Stručná historie Evaně

Na jihozápad od Libochovic, za řekou Ohří na vrcholu oharského zlomu leží ves Evaň. Podle Augusta Sedláčka byla původně nejspíš církevním majetkem či spíše církev s ní mohla hospodařit. Dubanská kronika však uvádí, že ves Evaň založil  Ivan Beránek, která se dříve jmenovala Ivanky podle svého zakladatele a dlouho byla v držení Dubanských.
Sedláček ovšem tuto starou historii opomíjí a uvádí jako první rok, kdy je o Evani zmínka, rok 1437. Před tímto rokem podle něj byla tato ves zastavena králem Vladislavem Pavlu Skalskému z Jenštejna. První zprávy o ní pocházejí až z roku 1437. Na sklonku 15. století ji vlastnil Jan ze Šelmberka se svými syny.
Jistě je zajímavé připomenout, že rod ze Šelmberka býval známým českým panským rodem, větví Buziců, jejíž předek Přibyslav z Křimína na počátku 14. století vystavěl u Mladé Vožice hrad Šelmberk. Z české linie tohoto rodu vynikl zmíněný Jan, který se stal nejvyšším kancléřem a nejvyšším komorníkem. Vlastnil hrady Trosky, Přerov nad Labem a Kost. Majetek v Evani byl z hlediska celého rodového majetku vskutku nepatrný a tím také nepříliš zajímavý. Navíc ležel hodně daleko od rodového sídla. Když Jan roku 1508 zemřeli, zdědili majetek jeho synové, kteří o nevelký a vzdálený majetek v Evani příliš nestáli. Už roku 1528 (1544?) se proto stal jeho novým majitelem Jan Kryštov ze Sezimova  Ústí. Jeho potomci převzali roku 1575 hospodářský dvůr a ves jako dědictví. Měli v držení více vesnic kolem Slaného a Budyně a také jich hodně rozprodali. Od roku 1597 byla Evaň majetkem člena starého saského rodu Karla Elsnice z Elsinc, který v ní postavil tvrz. Uvádí to alespoň August Sedláček s tím, že tvrz je však poprvé připomínána až roku 1623 a 1627 při pobělohorských konfiskacích. Celkem sedm členů rodu Elsniců se totiž zapletlo do stavovského povstání, v letech 1621 až 1631 bylo pokutováno a byla jim zabavena celá řada statků na Litoměřicku, Slánsku a Žatecku. V kterých místech tvrz stávala, lze dnes těžko určit, protože se žádné doklady o ní nezachovaly. Není známa ani její podoba. Nejspíš však šlo o nevelké renesanční venkovské sídlo, vybudované u hospodářského dvora, byla zbourána asi r. 1676. Roku 1619 koupila od Elsnice statek a tvrz Johanka z Hertemberka, první manželka Václava ze Šternberka, který je posléze po ní zdědil a užíval je se svou druhou manželkou Alenou z Hozlau (z české vladyckého rodu z Chebska z tvrze Hazlov) ještě roku 1626. Nakonec však o tento majetek roku 1627 přišel při pobělohorské konfiskaci a majetek byl prodán úřady prodán Marii Maximilianě ze Šternberka. Po její smrti náležel k Budyni a tedy k libochovickému panství. Nevyužívaná malá tvrz zanikla někdy v 17. století. Při silnici z Poplz do Evaně objeveny byly stopy člověka diluviálního (ohniště a pazourky)

• Na návsi stojí kaplička sv. Josefa, postavena roku 1906, obnovená roku 1930. Obdélníková do půlkruhu sklenutá, bez slohových znaků, s nikou, trojúhelníkovým štítem, v němž barokní soška sv.Antonína. Zaklenuta valeně.
• V obci stojí barokní socha zbičovaného Krista - Ecce Homo obnovená roku 1894.
• Za zmínku jistě stojí i  dnes již zaniklá tvrz Evaň, která zde stávala (prvně zmiňovaná r. 1623, zbořena r. 1676), dnes však po ní již není ani stopy.

kaplička sv. Josefa

                        Pověst o vniku jména Evaně:

VYTLOUKLI SVATÉHO IVANA:
Podle pověsti, která se vypravovala v obci Evaň, bydlel zde v jeskyni poustevník sv. Ivan. Dokud žil tajně, nebyl nikým obtěžován a vyrušován. Ale po nějaké době dověděli se o něm pohůnci této obce a častokrát za jeho nepřítomnosti zpustošili jeho příbytek. Když se Ivan navrátil, byl hrubým jednáním výrostků velmi rozrušen. Káral je za to hrubé jednání a vyhrožoval jim tresty božími.
Jednoho dne násilně vnikli do poustevníkova příbytku a odtud jej klacky vypudili. On se chtěl před nimi zachrániti útěkem do vesnice a ukryl se v řezárně, nyní čp. 7. Ale zde jej pohůnci také vyslídili a klacky zbili. I vyřkl nad touto vesnicí kletbu, že zde budou věčně nespokojeni, že budou mezi obyvatelstvem neustálé potyčky a šarvátky.
Pole této pověsti se myslí, že název obce Evaň je od jména Ivan, Tak prý se obec také prvotně nazývala. Z Ivan se říkalo Nejvaň, Ejvaň a Ivaň, až vzniklo jméno Evaň.

