Stručná historie Kostelce nad Ohří

Kostelec nad Ohří je obec v okrese Litoměřice, na pravém břehu řeky Ohře.
Prastará osada, původní jméno není známo, dostala své jméno teprve po založení kostela kolem XI. nebo XII. století. První zmínky o obci existují po roce 1352. (Ohražený kostel s názvem  "Kastel".) Barokní filiální kostel svatého Petra a Pavla se připomíná ve 14. století jako farní a byl r. 1758 znovu zbudován. Po Bílé hoře Kostelec následně vlastnila 172 let německá šlechta, která podporovala osidlování českým obyvatelstvem. V roce 1747 došlo k podemletí břehu vršku Frimberku a kostelík se zřítil. Budyňský děkan Leopold požádal pražského stavitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera o vytvoření návrhu nového kostela jižněji od původního místa. V roce 1749 byla zahájena stavba po schválení majitelem panství Karlem Ditrichsteinem. Má obraz obou světců, na barokním oltáři gotickou poutní sošku Panny Marie (ze 14. století) a kazatelnu.  Roku 1386 tu byla tvrz a statek vladyky Mikuláše z Kostelce. O stáří osady svědčí nálezy hrobů. Fara zanikla po r. 1623.  Nyní ves má tvar nepravidelného půdorysu. Několik domů empírového typu z 19.století ( čp.16 se sluncovými vraty)

Zápisy ze ztracené kroniky:
Východně od Libochovic při cestě přes Radovesice do Budyně  leží při pravém břehu Malé Ohře vesnička nepravidelného půdorysu, o níž se poprvé písemné prameny zmiňují roku 1352. V okolí Myslivny v 60. letech zjištěno velké knovízské sídliště.
Původně patřil Kostelec pražským knížatům . Čeští králové ho udělovali jako léno vladykům (panošům, manům). R. 1336 byl předán Janem Lucemburským  Zbyňkovi Zajíci i s manem lením. R.1377 ho koupili Vilém a Mikuláš Zajícové od panoše Přecha, řečeného Střeka 4 lány polí, a podstoupily je tamnímu faráři pro kostel. Pan Vilém Zajíc koupil pak r. 1386 od panoše Mikuláše z Kostelce poplužní dvůr  (panský)-selský který se jmenoval kmetcí-tvrz přední jinak Parkán, 10 dvorů s polovinou vinic, a s podacím kostelním. Druhý díl drželi v roce 1386 Diviš, roku 1407 až 1411 Čéč, a v roce 1412 je připomínán panoš Jan z Kostelce ev. spolukolator fary, neboť tehdy ještě držel druhou část Kostelce. V letech 1431 - 1444 je připomínán Smil z Kostelce, který tento díl ještě vlastnil. Později patřil Kostelec již celý pánům Zajícům ( Budyňské panství)
Dřívější panošové bydleli na tvrzi Parkán, kde byl později  panský dvůr, a kde původně také tento dvůr býval. Když pak se synové o Kostelec rozdělili, byla vystavěna druhá tvrz na kopci blíže kostela, kde jsou čp. 8, 28 atd. Tato tvrz ale časem zašla, neboť ji páni Hazmburkové více nepotřebovali. Dosud se těmto místům říká  na Fumberkách (předhradí). 
Fara stávala ve stráni, kde je domek čp. 10 který patřil i se zahradou děkanství.
Původní dřevěný kostel sv. Petra a Pavla stával na tehdejším zádušním poli. Severně od nynějšího, kolem něhož byl hřbitov. Poněvadž pak Malá Ohře, tekla dříve pod samou stráni, a tuto stále sesouvala, tak že byl hřbitov i kostel ohrožen, byl postaven v  r. 1758 kostel na nynějším místě, a hřbitov byl němu přeložen, a starý hřbitov přeorán na pole. Také řeka v roce 1793 byla převedena do nynějšího koryta pod Kostelcem.
Faráři kosteleckému patřili 4 lány polí, a k tomu les Vacinov (nyní chybně zvaný Lacinov) nad Kostelcem. K tomu bral desátek z polí v Kostelci a z osady Miletice, které byly přifařeny.
Kostelecká fara  zanikla v třicetileté válce  po r. 1628, když tam kněz Václav Slanina z Budyně nechtěl jíti za faráře pro malé příjmy a zpustlost fary, a zůstával raději kaplanem v Budyni. A protože byl pak také nedostatek kněží, byla fara připojena k budyňskému děkanství. Desátek z miletických polí pak brali děkani v Budyni. Malá osada Miletice byla r. 1514 zničena povodní, a tak obyvatelé, kteří zbyly, přesídlili do Kostelce. Její pozemky si přivlastnil Jan IV. Zajíc, a tak nyní dával desátek faráři sám.

