Libochovice z výšky 5 km

Osobnosti Libochovic - Josef Antonín Zázvorka (pseudonym Zázvora)

 Malíř krajinář.

* 3. října 1894 v Charvátcích u Roudnice, † 16.1.1980 Ústí n.L.

Malíř Josef Zázvorka vyrostl v našem kraji, který ho již v mládí učaroval svým panoramatem, které je z jedné strany vymezeno siluetou Házmburku a od východu oblým tvarem památného Řípu. Pocházel z české kantorské rodiny, učitelem byl jeho dědeček i otec František Zázvorka, který působil na školách v Charvátcích, v Klapém a v Křesíně, nakonec ukončil svou dráhu jako řídící učitel v Libochovicích. Z Libochovic pocházela i jeho matka a to z rodiny Houdků, její otec byl v Libochovicích hostinským (Hostinec p.Josefa Houdka, bývalé židovské městské číslo:XXVII. - nové číslo: 336. Původně v tomto domě byla od 28.7.1813 Izraelská náboženská obec). Sám malíř bydlel v mládí s rodiči v čísle popisném 375. Své mládí prožil v tomto provinčním městě, což v něm zanechalo hluboké tvůrčí vzpomínky v pozdějším věku, kdy byl na vrcholu svého malířského života. K Libochovicím se právě váže i autorova nejrozměrnější malba a sice alegorická kompozice „Žně“ pohled na Libochovice z Brníkovského esa. Obraz je od svého počátku ve zdejší spořitelně. Také ilustroval Křenkovu pohádkovou bajku "Házmburská saň".

Studoval od roku 1912 do roku 1915 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Emanuela Dítě a prof. Arnošta Hofbauera a Karla Špillara. V roce pak 1915 přešel na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru Františka Ženíška, po jeho smrti pokračoval ve studiích až do r. 1918 u Vojtěcha Hynaise. Žil v Libochovicích. Svá díla vystavoval na četných výstavách severočeských umělců, samostatné výstavy byly uskutečněny v Libochovicích, v Lounech, v Praze, Litoměřicích, Klášterci nad Ohří. V šedesátých letech uskutečnil několik studijních cest do zahraničí, a sice do Bulharska, Albánie, Jugoslávie, Rakouska a Alžíru. Je zastoupen ve sbírkách Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích.

Autorova pouta ke krajině Českého středohoří sílila i v jeho narůstajícím zájmu o archeologii, jíž se věnoval na úrovni přesahující hranice běžného amatérského nadšení. Po válce pracoval na objevech a výzkumech na Evani a v Podbradci pod vedením takových vědců jako je profesor Jiří Neústupný, v Ředhošti spolupracoval s dr. Milanem Zápotockým. Také působil dva roky jako správce muzea v Budyni n.O, jehož sbírky obohatil řadou zajímavých nálezů. Ve svých soukromých studiích se neomezoval jen na dobu pravěku, ale vlastně do konce jeho života ho zajímaly i kultury starověku a černé Afriky. Tomu odpovídá i nevelká kompozice s černošskými dívkami zachraňujícími bílého trosečníka, která je svéráznou alegorií, v níž autor domýšlí vztah Evropy k africkému kontinentu, ze kterého již po tisíciletí těží hmotně, ale v určitých údobích i duchovně a kulturně. Přesto se však většinou Antonín Zázvorka alegoriím vyhýbal. Jako výjimku by bylo možno uvést jeho dvě protilehlé kompozice "Noc" a "Den" pocházející patrně ze samého začátku dvacátých let. Jeho dílo je poznamenáno také obdivem k Mánesovi a jeho tvorbě. Jistý alegorický podtext má i obrázek koupajících se pralidí i některé menší figurální kompozice. Rekonstruovat autorův umělecký vývoj není snadné. Z ranných děl zůstaly v majetku malíře jen zlomky, doba odvála i většinu obrazů ze středního období. Navíc autor datoval své práce jen skutečně zřídka a navíc se bránil vřazování jednotlivých děl do časových souvislostí, s tím, že smysl své práce nespatřoval v plynulém rozvíjení vnitřní i formální problematiky. Spíše rozvíjel souběžně několik námětových oblastí a pro každou pak užívá víceméně ustálený výrazový systém.

Kritici a lidé z uměleckých kruhů se o jeho díle vyjadřovali těmito popisy: Nepředpojatým vztahem k motivu je rozený impresionista i když se jen zřídka opírá o účinek volně pokládané malířské skvrny. Naopak tvary spíše sumarizuje v realistickou zkratku, ve které se dodnes ozývá něco z dekorativního stylismu, jak se od dob svého prvního vzepětí v devadesátých letech různě transformoval přes zlom století hluboko do třicátých let, zvláště u malířů regionálního zaměření. Obraz „Ležící akt“ z roku 1918 připomíná závěrečnou dobu autorova studia na Akademii, kde se pod vedením Vojtěcha Hynaise studoval akt v plenéru a sice v zahradě pražského paláce Lobkoviců. Zajímavé jsou drobné kompozice dívčích a ženských aktů kreslených olejovými pastely a těžko se chce uvěřit, že podle sdělení autora pocházejí z konce padesátých a z šedesátých let (např. kompozice Koupání v potoku, Dívky s bažanty atd.). Důsledným rysem a křehkou dekorativností připomínají závěrečné tóny secesní epochy. Jaký kontrast k nim vytvářejí Zázvorkovy pozdější tužkové kresby ze skicáku, jimiž autor glosuje zcela dnešní život svého městečka i jeho okolí. Ostrost vidění a pohotovost v postihování tvaru je u malíře jeho věku skutečně pozoruhodná. Několika čarami vyvolá atmosféru tak zhuštěnou, jakou třeba ani na obrazech nenajdeme (postřehy z venkovských schůzí, restaurací, masopustů, dále výjevy z libochovických ulic, pohledy do zákoutí a na objekty už pozvolna mizející atd.). Stejnou životnost mají i tužkové záznamy z cest po cizině. Většina kreseb nebyla nikdy vystavena a autor při vzniku mnohých z nich myslel na definitivní obrazy. Je přirozené, že se jak v Ženíškově, tak i v Hynaisově ateliéru pěstovala figurální malba a portrét. Na onu dobu upomíná šerosvitná autoportrétní studie, patrně z roku 1922. V počátcích si však Josef Zázvorka liboval v miniaturních formátech, chtěli bychom upozornit na malířský svěží studii přítele malujícího při umělém osvětlení. Od šerosvitné problematiky však autor pod působením dobových uměleckých proudů upustil. Mezi portréty je jedním z datovaných portrét chlapečka z roku 1958, vedle několika ženských podobizen zaujme portrét historika dr.Křivky, mnozí z místních obyvatel mohou dosvědčit věrohodnost a shodu podoby. Svou roli hraje v Zázvorkově díle i malba zátiší, jsou to nejčastěji květiny a je zajímavé jak se jejich barevnost lety stále více projasňuje a není vyloučeno, že tu svůj vliv sehrálo autorovo několikeré pobývání na jihu Evropy - podobné barevné oživení je totiž patrné i v novějších malířových krajinách. Jako příklad: takového uvolnění bychom chtěli uvésti pozdní Zátiší s maskou. Mezi mnohými malíři Českého středohoří si zde našel své nenápadné místo, i když byl, vzato z hlediska moderního umění, jedním z prvních. Svůj pohled povětšinou zaměřuje do rovinatého podhůří a krajinu chápe jako zahradu (Pole tulipánů u Libochovic), nebo zobrazuje úzce vymezenou část pohledu v dekorativní kompoziční vazbě (Dvůr na Podbradci z r. 1929, Ohře ráno, Židovský hřbitov v Libochovicích). Jde tu vlastně o pokračování pojetí, jakým naše krajinářství obohatila generace devadesátých let, jmenovitě Václav Radimský a zejména Antonín Hudeček. Jindy se otvírají obzory do dálky (jako např. v obrazech Jaro u Duban, Rohatce u Duban). Jako svůj vklad do novodobého zobrazování venkovské práce považuje malíř svou sérii obrazů "Stavění stohů ". Zcela samostatnou kapitolu představují obrazy z malířových cest po cizině, které ačkoliv uskutečňoval v poměrně vysokém věku, přece jen podstatně zasáhly do jeho tvorby. Předkládáme tu divákovi možnost srovnávat předchozí tužkové kresby a skicy s definitivními obrazy. Popravdě nemůžeme zodpovědět, zda všechny obrazy vznikly na místě či teprve po návratu domů. Síla dojmů z exotického prostředí byla tak silná, že se malířova paleta náhle prosvětlila. V obrazech proudí vzduch a svítí slunce víc než v obrazech mládí a střelního období.

