Libochovice a květnové dny
Jistě, každý si to pamatujeme, každá generace sice trochu jinak, ale stejně to pro všechny byly a jsou květnové dny. Tak jak jedna generace přichází, a druhá odchází, tak se také mění zvyky, životní styl a způsob života. Libochovice jako obec pro okolí nikoliv nevýznamná, určovala vždy životní styl svého regionu. Ty doby, které mají v paměti jenom geny předků libochovických starousedlíků, jsou však dávno zapomenuty. Jaké to byly květnové dny tehdy, a jaké potom, a jaké dnes?
Jistě původně se vše točilo kolem křesťanských svátků, které květen, jako jeden již skutečně jarních měsíců přinášel. Ale kdybychom šli ještě dál, mohli bychom vidět ohně na Keltských sídlištích, nad Poplzemi, nad Strádonicemi a jistě také na významném kopci Klepy, který Keltové pojmenovali prý původně z litevského „Clepyn aqua“,což znamená pramen vody. Pro Kelty to byl jeden ze dvou nejdůležitějších svátků ročních období, dělící rok na dvě stejně dlouhé poloviny, pod názvem beltene nebo beltine, beltain. Slovo se skládá ze slabiky „bel“ – „jasný, zářící“, a „tine“, „oheň“. Byl to nástup k letnímu období, letní pastvě a k bezstarostnějšímu životu danému snadným obstaráváním potravy. Jakkoli byl beltene den radostný, noc před ním patřila obyvatelům jiného světa, vílám a čarodějnicím, proti nimž chránily ohně zapalované na návrších a větve jeřábu.
Ale tato doba již minula, tradice však přežila, a přežila všechny režimy, náboženské směry a vyznání. I dnes jsou vidět na přelomové noci dubna a května ohně, a čarodějnický sabat znovu ožívá. Je skutečně dobře se vracet k tradicím, nemyslím tím přímo dogmatický obsah, ale duševní a romantickou náplň těchto tradic. Je třeba poděkovat občanskému sdružení Rok co Rok, že ji oživila a upravila do podoby, v jaké ji provozuje.
Církevní slavnosti - Libochovický květen na ně byl bohatý. Již 4.květena se konalo na náklad vrchnosti procesí z farního kostela Všech svatých ke sv.Vavřinci, ke cti a chvále sv.Floriána proti škodlivým ohňům. V neděli po sv.Gothardu, (6.května) šlo procesí do Brozan.
Letnice, Seslání Ducha svatého či Svatodušní svátky, křesťanský svátek slavený 50 dnů po Velikonocích, a 10 dní po svátku Nanebevstoupení Páně. V tento den byla odbývána měšťanská „ofěra“ (dary, jimiž věřící přispívají na církevní účely). Odpoledne šlo procesí z farního kostela ke sv. Vavřinci a tam se držely nešpory (Z lat. vesper, „večer“. Liturgická modlitba církve, přednášená či zpívaná večer), a potom zpět do farního kostela, kde následovalo požehnání s nejsvětější svátostí oltářní. O slavnost Božího těla přicházelo procesí z Duban, Křesína, Klapého a Slatiny. Po vykonaných bohoslužbách Božích bylo vedeno procesí městem ke 4 oltářům podle starobylého obyčeje. První oltář byl u domu Francovic (čp.6), druhý oltář byl u domu Vodičkovského (čp.48), třetí oltář u domu obecního Jandovského, řečeného Zelená hora (Černý orel), čtvrtý oltář se stavěl u domu Alexovského (čp.5). Po návratu do kostela se zpívalo Te Deum Laudamus. Slavnost Božího těla patří mezi pohyblivé svátky, to znamená že v různé roky připadne na různý datum. Slavnost se koná vždy ve čtvrtek v období po skončení liturgické velikonoční doby, po slavnosti Nejsvětější Trojice. Datum slavnosti je tedy odvozeno od data Velikonoc. Ze zámecké kaple se na tento svátek vedlo procesí do zámku, kde byly rovněž postaveny čtyři oltáře. Při tomto svátku, v každém procesí 4 radní nesli baldachýnová nebesa a pod baldachýnem šel pan purkmistr a pan primátor s rozžatou svící. Máje dodávala vždy vrchnost ze svých lesů.
15.května se zpívali Figuraliter Litanie u sochy sv. Jana Nepomuckého u mostu (pod zámkem), 16.května šlo procesí z Libochovic do Slatiny ke cti a chvále s.Jana Nepomuckého, socha stávala u mostku přes klapský potok.
Jak tedy k 1.máji přistupovat? Je 1. máj svátek víry, lásky nebo práce? Zatímco všechny politicky motivované oslavy 1. máje jsou poměrně mladé, historie 1.máje - svátku jara, lásky a plodnosti je stará tisíce let. Jak však čas a doba pokročili, tak 19 století přineslo zesílení politického pojetí květnových dní. Původně to byli dobré tradice, které vnikly z příčin, které nelze jen tak opomenout. Svátek práce je mezinárodním dělnickým svátkem, který se slaví již od roku 1890. Byl zaveden II. internacionálou v upomínku stávky dělníků v Chicagu roku 1886. V Libochovicích to byly tradiční tábory lidu a slavnostní shromáždění. Každá strana měla vyhraženu svoji část náměstí, města ba i stadion byl pronajímán a tam jednotlivé strany pořádaly svá shromáždění.