• R. 1613 bylo v Kostelci 6 statků a 7 chalup, mimo dvoru, fary a krčmy, tedy 13 usedlostí.
• R. 1654 v Rule rectifikační bylo zaznamenáno také 13 usedlých, kteří drželi 175 str. rolí, z nichž 83 strychů osetých, 85 strychů ladem ležících a 7 strychů pustých.
• R. 1715 byl rozdělen katastr na 17 osedlých, z nichž byly utvořeny 2 statky 10 chalup a krčma. Výměra všech polí obnášela t. č.219 str. 3 v. 2 mázl. Osada Lhota nad Kostelcem pak v třicetileté válce zanikla (i s pan. dvorem), přidala vrchnost ode dvora Lhotského 180 str., tak že poté celý katastr měl 399 str. 3 v. rolí. Připadlo tudíž na chalupu 23-24 strychů, na statek 69 str., a statek byl také třikráte více cenný než chalupa. Cena statku obnášela 299 ff 31 gr. 4 a čtvrt den. m., chalupy 99 ff 50 gr. 3 a tři čtvrtě den. m. a také statek třikráte tolik roboty konal, jako chalupa.
• Kolik osadníci v Kostelci odváděli platu pánům v dřívějších dobách, není známo; jenom z odhadu osady r. 1613 je vidět, že celá obec platila ročně do důchodu 30 ff t6 gr. čes., slepic 7 a pět osmin kusů, vejce a sýry. O farářích víme jen, že r. 1705 brali letního úroku ze 43 železných krav. Z těchto Úroků na jistinu uvedených platili r. 1870 do vyvazovacího fondu částku 39 zlatých 60 kro r. m.
• 1797 – Jiří Zalaba sloužil a ku svatbě své vědro piva, drůbež dostal.
• 1798 – děti Jakuba Šifaldy syn a dcera dostali ku svatebnímu veselí vepře a jedno vědro z panského pivovaru.
• Mladcům patřil každý 6 strych. Na polní práce dostali půl sudu piva, pecen chleba, denně máz mouky, hrachu, žejdlík mléka.
• R. 1854 prodala obec sousedům Stráň pod bývalým hřbitovem na dílce. Zároveň pronajala domkářům, jichž bylo t. č. 10. dílce ve Skaličkách.. Tehdy měla obec 28 domovních čísel. Dvůr měl dvě čísla, 13 a 14, pak bylo s krčmou 13 hospodářů a 10 domkářů.
• R. 1856 postavila obec na místě staré stodoly kontribučenskou sýpku, která ale tomuto účelu sloužila jen do r. 1864, kdy byly tyto sýpky zrušeny.
• R. 1857 kutal šenkýř Jan Smola uhlí, ale pro nával vody práce zanechat.
• R. 1869 založilo zastupitelstvo a starosta František Tlustý z čp 4 při cestě do Brníkova cihelnu nákladem 1326 zlatých.
• R. 1875 přiškolena obec Kostelec do Budyně. Dříve chodívaly děti od r. 1750 do Brníkova.
• R. 1888 byla postavena silnice z Kostelce do Roudníčka, a v  r. 1906 do Brníkova. Při stavbě silnice do Roudníčku překážel domek Jana Valiny. Tento se zbořil a obec postavila nový též s čp 22.
• R. 1906 byla zakoupena nová stříkačka a byl ustanoven sbor hasičů.
• U silnice z Budyně do Kostelce byla zajímavá barokní socha sedláka, dnes neexistuje. Zbytky z této sochy jsou podstavcem pro Boží muka na konci vršku Frimberka. Socha byla barokní, z pískovce, představovala sedláka se snopy, oděného dlouhým kabátem, vestou, krátkými nohavicemi a vysokými botami, v životní velikosti; postava byla zajímavá svým krojem, z 18. století. 

