Jak věžní hodiny spoutaly čas v Libochovicích

Ne vždy byly na věži libochovického kostela hodiny. To se změnilo až roku 1892, přestože již v roce 1725 byl předložen projekt ke zřízení hodin, kdy děkan žádal městkou radu o zřízení „cimbalu pro bití hodin“. Tato žádost byla zamítnuta s tvrzením, že hodiny byly vždy na zvony tlučeny a tak tomu bude i nadále. V roce 1892 ale byly konečně zakoupeny hodiny nákladem 495 zlatých (financováno ze zádušní pokladny Dubanského kostela). V říjnu 1933 byl vyměněn ciferník na věži za nový skleněný s elektrickým osvětlením nákladem 2 700,- Kč. V roce 1987 byla provedena renovace věžních hodin, tři ciferníky jsou vyrobeny z nerez plechu, ručičky a cifry z mědi, čtvrtý směrem na náměstí je z matového skla a prosvětlený. Hodiny tak náležely městu, zvony církvi. Hodiny byly kyvadlové, se strojem pro věžní hodiny značky Ludvík Hainc, Praha. Jejich jednotlivá závaží se musela každodenně natahovat po zdolání 120 schodů. Jednotlivé čtvrthodiny jsou odbíjeny zvonem „Umíráček“ a celé hodiny zvonem „Vavřinec“.

Cesta k hodinám tak nebyla jednoduchá. V přístavbě věže je dřevěné točité schodiště, které končí v prvním patře, odkud je vstup do bývalé úřednické oratoře. Dále pokračuje dřevěné schodiště dělené na jednotlivé části. Z druhého patra se ovládal zvon “Vavřinec“ pomocí lanka a provazu (v roce 2005, k výročí oslavy vysvěcení kostela, bylo upraveno ovládání zvonů na elektrický provoz, s možností přepínání na ruční zvonění). O něco výše je vstup na půdu kostela a do trámoví krovu. Při dalším výstupu se lze dostat do prostoru, kde jsou zavěšeny na zvoncových stolicích dnešní dva zvony. Po 120 schodech se tak konečně dostáváme do místnosti, kde jsou umístěny kyvadlové hodiny. Ten kdo vykonával službu pro město (natahování hodinového stroje) musel v těchto místech velkou klikou zvednout těžká závaží přes soustavu kladek umístěných vysoko na věži. Tento úkon bylo nutno okolo desáté dopolední hodiny provádět den co den.

V historických zápisech, se vzhledem k odměřování času ve vztahu k veřejnosti, lze dočíst těchto záznamů:

• 1720, zvoleno dvanáct osob co zvoníci proti mračnům a mrazům. Volba taková se často předevzala, zde však se jen jedenkráte pro paměť uvádí.
• 1726, dne 7. ledna snešeno, že kdyžkoliv obec shromážděna býti má, ten den před tím ve 4. hodinu k večeru se na zvonec znamení dá a Vácslavem Moravcem, tehdáž také ráno v 9 hodin zvoniti se bude, který za to patoky obdrží.
• Dne 3. července 1724 když zemřel primas a lazebník Jiří Hikyš před 12 hodinou polední, zanechal obci 20 zl. a visuté hodiny do radního místa. (Tudíž od tohoto roku byly jakési veřejné hodiny na radnici)
• V roce 1954 obsluhuje věžní hodiny a veřejné osvětlení města paní Růžena Kacerovská, poté také pan Kacerovský.
• Do roku 2012 (42 let) tuto službu vykonával pan Jan Šána. Jistě byli i jíní, ale jejich jména nebyla v kronikách zaznamenána.
• Elektrifikace věžních hodin v roce 2012, která byla provedena firmou Ing. Ivan Šmerda došlo k výměně stroje. Původní hodinový stroj byl v prostorách věže demontován a snesen. Následně byl vyčištěn a zbaven všech starých nečistot. Hodinový stroj byl zpětně sestaven a prošel týdenním zkušebním provozem a je jako zcela funkční uložen v prostorách Městského úřadu v Libochovicích.
  
  
  
  
  
  

Nedílnou součástí věžních hodin, jsou zvony, jimiž se do celého kraje oznamuje čas, a to po čtvrthodinách a v celou hodinu jednak čtyřmi údery a poté na velký zvon počtem úderu té které hodiny. O zvonech se dá napsat mnohé. Zvon doprovází člověka v celé jeho historii a jeho posvěcením se z neživé hmoty stává nástroj posvátný. Ve středověku bylo zvonům přisuzováno sedm ctností.

laudo deum verum pravého Boha chválím

vivos voco živé volám

congrego clerum kněží shromažďuji

mortuos plango mrtvé oplakávám

fulgura frango blesky rozrážím

pestem fugo mor zaháním

festa decoro svátky slavím

Zvon je jednou z mála vzácných památek, která každého člověka doprovází nepřetržitě v den všední i sváteční. Svolává k bohoslužbám a vyzývá k modlitbě, ohlašuje radostné i bolestné události. Patří k duchovnímu i kulturnímu dědictví národa i církve. Tento hudební nástroj má hlavu, tělo, srdce, tvář a také hlas. Zvony na rozdíl od hodin na libochovickém kostele patřily církvi.

