Příběh Libochovické Zátoky.

Zátoka, ač slovo mající všeobecný význam jak pro geografy, tak pro všechny ostatní, v Libochovicích má toto slovo svůj zvláštní význam. Je v něm pro milence trochu poezie, pro pamětníky nostalgie, pro úspěšné rybáře vzpomínka na boj s kapitální rybou, a v zimě, no prostě už se bruslí na Zátoce.

Romantika starého toku řeky (dnešní Zátoka ve třicátých letech minulého století)

Romantika dnešní Zátoky

Protože v pravém slova smyslu, podle regulí geografie, se o zátoku nejedná, pokusme se zjistit něco o jejím vniku a osudu.  Kdysi dávno, byl zřejmě tok řeky v místech dnešních Poplz, kdy kopíroval terénní vlnu. Během času a působením proudu, se tok řeky přesouval směrem k Libochovické straně, takže nakonec v širokém oblouku obtékal lužní lesy na svém pravém břehu. Zřejmě příhodnou hloubkou řeky vznikl v těchto místech brod a jako jeho stráž byla postavena tvrz a kostel budoucího městečka.

Historickým faktem je, že dnešními Poplzemi, (ještě před osídlením obce) vedla stezka k brodu přes Ohři. Tento brod získal pojmenování Maurach (pojmenování se zachovalo až do 16.století, pravděpodobně podle jména to byla stezka cizích kupců, která vedla z Bavorska přes Libochovice k Baltu. Maurach je slovo arabského původu.)

Původně rozptýlená ves (dnešní Libochovice), která vyrostla při brodu přes řeku Ohři jako určitá protiváha budyňskému královskému panství, je uváděna již roku 1282. Z té doby však mnoho dokladů neexistuje, avšak vznik a její dějiny úzce souvisí s dějinami blízkého hradu Klepu, později Házmburku. V těchto dobách proudila řeka řečištěm přímo proti kostelu, kde uhýbala vpravo, později na zámecký jez. Část toku byla odkloněna více vlevo na kola libochovického mlýna, který stál přímo pod tehdejší tvrzí.

Mezi zámkem a tokem řeky vedla cesta, později okresní silnice na původně dřevěný, posléze železný most. Na hraně břehu řeky pod zámeckým jezem byla postavena masivní zeď z pískovcových kvádrů, a na horní hraně vznikla v letech 1715 až 1729 galerie soch světců, jimž uprostřed vévodilo sousoší Krista na kříži. Jak vyplývá z dávných dokumentů, silnice byla obecní, a pozemky pod sochami patřily rovněž městu.

Podle nesprávného mínění děkana Oplta, který v roce 1923, se vyjádřil, že „pozemek pod sochami v majetku hraběcí rodiny, tak jako ochranná zeď“ – katastrální knihy však toto nepotvrzují. Pozemky, tak jako příjezdová silnice patřily historicky městu, pouze řečiště vrchnosti. Změna nastala po stavbě nového mostu.

Celá tato vcelku romantická partie byla však i svědkem mnoha neštěstí, tak například dne 31. července 1823 kočí hraběte Josefa Vratislava Švarcenberka, Jan Pokorný, při plavení koní, protože neznal místní poměry řeky, zajel do hloubky a utonul. Ženich kníže Švarcenberk se s nasazením vlastního života pokoušel kočího marně zachránit. Dalo by se hodně vyprávět o tragediích jak osobních, tak při povodních na tomto úseku řeky pod zámeckým jezem, proč však jitřit vzpomínky. Pro Zátoku je rozhodující datum 9.srpna 1929, kdy je svoláno komisionelní šetření, k řešení problému dosluhujícího starého mostu a celého komplexu vodohospodářských a protipovodňových opatření při řešení výstavby nového mostu a změny toku řeky Ohře. Další datum je 25.červenec 1936 v 10,09 hodin, kdy celé dílo byly dokončeno a voda začala téci do nového řečiště. Vznikla tedy Zátoka, nezavezený zbytek řeky mezi panským jezem a prvním levostranným obloukem původního řečiště. Proč nebyla zavezena také Zátoka tak jako prostor řečiště pod kostelem? Vznikly totiž ostré majetkové spory mezi státem, městem a Herbersteinským panstvím o pozemky, které tvořilo řečiště, historicky totiž řeka patřila k panství a rok 1925 kdy proběhla první pozemková reforma tento rozpor v majetku nevyřešila. Dalším velkým problémem bylo čerpadlo vodárny (domeček stojí podnes), které čerpalo říční vodu přes pískové filtry do zámecké věže, a tento zdroj vody byl pro město jediným v té době možným řešením. Proto, aby nemusela být čerpadla a celý systém přesunut směrem k novému korytu řeky, zůstala tato část původního toku nezasypaná. A domnívám se, že je tak dobře, protože fotografie zámku a kostela se zrcadlením v zátoce, je pro Libochovice tak typická.

K vyrovnání pozemkových rozdílů došlo až v roce 1941, a to po dlouhých sporech, k 3.červenci 1941 byla provedena tato směna pozemků mezi Herbersteinem a městem v souvislosti se stavbou nového mostu:

Město Herbersteinovi odevzdalo bývalou okresní silnici pod zámkem, místo se sochami svatých, místo před vjezdem do zámeckého parku u starého mostu, sjezd na zasypané řečiště pod mostní rampou, a část pozemku do regulační čáry před dvorem velkostatku. Celkem  25 arů a 84 m².

Herberstein převedl městu pozemky vzniklé zavezením řeky Ohře ( pravá strana městský park) 37 arů a 87 m².

Rozdíl v rozloze pozemků byl doplacen velkostatku částkou 624,50K. Podle vodoprávního výměru připadly tedy sochy svatých do vlastnictví Velkostatku hraběte Herbersteina. Jejich udržováním byl povinen Spolek pro ochranu a okrasu domoviny v Libochovicích, za přislíbené podpory Památkového úřadu v Praze. Herberstein se bránil této citaci a požadoval o zanesení závazku o údržbě soch do knihy katastru jako věcné břemeno obce, což se vzhledem k válečným událostem a vývoji po roce 1945 nestalo. Tak tedy povstala romantická část pohledu na zámek přes řeku – Zátoka.

Tím však dění okolo ní nekončí. Přichází období pětiletek a budování socialistické kultury a s nimi i některé zcela vážně myšlené návrhy. Tak v roce 1950 člen finanční komise František Jahůdka navrhuje, aby Zátoka byla zavezena odpadovým materiálem a zřízeno z ní parkoviště pro auta.

Další pozoruhodný návrh vnikl v roce 1973, kdy tehdejší kustod zámku Dr.J.Weiss, navrhuje umístit sochy svatých do jakéhosi lapidária a nahradit je kopiemi, případně sochami s budovatelskou tématikou. Však to známe, byly doby, kdy sochy s náboženskou tématikou lehce ustupovaly do lapidárii a sochy budovatele s optimistickou tváří nastupovaly místo nich. Potom se nelze divit, že odborník si myslí, že je superodborník a hlavně se těší na ten krásný pochvalný list z KV KSČ, či třeba i od jinud. Jak dokládá článek v LN 2/73:

Citát: „Stav plastik je v důsledku hlubokého zvětrání pískovce natolik špatný, že je nebude možno účinně restaurovat a to i s hlediska jejich torsálního dochování. Případné doplňky a tmely by totiž přesáhly únosnou míru. Jako torsa nelze je zachovat na místě, neboť materiál je narušen natolik, že je ohrožena jejich statika a hrozí zřícením. Tato umělecká díla tedy dožila. Za dozoru restaurátorů budou sejmuta a jejich fragmenty budou konservovány a trvale uloženy v lapidáriu zámku, kde budou i nadále připomínat návštěvníkům původní poslání. Na uprázdněná místa nad zátokou budou instalovány jiné plastiky, aby vhodně zaplnily vzniklé mezery. O postupu těchto prací budeme naše čtenáře informovat. Dr.J.Weiss“

Buďme tedy rádi, že na nás i nadále shlížejí historická díla s postavami světců, byť již několikrát opravována a některé po celkové rekonstrukci. Stále je výsledek lepší, než bodrý úderník se sbíječkou, či žena se srpem a šátkem, která si po celodenní brigádě na poli stírá pot z čela. V říjnu, roku 1974, kdy plán lapidária vzal za své, byly u zátoky umístěny lavičky. Další rozhodování přichází v roce 1979, kdy se v zápisu o ochraně památek v Libochovicích dočítáme, že  je třeba zrušit dvě sochy na galerii u zátoky a sice sochu Piety a sochu sv.Josefa pro neopravitelnost. (Naštěstí k tomu nedošlo, sv. Josef byl restaurován koncem 20.století a socha Piety zcela prošla rekonstrukcí v roce1993 - 95). Jediné, čeho si nikdo nevšiml a asi ani nechtěl, je pozvolné chátrání opěrné zdi a bývalého nájezdu na železný most. Pravda, volební program v roce 1991 – 1996, dále 1998 – 2002, a i pro roky 2002 - 2006 toto obsahoval, ale jen obsahoval. A nejen opěrná zeď, ale i celkové odbahnění zátoky se stává stále více aktuální, podle dokumentace stouplo zabahnění od vniku Zátoky minimálně o jeden a půl metru. Dříve se o tuto záležitost staral Spolek o okrasu, poté spolek rybářů a nyní nikdo. Kdysi bylo uvažováno o možnosti přivést na začátku mostu vodu do zátoky pomocí vpusti, nebo alespoň položením průtočného kanálu, aby bylo alespoň při větším průtoku Ohře vyplavováno bahno. Povodí Ohře nesouhlasilo, stejně tak obec znemožnila toto řešení novou kanalizací. Ještě v roce 1991 spolek rybářů zátoku čistil od spadaných stromů, ale poté již jen příroda sama se urputně a marně snaží o řešení. Doufejme, že i nadále při jižním sluníčku a modré obloze bude umožněno fotografovi pořídit si to nádherné zrcadlení zámku v Zátoce.

 

Zimní zrcadlení

Letní zrcadlení