V roce 1977 (srpen – září) byla uspořádaná ucelená výstava jeho děl v prostorách Libochovického zámku, kde bylo vystaveno 100 kreseb a 50 obrazů. Škoda pro Libochovice, že dnes podobná výstava nelze uskutečnit. Výstava zahrnovala převážně tvorbu posledních dvaceti let.

Je zajímavé sledovat v archivu život tohoto umělce. Kupříkladu mne zaujala jeho snaha o vzhled fasád v Libochovicích a jeho marný boj v této věci s větrnými mlýny. Proto mi to nedá, abych neocitoval několik pasáží z dopisu pana Zázvorky z roku 1966, adresovaný MNV, ve kterém si stěžuje na tristní stav a opravy domů v centru města. Domnívám se, že i dnes je tento dopis stále aktuální a byl by dobrou inspirací pro stavební odbor města.

„Okresní město Litoměřice řadu let pietně restauruje kulturní památky svého města a v Praze proběhlo světové sympozium o regeneraci měst, jenom vzorné město Libochovice činní opak. Nechalo zničit slohovou fasádu na domě kde býval Berní úřad. (Byl bych vděčen, kdyby někdo mohl určit, v kterém domě býval po roce 1945 Berní úřad, děkuji). Fasáda byla z druhé poloviny devatenáctého století, tedy z doby neorenesance, kdy se v Praze stavělo Rudolfinum. ……. Podivuhodně vesničtí zedničtí mistři se zhostili úkolu slohově dokonale a kvalitně……. Během času sice se stala štuková výzdoba nezřetelná, teprve později, když jsem shledal s lítostí se s roztříštěnými fragmenty objevily hlavy pilastrů, tak v jednom závitu byla hlava liščete, jiný fragment měl dvě hlavy lvíčat….. Těm kteří jsou původci tohoto barbarství kondoluji. Zajímavé je, když jsem domlouval mladým zedníkům, ozval se jeden, že ty sloupy mohli zůstat, ale měli tak nařízeno….“ Dopis pokračuje dalšími popisy fasády a jejího ničení. Další dům na který si stěžoval bylo čp.13.  „Dále zůstanu u přikladu z Libochovic u čp.13, kde zdárně se pokračuje ve šlépějích ničivého vzoru, ničí se podokení vlysy, a pokračuje se i na straně jižní…..Píši abych vás varoval před dalšími přehmaty, opravují se právě i jiné domy na náměstí, opět se osekává a ničí, opravovat a osekávat se bude dál, ale nemáme nazbyt starých zajímavých fasád mezi ně patří i impozantní dům Mudr.Mana, upozorňuji, že na takové nemůže přijít břízolit, jak se stalo na jiných domech na náměstí. MěstNV a kulturní komise má střežit kulturní památky vůbec.“

Dopis končí apelem na MNV, aby v rámci rozvoje návštěvnosti turistů se náměstí opět stalo malebným, aby se turisti rádi do Libochovic jezdili podívat. Pochopitelně, každý má svoji pravdu, ale domnívám se, že je skutečně škoda ničit malebnost středu města. Dnes to již mnoho majitelů pochopilo. Přesto mne velice mrzí, že stavební úřad dovolil při přestavbě hotelu Černý orel odstranit historický název „HOTEL U ČERNÉHO ORLA“, a na místo něho nechal na fasádu umístnit náznak frontonu, který podle historických fotografii tam nikdy nebyl. Nevim jak komu, ale ten název mně tam dodnes chybí.

Osobnosti Libochovic - Msgre. Václav Oplt, děkan v Libochovicích

*1. října 1847 Veselá – † 9. září 1935 Libochovice

Český římskokatolický kněz, čestný kanovník Katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích a arciděkan v Libochovicích. Narodil se v rodině rolníků Václava a Kateřiny Opltové, nižší gymnázium studoval v Mladé Boleslavi, vyšší v Jičíně a teologii v biskupském semináři v Litoměřicích. Vysvěcen na kněze byl 25.července 1871, po vysvěcení nastupuje jako kaplan v Libochovicích (9.9.1871). Ve funkci kaplana byl až na krátké přerušení, výpomoc v Lounské duchovní správě v letech 1873 až 1884, v listopadu 1890 nastupuje jako farář v Modlanech u Teplic.

Wikipedie, výňatek:

Kněz Václav Oplt byl od roku 1883 kaplanem v Libochovicích a od roku 1894 se tam stal farářem a posléze děkanem. Celkem v Libochovicích působil 52 let až do své smrti. V roce 1902 provedl rozsáhlou opravu kostela Všech svatých. Povolal také pražského malíře Josefa Mathausera, stoupence tzv. nazaretské malířské školy, který nejprve namaloval koncept obrazu "Matka Boží s českými patrony" umístěný v kapli na libochovickém děkanství a posléze zvětšeninu tohoto obrazu přenesl nad kněžiště kostela. Tato nástropní malba s členitým obrysem zpodobňuje české světce nad nimiž trůní Matka Boží s korunkou na hlavě a dítětem Ježíšem na klíně. V roce 1903 pod vedením Oplta provedli sochaři Vorel a Čapek sochařskou výzdobu kostela. Byl známý působením v dobročinných a kulturních spolcích, zažil však také útoky na umělecké artefakty. V září roku 1919 píše do pamětní knihy libochovické farnosti: "V měsíci září poškodili bohapustí nevěrci sochu sv. Jana Nepomuckého u mostu (v Libochovicích) a u Slatiny. U mostu kladivem obličej sochy poškodili, u Slatiny hlavu sochy urazili. Smutné to následky štvaní proti svaté církvi." Bezhlavá socha světce byla ze Slatiny odstraněna a přestěhována k libochovickému děkanství, kde se nachází dosud. (viz článek Jakuba Zentnera Socha sv. Jana Nepomuckého u Slatiny v LN 2005) Nevyhnul se ani tvrdé kritice ze strany místního tisku, který byl politický, ale zároveň protižidovský a antikřesťanský. Za svou službu byl jmenován čestným kanovníkem katedrální kapituly v Litoměřicích, osobním arciděkanem a papežským prelátem. Pohřben je naproti vchodu hřbitovního kostela sv. Vavřince v Libochovicích.

Wikipedie sice uvádí rok 1883, kdy se Václav Oplt stává kaplanem v Libochovicích, ale přehled Libochovických děkanů vypracovaný děkanem Józefem  Walenty Szeligou, uvádí datum kdy Václav Oplt nastoupil v Libochovicích jako kaplan za působení Karla Kerky ze Šopky, rok 1871. Což konec konců potvrzuje i zápis v „Pamětnici libochovické farnosti“. 

