Libochovice včera a dnes – Náměstí 5.května

První úvahy o současné podobě náměstí již nastínila studie Podrobného územního plánu (PUP), kterou Rada ONV schválila dne 21.2.1969 a zároveň také projednala a schválila návrh pro asanaci a rekonstrukci města Libochovice včetně nové bytové výstavby. Asanovat se měly pozemky v rozloze asi 32 hektarů. Návrhem by bylo dosaženo 495 nových bytových jednotek  pro 1520 obyvatel, s čehož je 220 bytových jednotek by bylo v novostavbách, 144 v  rekonstruovaných bytech a 131 bytových jednotek v ponechaných původních obecních i některých soukromých domech. Jednalo se o území severní strany náměstí a celé plochy nad železniční tratí směrem k severu, dále měla být asanována oblast Turinského, Růžové až k bývalému Panskému dvoru (pro tuto oblast snad byla v té době již vyhlášena i stavební uzávěra). Naštěstí, tak jak to u těchto výhledových koncepcí bývá, záměry se neuskutečnily a tím i Libochovice nehyzdí pravoúhlé stavby mnoha paneláků. Zároveň také mělo dojít k vyloučení dálkové a těžké dopravy z prostoru náměstí a realizaci výstavby komunikace přeložením silnice 11/246 (silnice od Vrchlického ulice po Havlíčkovu, v té době vedla přes náměstí) jejíž trasa měla být vedena do prostoru křižovatky s ulicemi Pivovarskou, Havlíčkovou a Turinského po severním okraji řešeného území, což znamená podél železniční trati a dále do prostoru náměstí Svobody (pozemkové plochy kupříkladu zahradnictví u Kotoučů, Burešů a celá trojúhelníkově zastavená oblast u Malého nádraží by podlehla asanaci). Revoluční a Turinského ulice měla být v souvislosti s novou občanskou a bytovou výstavbou rekonstruována jako obytná komunikace. Zároveň také padla první zmínka o zklidnění centra města přemístěním autobusového nádraží a vyloučení dálkové dopravy. Plocha náměstí měla být upravena tak, aby jeho část před zámkem a hotelem a jižní část náměstí, sloužila pouze pěšímu provozu a celkově tak přeměnit náměstí pouze k pěšímu provozu a provoz osobní minimalizovat na nejmenší možnou míru. Nakonec se v mnohém od tohoto záměru ustoupilo, což možná pro Libochovice přeneseno do dnešní doby je ke škodě, toto řešení šlo v 70 letech prosadit, dnes již těžko. Mohlo dojít k uskutečnění pěší zóny, možná jediné v té době v celém kraji a v současné době, kdy se na náměstí přidávají další parkovací plochy a střed města se opět stává rušnou a někdy nepřehlednou dopravní tepnou, a kdy by náměstí opravdu zklidnění zasloužilo, lze toto řešení jen těžko prosazovat. Nakonec však stejně v konečném řešení zvítězila doprava jako taková a hlavně zájmy Jednoty převládly nad řešením pěší zóny pro chodce. Tato skutečnost brzdí vytvoření klidného středu ještě dnes, kdy obchodníci argumentují, že pokud nebude parkoviště u obchodu, nebudou zákazníci, což je zcestná myšlenka, která byla jako chybná prokázaná v jiných městech, kde pěší zóny existují. Také zásobování je možné vyřešit a to zadními trakty jednotlivých obchodů, tak, jak se kdysi po roce 1989 jednotliví obchodníci zavázali.

Poznámka: „Jednota“, za socialismu obchodní družstevní společnost, která zcela ovládla prodej všeho zboží v Libochovicích a jako jediná nositelka prodeje zboží si nepřipustila po dlouhá léta konkurenci, jako byl restaurační systém „RaJ“, a státní obchody „Pramen“.

V roce 1976, kdy je zahájena výstavba nové kanalizace v úseku od mostu směrem k náměstí, je zároveň předkládaná nová studie přestavby náměstí viz obrázek. Pokládka kanalizace pokračuje v průběhu roku 1976 a 1977 po celém náměstí, se zároveň se provádí celková rekonstrukce celé plochy náměstí a to do té podoby, v jaké jej známe před ubouráváním zeleně a přidáním dalších parkovacích ploch. Koncepce  a návrh na novou úpravu byl schválen na květnovém zasedání MěstNV v květnu 1973. Náměstí bylo dokončeno v letech 1982/83

ČeTo

Kasař a Libochovice

Známý případ z televize
(Převzato z webu ČT)

Do dějin československé kriminalistiky se zapsal případ lupiče pokladen Aloise Koštála, který se pokusil vyvrátit základy daktyloskopie.

V noci na 25. dubna 1925 byla vyloupena pokladna v kanceláři sklárny v Libochovicích v okrese Roudnice nad Labem a bylo z ní odcizeno 33 965,43 Kč. Místní četníci  na místě činu zajistili střepinu skla z okna, na které byl otisk prstu. Uvedená stopa, jak zjistilo tehdejší četnické oddělení poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze, byla otiskem levého ukazováku lupiče pokladen Aloise Košťála a stala se jediným důkazem v soudním procesu, vedeném u Krajského soudu v Litoměřicích. Svědectví Košťálovy ženy a matky, že byl v inkriminovanou dobu doma, jakož i tvrzení obžalovaného, že se nejedná o jeho otisk, nýbrž o otisk jiného pachatele, vedlo  k osvobozujícímu výroku soudu. Státní zástupce však podal odvolání a druhoinstanční soud si vyžádal posudek antropologického ústavu v Praze, zda je možno, aby existoval druhý člověk, který má na prstech stejné papilární linie, jako má Alois Košťál. Profesor Jindřich Matiegka  ve svém posudku potvrdil nález velitele četnického oddělení štábního kapitána Josefa Povondry a podal obsáhlou vědeckou zprávu, z níž vyplynulo, že omyl jest zcela vyloučen. Dne 2. června 1925 byl Košťál v obnoveném řízení odsouzen na 18 měsíců do těžkého žaláře a dodán do trestnice v Praze na Pankráci. Jeho žena a matka byly zároveň odsouzeny pro křivé svědectví.

V noci na 18. října 1926 byla vyloupena pokladna spořitelního a záložního spolku ve Smolnici v okrese Louny a bylo z ní odcizeno 24 639 Kč. Pachatelé vnikli do objektu z návsi oknem, u něhož nařízli a poté vymáčkli kus skla o rozměrech 27 x 4 cm a vzniklým otvorem otevřeli okenní závěr. Velitel četnické stanice ve Smolnici ještě týž den vezl osobně do Prahy tři úlomky skla a na dvou z nich byl otisk prstu. Štábní kapitán Povondra po pouhém prohlédnutí stop prohlásil, že se s určitostí jedná o otisk levého ukazováku Aloise Košťála, neboť tento otisk mu utkvěl v paměti z doby řízení před soudem v Litoměřicích. Uvedená domněnka byla následně potvrzena porovnáním s daktyloskopickou kartou. Smolničtí četníci byli však velmi překvapeni tvrzením Košťálovy manželky v jejich kladenském bytě, kam ho jeli ihned zatknout, že manžel je v trestnici na Pankráci a že bude propuštěn až 12. listopadu téhož roku. Vedení pankrácké trestnice rezolutně vyloučilo hypotézu případ vyšetřujících četníků, podle níž by Košťál opustil trestnici a po činu se vrátil zpět.

Důvěryhodnost daktyloskopie se tehdy otřásala v základech a štábní kapitán Povondra prožil bezesnou noc, během které přišel na myšlenku porovnat navzájem úlomky skla. Oba úlomky, na kterých byl otisk prstu, se od třetího lišily barvou i tloušťkou. Po přivezení celého okenního křídla bylo potvrzeno, že do otvoru zapadá pouze úlomek, na kterém nebyl otisk prstu. Dalším vyšetřováním  bylo zjištěno, že Alois Košťál byl v trestnici pověřen funkcí lampáře, a měl tudíž přístup do různých částí trestnice, kde se mohl stýkat s ostatními trestanci. Na kousky skla z rozbité lampy otiskl svůj levý ukazovák, který zapříčinil jeho uvěznění, a předal je spolu s typem na vyloupení pokladny ve Smolnici dříve propuštěnému trestanci, aby je podstrčil na místě činu. Uvedeným činem sledoval vyvrácení jednoho ze základních východisek daktyloskopie o jedinečnosti a neopakovatelnosti papilárních linií. Tímto chtěl dokázat, že on, jeho žena a matka byli nevinně odsouzeni a hodlal žádat náhradu za odpykaný trest. Dokumentace k uvedenému případu je vystavena v expozici Muzea policie ČR v Praze a případ Aloise Košťála se stal námětem pro jeden z případů, řešených policejním radou Vacátkem, s názvem Otisk prstu. 
Snaha zabránit usvědčení prostřednictvím daktyloskopie vedla lupiče pokladen, ale i další zločince k důslednému používání rukavic a jiných ochranných prostředků. Někteří z kasařů například posypávali místo činu pepřem či pálivou paprikou, aby zabránili svému vypátrání použitím policejního psa.

JUDr. Michal Dlouhý

Kdo ji zná?

Neznámá slečna z Libochovic fotografovaná v atelieru Šalamoun v Libochovicích

Vodní elektrárna Libochovice v roce 2003

Neckyáda Libochovice 1986

Náhodné fotografie libochovicka

„Vítězný únor“ a Libochovice.

21.února 1948 byla v Libochovicích zpočátku běžná sobota v poválečné době. Večer se konal ples Automotoklubu, bylo 10°C pod nulou, na zamrzlé zátoce probíhal místní souboj dvou hokejových klubů, to vše byl normální život.

Samotný „Vítězný únor“ v Libochovicích probíhal nejprve trochu rozpačitě, přestože  obec jako taková patřila vždy mezi bašty levicových voličů v kraji. Chtěl bych vám přiblížit jako vzpomínku zpracování usnesení pléna MNV ze dne 21.února 1948. Pro připomínku mladším generacím, tak tento den proběhla komunistická demonstrace na Staroměstském náměstí. Komunisté vyzývali k vyřešení krize a k doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty. Souběžně proběhlo několik o mnoho menších demonstrací ostatních stran, avšak jejich představitelé se snažili svoje členy spíše uklidnit. Prezident republiky byl vystaven nátlaku představitelů dělnického hnutí, kteří na něm písemně vyžadovali splnění Gottwaldových návrhů. Komunisté začínali vytvářet vlastní ozbrojené složky, Lidové milice. Prezidentovi Benešovi bylo představiteli KSČ a Revolučních odborů sděleno, že se musí podrobit vůli lidu.

A jaká vůle lidu byla v Libochovicích u zvolených zastupitelů rady Města? Schůze pléna započala v 19 hodin, kdy již bylo zcela jasné, jak situace v republice asi dopadne. Přítomni byli předseda MNV pan Troníček, a tito členové rady: pp.Jílek, Ing.Němec, Rohan, A.Maleček, Rulf, R.Chroust, Trnovský, Ludwig, Svoboda, Malý, Lomič, Šedivý, Ledvinka, Mayer, Štrajbl, Löbel, Prošek, Charvát, Strnad, Hofman, Pilař, Hora a paní Vítková, Vašniovská, Röschová, Fidlerová.

Předseda schůze Milan Troníček (předseda MNV) přečetl tuto rezoluci:

„Vážený pane Prezidente,

Svým jednomyslným usnesením MNV v Libochovicích ze dne 21.2.1948 vyjadřujeme Vám p.Presidente svůj jednoznačný a neochvějný postoj města Libochovic za vládu Národní fronty Čechů a Slováků, oproštěnou od všech reakčních a protistátních živlů, které brzdí náš přirozený vývoj. Věříme, p.Presidente, že svým jedině správným rozhodnutím ukážete cestu přes nynější krizi vlády a povedete nás bezpečně k lepšímu našemu zítřku, ke kterému spěje vláda Klementa Gottwalda. Přejeme Vám vážený pane prezidente, abyste se ve dlouhém a pevném zdraví těšil z naší práce pro rozkvět naší demokratické republiky.“

Toto usnesení zasedání pléna chtělo schválit, protože se vlastně jednalo o nic říkající rezoluci, která se dala klidně vysvětlit jak ve prospěch všech stran tehdejší NF, tak ve prospěch KSČ. Po přečtení této rezoluce však k jejímu schválení nedošlo, ale člen Rady pan Maleček požádal jménem KSČ Libochovice, aby rezoluce byla doplněna takto:

„Žádáme vás pane presidente republiky, abyste demisi reakčních ministrů přijal. Nemají co dělat ve vládě, její budovatelský program sabotují. Vyloučili se sami z NF. Nemají místa tam, kde se rozhoduje o požadavcích lidu, který zradili. Pryč s nimi a nikdy již zpátky. Stojíme neochvějně za vládou Klementa Gottwalda. Žádáme, aby byla doplněna spolehlivými lidmi. Takovými, kteří budou věrni myšlence NF, kteří budou plnit Gottwaldův budovatelský program, aby byly splněny požadavky pracujícího lidu.“

Tento dodatek však vyvolal bouřlivou diskusi, protože zástupci strany Národně socialistické a Sociální demokracie nechtěli o dodatku hlasovat, ale pouze schválit původní resoluci. Kategoricky vystoupil I. Místopředseda MNV Josef Jílek, který prohlásil, že nemůže hlasovat o ministrech Národně socialistických, že jsou reakcionáři a zrádci, když dosud není známo, jakých činů se měli dopustit. Pan A.Maleček přesto trval na přikročení hlasování o dodatku, a pan Lomič se připojil, aby bylo hlasováno jednotlivě po jménech.

Z celkového hlasování nakonec vyznělo toto:

pp.Troníček – ano, Jílek - ne, Ing.Němec- ne, Rohan - ano, A.Maleček - ano, Rulf - ne, R.Chroust - ano, Trnovský - ne, Ludwig - ne, Svoboda - ne, Malý - ano, Lomič - ano, Šedivý - ne, Ledvinka - ano, S.Mayer - ano, Štrajbl - ano, Löbel - ne, Prošek - ne, Charvát - ne, Strnad - ne, Hofman - ne, Pilař - ne, Hora - ano a paní Víšková - ano, Vašniovská - ano, Röschová - ne, Fidlerová - ne.

Po tomto hlasování došlo k další bouřlivé reakci, protože pan Maleček tvrdil, že dodatek byl přijat z důvodu, že členové kteří hlasovali ne se vlastně zdrželi hlasování. Protože další hádka nevedla k rozuzlení, navrhl pan Maleček, aby dodatek byl zaslán telegraficky a usnesení dopisem. Ale znovu se rozpoutala bouřlivá diskuse, která nevedla k žádnému názoru. Byl vnesen požadavek o přerušení schůze na pět minut. Po pětiminutovém jednání prohlásili zástupci Národně socialistické strany a Sociální demokracie, že dodatek neschválí. Člen MNV A.Maleček vystoupil s tím, že KSČ, jako nejsilnější strana ve městě učinila již několik ústupků v zájmu klidu a i tentokráte učiní ústupek tím, že odvolá sporný dodatek.

Takže původní rezoluce bez dodatku byla schválena jednomyslně. Na základě tohoto ústupku předložil předseda pan Troníček další resoluci a to předsedovi vlády tohoto znění:

„Vážený pane předsedo vlády.

Jednomyslným usnesením MNV Libochovice ze dne 21.2.1948 vyjadřujeme vám svůj neochvějný postoj města Libochovic za vaší budovatelskou vládou. Věříme, že ve vaší budoucí vládě NF Čechů a Slováků nebudou míti místa reakční a protistátní živly. Věříme, že přes dnešní krizi vlády převedete bezpečně nás do šťastnějších a klidných dnů, které věnujeme práci vašemu dvouletému plánu k výstavbě naší lidově demokratické republiky. Nechť zkvétá naše lidově demokratická republika pod vaším vedením.“

I tato resoluce byla bez připomínek schválena. Co z toho vysvítá? Zřejmě to, že KSČ Libochovice v dobách „Vítězného února“, přes veškerou revoluční tradici města, utrpěla porážku. Bohužel to byla na dlouhá léta, která následovala, porážka poslední. Již na příští schůzi pléna rady města dne 7.dubna 1948 chybí oněch 15, kteří řekli ne a nahradilo je nových 19 členů rady (pp. Jakobi, Pospíchal, Hrdlička, Potůček, Neuman, Černý, Hlaváč, Pokorný, Tymich, Pelc, Hamp, Blažek, Kočí, Hajný, Trapl, Kejdana a paní Dvořáková, jediný kdo zůstal z těch kdo nesouhlasili byl pan Ludwig, pan Chroust byl odvolán10.8.1948 a nahrazen panem Zezulkou).

Vím že od oné události uplynulo již 66 let, a vše již odvál čas a další jiné důležitější události, přesto si stojí za to, připomenou tuto schůzi, která jako poslední probíhala jako dá se říci ne úplně, ale skoro demokraticky. Na další takovou schůzi si občané Libochovic, kteří volili své zastupitele museli počkat až do 22.března 1990, kdy v sále tehdejšího SZK ROH (Tři lípy) proběhla Rekonstrukce rady MěNV. Je ale zajímavé, že tehdejší kronikář pan J.Křenek, se Únorovými událostmi nijak nezaobírá, v kronice je toho pramálo. Nebýt poznámky že 25.února bylo ve „Svazu brannosti“ (Libochovický spolek) zabaveno 25.února 71 pušek a 1000 nábojů a z Křenkova muzea jeden poškozený ruský samopal, tak se podle kroniky v únoru nic nestalo.

Tato připomínka událostí je možná důležitá v tomto supervolebním roce, kdy opět budou probíhat volby do EU, senátu, zastupitelstva. Je ostatně jedno o jaké volby se jedná, jedno je však důležité, zúčastnit se jich, důkladně rozvažovat koho zvolit, jakou osobnost si vybrat, aby výsledek byl výsledkem odpovědné volby. Ne každý slib je přeměněn později ve skutek, a ne každé varování je později uskutečněno. Konstatování tohoto článku a pravdivost si může každý lehce ověřit ve veřejně přístupných zápisech Rady MNV Libochovice v SOKA Lovosice.