Pietní shromáždění
Dne 10.prosince 2011 se sešlo na podnět paní Staré z Klapého několik libochovických občanů, aby vyhověli prosbě bývalé občanky Libochovic p. Zimmermannové rozené Hamlischová, ke krátké pietní akci. Organizátorka této malé akce paní Stará krátkým úvodním proslovem přítomné seznámila s prosbou své kamarádky, aby byl podle židovského zvyku položen kamínek, který zaslala z Mnichova na pomník připomínající umístění bývalé židovské Synagogy. U této příležitosti svůj kamínek z Mauthausenu položila i pani Týřová za svoji rodinu a zároveň vysvětlila proč tak činí. Po přečtení seznamu obětí libochovických židů, kteří se již nevrátili z německých koncentračních táborů, panem Ing.Benešem, zapálila svojí svíčku za tyto libochovické občany i starostka Města pani Ing. Holá. Redakce Libochovických novin si tímto prostřednictvím v předvánoční době dovoluje připomenout současným obyvatelům města památku všech obětí druhé světové války z Libochovic a děkuje přítomným za účast.

ČeTo

Libochovice, internet, stránky města
Jistě se vám již někdy stalo, že jste sháněli na internetu informace o nějakém městě, místě či rekreační oblasti. Cesta k informaci je jednoduchá. Jsou v podstatě dvě možnosti, vyhledat tuto informaci na oblíbeném vyhledávači a potom vytřídit ve výpisu nepodstatné záležitosti, protože právě to nepodstatné je většinou zastoupeno nejvíce, druhá možnost je jednodušší cesta, adresy stránek. Stačí většinou do adresy napsat například www.názevměsta.cz. V tom je právě síla jednoduchosti a to je cílem majitelů domén. Ne všechna města a oblasti si však pospíšili. Několik příkladů: Zadáte-li například www.praha.cz, dostanete se na pěknou stránku, avšak hlavní náplní tohoto webu jsou bohužel jen odkazy na cestování, hotely, život prahy atd. Tedy jen taková přestupní stanice. Jiný příklad z našeho okolí stránky Litoměřic www.litomerice.cz jsou velice pěkné, dostanete se na úvodní stranu a z té přes další kliknutí k požadované informaci. Takové stránky představuje i www.libochovice.cz Stránky jsou to po grafické a intuitivní a navigační stránce pěkné. Ale…
Když si položíme otázku, co je vlastně internet, najdeme na ni odpověď právě na internetu kupříkladu na stánkách cs.wikipedia.org : „Internet je celosvětový systém navzájem propojených počítačových sítí („síť sítí“), ve kterých mezi sebou počítače komunikují pomocí rodiny protokolů TCP/IP. Společným cílem všech lidí využívajících Internet je bezproblémová komunikace (výměna dat). Nejznámější službou poskytovanou v rámci Internetu je WWW (kombinace textu, grafiky a multimédií propojených hypertextovými odkazy) a e-mail (elektronická pošta), avšak nalezneme v něm i desítky dalších. Je zde možno získávat a zadávat informace velice aktuální“ Tak tedy, záležitost, co činí stránky www. vyhledávané, je tedy i okamžitá informace a to informace nezastaralá, informace nikoliv ze včerejška, ale nejlépe ze zítřka. Jak to však vypadá na stránkách www.libochovice.cz ? Vezměme si za základ jedno sympatické datum, například 31.květen 2010 ve 20,00 hod. Titulní strana je jasná, ta je v podstatě stále aktuální. Bohužel již následující stránka „O městě“. Záložka ze současnosti, nám zde říká, že čas se v Libochovicích se zastavil v roce 2008 a nic jiného se v tomto městě neděje a asi i dít nebude. Tam je totiž jediná informace, zpráva z matriky z roku 2008, skutečně aktuální informace. Záložka „Informace pro občany“. Tak ta je opravdu velice aktuální, zvláště v položce Rada Města. Tam se 31.května dozvíme, že zřejmě poslední zasedání rady bylo 75. zasedání a to 28.dubna 2010. No občan zde jistě načerpá současné informace o dění ve vedení města. Zastupitelstvo je tu poměrně čerstvé, 16. z 29.3.2010, je však také fakt, že od té doby jiné nebylo. Takže je skutečně aktuální, až na to, že bylo vyvěšeno na této stránce až 9.dubna 2010.
Fotogalerie je také taková chudá příbuzná, a to je škoda. Je třeba si uvědomit, že internetové stránky jsou přístupné v celém světě, a co turistu naláká do takového města? Pěkné lákavé fotografie a kvalitní popis který je však třeba neustále aktualizovat a ne je nechat od počátku do konce bez výměny, ale to je možná jen můj názor (ale jistě nejsem sám).
V záložce „odkazy“ zjistíme, že kulturní akce v Libochovicích prezentují jakési stránky „libochovicko.cz“. Nenajdete zde však žádné informace, tyto stránky totiž neexistují, byly, ale delší dobu již nejsou, kdoví proč. Na odkazu Stránky o Libochovicích narazíme na sice pěkné, ale nedodělané stránky. Je to škoda. Protože přesto, že jsou to stránky velice nadějné, je třeba si uvědomit, že budoucí potencionální návštěvník Libochovic zjistí, že ho Libochovice odkazují na něco nedodělaného a tak si řekne kdoví zda tam v tom městě mají vůbec něco dodělaného. Ano je to v tomto případě chyba odkazu, protože majitel stránek www.libochovice.net jistě nechtěl aby tak bylo. A také záložka „Oslavy 450 let“ je jaksi podivná. K datumu 31.5.2010 tedy 3 měsíce před předpokládanou akcí, by návštěvník stránek očekával něco aktuálního, více popisného a alespoň nějaký propagační letáček, či něco. Bohužel nenajde mimo strohé informace skoro nic. A pak si budeme stěžovat že návštěvníků bylo málo. A tady se nabízí tak jednoduchá možnost laciné reklamy.
Co mi dále chybí, jsou tyto informace: webmaster - alespoň e-mailová adresa, když ne jméno a dále by bylo jistě vhodné, uvažovat o možnosti, aby stránky byly přizpůsobeny i pro skupinu slabozrakých návštěvníků stránek, tak jak se to stává běžné i u jiných stránek měst. (Blind Friendly Web - projekt Sjednocené organizace slabozrakých a nevidomých), dále zde chybí „Prohlášení o přístupnosti“ (Tento dokument obsahuje kontakt na technického správce a prohlášení o přístupnosti tak, aby byly splněny podmínky vyhlášky č. 64/2008 Sb., o formě uveřejňování informací souvisejících s výkonem veřejné správy prostřednictvím webových stránek pro osoby se zdravotním postižením - vyhláška o přístupnosti. Dále tento prvek obsahují nová pravidla přístupného webu pro účely novely Zákona č. 365/2000 Sb. o informačních systémech veřejné správy, provedenou zákonem č. 81/2006 Sb.)
Všechno je v lidech. Stránky většinou vytvoří webdsigová firma, ale obsah je záležitostí těch, kteří tam mají na příslušná místa vkládat informace, a to jak je vidět ze stránek a jejich aktuálnosti, je ten největší problém, je za tím zapomětlivost nebo nezájem? Abych však byl spravedlivý, jsou tam aktuální informace, ale jejich zdrojem je podle obsahu informací jen jeden člověk na městském úřadě, odhaduji na tajemníka, správce webu však tak nečiní. Ostatní informace zřejmě nejsou prioritní, ovšem jak pro koho?
ČeTo