Například 1.máj v roce 1924 byl slaven následovně:
ü Komunisté na Kopečku a venku, mluvil Sailer z Loun, převážilo téma odpor proti vládě a buržoasii - asi 1000 osob
ü Národní socialisté slavili na náměstí u Mariánského sloupu. Mluvil Míček z Mostu o pozemkové reformě a starobním pojištění - asi 700 osob
ü Sociální demokraté na druhé straně náměstí u sochy sv.Rocha, mluvil Herynk o "odluce", o reformách a reflexi českých dějin - asi 1000 osob
Tyto dny tak byly přínosem městu a obyvatelům, protože jim dávali skutečnou možnost výběru, jak ve věci víry, politiky nebo prospěchářství, bylo si možnost vybírat.
Jenže, jak doba šla dál možnost výběru zanikla. Byly to povinné květnové dny, dny průvodů, projevů na jedno veliké téma, dny, pro které zůstalo jen to prospěchářství a myšlenka prvního května i dne osvobození byla krutě zneužita. Kdybych byl dopisovatelem Blesku, napsal bych titulek: "Květnové dny byly po roce 1948 znásilněny" bylo tomu skutečně tak? Já si myslím že ano. Tak jako každému člověku, který je donucen něco dělat proti své vůli, zůstala v nás nechuť na něco tak organizovaného a nuceného. Jaké byly tyto květnové dny v Libochovicích? Asi jako jinde, přesto se domnívám, že i dnes je třeba si je připomínat, jako obranu proti podobným "radostným" oslavám jiných událostí. Bude však třeba odstranit z těchto svátků nálepku firmy KSČ, očistit je a vrátit lidem v takové podobě v jaké vnikly, patří přece všem lidem vytvářejícím nějaké hodnoty, lidem tvořícím, milujícím a budujícím a ne bourajícím a krajně pravico, či levico zaměřeným idealistům. Uvědomme si však, že tyto případné oslavy, nebo akce či jak jinak je nazveme, nemůže pořádat, nebo organizovat město, protože město je článek správy státu, ale vždy nějaký spolek, strana, společenství, tak tomu bylo a věřím i někdy i ještě bude.
Před rokem 1989 v předvečer 1.května hlídala ofáborované město místo čarodějnic Veřejná bezpečnost, je pravdou, že někdy neuhlídala. Jediná výhoda snad byla, že se většina špíny po zimně uklidila a natřely klandry. Shromaždiště průvodů bylo různě na okrajích města, naposled většinou v prostoru před cukrovarem. Pamatuji dny, kdy déšť a vítr, kterému bohužel nikdo neporučil, smetl většinu praporků a ozdůbek, průvod pak byl přehlídkou pláštěnek a montgomeráků. My mladší, jsme si užívali výhody členství v různých kroužcích, jako tělovýchovné jednoty, kynologie, radistů a to proto, že jsme mohli jít buď v teplácích nebo jiném civilním oděvu, namísto v „pionýrském“. Zvláštní kategorii bylo po ukončení projevů jízda alegorických vozů, hlavně pak způsob jejich komentování. Památný je výrok jednoho předního funkcionáře KSČ, když vjížděl alegorický vůz JZD Klapý: "A tady máme ty klapský prasata".
Květnové dny a dnešek. Dnes bohužel v lidech přetrvává stále ta nechuť ke všemu nucenému. Přesto si myslím, že návrat k tradicím původních myšlenek jak prvního května, tak k původně 9. nyní 8. květnu, není nijakou hanbou, nebo návratem jak jiní zdůrazňují "k vládě jedné strany". Vždyť původně vše bylo o něčem jiném, čístčím a myšlenkově pravdivém. Také si všimněte, jak zapomenutý Den matek se pomalu znovu stává tradicí. Je to tak dobře, bylo by přece škoda si nechat tyto dny svou laxností vzít anarchisty a pravičáky. Myslím si, že i strany v Libochovicích, pokud ovšem nějaké jsou, protože o nich mimo voleb není slyšet, by měli projevit v tyto dny větší politickou iniciativu, a nebát se veřejně ventilovat své programy, byl by to pak skutečně návrat k demokracii a možnosti se opět svobodně rozhodnout. Lidé totiž tak nějak povětšinou zapomínají, a berou dny svátků, které skutečně zdůrazňují něco z historie národa, světa, jako dny, kdy jim padne volno do klína. Buďme tedy alespoň vděční lidem, kteří dobrovolně a ve svém volnu pořádají něco pro prostý lid, jako již jmenované Občanské sdružení Rok co Rok. Snad se probudí i lídři politických stran v našem městě, spolky a možná, si i církev uvědomí, že obnovou svých svátků získá více než ztratí. Je však třeba podotknout, že se vše možná začíná poznenáhlu uskutečňovat. Letošní květen dvě strany v opozici sestavily program alespoň na Den osvobození, nebo lépe řečeno 9.května, i jim za to patří školsky řečeno hvězdička do notýsku, ať si o to myslíme cokoliv. Všechny tyto události, a oslavy by mohly jenom přispět ke zlepšení vztahů a poznání mezi spoluobčany Libochovic. A to by bylo v dnešní uspěchané době, kdy hlavní modlou se stávají zisky, opravdu přínosem. A nakonec ten Mácha, kdo by ho neznal, vždyť byl z našeho kraje. Mácha, symbol romantismu a 1.máje a prý i nenaplněné touhy.
„Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech….“
pátek 20. srpna 2010
Před 42 lety, 21.srpna 1968
Jak jsem přišel o rakouskou orlici.
Měl jsem krásnou, bronzovou, z helmice Rakousko - Uherského četníka a v 18 letech jsem byl na ni velice hrdý. Také malý dvousic značky Pionýr mi úspěšně zvedal sebevědomí. Zvláště s onou rakouskou orlici na přednim blatníku. Kam se v té chvíli hrabal nějaký Harley-Davidson. Vozítko to bylo velice vhodné, zvláště k vyjížďkám na rande do okolních luhů a hájů, zvláště ty háje, to byla romantika mechu, nu což, netřeba litovat, třeba v těch hájích jsou již jenom smetiště, a možná kde jsou ty háje, podnikatelé je vykáceli, a kde jsou ti podnikatelé... ale to je jiná dětská říkanka.
Vraťme se k původní myšlence. Jaro, které v roce 1968 přecházelo v teplé léto bylo velice slibné. Brzká maturita, delší prázdniny, volnost, svobodomyšlenkářské debaty, večírky a hudba zlatých šedesátých, něco na co se nezapomíná. Pak jsem najednou přišel o orlici i o volnomyšlenkářské debaty a naději rozletu. Kdo byli ti zloději, odkud přišli do českých zemí přes pohraniční hvozdy? Nepřišli ani nepřijeli milí čtenáři. Přiletěli, jako kukačky naklást vejce do cizích hnízd. A byla to naše slavná armáda osvoboditelka, Rudá armáda, bohužel osvobozovala jak všichni dobře víme, jen úzkou skupinu lidi, ostatní okupovala. A tato armáda mě připravila o orlici, což ji do smrti nezapomenu a stále trvám na tom aby mi ji nahradila.
Bylo to totiž tak. Krátce po 21.srpnu se jako každý rok okupace, neokupace nastupovalo na chmelové brigády a můj bratr byl brigádně přidělen jako medik někam nad Solany. Naši však v té rozbouřené době usoudili, že by bylo nemoudré, aby zůstával někde mimo rodinu zbytečně dlouho, a tak mne záhy odpoledne koncem prázdnin vyslali s mým dvojsicem pro bratra. Vyrazil jsem brzo odpoledne, ale jak to již u chmelu bývá, člověk se jen tak snadno neutrhne, zvláště od tekutého chmele. A na víc se bylo třeba rozloučit s každou brigádnicí, což můj bratr medik bral jako samaritánskou povinnost.
A tak se stalo, že jsme bratrem zpět vyrazil v pozdních nočních hodinách. Vše šlo hladce, bratr se zdatně přidržoval, v zatáčkách se vychyloval, aby jak tvrdil udržel odstředivou silu v patřičných mezích a stále mne nabádal, abych držel směl a na každé křižovatce se snaživě snažil upozornit na změnu směru. Bohužel jaksi nedostatečná orientace v nočních hodinách a sundané ukazatele směru mu nedovolovaly určit ten správný. Držel jsem ho, tedy směr, nikoliv bratra, až před Křesín.
Tam naše hrdinská jízda domů skončila. Přes cestu stál tank a na nás mířili kalašnikovem sovětští vojáci. Kontrola pasportů.Bohužel si posvítili na přední blatník a v tu chvíli je pasporty nezajímaly. Jakýsi ohvězdičkovaný soldát, zřejmě hrdý obránce demokratického socialistického zřízeni usoudil, že se jedná o carskou orlici a za pokřiku „nět carisismus“ nás hnal kalašnikovem od našeho vozidla a ani „krásnaja“ barva našeho samohybu nás neochránila. Bratr marně vysvětloval že jede z chmelové brigády a chřestě lahvemi s přihlouplým úsměvem šťastného člověka se ptal zda nechtějí ochutnat letošní pivo, že se zvláště urodilo. Nechtěli ochutnat, bajonetem mi urvali z blatníku orlici a sebrali ventilky. No něco to nakonec mělo do sebe, domů jsme dorazili nad ránem, unaveni, ale zato bratr byl již zcela jasného myšlení.
A proto „Vážená sovětská armádo, vyzývám tě po 42 letech vrať mi v rámci restitucí mojí rakouskou orlici. V dnešní době bych ji prodal jako dobře ceněný historický kousek (ventilky vám odpouštím). A navíc, připravili jste mne v 18 letech o část mojí hrdosti, ale protože „Boži mlýny“ melou pomalu ale jistě, tak tu jste mi částečně v roce 1990 vrátili, když vaše vítězné tanky opustili českou kotlinu, Ale tu orlici chci. Váš bývalý okupovaný občan"
Měl jsem krásnou, bronzovou, z helmice Rakousko - Uherského četníka a v 18 letech jsem byl na ni velice hrdý. Také malý dvousic značky Pionýr mi úspěšně zvedal sebevědomí. Zvláště s onou rakouskou orlici na přednim blatníku. Kam se v té chvíli hrabal nějaký Harley-Davidson. Vozítko to bylo velice vhodné, zvláště k vyjížďkám na rande do okolních luhů a hájů, zvláště ty háje, to byla romantika mechu, nu což, netřeba litovat, třeba v těch hájích jsou již jenom smetiště, a možná kde jsou ty háje, podnikatelé je vykáceli, a kde jsou ti podnikatelé... ale to je jiná dětská říkanka.