Pojmenování starých usedlostí:
     č. 1    grunt Marštalský,
    č. 2    grunt Holcovský,
     č. 4    grunt Doupníkovský,
    č. 5    grunt Šafránkovský,
    č. 6    chalupa Hájkovská,
    č. 11    chalupa Jana Krejcara,
     č. 12    chalupa Krčmářovská,
    č. 15    chalupa Adama Poláka,
    č. 16    chalupa Vokurkovská,
    č. 17    chalupa Černých,
    č. 18    chalupa Bradáčovská,
    č. 19    chalupa Jana Krejcara,
     č. 20    chalupa Pavla Nováka.
 Zajímavý je také poznatek o těžbě uhlí u Kostelce n.O., a to zápis protokolu od Arnošta Kaubka:

Zima 2016

Omšelý a opršelý zámek, "chlouba Libochovic"

Stručná historie Horek

Horka byla dříve osadou Levous a mají s touto společné dějiny. Němci (Sommer: Topografie) jmenují Horka "Wiesendörfel". Podle všeho vzniklo toto jméno v létech 1647-1717, kdy Horka byla "osadou zaniklou" a bylo tam pastviště. Rainer na své ilustrované mapě Čech uvádí na místě, kde byla Horka "Pagus olim" (kdysi ves). Také v Berní rule je zápis o tom, že v roce 1654 byly Horka pustá. Prvně se připomíná v r. 1415 (20.dubna), kdy ji Předbor z Ronova, seděním na Šebíně, prodal s ostatními obcemi i s hradem Vilému Zajícovi z Házmburka. Roku 1550 dal si Jan Zajíc z Hazmburka znovu zapsat do zemských desek hrádek Šebín, v tom roce již zpustlý, pak vesnice Křesín, Levousy a Horka. Roku 1565 přešly na pány z Lobkovic. V té době měly pět vesnických gruntů v ceně 710 kop grošů míš. Po Lobkovicích patřily co panství Libochovic Zikmundu Bathorimu, pak Šternberkovi. Roku 1647 byla obec Horka liduprázdná, ze statků byly rozvaliny (následky 30 leté války). Po 70 letech slavila vzkříšení za Waltera Xavera z Dietrichsteina. Bylo založeno 8 gruntů, jež byly přenechány poddaným za 100 kop míš. grošů. Název Horka (původně Horky) vystihuje geomorfologickou pozici osady. Od roku 1560 do roku 1843 mívala malá obec Horka svého rychtáře.

• Kaplička sv. Petra zanikla již po roce 1938
• Studánka na Točánku

Stručná historie Evaně

Na jihozápad od Libochovic, za řekou Ohří na vrcholu oharského zlomu leží ves Evaň. Podle Augusta Sedláčka byla původně nejspíš církevním majetkem či spíše církev s ní mohla hospodařit. Dubanská kronika však uvádí, že ves Evaň založil  Ivan Beránek, která se dříve jmenovala Ivanky podle svého zakladatele a dlouho byla v držení Dubanských.
Sedláček ovšem tuto starou historii opomíjí a uvádí jako první rok, kdy je o Evani zmínka, rok 1437. Před tímto rokem podle něj byla tato ves zastavena králem Vladislavem Pavlu Skalskému z Jenštejna. První zprávy o ní pocházejí až z roku 1437. Na sklonku 15. století ji vlastnil Jan ze Šelmberka se svými syny.
Jistě je zajímavé připomenout, že rod ze Šelmberka býval známým českým panským rodem, větví Buziců, jejíž předek Přibyslav z Křimína na počátku 14. století vystavěl u Mladé Vožice hrad Šelmberk. Z české linie tohoto rodu vynikl zmíněný Jan, který se stal nejvyšším kancléřem a nejvyšším komorníkem. Vlastnil hrady Trosky, Přerov nad Labem a Kost. Majetek v Evani byl z hlediska celého rodového majetku vskutku nepatrný a tím také nepříliš zajímavý. Navíc ležel hodně daleko od rodového sídla. Když Jan roku 1508 zemřeli, zdědili majetek jeho synové, kteří o nevelký a vzdálený majetek v Evani příliš nestáli. Už roku 1528 (1544?) se proto stal jeho novým majitelem Jan Kryštov ze Sezimova  Ústí. Jeho potomci převzali roku 1575 hospodářský dvůr a ves jako dědictví. Měli v držení více vesnic kolem Slaného a Budyně a také jich hodně rozprodali. Od roku 1597 byla Evaň majetkem člena starého saského rodu Karla Elsnice z Elsinc, který v ní postavil tvrz. Uvádí to alespoň August Sedláček s tím, že tvrz je však poprvé připomínána až roku 1623 a 1627 při pobělohorských konfiskacích. Celkem sedm členů rodu Elsniců se totiž zapletlo do stavovského povstání, v letech 1621 až 1631 bylo pokutováno a byla jim zabavena celá řada statků na Litoměřicku, Slánsku a Žatecku. V kterých místech tvrz stávala, lze dnes těžko určit, protože se žádné doklady o ní nezachovaly. Není známa ani její podoba. Nejspíš však šlo o nevelké renesanční venkovské sídlo, vybudované u hospodářského dvora, byla zbourána asi r. 1676. Roku 1619 koupila od Elsnice statek a tvrz Johanka z Hertemberka, první manželka Václava ze Šternberka, který je posléze po ní zdědil a užíval je se svou druhou manželkou Alenou z Hozlau (z české vladyckého rodu z Chebska z tvrze Hazlov) ještě roku 1626. Nakonec však o tento majetek roku 1627 přišel při pobělohorské konfiskaci a majetek byl prodán úřady prodán Marii Maximilianě ze Šternberka. Po její smrti náležel k Budyni a tedy k libochovickému panství. Nevyužívaná malá tvrz zanikla někdy v 17. století. Při silnici z Poplz do Evaně objeveny byly stopy člověka diluviálního (ohniště a pazourky)

