. 2. 1839 v Libuni na Jičínsku, v roce 1867 vystudoval medicínu. Ještě v témže roce nastoupil na místo městského lékaře v Třebenicích. Třebenice tou dobou tvořily jazykovou hranici. Cílem Paříkova snažení bylo navrácení českého charakteru městu a jeho povznesení. Již rokem svého příchodu se stal členem obecního zastupitelstva a v roce 1884 se stal starostou. Tím zůstal až do své smrti v roce 1901.) 23.ledna 1938 jsou teprve vyrovnány majetkové přesuny mezi městem a rodinou Mayerových, tím, že město od nich vykoupilo části pozemků Poděbradovy ulice ve směru od Nádražní ulice. Na podzim roku 1939 zadává město Ing.Rabasovi vypracování nivelačních plánů pro budoucí zástavbu v těchto lokalitách nad Poděbradovou ulicí (celkové náklady na vyměření – 2426,-Kč): · Pokračování Jeronýmovy ulice směrem na sever pokračování asi 183 m · Pokračování Chelčického ulice směrem na sever pokračování asi 183 m · Pokračování Žižkovy ulice směrem na sever pokračování asi 183 m · Pokračování Rokycanovy ulice směrem na sever pokračování asi 362 m · Pokračování Kaplířovy ulice směrem na sever pokračování asi 183 m · Novou ulici, spojnici mezi sklárnou a Husovou ulicí, souběžně s Poděbradovou pokračování asi 1571 m (Od sklárny k jatkám). Tato ulice však vznikla jen z části, a pokud to umožní doba a finanční situace, uskuteční se tento projekt teprve nyní, pod názvem Jana Želivského, která v podstatě zapadne do kontextu jmen husitské éry. Jak již bylo řečeno, celá tato čtvrť, vyjma její východní hranice, byla zaměřena na výstavbu rodinných domků. Zároveň, protože se jednalo o poměrně rozlehlou oblast, vzniká tu několik živností především v oblasti služeb. Koloniál paní Františky Roubíkové čp.578, řeznictví Gustava Beneše čp.495, Ovoce zelenina - Karla Líbala čp.589 , střižní zboží - Josef Dittrich čp.579, švadlena Helena Jahůdková čp.652, malíř pokojů František Veis čp.510 opravy zeměděl.strojů Václav Kemr čp.558, holičství Františka Brabce čp.532, mandly paní Pulchartová čp.549 a pani Tvrdíková čp. 436. Dále velkoobchod se sklem a porcelánem p. Lothara Sedláka čp.569 a stáčírna piva p.Josefa Hájka čp.532. Nyní jsou v této čtvrti otevřeny dvě potravinářské prodejny.

Husova – viz LN 3/09. Lze jen dodat, že tato „výpadovka“ do sousední obce Slatina měla svoji obchodní historii. A sice hostinec (dnešní název u Králíčků) v čp.352 jež vedla nejprve p.Antonie Stejskalová, pote p.Králíček, dále zde byl v čp.346 krejčí p.Jaroslav Kužela, byl tu i obchod se smíšeným zbožím a trafika pana Josefa Ševčíka, čp.407