Vraťme se k původní myšlence. Jaro, které v roce 1968 přecházelo v teplé léto bylo velice slibné. Brzká maturita, delší prázdniny, volnost, svobodomyšlenkářské debaty, večírky a hudba zlatých šedesátých, něco na co se nezapomíná. Pak jsem najednou přišel o orlici i o volnomyšlenkářské debaty a naději rozletu. Kdo byli ti zloději, odkud přišli do českých zemí přes pohraniční hvozdy? Nepřišli ani nepřijeli milí čtenáři. Přiletěli, jako kukačky naklást vejce do cizích hnízd. A byla to naše slavná armáda osvoboditelka, Rudá armáda, bohužel osvobozovala jak všichni dobře víme, jen úzkou skupinu lidi, ostatní okupovala. A tato armáda mě připravila o orlici, což ji do smrti nezapomenu a stále trvám na tom aby mi ji nahradila.
Bylo to totiž tak. Krátce po 21.srpnu se jako každý rok okupace, neokupace nastupovalo na chmelové brigády a můj bratr byl brigádně přidělen jako medik někam nad Solany. Naši však v té rozbouřené době usoudili, že by bylo nemoudré, aby zůstával někde mimo rodinu zbytečně dlouho, a tak mne záhy odpoledne koncem prázdnin vyslali s mým dvojsicem pro bratra. Vyrazil jsem brzo odpoledne, ale jak to již u chmelu bývá, člověk se jen tak snadno neutrhne, zvláště od tekutého chmele. A na víc se bylo třeba rozloučit s každou brigádnicí, což můj bratr medik bral jako samaritánskou povinnost.
A tak se stalo, že jsme bratrem zpět vyrazil v pozdních nočních hodinách. Vše šlo hladce, bratr se zdatně přidržoval, v zatáčkách se vychyloval, aby jak tvrdil udržel odstředivou silu v patřičných mezích a stále mne nabádal, abych držel směl a na každé křižovatce se snaživě snažil upozornit na změnu směru. Bohužel jaksi nedostatečná orientace v nočních hodinách a sundané ukazatele směru mu nedovolovaly určit ten správný. Držel jsem ho, tedy směr, nikoliv bratra, až před Křesín.
Tam naše hrdinská jízda domů skončila. Přes cestu stál tank a na nás mířili kalašnikovem sovětští vojáci. Kontrola pasportů.Bohužel si posvítili na přední blatník a v tu chvíli je pasporty nezajímaly. Jakýsi ohvězdičkovaný soldát, zřejmě hrdý obránce demokratického socialistického zřízeni usoudil, že se jedná o carskou orlici a za pokřiku „nět carisismus“ nás hnal kalašnikovem od našeho vozidla a ani „krásnaja“ barva našeho samohybu nás neochránila. Bratr marně vysvětloval že jede z chmelové brigády a chřestě lahvemi s přihlouplým úsměvem šťastného člověka se ptal zda nechtějí ochutnat letošní pivo, že se zvláště urodilo. Nechtěli ochutnat, bajonetem mi urvali z blatníku orlici a sebrali ventilky. No něco to nakonec mělo do sebe, domů jsme dorazili nad ránem, unaveni, ale zato bratr byl již zcela jasného myšlení.
A proto „Vážená sovětská armádo, vyzývám tě po 42 letech vrať mi v rámci restitucí mojí rakouskou orlici. V dnešní době bych ji prodal jako dobře ceněný historický kousek (ventilky vám odpouštím). A navíc, připravili jste mne v 18 letech o část mojí hrdosti, ale protože „Boži mlýny“ melou pomalu ale jistě, tak tu jste mi částečně v roce 1990 vrátili, když vaše vítězné tanky opustili českou kotlinu, Ale tu orlici chci. Váš bývalý okupovaný občan"
sobota 7. února 2009
Nastal čas plesů
Ach bože, kde ty zlaté plesové časy jsou. Jejich sezóna začínala vždy hned z kraje ledna, a bylo někdy obtížné, pro spolky, získat termín. Ale kdeže jsou časy tanečních rejů za rytmů Letkisu, Jivu, rock-end-rollu, bujných dechovek a tichých blues s polohou tvář na tvář, a to zvláště po půlnoci. Ovšem jak šel čas i ta melodie se měnila, odešla Babička, která nás naučila Charleston, asi zůstala někde Tam za vodou v rákosí, i ta Láska nebeská se později vydala po Schodech do nebe, aby příští rok nám ukázala Cestu rájem. Sova už tolik nehouká svoje hů a hů, a Noc asi už není krásná, ani tichá a vůbec Kdo to byl? Cikán, černý cikán, dnes už bohužel taky ne, pouze Rom. Pak přišla kapela s buřinkami a bez kapelníka a ABBA zavalila taneční plochu Babylonem.