Na staré evaňské silnici stojí ještě jedna kaplička. I když majitelem je soukromá osoba, je hanbou Evaně, zvláště pak dříve hospodařícího JZD. Zničili co mohli, nenapravili nic.

• V roce 1845 byla vybudována stará silnice z Poplz na Evaň. 
• V roce 1936 žádá městský úřad o přeložení silnice na Evaň (stará evaňská silnice), tak aby vyhnula prudkému stoupáni 
• Zároveň se stavbou nového mostu v Libochovicích došlo i k úpravě Evaňského potoka a to je přemístěním do nového regulovaného koryta, tak, aby mohlo dojít k rozšíření okresní silnice na Evaň.

Stručná historie Černiva

Vznik jména se vysvětluje filologicky od černé půdy. (Dle Kotta je "černava" černá země.) Stará kniha Třebenická uvádí roku 1434 "Černevo", v Libochovické knize z r. 1606 čteme "Černivo". Obec má kapli Všech Svatých, a měla jednotřídní školu.
Černiv spočívá v mělké údolní nivě podsedického potoka, asi 4 km od města Libochovice. Plochá terénní sníženina se vyznačuje tmavší půdou než jsou půdy na okolních vyvýšeninách. Odtud pochází  její název. Osídlení zdejší krajiny dokumentují nálezy střepů keramických nádob z doby bronzové a nalezená podkova z počátku našeho letopočtu. Z písemných dokumentů je patrné, že obec daroval v r. 1144 Vladislav I. klášteru v Doksanech. Další písemná zmínka o obci je z r. 1307, kde se potvrzuje prodej obce klášterem v Doksanech Michalovi, rychtáři v Libochovicích. Následně se stává majetkem Zajíců z Hazmburka, Lobkoviců (1559), Zikmunda Bathoryho (1597), Štenberků (1613), Dietrichteinů (1676), a v roce 1848 se osamostatnila.
Ve struktuře obce jsou zřetelné dvě návsi: Horní, kde stojí pod mohutným, asi 300 let starým jilmem kamenný kříž z r. 1833, který nechala postavit rodina Králů po cholerové epidemii. Dolní, kde je kaple Nejsvětější trojice z druhé poloviny 19. stol.
Severně, asi půl kilometru od obce, stojí na mírném návrší, umístěna na pískovcovém sloupu, socha svatého Jana Nepomuckého - lidová práce pravděpodobně z první poloviny 19. stol.
Osobnosti : narodil se zde pan Josef Tutte, pozdější farář v kostele svaté Ludmily v Praze, arcibiskupský notář a konzistorní rada. Zemřel v roce 1956 a je pohřben na hřbitově v Chotěšově.
Památky:

•   kamenný kříž z roku 1833, který nechala postavit rodina Králů po cholerové epidemii,
•   na polní cestě asi půl km od obce socha sv. Jana Nepomuckého. Je rustikálním dílem provinčního kameníka asi z doby kolem roku 1800. Soška měří 107 cm, kamenný blok sloupku 113 cm a podstavec 107 cm.

Několik výpisků z Místopisu osady Černiva, kterou sepsal Antonín Janda na základě Gruntovní knihy a ústního podání roku 1922. Tato kniha je taktéž uložena v archivu v Lovosicích. Dle tohoto Místopisu, první kolonisté, kteří osadu založili, usadili se při potoce, zde zřídili sobě malý rybník, aby měli nejen dostatek vody pro svůj dobytek k napájení i plavení, ale též k hašení případného požáru.
Kaple Nejsvětější trojice :
 Novodobá, obdélníková s hranolovou věží v průčelí a polokruhovým závěrem. V průčelí pravoúhlý vstup. Věž členěná pilastry, s cibulovou bání, má v horní části polokruhová okna, stejně tak v bočních stěnách. Vnitřek uzavřený nikou, plochostropý. Barokně přemalovaný obraz Všech svatých.
Fotografie:

Historické

Nové:

Kaple:

Libochovice a zničené polní cesty

Kdo by se chtěl z Libochovických jen tak bezstarostně se za jarního vlání, či za teplých letních večerů, nostalgického podzimu projít mezi poli a uklidnit po náročném dni svou mysl, má smůlu. Ten kdo by chtěl dodržovat vyhlášku měst o volném pobíhání psů má smůlu. Prostě je to ta. Cesty mezi poli jaksi vymizely. Ne že by už hrozilo rozorávání mezí, ale dnešní zemědělští podnikatelé si prostě vysvětlují vše tak, že pokud není na cestě asfalt tak je to jejich, na vlastníka nikdo nehledí.