Nádražní – původně bez názvu, první dům 1890. Původní majitel pozemku p.Novák prodává svůj pozemek tenkráte ještě společnosti „St.E.G. Společnost státních drah“ – dnešní obytný dům čp.240 - původně výpravní budova pro trať Lovosice - Libochovice, potom až dodnes obytný dům. Další čp.241 byla a je dodnes, i když v zoufalém stavu, topírna s vodárnou a nocležnami, původně v přízemí byt. Se stavbou nové staniční budovy (1903) a rozšíření topírny o další bytovou jednotku a ubytovací zařízení pro čety (kasárna) byla spojena dlouhodobá diskuse mezi městem a staviteli a budoucími akcionáři tratě. Přednosta tratě žádal město o přidělení čísel popisných, město však odmítalo se zdůvodněním, že tyto budovy právně neexistují, protože nebyl oznámen ani počátek, ani ukončení stavby na stavební úřad v Libochovicích. Až na zásah Okresního hejtmana v Roudnici, byly přidělena dvě čísla popisné. Zde se opět v plné míře projevila nechuť Libochovic a hlavně majitele panství ke stavbě této dráhy. Zároveň s rozšířením topírny došlo k úpravě vodárny. Původně byla voda do nádrže vodárny čerpána ze studny pod vodárnou, úpravou došlo k postavení přívodního potrubí ze slepého ramene řeky. Tak tedy vzniklo čp.239, dnešní (vlastně dnes již také bývalá) výpravní budova. Původní vlastník pozemku byl jakýsi pan Köller. Stavbou těchto tří čp. vzniká nová ulice s pojmenováním popisným, tedy Nádražní ulice. Později došlo po dostavbě skláren k jejímu prodloužení a na levé straně k dostavbě skladiště na obilí p.Mayera. Toto vše však souviselo se stavbou železnice. Pozemky tedy měly jak vidět, své vlastníky, ulice nepatřila a vlastně ani dnes nepatří, což je zajímavé městu. Bylo by zřejmě potřeba majetkové stavy narovnat. Prosinec 1961 – MNV se snaží vyřešit problém komunikace od nádraží ČSD ke sklárně, protože o tento pozemek se dělí ČSD a sklárna a dále je třeba vedle tohoto pozemku vybudovat nové garáže ČSAD, protože ČSD již nechce pronajímat plechovou prozatímní garáž. Ale až v listopadu 1969 žádá ČSAD Lovosice o povolení výstavby garáží v prostoru Nádražní ulice. Z dalších obchodních a průmyslových objektů lze jmenovat: bývalá STS – dnešní Agri Libochovice čp.643 Historie: 24.11.1950 souhlasí MNV s přestěhováním STS ze Slatiny do Libochovic, do objektu někdejších sběrných surovin firmy Šebek. Je však také uvažováno, aby STS se zřídilo v čp.294 (Dnešní stavebniny STAMA). Nakonec však STS zůstalo v objektu po bývalé firmě Šebek. (její majitel emigroval). Po roce 1989 získává tento objekt Agri Libochovice, jako bývalá zakládající organizace STS Libochovice, k restituci se snad nikdo nehlásí. Pozemek přes ulici (skladiště STS), bývalá zahrada p. Mayera je vrácena majiteli. Rohový dům čp.545 byl jeden čas (za první republiky) majetkem a sídlem Plaňanské pojišťovny. V roce 1972 dále pokračuje urychleně výstavba nového skladu plynových lahví pro plynárnu Úžín, (starý sklad spolu s OPS ustupuje výstavbě nových panelových domů v Revoluční ulici). Dnes tento objekt vlastní fi.MANDRA, čp.744. Dále v této ulici byla restaurace u „Sýkorů“ Čp.241. Koncesi původně vlastnil p.Strychal, po jeho smrti přebírá živnost jeho manželka Anna Strychalová, po ní nastupuje její syn (v roce 1932) Oldřich Strychal a 30.5.1934 hospodu kupuje a koncesi dostává Josef Sýkora. (11.října 1934 udělena koncese na hostinskou činnost s ubytováním, výčepem a hraním her). V hostinci u Sýkorů mělo v předválečných letech sídlo FDTJ a KSČ. Podle dostupných údajů v roce 1967 je tato hospoda ještě v provozu. Na nádraží (u východu, dnešní záhon) bylo dne 11.9.1926 povoleno panu Ferdinandu Proškovi postavit dřevěnou budku trafiky. Zajímavé je, že byla v provozu až do roku 1950, kdy pro stáří p.Proškové a úmrtí jejího manžela došlo k uzavření. Zajímavý je komentář v dobovém tisku: „Zaměstnanci následkem toho ztratili nejnutnější občerstvení a mnohdy si museli odříci i dobré zakouření“. Nouzov – Po výstavbě sklárny fy.Feigl a Morávek a v roce 1912 přišlo asi 30 rodin z Českomoravské vysočiny a byla zahájena výroba. Aby i méně majetným zaměstnancům bylo umožněno získat bydlení bylo založeno stavební družstvo a za 3 roky v roce 1914 bylo postaveno 70 domů. Obsazování těchto domů a o členství v družstvu spolurozhodovalo vedení skláren, proto také pro oblast těchto družstevních domků se požíval jeden čas hanlivý název Klikov – připomněla p.Týřová (ten kdo čistil kliky na vedení měl zřejmě přednost) Oblast zvaná Nouzov tedy překrývala dnešní plochu mezi ulicí Táboritskou, Husovou a nádražím, i když vilky v jižní části této oblasti byly často velice výstavné.

Na kopečku –Známý hostinec, čp.120. Tuto parcelu kupuje 20.10.1724 od obce Pavel Stuchlý, a staví zde přízemní domek, který jak se zdá sloužil od počátku i jako hostinec. Název je však pro mne záhadou, snažil jsem se dopátrat, ale v těchto místech skutečně žádný kopec, natož kopeček nebyl. Takže pokud tuto hádanku nevyluští někdo znalejší, zůstane tu malá záhada. K článkům o původu místních jmen. Zmiňovali jsme se, že pro pojmenování hostince „Na kopečku“ není znám důvod. Původ pojmenování vysvětlila pani Červenková takto: Původně ulice Pivovarská byla svojí úrovní podstatně níž než dnes, kdy po mnoha úpravách se zdvihla spolu s ulicí Havlíčkovou a částí i Riegrovou o dosti podstatnou část, díky stále nové a nové vrstvě povrchové úpravy. Protože byla tedy celá křižovatka níž než přilehlý hostinec a ostatní domy, byl tento hostinec v podstatě na kopečku, tedy mini kopečku, odtud tedy název. Toto vysvětlení se mi zdá pravděpodobné. 1755 převzal hospodu Karel Paneš, 1791 František Paneš, 1806 František Wrba, 1810 Karel Podaný, 1822 Vojtěch Linhart, František Grunt, 1826 Václav Švagrovský, 1828 I. Löbel, 1850 Václav Weteš, 1864 Josef Wečes a po nich Marie Lederhausová, která hostinec zvelebila a rozšířila. Sama roku 1896 podala Městu Libochovice žádost o stavební povolení, protože jak uvedla: "Hodlá při svém hostinci přistaviti šenkovnu a vzadu k pivovaru chlév, řezárnu a kolnu". Svého času za první republiky vlastnil koncesi na tuto hospodu V.Wickerman, později ji na tutéž koncesi provozoval A.Vinčl. V roce 1938 chtěl tento objekt zakoupit p.Hrdina a zažádal o koncesi. Protože V.Wickerman neukončil koncesi, tak p. Hrdinovi nebyla udělena. Z koupě zřejmě sešlo. V roce 1942 je majitelem Josef Žďárský. Když zemřela manželka majitele Marie Žďárská, která neměla potomky, jednalo se o odúmrt' a majitelem se stalo opět město. Od města jej na jaře 1948 zakoupili Václav a Jindřiška Langerovi a objekt však byl po roce 1948 provozován pod Jednotou Roudnice n.L. Ta v objektu setrvala do roku 1991, když v 70. letech provedla opravy včetně výměny oken. Po smrti posledních majitelů získala hostinec paní Marie Klokočová z Lomu, která ho prodala v roce 1991 paní Evě Szulcsánové.