Libochovická „Po-čtení“
Na počátku uvedu strohou, pro většinu čtenářů asi nezáživnou a nic neříkající informaci. I když by mne skutečně potěšilo, kdyby to byla informace všeobecně známa, ale, právě to ale. Tak tedy - 28.března 2011 mělo Libochovické „Po-čtení“ jubilejní 20 pokračování. S tímto sdělením lze nastolit dvě otázky:
Otázka: Co je to čtení?
Odpověď: Čtení je způsob získávání informací z něčeho, co bylo napsáno. Čtení zahrnuje poznávání symbolů (písmen), které tvoří jazyk. Čtení a poslech jsou u lidí dva nejčastější způsoby získávání informací. Číst lze nehlasně pro sebe, či předčítat nahlas pro publikum.
Otázka: Co je to „Po-čtení“?
Odpověď: Ta jednoduchá odpověď je „Pondělní čtení“. Ovšem co je vlastně jednoduché? Ta druhá odpověď je ve skutečnosti poněkud složitější a obsáhlejší, protože zahrnuje mnoho dějů a nejen čtení a poslech. To je totiž tak. Pocity a zamyšlení nad přečtenými knihami člověk musí nějak ventilovat. K čemu by mu byla pak ta moudrost pánů spisovatelů, kdyby si ji uchovával jenom pro sebe. Každá kniha čtenáři něco dala - některá smích a zamyšlení, některá smutek nad bídností člověka, jiná zklamání nad svým obsahem, ba i zklamání nad autorem, ale tak už to v životě chodí... A tady přichází „Po-čtení“ Jak to tak celé funguje? Velice jednoduše, do již ztichlé knihovny přijdou čtenáři a vzájemně si čtou části svých oblíbených knížek, a mají radost, že i ostatní to zajímá.
Tak a to je základ „Po-čtení“. Jak a kdy „Po-čtení“ vlastně vzniklo jsem se zeptal původní autorky celého tohoto počinu pani Liškové, a dalších pokračovatelů pánů Jaromíra Tlustého a Jiřího Dědourka.

Pani Lišková, jak došlo ke spolupráci na pořadu „Po-čtení“. Kdo vlastně přišel první s myšlenkou využit k této činnosti Městskou knihovnu?
První čtení organizovala sama knihovna. Chtěli jsme knihovnu zatraktivnit a přiblížit mladým čtenářům „nočním hororovým čtením“. Aby pro ně čtení bylo zajímavější, pozvali jsme tehdejšího starostu ing. Jaroslava Beneše a Jaromíra Tlustého z Divadelního spolku Scéna Libochovice, aby i oni dětem četli. Ten večer se opravdu vydařil. A myslím, že díky jeho úspěšnosti začala tradice pondělních čtení. Druhé čtení, už nazvané „Po-čtení“, vzniklo ve spolupráci s členy Divadelního spolku Scéna Libochovice. Četla se díla místních autorů, mimo jiné tajemná povídka Jaromíra Tlustého a fantasy povídka místní utajované autorky. Další „Po-čtení“ jsou již zcela v režii divadelníků – pánů Tlustého a Dědourka.

Pane Tlustý, vy jako spoluautor dnešních „Po-čtení“, se jistě rád připojíte k výkladu, jak vlastně došlo k tomu, že jste uspořádali první tématický večer spojený s formou neautorského čteni oblíbených knížek účastníků tohoto prvního setkání?
Na startovní čáře pondělních čtení byla skutečně knihovnice paní Lišková. Oslovila mě, čtenáře libochovické knihovny, zda nechci přijít na „hororové čtení“. Forma večera, kdy čtenáři čtou čtenářům mě oslovila natolik, že jsem uvažoval o pokračování. Slovo dalo slovo a společně s paní Liškovou jsme připravili další večer společného čtení.

Pani Lišková, co vy jako knihovnice, a dá se přímo říci osoba, jejíž náplní života jsou knihy, říkáte formě autorského i neautorského počteni? Byla by jste ráda aby se zachoval dosavadní styl, kdy ten kdo má chuť se podělit o svoji oblíbenou knížku, povídku, aby ji použil jako vstupenku na tomto setkání?
Dobrovolná vstupenka formou čtení z oblíbených knih návštěvníků – to je úžasný originální nápad pana Tlustého.