Tak například:

Chotěšovská pěšina:

Chotěšovská pěšina vedla kdysi od bodu dnešního průchodu MěÚ přes Spravedlivou až do Chotěšova. Vývojem osídlení přestala být významnou spojnicí a začalo se z ní ukrajovat z obou směrů. Tu polnostmi, ze strany Libochovic výstavbou v prostorů Husova až sklárna. Nakonec z ní zbyla polní cesta od dnešní Dimitrovovy ulice směrem ke sklárně. Bývávala tu hezká odpolední procházka mezi poli až na Spravedlivou. Ovšem po roce 1989 proběhly různé privatizace a milá cesta byla zorána. Ač ve vlastnictví města (Parcelní čísla 495/4, 496/106, 494/107) o celkové výměře zhruba 800 m² je z jedné strany rozorávána a z druhé strany zarůstá křovím.

Další pěkná procházka byla zvláště v létě od Edrovny směrem k potoku Rosůvka a dále pak polní cestou podle potoka do Slatiny. Dnes již tuto procházku nelze realizovat. Opět část cesty je doposud v majetku města Libochovice, část je zřejmě prodána. (Původní parcela 1798 byla rozdělena na 1799 o výměře 250 m² patřící městu a 1798 změnila vlastníka) Pochopitelně rozorány jsou obě parcely, i když v tomto případě je určení parcel orná půda, tak přesto, škoda historické cesty. Zajímavá situace potom v návaznosti na tuto cestu je v katastru Slatiny. Parcela 1732 v majetku obce Slatina, ostatní komunikace je také rozorána, navazující 1733 zůstává polní cestou, kudy se přes mostek dalo přejít na cestu do Slatiny.

Ovšem daleko zajímavější je historická cesta známá jako Házmburská. Začínala také u dnešního průchodu MěÚ (byla vlastně pokračováním cesty z jihu od Poplz, přes brod a náměstí k panskému hradu Házmburk a potom dále na sever. Také tato cesta přestávala mít během doby svůj význam. Dnes se z ní zachovala pouze ta část, která je cestou na hřbitov okolo Zemanova zahradnictví a dále pak kolem urnového háje směrem ke kravínu. Ještě před výstavbou kravínu vedla cesta dále k potoku Rosovka, kde navazuje na další cestu směrem ke hradu. Původní cesta byla majetkem města a také byla značena červenou turistickou značkou, takže cesta na Hazmburk byla rychlejší a pohodlnější. Město část cesty v rámci socialismu převedlo na zemědělský fond, a turistům přesměrovalo trasu na silnici k jiné polní cestě, která však v původním katastru byla polnost nyní ostatní plocha (parcela 1415). Dnes z této cesty patří městu parcelní číslo 1792/1 o výměře zhruba 1230 m². Tato cesta končí branou do kravína a návaznost na další cestu 1306/1-2, která není zapsána na listu vlastnictví protože také dříve neexistovala, tak tato návaznost není. Možná že by toto byla možnost zajistit parkoviště pro hřbitov jak starý, tak urnový háj. Cestu s parcelním číslem 1792/1 stejně devastuje těžká zemědělská technika a o údržbu se nestará, tak proč nedoporučit ZD, ať k nájezdu do objektu využívá cesty pod parcelním číslem 1306/1 – 2 a majetek města využít jako parkoviště které by navazovalo přístupovou cestou na hřbitovy ze zámecké dlažby.

Bývalá okresní silnice odbočující ze silnice Libochovuice – Klapý, parcela 1776, je jaká je, mimo bývalého polního letiště, vlevo od cesty, neudržovaná, devastovaná zemědělskou technikou. Je zapsaná jako ostatní plocha. Zajímavé je, že dnešní parcelní číslo uhýbá na Jeřetín kde končí, další návaznosti:

Parcela 1766 a navazující 1767 ostatní komunikace patřící městu a spojující cestu na Jiřetín s dubany, rozorána. Parcela 1768/1 odbočující ještě před polním letištěm ač v majetku města, zoraná, obhospodařuje je kdo? Za pacht ? Těžko. Výměra 1691 m²

Parcela 1140/4 bývalá okresní silnice, dnes ostatní komunikace, bez údržby, devastovaná zemědělskou technikou, pokračování 577/2, 572 (Ve vlastnictví města, proč město podle zákona o komunikacích nepožaduje po tom, kdo tuto komunikaci zničil, aby ji uvedl do původního stavu?)