Na kovárně - Dům č.111, Původní název domu: Kovárna Fidlerovská (V 18 stol. byl dům čp.36 rozdělen na čp.36 a čp.111). Původně, v 18.století kupuje tento pozemek vedle zdi šatlavy (čp.36) Ludmila, vdova Berková, později provdána Zůnová a postavila zde dům (9.6.1716) její dcera Barbora, provdána za Daniela Procházku, přepouští vedlejší pozemek (směrem ke křižovatce) své dceři Barboře. Druhá dcera Anna, dědí čp.111 a vdává se za Václava Fidlera. Od té doby slouží dům jako kovárna rodiny Fidlerů, prakticky až do dob po roce 1945. Byl zde také krámek s módními doplňky a výšivkami paní Žofie Fidlerové.

Malé nádraží – Jako protiváha Velkému (hlavnímu) nádraží jeho historie je dopodrobna popsána v LN 4/2006 Edrovna, Rasovna – Domek s čp.384 na samotě při cestě okolo elektrárny dále na východ, nyní zrekonstruovaný.

Sídlil zde tzv. „Drnomistr“. Jako jeden z posledních je uváděn pan Edr Josef, proto také Edrovna. Dříve podle zápisů, byl drnomistrem p.Eisenhammer „29.10.1852 umírá v Radovesicích bývalý ras a pohodný Libochovic, František Eisemammer ve věku 114 let (měl ve zvyku potvrzovat svoji řeč úslovím "Tuliko") .Kníže Josef z Ditrichsteinů Eisenhamra štědře podporoval. Rakev na pohřbu neslo jeho 12 synů“. Povolání Drnomistra bylo sice silně haněné, ale velice potřebné. Co toto řemeslo obnášelo? Drnomistr, drnní mistr, pohodný, ras - německy Wasenmeister, Abdecker a v dialektu Schinter. Latinsky carpophorius, carniphex, cardus, cerdus, cardis, cardinis, carpus, excoritor, excoriator, excaritor. Dnes se užívá název "asanační technik". Ten svou práci vykonává jako zaměstnanec kafilérií. Může to být kdekdo, ale ještě před několika desetiletími to tak nebylo. Co všechno drnní mistr vykonával? Jeho hlavní činnost spočívala v likvidaci mrch neboli zdechlin. Někomu uhynulo nějaké zvíře. Dotyčný vzkázal rasovi, aby přijel. Ras vzal vůz vhodný k přepravě dotyčné mršiny. Prase se dalo odvézt na obyčejné bryčce. Na krávy nebo koně se obvykle použila veliká dvoukolová kára, většinou s upevněným rumpálem. Po vypřáhnutí koně se dala naklopit a rumpálem vytáhnout zdechlinu na káru. Po převozu do rasovny došlo ke zpracování. Před vyděláním byla kůže nasolena, velké kosti, rohy a paznehty usušeny a pak vařeny na klih, sádlo šlo na mýdlo, maso bylo zkrmováno (např. pro psy). Odtud úsloví "Psů jak na pohodnici." Zbytky se zakopaly na vyhrazeném a oploceném mrchovišti, které bylo na východní straně čp.384 (později tam byly zahrádky). Mezi další činnosti patřil odchyt a utracení toulavých či nemocných psů a jiných zvířat, nebo i takových, které jejich majitelé nechtěli. Ve větších městech to bylo také vybírání záchodů a vyklízení odpadků i další činnosti, které pro jejich odpornost nikdo nechtěl vykonávat. Proto rasové náleželi do stavu lidí "bezectných", s nimiž se ostatní stýkali jen velmi zřídka. Také v kostele mívali zvláštní lavici, do níž nikdo jiný nesedal. Na cestách pohodný nepřespával po hospodách, ale u svých kolegů, kteří geograficky tvořili souvislou síť. Téměř pravidelně si rasové (zejména jejich ženy) přivydělávali léčením, takže byli dosti vyhledáváni. Ve znalostech léčivých rostlin a míchání různých mastí byli skutečnými mistry. Tato jejich činnost však počátkem 20. století ustala. Občas se přihodilo, že se některý ras stal katem. Společensky to znamenalo, jako by se stal ve svém stavu šlechticem. Tak jako všichni, mívali i drnomistři mnoho dětí. Ne každý potomek se mohl stát pohodným. Vzhledem ke svému původu mohl dosáhnout solidního společenského postavení a vykonávat řádné řemeslo jen velmi těžko. Tak se mnozí synové rasů, stávali kočujícími obchodníky, muzikanty či handlíři. Někteří zpracovávali produkty z pohodnic - jako řemínkáři, klihaři, uzdaři a podobně. Majetkové postavení pohodných bylo různé. Záleželo na tom, jaký měl kdo rajón. Kdo měl na starosti jen 3 - 4 malé vesnice, byl chudý a těch byla většina. Ti, kdo měli ve své působnosti větší města, mnohdy jsouce zároveň katy, přišli si naopak na značné peníze. Od poloviny 19. století již nejsou známi žádní rasové, kteří by neměli na svoz mršin koně. V 18. století však bylo zcela běžné, že větší uhynulý kus byl zpracován na místě, pak postupně odvážen na malém ručním vozíku. Asi to nebyl příliš vábný pohled. Patrně tak vzniklo úsloví "Práce jako pro rasa." Pohodní uzavírali sňatky až na velké výjimky výhradně mezi lidmi svého stavu, a tak se dá říci, že byli všichni příbuzní. Navíc se nejednalo o vlastní výběr budoucích manželů, ale o dohodu jednotlivých rodin a jejich představitelů. Z toho vyplývá, že snoubenci nebývali ze stejné, či sousední vesnice, nýbrž mnohdy z veliké dálky a poprvé se viděli až při svatbě. Během dvacátého století pohodnice houfně zanikaly. Pohodní ve špatných rajónech, povolání opouštěli sami. S rajónem se zvětšilo i množství mršin a přibyl i odpad. Dotyčná pohodnice stávala osamoceně většinou na vršíčku. Mrchoviště o velikosti dvou až tří arů většinou stačilo na 250 až 300 let. Kolem roku 1955 už pohodnice sloužily jen pro sběr zdechlin, které se odvážely nákladními automobily do kafilérií. Také tato sběrná místa do roku 1970 zanikla. Botič - Ostudou města byla stoka, odvádějící vodu z Dubanských luk, z rybníčka a z kanalizace jižní části města (židovského města), přes celý ostrov do Ohře, zvaná také Botič. Přes tuto strouhu vedly čtyři lávky, které byly však často odplaveny povodněmi. Když byla v roce 1912 nově upravována silnice a byl vytvořen pod ní na náklady spolku betonový kanál, byly břehy strouhy osázeny alespoň různými okrasnými rostlinami. Voda strouhy však nadále vlivem malého spádu, smrděla dál. Po roce 1912, kdy byla částečně provedena kanalizace města, byla snaha i tuto strouhu zkanalizovat a zakrýt. Přesto k zakrytí došlo až se stavbou nového mostu. Jako další důvod byl ten, že tato strouha v této již poněkud náročnější době začala odrazovat návštěvníky koupaliště. Do nedávna po ní zbyly na hlavní cestě Městského parku dva oblouky mostku, ale i ty byly někdy v 90letech odstraněny. Panský dvůr – Dnešní plocha autobusového nádraží, parkoviště, firma KB – Blok, a panské sýpky čp.128 (dnešní majitel p.Hořejš). Tato plocha, včetně plochy bývalé Šlechtitelské stanice patřila vrchnosti, tedy zámku. Blíže k městu to byly hospodářské budovy, dále na východ polnosti a pěstitelské plochy. Již roku 1926 zavedl místní velkostatek pěstování semenářské kultury ve velkém a tak vnikl dobře prosperující podnik. Městský (obecní) dvůr – Celá čtvrť mezi zástavbou na jižní straně Riegrovy ulice, až ke zdi zámku, na západě ohraničená budovou černého orla a na východě Panským dvorem, bývala kdysi Panská zahrada. Ta však velice brzy s rozkvětem města v 17 století přešla pod město s názvem Městský dvůr. Sloužil k mnohým účelům, přes chov plemenných hospodářských zvířat až po obhospodařování městských pozemků. Tato doba však netrvalo dlouho a po roce 1780 začíná první zástavba této oblasti nejprve rozlehlými domy, které se však díky dědictví začaly brzy dělit na menší a zbytky ploch byly zastavovány chudšími, menšími domky. Viz Růžová, Turinského.

