Včera a dnes – bývalé dětské hřiště Mateřské školy

Již jednou jsem o této ploše psal, přibližně před pěti lety, ale podívejme se na ní z jiného pohledu. Málokterý pozemek byl tak často přeměněn k tolika různým účelům jako tento. Tento pozemek, mezi bývalou cestou Záměstím (Revoluční ulice) a dnešní železniční tratí patřil historicky k domu čp.50, rodině Leníků. Někdy před rokem 1700, možná i daleko dříve, zde byl těžen jíl, pravděpodobně ke stavebním účelům, odtud původní název "V hliníšťatech". Později zde vzniká malý rybníček a plocha dostává nový název "Leníkova louže". Majetkové poměry po prodeji této plochy jsou zčásti nejasné. Jisté je, že plocha na které jsou dnes garáže a další plocha mezi bývalou cestou pod katastrálním číslem 1758/1 se dostala do vlastnictví města, mimo pozemku pod bývalou stodolou v jižní části plochy. V další části, mezi cestou ze Záměstí směrem ke trati, a zahradnictvím pana Kotouče byla zakoupena sestrami Panešovými, a rodinou ing.Němce. Na těchto plochách vznikly čtyři zahrady. Mezi cestou o které je řeč a Záměstím stály stodoly, jejíž vlastnictví se mi dopátrat nepodařilo, mimo stodoly pod plochou bývalého hřiště MŠ, stodola patřila p.Fidlerovi. Později na celé této ploše po odbourání a zrušení zahrad a stodol byly postaveny tři družstevní domy. Od roku 1989, po majetkových restitucích byly některé majetkové vztahy sporné, co je jasné, pozemek pod zahradou pani Němcové připadl kupci hotelu U černého orla, ale nějakým způsobem i část parcely 1758/1 směrem k Revoluční ulici a i další plochy při silnici (hlavně část parcely 25/1 bod bývalou stodolou p.Fidlera), jakým převodem to nelze určit z veřejných zdrojů.

Josefinský katastr 1860

Pozemky pod třemi zahradami sester Panešových patří nyní městu, tak jako i část „Leníkovy louže“. To jen na vysvětlení k lepšímu pochopení dalších událostí na této ploše. Ještě jedna zajímavost: 15.6.1908 vydává Obecní rada zákaz jízdy po silnici č.1795 (Od hřbitova kolem dnešních Zemanů ke trati a dále podél Leníkovy louže na Záměstí (bývalá historická stará hradská cesta od mostu na Házmburk). Tento zákaz v podstatě platil vždy a vždy byl zneužíván až do doby, kdy byla tato cesta MěÚ zahrazena u vyústění u hřbitova.

Po převodu těchto ploch, byl v roce 1928 Okrasným spolkem pozemek „louže“ patřící Městu osázen pěti smutečními vrbami. Před rokem 1937 je louže zavezena a zemědělci zde prováděli výmlaty obilí. V říjnu 1937 je usneseno o stavbě podzemní betonové vodní nádrže pro požární účely o rozměrech 3 x 5 metrů, později ji Město situovalo do ulice Poděbradova, ale zřejmě nebyla vybudována. V květnu 1947 projevil ještě tehdy Hasičský sbor o tuto plochu zájem a žádá stavbu cvičiště s cvičnou stěnou a sušákem na hadice. Stavba měla mít základy 3x3 metry, výška 14 m. Zároveň žádají hasiči obecní pozemek za stodolou p.Fidlera. Protože však na tomto pozemku byly tehdy prováděny výmlaty obilí místními zemědělci, hasiči pozemek směli používat mimo žní. Cvičná stěna nebyla (byla?) však postavena. Po únoru 1948, kdy se prosazovalo rozšíření předškolních zařízení, z důvodu vyšší zaměstnanosti žen, a kdy i školka byla rozšířena o nové třídy hledala se plocha pro hřiště. V roce 1955 bylo proto upraveno hřiště mateřské školy na této ploše a zároveň v tomto roce dochází k slavnostnímu otevření.