Parcela 319/31, dnes orná půda, dříve zajímavá cesta ze zastávky Libochovice město, podél cihelny jako parcela 567 dnes v soukromém vlastnictví, 1770/1 ve vlastnictví města, dnes vše rozorané, krásná polní cesta kterou šlo dojít až na silnici Křesín – Klapý neexistuje.

Cesta podle řeky po pravé straně řeky (Poplze – Šebín) začíná parcelou 608/26 – Povodí Ohře, pokračuje 714/2 – Město Libochovice, 714/1 Město Libochovice, 714/1 Město Libochovice, 79/28 Město Libochovice, 750 – Povodí Ohře, 96/3Ve vlastnictví státu, 96/13 Ve vlastnictví státu, 89/1 Ve vlastnictví státu, a nakonec parcela 90 v soukromém vlastnictví, ale to již jsme u chat a krásná procházka je u konce, tedy byla by, pokud velkozemědělci si nečiní s půdním fondem co chtějí a vše považují za svůj majetek.

A pokud by jsme pátrali v blízkém okruhu Libochovic, došli bychom k dalším a dalším bývalým cestám, které bez náhrady a pachtu vesele osévají ke svému soukromému výdělku různí obhospodařovatelé, kteří navíc svými těžkými a zablácenými stroji nejen ničí veřejné polní cesty, ale i komunikace ve městě, okolo města a jejich jedinou reakcí je, že sem tam postaví značku pozor smyk, však ono to město nebo stát za daně nás všech uklidí.

                                                             Libochovice, čas ten Vánoční

Včera dnes – ulička Pivovarní

Stalo se jednou za Rakouska-Uherska v okresním městě Libochovice, že vážení radní zapomněli pojmenovat jednu uličku a to ne ledajakou, ale důležitou tepnu k odvozu piva z měšťanského pivovaru. Stalo se to v roce 1876, při prvním přejmenováváním ulic, kdy bylo zapomenuto na uličku, která dnes neexistuje. Byla to ulička ve tvaru L z dnešní Revoluční k pivovaru mezi stodolami a domky. Zapomnětliví radní nejprve navrhovali název "Ulička ztracená", „Ztracenka“, avšak vzhledem ke své důležitosti získala název "ulička Pivovarní", na rozdíl od "Ulice Pivovarní", která vedla od tehdejší ulice „Pražské“ k severu. (od dnešního kruhového objezdu). „Ulice Pivovarní“ byla v roce 1920 přejmenována na „Pivovarskou“ a „ulička Pivovarní“ byla v roce 1988 zbourána v rámci výstavby posledního obytného bloku v Revoluční ulici se 46 bytovými jednotkami (zahájení stavby 8.12.1988). Do užívání byly předány v lednu 1990. Byty byly určeny pro zaměstnance Čížkovických cementáren a podniků v Budyni. I když tato ulička byla chudá příbuzná ostatních ulic v Libochovicích, o to více se v ní vytvořilo historických událostí.

Čísel popisných v této uličce nebylo mnoho, čp.71, nyní obytný dům Riegrova, dříve i část příslušenství, čp.116 – bývalá sladovna, byla zbořena mnohem dříve, respektive ztratila mnohem dříve čp. a byla přiřazena k areálu pivovaru. Čp.81, samotná budova pivovaru. Dále se v souvislosti s touto uličkou hovoří v Kaubkově spise o domech o čp.114, které bylo někdy v roce 1753 rozděleno na 114 a 115, pak se záhadně ztrácí a nakonec dnes se obě čp. objevují jinde. Čp. 81 bylo zřejmě také dříve vedeno jako obytná budova, která se pozemkově rozdělila, protože lze se dočíst, že: Tento dům stál za dnešním Pivovarem na Záměstí, domy 130 a 152, které se od něj oddělily byly v bývalé Pivovarní uličce. Dnes tento komplex domů neexistuje, zůstává pouze čp.81, pivovar. Domy 130 a 152 také z této oblasti záhadně mizí a tato čísla popisná se objevují jinde. Vše zřejmě souvisí s pivovarem, který se rozšířil i o tyto domy, nebo byly tyto domky zbourány a na jejich místech vyrostly provozní budovy pivovaru.

V čp.81 se narodil Scharhan (Šarhan) Václav Bartoloměj (14.8.1773), výtvarný umělec, malíř. Působil jako malíř fresek a divadelních dekorací v Praze a ve Vídni. O domech 114 a 115 je veden také poměrně detailní záznam, ale nelze z něho vyvodit, kdy byla tato čísla přidělena jinam a jak dlouho vlastně existovala jen čísla bez domů.