Pane Tlustý, u startu dalších „Po-čtení“ byla dvojice pánů Dědourek, Tlustý samostatně, nebo pánové Dědourek, Tlustý a „Scéna“ Libochovice ?
Jiří, pokud se dobře pamatuji přišel na druhé pondělní čtení s texty regionálních autorů jen jako návštěvník. Následující setkání v knihovně, již pojmenované „Po-čtení“,jsem již pomáhal připravovat. Vybírali jsme spolu texty dvojice Šimek & Grossmann a několik povídek i četl - a u toho už zůstalo. To, že je Divadelní spolek Scéna Libochovice uváděn jako spolupořádající přišlo se šestým Po-čtením. Premiérově bylo tématem večera divadlo a poprvé jsme v knihovně přivítali hosta, historika Oldřicha Doskočila, autora knihy o historii litoměřických divadel.

A není to vše důsledek toho, že divadelní spolek „Scéna“ nevyvíjí v současné době takovou činnost, která by mohla uspokojit vás jako členy „Scény“, potažmo i občany města, a tak jste přikročili k hledáni nových forem setkávání s divákem a v této formě ho vtáhnout i do děje?
Myslím si, že tomu tak není. Asi je pravdou, že při pohledu na plakátovací plochy se „Scéna“ z dění města vytratila. Vždyť naposledy jsme v Libochovicích hráli o loňské Libochovické divadelní léto. Stala se totiž nemilá věc, museli jsme v poslední nazkoušené hře Uděláte mi to znova? přeobsadit dvě role a to znamená začít od začátku a celou hru znovu nazkoušet. Zkouší se však i hra pro letošní LDL a nesmím zapomenout na MALIS. Jako v předchozím roce i letos bude mít na LDL premiéry dvou pohádek. Pravdou je také, že na repertoáru máme stále dvě starší hry a to Audienci a Ach, ta něha našich dam! s nimiž pravidelně hostujeme na mnoha místech Čech. Loňského roku nebyl měsíc, abychom jednou dvakrát nehráli a myslím s úspěchem. Vzpomněl bych naši účast na XI. Ročníku Open Air Programu Festivalu divadel evropského regionu v Hradci Králové, kde jsme s Audiencí měli neskutečný ohlas. Či naši účast na Národní přehlídce jednoaktovek ve východočeských Holicích, odkud jsme přivezli ocenění hereckého výkonu Jiřího Dědourka.

Předpokládali jste v prvotních plánech vůbec nějaké pokračování těchto setkání?
Myslím, že ne. První pondělní čtení se rodila spíše spontánně, bez vize dalších pokračování. Prostě se to napoprvé povedlo, tak bylo pokračování. Druhé bylo vydařené, tak jsme začali přemýšlet o třetím. Nebylo to jako v současnosti, kdy máme připravena „Po-čten“í na celý rok dopředu a navíc v současnosti začínáme hledat témata, termíny a hosty na rok 2012.

Pane Dědourku, vy jste znám v Libochovicích především jako představitel divadelních roli souboru „Scéna“, přesto nevynecháte ani jedno počtení. Nevadí vám, že při četbě třeba i divadelního textu nemůžete spojit mluvené slovo s hereckým projevem? Které ze dvaceti „Po-čtení“ vám přišlo jako nejvíce podařené, nebo raději se zeptám jinak, protože ani jedno nebylo tak špatné, aby bylo nepodařené. Spíše tedy které z počteních vám bylo nejsympatičtější?
To není tak docela pravda. Vynechal jsem, a to hned první po-čtení. Na druhém myslím pouze jako posluchač a až na třetím jsem se plně zapojil do hry. Scénické čtení je jeden z divadelních oborů a vyjadřovat se při něm bez neverbálního projevu je docela fuška. Pravda je, že se mi stává poměrně často že mám chuť vstát ze židle a doplnit text. Obzvláště po-čtení s Erbenem bylo velice emotivní, takže jsem měl pocit, že je třeba jít dál za hranice prostého čtení. Je to ale jen pocit a se zdárným provedením nesouvisí. Nejsympatičtější, asi „Po-čteni“ s Erbenem. Skutečně nejsympatičtější nebylo to nejveselejší.

Nemáte pane Dědourku někdy jako spolupořadatel cukání překomponovat toto setkávání jako pásmo čtených dialogů, které by bylo určeno pro prostředí hlediště versus jeviště? Já jen bych chtěl při této příležitosti připomenou komponované čtení ze života cestovatele a zahradníka Benedikta Roezla, se kterým jste objeli celé okolí a zdá se, že všude s větším či menším úspěchem. Neláká vás proto něco podobného?
Myslím že ještě nepřišla ta správná doba posunout „Po-čtení“ někam jinam než bylo jeho původní poslání. Jestli se nemýlím, tak naše počínání má za cíl umožnit opravdu všem, kteří mají zájem aktivně se zapojit. Myslím tím jak nepovinou vstupenku, tak potom tématické čtení. Divadelní spolek Scéna jako pouhý spolupořadatel, má na starosti výběr témat a dramaturgii večerů. Má fungovat pouze jako jakýsi motor, který vše posouvá. Tím samozřejmě nezavrhuji jakoukoli inovaci která „Po-čtení“ obohatí. Bohužel v současné době nezbývá z přehršle práce v souboru mnoho času na přípravu jakéhokoli experimentu. I když kdo ví?