Tři měsíce po smrti Karla Kerky se tedy vrací zpět bývalý kaplan Václav Oplt z Modlan u Teplic, kde jak bylo řečeno působil jako farář, a 28.dubna 1894 o čtvrté hodině odpolední je ustanoven děkanem na Libochovické farnosti. Svůj návrat do Libochovic popisuje takto:

„Slavné libochovické zastupitelstvo v čele Václavem Reinhartem se dostavilo v několika kočárech do Lovosic, aby uvítalo nového pastýře. Na hranicích Vrbičanského panství očekával a pozdravil nového děkana jménem hraběte Herbersteina ředitel velkostatku František Halfar. V městě Libochovice v Pražské ulici (Havlíčkova) u mohutné slavnostní brány seřaděny byly místní spolky a korporace, školní mládež a nepřehledné zástupy lidu. Zde také uvítal nového děkana purkmistr Emil Fidler…..“

Osobnost Msgre. Oplta v historiii Libochovic je poněkud rozporuplná. Tento člověk, ač se zúčastňoval snad všech událostí v Libochovicích po dobu působení na zdejší farnosti, tak je problém dát dohromady nějaké ucelené informace, protože mimo „Pamětnici libochovické farnosti“ kterou sám vedl, nebyl v přílišné oblibě mladší generace, která publikovala v místním tisku. A konec konců je problém sehnat i jeho fotografii. Sám děkan měl tu smůlu, že nastoupil v době politických bojů jak mezi samotnou starou generaci představitelů reprezentovanou především  Antonínem Brabcem (ředitel cukrovaru), Františkem Halfarem (člen Germánie), Dr.Reinhartem, Antonínem Šrámkem, a především hrabětem Josefem Herberstainem, i v době boje o politickou moc mezi dvěma skupinami politiků, takže docházelo ke generačnímu boji o moc. V Libochovicích si vzájemně říkali „Notáblové“ - strana vládnoucí a „Radikálové“ - strana opoziční. Strana „města“ a strana „venkova“ (jak se dále dělila politická scéna) byly na pokraji přerodu v nové politické strany.

Právě proto, že sám děkan se také zapojil do politických bojů v roce 1895, kdy sice zvítězila konzervativní strana, ale až po tuhých bojích, mu nepřineslo pro budoucnost důvěru u mladší generace. V říjnu byl dán protest proti průběhu voleb a město spravuje dosavadní zastupitelstvo. Důsledek voleb byl zvláště těžký pro učitele, za to že se nezúčastnili voleb, jim byl odejmut služební byt a příbytečné (příplatek na bydlení). Zároveň s tímto bojem začínal také doutnat boj o politickou moc Libochovického okresu, do tohoto boje se navíc zapojil z přespolních Koštický mlynář Ort, a Kalouš z Křesína. Ještě v roce 1896 byl protest proti obecním volbám stále nevyřízen, ve svých pozicích zůstává staré zastupitelstvo. Politické boje, které často měly osobní pozadí, se přiostřovaly, ačkoliv přece lze jen pozorovat snahu, aby se mnohé vztahy napravily. Na protest proti uvolňování mravů a katolické vřelosti na farnosti, zakládá děkan Oplt spolu s hrabětem Herbersteinem 6.listopadu roku 1896 „Katolickou jednotu paní a dívek v Libochovicích“, avšak ta se tak nějak pro nezájem jaksi z Libochovické spolkové scény časem vytratila.

V roce 1908 se politické poměry začaly měnit. Do popředí vystupuje agrární strana, živnostenská a klerikální strana pokroková se uchyluje do „Občanského klubu". Dr.Reinhart se odklání od skupiny velkostatku, a spolu s Václavem Pokorným, Frant. Malým, Dr.Prunarem tvoří alianci proti skupině velkostatku. Ale děkan Oplt již v té době nedokázal změnit svoje postoje k veřejné morálce a poklidu politiky mocnářství a tak zůstal dále na straně konzervativců, což jak se ukázalo mu právě v budoucnu na veřejném mínění dost uškodilo. 17.března 1907 při misii svolává důvěrnou schůzi, které se zúčastnilo na 400 občanů mezi nimi i hrabě Herberstein,  který prohlásil po schůzi: „Nevezmou-li mi majetek sociální demokraté, vezmou mi ho křesťanští sociálové, tak je to nakonec jedno“.

Ve válečných letech 1914 – 1918 sice dochází k jakémus smíření obou stran a konzervativci i s děkanem Opltem zasedají ve Válečném komité (řídilo činnost spolků, stran a mělo i veřejný vliv), ovšem po roce 1918 nastupuje již nová generace a zvláště po roce 1921, kdy se Libochovice stávají značně levicově zaměřeným městem, tak to je pro děkana rána osudu, se kterou se již nikdy nesmířil. Na druhou stranu, je nutno vyzvednout veškerou práci, kterou Msgre. Václav Oplt vykonal jak pro zvelebení farnosti, kostela a i hospodářských budov. Nelze ani opomenout jeho postoj a zapálení pro křesťanský život jako takový. Je to také on, který se stará po finanční stránce o památky v okolí Libochovic, například v roce 1929 dal opravit sochu sv.Pany Barbory, sochu sv.Václava z podzámecké galerii. Jeho organizační a finanční zabezpečení na práce konané při opravách na kostele Všech svatých, sv. Vavřince, Slatinského a Dubanského kostela po stránce stavební památky, jsou nesporné.

Když v roce 1931 slavil tehdy již dvaaosmdesátiletý libochovický děkan a kanovník kapituly sv. Štěpána Václav Oplt 60. výročí kněžského svěcení, zdá se podle jeho zápisů, že již byl smířen s osudem. O rok později byl papežem Piem XI. jmenován čestným papežským komořím. Rovněž se jeho zásluhou v roce 1932 v domově důchodců usadily jako ošetřovatelky Šedé sestry sv. Františka.

Když v roce 1935 zesnul tento dlouholetý libochovický děkan, Msgre. Václav Oplt, tak jeho pohřeb se konal s velikou slávou za početné účasti lidu 12.9.1935. Po skončení mše se velkolepý průvod vydal na hřbitov za účasti 40 kněží, lidu, školní mládeže z celého kraje. Rakev byla vezena ke hrobu za asistence hasičů. Při popisu posledních dní života a popisu účasti naprosté většiny libochovických obyvatel na pohřbu, mne napadá myšlenka, že děkan Oplt a Libochovice došli konečně ke smíření.

Roku 1936 byl libochovickým děkanem jmenován Msgre. František Drbohlav, dosavadní farář v Oboře. A zatímco takto plynul dál život libochovické farnosti, mezinárodní situace v Evropě se trvale zhoršovala.

Závěrem bych chtěl uvést zápis z posledních dní děkana Oplta z „Pamětnice farnosti libochovické“:

1935 – Novým kaplanem byl ustanoven Karel Liesster, římský doktor filosofie, rodák z Terezína. Okolnost, že byl kaplanem jmenován novosvěcenec, byla zajisté ranou pro stařičkého téměř 88letého děkana Oplta. Zrak i sluch mu již vypovídaly službu, a při vší energii ducha byly pozemské dny jeho již sečteny, zemřel v noci z 8 na 9.září, rozžehnav se s tímto světem. Ohledací lístek uvádí jako příčinu smrti „marasmus senilis“ (sešlost věkem). Ještě však v poslední den jeho života sloužil nedělní mši svatou.