S číslem 116 je také spojen jeden osud, osud Václava Krause. Stanislav Václav Kraus se narodil 6.5.1924, v č.p. 116. Jeho otec byl Alois Kraus, krmič a pocházel z Chotěšova a matka Anastasie, rozená Šťástková, se narodila v Praze. V SOKA Lovosice je uložen požadavek, kterým NV Ústí nad L. žádá účast vojenské delegace „Národní stráže“ z Libochovic u příležitosti pohřbu p. Krause (pohřeb byl v 15,00 hodin dne 14.5.1945 v Předlicích). Lze tedy i podle jiných náznaků v zápisech předpokládat, že p. Kraus z Libochovic se zúčastnil bojů v květnových dnech na Ústecku, buď jako člen NS nebo jiného ozbrojeného oddílu, které působily na Ústecku. Ostatně, jak již jednou upozornil pan Václav Česal, je v Předlicích na bývalé hospodě „Na Zastávce“ pamětní deska z květnových dnů roku 1945 se jménem Václava Krause. Je zřejmé, že vzhledem k sociálnímu postavení rodiny Krausovy, bydleli všichni v jedné místnosti bývalé Sladovny.

Dnes již tato část Libochovic neexistuje. Domnívám se, že i kdyby tato ulička nepadla zástavbě paneláku, padla by v zájmu přehlednosti křižovatky Pivovarská, Revoluční.

Osobnosti Libochovic - JUDr. Vacek Václav

JUDr. Vacek Václav (Dominik František)

11.11.1877 Libochovice, + 18.1.1960 Praha-Lhotka

Právník, český a československý politik KSČ, meziválečný senátor Národního shromáždění a ve 40. a 50. letech 20. století primátor hlavního města Prahy

Jeho rodiče, otec Alois Vacek z čp.45 (v letech 1874 – 1886 purkmistr města Libochovic), syn Antonína Vacka mlynáře ze Slaného, matka Anna, dcera Františka Ostrita, mlynáře v Budyni. Narodil se jako šesté dítě. Malý Václav prožil mládí v Libochovicích, kde také absolvoval základní vzdělání. Po ukončení obecné školy odchází do Prahy, kam předtím již na studium odešli jeho dva starší bratři. Václav od roku 1889 studuje na Německém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze. Někdy v roce 1891 se rodina Aloise Vacka stěhuje do Prahy a Václav přechází na české gymnázium na Vinohradech. Bohužel po brzké smrti otce se nejen on, ale i celá jeho rodina ocitá bez finančních prostředků. Přesto dále dosahoval vynikajících výsledků při studiu, především jazykových oborech (osvojil si němčinu, angličtinu, francouzštinu, latinu, italštinu, hlavní slovanské jazyky a dále těsnopis). 

 

Po maturitě nastupuje k dalšímu studiu na Karlovu universitu, právnickou fakultu. V roce 1902 promuje, a poté získává titul JUDr. Svým původním zaměření po stránce politického přesvědčení byl Sociální demokrat, avšak vlivem událostí po první světové válce, revoluci v Rusku a prosazováním nového myšlení u revolučně zaměřených intelektuálů se stává jedním ze zakládajících členů Komunistické strany Československa, posléze jejím dlouholetým funkcionářem a význačným revolučním novinářem.

V době působení u Sociální demokracie pracoval v redakci Práva lidu, dále měl svoji advokátní praxi. V redakci Práva lidu se však začíná politicky angažovat nejprve jako sociálně cítící člen Soc.demokracie, ale pod vlivem Bohumíra Šmerala (tehdy sociálně demokratický předák) se začíná pozvolně radikalizovat. V letech 1907–1911 působil ve Vídni na postu parlamentního zpravodaje Práva lidu, listů Rovnost a Nová doba a taky jako tajemník sociálně demokratického poslaneckého klubu na Říšské radě. Od roku 1912 byl vedoucím redaktorem večerníku Práva lidu a krátce nato i revue Akademie. Během událostí října 1918 byl tajemníkem „Národního výboru československého“. Po roce 1918 se stává tajemníkem ministra spravedlnosti Františka Soukupa v Kramářově vládě a od roku 1923 do roku 1938 je zastupitelem města Prahy.

