Před 42 lety, 21.srpna 1968

Jak jsem přišel o rakouskou orlici.
Měl jsem krásnou, bronzovou, z helmice Rakousko - Uherského četníka a v 18 letech jsem byl na ni velice hrdý. Také malý dvousic značky Pionýr mi úspěšně zvedal sebevědomí. Zvláště s onou rakouskou orlici na přednim blatníku. Kam se v té chvíli hrabal nějaký Harley-Davidson. Vozítko to bylo velice vhodné, zvláště k vyjížďkám na rande do okolních luhů a hájů, zvláště ty háje, to byla romantika mechu, nu což, netřeba litovat, třeba v těch hájích jsou již jenom smetiště, a možná kde jsou ty háje, podnikatelé je vykáceli, a kde jsou ti podnikatelé... ale to je jiná dětská říkanka.
Vraťme se k původní myšlence. Jaro, které v roce 1968 přecházelo v teplé léto bylo velice slibné. Brzká maturita, delší prázdniny, volnost, svobodomyšlenkářské debaty, večírky a hudba zlatých šedesátých, něco na co se nezapomíná. Pak jsem najednou přišel o orlici i o volnomyšlenkářské debaty a naději rozletu. Kdo byli ti zloději, odkud přišli do českých zemí přes pohraniční hvozdy? Nepřišli ani nepřijeli milí čtenáři. Přiletěli, jako kukačky naklást vejce do cizích hnízd. A byla to naše slavná armáda osvoboditelka, Rudá armáda, bohužel osvobozovala jak všichni dobře víme, jen úzkou skupinu lidi, ostatní okupovala. A tato armáda mě připravila o orlici, což ji do smrti nezapomenu a stále trvám na tom aby mi ji nahradila.
Bylo to totiž tak. Krátce po 21.srpnu se jako každý rok okupace, neokupace nastupovalo na chmelové brigády a můj bratr byl brigádně přidělen jako medik někam nad Solany. Naši však v té rozbouřené době usoudili, že by bylo nemoudré, aby zůstával někde mimo rodinu zbytečně dlouho, a tak mne záhy odpoledne koncem prázdnin vyslali s mým dvojsicem pro bratra. Vyrazil jsem brzo odpoledne, ale jak to již u chmelu bývá, člověk se jen tak snadno neutrhne, zvláště od tekutého chmele. A na víc se bylo třeba rozloučit s každou brigádnicí, což můj bratr medik bral jako samaritánskou povinnost.
A tak se stalo, že jsme bratrem zpět vyrazil v pozdních nočních hodinách. Vše šlo hladce, bratr se zdatně přidržoval, v zatáčkách se vychyloval, aby jak tvrdil udržel odstředivou silu v patřičných mezích a stále mne nabádal, abych držel směl a na každé křižovatce se snaživě snažil upozornit na změnu směru. Bohužel jaksi nedostatečná orientace v nočních hodinách a sundané ukazatele směru mu nedovolovaly určit ten správný. Držel jsem ho, tedy směr, nikoliv bratra, až před Křesín.
Tam naše hrdinská jízda domů skončila. Přes cestu stál tank a na nás mířili kalašnikovem sovětští vojáci. Kontrola pasportů.Bohužel si posvítili na přední blatník a v tu chvíli je pasporty nezajímaly. Jakýsi ohvězdičkovaný soldát, zřejmě hrdý obránce demokratického socialistického zřízeni usoudil, že se jedná o carskou orlici a za pokřiku „nět carisismus“ nás hnal kalašnikovem od našeho vozidla a ani „krásnaja“ barva našeho samohybu nás neochránila. Bratr marně vysvětloval že jede z chmelové brigády a chřestě lahvemi s přihlouplým úsměvem šťastného člověka se ptal zda nechtějí ochutnat letošní pivo, že se zvláště urodilo. Nechtěli ochutnat, bajonetem mi urvali z blatníku orlici a sebrali ventilky. No něco to nakonec mělo do sebe, domů jsme dorazili nad ránem, unaveni, ale zato bratr byl již zcela jasného myšlení.
A proto „Vážená sovětská armádo, vyzývám tě po 42 letech vrať mi v rámci restitucí mojí rakouskou orlici. V dnešní době bych ji prodal jako dobře ceněný historický kousek (ventilky vám odpouštím). A navíc, připravili jste mne v 18 letech o část mojí hrdosti, ale protože „Boži mlýny“ melou pomalu ale jistě, tak tu jste mi částečně v roce 1990 vrátili, když vaše vítězné tanky opustili českou kotlinu, Ale tu orlici chci. Váš bývalý okupovaný občan"