Ledárna –Budova sloužící v pivovaře k úschově a i k výrobě ledu. Zázemí Libochovického pivovaru, stávala vedle domu p.Kotouče a ve své době největšího rozkvětu měla v nadstavbě železnou konstrukci k tvorbě ledových rampouchů, které se uskladňovaly na léto v několika patrovém sklepě. Toto zařízení muselo ustoupit stavbě nové Požární zbrojnice, která však nikdy nebyla plně využita (dnešní Pamplona) Ve Višňovci – Plocha hned za starým mostem, dnešní řečiště Ohře, na Poplzské straně, pokud se postavíte na most, tak po levé ruce byla plocha nazvaná „Ve Višňovci“. Této ploše, nebo jenom její části se také říkalo na „Starém mlýně“ (tento mlýn zde kdysi skutečně stával).

Na této ploše měl kurty tenisový klub „Lawn – tenisový klub“ (po roce 1918 I.Čs.Lawn – tenis). Tento klub vznikl jako odnož veslařského klubu, vzhledem k měnící se módě bohatších vrstev. Postupně tak vznikly tři hrací plochy a klubovna. Tato hřiště vybudoval Jaroslav Jirásek, správce silnic. Po sporu v roce 1926 mezi členy se odděluje nový tenisový klub „Koželuh“ který si staví nová hřiště a to zhruba v dnešní poloze tenisových kurtů. Po výstavbě mostu a změně řečiště zaniká částečně plocha „Višňovce“ a celý „Starý mlýn“. Původ obou názvu netřeba nijak složitě vysvětlovat. Starý mlýn byl pozůstatek po skutečném říčním mlýnu, který stál proti mlýnu Libochovickému. Jeho zmínku nacházíme již v prodejní listině v roce 1336, kdy král Jan Lucemburský prodává panství Zbyňku Zajíci ze Žebráku (později z Hazmburku). Višňovka, to je bývalý višňový sad, který se táhl od nájezdu na starý most až k dnešní poloze poslední zahrádky na břehu Ohře, dnes je jeho podstatná plocha pod vodou. Mimo tenis se zde také pořádaly různé oslavy a slavnosti, byl i cílem výletů libochovické školky.

