Libochovice z různých úhlů pohledu

Libochovice v datech 1.díl (od první zmínky do roku 1600)

747
jistý urozený Košál, manžel Běly, dcery Bivoje a Kašy, sestry Libušiny, hrad Koštálov jmenovaný vystavěl. Roku 754 dva bratří urození Kalboj a Veleslav z rodiny Košalovské pocházející hrad Hasenburg, dříve Klopey řečený, vystavěli" – pravděpodobně pověst
1197
Dle první doložené listiny z r. 1197 daroval Hroznata klášteru Tepelskému vesnici Klepy.
(Hroznata Tepelský
(cca 1160? - 1217) Zakladatel kláštera v Teplé a se svou sestrou i kláštera v Chotěšově, velmož Hroznata Tepelský se narodil někdy kolem roku 1160. Mládí prožil u své sestry v Krakově a poté vstoupil do služby u panovnického dvora. Měl se zúčastnit křížové výpravy, ale když v Zadaru zjistil, že vojsko není na křížovou výpravu připraveno, odjel si stěžovat roku 1191 do Říma. Po návratu do vlasti založil roku 1193 ke cti Panny Marie klášter poblíž svého hradu v Teplé. Roku 1197 si v Římě u papeže Celestina III. vymohl papežskou ochranu pro nový klášter a pro tepelského opata tehdy vzácnou vyjimku, nosit mitru a berlu. 4. května 1217, při cestě na Hroznětín, byl zajat loupeživými rytíři a uvržen do žaláře na hradě Kynšperku (? Kunžvartu). Zde, ačkoli tepelští řádoví bratři poslali únoscům výkupné, zemřel hladem a žízní 14. července téhož roku. Hroznata Tepelský vlastnil na Litoměřicku rozsáhlé statky, kolonizoval tehdy ještě řídce osídlené České středohoří a vlastnil v Litoměřicích i svůj dvůr při kostele Panny Marie (dnes místo bývalé jezuitské koleje). Po mnohých předchozích snahách byl 14. září 1897 prohlášen blahoslaveným.)