Rok 1955, foto laskavě poskytl pan Andre Novák

Později bylo toto hřiště MŠ málo využívané a koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let došlo k zabrání pozemků na základě územního plánu (LN 4/2014) a výstavbě tří družstevních domů. V roce 1977 byla ještě jednou uskutečněn pokus o obnovu dětského hřiště mateřské školy. V květnu tohoto roku bylo slavnostně uvedeno do provozu a na hřišti měly děti k dispozici dvě pískoviště, vlak z trubek, kolotoč, houpačku a brouzdaliště. Zbytky k vidění dodnes.

Dnes jsou na tomto místě zčásti garáže, a to na pozemcích města, veřejná cesta na katastrálním čísle 1758/1 vzala za své, tak jako stodoly a zahrady. 

Současný stav

Padesáté výročí pondělních Po-čtení v knihovně.

Z batolete jménem Po-čtení se stál dospělák. Je evidentní, že si ani jeden duchovní otec nepředstavoval, že během šesti let jim zůstane na krku Budulínek, který si žádá stále nový přísun duševní potravy. První, tehdy ještě „čtení“, organizovala 6. října 2008 sama knihovna. Pani knihovnice Lišková chtěla knihovnu zatraktivnit a přiblížit mladým čtenářům „nočním hororovým čtením“. Aby pro ně čtení bylo zajímavější, pozvala si tehdejšího starostu ing. Jaroslava Beneše a Jaromíra Tlustého z Divadelního spolku Scéna Libochovice, aby i oni dětem četli. Ten večer se opravdu vydařil.

Původní snaha, přilákat dětské čtenáře do knihovny, se ale velice rychle pro svou přitažlivou podobu jaksi překlopila v pravidelná „Po-čtení“ (pondělní čtení) a to hlavně díky dobré organizátorské práci, propagaci. (Hlavně zásluhu na tom měla paní knihovnice Liškové a pan Jaromír Tlustý). Tak se stalo, že jak se v časové ose konala další a další Po-čtení, organizátorům se podařilo za pomoci různých grantů a dobré spolupráce s vedením Města přilákat do Po-čtení známé spisovatele, cestovatele a významné kulturní osobnosti. A tak se čtenářům a účastníkům Po-čtení podařilo poznat tyto osobnosti tak říkajíc „in natura“ a zjistit přitom, že se jedná o příjemné lidi se stejným zápalem pro svůj obor, jako my, účastníci čtení máme ke svým knihám. Zdravým jádrem pondělních počtení se stali pravidelní návštěvníci a potom hlavně „předčítatelé“. Tím, že se vcelku nenápadné veřejné čtení knížek pro své vlastní potěšení, začalo již ve svých počátcích měnit v tradici, muselo zákonitě dojít i k velkému jubileu, které nastalo 28.dubna 2014, kdy se po šesti letech konalo padesáté pravidelné Po-čtení. Do tohoto počtu však nejsou zahrnuty tak zvaná výjezdní počtení. Těch bylo za těch šest let pět, a to ve Strádonicích, v muzeu v Lounech, na Páteckém zámku, v Praze v Náprstkově muzeu a v Roudnici n.L. v cukrárně Dorletka. Zkusili jsme také jedno netradičně pojaté počtení pomocí videokonference pomocí systému Skype, ale zjistili jsme, že technika ještě není natolik dokonalá, aby uspokojila naše požadavky. Přesto se jednalo o zajímavou zkušenost, kterou by bylo vhodné využít někdy v budoucnosti. Pochopitelně, nejatraktivnější byla naše Po-čtení s…, tedy počtení s hostem. O některá byl takový zájem, že jsme se z knihovny museli přestěhovat do kulturního zařízení U tří lip. Za zajímavé hosty bych mohl jmenovat například pana plk. JUDr. Michala Dlouhého („Četnické humoresky“), Marii Imbrovou, Martina Krafla, Irenu Douskovou, Vlastimila Vondružku, RNDr. Jiřího Jiránka, Michala Viewegha, Jiřího Dědečka, Pátera Józefa Szeligu a jiné a jiné zajímavé osobnosti, cestovatele, historiky. 

Fotografie: Pan Jiří dědourek

Také škála tématického záběru námětů byla za těch padesát počtení velice rozmanitá, od starších autorů po současné, od mistrů dramatu k mistrům humoru, četli se ukázky světové i české literátury. Některá Po-čtení byla komponována kupříkladu jako přehlídka kresleného humoru, nebo přehlídka historických filmů z LDL s četbou z kroniky „Scény“, komponované Po-čtení s názvem Milý strýčku (Lieber Onkel) z dopisů Benedikta Roezla, Po-čtení nazvané „Filmaři v Libochovicích – libochovičtí ve filmu“ a tak by se dalo pokračovat i dále. Abych vybral některé večery, které byly zvláště zdařilé, to je nadlidský úkol, každý komponovaný večer měl svoji atmosféru a originalitu. Jako příklad bych přece jen uvedl večer pod názvem „Po-čtení z knih našeho dětství“ konané 20.12.2010, kdy předzvěst Štědrého dne byla naplněna četbou naších oblíbených pohádek z našeho dětství. A protože návštěvníci těchto večerů jsou v rozličném věku, dostalo se na pohádky dávno již zapomenuté, nebo zcela novodobé. V některých večerech i přes veškerou dobrou snahu došlo k překvapivým zvratům. Ku příkladu při Po-čtení v listopadu 2010, nazvané „Po-čtení se strachem“, kdy se četli texty hororů, nastal překvapivý obrat. Panu Dědourkovi při četbě drsné hororové povídky se podařilo zvrátit text do zcela humorné polohy a tím ten veškeré horory se jevily v jiné poloze. Dalo by se pokračovat dále, ale víte co? Přijďte mezi nás a sami se přesvědčíte.

Velice hezká je tradice „vstupenek“. Každý kdo se zúčastní těchto pondělních setkání, má možnost, nikoliv povinnost, pokud ho nějaká kniha, nebo zajímavý text zaujme, podělit se o něj s ostatními návštěvníky. Často se pak stává, že text je tak zajímavý a poutavý, že návštěvník si rád po poslechu ukázky přečte i celou knížku.

Setkání při padesátém počtení mělo velice srdečnou atmosféru. Pozdravit nás přišla paní starostka Ing. Jana Holá, která toto jubilejní padesáté Po-čtení zahájila. A nejen ona, ale i další hosté nás při této příležitosti navštívili. Jiří Dědeček, paní Imbrová, pánové Vladimír Sýkora a Jan Lakosil a virtuálně byl s námi i RNDr. Jiří Jiránek, Libochovický rodák. Ti z hostů co se nemohli zúčastnit převážně pro své pracovní zaneprázdnění, nám poslali alespoň pozdravy elektronickou cestou. Bylo milé, že ani z jeden z hostů na nás nezapomněl a návštěvu v Libochovicích si velice pochvaloval. Za všechny bych alespoň uvedl pozdrav od Pátera Józefa Szeligy:

„Milý pane Jaromíre, Jirko a ostatní účastníci Po-čtení, srdečně vás všechny zdravím!  Děkuji za pozvání, ale dnes mezi vás nemohu přijít. Můj bratr Stanislaw je knězem v Rzeszowské diecézi, jede s autobusem poutníků z Říma ze svatořečení Jana Pavla II. a já se o ně musím zrovna dnes postarat - večeře, nocleh.  Jsem velmi rád, že se v tomto hektickém světě dokážete scházet nad knihou, povídat si, sdílet společenství.  Říká se „uspěchaná doba“, nebo „je taková doba“... - ale svět je takový, jaký si ho utváříme my sami. Přeji vám, abyste v dobrém předsevzetí vytrvali a předávali tyto hodnoty dalším generacím.

V duchu s vámi P. Józef.“

Co si ještě přát? Bylo by pro nás povzbuzující, kdyby se našich pravidelných setkání zúčastnili další přátelé knížek a kultury vůbec, vždyť kulturních zážitků není u nás zase tak moc a posezení u televize se stává ubíjejícím stereotypem. Příjďte, poslouchejte, a časem uvidíte, že veřejné čtení v úzkém kruhu posluchačů vás zcela zaujme.

Osobosti Libochovic - Vojtěch Lippe

Narozen 13.06.1793 Louny – zemřel ?

Působil na magistrátu v Mostě, Žatci a Lounech. V letech 1850-1855 zastával funkci okresního soudce v Libochovicích, 1855-1860 byl v Libochovicích předsedou Okresu Libochovice.

Když v roce 1849 byla hospodářskému správci na panství Libochovice odňata správa soudní a politická, a z pojmenování správce zmizelo slovo „Vrchní“ (správce), tak městské soudní záležitosti přešly do působnosti c.k.Okresních soudních úřadů. Libochovice se tak od roku 1850 stali Soudním okresem se sídlem soudu v v domě čp.10., kterou zakoupil nově vzniklý okresní soud za 7539 zlatých. Je třeba podotknout, že přítomnost c.k. okresního soudu, dodávala městu velkou vážnost.

Městské policejní záležitosti tak přešly do působnosti c.k. Okresních hejtmanství. Libochovice touto změnou politického uspořádání správy připadly pod Slánské hejtmanství, které mělo tři soudní okresy: Libochovický, Slánský a Velvarský. Prvním soudcem v Libochovicích byl, jak již bylo řečeno, jmenován Vojtěch Lippe. Od roku 1855 kdy došlo k novému přerozdělení a kraje byly rozděleny na okresy s politickou i právní činností, se Libochovice staly okresem patří do kraje Litoměřického, a soudní úřad byl přejmenován na Okresní úřad a z Vojtěcha Lippe se stává Okresní přednosta. Po něm následoval od roku 1861 Josef Krejčí do roku 1865, Arnošt Rudolf z Vartburku do roku 1868, kdy došlo znovu k reorganizaci a to ke zrušení okresních úřadů, a zavedení předešlého systému okresních soudů a hejtmanství. V roce 1873 ta připadly do libochovického okresu tyto obce: Bohdal, Brníkov, Brozany, Břežany, Budyně, Černiv, Dubany, Evaň, Ječovice, Horka, Hostenice, Charvatce, Chotěšov, Klapé, Kostelec, Koštice, Křesín, Libochovice, Levousy, Lkáň, Loucká, Lukohořany, Martiněves, Mšené, Písty, Podbradec, Podháj, Podol, Pohořice, Poplze, Radošín, Radošínek, Radovesice, Rochov, Roudničky, Ředhošť, Sedlec, Slatina, Solany, Vojnice, Vojničky, Vrbice, Vrbka, Žabovřesky a Želechovice. Počet obyvatel těchto obcí byl asi 16 700.

O samotné rodině a osobnosti Vojtěcha Lippé toho moc k zjištění není. Jeho otec byl vinárník Anton Lippe v Lounech čp. 52. V Lounech také absolvoval základní vzdělání, ale kde byl na dalším odborném studiu nelze zjistit. Je také jisté, že jeho otec byl v Lounech vážený občan, protože jeho syn se snadno dostal do tehdejší státní správy. Kde zemřel a je pochován není známo.

Osobnosti Libochovic - Prof. Dr. Ing. Jílek Antonín

narozen 1.6. 1889 Libochovicích - zemřel 7. 3. 1957 (1959) v Brně

Český chemik, profesor Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně.

Prof. Dr. Ing. Jílek Antonín se zabýval analytickou chemii, zejména elektroanalýzou, a stanovením vzácných prvků. S datem úmrtí je malý problém, některé zdroje uvádí rok úmrtí 1957, jiné 1959. Ale spíše to bude skutečně rok 1959, protože tento údaj udává encyklopedie města Brna, kde profesor Jílek působil. Jinak všechny zdroje jsou velice chudá na data o tomto rodákovi Libochovic. Základní vzdělání pravděpodobně získal v Libochovicích, vysokoškolské vzdělání na Vysokém technickém učení v Praze (dnes ČVUT)  na fakultě chemie a zde také získává doktorát (rok 1913). Po ukončení této školy se stává vysokoškolským pedagogem, v oboru chemie, a byl zde také jmenován řádným profesorem v oboru analytické chemie. Časem přesídlil na Českou techniku do Brna. Od roku 1951 byl profesorem Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně.

Prof.Dr.Ing.Jílek Antonín

Wikipedie: Vojenská akademie v Brně neboli „akáda“ byla vysoká škola založená 15. srpna 1951 rozkazem prezidenta republiky pod názvem Vojenská technická akademie (VTA). Základem školy se stali pedagogové, budovy i materiální vybavení Vysoké školy technické Dr. Edvarda Beneše v Brně (dnešní Vysoké učení technické v Brně), která byla 2. října téhož roku zrušena. Po vzoru sovětských vojenských akademií byla v roce 1954 pojmenována po Antonínu Zápotockém. Škola zanikla sloučením Vojenské akademie v Brně, Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově a Vojenské lékařské akademie Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové do nově vzniklé Univerzity obrany  k 1. září 2004.

Profesor Jílek byl držitelem „Ceny osvobození země Moravskoslezské“ (vyznamenán roku 1948). Až do své smrti bydlel v Brně v bývalé ulici Tivoli (od 25. 9. 1946 ulice Jiráskova). Postupně byl členem významných mezinárodních a později českých spolků a zájmových organizací, kupříkladu: Deutsche Chemische Gesellschaft, Société Chimique de France, Société de Chimie Industrielle, Verein Österreichischer Chemiker, Spolku Kounicových studentské kolejí českých vysokých škol v Brně.

Jeho největším přínosem pro chemii a zároveň i nedůležitější prací pro tento obor byla třídílná publikace „Vážková analysa a elektroanalysa“ kterou vytvořil se svým spolupracovníkem Janem Koťou (také profesor analytické chemie v Brně). Tímto dílem významně přispěli v nemalé míře k rozvoji primárních metod v oblasti kvantitativní analytické chemie. Co jsou to vlastně primární metody? Primární metody jsou vůbec prvními metodami používanými v oblasti kvantitativní analytické chemie. I přes neustálý vývoj metod instrumentálních neztrácejí svůj význam ani v dnešní době. Není bez zajímavosti, že v Libochovicích působil v roce 1892 Josef Jílek, účetní "Občanské záložny", a později další Josef Jílek, majitel drogerie, tehdy Chemodrogy, v čp. 55. V jakém příbuzenském vztahu byli tito lidé nevím, možná nějaký čtenář by nám tyto vztahy mohl objasnit.

Zemřel v Brně 7. března 1959 (1957) a pohřeb měl 13.března 1959 (1957).

Co jsou Velikonoce

Zbývá věřit, že Bůh nestvořil Svět pouze proto, aby ho vzápětí opustil, ale že mu musel dát nějaký smysl, nějaký osud všemu co se děje, a my v tom podle něj máme hrát nějakou i třeba zanedbatelnou roli. To ale

neznamená, že tuto roli musíme bezpodmínečně přijmout. Ale svým vědomím ji můžeme ovlivňovat, podle toho jak velcí jsme fatalisté. I smrt a život v tomto pohledu potom dávají smysl a lidé, kteří si často na
náhrobní kámen dávají nějaký slavný citát nebo výrok, který vyjadřuje jejich osobnost, to čím v životě byli a také to, čemu věřili nebo to, co pokládali za důležité, jsou ve své podstatě hloupí, k čemu to?

Když zemřel Ježíš Kristus, tak mu místo nějakého citátu přivalili na hrob velký kámen. O velikonocích si právě připomínáme to, co se stalo po třech dnech od jeho smrti, a to je jeho vzkříšení. Ano jeho prázdný hrob mluví více než nějaký citát, protože je důkazem toho, že Ježíš Kristus je živý. Živý tak, jak ho do svého nitra pouštíme, jak otevíráme branku sama sebe. A to je tajemství Velikonočního pondělí.

 Libochovičák

Velikonoce

Vážení a milí čtenáři mého blogu, přeji vám příjemné prožití Velikonočních dní a zvláště vydařené Velikonoční pondělí, Libochovičák

Přečetli jsme za vás, „Český Sever“ 29.9.1910

Úvodem: První let uskutečnili bratři Wrightové se strojem pojmenovaným Flyer I (avšak dnes je známý spíš jako Kitty Hawk) 17. prosince 1903 v Severní Karolíně. Let trval 12 sekund za nichž stroj uletěl 36 metrů. Stejný princip, který použili bratři Wrightové se začal používat u všech poté konstruovaných letadel a to až po ta dnešní. Rozdílné je dnes jen použití materiálů a proudových motorů vynalezených ve 40. letech 20. století.

V Evropě to byl jako první Alberto Santos-Dumont (*20. července 1873,+ Cabangu u Palmira). Tento průkopník byl významný letecký konstruktér. Sestrojil první skutečně řiditelnou vzducholoď na světě. Provedl první ověřený let letounu těžšího vzduchu rovněž v Evropě. Své pokusy s letouny prováděl od roku 1905. V roce 1906 provedl s letounem Santos-Dumont 14-bis sérii prvních ověřených letů v Evropě. Kromě toho popsal řadu dalších konstrukcí letadel a dokonce i vrtulníku. Svých patentových práv se však vzdal, a protože ke konci života trpěl duševní chorobou, zničil všechny své plány. Svůj život ukončil sebevraždou.

 Alberto Santos-Dumont

V Čechách první úspěšný let provedl dne 16. dubna 1910 Jan Kašpar, kdy proletěl dráhu 2 km ve výši 20-25 metrů. Po získání prvních zkušeností s pilotáží složil dne 16. června 1910 pilotní zkoušku před komisí. V roce 1911 vzlétl s nově postaveným letadlem vlastní konstrukce, vybaveným motorem Daimler o výkonu 70 koňských sil. S tímto letadlem plánoval uskutečnění prvního dálkového letu v Čechách. Nejprve si vyzkoušel orientaci při letu na trati Pardubice - Chrudim a zpět, který uskutečnil 30. dubna 1911. Let trval 24 minut a 23 sekund a uskutečnil se ve výši 400 metrů.

Tolik k dějinám letectví všeobecně. Chtěl bych se s vámi podělit o zjištění, že i náš region nezůstal v tomto oboru nijak pozadu. Abych vás přesvědčil uvádím doslovný přepis článku uveřejněném v novinách našeho regionu, v „Českém Severu“ dne 29.9.1910:

Aeroplán v Klapém

V posledních letech dodělala se vzduchoplavba netušených úspěchů. Balon ustoupil dynamickým létadlům, čili aeroplánům.Jest tomu teprve čtyři léta, co Santos Dumont ponejprv použil eroplánu, opatřeného koly a vrtulí a proletěl jim jako první v Evropě dráhu 100 metrů. Větší úspěch dodělal se roku 1909 francouzským vzduchoplavcem Ludvíkem Blériotem, který aeroplánem svým přeletěl Canal la Manche ve výšce 80 metrů. Jeho aeroplán jest sestrojen o jedné nosné ploše (monoplán). Takovým aeroplánem provedl vítězné své lety Čech, inženýr Kašpar. Zajímavo jest, že takovýto aeroplán pokusil se sestrojiti krajan náš, pan Karel Říha, sedlář v Klapém. Při řemesle svém zabýval se v cizozemsku aviatikou tak důkladně, že když se vrátil do své rodné obce Klapého, věnoval veškeré prázdné chvíle k tomu, aby sám zřídil dle vzoru Bleriotova aeroplán. Vynaložením svého jmění a neúnavné píle dopracoval se zdárného výsledku. Jeho aeroplán jest 7 metrů široký, a s kormidlem 11 metrů dlouhý. Průměr vrtule s lopatkami činí 3 metry. Váha jeho i s motorem a celým zařízením činí 135 kilo. Za příznivé povětrnosti podnikne pak pan Říha vzlet na zkoušku a později vzlet před širší veřejností. Prozatím uložen jest tento aeroplán v prostraném dvoře pana Šumy, kamž dostavujíce se denně návštěvníci, kteří chválí podnikavost a píli pana Říhy a přejí mu k odvážnému letu mnoho zdaru. Pan Říha vychodil měšťanskou školu v Libochovicích. O výsledcích pokusu páně Říhových podáme svého času zprávu.

„Český Sever“ však další zprávu nepodal, anebo podal, ale patřičný výtisk jsem v archivu nenašel. Tyto noviny v roce 1913 přestaly vycházet.