Nadstavbu „Po-čtení“ pak tvoří tématické okruhy. Za těch dvacet pokračování byly vybírány velice zdařile a jejich skladba byla pro návštěvníky setkání vždy něčím přitažlivá. Témata jako horor, blog Ostravaka, díla regionálních autorů, dále pak zaměření na jednotlivé autory kupříkladu Šimek a Grosman, Ivan Kraus, Erben, Švandrlík, Škutina a jiní. Speciálními díly byly autorská „Po-čtení“, kdy jsme mohli přivítat například Michala Dlouhého a jeho „Četnické humoresky“, Oldřicha Doskočila, Martina Krafla, cestovatelku Sašu Ryvolovou, Irenu Duškovou s „Hrdým Budžesem“. Jistě mezi nejpoetičtější patřilo Vánoční „Po-čtení“ z knih našeho mládí, našich oblíbených pohádek. Jak ale byla zakončena první dvacítku tohoto přehledu? Jak jinak než největším Čechem, Járou Cimrmanem. (podrobný výpis všech akcí minulých i budoucích lze nalézt na webové stránce http://knihovna.libochovice.cz/index.php?art=3497 )
S tím, že je četba pro děti důležitá, by polemizoval jen trouba. V každé dobré knize prý najde člověk odpověď na všechny základní otázky. Není tedy ani tak důležité, které (dobré) knihy děti čtou, jako to, aby vůbec četly! Jak překonat dětskou lenivost a konkurenci televize a internetu? Já kupříkladu ve věku okolo deseti let jsem měl přečtené skoro všechny Verneovky a indiánky a pomalu jsem přes Jirotkova Saturnina přecházel ke Třem mužům ve člunu a dalším knihám pro velké. Na většinu děti dnešní doby to však neudělá pražádný dojem. Oči se jim rozsvítí jen u mutliplexů, a PC. Nacpat si tlamičky kukuřicí a nechat se unášet na vlnách bojůvek Nindžů, Spidermanů a dalších podobných jim k jejich pubertálnímu štěstí plně postačuje. Něco se musí stát. Naštěstí však existuje i dnes také spousta dětí, kteří se již od mládí naučily žít s knížkou. Protipólem jim jsou však ale stále ty děti, které ani nevědí, kde v knize najít seznam kapitol. Vinu za to dávají odborníci kromě jiného moderní uspěchané době, internetu, televizi a SMS zprávám. Záleží především na rodině, zda svou ratolest k četbě povede, nebo ji radši zabaví televizním programem. Tento rozdíl se posléze projeví ve škole na slovní zásobě a všeobecném přehledu. Děti pak kolikrát nejsou schopny ani jednoduše a spisovně se vyjádřit. Své informace hledají jinde než v knihách. Dnes se mohou mnoho dočíst na internetu, ale ten je kolikráte spíše místem, kde naleznou informace nekvalitní. Psychologové také upozorňují na fakt, že současným nejsilnějším médiem jsou SMS zprávy, kde je řeč kódovaná a zkratkovitá. Proto je třeba vytvořit dětem z knihovny přátelské místo. A i to je jedna z možností které by „Po-čtení“ mohlo rodičům s dětmi poskytnout. Jen kdyby se ti rodiče s dětmi tolik nestyděli a přišli si na chvíli mezi nás sednout. Co tomuto problému říká jedna z organizátorek Po-čtení pani knihovnice Lišková a pravidelná návštěvnice těchto sezení paní učitelka Mgr. Chloubová, tak na to jsem se zeptal za vás.

Pani Lišková domníváte se jako já, že je jedině dobře, že se na těchto setkáních objevují i mladí lidé, v době, kdy dochází k všeobecnému úpadku obliby čteného textu?
Prvotní záměr dělat „Po-čtení“ pro děti zcela nevyšel, začalo chodit mnohem více dospělých. A tak na této akci najdete všechny věkové kategorie. Máme návštěvníky od 9 do 90 let. Dělá nám velikou radost, že jsou lidé, kteří si svůj život bez knih neumí představit.

Pani Chloubová, zeptám se vás jako pravidelného návštěvníka těchto setkání, líbí se vám? Já vím, že odpovíte jednoduše ano, líbí, protože to, že se vám líbí je zřejmé z toho, že na tato setkání chodíte. Ale já měl v úmyslu zeptat se na jiný úhel pohledu na „Po-čtení“. Líbí se vám jako pedagogické pracovnici, že je ještě zájem i o texty a knížky? Přináší vám tato setkání pocit uklidnění a objevování světa knížek, autorů a příběhů?
Správně tušíte, že moje odpověď bude kladná. Pokaždé se těším na nové pondělní setkání v knihovně. Nejen proto, že se ustálil okruh lidí, kteří se PO-čtení zúčastňují, ale je potěšitelné, že přicházejí také noví posluchači. Každý večer probíhá v příjemné atmosféře, ať už jde o autorská setkání nebo čtení textů vybraných našimi „divadelníky“. Je dobře, že si lidé v dnešní uspěchané době najdou cestu do knihovny, oželí romantické seriály a udělají si čas na setkání s knihami. Jsem přesvědčena, že pokud budou číst dospělí, budou číst i děti! Když chybí vzor, dítě také nemá potřebu číst, zvláště když se mu nabízí další lákadla, myslím tím dnešní technické vymoženosti, které jsou běžně dostupné v každé rodině. Ale knížka má ve vývoji dítěte nezastupitelnou roli, rozvíjí představivost, fantazii, myšlení i paměť. Nutno připomenout, že některá setkání byla určena dětem nebo se jich děti účastnily. Za sebe pak musím s nadsázkou říci, že hodně knih si mě našlo právě přes Po-čtení. Objevila jsem knihy i autory, se kterými bych se minula. A to by v mnoha případech byla škoda.

Pani Chloubová, protože jste nejen pravidelnou návštěvnicí, ale i zastupitelkou města využiji této příležitosti a zeptám se vás ještě na jednu věc. Na materiální pohled na setkávání. Myslíte si že by bylo možné a zároveň účelné náklady na tato setkání (cestovné, menší odměna, zvláště pokud je pozván nějaký autor k autorskému počtení), tak tyto náklady zakomponovat jako pravidelnou roční položku do rozpočtu města do kolonky kulturní akce?
Z rozpočtu města se přispívá na kulturní, společenské i sportovní akce. A tak město přispívá i na tato pondělní setkávání v knihovně. V současné době získala knihovna grant z ministerstva kultury na projekt „Po-čtení“ s … .
Jak všichni víme, peněz není nikdy dost. I tak jsem přesvědčena, že dnešní vedení města bude vstřícné a na takovéto akce se peníze v rozpočtu města vždy najdou. Je jen na domluvě, v jaké položce rozpočtu to bude zakomponováno. Pokud chceme, aby se mladí lidé věnovali nějaké smysluplné činnosti, musíme jim nabídnout možnosti. A právě setkávání v knihovně je jednou z alternativ, jak využít volný čas. Takto vynaložených peněz pak nemusíme litovat.

Pane Tlustý závěrem bych se ještě vrátil k poslednímu počteni věnovanému českému velikánu Járu Cimrmanovi. Takže v jeho duchu. Napadá mne v této souvislosti hříšná a trochu i domýšlivá myšlenka, neobáváte se, že by tato forma obnovení zájmu o čtený text mohla vyústit v novou vinárnu „U pavouka“ a ve zrození nové historické postavy velkého čecha?
Dvakráte nevstoupíte do stejné řeky.
Vážení čtenáři, zveme vás srdečně na květnové „Po-čtení“, které bude 30. května, a sice „Po-čtení“ s hostem, divadelním souborem Rachtámiblatník z Prahy o jejich cestě do Koreje na mezinárodní divadelní festival ochotnických souborů (cestopisnědivadelní vyprávění) a v červnu 27.6. na „Po-čtení“ z knih Jana Wericha (klasické Po-čtení). Další informace najdete na stránkách Městské knihovny http://knihovna.libochovice.cz/index.php?art=4007 .

ČeTo

Jak vzniká politik

Pod čarou - Politici, voliči a prospěch, aneb jak vzniká politik.
Stanovme si nejprve na začátku jednoduchá pravidla. Člověk se narodí a v tomto okamžiku jsou všechny děti stejné. Malí, uřvaní, bezbranní, ale máminy miláčkové. A ejhle uplyne několik let, a tady je důležité připomenout si, že u někoho tolik, u jiného zase míň čí víc, a náhle je tu najednou na jedné straně volič a na druhé politik. Jakým způsobem se kupříkladu z Haničky stane volič a z Pepíka politik, je stále záhadou, i když výzkumný ústav politických věd na tomto problému pilně pracuje, ale podle mého mínění se ničeho nedopracuje. A teď to důležité, rozdělme si co je volič a co politik. Po pravdě řečeno, na té nejnižší úrovni je rozdíl minimální. Volič i politik chodí spolu svorně do práce, do hospody, svorně nadávají, ale právě v tomto okamžiku vzniká ten rozdíl. A povězme si to na rovinu vzniká i prospěchářství a vychytralost. Volič si totiž zanadává a odejde většinou spokojený, že si nějakým způsobem vyventiloval své přetlaky. Politik ne. Politik přemýšlí. A zase jsme u dělení. Poctivý politik přemýšlí, jak problémy napravovat, a nic neočekává. Pouze jej, pokud se vše povede, naplní jakýsi pocit příjemného vrnění kombinovaný s pocitem dobře vykonané práce, vše vykonal pro voliče jako celek. A to je vše. Pracuje rád a pracuje pro lidi. Za socialismu se tomu říkalo poctivý blbec, a objevoval se převážně jako vedoucí různých spolků a sdružení, dál se bohužel nedostal, všude byli pánové třídy A. Dnes buďme féroví a říkejme mu Poctivec, a to bez jakéhokoliv přívlastku, neboť je to tvor velice vzácný, málo se vyskytující. A pokud se k tomu ještě přidá vytrvalost a pokud Poctivý politik má vizi, dobře obci, městu, státu, které vede.
Ten druhý, nebudeme říkat nepoctivý, ale politik B. Politik B tedy dumá co by to mohlo hodit od voliče Pepika. Možnosti jsou různé, záleží právě na úrovni politického patra na kterém se pohybuje. Může to hodit fůrku písku od Bertíka, může to poskytnout politické body, nebo Fanoušek přihodí nějaký ten melounek. Tento politik nemůže mít vize, ten může mít jenom chladnou kalkulaci a volič je mu potřeba jenom sem tam, v okamžiku voleb. Ano je to v každém člověku, někdo umí malovat, jiný zpívat, Karlík dovede vést dobře skautský oddíl. Poctivý politik je rozený vůdce, i když prodělá ve svém vlastním zisku vždy a všude. Na druhou stranu taková pověst slušnosti, odvahy a poctivosti je v Českých zemích zvláštností. Mít vizi stát si za svým, je velice těžký a tvrdý život. Poctivý politik je jak v opozici, tak i ve vládnoucí většině. Mezi takovými poctivými politiky vzniká dialog, který popostrčí věci většinou správným směrem. A dá se říci, kupodivu, tyto lidé jsou voleni znovu a znovu. A to je dobře.
A politik B, no politik B je v podstatě zloděj, krade nejen poctivost druhých, ale co si budeme nalhávat i jiné věci, na očích všech a beztrestně. Je také jak v opozici tak ve vládnoucí většině. Ale nevytrvá dlouho, buďto si nahrabe tolik politických bodů, že je vyhozen do vyšších pater politiky, nebo si nahrabe tolik, že končí s politikou a věnuje se věcem materiálnějším, nu a málokdy, jen v nejhorším případě i lepení pytlíků, tedy jenom načas, konec konců se to ale stává nyní velice, velice vzácně. No a pro ty vítězné jsou tu také Bahamy. Pokud je vyhozen do vyšších pater stává se z něj Moudrý politik, tu se blýskne, tam se ukáže národu, ale ve skutečnosti mimo silných řečí nevykoná zhola nic. Žádný zasazený strom žádný postavený dům, takový úplně zbytečný člověk. Pokud vám můžu radit, nezvěte tyto lidi ani na oběd, sní vám vše a vám zůstane jen mísa plná slibů.
Politická aktivita. No ta se projevuje různě. Všimněte si, že politická aktivita má vždy vrchol tak 14 dní před volbami. Již jednou jsem se zmiňoval o tom, že Politik B získává body hřímajíce, „Pojďme to pro ty lidi něco udělat, zvolili si nás, …“ Nikoliv pane politiku, vy nevíte kdo vás volil, myslíte si třeba že tamten v třetí řadě, ten který něco požaduje, ale vy to nevíte, ví to jen ten vzadu, ten co vás skutečně volil, a ten nechce, aby jste to pro ty lidi udělal tímto způsobem a takto.
Poctivý politik však chodí mezi lidi vysvětluje, naslouchá a snaží se všelijak pomoci. Kupodivu se však dostává na málo prvních míst, a když je ve předu, snaží se ho politici B odstrčit svou velkohubostí. Ano, ano i úspěšně. Tak to vidíte, pak si někoho zvolte.
Nu co zbývá. Nejlepší řešení by byl velice silný populační boom, aby bylo více a ještě více dětí, pak také stoupá pravděpodobnost zrození poctivého politika, žel bohu však by se rodilo také více politiků B. Takže by bylo nutno přikročit k nulovému řešení, žádné děti, potom také žádní politici, ale to snad zase ne, na koho bychom v těch hospodách nadávali? Nakonec to zůstane vždy a všude na tom třetím vzadu, na voliči. Proto je důležité, aby si tento občan pojmenovaný politiky „volič“ uvědomoval co dělá, přemýšlel a rozhodoval, rozhodne-li ve prospěch většiny, bude více politiků A, rozhodne-li pouze ve svůj prospěch, bude více politiků B.
Glosa: Ale stejně vám řeknu, že Anastázíček jako politik to napětí před, nějak nezvládá, tuhle si nechtěl vzít od opozičního politika ani bonbon, nevim nevim…..

květen a Libochovice

Libochovice a květnové dny
Jistě, každý si to pamatujeme, každá generace sice trochu jinak, ale stejně to pro všechny byly a jsou květnové dny. Tak jak jedna generace přichází, a druhá odchází, tak se také mění zvyky, životní styl a způsob života. Libochovice jako obec pro okolí nikoliv nevýznamná, určovala vždy životní styl svého regionu. Ty doby, které mají v paměti jenom geny předků libochovických starousedlíků, jsou však dávno zapomenuty. Jaké to byly květnové dny tehdy, a jaké potom, a jaké dnes?
Jistě původně se vše točilo kolem křesťanských svátků, které květen, jako jeden již skutečně jarních měsíců přinášel. Ale kdybychom šli ještě dál, mohli bychom vidět ohně na Keltských sídlištích, nad Poplzemi, nad Strádonicemi a jistě také na významném kopci Klepy, který Keltové pojmenovali prý původně z litevského „Clepyn aqua“,což znamená pramen vody. Pro Kelty to byl jeden ze dvou nejdůležitějších svátků ročních období, dělící rok na dvě stejně dlouhé poloviny, pod názvem beltene nebo beltine, beltain. Slovo se skládá ze slabiky „bel“ – „jasný, zářící“, a „tine“, „oheň“. Byl to nástup k letnímu období, letní pastvě a k bezstarostnějšímu životu danému snadným obstaráváním potravy. Jakkoli byl beltene den radostný, noc před ním patřila obyvatelům jiného světa, vílám a čarodějnicím, proti nimž chránily ohně zapalované na návrších a větve jeřábu.
Ale tato doba již minula, tradice však přežila, a přežila všechny režimy, náboženské směry a vyznání. I dnes jsou vidět na přelomové noci dubna a května ohně, a čarodějnický sabat znovu ožívá. Je skutečně dobře se vracet k tradicím, nemyslím tím přímo dogmatický obsah, ale duševní a romantickou náplň těchto tradic. Je třeba poděkovat občanskému sdružení Rok co Rok, že ji oživila a upravila do podoby, v jaké ji provozuje.
Církevní slavnosti - Libochovický květen na ně byl bohatý. Již 4.květena se konalo na náklad vrchnosti procesí z farního kostela Všech svatých ke sv.Vavřinci, ke cti a chvále sv.Floriána proti škodlivým ohňům. V neděli po sv.Gothardu, (6.května) šlo procesí do Brozan.
Letnice, Seslání Ducha svatého či Svatodušní svátky, křesťanský svátek slavený 50 dnů po Velikonocích, a 10 dní po svátku Nanebevstoupení Páně. V tento den byla odbývána měšťanská „ofěra“ (dary, jimiž věřící přispívají na církevní účely). Odpoledne šlo procesí z farního kostela ke sv. Vavřinci a tam se držely nešpory (Z lat. vesper, „večer“. Liturgická modlitba církve, přednášená či zpívaná večer), a potom zpět do farního kostela, kde následovalo požehnání s nejsvětější svátostí oltářní. O slavnost Božího těla přicházelo procesí z Duban, Křesína, Klapého a Slatiny. Po vykonaných bohoslužbách Božích bylo vedeno procesí městem ke 4 oltářům podle starobylého obyčeje. První oltář byl u domu Francovic (čp.6), druhý oltář byl u domu Vodičkovského (čp.48), třetí oltář u domu obecního Jandovského, řečeného Zelená hora (Černý orel), čtvrtý oltář se stavěl u domu Alexovského (čp.5). Po návratu do kostela se zpívalo Te Deum Laudamus. Slavnost Božího těla patří mezi pohyblivé svátky, to znamená že v různé roky připadne na různý datum. Slavnost se koná vždy ve čtvrtek v období po skončení liturgické velikonoční doby, po slavnosti Nejsvětější Trojice. Datum slavnosti je tedy odvozeno od data Velikonoc. Ze zámecké kaple se na tento svátek vedlo procesí do zámku, kde byly rovněž postaveny čtyři oltáře. Při tomto svátku, v každém procesí 4 radní nesli baldachýnová nebesa a pod baldachýnem šel pan purkmistr a pan primátor s rozžatou svící. Máje dodávala vždy vrchnost ze svých lesů.
15.května se zpívali Figuraliter Litanie u sochy sv. Jana Nepomuckého u mostu (pod zámkem), 16.května šlo procesí z Libochovic do Slatiny ke cti a chvále s.Jana Nepomuckého, socha stávala u mostku přes klapský potok.
Jak tedy k 1.máji přistupovat? Je 1. máj svátek víry, lásky nebo práce? Zatímco všechny politicky motivované oslavy 1. máje jsou poměrně mladé, historie 1.máje - svátku jara, lásky a plodnosti je stará tisíce let. Jak však čas a doba pokročili, tak 19 století přineslo zesílení politického pojetí květnových dní. Původně to byli dobré tradice, které vnikly z příčin, které nelze jen tak opomenout. Svátek práce je mezinárodním dělnickým svátkem, který se slaví již od roku 1890. Byl zaveden II. internacionálou v upomínku stávky dělníků v Chicagu roku 1886. V Libochovicích to byly tradiční tábory lidu a slavnostní shromáždění. Každá strana měla vyhraženu svoji část náměstí, města ba i stadion byl pronajímán a tam jednotlivé strany pořádaly svá shromáždění.
Například 1.máj v roce 1924 byl slaven následovně:
ü Komunisté na Kopečku a venku, mluvil Sailer z Loun, převážilo téma odpor proti vládě a buržoasii - asi 1000 osob
ü Národní socialisté slavili na náměstí u Mariánského sloupu. Mluvil Míček z Mostu o pozemkové reformě a starobním pojištění - asi 700 osob
ü Sociální demokraté na druhé straně náměstí u sochy sv.Rocha, mluvil Herynk o "odluce", o reformách a reflexi českých dějin - asi 1000 osob
Tyto dny tak byly přínosem městu a obyvatelům, protože jim dávali skutečnou možnost výběru, jak ve věci víry, politiky nebo prospěchářství, bylo si možnost vybírat.
Jenže, jak doba šla dál možnost výběru zanikla. Byly to povinné květnové dny, dny průvodů, projevů na jedno veliké téma, dny, pro které zůstalo jen to prospěchářství a myšlenka prvního května i dne osvobození byla krutě zneužita. Kdybych byl dopisovatelem Blesku, napsal bych titulek: "Květnové dny byly po roce 1948 znásilněny" bylo tomu skutečně tak? Já si myslím že ano. Tak jako každému člověku, který je donucen něco dělat proti své vůli, zůstala v nás nechuť na něco tak organizovaného a nuceného. Jaké byly tyto květnové dny v Libochovicích? Asi jako jinde, přesto se domnívám, že i dnes je třeba si je připomínat, jako obranu proti podobným "radostným" oslavám jiných událostí. Bude však třeba odstranit z těchto svátků nálepku firmy KSČ, očistit je a vrátit lidem v takové podobě v jaké vnikly, patří přece všem lidem vytvářejícím nějaké hodnoty, lidem tvořícím, milujícím a budujícím a ne bourajícím a krajně pravico, či levico zaměřeným idealistům. Uvědomme si však, že tyto případné oslavy, nebo akce či jak jinak je nazveme, nemůže pořádat, nebo organizovat město, protože město je článek správy státu, ale vždy nějaký spolek, strana, společenství, tak tomu bylo a věřím i někdy i ještě bude.
Před rokem 1989 v předvečer 1.května hlídala ofáborované město místo čarodějnic Veřejná bezpečnost, je pravdou, že někdy neuhlídala. Jediná výhoda snad byla, že se většina špíny po zimně uklidila a natřely klandry. Shromaždiště průvodů bylo různě na okrajích města, naposled většinou v prostoru před cukrovarem. Pamatuji dny, kdy déšť a vítr, kterému bohužel nikdo neporučil, smetl většinu praporků a ozdůbek, průvod pak byl přehlídkou pláštěnek a montgomeráků. My mladší, jsme si užívali výhody členství v různých kroužcích, jako tělovýchovné jednoty, kynologie, radistů a to proto, že jsme mohli jít buď v teplácích nebo jiném civilním oděvu, namísto v „pionýrském“. Zvláštní kategorii bylo po ukončení projevů jízda alegorických vozů, hlavně pak způsob jejich komentování. Památný je výrok jednoho předního funkcionáře KSČ, když vjížděl alegorický vůz JZD Klapý: "A tady máme ty klapský prasata".
Květnové dny a dnešek. Dnes bohužel v lidech přetrvává stále ta nechuť ke všemu nucenému. Přesto si myslím, že návrat k tradicím původních myšlenek jak prvního května, tak k původně 9. nyní 8. květnu, není nijakou hanbou, nebo návratem jak jiní zdůrazňují "k vládě jedné strany". Vždyť původně vše bylo o něčem jiném, čístčím a myšlenkově pravdivém. Také si všimněte, jak zapomenutý Den matek se pomalu znovu stává tradicí. Je to tak dobře, bylo by přece škoda si nechat tyto dny svou laxností vzít anarchisty a pravičáky. Myslím si, že i strany v Libochovicích, pokud ovšem nějaké jsou, protože o nich mimo voleb není slyšet, by měli projevit v tyto dny větší politickou iniciativu, a nebát se veřejně ventilovat své programy, byl by to pak skutečně návrat k demokracii a možnosti se opět svobodně rozhodnout. Lidé totiž tak nějak povětšinou zapomínají, a berou dny svátků, které skutečně zdůrazňují něco z historie národa, světa, jako dny, kdy jim padne volno do klína. Buďme tedy alespoň vděční lidem, kteří dobrovolně a ve svém volnu pořádají něco pro prostý lid, jako již jmenované Občanské sdružení Rok co Rok. Snad se probudí i lídři politických stran v našem městě, spolky a možná, si i církev uvědomí, že obnovou svých svátků získá více než ztratí. Je však třeba podotknout, že se vše možná začíná poznenáhlu uskutečňovat. Letošní květen dvě strany v opozici sestavily program alespoň na Den osvobození, nebo lépe řečeno 9.května, i jim za to patří školsky řečeno hvězdička do notýsku, ať si o to myslíme cokoliv. Všechny tyto události, a oslavy by mohly jenom přispět ke zlepšení vztahů a poznání mezi spoluobčany Libochovic. A to by bylo v dnešní uspěchané době, kdy hlavní modlou se stávají zisky, opravdu přínosem. A nakonec ten Mácha, kdo by ho neznal, vždyť byl z našeho kraje. Mácha, symbol romantismu a 1.máje a prý i nenaplněné touhy.
„Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech….“

Před 42 lety, 21.srpna 1968

Jak jsem přišel o rakouskou orlici.
Měl jsem krásnou, bronzovou, z helmice Rakousko - Uherského četníka a v 18 letech jsem byl na ni velice hrdý. Také malý dvousic značky Pionýr mi úspěšně zvedal sebevědomí. Zvláště s onou rakouskou orlici na přednim blatníku. Kam se v té chvíli hrabal nějaký Harley-Davidson. Vozítko to bylo velice vhodné, zvláště k vyjížďkám na rande do okolních luhů a hájů, zvláště ty háje, to byla romantika mechu, nu což, netřeba litovat, třeba v těch hájích jsou již jenom smetiště, a možná kde jsou ty háje, podnikatelé je vykáceli, a kde jsou ti podnikatelé... ale to je jiná dětská říkanka.
Vraťme se k původní myšlence. Jaro, které v roce 1968 přecházelo v teplé léto bylo velice slibné. Brzká maturita, delší prázdniny, volnost, svobodomyšlenkářské debaty, večírky a hudba zlatých šedesátých, něco na co se nezapomíná. Pak jsem najednou přišel o orlici i o volnomyšlenkářské debaty a naději rozletu. Kdo byli ti zloději, odkud přišli do českých zemí přes pohraniční hvozdy? Nepřišli ani nepřijeli milí čtenáři. Přiletěli, jako kukačky naklást vejce do cizích hnízd. A byla to naše slavná armáda osvoboditelka, Rudá armáda, bohužel osvobozovala jak všichni dobře víme, jen úzkou skupinu lidi, ostatní okupovala. A tato armáda mě připravila o orlici, což ji do smrti nezapomenu a stále trvám na tom aby mi ji nahradila.
Bylo to totiž tak. Krátce po 21.srpnu se jako každý rok okupace, neokupace nastupovalo na chmelové brigády a můj bratr byl brigádně přidělen jako medik někam nad Solany. Naši však v té rozbouřené době usoudili, že by bylo nemoudré, aby zůstával někde mimo rodinu zbytečně dlouho, a tak mne záhy odpoledne koncem prázdnin vyslali s mým dvojsicem pro bratra. Vyrazil jsem brzo odpoledne, ale jak to již u chmelu bývá, člověk se jen tak snadno neutrhne, zvláště od tekutého chmele. A na víc se bylo třeba rozloučit s každou brigádnicí, což můj bratr medik bral jako samaritánskou povinnost.
A tak se stalo, že jsme bratrem zpět vyrazil v pozdních nočních hodinách. Vše šlo hladce, bratr se zdatně přidržoval, v zatáčkách se vychyloval, aby jak tvrdil udržel odstředivou silu v patřičných mezích a stále mne nabádal, abych držel směl a na každé křižovatce se snaživě snažil upozornit na změnu směru. Bohužel jaksi nedostatečná orientace v nočních hodinách a sundané ukazatele směru mu nedovolovaly určit ten správný. Držel jsem ho, tedy směr, nikoliv bratra, až před Křesín.
Tam naše hrdinská jízda domů skončila. Přes cestu stál tank a na nás mířili kalašnikovem sovětští vojáci. Kontrola pasportů.Bohužel si posvítili na přední blatník a v tu chvíli je pasporty nezajímaly. Jakýsi ohvězdičkovaný soldát, zřejmě hrdý obránce demokratického socialistického zřízeni usoudil, že se jedná o carskou orlici a za pokřiku „nět carisismus“ nás hnal kalašnikovem od našeho vozidla a ani „krásnaja“ barva našeho samohybu nás neochránila. Bratr marně vysvětloval že jede z chmelové brigády a chřestě lahvemi s přihlouplým úsměvem šťastného člověka se ptal zda nechtějí ochutnat letošní pivo, že se zvláště urodilo. Nechtěli ochutnat, bajonetem mi urvali z blatníku orlici a sebrali ventilky. No něco to nakonec mělo do sebe, domů jsme dorazili nad ránem, unaveni, ale zato bratr byl již zcela jasného myšlení.
A proto „Vážená sovětská armádo, vyzývám tě po 42 letech vrať mi v rámci restitucí mojí rakouskou orlici. V dnešní době bych ji prodal jako dobře ceněný historický kousek (ventilky vám odpouštím). A navíc, připravili jste mne v 18 letech o část mojí hrdosti, ale protože „Boži mlýny“ melou pomalu ale jistě, tak tu jste mi částečně v roce 1990 vrátili, když vaše vítězné tanky opustili českou kotlinu, Ale tu orlici chci. Váš bývalý okupovaný občan"