Zakládací listina kláštera v Teplé

1235
12. února 1235 listina špitálu sv. Františka v Praze, jméno "Lubohovic."
1237
7. března 1237 - Dle této listiny potvrdil král Vácslav I. zakoupení dílu vesnice Klepy klášterem Tepelským od Smila.
12. dubna 1237 -  urozený Smíl velebnému pánovi Bernardovi opatovi Tepelskému díl vesnice jménem Klepy spravedlivým způsobem prodává nadřečenému urozenému Smilovi patřící, za 200 hřiven stříbra prodal, (Následují podpisy svědků). Což se stalo roku od Božího vtělení 1237. Dáno u Prahy rukou notáře Vilíma 7. března.
Poznámka: klášter,
sídlo řeholní komunity. Princip kláštera doložen již v buddhismu (2. pol. 1. tis. př. n. l.), judaismu a antice. Raně křesťanské kláštery od 2. pol. 3. stol. v Egyptě, ve 4. – 5. stol. se šířily do Palestiny, Malé Asie, Itálie a Irska. V katolické církvi se od 6. stol. řídily řeholemi Benedikta z Nursie (benediktini), později vytvořeny další řehole. Dispozice kláštera podmíněna řádovou příslušností a funkcí kláštera – základní dispozicí je kostel s rajským dvorem, ambitem a studnou na jižní straně kostela, dalšími součástmi obvykle kapitulní síň, refektář, dormitář, hospodářské a jiné budovy tvořící klášterní komplex.
1282
16. máje 1282 - V listině kláštera Doxanského nalézá se jméno: "Lubochowitz."
Heiman z Lichtemburka dovolil užívat magdeburské právo a udělil Libochovickým za plat nějaké pozemky, Libochovice již byly městečkem
Poznámka: Magdeburské právo,
jedno z nejdůležitějších městských práv. Uplatnilo se v něm saské právo (Saské zrcadlo). Nejvyšší autoritou byl ve 13. – 17. stol. soudní dvůr v Magdeburku. Rozšířilo se mj. do řady českých a moravských měst, dále na Ukrajinu, do Polska a Litvy.
1307
libochovický rychtář Michal koupil od Doksanského kláštera ves Černivo
1335
za 2.300 kop pražských grošů koupil panství Zbyněk Zajíc z Valdeka na Žebráku
Libochovice se opět uvádějí jako městečko, uváděna je i tvrz
1352
připojeny Libochovice k solnému obchodu v Lounech vyloučeny z dálkové obchodní cesty z Chebu do Prahy přes Louny a Slaný
1356
I když ve slánském archivu najdeme pouze osm opisů panovnických listin jmenovaných Lucemburků, jejich počet byl nepochybně vyšší, jak o tom svědčí přepisy v Codexu (22 kusů). První známá Karlova listina z 10. 2. 1356) pouze nařizuje rychtáři a přísežným města Slaného, aby plat 30 hřiven místo do král.komory zaplatili Janovi lantkraběti Leuchtenburskému. Další listina z 27. 11. 1367) znamená pro Slanýposílení obchodu. V ní Karel IV. nařizuje rychtářům a konšelům měst Chebu, Lokte, Ostrova, Kadaně, Žatce, Loun a Slaného, aby hlídali kupecké vozy na trati Cheb – Praha a zpět, které mají používat silnic vedoucích skrze jejich města, a nejezdit přes Budyni, Žlutice, Libochovice, Chomutov a jiná místa. Kdo by jednal jinak, mají mu měšťané zboží i koně zabavit. Již v té době bylo obvyklé, že se kupci vyhýbali hlavním povinným silnicím, aby nemuseli platit clo, a raději volili zdlouhavější cestu. Tak připravovali vyjmenovaná města o nemalý zisk z poplatků a zprostředkovaně způsobovali újmu i samotnému králi.
1400
zřízení oltáře navštívení p. Marie v Libochovicích - dar 7 kop grošů praž.
1400 – 1414
tvrz v Libochovicích je fyzicky rozdělena na tři díly
1420
1.listopadu 1420 padl v bitvě proti Husitům pod Vyšehradem Mikuláš z Hasenburga a z Kosti, strýc Vilímův a syn někdy Mikuláše z Budyně roku 1395 zemřelého.
1424/25
 zničení Libochovic Husity
1436
5. října 1436 jmenován nejvyšším sudím Mikuláš Zajíc z Hasenburga na Kosti
1446
na libochovické tvrzi na návštěvě Petr Holický ze Štenberka, Jan Smiřický a další u Zbyňka Zajíce z Házmburka
1469
dobývána Budyně (patřící Janu Zajíci z H.) vojskem Jiřího z Poděbrad pod vedením jeho syna Jindřicha knížete Munsterberského a Mikuláše Střely z Rokycan
1507
v uherském Budíně udělil Vladislav Jagellonský městečku Libochovice výsadu na trhy (jarmark, trh, ..) na přímluvu Jana ze Šelmeberka a Zdeňka Lva z Rožmitálu - poručníků nedospělého Jana Zajíce z H.
1527
9.2.1517 Jan VI. Zajíc z H. vystavil obyvatelům Libochovic řemesla krejčovského, soukenického a postříhačského výsadu (vznik cechu)
1541 (1542 ?)
letopočet na věži libochovického kostela, kterou dal postavit Jan VI. Zajíc a kterou ozdobil i svým erbem. Letopočet 1542 nad vchodem do věže u kostela Všech Svatých znamená, že věž tato vystavena je za času Jana III. z Hasenburga, kostel však je mnohem novější. Je také vidět znak pánů z Hasenburga na věži nedaleko okna na přední straně k městu..
1557
Wolf Fuxa odkázal k Božímu domu a na stavbu špitálu chudým v Libochovicích jedno sto kop míšenských, a tyto peníze deponoval u p. Kašpara Smetany (úředníka p. z. Lobkovic), a ten, případě, že by k takové stavbě došlo, směl je zatím účelem použít.
1558
prodej Libochovic Kryštofem Zajícem z H. Lobkowiczům
1560
4.7.1560 (kdysi znamení na mlýně) kamenem z hradiště zabita Anna Lehňovská