• Na návsi stojí kaplička sv. Josefa, postavena roku 1906, obnovená roku 1930. Obdélníková do půlkruhu sklenutá, bez slohových znaků, s nikou, trojúhelníkovým štítem, v němž barokní soška sv.Antonína. Zaklenuta valeně.
• V obci stojí barokní socha zbičovaného Krista - Ecce Homo obnovená roku 1894.
• Za zmínku jistě stojí i  dnes již zaniklá tvrz Evaň, která zde stávala (prvně zmiňovaná r. 1623, zbořena r. 1676), dnes však po ní již není ani stopy.

kaplička sv. Josefa

                        Pověst o vniku jména Evaně:

VYTLOUKLI SVATÉHO IVANA:
Podle pověsti, která se vypravovala v obci Evaň, bydlel zde v jeskyni poustevník sv. Ivan. Dokud žil tajně, nebyl nikým obtěžován a vyrušován. Ale po nějaké době dověděli se o něm pohůnci této obce a častokrát za jeho nepřítomnosti zpustošili jeho příbytek. Když se Ivan navrátil, byl hrubým jednáním výrostků velmi rozrušen. Káral je za to hrubé jednání a vyhrožoval jim tresty božími.
Jednoho dne násilně vnikli do poustevníkova příbytku a odtud jej klacky vypudili. On se chtěl před nimi zachrániti útěkem do vesnice a ukryl se v řezárně, nyní čp. 7. Ale zde jej pohůnci také vyslídili a klacky zbili. I vyřkl nad touto vesnicí kletbu, že zde budou věčně nespokojeni, že budou mezi obyvatelstvem neustálé potyčky a šarvátky.
Pole této pověsti se myslí, že název obce Evaň je od jména Ivan, Tak prý se obec také prvotně nazývala. Z Ivan se říkalo Nejvaň, Ejvaň a Ivaň, až vzniklo jméno Evaň.

Na staré evaňské silnici stojí ještě jedna kaplička. I když majitelem je soukromá osoba, je hanbou Evaně, zvláště pak dříve hospodařícího JZD. Zničili co mohli, nenapravili nic.

• V roce 1845 byla vybudována stará silnice z Poplz na Evaň. 
• V roce 1936 žádá městský úřad o přeložení silnice na Evaň (stará evaňská silnice), tak aby vyhnula prudkému stoupáni 
• Zároveň se stavbou nového mostu v Libochovicích došlo i k úpravě Evaňského potoka a to je přemístěním do nového regulovaného koryta, tak, aby mohlo dojít k rozšíření okresní silnice na Evaň.