Jeho přerod v komunistu má zřejmě základy v roce 1912, kdy v době Pražské konference Ruské sociálně demokratické strany v roce 1912 provázel V. I. Lenina a pomáhal mu za jeho pobytu v Praze. Od něj zřejmě, jako mladý rebel získal radikálnější levicové přesvědčení. Po vzniku KSČ a jeho zapojení do této politické organizace se stává redaktorem Rudého práva. Přesto že mu byly později podsouvány jiné skutečnosti, patřil ke stoupencům umírněného šmeralovského směru v KSČ a jeho práce v zastupitelstvu byla převážně věcného charakteru. V roce 1935 po parlamentních volbách získává mandát senátora za KSČ do roku 1938 kdy je KSČ rozpuštěna a mandát tak zanikl. Hned 15. března 1939 byl tehdy dvaašedesátiletý Vacek preventivně zatčen gestapem. Po propuštění byl vzápětí nakrátko zatčen znovu a do třetice strávil několik měsíců na Pankráci a v Petschkově paláci a to počátkem roku 1942. Zbytek okupace tak prožívá v ústraní jako penzista ve svém rodinném domě na Lhotce. Neztratil ale kontakt s odbojem a 5. května 1945 stanul v čele Prahy jako „revoluční“ primátor. Měl silný vliv na události nejen politické, ale i při organizaci obrany rozhlasu a radnice. 

Dr.Vacek_Praha 1946

Jeho první primátorské období skončilo brzy, v srpnu 1945, kdy jej podle dohody Národní fronty ve funkci vystřídal Petr Zenkl. Jako člen KSČ se Vacek stává jeho prvním náměstkem. Druhé primátorské období nastalo brzy a to 26. května 1946 po obecních volbách. Ve druhém období primátora Prahy spolupracoval se složkami Národní fronty. Sám sedmdesátiletý primátor se pravidelně, byť jen symbolicky, účastnil úklidu města i dalších brigád, jež se staly všeobecně rozšířenou formou veřejně prospěšné práce.

Únor 1948 pro Václava Vacka, coby primátora, přinesl několik změn. Sice stál při únorových dnech na onom „slavném“ balkoně na Staroměstském náměstí, ale po jeho cestě do Anverp, kde měl podat výklad o událostech, se vrací již do jiné doby. Po návratu do Prahy nachází Ústřední národní výbor v nové podobě, očištěné mezitím akčními výbory „obrozené“ národní fronty od „reakčních živlů“. Hlavní slovo ve správě města již nemá on, jako primátor, ale jeho náměstek Josef Krosnář, člen předsednictva ÚV KSČ. A tak Václav Vacek v primátorské funkci přežívá zrušení magistrátu i reorganizaci a postátnění obecní samosprávy v březnu 1949. Jeho vliv na dění města je však již jen nulový, moc převzali funkcionáři KSČ. Jako pouhá figurka slouží k mnoha změnám: znárodnění 43 000 pražských řemeslnických a živnostenských provozoven, změny celého systému. Proto také po prvních poúnorových volbách v květnu 1954 požádal (tedy spíše z rozhodnutí stranických orgánů než z vlastní vůle) o odchod na odpočinek. Zemřel ve své vile na Lhotce 18. ledna 1960.

I v jeho těžkých poúnorových chvílích na Magistrátu nezapomínal na Libochovice. A tak když je v roce 1946 pořádána tryzna za všechny libochovické oběti II. Světové války, je součástí vládní delegace (tvořili ji spisovatel Josef Kopta, pražský primátor Dr.Vacek, plukovník Jaroslav Kozák - všichni libochovičtí rodáci a generál Dr. Karel Jančařík).

 Po této tryzně byl popel obětí byl umístěn ve společném sarkofágu na hřbitově. Zúčastnil se i otevření loutkového divadla 2.prosince roku 1951 a jiných akcí v okolí Libochovic. V Libochovicích v roce 1948 byla na jeho počest pojmenována ulice Eduarda Beneše, dříve Purkyňova třída. V roce 1960 bylo odhlasováno Městským výborem KSČ Libochovice a Městskou radou, která jak jinak v té době, plně podléhala ve svých usneseních rozhodnutím stranického vedení KSČ, umístění pamětní desky na domě čp.45 v ulici Dr.Vacka. Tato deska ale po rekonstrukci domu  po roce 1989 byla sejmuta a je uložena u majitele domu.

Jak věžní hodiny spoutaly čas v Libochovicích

Ne vždy byly na věži libochovického kostela hodiny. To se změnilo až roku 1892, přestože již v roce 1725 byl předložen projekt ke zřízení hodin, kdy děkan žádal městkou radu o zřízení „cimbalu pro bití hodin“. Tato žádost byla zamítnuta s tvrzením, že hodiny byly vždy na zvony tlučeny a tak tomu bude i nadále. V roce 1892 ale byly konečně zakoupeny hodiny nákladem 495 zlatých (financováno ze zádušní pokladny Dubanského kostela). V říjnu 1933 byl vyměněn ciferník na věži za nový skleněný s elektrickým osvětlením nákladem 2 700,- Kč. V roce 1987 byla provedena renovace věžních hodin, tři ciferníky jsou vyrobeny z nerez plechu, ručičky a cifry z mědi, čtvrtý směrem na náměstí je z matového skla a prosvětlený. Hodiny tak náležely městu, zvony církvi. Hodiny byly kyvadlové, se strojem pro věžní hodiny značky Ludvík Hainc, Praha. Jejich jednotlivá závaží se musela každodenně natahovat po zdolání 120 schodů. Jednotlivé čtvrthodiny jsou odbíjeny zvonem „Umíráček“ a celé hodiny zvonem „Vavřinec“.

