Pohádka (byty)

Jak byla svedena bitva o byty
Bylo, nebylo. V jednom království žila na okraji královského města v pastoušce, jak už to tak bývá, chudá stařena, která měla dceru, co dceru, krasavici překrásnou blondýnku Babetku. A jak byla úslužná, předvídavá a pomáhala kde komu. Na druhé straně města, v měšťanském domě žila byla chamtivá Rozálie, a ta jen čekala jak chudáka Babetku napálit. Jednoho dne však přišla na království zlá doba, královská pokladna se tenčila a tenčila. Ne že by král přiliž rozhazoval, ale tu bylo potřeba okovat koně, tu opravit komín na královském domě, silnice se rozpadala a ke všemu ještě do města přišla Bída. Rádcové s králem zprvu nevěděli jak království z té šlamastyky vyvést, pak si ale nejstarší rádce Karásek vzpomněl na chytrou Babetku z obecní pastoušky a zašel ji požádat o radu. Babetka se zamyslela a vzpomněla si, že před časem se povídalo o jakémsi sboru patnácti měsíčků. Ono jich bylo, původně dvanáct, ale po reformě a zavedení demokracie jich bylo, kde se vzali tu se vzali, najednou patnáct. A aby to nebylo jednoduché jeden hot, druhý čehý. Babetka se pečlivě nalíčila, načesala, vzala si push-upku a hajdy do lesa. Seděli tam pěkně v kruhu, u ohníčku. Babetka přišla, mrkla okem po tom nejvlivnějším, usmála se na toho nejhezčího, pak se zhluboka pro efekt nadechla a zpustila: "Měsíčkové moji, náš pán a země má trápení s pokladnou a ne a ne ji naplnit. Ten s tím vousem se zamyslel a Babetce poradil: " My víme Babetko, my víme. Řekni králi ať utvoří pravidla a prodá královské voli tomu, kdo o ně pečuje." Tenkrát v tom království totiž bylo zvykem, že každý kdo měl cizí pozemek, se musel starat i jednoho královského vola. I spěchala Babetka za Karáskem a povídá : "Karásku, udělejte pravidla a prodejte voli těm lidem co se o ně starají, lidi se najedí vy budete mít peníze a království bude bez dluhů. A stalo se tak. Jenom považte, ne všichni byli předvídaví, nebo možná byli vegetariáni, nebo si mysleli že král jim sleví, takže pár volů zůstalo. Král dal opravit komín, okovat královské koně a najmul si holomka aby vyhnal Bídu. Lid byl spokojený, hovězí bylo křehké, nejen že se najedli, ale za drahý peníz prodávali maso dále. Lid začal sebe velebit za svoji chytrost a krále za předvídavost. Příští rok však byla neúroda zeleniny a těch málo nepředvídavých vegetariánů co si voli nekoupili, začalo pošilhávat potěch zbylých královských volech o které pečovali. I rozhodli se tedy že si je taky koupí, ale ouha, Karásek jim řekl: „Milí zlatí, pravidla říkají, kdo nekoupil už nekoupí“ Oni však že ne, že mají hlad a že král jim na začátku schválně podstrčil voli hubené jen kost a kůže. To byla příležitost pro závistivou Rosálii, teď tedy té fešandě Babetce ukáže. I vypravili se s Rosálii za patnácti měsíčky. Škemrali, prosili až jich většinu obměkčili a ti vzkázali králi: „Porazte voli a dejte těm par hladovým najíst skoro zadarmo“. Ale děti moje, co by to bylo za krále, který poruší královské slovo? Král tedy prohlásil ne a ne, neporazí a neporazí. Dal vyhlásit královskou vůli: „Všichni zaplatili dobrý peníz a najedli se, ty co nezaplatili ať trpí hlady“. A to je pohádky konec, a pokud ti vychytralí vegetariáni nezemřeli, tak tam žijí dodnes. Jaké si odneseme děti z této pohádky poučení? Když něco prohlásím za zákon, zákonem to zůstává, pokud ovšem nezměním zákon.