Jak jsme my, mladší účastníci, pomalu přebírali žezlo plesů po rodičích, měnili se s dobou nejen taneční písně, ale i samotné tance. Je to tak. Když jsem si koncem 70 let myslel, v jaké jsem dobré kondici, a když mi při pěkných kreacích rokenrolu uprostřed rozdováděného parketu jeden mladík řekl, „Nechtěl by jste se uklidnit pane?“, pochopil jsem, že nastupuje nová doba kolových tanců a mávání rukama a i při těch nejrychlejších rytmech je v módě jen volné pohupování v bocích. Škoda, přeškoda. Kdopak dnes umí ten krásný Waltz ve všech jeho podobách?
Pokud si pamatuji i vývoj plesové módy přeplul v Libochovicích svým vrcholem, zvláště u libochovických dam. Zpočátku, tak jak se na manželky funkcionářů slušelo, nastala éra jednoduchých modelů halenka, sukně a účes pracující ženy. Ale jak šel historický vývoj stále dál a dál a vpřed, doba se uvolňovala. A také tím, jak nastával přísun módních časopisů ze západu, tak také nepokulhávala ani paní libochovická móda. Skutečný vrchol plesových sezón představovala doba na přelomu 60 a 70 let, kdy ženy inspirované módními časopisy a lácí za látky, reprezentovali skutečnou krásu na plesích. Málo kdo si troufl za jednu sezónu vyjít v jedněch šatech. Avšak jak se doba lomila do dnešních dob, toalety dam se zjednodušovali a zjednodušovali, tak jak ceny stoupaly a stoupaly. Bohužel s tím vším klesalo i kulturní sebeuvědomování. My tanečníci, jsme to měli v podstatě jednodušší. V mládí nám stačili šaty z tanečních a s nimi jsme protloukli většinu sezón. Inu někteří z nás vyrostli, ať tak nebo tak, a tak i šatník jsme obměnili za oblek svatební.
I v nápojích bývalo vidět jak se mění obraz doby, od složitějších a jednodruhových vín přes Pražské výběry a Sklepmistry opět k těm jednodruhovým. Jen to pivo zůstává, ať je doba jakákoliv. Jo to byla zlatá doba výdělků hospodských a příjmů do spolkových pokladen. Byť ceny vstupů byly vcelku mírné, o to více lidí utrácelo, tak se stávalo, že známý sál u Třech lip se dokázal za tříměsíční sezónu sobotu co sobotu naplnit téměř k prasknutí. Později, při nepracovních sobotách se kolikrát ples konal i v pátek. Stará parketová podlaha se pěkně v rytmu letkisu pohupovala, dozorující hasič pan Komeda, v rohu sálu podupával do rytmu, v ruce svůj půllitřík a kapely vyhrávaly hity doby. A páni kapelníci to byly vytížení pánové, pan Havránek a jeho Melody Boys, pan učitel Milan Elman se svou kapelou Elmex a konečně i pan Vinš a jeho Vinšovanka. Různá období, různé žánry, ale nutno uznat, hráli všichni na úrovni. Dobře organizovány a výzdobou oplývající bývaly plesy Scény, Zahrádkářů a Sportovních klubů, včetně Maškarních plesů. Bohatá tombola Mysliveckého a Sklářského plesu, to se dnes již nevidí. Plesy v 60 a 70 letech byly skutečně samostatným fenoménem. A to se již v těchto skalních dobách navíc objevovaly jako první vlaštovky odpolední nedělní čaje a Mevra, zvláště po roce 1967, kdy začaly vznikat bítové kapely. Mevrům v Libochovicích vládla kapela pana Melichara – Taunus. Postupem času se z těchto záležitostí sice staly alkoholické dýchánky, ale i to svým vývojem v 80 letech přerostlo do počátku dnešních diskoték. Nic proti nim, ale kdo jsme poznali (teď jsem asi skutečně sentimentální) melodickou dobu písniček zlatých 60let, nemůžeme si na ně nějak zvyknout. Ale já už slyším dnešní mládež jak mi odpovídá: „Běž do skal starče“. Ano, mají pravdu, je to tak, doba je vždy taková jaká je. Jen je vskutku škoda té pospolitosti plesových přátelství a lehkých pohybů našich mladých nohou na narvaném sále. A vůbec, v přestavěných Třech lípách zmizeli nejen fronty před dámskými WC, bohužel zmizel i usmívající se pan Mošnička vykukující z okénka bufetu na malém sále, no jiný bufet, jiná doba, jiné ceny. Já vím, netřeba připomínat, uspořádání plesu v dnešní době chce skutečně spoustu odvahy, práce a nemalou finanční základnu, ale stejně, je jich málo. Ale je to i tím, že jsme nějak zpohodlněli, zlenivěli a divoký rej by možná, vedl i zvýšenému počtu výjezdů pohotovosti, ano je to tím vypěstovaným pohodlíčkem, ale to je bohužel v kultuře všeobecný jev.
pátek 23. ledna 2009
VŘSR
Jak stříleli z Aurory
Tak jako každý absolvent základního vzdělání v padesátých letech minulého století, jsem absorboval myšlenky soudruha Lenina a jeho kamarádů. Bylo mi soudružkou učitelkou sděleno, že dělníky zbavil okovů výstřelem z Aurory. Bohužel, vychován v duchu křesťanského pojetí světa, neměl jsem ponětí co to ta Aurora je. Ale kamarádi jsou nade vše. Jeden, vychován v duchu pánů Marxe a Engelse, mi vysvětlil, že to se jde na Osmičku (v onen čas jsme bydleli v Lovosicích, a Osmička bývalo místo mezi přístavištěm a dnešní Delvitou u Labe), a tam se vystřelí z Aurory a je zahájena velká říjnová revoluce a to v listopadu. Protože jsme se teprve učili hodiny a měsíce měli přijít podle osnov až v dalším období, nedělalo mi potíže pochopit, že v listopadu byla říjnová revoluce. Co byl ale pro mne problém, byla skutečnost, že Lenin nařídil vystřelit z děla v Petrohradě na Leningrad a obojí bylo v jednom městě, to mne překvapilo.