Osobnosti Libochovic - Müller František

*4.září 1835 v Libochovicích, + 21.října 1900 v Praze

František Müller se narodil v rodině vrchního na libochovicko-budyňském panství. Ačkoliv celé tehdejší úřednictvo na zámku bylo německé, majitelé panství již nekontrolovali rodinný život svých zaměstnanců, i když přece jenom si jako prostí zaměstnanci nemohli na veřejnosti dovolit vše. Z tohoto prostého důvodů lze vysvětlit fakt, že i když většinou tito zaměstnanci ve vrcholných řídicích funkcích úřadovali německy, byly v podstatě vlastenecky smýšlející lidé. Například spisovatel, dramatický básník a nadšený vlastenec zámecký vrchní Fr. Turinský (1845), obroční Josef Purkyně (1787), a právě také otec malého Františka, zámecký vrchní František Müller (1835).

Jeho syn František vystudoval gymnázium v Litoměřicích, poté v letech 1854 –1856 studoval na Polytechnickém ústavu v Praze. Roku 1856 nastoupil jako adjunkt katastrálního měření v Jižním Tyrolsku (Rakousko-Uhersko, dnes Itálie). Studia zakončil v roce 1861. Roku 1863 se stal asistentem na stolici matematiky, roku 1864 asistentem geodézie u profesora Karla Kořistky .

Poznámka: Výraz „stolice na vysoké škole“ znamená vědecko-pedagogickou jednotku daného oboru na vysoké škole a sbor jejích pracovníků. Celý výraz pochází z pojmu pro stolek pro učitele ve třídě. Základy dnešního názvu katedra jsou však z řečtiny (řecky kathedra stolice z kata dolů a hedra místo, sedadlo)

František Müller začal svou pedagogickou práci krátce poté, co byla roku 1863 zahájena vysokoškolská výuka geodézie v českém jazyce. Zásadně se zasloužil o vznik české geodetické terminologie. Jeho nejvýznamnějším dílem je Kompendium geodésie a sferické astronomie, „Geodésie nižší“, díly I. - III. (na 3. a 4. části spolupracoval a práci dokončil Ing. František Novotný). Bylo to první české dílo, které pojednalo komplexně o nižší geodézii.

Roku 1867 byl jmenován mimořádným profesorem a roku 1868 řádným profesorem geodézie na Vysoké škole technické v Praze. Ve dvou funkčních obdobích (1887-1888, 1896-1897) byl jejím rektorem.

Na připojeném obrázku je Müllerův přístroj pro měření výšek, vyrobený roku 1866 známým Františkem Božkem. Mimo to Müller jako první v praktickém použití u nás vyzkoušel novou polygonovou metodu. V roce 1876 začal na popud studentů, sdružených ve Spolku posluchačů inženýrství, pracovat na významné učebnici Kompendium geodesie nižší a vyšší. Ta „zavedla češtinu do kanceláří“ a ovlivnila několik generací našich zeměměřičů. Byly vydány 3 díly, z finančních důvodů každý po třech sešitech. Za vydatného přispění Spolku architektů a inženýrů, který sešity rozesílal místo spolkového časopisu, vyšel první díl v letech 1887-1894. Další vydávání převzala nově založená České matice technická (1895). Na 3. a 4. části už autorsky spolupracoval František Novotný, který do roku 1902 dokončil Geodesii nižší. Toto dílo, spolu s pracemi dalších autorů, představovalo další krok k technické národní samostatnosti. Po dokončení reambulace stabilního katastru r. 1863 se v praxi začal výrazně projevovat nedostatek kvalifikovaných měřičů.

Poznámka: Reambulace – Protože se změny se do Stabilního katastru nezaznamenávaly dostatečně, a zanedbávalo se zaznamenání změny polních kultur, dělení parcel na hospodářské a stavební. Nová situace se rovněž nijak nezakreslovala do mapy. Tak se katastr přestával shodovat se skutečností. Hlavním důvodem pro reambulaci byl nestejnoměrný odhad čistého výnosu, který byl pro jednotlivé země nejednotný a zakládal se na cenách plodin z roku 1824. Zákonem z 24.5.1869 byla nařízena revize katastru. Jednorázově se měly do měřického i písemného operátu doplnit všechny změny, které nastaly po původním zaměření.

Na přání ministerstva financí došlo k dlouho připravované a vyžadované reformě studia. Ministerstvo kultu a vyučování (Dnes by se dalo toto ministerstvo nahradit výrazem Ministerstvo školství a kultury) výnosem ze dne 2. 2. 1896 od školního roku 1886-7 zřídilo na vysokých technických školách říše dvouletý zeměměřický běh, zpravidla v rámci kulturního odboru, nebo fakulty. (zahrnoval zejména směry konstruktivní a vodohospodářské). Před komisi I. státní zkoušky, vedenou v Praze prof. Müllerem, předstoupilo 1. 1. 1898 prvních osm absolventů.

Do penze odešel v roce 1899. Za své zásluhy obdržel Řád železné koruny III. třídy.

Dílo:

• O kvadratuře kruhu: historicko-matematické pojednání, Zvláštní otisk z vědeckého časopisu Krok, roč. I., 1864, sv. 5-6, roč. II., 1865, sv. 1-4, vydal autor v komisí knihkupectví Calveho, 1865,
• Nivelování a grafické určování výšek 1867 (publikováno též německy pod názvem Graphisches Nivelliren, 1867)
• O planimetru Gaugloffově a o upotřebení polárního planimetru, Zeitschrift für Vermessungswesen, 1879 a 1882
• O směru tížnice, vlivu jeho na geodaetická pozorování vůbec a na určení osy dlouhých tunnelů zvlášť, Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém, 1883
• O sférickém excesu, Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém, 1886-1887
• O upotřebení anharmonických i harmonických poměrů při řešení některých úloh geodaetických, Archiv für Mathematik und Physik
• Geodésie nižší, díly I. - III., Česká matice technická, Praha, dokončeno po smrti autora Františekem Novotným, vydáno 1903-1905

Zdroj: SOKA Lovosice, Wikipedie, Knihovna KU

Osobnosti Libochovic - Bohuslav Lhotský

* 14.1.1879 Libochovice  + 9.5.1930 Praha

Významný houslista, člen kvarteta Ševčík-Lhotský.

Na severní straně libochovického náměstí stával hostinec a řeznictví Otakara Lhotského, dnes čp.59. Pozdějí „U Felmanů“ (někdy se píše „U Elmanů), naposled před ukončením hostinské činnosti "Na Knížecí" (v té době patřil Pivovaru Knížete Lobkovice). Tento dům měl v době narození malého Bohuslava v pronájmu jeho otec, Bohuslav se narodil v domě čp.5. Jeho otec později (v roce 1908 dům čp.59 kupuje). Dětství prožil v Libochovicích. Školní vzdělání dokončil až v Praze, kde v roce 1897 absolvoval konzervatoř jako žák prof. O. Ševčíka. Po absolvování konservatoře přijal místo učitele hudby v rodině knížete H. Windischgraetze. V letech 1899-1900 byl koncertním mistrem opery ve Lvově v roce1903 pak koncertním mistrem varšavské filharmonie. Mimo to hrával často jako sólista v Praze s Českou Filharmonií, nebo pořádal cykly houslových sonát s četnými slavnými pianisty.

Své rodné město měl rád a rád se do něho vracel. Při jeho pozdějších občasných návštěvách vedla jeho cesta vždy na hřbitov k hrobu rodičů. Při těchto návštěvách bydlíval většinou u svých přátel, v domě rodiny doktora Čermáka. Svou návštěvu většinou spojil i s koncertem, který pořádala Libochovická Beseda (Ze záznamu kroniky Besedy o prvním koncertu mladého virtuóza: Dne 2.září 1903 uspořádala "Občanská Beseda" přátelský večer, na němž účinkovala operní pěvkyni sl.M.Gärtnerová. Zároveň koncertoval na housle virtuos V.Lhotský, člen orchestru Varšavské opery). Při jeho vystoupeních býval vždy v hledišti jeho první učitel ve hře na housle, řídící učitel František Zázvorka. Bohuslav Lhotský ukončil svojí životní pouť v Praze 9.5.1930 a pohřeb se konal 13. května 1930 v 11 hodin v pražském krematoriu.

Město tomuto virtuosovi věnovalo desku s reliéfem  a bustou na jeho rodném domě č.5. Pamětní deska je z kamene s reliéfem Lhotského. Celé dílo vytvořil sochař M.Zentner a odhalena byla 9.10.1949. Čtvrtého května 1990 byl uspořádán koncert Kociánova kvarteta, jako vzpomínka na Ševčíkovo kvarteto za účasti Rafaela Kubelíka.

Ševčíkovo kvarteto vzniklo ve Varšavě v roce 1903. Původně, mělo název "České kvarteto varšavské Filharmonie", protože jeho členové Bohuslav Lhotský (I.housle), Karel Procházka (II.housle), Karel Moravec (viola) a Bedřich Váška (čelo) byli zároveň vynikajícími členy varšavské Filharmonie. Tou dobou bylo kvarteto hudební špičkou varšavského kulturního života. I přes úspěchy, kterých si záhy vydobylo, bylo zde pouto táhnoucí je  k pražskému uměleckému okruhu. Při volbě nového názvu kvarteta se projevila úcta ke společnému učiteli členů kvarteta, přijali jeho jméno a později přidali i jméno svého vedoucího kvarteta, Bohuslava Lhotského na název Ševčíkovo – Lhotského Kvarteto.

Při jeho návštěvě Libochovic v roce 1928 místní tisk komentuje koncert takto:

Neděle 18. listopadu 1928 byla pro Libochovice i daleké okolí v pravdě uměleckým svátkem. "Občanská Beseda" pozvala totiž proslulé Ševčíkovo - Lhotského kvarteto a uspořádala pod záštitou městské rady koncert, který byt uměleckou událostí prvého řádu. O 3. hodině odpolední naplnilo obecenstvo prostorný sál hotelu "U tří lip". Bouře potlesku uvítala umělce, když se objevili na vyzdobeném podiu. Po nadšeném uvítání zavládlo prostorou sálu hluboké ticho, do něhož rozlily se první zvuky kouzelné hudby. Pořad byl vybraný, odpovídající zvučné pověsti uměleckého souboru: Dvořákův Smyčcový kvartet As.dur op. 105, Smetanův Smyčcový kvartet (Z mého života) a Schubertův Smyčcový kvartet D-mol op. posth. Nadšení posluchačů stoupalo každým číslem pořadu. Jen neradi, s duší zvroucnělou mocným pohnutím a plnou krásných dojmů opouštěli jsme místo, kde po dvě hodiny bylo nám dopřáno vzdávati se požitku tak vzácnému. Umělci nebyli našimi hosty po prvé. Leč tento jejich koncert byl koncertem jubilejním, neboť letos slaví kvarteto 25. výročí své bohaté a požehnané činnosti umělecké. Pořadatelstvo věnovalo umělcům - jubilantům v upomínku krásný, umělecky provedený pohár. Radost z úspěchů tohoto kvarteta cítí naše Podřipsko a Libochovice zvláště tím živěji, že primárius jeho, mistr Bohuslav Lhotský, je libochovickým rodákem.

Kvarteto během své činnosti koncertovalo po celé Evropě. Lze evidovat 16 zájezdů do 37 měst Itálie, 14 zájezdů do 47 měst v Německu, 12 do Polska, 10 do Francie, 10 do Jugoslávie, 8 zájezdů do 5 rakouských měst, stejný počet do 7 rumunských, 8 zájezdů do Anglie, kde koncertovali ve 12 městech, 7 zájezdů do 31 velkých měst Ruska. Kromě toho koncertovali v Maďarsku, Turecku, Bulharsku, Švýcarsku, Švédsku, Řecku, Dánsku, Egyptě, Malé Asii atd. Ve vlastní pak zemi  měli 118 koncertů. Během času došlo i personálním změnám, v sezóně 1911-1912 odchází čelista B. Váška, žáka prof. Wihana, do Ameriky, a je vystřídán Ladislavem Zelenkou, žákem prof. Beckera, na jeho místo pak v sezóně 1913 - 14 nastoupil A. Fingerland, žák prof. Buriána. V roce 1925 získalo pro kvarteto nového tehdy prvního koncertního mistra Národního divadla Františka Poura, žáka profesora Wihana.

Repertoár kvarteta byl velice rozsáhlý, hrálo ucelené cykly Beethovenovy, Brahmsovy, Dvořákovy a francouzských i ruských skladatelů. K záslužným činům patří zvláště cyklus deseti koncertů znázorňující vývoj české komorní hudby od nejstarších skladatelů.

Josef Kopta ve svých vzpomínkách popisuje houslistu Lhotského takto:

 Poznávali jsme jeho občasnou přítomnost po hlase houslí později jsme slýchali, že na konservatoři, již absolvoval současně s Kubelíkem, předčil svého přítele a spolužáka, jenž se včas pustil do světa, zatím co Bohuslav Lhotský si šel odbýti svou vojenskou povinnost. Jemný a zatichlý pán v černém, dlouho ještě pro celé město Sláveček Lhotský, rok co rok jezdíval domů, nezpyšněv ovacemi na cizokrajných cestách, ani řády a prsteny od císařských obdivovatelů. Malé město na konci lokální dráhy, kam jen málokdy zabloudily umělecké hvězdy prvního řádu, mělo již jakousi tichou smlouvu se svým rodákem, jenž přijíždíval s trojicí kamarádů koncertovati nabitému sálu, kde, plna dojetí dívala se z první řady na hrajícího syna šťastná maminka. Slyšeli jsme v Praze Ševčíkovo kvarteto mnohokráte, ale nepamatujeme se, že by byl jeho primárius přidával samostatné sólo, jak si to vždy vynutilo rodné město, když dozněl čtyřzvuk kvarteta. Po válce řídly jeho návštěvy, jak umírali rodiče a jak se stěhovali do jiných měst jeho bratři.

Samotný pohřeb tisk popsal takto:

POHŘEB BOHUSLAVA LHOTSKÉHO

Dne 13. května 1930 o 11. hodině dopolední byl v pražském krematoriu pohřbíván primárius Ševčíkova-Lhotského kvarteta a jeho tvůrce Bohuslav Lhotský. Jaro, v němž tak nenadále odešel, poskytlo přehojné množství čerstvých květů na jeho rakev, obklopenou příbuzenstvem a přáteli, z nichž zajisté se nejbolestněji loučili s mrtvým druhem tři osiřelí kamarádi z jeho kvarteta. Olšanská síň nepojmula to množství smutečních hostí, kteří se sešli ze všech uměleckých kruhů zvláště hudebních, dosvědčujíce, jak obšírný a věrný byl kruh přátel, krajanů a ctitelů, v němž žil velký houslista, šlechetný a ryzí muž Bohuslav Lhotský. Po volné větě zahájili prostý smuteční obřad. Rozloučil se za všecky osobní přátele s nezapomenutelným druhem prof. Feld, po něm bývalý bělehradský vyslanec Šeba poděkoval jménem zahraniční služby za nedocenitelné služby, které Bohuslav Lhotský prokázal po celém světě propagandě československého státu a jeho hudební kultury, prof. Novák jménem všech českých skladatelů vzpomněl s velikým díkem jeho obětavé péče, s níž on i jeho kvarteto interpretovalo dnešní tvorbu klasickou i moderní, a zástupce Spolku pro komorní hudbu Šourek poděkoval za všecky koncertní produkce, které Ševčíkovo-Lhotského kvarteto ve Spolku uskutečnilo. Po Dvořákově Biblické písni "Hospodin jest můj pastýř" a za zvuků národní hymny mizela rakev za černou oponou, zůstavujíc hluboký stesk po čistém člověku a umělci. po němž tu zůstává hluboká brázda velkého a obětavého díla a trvalá pouta vděčnosti a nejjasnějších vzpomínek.

Avšak samotným pohřbem duchovní rozměr kvarteta pohřben nebyl. V roce 1934 hrálo v duchu kvarteta sice pouze jen trio, a to pod názvem Smetanovo trio a to až do roku 1945. Dnes je pokračovatelem, alespoň co do náplně, České trio ve složení Milan Langer, Dana Vlachová a Miroslav Petráš. Přestože České trio netrvalo kontinuálně od roku 1903, kdy neslo jméno "České kvarteto varšavské Filharmonie", soudobí interpreti se ke svým zakladatelům hrdě hlásí.

Jako zajímavost závěrem bych chtěl znázornit, jak osudy lidí a přibuzenské svazky jsou spletité. Kupříkladu o jméně Lhotských v psaných dokumentech v Libochovicích nic moc nenajdete, ale kupříkladu zakládající člen tohoto kvarteta, violončelista Karel Moravec, byl dědeček zpěváka Karla Zicha.

Osobnosti Libochovic - Abraham Lederer

Osobnosti Libochovic

* 9.1.1827 Libochovice  + 17.9.1916  Budapešť

Abraham Lederer byl český pedagog (vzdělavatel, vychovatel) a spisovatel působící v Maďarsku. Narodil se 9.ledna 1827 v Čechách v Libochovicích, v roce 1831 ztratil otce a dále jej vychovával jeho nejstarší bratr. Do židovské školy chodil Libochovicích. V roce 1840 odjel do Prahy, kde studoval na Učitelském semináři (lyceu) a na univerzitě. V roce 1853 učil na Moravě v Břeclavi (Lundenburg) a v roce 1854 přijal post ředitele Židovské školy v Maďarsku, v Tata, odkud byl v roce 1857 povolán do Israelitische Musterschule (Izraelská vzorová škola), o rok později se stal ředitelem Izraelského učitelského semináře (lycea) v Budapešti.

Měl tři dcery Francl, Ester a Annu a dva syny Josepha a Markuse. Lederer značně přispíval pedagogice obecně a výcviku židovských učitelů zvlášť. Byl zakladatelem a organizátorem Židovského učitelského ústavu ("Landes-Präparandie"),  Židovského národního učitelského sdružení, národního pedagogického muzea, Ženského pracovněprávního (industriálního, průmyslového) sdružení a prázdninové osady pro děti (asi něco jako dnešní letní tábory). V roce 1869 ho vláda pověřila překladem maďarských učebnic do němčiny a jmenovala ho ředitelem státních seminářů (lyceí) a členem nejvyššího výboru pro vzdělávání.

Z jeho děl jsou ta následující stojící za povšimnutí: "Heimathskunde" - Vlastivěda (Budapešť 1859), "Erziehungslehre für Israelitische Eltern und Lehrer" – Nauka o výchově (popř. pedagogika) pro rodiče a učitele (Budapešť 1865),  "Leitfaden und Lesebuch für Lehrer" – Příručka a čítanka pro učitele (Budapešť 1870), "Methodischer Leitfaden zum Deutschen Sprachunterricht" – Metodická příručka pro výuku německého jazyka (Budapešť 1873); "Társadalmi Pädagogia" (Budapešť 1885), ze společenské pedagogiky, "Hires Emberek Ismertető Jelei" ("Charakteristiken Berühmter Männer," – Charakteristiky slavných mužů 1896); "A Testi Büntetés Lélektana" (1901), o psychologii tělesných trestů, a "Iskolai Kirándulás a Csillagos Egbe" (1903), průvodce to výukou astronomie na školách. Je částečně doloženo, že rodné Libochovice (díky rodu Ledererů) proslavil ve své době v Maďarsku. Je také částečně doloženo, že udržoval v jednom období písemný styk s J.E.Purkyněm.

Osobnosti Libochovic - Kopta Josef

*16.6.1894 Libochovice  +3.4.1962 Praha, spisovatel, legionář, dramatik.

Malý domek, čp.18, bývalá škola, kterou navštěvoval kdysi i libochovický rodák J.E.Purkyně, se stal i rodným domkem Josefa Kopty. Jeho otec, krejčí, koupil domek od města Libochovic 18.června 1893 za 5.910 zlatých. Zde se také narodily jeho dvě sestry, Barbora a Marie. 

Přesto že Josef Kopta později většinu svého života prožil v Praze, po celý život se rád vracel do svého rodného města, do Libochovic. Navštěvoval zde nejen svou rodinu, ale také zde měl mnoho přátel, za kterými se rád vracel. Do Libochovic jezdil později na prázdniny i s celou svou rodinou a s mnohými ze svých významných přátel. Byli jimi například Vladislav Vančura, Karel Toman, nebo Emil Filla a mnoho dalších. 

Josef Kopta po ukončení základním školy nastoupil na Československou obchodní  akademii v Praze a po krátké praxi ve spořitelně v Libochovicích se stal  zaměstnancem České průmyslové banky v Praze. V roce 1914 rukuje do rakousko-uherské armády. 4.4.1915 odjel na frontu, při bojích se dostal v Karpatech do ruského zajetí. Po roce v zajetí se rozhodl vstoupit do českého zahraničního vojska v Rusku, do České družiny. Zpět do své vlasti se vrátil 25.8.1920 jako kapitán ruských legií. Již v době první světové války redigoval časopis Českých legii. Zkušenosti z této doby, z formování legii a návrat legii domů zúročil ve svých třech knihách (Třetí rota,Třetí rota na Magistrále a Třetí rota doma). V Libochovicích byl velmi činný po všech stránkách. Napsal zde některé kabaretní texty místně satirického zaměření libochovickému divadelnímu spolku studentů. Začíná také pracovat jako tajemník Památníku odboje, píše a pracuje jako novinář. Po odchodu do Prahy pravidelně dodává svoje historky a povídky do Lidové demokracie, píše také do Lidových novin. Jako redaktor působil v Národním osvobození a v Lidových novinách. Dále se věnoval psaní románů, povídek, novel, dramat a také spolupracoval s českým filmem. Často také přispíval svými fejetony a články do mnoha periodik. Jeho divadelní hra „Revoluce“ se stala impulsem k založení divadelního spolku „Scéna“ v Libochovicích. Tento spolek je dodnes životaschopný.

Do svých románů a povídek často zapracovával postřehy z rodných Libochovic. Některé jeho postavy a děje nesou stopy obyvatel a osudů Libochovicka. Kupříkladu celý příběh Hlídače č. 47 se sice odehrává kdesi v horách, nejpravděpodobněj se však jedná o Krušné hory, nicméně již na začátku nalezneme spojení s Českým středohořím:

„Tři dni předtím, nežli měl po nové trati projet první vlak, vypravili ho z Loun po císařské silnici na formanském povoze, který vezl jeho majetek“

Kopta si tak nemohl odpustit použít skoro do každého svého díla alespoň malou část toho, co tak důvěrně znal. I druhý jeho román „Dies Irae“ je situován do Českého středohoří i když popisná jména jsou jiná. Román pojednává o strachu ze zániku světa a jeho děj se odehrává v malé vsi v Českém středohoří, pokud si pečlivý čtenář všimne různých drobností, kupříkladu: „Proč jen po takových vedrech nepřicházejí bouřky? Chodívají k nám od západu, z Pilátových vrat, jak se říká průlomu v čedičovém pohoří, jímž se prodrala řeka a teče dlouhým údolím až skoro k Řipu, kde se obrací k Labi.“ V tomto románu lze nalézt i inspiraci z katastrof, které jsou spjaty s nedalekým Hazmburkem  v letech 1882, 1898, 1900 a 1939: V hořejší části vesnice jevily se zprvu malé trhliny v zemi, ty se šíří a jakoby nějaký ohromný krtek pod nimi ryl do výše vystupují. Zvláště hrůzný pohled poskytovaly budovy stojící nad pohybující se hmotou. Pojednou počne s římsy padati omítku a objeví se úzká, však zlověstná trhlina. Pouhým okem pozoruješ, jak se šíří. Pojednou upadne roh stavení pod krovem, teď kloní se štít, aby v několika vteřinách spadl a to směrem nárazu. Teď pohybuje se celá střecha a praskot trámoví je zřejmým předchůdcem ohlušujícího pádu. Pak teprve obnažené zdi před minutou útulku přičinlivého dělníka vystupují a řítí se v rozvaliny tak, že v pravdě možno říci, nezůstal kámen na kameni.

V náklonnosti k maloměstskému životu ho usvědčoval také fakt, že i v Praze si nechal postavit dům na Hanspaulce. Tato část Prahy byla v době kdy zde žil také téměř vesnicí. Dodnes je tato čtvrť obklopena z jedné strany lesem a panuje zde velmi klidná atmosféra.

Osud českých legionářů v Rusku mu poskytoval hodně politických a mravních problémů a nabízel četné dramatické příběhy. Legie se brzy staly bohatýrským národním mýtem a platily jako argument v bojích o koncepci českého státu, čehož také ve svém díle zúročil.

Po roce 1945 pracuje Josef Kopta na ministerstvu informací a do r.1949 v Kanceláři prezidenta republiky. Byl  prvním předsedou Svazu československo - sovětského přátelství. Na Koptově rodném domě v Libochovicích je dnes umístěna pamětní deska, která byla slavnostně odhalena in memoriam 4. listopadu 2006 v rámci oslav 80. výročí libochovického divadelního spolku Scéna, jemuž byl kdysi kmotrem. 

Po roce 1945 byl Koptovi přidělen na doporučení Svazu spisovatelů malý pokoj v jeho rodném domě, kam jezdíval pracovat. Na konci padesátých let se mu však místní NV rozhodl pokoj odebrat. A to na základě rozhodnutí bytové komise, proč, není uvedeno, ale lze se domnívat, že to bylo důsledkem politické situace 50 let. On sám se proti tomu ohradil a žádal o odvolání. Nakonec to Josefa Koptu natolik roztrpčilo, že přestal do Libochovic dojíždět a místem jeho posledního odpočinku se stal hřbitov u sv.Matěje v Praze. Čas však přinesl smíření díky jeho mladšímu synovi Pavlovi, který natolik podlehl podmanivé kráse Libochovic a  nakonec nechal svého otce spočinout na Libochovickém hřbitově u sv. Vavřinec. Tim se kruh života a smrti Josefa Kopty uzavřel.

Jako poslední bod by se slušelo vyjmenovat jeho dílo, ale to je natolik obsáhlé a konec konců v dnešní době internetu přístupné každému zájemci. Kupříkladu stránky http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Kopta

Prameny: Slovník české literatury, archiv, citáty z diplomové práce DiS Kláry Koptové

Osobnosti Libochovic - Klapálek František

 *30.8.1863 Luž na Chrudimsku + 3.2.1919 Praha Karlín.

Profesor, významný český entomolog, první předseda České společnosti entomologické a její zakládající člen. Jeho datum narození se v různých pramenech liší, někde je uváděn 30 srpen, jinde 31 srpen, což však pro tento článek není až tak důležité. Narodil se roku 1863 v Lužích (dnes okres Chrudim, Pardubický kraj). Jeho otec se stal později bednářem v Litomyšli, kde mladý František vystudoval gymnázium. Zde se také setkává s oborem „entomologie“. K tomuto oboru jej dovedl profesor přírodopisu Emanuel Bárta a amatérský botanik a entomolog Bohumil Fleischer, evangelický farář ze Sloupnice, který od roku 1880 vyučoval na litomyšlském gymnáziu evangelické náboženství.

V dalších studiích na vysoké škole (studoval přírodní vědy na Karlově univerzitě), jej podporoval hlavně jeho strýc, Jan Klapálek, soudce v Libochovicích. U něho býval František v době studii velice častým hostem a zde se také seznámil poněkud důvěrněji se svou sestřenici Annou, kterou si po dokončení studií vzal za manželku. Už během studia začal redigovat vědecké časopisy a pracovat jako asistent Národního muzea. Na KU se při studiu přírodních věd od roku 1881 dostal pod odborné vedení profesora Antonína Friče, který jej v roce 1883 jmenoval odborným asistentem zoologie a jemuž začal redigovat a vydávat jeho zoologické přednášky pod názvem „Všeobecná zoologie“. Pod Fričovým vlivem začal od roku 1881 také docházet do zoologického oddělení shromažďovat a determinovat vodní hmyz. Univerzitní studia ukončil v roce 1887.
Po ukončení studia působil až do konce svého života jako středoškolský profesor nejprve v Litomyšli a Třeboni, později v Praze, nejdéle na reálce v Karlíně.

Byl mimo jiné velmi dobrým organizátorem, o čemž svědčí jeho snaha o zlepšení podmínek učitelů  a úředníků, kdy spojuje jejich drobné organizace do velkého "Českého svazu vše úřednického", jehož se stává prvním předsedou. V oblasti svého vědeckého zaměření se soustřeďuje především na obor entomologie. V tomto oboru se věnoval hlavně řádu chrostíci (Trichoptera), síťokřídlí Neuroptera) a brouci (Coleoptera).

Poznámka: Portál Wikipedie - Chrostíci (vědeckým pojmenováním Trichoptera - trich znamená chlup a ptera jsou křídla, lidově živá dřívka) jsou řád křídlatého hmyzu s proměnou dokonalou. Dospělci mají ochlupená křídla a žijí v blízkosti čistých vod. Mohou sloužit jako indikátory její čistoty. Vajíčka kladou do vody nebo její těsné blízkosti. Larvy jsou vodní a staví si schránky z nejrůznějšího materiálu, který je charakteristický pro daný druh. Tímto materiálem může být písek, jehličí i schránky jiných živočichů.

Spolu s dalšími 19 entomology byl zakládajícím členem České entomologické společnosti, založené dne 17. ledna roku 1904 v Praze. Stal se také jejím prvním předsedou. Do funkce místopředsedy byl tehdy zvolen Napoleon Manuel Kheil, který byl významný znalec hmyzu známý po celém světě. Klapálek zakládá časopis spolku a věnuje se výchově mladých vědeckých pracovníků. Byl i velkým popularizátorem přírodních věd, o čemž svědčí řada jeho překladů z cizích jazyků, zvláště pak první překlad do češtiny základní Darwinovy knihy "O původu druhů".

Předčasná smrt ve věku nedožitých 56 let mu neumožnila dokončit a zhodnotit celoživotní dílo. K uctění památky této vůdčí osobnosti české entomologie byly jeho jménem označeny některé taxony hmyzu.

Poznámka: Taxon - název souboru jedinců lišících se určitými znaky a vlastnostmi od všech jiných taxonů

Jeho rozsáhlé sbírky byly odkázány do majetku Československé společnosti
entomologické, jež je spravovala do roku 1928, a v tomto roce je převzalo
entomologické oddělení Národního muzea v Praze, menší část exemplářů je
deponována v entomologickém oddělení Moravského zemského muzea v
Brně. Jeho sbírka činila 493 krabic hmyzu. V Národnímu muzeu tvoří podstatnou část entomologických kolekcí.

Ve svém vlastním vědeckém oboru jako znalec hmyzu proslul v celém světě, a proto mu byly k vědeckému zpracování zasílány materiály z vědeckých výprav, např. z Japonska, Jižní Ameriky, Tibetu a řady dalších zemí. Sám napsal 22 knižních odborných publikací, přispíval do většiny tehdy významných časopisů (Vesmír, Příroda, Národohospodářský obzor). Řada jeho odborných knih nebyla dosud překonána a používá se dodnes. Jakou úlohu hraje v současnosti jeho osobnost v odborných kruzích, dokládá rozhodnutí České entomologické společnosti z roku 1992 nazvat jimi vydaný odborný entomologický časopis "Klapalekiana". Byl skromné, tiché povahy a žil celou svou duši vědě. Na vlastní přání byl pochován v Libochovicích. Proč toto přání projevil. Po smrti jeho ženy Anny na její přání byla pochována do hrobu svého otce, soudce Klapálka. Proto také jeho přání bylo být pochován po jejím boku na hřbitově v Libochovicích.

K uctěni jeho památky vybudovalo předsednictvo „Entomologické společnosti“, „Svazu českého úřednictva“ a „Mensy úřednické“ dne 23. června 1929 svému zakladateli prof. Františkovi Klapálkovi k jeho náhrobku na hřbitově v Libochovicích bronzovou desku s plaketou zesnulého. Tato Plaketa z bezpečnostních důvodů, krádeže, byla na podnět rady LN sejmuta a umístěna prozatím v budově MěÚ.

K profesoru Klapálkovi má město ještě jeden závazek. Na vybudování náhrobku a bronzové busty byla vybrána v roce 1929 částka 50 000,- Korun spolkem, který si dal do názvu „Klub přátel nebožtíka“. Na tuto částku pochopitelně přispěl i „Česká entomologická společnost“ a Svaz a Menza úředníků. Celkové vytvoření náhrobku stálo spolek něco přes 40 000,- Korun a zbytek byl deponován jako „Fond na údržbu Klapálkova hrobu“, tím způsobem, že na vkladní knížku u České spořitelny v Libochovicích byl složen zbytek částky cca 8000,- korun, která byla dána do opatrování města a město z úroků mělo hradit roční údržbu hrobu. V roce 1933 bylo na knížce 1035,- Korun, což ještě byla dostatečná částka na to, aby z úroků údržba mohla být realizována. Ještě ve výpisech z účetnictví v roce 1946 je knížka na částku 1000,- Korun vykazována v majetku města. Po roce 1948 se tak jako většina fondů a nadací kdesi rozplynula. Přesto si myslím, že město je povinno i nadále z morálních důvodů o tento hrob pečovat, vždyť náklady na roční údržbu nemohou býti nepřiměřené. Konec konců již zčásti tak činní, odpouští poplatky za pozemek hrobu.

Pamětní desky:

·        Na Šantově náměstí v Litomyšli na čp.168 je umístěna pamětní deska s tímto zněním: Zde žil přírodovědec - entomolog František Klapálek (1863-1919).

·        Na domě čp.263 Karlínské náměstí 17 Praha 8 Karlín, byla bronzová pamětní deska s bustou a textem: "Prof.František Klapálek, věhlasný přírodozpytec a organizátor úřednictva. Narodil se 30.VIII.1863 v Luži, zemř. 3.II.1919 v Praze.Věnuje odborové ústředí úřednické v Praze, Společnost entomologická a Úřednická mensa".  Deska zde již není, zbyla pouze fotografie. 

Dílo:

1)     Klapálek, F.: 1894, Dodatky ku seznamu českých Trichopter za rok 1892 a 1893.

2)     Klapálek, F.: 1894: XLIII. Beiträge zur Kenntnis der böhmischen Hydroptiliden.

3)     Klapálek, F.: 1894: XX. Descriptions of a new species of Raphidia, L., and of three new species of Trichoptera from the Balkan Peninsula, with critical remarks on Panorpa gibberosa, McLach.

4)     Klapálek, F.: 1897: Dodatky ku seznamu českých Trichopter za rok 1894 až 1897.

5)     Klapálek, F.: 1897: X. Příspěvek ku znalosti vývoje českých Hydroptilid.

6)     Klapálek, F.: 1899: Bemerkungen über die Trichopteren- und Neuropteren-Fauna Ungarns.

7)     Klapálek, F.: 1900: Beiträge zur Kenntnis der Trichopteren- und Neuropteren-fauna von Bosnien und der Hercegovina.

8)     Klapálek, F.: 1900: Plekopterologické studie. 2 tabule

9)     Klapálek, F.: 1901: O nových a málo známých druzích palearktických Neuropteroid.

10) Klapálek, F.: 1902: O morfologii kroužků a přívěsků pohlavních u trichopter. 2 tabule.

11) Klapálek, F.: 1902: Zur Kenntniss der Neuropteroiden von Ungarn, Bosnien und Herzegovina.

12) Klapálek, F.: 1903: Ueber drei wenig bekannte Micrasema-Arten und eine neue Oecetis.

13) Klapálek, F.: 1905: Plecopteren und Ephemeriden aus Java.

14) Klapálek, F.: 1905: Příspěvek k rodu Rhabdiopteryx Klp.

15) Klapálek, F.: 1906: Ecclisopteryx Dziedzielewiczi n. sp.

16) Klapálek, F.: 1907: Beitrag zur Kenntnis der Gattung Pteronarcys Newman.

17) Klapálek, F.: 1907: Příspěvek k znalosti zvířeny chrostíků a jepic Vých. Karpat.

18) Klapálek, F.: 1907: Über die Arten der Unterfamilie Perlinae aus Japan.

19) Klapálek, F.: 1908: Larva a pouzdro Thremma gallicum Mc Lachl.

20) Klapálek, F.: 1909: Die Neoperla-Arten aus Java. Note III. Ueber die Neoperla-Arten aus Java.

21) Klapálek, F.: 1909: Pseudoneuroptera. 3. Plecoptera. Wissenschaftliche Ergebnisse der schwedischen zoologischen Expedition nach dem Kilimandjaro, dem Meru und den umgebenden Massaisteppen Deutsch-Ostafrikas, 1905-1906, unter Leitung von Prof. Dr. Yngve Sjöstedt.

22) Klapálek, F.: 1909, Vorläufiger Bericht über exotische Plecopteren. Wiener Entomologische Zeitung.

23) Klapálek, F.: 1910, Über die Neoperla Arten aus Java. Notes Leyden Museum.

24) Klapálek, F.: 1912: Plecoptera norvegica. Kritisches Verzeichnis der bisher in Norwegen sichergestellten Plecopteren-Arten.

25) Klapálek, F.: 1921, Plécoptères nouveaux. Annales de la Société Entomologique de Belgique.

26) Klapálek, F.: 1923, Plécoptères II. Fam. Perlidae.

27) Klapálek, F.: 1924: Ze života hmyzu. 341 obr., 20 bar. Tabulí.

Prameny: SOKA Litoměřice

                Dobový tisk

                Wikipedie

Fotografie:

Obr.01 - Portrét Františka Klapálka

Obr.02 – Busta v Praze

Obr.03 – Atlas brouků

Obr.04 -  Náhrobek v Libochovicích