Port Artur –S předchozími názvy souvisí i tento: ostrov, byď poněkud zvláštní, tvořen řekou a Botičem, jeho plochu dnes převážně zaujímá dnešní Městský park. Od nepaměti se používal název „Ostrov“, kde se vzal název Port Artur, není známo. Zdá se však, že to nějak souvisí s přístavištěm Veslařského klubu. Ostrůvek sv. Františka - Při tání ledu v roce 1872 byl znovu protržen jez a to uprostřed, a oddělil od bažantnice tzv. malou bažantnici od městských pozemků, tak že vytvořila ostrůvek. Tento ostrůvek nazval Josef z Herbersteinů „Ostrůvkem sv.Františka“. Později v těch místech byla postavena elektrárna.

U vrbiček, U chmelnic, U kanálku – To vše souvisí s koupáním a názvy míst, kde se soustřeďovali milovníci koupání v řece.

„U vrbiček“ – na levé straně mostu, na poplzské straně, dnes zahrádka. Název pochází porostu vrbiček, které sloužili nejen jako převlékárny, ale bohužel i jako záchodky. „U chmelnic“ – prostor mezi koncem parku a Dubany byl dříve zaplněn chmelnicemi, odtud ten název. „U kanálku“ – vyústění kanalizace západní části města, na konci Městského parku. Toto jsou převážně názvy po roce 1945, za první republiky, ještě za starého mostu to byly "kůzlátka" – prostor pod kostelem, na levém břehu řeky, kde byly písčiny. S tím také souvisel název „Máchadla“, kde se máchalo a bělilo prádlo. (V městských Masarykových sadech byla bělidla, na louce se bělilo prádlo. Poplatek za osobu a den činil 50 haléřů a vybíral jej Okrašlovací spolek)

Pilátova vrata - Sedlo mezi Rohatcem, Jiřetínem a Viselcem. Lidové pozorování vedlo k poznatku, že když dešťové mraky překonají masiv Českého středohoří v místech mezi Šebínem a Hazmburkem pronikne bouřka svou plnou silou na Libochovice. Jakou má však spojitost s Pilátem? Možná asi tuto, ve starých biblických textech se lze dočíst o Jeruzalému: „Tak nejprvé jdouc ulicí proti východu 300 kročejův, přišli jsme k jakés staré veliké bráně, kteráž z štukového kamene stavená. O té nám vicarius vypravoval, že jest za starodávna zvaná "soudná brána", proto že u ní staří Židé sedávali a soudy držívali; ten koho na smrt odsoudili, hned jej odtud skrze tu bránu na popravu vyvésti dali. Pročež i tou branou vyvedli ven z města Krista pána, aby jej ukřižovali.“ No a odtud není daleko k Pilátu Pontskému. Pilát Pontský (též Pontius Pilatus) byl v letech asi 26-36 n. l. římským prefektem provincie Judea. Pontius Pilatus je však znám především jako člověk, který podle kanonických evangelií odsoudil Ježíše Krista. Pilátovo jméno se nachází ve starokřesťanských vyznáních víry, což zapříčinilo vznik rčení „Dostal se tam jako Pilát do kréda“ (tj. nechtěně, náhodou, nečekaně, bez vlastního přičinění). A tady lze hledat vznik názvu „Pilátova vrata“. Je však zajímavé, že i Lovosice mají svá „Pilátova vrata“ a to údolí mezi vrchem Boreč a Lovošem.

Šibenák -Jinak také „Spravedlivá“, v německých mapách „Galgenberg“ což je česky šibenice, výška 201 m. Travnatá, suchá a slunná stráň má charakter stepí a lesostepí a tak jako v převážné většině kopečků Českého středohoří, zde rostou sucho a teplomilné rostliny (koniklec luční, hlaváček jarní, tařice skalní, pelyňky, divizny a kavyly). Svůj název si tento vršek vysloužil podle místa, kde libochovický kat vykonával svoje dílo. V místech, kde Chotěšovská pěšina přetíná vršek kopce stávala šibenice. Libochovice měli ještě jedno místo kde se konaly popravy. Ve směru na Radovesice, na bývalé křižovatce cest z Libochovic do Budyně (spodní Radovesická silnice) a Chotěšova (tedy proti rohu bývalého cukrovaru) stávala socha sv.Pany Barbory, o to až do až roku 1943. Nedaleko této sochy stával smírčí kříž, zasazený do kamene s nápisem „Leta 1605“, později kříž zmizel a zůstal pouze kámen. Ve farní knize je o něm zmínka pod pojmenováním „Muka“. Je však pravdou, že v místech, kde tento kámen stával, bylo stínadlo, popraviště pro popravy mečem nebo sekerou. Ze starých smolných knih města Libochovice lze uvést několik zápisů, například: Libochovice 1707 - Za potulku, loupeže a ohrožování obyvatel města tu byl oběšen Jiří Czykaner. Jeho sedm společnic bylo pak hnáno okolo šibenice a mrskáno metlami. Na závěr kat odřízl každé z nich pravé ucho a přibil ho na šibenici. Libochovice 1713 - Za zamordování svého nemanželského plodu byla 10. listopadu odsouzena k trestu smrti Magdalena Rojová. Nejprve byla mečem sťata, poté následovala ještě „smrt hrobem“. Tělo sťaté ženy bylo posazeno do vykopaného hrobu, obloženo kopřivami a po pás zasypáno hlínou. Pak k němu přistoupil kat a kůlem mu probodl srdce. Teprve poté byla popravená položena do hrobu a zasypána. Směrem k východu v poloze silnice Radovesice – Chotěšov, se nachází druhý vrchol tohoto pahorku – Viničná (190 m.n.m)