Jinak to byly úžasné okamžiky. My žáci prvňáci jsme se shromáždili na Osmičce, kde byla maketa Aurory postavená tak šikovně, že vypadala jako by plula po Labi. Jen ten Zimní palác nějak chyběl. Zaráželo mne však, že oba dva kanóny Aurory mířili na nás, z okovů osvobozené proletáře. Po moudrém projevu tajemníka strany zatáhl činitel za špagátek a z kanónů se vyvalil čmoud a bouchly dva dělobuchy tak nešťastně, že kanóny začaly hořet. Asi je vyrobili soudruzi v NDR. Revoluce tak byla zahájena. Místo Zimního paláce plála Aurora, místo Rudoarmějců pobíhali od Labe s kýblama vody čeští vojáci a soudruh tajemník strany tišil davy prohlášením: "Soudruzi nebojte se, vše je jen z papíru" Tim davy ukonejšil, protože se mylně domnívali, že je vše z papíru. Ó nikoliv, ostatní bylo velice reálné, jen ta Aurora byla papírová. Tento rok jsem bohužel viděl Auroru naposled. Příští slavné dny říjnové listopadové revoluce, jsem již prožíval na Osmičce bez Aurory a bez tehdejšího tajemníka.
Na oslavy ve třetím školním roce, jsem se velice těšil, protože to jsme již bydleli v Libochovicích, kde byla také řeka a jak jsem se později dověděl i tajemník. Oslavy mne však zklamaly. Nejenže nebyla na břehu postavená Aurora, pouze vatra a požárnický hasičský vůz. Asi jsme pálili zbytky carských přežitků. Takže jsem si tentokrát nemohl vystřelit z Aurory, což mne tak roztesknilo, že jsem se již pálení vater v říjnové listopadové revoluci nezúčastňoval.
Až v letech, kdy coby předpuberťák, kdy jsem mohl využívat spolu s kamarády situace, kdy při průvodu s lampiony jsme mohli jaksi beztrestně pod rouškou oslav a tmy laškovat se spolužačkami. Kam se v té chvíli hrabala Aurora a Zimní palác. Byly to dobře organizované oslavy. Vždyť i jeden můj tenkrát ještě nepolíbený spolužák má dodnes milé vzpomínky na první pusu, právě při oslavách říjnové listopadové revoluce pod světýlkem lampionu. Jen mi stále vrtá hlavou, zda v carském Rusku byla při výstřelech již tma, nebo ještě světlo? Kdoví a je to tak možná dobře. Dnes je již jiná doba, lampiónový průvod, který bude možná pořádat agentura Rok co rok je již bohudík o něčem úplně jiném. Jen proti loňskému, pokud tedy bude, by bylo lepší jít za zvuku břeskných písní častušek, aby ta atmosféra měla tu pravou formu recese. A nechci nijak navádět, protože si stejně myslím, že dnes již žádní školáci nepolíbení nejsou. A je to škoda, všechno chce totiž svůj čas, i ta první pusa. Čas však vzal, nejen revoluci, Lenina, Auroru i soudruha tajemníka, ale i bohužel naše mládí.
Tak jako každý absolvent základního vzdělání v padesátých letech minulého století, jsem absorboval myšlenky soudruha Lenina a jeho kamarádů. Bylo mi soudružkou učitelkou sděleno, že dělníky zbavil okovů výstřelem z Aurory. Bohužel, vychován v duchu křesťanského pojetí světa, neměl jsem ponětí co to ta Aurora je. Ale kamarádi jsou nade vše. Jeden, vychován v duchu pánů Marxe a Engelse, mi vysvětlil, že to se jde na Osmičku (v onen čas jsme bydleli v Lovosicích, a Osmička bývalo místo mezi přístavištěm a dnešní Delvitou u Labe), a tam se vystřelí z Aurory a je zahájena velká říjnová revoluce a to v listopadu. Protože jsme se teprve učili hodiny a měsíce měli přijít podle osnov až v dalším období, nedělalo mi potíže pochopit, že v listopadu byla říjnová revoluce. Co byl ale pro mne problém, byla skutečnost, že Lenin nařídil vystřelit z děla v Petrohradě na Leningrad a obojí bylo v jednom městě, to mne překvapilo.