Stručná historie Černiva

Vznik jména se vysvětluje filologicky od černé půdy. (Dle Kotta je "černava" černá země.) Stará kniha Třebenická uvádí roku 1434 "Černevo", v Libochovické knize z r. 1606 čteme "Černivo". Obec má kapli Všech Svatých, a měla jednotřídní školu.
Černiv spočívá v mělké údolní nivě podsedického potoka, asi 4 km od města Libochovice. Plochá terénní sníženina se vyznačuje tmavší půdou než jsou půdy na okolních vyvýšeninách. Odtud pochází  její název. Osídlení zdejší krajiny dokumentují nálezy střepů keramických nádob z doby bronzové a nalezená podkova z počátku našeho letopočtu. Z písemných dokumentů je patrné, že obec daroval v r. 1144 Vladislav I. klášteru v Doksanech. Další písemná zmínka o obci je z r. 1307, kde se potvrzuje prodej obce klášterem v Doksanech Michalovi, rychtáři v Libochovicích. Následně se stává majetkem Zajíců z Hazmburka, Lobkoviců (1559), Zikmunda Bathoryho (1597), Štenberků (1613), Dietrichteinů (1676), a v roce 1848 se osamostatnila.
Ve struktuře obce jsou zřetelné dvě návsi: Horní, kde stojí pod mohutným, asi 300 let starým jilmem kamenný kříž z r. 1833, který nechala postavit rodina Králů po cholerové epidemii. Dolní, kde je kaple Nejsvětější trojice z druhé poloviny 19. stol.
Severně, asi půl kilometru od obce, stojí na mírném návrší, umístěna na pískovcovém sloupu, socha svatého Jana Nepomuckého - lidová práce pravděpodobně z první poloviny 19. stol.
Osobnosti : narodil se zde pan Josef Tutte, pozdější farář v kostele svaté Ludmily v Praze, arcibiskupský notář a konzistorní rada. Zemřel v roce 1956 a je pohřben na hřbitově v Chotěšově.
Památky:

•   kamenný kříž z roku 1833, který nechala postavit rodina Králů po cholerové epidemii,
•   na polní cestě asi půl km od obce socha sv. Jana Nepomuckého. Je rustikálním dílem provinčního kameníka asi z doby kolem roku 1800. Soška měří 107 cm, kamenný blok sloupku 113 cm a podstavec 107 cm.

Několik výpisků z Místopisu osady Černiva, kterou sepsal Antonín Janda na základě Gruntovní knihy a ústního podání roku 1922. Tato kniha je taktéž uložena v archivu v Lovosicích. Dle tohoto Místopisu, první kolonisté, kteří osadu založili, usadili se při potoce, zde zřídili sobě malý rybník, aby měli nejen dostatek vody pro svůj dobytek k napájení i plavení, ale též k hašení případného požáru.
Kaple Nejsvětější trojice :
 Novodobá, obdélníková s hranolovou věží v průčelí a polokruhovým závěrem. V průčelí pravoúhlý vstup. Věž členěná pilastry, s cibulovou bání, má v horní části polokruhová okna, stejně tak v bočních stěnách. Vnitřek uzavřený nikou, plochostropý. Barokně přemalovaný obraz Všech svatých.
Fotografie:

Historické

Nové:

Kaple:

Libochovice a zničené polní cesty

Kdo by se chtěl z Libochovických jen tak bezstarostně se za jarního vlání, či za teplých letních večerů, nostalgického podzimu projít mezi poli a uklidnit po náročném dni svou mysl, má smůlu. Ten kdo by chtěl dodržovat vyhlášku měst o volném pobíhání psů má smůlu. Prostě je to ta. Cesty mezi poli jaksi vymizely. Ne že by už hrozilo rozorávání mezí, ale dnešní zemědělští podnikatelé si prostě vysvětlují vše tak, že pokud není na cestě asfalt tak je to jejich, na vlastníka nikdo nehledí.

Tak například:

Chotěšovská pěšina:

Chotěšovská pěšina vedla kdysi od bodu dnešního průchodu MěÚ přes Spravedlivou až do Chotěšova. Vývojem osídlení přestala být významnou spojnicí a začalo se z ní ukrajovat z obou směrů. Tu polnostmi, ze strany Libochovic výstavbou v prostorů Husova až sklárna. Nakonec z ní zbyla polní cesta od dnešní Dimitrovovy ulice směrem ke sklárně. Bývávala tu hezká odpolední procházka mezi poli až na Spravedlivou. Ovšem po roce 1989 proběhly různé privatizace a milá cesta byla zorána. Ač ve vlastnictví města (Parcelní čísla 495/4, 496/106, 494/107) o celkové výměře zhruba 800 m² je z jedné strany rozorávána a z druhé strany zarůstá křovím.