Visalec (místní pojmenování Viselec - 230 m), Visálek (203 m), Senec (215 m) – Tyto vršky jsou v přímce od jihu k severu kousek za Rohatcem. Svojí velikostí jsou to jen pahrbky, přesto první dva mají pohnutou historii. Jak z názvů a starých dokladů vyplývá, Viselec se údajně používal také jako popravčí místo a vrchol Visálku prý posloužil v jedné četné rebelii jako místo exemplárního potrestání původců rebelie. Senec je na některých mapách vyznačen, na některých není, tomuto místu se také říkalo „V provázkách“. Okolo Viselce vedla stará formanská cesta z Libochovic do Loun.

Rohatec - (264m) – jméno dostal podle tvaru vrcholu, podobného rohům. Původně název byl však Vrcha, teprve po vytěžení části kopce na štěrk, získal tvar rohů, a původní název se přenesl na boční, severní vrchol (248m). Bývaly na něm četné vinice dubanských občanů, a na jeho úpatí vedla původní silnice později nazývána „Stará Dubanka“. U této silnice býval plochý kámen s reliéfem řeckého kříže, z větší části zabořený do země, o rozměrech 50 x 80 x 25 cm. Naposledy ho popsal Karel Šrámek roku 1926. Tehdy stál mezi obcí a Křesínem v polovině oblouku trati, která dvakrát přetínala starou silnici Dubany - Křesín. Po roce 1950 již nebyl nalezen. Kopec není zajímavý jenom jako zdroj čediče, který vyvřel v žílách, ale lze zde nalézt i Argonit i přímo v hornině, na jeho stráních kvete Šalvěj i Hvozdík. Jako zvláštnost lze uvést ojedinělé naleziště cizopasné houby „Montagnites candollei“ (Šimr J. r.1933). Způsobuje skvrnitost listů. Jiřetín – (262m) stávala na něm kaplička sv.Jiří, přebýval tam prý i poustevník. Obrázek kapličky je dosud na vyřezávané kazatelně v dubanském kostele. Zda se Jiřetín jmenuje po světci sv.Jiří, jemuž byla zasvěcena kaplička, nebo obráceně, dnes již lze těžko zjistit. Je zde také možnost že se jmenuje po osobě světské, tak jako obec Jiřetín pod Bukovou po zakladateli Georgu Kreuzingerovi, nebo Jiřetín pod Jedlovou s původním názvem Sankt Georgenthal, po majiteli Tolštejnského panství Georgovi ze Schleinitzu. Je docela možné, že Jiřetín se jmenuje po synovi Jana IV. a jeho manželky Markéty Kladské, Jiřím, kterému patřila tvrz Mšeno hrad Šebín, možná také plocha tohoto pahorku. (zemřel v 14.3.1580). Na tomto vršku bylo kdysi vytěženo čedičové jádro a zbytek ponechán svému osudu.

Byly podniknuty pokusy Okrašlovacím spolkem z Libochovic vybudovat třešňový sad na západní a jižní straně kopce, ale stromy postupně byly ničeny, v roce 1934 vysázel na Jiřetíně Spolek pro ochranu a okrasu domoviny moruše, jako alej na přístupové cestě, i ty tam dnes nenajdete. V v dobách socialismu byl vytěžený prostor, tak jako na Rohatci, naplněn tunami komunálního odpadu. Ve volebním programu 1998 – 2002 byla zařazena asanace skládek Jiřetín a Rohatec. Ale až usnesením z 50. schůze Rady města Libochovice konané dne 4.10.2004 byl vybrán jako dodavatel rekultivace skládky Jiřetín firma Narcis Slatina s.r.o.