7.8.1560 císař a král Ferdinand I. Udělil městečku Libochovice další výsadu - vysazení na MĚSTO; purkmistr, rychtář + 12 konšelů; udělení městského práva; právo pečetit červeným voskem (výsada panského stavu a velkých měst)
Poznámka: Rychtář
případně fojt, šoltýs - zastupoval vrchnost ve správě města či vsi. Často byl rychtářem lokátor, který město ves založil. Rychtářský úřad poskytoval ve městech hospodářské výhody, peněžní renta plynula i z pokut, které město odvádělo vrchnosti. Změna nastala za husitských válek, kdy si rychtu převzala města a udělala z rychtáře dozorce nad pořádkem ve městě. Během konce 15. a počátkem 16. století rychtu postupně vykoupila všechna větší královská města, čímž panovník ztratil dozor nad městy. Radikální obrat znamenalo panování Ferdinanda I. , který jmenoval na dozor nad městy své hejtmany a královské rychtáře, kteří byli jim podřízení.
1567
v pondělí den obětování Panny Marie (t. j. 21. listopadu) daroval Ondřej Ježíšek Božímu domu, stříbrný křížek, jako v aksamitovém měšci jako zástavu knězi Jiřímu Radochovi, za náhradu 2 kopy 44 gr. míšenských; a pokud by zástavu nevyplatil, zůstal by křížek jako zádušní platba kostelu na věčnost
1570
v pátek po Božím Těle koupil pán Jiří z Lobkovic dům v Libochovicích a čtvrt dědiny na Libochovicku ? s osetím Vácslavovi kuchařovy od Reginy Fuxové za 15 kop miš.

Poučná a obšírná je zpráva o konvokaci třebenického a řipského děkanství, konané v Libochovicích dne 18. září 1570. Arcibiskupa tenkrát zastupoval a jednání předsedal děkan litoměřické kapituly Bartoloměj Pičín. Zde se kromě jiného konstatovalo, že v děkanátu třebenickém je uprázdněno 12 a obsazeno a další 8 beneficií, v řipském děkanátu mělo 11 far duchovního správce (faráře nebo pod administrátora), jedna byla uprázdněna a některé fary byly v rukou nekatolíků, budou jak se zde uvádí "sektářů". Proto žádal litoměřický děkan arcibiskupa, aby se chopil všech prostředků k vypuzení "sektářů" a aby přispěl k usmíření svárů mezi kněžími v krají dolního poohří, které dávají pohoršení lidu. A s tím souvisela i nepříznivá děkanova zpráva o stavu duchovenstva. Kromě na nebezpečí bludných názorů upozorňoval děkan Pičín i na četné mravní poklesky duchovních. 
 23.dubna 1570 zemřela v městském špitále Anna Panešová, panna, ve věku 90 let, pohřbena u sv.Vavřince

1583
5.10.1583prodali libochovičtí konšelé Židům pozemek na zřízení židovského hřbitova
1584
v pátek den sv. Tomáše. t. j. ku konci prosince byl purkmistrem Jan Kanka Pořický, též v roce 1585 ve středu po neděli Exaudi t. j. 5. června.
1585
v sobotu den sv. panny Markéty t. j. 13. července proměnil Vácslav Kunatko svůj statek v Radověsicích s povolením pána Jiřího staršího z Lobkovic na Libochovicích, za statek svého syna Jakuba v Libochovicích s pěti čtvrti dědiny za úřadu purkmistrského Jana Zateckého za jeho přítomnosti, pak Floriana Rakovnického, Jana Kanky, Melichara Tkadlce a Jakuba (Petříka) písaře městského.
1588
v pátek po sv. Marku t. j. 29. dubna Kašpar Smetana (úředník p. Jiřího) a dal městu na stavbu lázně 10 kop miš., k záduši na opravu zdi okolo krchova též 10 kop míš.,
1589
1589 byl primasem Vácslav Kunatko.
"Leta 1589 tato Boží muka ke cti a chvále Boží od ctihodného kněze Jana z Vinoře, faráře v městečku Libochovicích, a slovutného muže Vácslava Kunatky, měšťana a primasa tohož města, nákladem společným jsou postavena byla." – Boží muka u hřbitova. Jelikož dle historie Jezuitského řádu roku 1589 bylo celé město Libochovice obráceno na katolickou víru, předpokládá se, že tato boží muka byla postavena na památku takového obrácení.
Toho samého roku jest zřízen podobný sloup na rozcestí k Vrchu Jeřetínu a do Klapého, tak nazvaná: prostřední Boží muka, který má nápis nyní již docela setřený:
"Leta 1589 tato Boží muka od slovutného muže Melichara Tkadlce, obyvatele města Libochovic, ke cti a chvále Boží jsou postavena byla."
1590
v první pátek v postě t. j. 9. března prodali purkmistr a konšele obecní kovárnu na Radověsické straně za 90 kop miš. Šimonovi kováři.
1591
ve středu den sv. Filipa a Jakuba t. j. 1. května koupil dům Simona žida mezi domem Kašpara Kunce z jedné a domem školním, jenž se jmenoval kaplanka, ze strany druhé, p. Tomáš Rabuský za purkmistra Floriana Rakovnického.Tenkráte byl knížecím hejtmanem na Libochovickém panství Pavel Skorkovský a sice od roku 1690 až do konce roku 1692, následoval pak Jan Jiří Strunc od roku 1693 až do roku 1704, dříve hejtman na Budyňském panství.
1591
Jiří z Lobkowicz udělil městu další výsadu - vzdal se odúmrtí (možnost odkázat majetek ženám, příbuzným,…); osvobození pivovaru od mnohých povinností, přičemž všichni právovárečníci musí být katolíci