Jinak to byly úžasné okamžiky. My žáci prvňáci jsme se shromáždili na Osmičce, kde byla maketa Aurory postavená tak šikovně, že vypadala jako by plula po Labi. Jen ten Zimní palác nějak chyběl. Zaráželo mne však, že oba dva kanóny Aurory mířili na nás, z okovů osvobozené proletáře. Po moudrém projevu tajemníka strany zatáhl činitel za špagátek a z kanónů se vyvalil čmoud a bouchly dva dělobuchy tak nešťastně, že kanóny začaly hořet. Asi je vyrobili soudruzi v NDR. Revoluce tak byla zahájena. Místo Zimního paláce plála Aurora, místo Rudoarmějců pobíhali od Labe s kýblama vody čeští vojáci a soudruh tajemník strany tišil davy prohlášením: "Soudruzi nebojte se, vše je jen z papíru" Tim davy ukonejšil, protože se mylně domnívali, že je vše z papíru. Ó nikoliv, ostatní bylo velice reálné, jen ta Aurora byla papírová. Tento rok jsem bohužel viděl Auroru naposled. Příští slavné dny říjnové listopadové revoluce, jsem již prožíval na Osmičce bez Aurory a bez tehdejšího tajemníka.
Na oslavy ve třetím školním roce, jsem se velice těšil, protože to jsme již bydleli v Libochovicích, kde byla také řeka a jak jsem se později dověděl i tajemník. Oslavy mne však zklamaly. Nejenže nebyla na břehu postavená Aurora, pouze vatra a požárnický hasičský vůz. Asi jsme pálili zbytky carských přežitků. Takže jsem si tentokrát nemohl vystřelit z Aurory, což mne tak roztesknilo, že jsem se již pálení vater v říjnové listopadové revoluci nezúčastňoval.
Až v letech, kdy coby předpuberťák, kdy jsem mohl využívat spolu s kamarády situace, kdy při průvodu s lampiony jsme mohli jaksi beztrestně pod rouškou oslav a tmy laškovat se spolužačkami. Kam se v té chvíli hrabala Aurora a Zimní palác. Byly to dobře organizované oslavy. Vždyť i jeden můj tenkrát ještě nepolíbený spolužák má dodnes milé vzpomínky na první pusu, právě při oslavách říjnové listopadové revoluce pod světýlkem lampionu. Jen mi stále vrtá hlavou, zda v carském Rusku byla při výstřelech již tma, nebo ještě světlo? Kdoví a je to tak možná dobře. Dnes je již jiná doba, lampiónový průvod, který bude možná pořádat agentura Rok co rok je již bohudík o něčem úplně jiném. Jen proti loňskému, pokud tedy bude, by bylo lepší jít za zvuku břeskných písní častušek, aby ta atmosféra měla tu pravou formu recese. A nechci nijak navádět, protože si stejně myslím, že dnes již žádní školáci nepolíbení nejsou. A je to škoda, všechno chce totiž svůj čas, i ta první pusa. Čas však vzal, nejen revoluci, Lenina, Auroru i soudruha tajemníka, ale i bohužel naše mládí.
Pohádka (byty)
Jak byla svedena bitva o byty
Bylo, nebylo. V jednom království žila na okraji královského města v pastoušce, jak už to tak bývá, chudá stařena, která měla dceru, co dceru, krasavici překrásnou blondýnku Babetku. A jak byla úslužná, předvídavá a pomáhala kde komu. Na druhé straně města, v měšťanském domě žila byla chamtivá Rozálie, a ta jen čekala jak chudáka Babetku napálit. Jednoho dne však přišla na království zlá doba, královská pokladna se tenčila a tenčila. Ne že by král přiliž rozhazoval, ale tu bylo potřeba okovat koně, tu opravit komín na královském domě, silnice se rozpadala a ke všemu ještě do města přišla Bída. Rádcové s králem zprvu nevěděli jak království z té šlamastyky vyvést, pak si ale nejstarší rádce Karásek vzpomněl na chytrou Babetku z obecní pastoušky a zašel ji požádat o radu. Babetka se zamyslela a vzpomněla si, že před časem se povídalo o jakémsi sboru patnácti měsíčků. Ono jich bylo, původně dvanáct, ale po reformě a zavedení demokracie jich bylo, kde se vzali tu se vzali, najednou patnáct. A aby to nebylo jednoduché jeden hot, druhý čehý. Babetka se pečlivě nalíčila, načesala, vzala si push-upku a hajdy do lesa. Seděli tam pěkně v kruhu, u ohníčku. Babetka přišla, mrkla okem po tom nejvlivnějším, usmála se na toho nejhezčího, pak se zhluboka pro efekt nadechla a zpustila: "Měsíčkové moji, náš pán a země má trápení s pokladnou a ne a ne ji naplnit. Ten s tím vousem se zamyslel a Babetce poradil: " My víme Babetko, my víme. Řekni králi ať utvoří pravidla a prodá královské voli tomu, kdo o ně pečuje." Tenkrát v tom království totiž bylo zvykem, že každý kdo měl cizí pozemek, se musel starat i jednoho královského vola. I spěchala Babetka za Karáskem a povídá : "Karásku, udělejte pravidla a prodejte voli těm lidem co se o ně starají, lidi se najedí vy budete mít peníze a království bude bez dluhů. A stalo se tak. Jenom považte, ne všichni byli předvídaví, nebo možná byli vegetariáni, nebo si mysleli že král jim sleví, takže pár volů zůstalo. Král dal opravit komín, okovat královské koně a najmul si holomka aby vyhnal Bídu. Lid byl spokojený, hovězí bylo křehké, nejen že se najedli, ale za drahý peníz prodávali maso dále. Lid začal sebe velebit za svoji chytrost a krále za předvídavost. Příští rok však byla neúroda zeleniny a těch málo nepředvídavých vegetariánů co si voli nekoupili, začalo pošilhávat potěch zbylých královských volech o které pečovali. I rozhodli se tedy že si je taky koupí, ale ouha, Karásek jim řekl: „Milí zlatí, pravidla říkají, kdo nekoupil už nekoupí“ Oni však že ne, že mají hlad a že král jim na začátku schválně podstrčil voli hubené jen kost a kůže. To byla příležitost pro závistivou Rosálii, teď tedy té fešandě Babetce ukáže. I vypravili se s Rosálii za patnácti měsíčky. Škemrali, prosili až jich většinu obměkčili a ti vzkázali králi: „Porazte voli a dejte těm par hladovým najíst skoro zadarmo“. Ale děti moje, co by to bylo za krále, který poruší královské slovo? Král tedy prohlásil ne a ne, neporazí a neporazí. Dal vyhlásit královskou vůli: „Všichni zaplatili dobrý peníz a najedli se, ty co nezaplatili ať trpí hlady“. A to je pohádky konec, a pokud ti vychytralí vegetariáni nezemřeli, tak tam žijí dodnes. Jaké si odneseme děti z této pohádky poučení? Když něco prohlásím za zákon, zákonem to zůstává, pokud ovšem nezměním zákon.