Cesta k hodinám tak nebyla jednoduchá. V přístavbě věže je dřevěné točité schodiště, které končí v prvním patře, odkud je vstup do bývalé úřednické oratoře. Dále pokračuje dřevěné schodiště dělené na jednotlivé části. Z druhého patra se ovládal zvon “Vavřinec“ pomocí lanka a provazu (v roce 2005, k výročí oslavy vysvěcení kostela, bylo upraveno ovládání zvonů na elektrický provoz, s možností přepínání na ruční zvonění). O něco výše je vstup na půdu kostela a do trámoví krovu. Při dalším výstupu se lze dostat do prostoru, kde jsou zavěšeny na zvoncových stolicích dnešní dva zvony. Po 120 schodech se tak konečně dostáváme do místnosti, kde jsou umístěny kyvadlové hodiny. Ten kdo vykonával službu pro město (natahování hodinového stroje) musel v těchto místech velkou klikou zvednout těžká závaží přes soustavu kladek umístěných vysoko na věži. Tento úkon bylo nutno okolo desáté dopolední hodiny provádět den co den.

V historických zápisech, se vzhledem k odměřování času ve vztahu k veřejnosti, lze dočíst těchto záznamů:

• 1720, zvoleno dvanáct osob co zvoníci proti mračnům a mrazům. Volba taková se často předevzala, zde však se jen jedenkráte pro paměť uvádí.
• 1726, dne 7. ledna snešeno, že kdyžkoliv obec shromážděna býti má, ten den před tím ve 4. hodinu k večeru se na zvonec znamení dá a Vácslavem Moravcem, tehdáž také ráno v 9 hodin zvoniti se bude, který za to patoky obdrží.
• Dne 3. července 1724 když zemřel primas a lazebník Jiří Hikyš před 12 hodinou polední, zanechal obci 20 zl. a visuté hodiny do radního místa. (Tudíž od tohoto roku byly jakési veřejné hodiny na radnici)
• V roce 1954 obsluhuje věžní hodiny a veřejné osvětlení města paní Růžena Kacerovská, poté také pan Kacerovský.
• Do roku 2012 (42 let) tuto službu vykonával pan Jan Šána. Jistě byli i jíní, ale jejich jména nebyla v kronikách zaznamenána.
• Elektrifikace věžních hodin v roce 2012, která byla provedena firmou Ing. Ivan Šmerda došlo k výměně stroje. Původní hodinový stroj byl v prostorách věže demontován a snesen. Následně byl vyčištěn a zbaven všech starých nečistot. Hodinový stroj byl zpětně sestaven a prošel týdenním zkušebním provozem a je jako zcela funkční uložen v prostorách Městského úřadu v Libochovicích.
  
  
  
  
  
  

Nedílnou součástí věžních hodin, jsou zvony, jimiž se do celého kraje oznamuje čas, a to po čtvrthodinách a v celou hodinu jednak čtyřmi údery a poté na velký zvon počtem úderu té které hodiny. O zvonech se dá napsat mnohé. Zvon doprovází člověka v celé jeho historii a jeho posvěcením se z neživé hmoty stává nástroj posvátný. Ve středověku bylo zvonům přisuzováno sedm ctností.

laudo deum verum pravého Boha chválím

vivos voco živé volám

congrego clerum kněží shromažďuji

mortuos plango mrtvé oplakávám

fulgura frango blesky rozrážím

pestem fugo mor zaháním

festa decoro svátky slavím

Zvon je jednou z mála vzácných památek, která každého člověka doprovází nepřetržitě v den všední i sváteční. Svolává k bohoslužbám a vyzývá k modlitbě, ohlašuje radostné i bolestné události. Patří k duchovnímu i kulturnímu dědictví národa i církve. Tento hudební nástroj má hlavu, tělo, srdce, tvář a také hlas. Zvony na rozdíl od hodin na libochovickém kostele patřily církvi.