Při založení jezuitské koleje v Chomutově ji Jiří z Lobkowicz daroval patronátní právo nad všemi kostely (a školami)

Včera a dnes – bývalé dětské hřiště Mateřské školy

Již jednou jsem o této ploše psal, přibližně před pěti lety, ale podívejme se na ní z jiného pohledu. Málokterý pozemek byl tak často přeměněn k tolika různým účelům jako tento. Tento pozemek, mezi bývalou cestou Záměstím (Revoluční ulice) a dnešní železniční tratí patřil historicky k domu čp.50, rodině Leníků. Někdy před rokem 1700, možná i daleko dříve, zde byl těžen jíl, pravděpodobně ke stavebním účelům, odtud původní název "V hliníšťatech". Později zde vzniká malý rybníček a plocha dostává nový název "Leníkova louže". Majetkové poměry po prodeji této plochy jsou zčásti nejasné. Jisté je, že plocha na které jsou dnes garáže a další plocha mezi bývalou cestou pod katastrálním číslem 1758/1 se dostala do vlastnictví města, mimo pozemku pod bývalou stodolou v jižní části plochy. V další části, mezi cestou ze Záměstí směrem ke trati, a zahradnictvím pana Kotouče byla zakoupena sestrami Panešovými, a rodinou ing.Němce. Na těchto plochách vznikly čtyři zahrady. Mezi cestou o které je řeč a Záměstím stály stodoly, jejíž vlastnictví se mi dopátrat nepodařilo, mimo stodoly pod plochou bývalého hřiště MŠ, stodola patřila p.Fidlerovi. Později na celé této ploše po odbourání a zrušení zahrad a stodol byly postaveny tři družstevní domy. Od roku 1989, po majetkových restitucích byly některé majetkové vztahy sporné, co je jasné, pozemek pod zahradou pani Němcové připadl kupci hotelu U černého orla, ale nějakým způsobem i část parcely 1758/1 směrem k Revoluční ulici a i další plochy při silnici (hlavně část parcely 25/1 bod bývalou stodolou p.Fidlera), jakým převodem to nelze určit z veřejných zdrojů.

Josefinský katastr 1860

Pozemky pod třemi zahradami sester Panešových patří nyní městu, tak jako i část „Leníkovy louže“. To jen na vysvětlení k lepšímu pochopení dalších událostí na této ploše. Ještě jedna zajímavost: 15.6.1908 vydává Obecní rada zákaz jízdy po silnici č.1795 (Od hřbitova kolem dnešních Zemanů ke trati a dále podél Leníkovy louže na Záměstí (bývalá historická stará hradská cesta od mostu na Házmburk). Tento zákaz v podstatě platil vždy a vždy byl zneužíván až do doby, kdy byla tato cesta MěÚ zahrazena u vyústění u hřbitova.