Bylo, nebylo. V jednom království žila na okraji královského města v pastoušce, jak už to tak bývá, chudá stařena, která měla dceru, co dceru, krasavici překrásnou blondýnku Babetku. A jak byla úslužná, předvídavá a pomáhala kde komu. Na druhé straně města, v měšťanském domě žila byla chamtivá Rozálie, a ta jen čekala jak chudáka Babetku napálit. Jednoho dne však přišla na království zlá doba, královská pokladna se tenčila a tenčila. Ne že by král přiliž rozhazoval, ale tu bylo potřeba okovat koně, tu opravit komín na královském domě, silnice se rozpadala a ke všemu ještě do města přišla Bída. Rádcové s králem zprvu nevěděli jak království z té šlamastyky vyvést, pak si ale nejstarší rádce Karásek vzpomněl na chytrou Babetku z obecní pastoušky a zašel ji požádat o radu. Babetka se zamyslela a vzpomněla si, že před časem se povídalo o jakémsi sboru patnácti měsíčků. Ono jich bylo, původně dvanáct, ale po reformě a zavedení demokracie jich bylo, kde se vzali tu se vzali, najednou patnáct. A aby to nebylo jednoduché jeden hot, druhý čehý. Babetka se pečlivě nalíčila, načesala, vzala si push-upku a hajdy do lesa. Seděli tam pěkně v kruhu, u ohníčku. Babetka přišla, mrkla okem po tom nejvlivnějším, usmála se na toho nejhezčího, pak se zhluboka pro efekt nadechla a zpustila: "Měsíčkové moji, náš pán a země má trápení s pokladnou a ne a ne ji naplnit. Ten s tím vousem se zamyslel a Babetce poradil: " My víme Babetko, my víme. Řekni králi ať utvoří pravidla a prodá královské voli tomu, kdo o ně pečuje." Tenkrát v tom království totiž bylo zvykem, že každý kdo měl cizí pozemek, se musel starat i jednoho královského vola. I spěchala Babetka za Karáskem a povídá : "Karásku, udělejte pravidla a prodejte voli těm lidem co se o ně starají, lidi se najedí vy budete mít peníze a království bude bez dluhů. A stalo se tak. Jenom považte, ne všichni byli předvídaví, nebo možná byli vegetariáni, nebo si mysleli že král jim sleví, takže pár volů zůstalo. Král dal opravit komín, okovat královské koně a najmul si holomka aby vyhnal Bídu. Lid byl spokojený, hovězí bylo křehké, nejen že se najedli, ale za drahý peníz prodávali maso dále. Lid začal sebe velebit za svoji chytrost a krále za předvídavost. Příští rok však byla neúroda zeleniny a těch málo nepředvídavých vegetariánů co si voli nekoupili, začalo pošilhávat potěch zbylých královských volech o které pečovali. I rozhodli se tedy že si je taky koupí, ale ouha, Karásek jim řekl: „Milí zlatí, pravidla říkají, kdo nekoupil už nekoupí“ Oni však že ne, že mají hlad a že král jim na začátku schválně podstrčil voli hubené jen kost a kůže. To byla příležitost pro závistivou Rosálii, teď tedy té fešandě Babetce ukáže. I vypravili se s Rosálii za patnácti měsíčky. Škemrali, prosili až jich většinu obměkčili a ti vzkázali králi: „Porazte voli a dejte těm par hladovým najíst skoro zadarmo“. Ale děti moje, co by to bylo za krále, který poruší královské slovo? Král tedy prohlásil ne a ne, neporazí a neporazí. Dal vyhlásit královskou vůli: „Všichni zaplatili dobrý peníz a najedli se, ty co nezaplatili ať trpí hlady“. A to je pohádky konec, a pokud ti vychytralí vegetariáni nezemřeli, tak tam žijí dodnes. Jaké si odneseme děti z této pohádky poučení? Když něco prohlásím za zákon, zákonem to zůstává, pokud ovšem nezměním zákon.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)