Křivánčí vrch (hora) – Na mapách je uváděn pod oběma názvy. Je to bezvýznamný předěl mezi Libochovicemi a Spravedlivou. Pod ornicí jsou zásoby dobré cihlářské hlíny, proto tu také stávala cihelna pana Landy (dnešní Safari – chov vepřového bývalého JZD Radovesice). Na západní straně je malá prohlubeň, které se přehnaně říkalo Rokle. I zde byla kdysi kopána cihlářská hlína, jako pojivo k výstavbě starších domů a k výrobě tzv.Vepřovic. Stejné kutiště bylo v Libochovicích při dnešní silnici na Slatinu, dolík po pravé straně, dnes zahrada. Kdysi tu bývala i prý malá pec k pálení cihel. V Rokli, býval pramínek, který vytvářel malý potůček vlévající se do potoka před vjezdem na nádraží. V 60letech tu ještě žili čolci (Čolek obecný - Triturus vulgaris - je 6 - 10 cm velký obojživelník. Samec je větší, dosahuje velikosti maximálně 10 cm, samice bývají menší. Je nejběžnějším druhem čolka v Česku) a mloci (Mlok skvrnitý dorůstá do délky 16 – 21 cm. Patří mezi ocasaté obojživelníky. Je šedočerně až černě zbarven s mírně vystouplými žlutými či žlutooranžovými skvrnami). Poté jeden čas sloužila jako amatérská střelnice, nyní si sem snad ani nechodí kluci hrát, počítačová generace umírá na ztrátu romantiky. Své jméno dostala teréní vlna zřejmně podle skřivánků, kteří využívali ke hnízdění remízků a křovin na západní straně směrem k potoku. Původně, v poloze dnešní dráhy tu vedla cesta do údolí mezi Spravedlivou a Skřivánčím vrchem. Vejška – Mírná vyvýšenina na východní straně Házmburku. Dnes je v této poloze starý ořechový sad a třešňový sad. Místní motorističtí nadšenci si zde vybudovali svého času, tak jako na Spravedlivé své motokrosové dráhy. Nevím zda to u Hazmburku přispívá k turistické atraktivnosti. Vodoteče: Ohře - Ohře je co velikosti řek se svými 350 km vodního toku na pátém místě v ČR za řekou Moravou. Okolo řeky vedly od nepaměti obchodní stezky, na jejích březích se rozkládala nejúrodnější pole regionu, u kterých postupně vyrůstala města, hradiště a pevnosti. Ve své historii byla nejen významným zdrojem ryb, stejně jako je v současnosti strategickou zásobárnou vody pro průmysl. Dnes ovšem hraje i významnou roli v rekreační sféře. Existují sporadické stopy po pobytu neandertálců a lidí dnešního typu ve starší době kamenné na Chebsku, severních Čechách a druhotně i v okolí Karlových Varů. Stabilní osídlení pak archeologické nálezy dokládají v okolí řeky v dobách před šesti tisíci lety. Ačkoli řeku znali nejen Keltové, ale zřejmě i Římané, první písemná zmínka o Ohři existuje až z devátého století našeho letopočtu. Tehdy Poohří obývali Slované, kteří zcela vytlačili původní keltské a částečně germánské obyvatelstvo. Právě proti nim vyslal roku 805 a 806 vojska Karel Veliký, což popisují říšské anály Annales regni Francorum, Chronicum Gothanorum a některé další. Zmíněna je zde i bitva u jakéhosi Canburgu na Ohři, což je některými historiky vykládáno jako Kadaň. Následoval celý sled dějinných událostí, které region kolem toku řeky proměnily v unikátní oblast. Svou jedinečnost ostatně Ohře potvrzuje hned na prameništi. Ač se Čechy nacházejí na středoevropském rozvodí, je jednou z mála řek této země, které pramení mimo její území. Pramen je v oblasti pohoří Smrkovec v nadmořské výšce 670 metrů, pod 1053 metrů vysokým vrcholem Schneebergu.

Jeden z pramenů lze najít v lese blízko silnice z Bischofsgrünu do Weissenstadtu. Je vyložen kameny, na kterých jsou jména měst, jimiž řeka protéká. Čestné místo pak mezi nimi má kámen se znakem města Chebu. Ohře (německy Eger, někdy také Ohara, Oharka) je, jak již bylo řečeno, dlouhá 316 km (z toho 246,55 km v České republice). Povodí má rozlohu 5614 km² (z toho 4601,05 km v České republice). Až do Kadaně protéká kopcovitou krajinou, po průtoku Nechranickou přehradou vytváří četné meandry. Dolní část řeky Ohře se zformovala až během čtvrtohor. Původně Ohře tekla údolím dnešní řeky Bíliny. Názvy Ohře i Ohara patrně vzešly z jejího keltského pojmenování Agara (Ag znamená losos, Ara znamená tekoucí voda). Tomu odpovídá i její německý název Eger. Jiná teorie přisuzuje původnímu keltskému nebo předkeltskému jménu významy jako hbitost a bystrost. Po Vltavě je Ohře v Čechách druhým největším levostranným přítokem Labe, do kterého se vlévá v Litoměřicích.Vysoký průtok má na jaře. Průměrný průtok v ústí je 37,94 m³/s. Celý dolní tok leží v oblasti, která má nejnižší hodnoty průměrných ročních srážkových úhrnů v Česku. Dnes se převážně využívá na zavlažování a k zisku vodní energie. Na jejím toku jsou dvě přehradní nádrže: Skalka a Nechranice (postaveny v letech 1961–1968). Mezi významná města ležící na řece patří Cheb, Sokolov, Loket nad Ohří, Karlovy Vary (lázně při ústí Teplé), Ostrov nad Ohří, Klášterec nad Ohří, Kadaň, Žatec, Louny, Libochovice, Budyně nad Ohří, Terezín a Litoměřice. Samotná řeka je i zdrojem vody pro mnoho průmyslových areálů. Po celém toku řeky se nachází řada čerpacích stanic. (Pro průmyslový areál Vřesová, zdroj vody pro budoucí jezero Medard u Sokolova, průmyslovým přivaděčem zásobuje vodou průmysl a řeku Bílinu na Mostecku, elektrárna Prunéřov využívá vodu k chlazení, z Nechranic odbočuje průmyslový vodovod Nechranice, ze kterého se napouští i budoucí jezero Most. Vodácky nejvyhledávanější je úsek Loket - Vojkovice s celou řadou vodácky a turisticky atraktivních míst, jako je Loket, Svatošské skály, Karlovy Vary, cvičná peřej Hubertus, Kyselka, ale také dvěma nebezpečnými jezy Tuhnice a Radošov.