Po převodu těchto ploch, byl v roce 1928 Okrasným spolkem pozemek „louže“ patřící Městu osázen pěti smutečními vrbami. Před rokem 1937 je louže zavezena a zemědělci zde prováděli výmlaty obilí. V říjnu 1937 je usneseno o stavbě podzemní betonové vodní nádrže pro požární účely o rozměrech 3 x 5 metrů, později ji Město situovalo do ulice Poděbradova, ale zřejmě nebyla vybudována. V květnu 1947 projevil ještě tehdy Hasičský sbor o tuto plochu zájem a žádá stavbu cvičiště s cvičnou stěnou a sušákem na hadice. Stavba měla mít základy 3x3 metry, výška 14 m. Zároveň žádají hasiči obecní pozemek za stodolou p.Fidlera. Protože však na tomto pozemku byly tehdy prováděny výmlaty obilí místními zemědělci, hasiči pozemek směli používat mimo žní. Cvičná stěna nebyla (byla?) však postavena. Po únoru 1948, kdy se prosazovalo rozšíření předškolních zařízení, z důvodu vyšší zaměstnanosti žen, a kdy i školka byla rozšířena o nové třídy hledala se plocha pro hřiště. V roce 1955 bylo proto upraveno hřiště mateřské školy na této ploše a zároveň v tomto roce dochází k slavnostnímu otevření.

Rok 1955, foto laskavě poskytl pan Andre Novák

Později bylo toto hřiště MŠ málo využívané a koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let došlo k zabrání pozemků na základě územního plánu (LN 4/2014) a výstavbě tří družstevních domů. V roce 1977 byla ještě jednou uskutečněn pokus o obnovu dětského hřiště mateřské školy. V květnu tohoto roku bylo slavnostně uvedeno do provozu a na hřišti měly děti k dispozici dvě pískoviště, vlak z trubek, kolotoč, houpačku a brouzdaliště. Zbytky k vidění dodnes.

Dnes jsou na tomto místě zčásti garáže, a to na pozemcích města, veřejná cesta na katastrálním čísle 1758/1 vzala za své, tak jako stodoly a zahrady. 

Současný stav

Padesáté výročí pondělních Po-čtení v knihovně.

Z batolete jménem Po-čtení se stál dospělák. Je evidentní, že si ani jeden duchovní otec nepředstavoval, že během šesti let jim zůstane na krku Budulínek, který si žádá stále nový přísun duševní potravy. První, tehdy ještě „čtení“, organizovala 6. října 2008 sama knihovna. Pani knihovnice Lišková chtěla knihovnu zatraktivnit a přiblížit mladým čtenářům „nočním hororovým čtením“. Aby pro ně čtení bylo zajímavější, pozvala si tehdejšího starostu ing. Jaroslava Beneše a Jaromíra Tlustého z Divadelního spolku Scéna Libochovice, aby i oni dětem četli. Ten večer se opravdu vydařil.

Původní snaha, přilákat dětské čtenáře do knihovny, se ale velice rychle pro svou přitažlivou podobu jaksi překlopila v pravidelná „Po-čtení“ (pondělní čtení) a to hlavně díky dobré organizátorské práci, propagaci. (Hlavně zásluhu na tom měla paní knihovnice Liškové a pan Jaromír Tlustý). Tak se stalo, že jak se v časové ose konala další a další Po-čtení, organizátorům se podařilo za pomoci různých grantů a dobré spolupráce s vedením Města přilákat do Po-čtení známé spisovatele, cestovatele a významné kulturní osobnosti. A tak se čtenářům a účastníkům Po-čtení podařilo poznat tyto osobnosti tak říkajíc „in natura“ a zjistit přitom, že se jedná o příjemné lidi se stejným zápalem pro svůj obor, jako my, účastníci čtení máme ke svým knihám. Zdravým jádrem pondělních počtení se stali pravidelní návštěvníci a potom hlavně „předčítatelé“. Tím, že se vcelku nenápadné veřejné čtení knížek pro své vlastní potěšení, začalo již ve svých počátcích měnit v tradici, muselo zákonitě dojít i k velkému jubileu, které nastalo 28.dubna 2014, kdy se po šesti letech konalo padesáté pravidelné Po-čtení. Do tohoto počtu však nejsou zahrnuty tak zvaná výjezdní počtení. Těch bylo za těch šest let pět, a to ve Strádonicích, v muzeu v Lounech, na Páteckém zámku, v Praze v Náprstkově muzeu a v Roudnici n.L. v cukrárně Dorletka. Zkusili jsme také jedno netradičně pojaté počtení pomocí videokonference pomocí systému Skype, ale zjistili jsme, že technika ještě není natolik dokonalá, aby uspokojila naše požadavky. Přesto se jednalo o zajímavou zkušenost, kterou by bylo vhodné využít někdy v budoucnosti. Pochopitelně, nejatraktivnější byla naše Po-čtení s…, tedy počtení s hostem. O některá byl takový zájem, že jsme se z knihovny museli přestěhovat do kulturního zařízení U tří lip. Za zajímavé hosty bych mohl jmenovat například pana plk. JUDr. Michala Dlouhého („Četnické humoresky“), Marii Imbrovou, Martina Krafla, Irenu Douskovou, Vlastimila Vondružku, RNDr. Jiřího Jiránka, Michala Viewegha, Jiřího Dědečka, Pátera Józefa Szeligu a jiné a jiné zajímavé osobnosti, cestovatele, historiky. 

Fotografie: Pan Jiří dědourek

Také škála tématického záběru námětů byla za těch padesát počtení velice rozmanitá, od starších autorů po současné, od mistrů dramatu k mistrům humoru, četli se ukázky světové i české literátury. Některá Po-čtení byla komponována kupříkladu jako přehlídka kresleného humoru, nebo přehlídka historických filmů z LDL s četbou z kroniky „Scény“, komponované Po-čtení s názvem Milý strýčku (Lieber Onkel) z dopisů Benedikta Roezla, Po-čtení nazvané „Filmaři v Libochovicích – libochovičtí ve filmu“ a tak by se dalo pokračovat i dále. Abych vybral některé večery, které byly zvláště zdařilé, to je nadlidský úkol, každý komponovaný večer měl svoji atmosféru a originalitu. Jako příklad bych přece jen uvedl večer pod názvem „Po-čtení z knih našeho dětství“ konané 20.12.2010, kdy předzvěst Štědrého dne byla naplněna četbou naších oblíbených pohádek z našeho dětství. A protože návštěvníci těchto večerů jsou v rozličném věku, dostalo se na pohádky dávno již zapomenuté, nebo zcela novodobé. V některých večerech i přes veškerou dobrou snahu došlo k překvapivým zvratům. Ku příkladu při Po-čtení v listopadu 2010, nazvané „Po-čtení se strachem“, kdy se četli texty hororů, nastal překvapivý obrat. Panu Dědourkovi při četbě drsné hororové povídky se podařilo zvrátit text do zcela humorné polohy a tím ten veškeré horory se jevily v jiné poloze. Dalo by se pokračovat dále, ale víte co? Přijďte mezi nás a sami se přesvědčíte.

Velice hezká je tradice „vstupenek“. Každý kdo se zúčastní těchto pondělních setkání, má možnost, nikoliv povinnost, pokud ho nějaká kniha, nebo zajímavý text zaujme, podělit se o něj s ostatními návštěvníky. Často se pak stává, že text je tak zajímavý a poutavý, že návštěvník si rád po poslechu ukázky přečte i celou knížku.

Setkání při padesátém počtení mělo velice srdečnou atmosféru. Pozdravit nás přišla paní starostka Ing. Jana Holá, která toto jubilejní padesáté Po-čtení zahájila. A nejen ona, ale i další hosté nás při této příležitosti navštívili. Jiří Dědeček, paní Imbrová, pánové Vladimír Sýkora a Jan Lakosil a virtuálně byl s námi i RNDr. Jiří Jiránek, Libochovický rodák. Ti z hostů co se nemohli zúčastnit převážně pro své pracovní zaneprázdnění, nám poslali alespoň pozdravy elektronickou cestou. Bylo milé, že ani z jeden z hostů na nás nezapomněl a návštěvu v Libochovicích si velice pochvaloval. Za všechny bych alespoň uvedl pozdrav od Pátera Józefa Szeligy:

„Milý pane Jaromíre, Jirko a ostatní účastníci Po-čtení, srdečně vás všechny zdravím!  Děkuji za pozvání, ale dnes mezi vás nemohu přijít. Můj bratr Stanislaw je knězem v Rzeszowské diecézi, jede s autobusem poutníků z Říma ze svatořečení Jana Pavla II. a já se o ně musím zrovna dnes postarat - večeře, nocleh.  Jsem velmi rád, že se v tomto hektickém světě dokážete scházet nad knihou, povídat si, sdílet společenství.  Říká se „uspěchaná doba“, nebo „je taková doba“... - ale svět je takový, jaký si ho utváříme my sami. Přeji vám, abyste v dobrém předsevzetí vytrvali a předávali tyto hodnoty dalším generacím.