Ve věži bývalo šest zvonů:

1. Velký zvon zvaný Marie pocházející patrně již z konce 16.století, vážící 1848 kilogramů a znějícím v tonu Es s reliéfní výzdobou s motivem vraždění neviňátek v Betlémě a Kalvárie. Tento zvon byl v roce 1624 poškozen ohněm a v roce 1625 opraven v Roudnici. Výška i průměr 1,39 metru. Tento zvon však prostý lid přejmenoval na Václava. Dne 29. a 30.1.1918 a rozkazu c. k. válečného Ministerstva byl tento vzácný zvon demontován dělníky domobranského stavitele z Děčína a kladivy rozbit na malé kusy. Údery bylo slyšet až na Evaň. Získaná zvonovina vážila 1634 kg.
2. Prostřední zvon Vavřinec, vážil 448 kilogramů a zněl v tonu As. Původně byl tento zvon vytvořen pro kapli sv.Vavřince v roce 1605, kde visel na dvou sloupech u vchodu na hřbitov (vchod byl původně na východní straně a hřbitov končil kaplí sv.Vavřince).
3. K oslavě 60 ti letého kněžského výročí arciděkana Václava Oplta (nar.1.10.1847), v Libochovicích působí od roku 1894 jako děkan, posvěcen nový zvon, nesoucí nápis že byl ulit na památku mučednické smrti sv.Václava a ke slávě Boží nákladem Václava Oplta. Zvon zavěšen při oslavě 26. července 1931, váha 620 kg, cena 40 000,- korun, ulitý ve zvonárně Richarda Herolda v Chomutově.
4. Zvon zvaný Josef, vážící 176 kg. znějící v tónu C. Zvon pocházel od zvonaře Fr.Herolda z Litoměřic. Tento zvon dal vyměnit na kostelní věži za puklý zvon nazvaný Havel (v lidovém podání kohout, pocházející z roku 1630.) farář Karel Kerka.
5. Zvon Umíráček nazvaný Michal, vážící 70 kg, z roku 1874. I tento zvon vyměnil puklý zvon z roku 1732. Nahrazen současným zvonem „Umíráčkem“, vysokým asi 50 cm a vážícím 115 kg. Jeho původ je neznám, je bez nápisu a pokryt silnou patinou, byl získán jako opuštěný zvon (s poškozenou hlavou) na konsistoři v Litoměřicích po druhé světové válce panem děkanem Lochmanem. Opravila jej firma Manoušek v Brně a byl zavěšen r. 1947
6. Zbývající byly jen malé zvonky, na které se zvonívalo při bohoslužbách ve všední den. Tyto zvonky původně visely na vížce nad kostelní lodí a při rekonstrukci střechy v roce 1827 byly převěšeny.

Ze zápisů ve farské kronice:

• Zápis z farní kroniky uvádí - 29.8.1916 dostavil se na děkanství ing.Hans Schirmer od c.k. voj. velitelství s oznámením, že k účelům válečným se vezmou z věže kostela Všech svatých 2 zvony o váze 1848 a 448 kg, jeden z Duban 500 kg a jeden ze Slatiny 550 kg. Na námitky děkana odpověděl ing.Schirmer : "nedá se nic dělat, potřebujeme děla". Děkan spolu s hrabětem J. Herbersteinem ihned podali protest u c.k. ministerstva války, načež přišlo rozhodnutí, že odebrány budou jen zvony, na který se zvonilo poledne, Josef 174 kg, umíráček 70 kg, dva zvonky 24 kg, Když se 3. září 1916 naposledy zvonilo všemi zvony na rozloučenou, lidé plakali. Dne 8. a 9. února 1917 byly zvony sejmuty, velké na místě rozbity na kusy, zváženy a všechno odvezeno.
• Potom není v žádné kronice o zvonech zmínka, pouze tento zápis: 9. a 10. února 1917 se odvážejí z Libochovic zvony:

• Josef 174 kg
• Michal 70 kg
• Dva malé zvonky 24 kg
• Dva zvony ze hřbitova 43 kg
• Na zásah památkového úřadu zůstal v Libochovicích zvon Marie z roku 1625 1848 kg a zvon Vavřinec z roku 1739, 448 kg.
• Nakonec byl zvon Marie se zvonem Václavem rozbit 29. ledna 1918 a zrekvírován.

26. 3. 1942 - Tento den byly sundány zbylé zvony z kostela. Ve výkazu odvezených bronzových zvonů ze soudního okresu Libochovice, je uveden děkanský kostel, z kterého bylo odvezeno 5 zvonů (o celkové váze 1457 kg + zvon ze zámecké kaple o váze 34 kg – sundán 25. 3. 1942). V celém soudním okrese to bylo 57 zvonů ze 41 obcí. Zvony byly odvezeny 14. dubna 1942. Vrátil se pouze zvon Vavřinec.

Sundávání zvonů - 1942

Dnes jsou na věži tyto zvony: Vavřinec a Umíráček. V roce 2005, k výročí oslavy vysvěcení kostela, bylo upraveno ovládání zvonů na elektrický provoz, s možností přepínání na ruční zvonění:

Padla památka na industrializaci Libochovic.

Jak by se zdálo, nejedná se o nějakou stavbu, ale o strom. To bylo totiž tak, když byly v roce 1911 vykupovány pozemky pro stavbu sklárny, byly na památku této události vysazeny dva vlašské topoly na hranicích pozemku B. Mayera a dnešní křižovatky Nádražní a Poděbradovy ulice. Oba topoly však měly vcelku krušný život, památka nepamátka. V roce 1940 radní František Elman navrhl, aby tyto topoly byly poraženy, že kořeny zasahují do základu rohového domu, který byl tehdy v majetku Plaňanské pojišťovny, a dříví okamžitě prodáno (zřejmě měl někdo málo otopu). Tento požadavek byl ale impulsem ke startu nových sporů a osočování, které zvyšovalo napětí ve městě (také nic nového ani historického). Vznikaly tak námitky, že městský radní p.Horký má zdarma byt v obecním domě, kde pracuje zároveň jako správce, poukazovalo se na nesrovnalosti při výstavbě rodinného domku čp.632 a jiné pikantnosti. Něco bohužel byla pravda, něco ne. Vše pak přerostlo v bitvu advokátů. Konec vám však neřeknu. To víte staré detektivky a staré spisy jsou většinou bez konce. Co je však důležité, pan Rublič vypracoval dobrozdání, že topoly nemůžou svými kořeny ničit suché zdivo a že ani otřesy nezpůsobují chudáci stromy, ale rozvoj průmyslu a hustší doprava v Poděbradově ulici. Konec dobrý, všechno dobré. Stromy zůstaly stát. Všeho však do času, v dnešních opět svobodných časech přišel vlivem nepřízně počasí jeden topol o špičku a druhý topol „prý“ zničila lidská zloba a chemikálie. I druhý topol v říjnu 2015dovršil svůj čas osudu, jak již to v přírodě bývá. Konec konců, jak bylo vidět na kvalitě jeho kmene, asi by ani podzimní letošní čas stejně nepřežil, ono takových 104 let je také nějaký věk. Přesto splnil svůj osud a přečkal počátky industrializace v Libochovicích i smutný osud skláren.

Osobnosti Libochovic - Pavlík Václav

Amatérský historik, patriot Libochovic, spolupracovník archeologické a národopisné společnosti při ČSAV

* 30.června 1917 v Hnátnici,okr. Ústí nad Orlicí, + 22.července 1993 v Libochovicích.

Václav Pavlík pocházel z Hnátnic (obec je připomínána již v roce 1364), kde jeho otec také Václav působil ve funkci řídicího učitele obecné školy v Hnátnici. Jeho matka, Marie (roz. Kalivodová), byla v domácnosti a pocházela z domkařské rodiny. Základní vzdělání Václav Pavlík získal na škole, kde působil jeho otec, a po jejím dokončení nastoupil na Obchodní školu ve Vysokém Mýtě, a poté v letech 1934 až 1936 ukončil své vzdělání na Obchodní akademii ve Chrudimi maturitní zkouškou.

Jakým způsobem, či jakou cestou osudu se dostal až do Libochovic, nevím. Jisté je, že od roku 1936 nastupuje jako praktikant Městské Spořitelny v Libochovicích. Svou pílí a odborností postoupil do roku 1942 na místo účetního a pokladníka ve Spořitelně.

Rok 1942 však v jeho kariéře přinesl, tak jako mnoha mladým lidem v této republice radikální zlom. V rámci Totálního nasazení byl odvelen v roce 1942 do dolu „ Anna“ na Kladně jako pomocný důlní dělník.

Poznámka: Již v roce 1941 bylo do pracovních táborů v celé Říši naverbováno 1 a půl milionu obyvatel okupovaných území. Na jaře 1942 jmenoval Adolf Hitler durynského župního vedoucího Fritze Sauckela generálním zmocněncem pro pracovní nasazení. Byly zavedeny hromadné nucené nábory, takže již v srpnu 1942 pracovalo v německých podnicích 3,4 miliónu zahraničních dělníků a během dalšího půl roku vzrostl počet nuceně nasazených o další 2 milióny. Opatření pracovních úřadů se dotklo i Libochovic a mnoha jejích mladých obyvatel, kupříkladu ve Spořitelně pan Šesták byl přemístěn do místní sklárny, a v důsledku totálního nasazení končí v Libochovicích některé živnosti, např. Knihkupectví p.Nováka.

Jak již jsem uvedl u Ing. Otakara Špecingera, vedoucím Úřadu práce v Libochovicích byl pan Novotný. Jak uvádí Václav Cimerman: „Původním správcem z doby již před válkou byl loajální aktivista R.Novotný. Tento člověk byl již od počátku okupace horlivým fedrovatelem k německému nasazování a přeškolování.“ Sám Václav Pavlík se vyjádřil takto: „Když mě vezla 26.7.1972 z příkazu Novotného četnická eskorta z Libochovic na Kladno, vpředu četník, vzadu četník, nebylo mi nejlépe“. Na Kladně zůstal až do roku 1945. Po roce 1945, po návratu domů až do roku 1950 pracoval opět ve Spořitelně Libochovice. V letech 1950/51 byl krátce zaměstnán jako podnikový kontrolor v Deli Lovosice a od roku 1951 až do důchodu (1978) pracoval ve sklárnách Libochovice jako kontrolor, úředník. A i v důchodu až do roku 1983 byl zaměstnán na různých brigádách.

Pan Václav Pavlík byl pečlivým shromažďovatelem všech údajů zdejší historie a znalcem historie kraje. Dá se říci, že po příchodu do zdejšího kraje, s městečkem na řece a s podmanivou kulisou Českého středohoří, vznikl mezi krajinou, historii a Václavem důvěrný vztah. Původní a snad i prvotní podnět k tomuto zájmu vznikl za jeho práce jako kustoda někdejšího Křenkova Krajinského muzea v Libochovicích a další spolupráce s Jaroslavem Křenkem. Své poznatky publikoval zejména prostřednictvím Libochovických novin, ale i dalších časopisů. Pracoval jako ochránce přírody, dále se stal spolupracovníkem dvou společností, archeologické a národopisné, při ČSAV - a zastával i další funkce. Bohužel většina poznatků a výsledků jeho práce zůstala v rukopisech. V jeho kartotéce osobností libochovicka bylo okolo 200 osobností, a jak je zřejmo z jeho korespondence, všechny tyto poznatky odkázal z valné většiny muzeu v Litoměřicích a svoji knihovnu městu Libochovice. Bohužel, nahlédnout do díla pana Pavlíka v Litoměřickém muzeu se mi nepodařilo, a kdoví, zda tam vůbec je. Knihovna je uložena v Městské knihovně Libochovice. Ve svém městě, v Libochovicích, se věnoval i jiným činnostem a spolkům, kultuře, divadlu a turistice.

Všechna tato jeho činnost se přitom vyznačovala především osobní nenáročností. Vždyť, jak již bylo řečeno, většina studií, které napsal (a nebylo jich málo), zůstala jen v rukopisech - ačkoli byla bohatě využívána četnými zájemci, studenty i dalšími kteří ve svých dílech využívali údaje o historii libochovické sklárny, poměrů za okupace a podobně. Bohužel, někteří pozdější následovníci, dílo pana Pavlíka vydávali za svá díla, bez uvedení autora.

Stal se také vlastně zachráncem různých listin Města, historicky cenných, když po smrti p.Zimmermana muzeum bylo v katastrofálním stavu a archivní sbírky rovněž bez zájmu města končily ve sběrnách. Proto v roce 1947 zakročila Archivní inspekce a na její podnět byl jmenován 23.6.1947 pan Václav Pavlík do funkce městského archiváře. Přesto koncem listopadu 1954 bylo pro nezájem tehdejšího vedení města zrušeno v Libochovicích Křenkovo krajinské muzeum (založené roku 1895) a jeho sbírky byly uskladněny v Lovosicích, část přestěhovaná do Třebenic. Později se zbytky sbírek dostaly do depozitáře Muzea Litoměřice, ale jak psal současný tisk, tento depozitář byl v podstatě rozkraden, takže kde že asi pak jsou jeho rozsáhlé sbírky?

Jeho zvláštní zájem se týkal hlavně prehistorie libochovicka. Pátrá po okolí Libochovic po pozůstatcích bývalých osídlení a osud je mu nakloněn. Mimo jiné na poli u Kostelce nad Ohří nachází v roce 1949 keramiku sídlištního typu. V Křesíně je za jeho pomoci objevena sídlištní jáma, která obsahovala dvouuchou nádobu, jehlancovité závaží a 3 střepy. V Křesíně na poli ppč.793/2 byly pak ještě nalezeny dvě tyto jámy. Nad Levousy, v místech, kde se říká „Na Šancích “ vyrostlo v době knovízské výšinné sídliště a v letech 1949 – 50 zde pan Pavlík nalezl soubor keramiky a strusku a nakonec zde byly nalezeny 3 fragmenty keramiky. Na dohled od levouského byla další knovízská sídliště u Stradonic a na Klapém. Jižně od tohoto hradiště na zalesněném svahu bylo objeveno pohřebiště v podobě několika desítek nevysokých mohyl s žárovými i kosterními pozůstatky. Některé z těchto mohyl byly podrobně prozkoumány. Datování pohřbů odpovídá mohylové a knovízské kultuře, souviselo s výskytem poněkud mladších pohřbů kultury štítarské. Jejich přibližný počet byl asi 40. Některé jsou z opukových plochých kamenů, jiné z hlinitého materiálu. Mají průměr 1,5 až 11 m, výšku od 10 cm do 1,5 m. Jen některé z nich byly odborně prozkoumány. Dále nalezl v roce 1950 soubor keramiky na poli u Poplz. V roce 1962 na návrší „Viničky“ při průkopu pro vodovod byly nalezeny příkopy a vnitřní areál opevněné osady a 3 kostrové hroby. V roce 1959 na poli mezi Malou a Velkou Ohří našel pět střepů ze sídlištního objektu. Z tohoto období pravděpodobně pochází i nález kostrového hrobu v Sedlci, v němž byl nalezen dobře zachovalý bronzový meč. Sídliště, ležící v místě dnešních Libochovic, podle jeho mínění, dosáhla v době knovízské svého rozkvětu. Vzhledem ke své rozsáhlosti nálezů usuzoval, že se sídliště během kultur postupně stěhovalo z místa na místo. Sídlištní nálezy doplňují nálezy náhodné, dvě dvouuché nádoby a bronzová jehlice bez místa určení nálezu. V roce 1950 nalezl soubor keramiky na poli ppč.385/1.

Toto vše bohužel do roku 1954 bylo uloženo do Krajinského muzea a jak jsem již předeslal skončilo někde v Litoměřicích, po roce 1954 jeho nálezy a práce byla dokumentována v jednotlivých listech v rukopisném provedení, včetně nákresů a tato díla skončila snad podle jeho přání po roce 1993 také v Litoměřickém muzeu, snad. Já jsem jenom mohl nahlédnout do náčrtů a popisů, které použil ve své korespondenci s Ing. Otakarem Špecingerem.

Pan Václav Pavlík zemřel 22.července 1993 v Libochovicích. 

 

Včera a dnes, taneční kurzy v Libochovicích

Pokud vezmeme za svůj názor, že významným prvkem společenské zábavy je společenský tanec, potom musíme akceptovat i názor, že nezbytnou výbavou každého úspěšného člověka i v současnosti, ač se to nezdá, je umění pohybovat se s patřičnou lehkostí a obratností nejen na tanečním parketu, ale i ve společnosti. Ovládnutí tanečního umění není nijak složitou věcí, přesto získat tuto znalost, to není záležitost na jeden večer.

Vznik tance je kladen do období rodové společnosti, kde umocňoval rituální obřady. Tuto funkci zastával až do starověku, kdy k této rituální funkci přibyla ještě funkce umělecká. V této době neexistoval tanec v páru, ale pouze individuální tanec – umění, nebo tanec skupinový – rituální.

Umění dobře tančit není však každému do vínku dáno a proto nám nezbývá než se tanci učit, učit, učit, jak již říkal jeden sovětský myslitel. Proto i postavení učitele tance již ve šlechtické společnosti minulého tisíciletí bylo značné. Taneční mistr dokonce mohl sedět u stolu s pánem a významně se podílel na jeho společenské prestiži. Šlechtic, který neuměl tančit, tak byl poněkud méně šlechticem.

Něco z historie tanečních mistrů: První písemná zpráva o Cechu tanečních mistrů v Praze je z roku 1788. Sdružoval 10 mistrů, avšak zdaleka ne všichni byli jeho členy. K povinnostem cechovního mistra patřilo, pochopitelně, umět dobře tančit, elegantně se šatit a chodit, příkladně se chovat a vystupovat ve společnosti atd. Význam stavu zvyšovala v 18.století éra menuetu, společenského tance plného uhlazenosti a dvornosti. Na světovou úroveň pak pozvedla řadu českých tanečních mistrů 19. století zejména obliba polky a jiných národních tanců, které čeští mistři vyučovali v Paříži a jinde v Evropě, a dále i díky České besedě (později i Moravské) a dalších salonních tanců. V roce 1895 byl v Praze založen Klub tanečních mistrů království českého, jež vládl až do konce první světové války. Těsně po této válce v roce 1919 se v Praze, jako centru veškerého pokrokového hnutí, uskutečnilo shromáždění tanečních mistrů a ti založili svoji novou stavovskou organizaci. Likvidace této organizace nastala v roce 1950.Od roku 1955 pak vydával pověření k vyučování společenského tance a chování příslušný Krajský národní výbor. V průběhu roku 1968 se politické poměry značně uvolnily a začaly vznikat nové občanské a společenské organizace, které v předchozích letech nebylo možné ustavit. Učitelé tance chtěli navázat na tradice svých předválečných sdružení, což se nakonec povedlo. Po pádu vlády komunistů v roce 1989, začalo údobí převratných změn, zejména horečné privatizace. Učitelé tance zakládali soukromé školy a studia a mnozí z nich se stali profesionály.

Po roce 1945 se taneční školy zachovaly pouze ve skutečně velikých městech, ale i zde po roce 1950 skončily v důsledku rušení živností. Dá se říci, že do roku 1956 se společenská výchova prakticky neprovozovala, stačil šátek a zemitý styl tance. Pouze v kroužcích ČSM a Pionýra se provozovaly tance a to převážně jenom lidové, jako vyjádření vedoucí síly rolnictva a dělnictva. Ale doba ukázala, že přece jenom je třeba společenské a kulturní výchovy, protože tancovačky končily mnohokráte tragicky a vznikající novodobá střední třída politicky postavených soudruhů, která toužila po noblesnosti plesů. Kde by také jinde manželky funkcionářů se pochlubily toaletami a šperky? Proto se pomalu obnovovaly i „Taneční“. 

Taneční“ čili kurzy společenského tance a chování pro mládež ve věku 14–19 let se posléze ustálily v celé střední Evropě (Česko, Slovensko, Rakousko, Německo) ve společenskou tradicí. Obvykle se skládají z 13 večerů, které trvají 3 hodiny, tří „prodloužených“ po 4 hodinách a závěrečného plesu, „věnečku“, který trvá 5 hodin.

V Libochovicích je první zmínka, mimo Občanskou a Řemeslnickou besedu (založeny 1875), z roku 1892, kdy zahájil pan Tesař 16.srpna tohoto roku v sále hotelu u „Černého orla“ taneční školu. Ještě předtím, jak se zmiňuji, zajišťovala úroveň společenského chování a tance pro střední vrstvy hlavně „ Občanská beseda“ a její různé Věnečky a Merendy, které však mohli navštěvovat pouze ti, kteří umění tance jakž takž ovládali, proto tato záslužná organizace pořádala alespoň krátkodobé kurzy tance a společenské výchovy pro měšťanská dítka. Mládež z dělnických a rolnických vrstev se naučila tanci jaksi sama a po svém. Proto také venkovská zábava bývala syrovější a a méně učesaná. Tento systém tanečních škol přetrval až do první republiky. V záznamech je zmiňováno také jméno tanečního mistra Emila Křivánka z čp.50. Nevím však, zda je to skutečná pravda. Během válek bylo zábav méně a taneční školy celkově skomíraly. První poválečný kurz byl zahájen 6.října 1957 v ZK ROH, pod názvem Taneční hodiny pro mládež.

Dlouhé zimní večery tak využil výbor žen v Libochovicích, který tyto kurzy připravil. Jejích součástí byl i Kurz společenské výchovy. Místní tisk (Za lepší život později Proud) píše „O tyto kurzy je mezi omladinou v Libochovicích a okolí velký zájem. Taneční mistr Jahoda s manželkou věnoval velkou pozornost i společenskému chování.“ Od roku 1962 přechází organizace tanečních pod patronací SZK ROH a Sboru pro občanské záležitosti, jehož jednou z hlavních organizátorek a vedoucí sboru byla paní Aloisie Slavatová(*1905), a to až do roku 1975, kdy převzal vedení SPOZu pan Josef Hamp. Během doby se i mění taneční mistr, nastupuje Jan Mareš. Tento taneční mistr byl z Roudnice n.L., absolvoval obchodní akademii v Mělníku a od roku 1935 pracoval jako úředník ve Spořitelně v Roudnici nad Labem, kde působil až do roku 1976, kdy odešel do důchodu. Byl členem několika tanečních souborů a po absolvování studia v Praze se stal učitelem tance. Přes dvacet let vedl různé druhy tanečních kurzů po celém Podřipsku. Úzce spolupracoval se základními školami, kde přednášel lekce základů společenského chování. Dnes na něj vzpomínají stovky jeho bývalých žáků, zemřel 26.srpna 2007 ve svých nedožitých jedenadevadesáti letech. Nárůst zájemců o tyto kurzy v Libochovicích neustále stoupal, rok 1969 - 50 párů, rok1971 - 100 párů, rok 1973 - 150 párů a po tomto roce dochází k poklesu. Z jednoduchých důvodů. Mnoho libochovických dojíždí na internáty, kde také absolvují kurzy tanečních a v osmdesátých letech v důsledku celkového úpadku společenského chování a nástupu tvrdého stylu hudby a diskoték stačí mládeži jen jakoby pohupování. Klasické tance zůstávají pouze v repertoáru kapel hrajících na velkých zábavách a ona i ta polka lze ošálit lehkým pohupováním. Celkově tak upadá i kulturní hodnota těchto společenských akcí, pomalu mizí společenské šaty a rafinovanost dámských toalet, nastupují rifle a svetry.

Ale i to se po roce 1989 mění, nejprve pomalu, potom se začínají vynořovat snahy o lepší výchovu mládeže. Pravdou je, že jako všechny kroužky jsou i taneční finančně náročnější a náročnější. Přesto novodobé taneční byly obnoveny, nejprve v sále Domova důchodců, potom, po dokončení Třech lip se vrátily do původního sálu. A to pod vedením tanečních mistrů Plškových z Litoměřic. Pravda, počet účastníku se točil okolo 30, ale to byl v té době úspěch. Pravdou je také, že klesl věkový průměr účastníků kurzů. Přesto se domnívám, že věk 16 až 17 let je ten nejoptimálnější, vždyť při takovém tanci kolikráte přeskočí ta správná jiskra mezi partnery a k tomu je třeba i optimálního věku.

Letošní rok je v této oblasti přelomový, taneční kurzy se vrací zpět na svůj původní sál, na svůj původní čas i na svoji správnou délku. 13.9.2015 byl zahájen kurz „Tance a společenské výchovy“ v Libochovicích pod vedením tanečního mistra Tomáše Mikuleckého. A aby se necítili zanedbaní i dospělejší, kteří vyrůstaly v dobách, kdy tyto kurzy nebyly a i ti co již leccos zapomněli, uspořádal tento taneční mistr i kurzy pro dospělé a možná se dá říci i pro pokročilé v době od 11. 10. 2015 do 29. 11. 2015. Vážení, kde jinde chcete obnovit své umění kupříkladu v latinských tancích, tangu a jiné klasice? Jak jsem ji předem uvedl: Pokud vezmeme za svůj názor, že významným prvkem společenské zábavy je společenský tanec, potom musíme akceptovat i názor, že nezbytnou výbavou každého úspěšného člověka i v současnosti, ač se to nezdá, je umění pohybovat se s patřičnou lehkostí a obratností i na tanečním parketu. Tak už to bývá, svět ve svém dění se vrací zpět, aby si připomněl to co bylo.

Video Libochovice

Budyňská dívčí kapela

V roce 1860 vznikl v Budyni n. o. zpěvácký spolek, jehož činnost se hned od počátku vyznačovala úctyhodnou všestranností a aktivitou. V roce 1868 začal vystupovat pod jménem "Bivoj". V dnešní době působí takovýto název poněkud úsměvně, avšak tehdy byl odrazem dávné české minulosti, připomínané oživováním starých pověstí. Budyňský "Bivoj" se ostatně brzy těšil značné vážnosti. Absolvoval pozoruhodné množství koncertů i menších zájezdů - a na jeho vystoupeních se objevovali význační hosté. Účinkovali s ním např. houslisté Weber a Ondříček, ale i "král českých pěvců" Josef Lev a jiní. Dne 3. října 1880 mělo na pódiu hospodského sálu v Budyni n. O. svou premiéru zanedlouho velmi proslulé duo Bedřicha Smetany "Z domoviny". Hostovali tu tehdy J. V. Novotný a K. Kovařovic - a obě části skladby hráli skutečně poprvé vůbec, jako rukopisnou novinku.
V té době se v Budyni n. O. nepěstoval pouze zpěv, ale také komorní i orchestrální hudba. Někteří hostující umělci sem dokonce přiváděli kapelníky, kteří si zde vybírali vhodné členy pro svá tělesa v zahraničí. Takovýmto způsobem se odtud dostal do světa i pozdější carský dirigent Joch.
Oženil se kdesi na polském venkově, avšak po úspěšných létech v Rusku oslepl - a do Budyně n. O. se nakonec vrátil s dcerou, která ovládala hru doslova na všechny hudební nástroje. Tato učitelka A. Jochová vynikala také ctižádostivosti a mimo- řádnou energii. Začala ihned navštěvovat večerní zkoušky "Bivoje" a získala si všeobecný respekt. Záhy chodily na jeji hodiny téměř všechny děti spolkového členstva.
A tu přišel kdosi na myšlenku, aby byl ustaven malý orchestr z mladých děvčat, že by to mělo na veřejnosti jistě úspěch.
Byly vybrány nejschopnější divky a v únoru 1897 začala intenzívni výuka, která všechny nadchla, protože přinášela očividné výsledky. O prázdninách pak bylo odpoledni studium nahrazeno celodenními, nyní už společnými zkouškami. Pomáhala přitom výtečná klavíristka M. Massanyová, zároveň čilá organizátorka. Záhy poznala, že by se schopností souboru dalo využit nejen v mistě, ale i k většímu turné. Také tento nápad došel porozuměni u rodičů, kteří spolu s celým městem žasli, když naslouchali pod okny zkušebni místnosti denně rostoucímu repertoáru malé kapely.
A pokroky byly opravdu téměř neuvěřitelné. Dívky, které už po několika týdnech zvládly své nástroje, měly v říjnu, tedy po devíti měsících zkoušek, ve svém programu následující počet skladeb: 85 pochodů, 32 předeher, 41 směsí, 106 fantazií, 56 valčíků, 56 jiných tanců a 33 sólových čísel s průvodcem. Byly to skladby předních autorů, vesměs dobře nastudované.
Orchestr tak byl připraven k zá- jezdu, avšak nikoliv u nás, kde se k tomu v podstatě nedostávalo podmín.ek, nýbrž do zahraničí. Iniciativní klavíristka Massanyová ostatně všechno mezitím dojednala. Budyňská dívčí kapela
A tak na žádost obce a rodičů se dívčí kapela v říjnu 1897 rozloučila s Budyní n. O. velkým slavnostním koncertem - a odjela do Německa. Nesla jméno "Bivoj", i když se stala profesionálním tělesem a s ochotnickou tradicí vlasteneckého spolku měla společný pouze svůj vznik.
Prvé angažmá bylo v Kasselu, kde si nevelký soubor naráz vydobyl překvapivé úspěchy. "Je radost vidět, s jakým nadšením, láskou a porozuměním jsou hudební čísla přednášena. . . ", psaly tu noviny. A vskutku. Několikery housle, viola, violoncello, kontrabas, flétna, klarinet, trubka a pozoun - to spolu s bicími nástroji a klavírem představovalo vyvážený salónní orchestr, který zřejmě opravdu překvapoval vysokou úrovní svých koncertů, neustálými obměnami programů apod.
Toto nevelké těleso vzbuzovalo ovšem nadšení nejen svým muzikantstvím, ale i jinak. Tehdy sice existovalo v Evropě několik ženských kapel, avšak s mnohem staršími členkami - a vždycky také s několika muži, zejména u dirigentského pultu. Tuto kapelu však vedla žena, nepůsobil v ní ani jeden muž a z celkového počtu čtrnácti členek bylo osm čtrnáctiletých a jedna dokonce dvanáctiletá dívka. A mimoto orchestr všude, kam přišel, šířil především slávu české hudby, a to nejen převážnou částí repertoáru, nýbrž samotným původem členstva. Vždyť kromě obou učitelek a rabínovy dcery, znalých němčiny, hovořila ostatní děvčata pouze česky. Z Kasselu odejel soubor do Saské Kamenice, dnešního Karl-Marx- Stadtu. Dalšími místy tohoto velkého zájezdu se stal Berlín, pozdě- ji Štětin, Hamburk a další velkoměsta. Doma byl soubor znám jenom z novin, které tehdy opakovaly jméno "Bivoj" a Budyně n. O. častěji, než tomu mělo být kdykoliv předtím nebo potom. Orchestr své malé město vskutku proslavil, jeho koncerty v před- ních německých, holandských, belgických či dalších městech, na pódiích známých divadel, hudebních sálů i velkých hotelů vykazovaly nevšední úspěchy. Zazářil však pouze na krátkou dobu, přetrval jen do začátku našeho století. Neboť během několika mnoha měsíčních zájezdů se jeho členky natolik zdokonalily v hudbě, že si většinou založily vlastní, povětšině pouze kavárenské orchestry - anebo získaly jiná, umělecky vděčnější angažmá. Některé tyto ženy prožily romantická léta slávy, jiné se nasytily úspěchu a vrátily se ke skromnému živobytí do vlasti, domů - a do rodného města. Dirigentka Jochová získala značné jmění, zakoupila si v cizině panství, potom ale o všechno přišla, hrávala v době první republiky ve Stromovce na tehdejším okraji Prahy - a zemřela nakonec ve veliké bídě.
Tato historie jakoby spíše připomínala nějaký román. A trochu tomu tak patrně bylo, i když zbyla hromádka zažloutlých a potrhaných dopisů, fotografií a novinových výstřižků. V jednom např. o budyňských děvčatech čteme:  . každá z nich se může uplatnit jako solistka. . . Je radost vidět a slyšet, s jakým nadšením, láskou a porozuměním jsou hudební čísla přednášena. . . Program je vždycky dobře volený, bohatý a pestrý. . . Velmi se líbí sola na .flétnu, cello, housle, trubku, která jsou přednášena s velikým uměním. Neobvyklý požitek pak poskytuje hra dvou mladých dam na fanfárové trubky. Vzbuzuje úžas, jak dobře ovládají dívky tento mimořádně obtížný nástroJ. . .
A ještě se podívejme, co napsala o zájezdech jedna ze členek budyňského dívčího "Bivoje", houslistka Marie Staňková:
". . . Chyby jsme dělat nesměly, to by se na nás slečna Jochová rozkřikla třeba při plném sále, na to byla hrozná. . . Hrávaly jsme denně a před stovkami i tisíci posluchačů, ale když začal valčík, muselo to s každým v křesle doslova zatočit. . ."
Tak psala o koncertech dívčího souboru z Budyně n. o. jeho po- slední žijící členka v našich šedesátých letech. Roztomilá stařenka byla kdysi primariusem orchestru. Z fotografií vyplývalo, že musela okouzlovat nejen svojí hrou, ale i mládím a půvabem. Dostávala prý také hory květin a dárkové koše vzácných věcí od ctitelů třeba v Btaůnschweigu, ale i jinde. Táhlo ji to však nakonec domů, kde ovšem musela zanechat hudby, šila, pracovala i na soustruhu - a posléze už jen vzpomínala - i když nejenom na kapelu: ". . . Nejmilejší vzpomínky vůbec? V přední řadě na milované, dobré rodiče, kteří nás s láskou vychovávali, ke všemu dobrému vedli, hlavně lásce a úctě k lidem, přírodě, zvířatům a drahé vlasti. . ."
Orchestr budyňských děvčat dosáhl mimořádné, ale zcela pomíjivé slávy a popularity, ačkoliv byl patrně jedním z prvých ryze ženských souborů tohoto druhu v Evropě.
Otakar Špecinger