Ve věži bývalo šest zvonů:

1. Velký zvon zvaný Marie pocházející patrně již z konce 16.století, vážící 1848 kilogramů a znějícím v tonu Es s reliéfní výzdobou s motivem vraždění neviňátek v Betlémě a Kalvárie. Tento zvon byl v roce 1624 poškozen ohněm a v roce 1625 opraven v Roudnici. Výška i průměr 1,39 metru. Tento zvon však prostý lid přejmenoval na Václava. Dne 29. a 30.1.1918 a rozkazu c. k. válečného Ministerstva byl tento vzácný zvon demontován dělníky domobranského stavitele z Děčína a kladivy rozbit na malé kusy. Údery bylo slyšet až na Evaň. Získaná zvonovina vážila 1634 kg.
2. Prostřední zvon Vavřinec, vážil 448 kilogramů a zněl v tonu As. Původně byl tento zvon vytvořen pro kapli sv.Vavřince v roce 1605, kde visel na dvou sloupech u vchodu na hřbitov (vchod byl původně na východní straně a hřbitov končil kaplí sv.Vavřince).
3. K oslavě 60 ti letého kněžského výročí arciděkana Václava Oplta (nar.1.10.1847), v Libochovicích působí od roku 1894 jako děkan, posvěcen nový zvon, nesoucí nápis že byl ulit na památku mučednické smrti sv.Václava a ke slávě Boží nákladem Václava Oplta. Zvon zavěšen při oslavě 26. července 1931, váha 620 kg, cena 40 000,- korun, ulitý ve zvonárně Richarda Herolda v Chomutově.
4. Zvon zvaný Josef, vážící 176 kg. znějící v tónu C. Zvon pocházel od zvonaře Fr.Herolda z Litoměřic. Tento zvon dal vyměnit na kostelní věži za puklý zvon nazvaný Havel (v lidovém podání kohout, pocházející z roku 1630.) farář Karel Kerka.
5. Zvon Umíráček nazvaný Michal, vážící 70 kg, z roku 1874. I tento zvon vyměnil puklý zvon z roku 1732. Nahrazen současným zvonem „Umíráčkem“, vysokým asi 50 cm a vážícím 115 kg. Jeho původ je neznám, je bez nápisu a pokryt silnou patinou, byl získán jako opuštěný zvon (s poškozenou hlavou) na konsistoři v Litoměřicích po druhé světové válce panem děkanem Lochmanem. Opravila jej firma Manoušek v Brně a byl zavěšen r. 1947
6. Zbývající byly jen malé zvonky, na které se zvonívalo při bohoslužbách ve všední den. Tyto zvonky původně visely na vížce nad kostelní lodí a při rekonstrukci střechy v roce 1827 byly převěšeny.

Ze zápisů ve farské kronice:

• Zápis z farní kroniky uvádí - 29.8.1916 dostavil se na děkanství ing.Hans Schirmer od c.k. voj. velitelství s oznámením, že k účelům válečným se vezmou z věže kostela Všech svatých 2 zvony o váze 1848 a 448 kg, jeden z Duban 500 kg a jeden ze Slatiny 550 kg. Na námitky děkana odpověděl ing.Schirmer : "nedá se nic dělat, potřebujeme děla". Děkan spolu s hrabětem J. Herbersteinem ihned podali protest u c.k. ministerstva války, načež přišlo rozhodnutí, že odebrány budou jen zvony, na který se zvonilo poledne, Josef 174 kg, umíráček 70 kg, dva zvonky 24 kg, Když se 3. září 1916 naposledy zvonilo všemi zvony na rozloučenou, lidé plakali. Dne 8. a 9. února 1917 byly zvony sejmuty, velké na místě rozbity na kusy, zváženy a všechno odvezeno.
• Potom není v žádné kronice o zvonech zmínka, pouze tento zápis: 9. a 10. února 1917 se odvážejí z Libochovic zvony:

• Josef 174 kg
• Michal 70 kg
• Dva malé zvonky 24 kg
• Dva zvony ze hřbitova 43 kg
• Na zásah památkového úřadu zůstal v Libochovicích zvon Marie z roku 1625 1848 kg a zvon Vavřinec z roku 1739, 448 kg.
• Nakonec byl zvon Marie se zvonem Václavem rozbit 29. ledna 1918 a zrekvírován.

26. 3. 1942 - Tento den byly sundány zbylé zvony z kostela. Ve výkazu odvezených bronzových zvonů ze soudního okresu Libochovice, je uveden děkanský kostel, z kterého bylo odvezeno 5 zvonů (o celkové váze 1457 kg + zvon ze zámecké kaple o váze 34 kg – sundán 25. 3. 1942). V celém soudním okrese to bylo 57 zvonů ze 41 obcí. Zvony byly odvezeny 14. dubna 1942. Vrátil se pouze zvon Vavřinec.

Sundávání zvonů - 1942

Dnes jsou na věži tyto zvony: Vavřinec a Umíráček. V roce 2005, k výročí oslavy vysvěcení kostela, bylo upraveno ovládání zvonů na elektrický provoz, s možností přepínání na ruční zvonění: