Libochovická „Po-čtení“
Na počátku uvedu strohou, pro většinu čtenářů asi nezáživnou a nic neříkající informaci. I když by mne skutečně potěšilo, kdyby to byla informace všeobecně známa, ale, právě to ale. Tak tedy - 28.března 2011 mělo Libochovické „Po-čtení“ jubilejní 20 pokračování. S tímto sdělením lze nastolit dvě otázky:
Otázka: Co je to čtení?
Odpověď: Čtení je způsob získávání informací z něčeho, co bylo napsáno. Čtení zahrnuje poznávání symbolů (písmen), které tvoří jazyk. Čtení a poslech jsou u lidí dva nejčastější způsoby získávání informací. Číst lze nehlasně pro sebe, či předčítat nahlas pro publikum.
Otázka: Co je to „Po-čtení“?
Odpověď: Ta jednoduchá odpověď je „Pondělní čtení“. Ovšem co je vlastně jednoduché? Ta druhá odpověď je ve skutečnosti poněkud složitější a obsáhlejší, protože zahrnuje mnoho dějů a nejen čtení a poslech. To je totiž tak. Pocity a zamyšlení nad přečtenými knihami člověk musí nějak ventilovat. K čemu by mu byla pak ta moudrost pánů spisovatelů, kdyby si ji uchovával jenom pro sebe. Každá kniha čtenáři něco dala - některá smích a zamyšlení, některá smutek nad bídností člověka, jiná zklamání nad svým obsahem, ba i zklamání nad autorem, ale tak už to v životě chodí... A tady přichází „Po-čtení“ Jak to tak celé funguje? Velice jednoduše, do již ztichlé knihovny přijdou čtenáři a vzájemně si čtou části svých oblíbených knížek, a mají radost, že i ostatní to zajímá.
Tak a to je základ „Po-čtení“. Jak a kdy „Po-čtení“ vlastně vzniklo jsem se zeptal původní autorky celého tohoto počinu pani Liškové, a dalších pokračovatelů pánů Jaromíra Tlustého a Jiřího Dědourka.

Pani Lišková, jak došlo ke spolupráci na pořadu „Po-čtení“. Kdo vlastně přišel první s myšlenkou využit k této činnosti Městskou knihovnu?
První čtení organizovala sama knihovna. Chtěli jsme knihovnu zatraktivnit a přiblížit mladým čtenářům „nočním hororovým čtením“. Aby pro ně čtení bylo zajímavější, pozvali jsme tehdejšího starostu ing. Jaroslava Beneše a Jaromíra Tlustého z Divadelního spolku Scéna Libochovice, aby i oni dětem četli. Ten večer se opravdu vydařil. A myslím, že díky jeho úspěšnosti začala tradice pondělních čtení. Druhé čtení, už nazvané „Po-čtení“, vzniklo ve spolupráci s členy Divadelního spolku Scéna Libochovice. Četla se díla místních autorů, mimo jiné tajemná povídka Jaromíra Tlustého a fantasy povídka místní utajované autorky. Další „Po-čtení“ jsou již zcela v režii divadelníků – pánů Tlustého a Dědourka.

Pane Tlustý, vy jako spoluautor dnešních „Po-čtení“, se jistě rád připojíte k výkladu, jak vlastně došlo k tomu, že jste uspořádali první tématický večer spojený s formou neautorského čteni oblíbených knížek účastníků tohoto prvního setkání?
Na startovní čáře pondělních čtení byla skutečně knihovnice paní Lišková. Oslovila mě, čtenáře libochovické knihovny, zda nechci přijít na „hororové čtení“. Forma večera, kdy čtenáři čtou čtenářům mě oslovila natolik, že jsem uvažoval o pokračování. Slovo dalo slovo a společně s paní Liškovou jsme připravili další večer společného čtení.

Pani Lišková, co vy jako knihovnice, a dá se přímo říci osoba, jejíž náplní života jsou knihy, říkáte formě autorského i neautorského počteni? Byla by jste ráda aby se zachoval dosavadní styl, kdy ten kdo má chuť se podělit o svoji oblíbenou knížku, povídku, aby ji použil jako vstupenku na tomto setkání?
Dobrovolná vstupenka formou čtení z oblíbených knih návštěvníků – to je úžasný originální nápad pana Tlustého.

Pane Tlustý, u startu dalších „Po-čtení“ byla dvojice pánů Dědourek, Tlustý samostatně, nebo pánové Dědourek, Tlustý a „Scéna“ Libochovice ?
Jiří, pokud se dobře pamatuji přišel na druhé pondělní čtení s texty regionálních autorů jen jako návštěvník. Následující setkání v knihovně, již pojmenované „Po-čtení“,jsem již pomáhal připravovat. Vybírali jsme spolu texty dvojice Šimek & Grossmann a několik povídek i četl - a u toho už zůstalo. To, že je Divadelní spolek Scéna Libochovice uváděn jako spolupořádající přišlo se šestým Po-čtením. Premiérově bylo tématem večera divadlo a poprvé jsme v knihovně přivítali hosta, historika Oldřicha Doskočila, autora knihy o historii litoměřických divadel.

A není to vše důsledek toho, že divadelní spolek „Scéna“ nevyvíjí v současné době takovou činnost, která by mohla uspokojit vás jako členy „Scény“, potažmo i občany města, a tak jste přikročili k hledáni nových forem setkávání s divákem a v této formě ho vtáhnout i do děje?
Myslím si, že tomu tak není. Asi je pravdou, že při pohledu na plakátovací plochy se „Scéna“ z dění města vytratila. Vždyť naposledy jsme v Libochovicích hráli o loňské Libochovické divadelní léto. Stala se totiž nemilá věc, museli jsme v poslední nazkoušené hře Uděláte mi to znova? přeobsadit dvě role a to znamená začít od začátku a celou hru znovu nazkoušet. Zkouší se však i hra pro letošní LDL a nesmím zapomenout na MALIS. Jako v předchozím roce i letos bude mít na LDL premiéry dvou pohádek. Pravdou je také, že na repertoáru máme stále dvě starší hry a to Audienci a Ach, ta něha našich dam! s nimiž pravidelně hostujeme na mnoha místech Čech. Loňského roku nebyl měsíc, abychom jednou dvakrát nehráli a myslím s úspěchem. Vzpomněl bych naši účast na XI. Ročníku Open Air Programu Festivalu divadel evropského regionu v Hradci Králové, kde jsme s Audiencí měli neskutečný ohlas. Či naši účast na Národní přehlídce jednoaktovek ve východočeských Holicích, odkud jsme přivezli ocenění hereckého výkonu Jiřího Dědourka.

Předpokládali jste v prvotních plánech vůbec nějaké pokračování těchto setkání?
Myslím, že ne. První pondělní čtení se rodila spíše spontánně, bez vize dalších pokračování. Prostě se to napoprvé povedlo, tak bylo pokračování. Druhé bylo vydařené, tak jsme začali přemýšlet o třetím. Nebylo to jako v současnosti, kdy máme připravena „Po-čten“í na celý rok dopředu a navíc v současnosti začínáme hledat témata, termíny a hosty na rok 2012.

Pane Dědourku, vy jste znám v Libochovicích především jako představitel divadelních roli souboru „Scéna“, přesto nevynecháte ani jedno počtení. Nevadí vám, že při četbě třeba i divadelního textu nemůžete spojit mluvené slovo s hereckým projevem? Které ze dvaceti „Po-čtení“ vám přišlo jako nejvíce podařené, nebo raději se zeptám jinak, protože ani jedno nebylo tak špatné, aby bylo nepodařené. Spíše tedy které z počteních vám bylo nejsympatičtější?
To není tak docela pravda. Vynechal jsem, a to hned první po-čtení. Na druhém myslím pouze jako posluchač a až na třetím jsem se plně zapojil do hry. Scénické čtení je jeden z divadelních oborů a vyjadřovat se při něm bez neverbálního projevu je docela fuška. Pravda je, že se mi stává poměrně často že mám chuť vstát ze židle a doplnit text. Obzvláště po-čtení s Erbenem bylo velice emotivní, takže jsem měl pocit, že je třeba jít dál za hranice prostého čtení. Je to ale jen pocit a se zdárným provedením nesouvisí. Nejsympatičtější, asi „Po-čteni“ s Erbenem. Skutečně nejsympatičtější nebylo to nejveselejší.

Nemáte pane Dědourku někdy jako spolupořadatel cukání překomponovat toto setkávání jako pásmo čtených dialogů, které by bylo určeno pro prostředí hlediště versus jeviště? Já jen bych chtěl při této příležitosti připomenou komponované čtení ze života cestovatele a zahradníka Benedikta Roezla, se kterým jste objeli celé okolí a zdá se, že všude s větším či menším úspěchem. Neláká vás proto něco podobného?
Myslím že ještě nepřišla ta správná doba posunout „Po-čtení“ někam jinam než bylo jeho původní poslání. Jestli se nemýlím, tak naše počínání má za cíl umožnit opravdu všem, kteří mají zájem aktivně se zapojit. Myslím tím jak nepovinou vstupenku, tak potom tématické čtení. Divadelní spolek Scéna jako pouhý spolupořadatel, má na starosti výběr témat a dramaturgii večerů. Má fungovat pouze jako jakýsi motor, který vše posouvá. Tím samozřejmě nezavrhuji jakoukoli inovaci která „Po-čtení“ obohatí. Bohužel v současné době nezbývá z přehršle práce v souboru mnoho času na přípravu jakéhokoli experimentu. I když kdo ví?

Nadstavbu „Po-čtení“ pak tvoří tématické okruhy. Za těch dvacet pokračování byly vybírány velice zdařile a jejich skladba byla pro návštěvníky setkání vždy něčím přitažlivá. Témata jako horor, blog Ostravaka, díla regionálních autorů, dále pak zaměření na jednotlivé autory kupříkladu Šimek a Grosman, Ivan Kraus, Erben, Švandrlík, Škutina a jiní. Speciálními díly byly autorská „Po-čtení“, kdy jsme mohli přivítat například Michala Dlouhého a jeho „Četnické humoresky“, Oldřicha Doskočila, Martina Krafla, cestovatelku Sašu Ryvolovou, Irenu Duškovou s „Hrdým Budžesem“. Jistě mezi nejpoetičtější patřilo Vánoční „Po-čtení“ z knih našeho mládí, našich oblíbených pohádek. Jak ale byla zakončena první dvacítku tohoto přehledu? Jak jinak než největším Čechem, Járou Cimrmanem. (podrobný výpis všech akcí minulých i budoucích lze nalézt na webové stránce http://knihovna.libochovice.cz/index.php?art=3497 )
S tím, že je četba pro děti důležitá, by polemizoval jen trouba. V každé dobré knize prý najde člověk odpověď na všechny základní otázky. Není tedy ani tak důležité, které (dobré) knihy děti čtou, jako to, aby vůbec četly! Jak překonat dětskou lenivost a konkurenci televize a internetu? Já kupříkladu ve věku okolo deseti let jsem měl přečtené skoro všechny Verneovky a indiánky a pomalu jsem přes Jirotkova Saturnina přecházel ke Třem mužům ve člunu a dalším knihám pro velké. Na většinu děti dnešní doby to však neudělá pražádný dojem. Oči se jim rozsvítí jen u mutliplexů, a PC. Nacpat si tlamičky kukuřicí a nechat se unášet na vlnách bojůvek Nindžů, Spidermanů a dalších podobných jim k jejich pubertálnímu štěstí plně postačuje. Něco se musí stát. Naštěstí však existuje i dnes také spousta dětí, kteří se již od mládí naučily žít s knížkou. Protipólem jim jsou však ale stále ty děti, které ani nevědí, kde v knize najít seznam kapitol. Vinu za to dávají odborníci kromě jiného moderní uspěchané době, internetu, televizi a SMS zprávám. Záleží především na rodině, zda svou ratolest k četbě povede, nebo ji radši zabaví televizním programem. Tento rozdíl se posléze projeví ve škole na slovní zásobě a všeobecném přehledu. Děti pak kolikrát nejsou schopny ani jednoduše a spisovně se vyjádřit. Své informace hledají jinde než v knihách. Dnes se mohou mnoho dočíst na internetu, ale ten je kolikráte spíše místem, kde naleznou informace nekvalitní. Psychologové také upozorňují na fakt, že současným nejsilnějším médiem jsou SMS zprávy, kde je řeč kódovaná a zkratkovitá. Proto je třeba vytvořit dětem z knihovny přátelské místo. A i to je jedna z možností které by „Po-čtení“ mohlo rodičům s dětmi poskytnout. Jen kdyby se ti rodiče s dětmi tolik nestyděli a přišli si na chvíli mezi nás sednout. Co tomuto problému říká jedna z organizátorek Po-čtení pani knihovnice Lišková a pravidelná návštěvnice těchto sezení paní učitelka Mgr. Chloubová, tak na to jsem se zeptal za vás.

Pani Lišková domníváte se jako já, že je jedině dobře, že se na těchto setkáních objevují i mladí lidé, v době, kdy dochází k všeobecnému úpadku obliby čteného textu?
Prvotní záměr dělat „Po-čtení“ pro děti zcela nevyšel, začalo chodit mnohem více dospělých. A tak na této akci najdete všechny věkové kategorie. Máme návštěvníky od 9 do 90 let. Dělá nám velikou radost, že jsou lidé, kteří si svůj život bez knih neumí představit.

Pani Chloubová, zeptám se vás jako pravidelného návštěvníka těchto setkání, líbí se vám? Já vím, že odpovíte jednoduše ano, líbí, protože to, že se vám líbí je zřejmé z toho, že na tato setkání chodíte. Ale já měl v úmyslu zeptat se na jiný úhel pohledu na „Po-čtení“. Líbí se vám jako pedagogické pracovnici, že je ještě zájem i o texty a knížky? Přináší vám tato setkání pocit uklidnění a objevování světa knížek, autorů a příběhů?
Správně tušíte, že moje odpověď bude kladná. Pokaždé se těším na nové pondělní setkání v knihovně. Nejen proto, že se ustálil okruh lidí, kteří se PO-čtení zúčastňují, ale je potěšitelné, že přicházejí také noví posluchači. Každý večer probíhá v příjemné atmosféře, ať už jde o autorská setkání nebo čtení textů vybraných našimi „divadelníky“. Je dobře, že si lidé v dnešní uspěchané době najdou cestu do knihovny, oželí romantické seriály a udělají si čas na setkání s knihami. Jsem přesvědčena, že pokud budou číst dospělí, budou číst i děti! Když chybí vzor, dítě také nemá potřebu číst, zvláště když se mu nabízí další lákadla, myslím tím dnešní technické vymoženosti, které jsou běžně dostupné v každé rodině. Ale knížka má ve vývoji dítěte nezastupitelnou roli, rozvíjí představivost, fantazii, myšlení i paměť. Nutno připomenout, že některá setkání byla určena dětem nebo se jich děti účastnily. Za sebe pak musím s nadsázkou říci, že hodně knih si mě našlo právě přes Po-čtení. Objevila jsem knihy i autory, se kterými bych se minula. A to by v mnoha případech byla škoda.

Pani Chloubová, protože jste nejen pravidelnou návštěvnicí, ale i zastupitelkou města využiji této příležitosti a zeptám se vás ještě na jednu věc. Na materiální pohled na setkávání. Myslíte si že by bylo možné a zároveň účelné náklady na tato setkání (cestovné, menší odměna, zvláště pokud je pozván nějaký autor k autorskému počtení), tak tyto náklady zakomponovat jako pravidelnou roční položku do rozpočtu města do kolonky kulturní akce?
Z rozpočtu města se přispívá na kulturní, společenské i sportovní akce. A tak město přispívá i na tato pondělní setkávání v knihovně. V současné době získala knihovna grant z ministerstva kultury na projekt „Po-čtení“ s … .
Jak všichni víme, peněz není nikdy dost. I tak jsem přesvědčena, že dnešní vedení města bude vstřícné a na takovéto akce se peníze v rozpočtu města vždy najdou. Je jen na domluvě, v jaké položce rozpočtu to bude zakomponováno. Pokud chceme, aby se mladí lidé věnovali nějaké smysluplné činnosti, musíme jim nabídnout možnosti. A právě setkávání v knihovně je jednou z alternativ, jak využít volný čas. Takto vynaložených peněz pak nemusíme litovat.

Pane Tlustý závěrem bych se ještě vrátil k poslednímu počteni věnovanému českému velikánu Járu Cimrmanovi. Takže v jeho duchu. Napadá mne v této souvislosti hříšná a trochu i domýšlivá myšlenka, neobáváte se, že by tato forma obnovení zájmu o čtený text mohla vyústit v novou vinárnu „U pavouka“ a ve zrození nové historické postavy velkého čecha?
Dvakráte nevstoupíte do stejné řeky.
Vážení čtenáři, zveme vás srdečně na květnové „Po-čtení“, které bude 30. května, a sice „Po-čtení“ s hostem, divadelním souborem Rachtámiblatník z Prahy o jejich cestě do Koreje na mezinárodní divadelní festival ochotnických souborů (cestopisnědivadelní vyprávění) a v červnu 27.6. na „Po-čtení“ z knih Jana Wericha (klasické Po-čtení). Další informace najdete na stránkách Městské knihovny http://knihovna.libochovice.cz/index.php?art=4007 .

ČeTo