V duchu s vámi P. Józef.“

Co si ještě přát? Bylo by pro nás povzbuzující, kdyby se našich pravidelných setkání zúčastnili další přátelé knížek a kultury vůbec, vždyť kulturních zážitků není u nás zase tak moc a posezení u televize se stává ubíjejícím stereotypem. Příjďte, poslouchejte, a časem uvidíte, že veřejné čtení v úzkém kruhu posluchačů vás zcela zaujme.

Osobosti Libochovic - Vojtěch Lippe

Narozen 13.06.1793 Louny – zemřel ?

Působil na magistrátu v Mostě, Žatci a Lounech. V letech 1850-1855 zastával funkci okresního soudce v Libochovicích, 1855-1860 byl v Libochovicích předsedou Okresu Libochovice.

Když v roce 1849 byla hospodářskému správci na panství Libochovice odňata správa soudní a politická, a z pojmenování správce zmizelo slovo „Vrchní“ (správce), tak městské soudní záležitosti přešly do působnosti c.k.Okresních soudních úřadů. Libochovice se tak od roku 1850 stali Soudním okresem se sídlem soudu v v domě čp.10., kterou zakoupil nově vzniklý okresní soud za 7539 zlatých. Je třeba podotknout, že přítomnost c.k. okresního soudu, dodávala městu velkou vážnost.

Městské policejní záležitosti tak přešly do působnosti c.k. Okresních hejtmanství. Libochovice touto změnou politického uspořádání správy připadly pod Slánské hejtmanství, které mělo tři soudní okresy: Libochovický, Slánský a Velvarský. Prvním soudcem v Libochovicích byl, jak již bylo řečeno, jmenován Vojtěch Lippe. Od roku 1855 kdy došlo k novému přerozdělení a kraje byly rozděleny na okresy s politickou i právní činností, se Libochovice staly okresem patří do kraje Litoměřického, a soudní úřad byl přejmenován na Okresní úřad a z Vojtěcha Lippe se stává Okresní přednosta. Po něm následoval od roku 1861 Josef Krejčí do roku 1865, Arnošt Rudolf z Vartburku do roku 1868, kdy došlo znovu k reorganizaci a to ke zrušení okresních úřadů, a zavedení předešlého systému okresních soudů a hejtmanství. V roce 1873 ta připadly do libochovického okresu tyto obce: Bohdal, Brníkov, Brozany, Břežany, Budyně, Černiv, Dubany, Evaň, Ječovice, Horka, Hostenice, Charvatce, Chotěšov, Klapé, Kostelec, Koštice, Křesín, Libochovice, Levousy, Lkáň, Loucká, Lukohořany, Martiněves, Mšené, Písty, Podbradec, Podháj, Podol, Pohořice, Poplze, Radošín, Radošínek, Radovesice, Rochov, Roudničky, Ředhošť, Sedlec, Slatina, Solany, Vojnice, Vojničky, Vrbice, Vrbka, Žabovřesky a Želechovice. Počet obyvatel těchto obcí byl asi 16 700.

O samotné rodině a osobnosti Vojtěcha Lippé toho moc k zjištění není. Jeho otec byl vinárník Anton Lippe v Lounech čp. 52. V Lounech také absolvoval základní vzdělání, ale kde byl na dalším odborném studiu nelze zjistit. Je také jisté, že jeho otec byl v Lounech vážený občan, protože jeho syn se snadno dostal do tehdejší státní správy. Kde zemřel a je pochován není známo.

Osobnosti Libochovic - Prof. Dr. Ing. Jílek Antonín

narozen 1.6. 1889 Libochovicích - zemřel 7. 3. 1957 (1959) v Brně

Český chemik, profesor Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně.

Prof. Dr. Ing. Jílek Antonín se zabýval analytickou chemii, zejména elektroanalýzou, a stanovením vzácných prvků. S datem úmrtí je malý problém, některé zdroje uvádí rok úmrtí 1957, jiné 1959. Ale spíše to bude skutečně rok 1959, protože tento údaj udává encyklopedie města Brna, kde profesor Jílek působil. Jinak všechny zdroje jsou velice chudá na data o tomto rodákovi Libochovic. Základní vzdělání pravděpodobně získal v Libochovicích, vysokoškolské vzdělání na Vysokém technickém učení v Praze (dnes ČVUT)  na fakultě chemie a zde také získává doktorát (rok 1913). Po ukončení této školy se stává vysokoškolským pedagogem, v oboru chemie, a byl zde také jmenován řádným profesorem v oboru analytické chemie. Časem přesídlil na Českou techniku do Brna. Od roku 1951 byl profesorem Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně.

Prof.Dr.Ing.Jílek Antonín

Wikipedie: Vojenská akademie v Brně neboli „akáda“ byla vysoká škola založená 15. srpna 1951 rozkazem prezidenta republiky pod názvem Vojenská technická akademie (VTA). Základem školy se stali pedagogové, budovy i materiální vybavení Vysoké školy technické Dr. Edvarda Beneše v Brně (dnešní Vysoké učení technické v Brně), která byla 2. října téhož roku zrušena. Po vzoru sovětských vojenských akademií byla v roce 1954 pojmenována po Antonínu Zápotockém. Škola zanikla sloučením Vojenské akademie v Brně, Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově a Vojenské lékařské akademie Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové do nově vzniklé Univerzity obrany  k 1. září 2004.

Profesor Jílek byl držitelem „Ceny osvobození země Moravskoslezské“ (vyznamenán roku 1948). Až do své smrti bydlel v Brně v bývalé ulici Tivoli (od 25. 9. 1946 ulice Jiráskova). Postupně byl členem významných mezinárodních a později českých spolků a zájmových organizací, kupříkladu: Deutsche Chemische Gesellschaft, Société Chimique de France, Société de Chimie Industrielle, Verein Österreichischer Chemiker, Spolku Kounicových studentské kolejí českých vysokých škol v Brně.

Jeho největším přínosem pro chemii a zároveň i nedůležitější prací pro tento obor byla třídílná publikace „Vážková analysa a elektroanalysa“ kterou vytvořil se svým spolupracovníkem Janem Koťou (také profesor analytické chemie v Brně). Tímto dílem významně přispěli v nemalé míře k rozvoji primárních metod v oblasti kvantitativní analytické chemie. Co jsou to vlastně primární metody? Primární metody jsou vůbec prvními metodami používanými v oblasti kvantitativní analytické chemie. I přes neustálý vývoj metod instrumentálních neztrácejí svůj význam ani v dnešní době. Není bez zajímavosti, že v Libochovicích působil v roce 1892 Josef Jílek, účetní "Občanské záložny", a později další Josef Jílek, majitel drogerie, tehdy Chemodrogy, v čp. 55. V jakém příbuzenském vztahu byli tito lidé nevím, možná nějaký čtenář by nám tyto vztahy mohl objasnit.

Zemřel v Brně 7. března 1959 (1957) a pohřeb měl 13.března 1959 (1957).

Co jsou Velikonoce

Zbývá věřit, že Bůh nestvořil Svět pouze proto, aby ho vzápětí opustil, ale že mu musel dát nějaký smysl, nějaký osud všemu co se děje, a my v tom podle něj máme hrát nějakou i třeba zanedbatelnou roli. To ale

neznamená, že tuto roli musíme bezpodmínečně přijmout. Ale svým vědomím ji můžeme ovlivňovat, podle toho jak velcí jsme fatalisté. I smrt a život v tomto pohledu potom dávají smysl a lidé, kteří si často na
náhrobní kámen dávají nějaký slavný citát nebo výrok, který vyjadřuje jejich osobnost, to čím v životě byli a také to, čemu věřili nebo to, co pokládali za důležité, jsou ve své podstatě hloupí, k čemu to?

Když zemřel Ježíš Kristus, tak mu místo nějakého citátu přivalili na hrob velký kámen. O velikonocích si právě připomínáme to, co se stalo po třech dnech od jeho smrti, a to je jeho vzkříšení. Ano jeho prázdný hrob mluví více než nějaký citát, protože je důkazem toho, že Ježíš Kristus je živý. Živý tak, jak ho do svého nitra pouštíme, jak otevíráme branku sama sebe. A to je tajemství Velikonočního pondělí.

 Libochovičák