Malá Ohře – Malou řekou Ohří byla původně odváděna vody z řeky Ohře (nad jezem) až na několik kilometrů vzdálený budyňský mlýn. Malá Ohře se opět spojuje s řekou Ohří za Budyní u Břežan. Tento umělý vodní tok byl prokopán za vlády Kryštofa z Házmburku (narozen 12. července 1530), syna Jana IV (zemřel 2.10.1553). Kryštof Zajíc bydlel v měšťanském domě v Libochovicích, protože hrad a zámek Házmburk byl již zpustlý a v roce 1558 prodává svůj díl házmburského panství Janu nejstaršímu z Lobkovic za 15.000 kop grošů českých.

Rosovka, Klapský potok (Klapská Modla) - To jsou názvy, které ukrývají jeden potok. Je to levobřežní přítok Ohře který vlévá do řeky východně od Radovesic. Jeho „povodí“ (cca 92 km čtverečných) je tvořeno hned několika menšími potůčky, které odvodňují poměrně velkou oblast jihu a části západu Českého středohoří. Dnešní název „Rosovka“ by se dal odvodit z toho, že tyto potůčky v době klidu jsou skutečně jen s mírným průtokem – rosí. Jiný názor panuje podle polského názvu žížaly, správně je to „dżdżownica“, ale v jižním Polsku prý rybáři používají i název „rosůvka“ a to by mohlo mít hodně společného s naším potokem, vždyť oblast jižního Polska byla kdysi i oblastí českou. Klapský potok, název podle poslední obce kterou protéká, je i názor, že právě úsek mezi obcí Klapý a ústím by měl nésti tento název. Klapská modla, obdoba Modly vlévající se do Labe. Tento potok pramení mezi Solany a Dlažkovicemi pod kopcem Kvítel. Hned za jeho prameništěm je rybníček s bývalým vodním mlýnem (Podhrázký mlýn). Mezi přítoky lze počítat potůčky Voračku, Bažantnici a jeho nejdelší přítok je Podsedický potok, který se vlévá do Rosůvky pod kopcem Spravedlivá (Šibeňák). Rosovka bývala dřív vodohospodářsky významným tokem, ale podle nové právní úpravy již není zařazena do seznamu významných vodních toků. Oblast od Klapého po ústí je poměrně známý výskytem biotopu jedné nepatrné květiny. Tuto květinku (Veronica anagallis-aquatica - rozrazil drchničkovitý) popsal ve své studii K. Kubát v roce 1977: Klapský potok nad můstkem asi 1,5 km jv. od obce a libochovický rodák M. Studnička v roce 1980: okraj polní cesty odbočující ze silnice Klapý – až Libochovice. Dá se říci bezvýznamný potok, ale.. V roce 1925 (6. června) se po velkých lijácích zvedla voda v Klapském potoce a vylila se a zaplavila sklárnu. Brzo ráno zaplavila voda i sklepy pod skladištěm sklárny a později dosahovala až k plynojemu a pecím. 16.6. v témže roce se voda vylila znovu a to ještě více a voda vnikla i do kolejiště ve stanici, zaplavila složiště a váhu u splavů, dále pak cukrovar a hostinec "U nádraží" Teprve prokopáním kanálu přes nádraží začala voda odtékat. Zároveň železniční mostky přes potoky na chotěšovském zhlaví byly vodou silně poškozeny. Ke stejnému poškození došlo i koncem 60 let minulého století po bouřkách v srpnu. Již v roce 1926 byl vypracován plán celkové regulace, k částečnému provedení došlo však až v roce 1941. Podle mého mínění, dnes nejvíce napomohlo obnovení rybníka u Slatiny, který byl v pozemková reformě v roce 1925 vypuštěn, vysušen a rozparcelován drobným rolníkům. Na Slatinském rybníce tak získalo 20 osob pozemky o výměře 13 hektarů.

Šebín - Na protějším břehu řeky, západně od Libochovic je svah porostlý lesem s názvem Šebín s významnými lokalitami lužní květeny (ladoňka dvoulistá, třemdava bílá, zimostrázek alpský a bledule jarní, talovín, sněženka podsněžník, jaterník podléška a jiné).

Proč právě tento les nese jméno Šebín. Zdá se, že tento název je historicky velice starý a že má zřejmě základ v nějakém Keltském jméně, nebo pojmenování čehosi. Na západní straně lesa, nad obcí Levousy stávalo totiž kdysi Keltské Oppidum. Tento název musel existovat jíž před rokem 1273, protože ostrožný hrad který byl postavený nad Křesínem, vedle bývalého Oppida potomkem pana Půty ze Mšena, zvaného Petřík nesl jeho název.

A právě majitelé tohoto hradu přebírají název Šebín, a zároveň přebírají nové rodové jméno „ze Šebína“. Proto tento název musel být starší než hrad. Další výklad je možný z latinského Sebastianus, počeštěně Šebestián, zkomoleně v Čechách vzniká Šebesta, Šebek, Šebík, Šebín, Šeba, Šíba… Takže vyberte si. Jinak tento svahovitý les na severní straně zastavěn obcemi Evaň, Chraštín a na jihu u řeky chatovou osadou u Duban, byl vyhledávaným rájem houbařů. Byl, nyní pomalu pustne, je nelogicky vytěžován a zarůstá ostružiním a křovinami, cesta kolem řeky je ničena těžkou lesní technikou a nezájmem majitele lesa. V konečném důsledku jeho škoda. Sepsáno za pomoci kronik Libochovic, Poplz, Duban a pramenů v SOKA Litoměřice