Odhalení pamětní desky Pavlu Koptovi

Textař a básník Pavel Kopta zemřel 21. srpna 1988 v Praze, ve věku nedožitých 58 let.
11.9.2015 mu byla odhalena pamětní deska v Růžové uličce, na domě čp.180, který do roku 1988 Pavel Kopta vlastnil jako chalupu. Desku odhalil jeho syn, herec Václav Kopta.

Pavel Kopta
*11.09.1930 Praha - †21.08.1988 Praha
Textař a básník, pořadí není rozhodující, pokud jde o Pavla Koptu. Narodil se v září roku 1930 v Praze, kde také v roce 1949 maturoval. V té době již spíše pro sebe, zkoušel psát písňové texty a sem tam nějakou básničku. Měl k tomu i rodinné zázemí, když byl synem spisovatele Josefa Kopty a mladší bratr překladatele Petra Kopty. Jedny z prvních textů byly určeny pro hudbu, kterou složil Jiří Šlitr.

Po maturitě pracoval Pavel Kopta jako asistent filmové režie ve Filmovém studiu Barrandov až do roku 1960. Spolupracoval mimo jiné i na filmech Bořivoje Zemana, např. Byl jednou jeden král (1954). V roce 1957 spoluzakládal hudební vinárnu Reduta 1957 a společně s Ivanem Vyskočilem a Jiřím Suchým spolupracoval jako textař na literárně-hudebních programech. Společně přešli v roce 1958 do Divadla Na zábradlí. Od roku 1958 psal texty pro Hanu Hegerovou. Od roku 1960 do roku 1962 pracoval jako propagační redaktor, pak dramaturg Černého divadla Jiřího Srnce.

Počínaje rokem 1964 se až do své smrti věnoval textařské práci. Pro Národní divadlo v Praze otextoval např. písně pro Goldoniho komedii Poprask na laguně a pro hru bratří Čapků Ze života hmyzu. V libeňském divadle SKN se s úspěchem hrály Koptovy texty ve Vančurově Josefíně. Pro Karlínské divadlo hudby společně s Janem Werichem přebásnil texty písní k Lodi komediantů a dal. V letech 1972 až 1974 byl dramaturgem divadla Rokoko. Psal texty pro písně interpretů jako byli na příklad: Ljuba Hermanová (Já mám ráda políra; Praha je Praha), Hanu Hegerovou (Lásko má; Já se vrátím; Mapa lásky; Maestro Tango; Lásko prokletá), Juditu Čeřovskou (Níc víc), Evu Pilarovou (Bříza bílá),Věru Špinarovou (/Chodím s tebou právě rok), Petru Černockou (Saxana), Jitku Molavcovou (Lásko má), Milana Chladila (Teče voda k moři), Waldemara Matušku (Má cesta; Mám vás všechny stejně rád; Bloudím), Karel Černoch (Srdce z plíšku; Už svítá), Karel Gott (Babylón; Deštivý den) a mnoho dalších. Koptovy texty zhudebňovali vedle Jiřího Šlitra, Jiřího Maláska ,Jana Vomáčky i Petr Hapka, Michael Kocáb a další. Knižně vydal své texty ve sbírce Piš (1967), překlady a parafráze textů pod názvem Lov motýlů (1980) a sebrané texty písní Abeceda (1982) aj.