Další pěkná procházka byla zvláště v létě od Edrovny směrem k potoku Rosůvka a dále pak polní cestou podle potoka do Slatiny. Dnes již tuto procházku nelze realizovat. Opět část cesty je doposud v majetku města Libochovice, část je zřejmě prodána. (Původní parcela 1798 byla rozdělena na 1799 o výměře 250 m² patřící městu a 1798 změnila vlastníka) Pochopitelně rozorány jsou obě parcely, i když v tomto případě je určení parcel orná půda, tak přesto, škoda historické cesty. Zajímavá situace potom v návaznosti na tuto cestu je v katastru Slatiny. Parcela 1732 v majetku obce Slatina, ostatní komunikace je také rozorána, navazující 1733 zůstává polní cestou, kudy se přes mostek dalo přejít na cestu do Slatiny.

Ovšem daleko zajímavější je historická cesta známá jako Házmburská. Začínala také u dnešního průchodu MěÚ (byla vlastně pokračováním cesty z jihu od Poplz, přes brod a náměstí k panskému hradu Házmburk a potom dále na sever. Také tato cesta přestávala mít během doby svůj význam. Dnes se z ní zachovala pouze ta část, která je cestou na hřbitov okolo Zemanova zahradnictví a dále pak kolem urnového háje směrem ke kravínu. Ještě před výstavbou kravínu vedla cesta dále k potoku Rosovka, kde navazuje na další cestu směrem ke hradu. Původní cesta byla majetkem města a také byla značena červenou turistickou značkou, takže cesta na Hazmburk byla rychlejší a pohodlnější. Město část cesty v rámci socialismu převedlo na zemědělský fond, a turistům přesměrovalo trasu na silnici k jiné polní cestě, která však v původním katastru byla polnost nyní ostatní plocha (parcela 1415). Dnes z této cesty patří městu parcelní číslo 1792/1 o výměře zhruba 1230 m². Tato cesta končí branou do kravína a návaznost na další cestu 1306/1-2, která není zapsána na listu vlastnictví protože také dříve neexistovala, tak tato návaznost není. Možná že by toto byla možnost zajistit parkoviště pro hřbitov jak starý, tak urnový háj. Cestu s parcelním číslem 1792/1 stejně devastuje těžká zemědělská technika a o údržbu se nestará, tak proč nedoporučit ZD, ať k nájezdu do objektu využívá cesty pod parcelním číslem 1306/1 – 2 a majetek města využít jako parkoviště které by navazovalo přístupovou cestou na hřbitovy ze zámecké dlažby.

Bývalá okresní silnice odbočující ze silnice Libochovuice – Klapý, parcela 1776, je jaká je, mimo bývalého polního letiště, vlevo od cesty, neudržovaná, devastovaná zemědělskou technikou. Je zapsaná jako ostatní plocha. Zajímavé je, že dnešní parcelní číslo uhýbá na Jeřetín kde končí, další návaznosti:

Parcela 1766 a navazující 1767 ostatní komunikace patřící městu a spojující cestu na Jiřetín s dubany, rozorána. Parcela 1768/1 odbočující ještě před polním letištěm ač v majetku města, zoraná, obhospodařuje je kdo? Za pacht ? Těžko. Výměra 1691 m²

Parcela 1140/4 bývalá okresní silnice, dnes ostatní komunikace, bez údržby, devastovaná zemědělskou technikou, pokračování 577/2, 572 (Ve vlastnictví města, proč město podle zákona o komunikacích nepožaduje po tom, kdo tuto komunikaci zničil, aby ji uvedl do původního stavu?)

Parcela 319/31, dnes orná půda, dříve zajímavá cesta ze zastávky Libochovice město, podél cihelny jako parcela 567 dnes v soukromém vlastnictví, 1770/1 ve vlastnictví města, dnes vše rozorané, krásná polní cesta kterou šlo dojít až na silnici Křesín – Klapý neexistuje.

Cesta podle řeky po pravé straně řeky (Poplze – Šebín) začíná parcelou 608/26 – Povodí Ohře, pokračuje 714/2 – Město Libochovice, 714/1 Město Libochovice, 714/1 Město Libochovice, 79/28 Město Libochovice, 750 – Povodí Ohře, 96/3Ve vlastnictví státu, 96/13 Ve vlastnictví státu, 89/1 Ve vlastnictví státu, a nakonec parcela 90 v soukromém vlastnictví, ale to již jsme u chat a krásná procházka je u konce, tedy byla by, pokud velkozemědělci si nečiní s půdním fondem co chtějí a vše považují za svůj majetek.

A pokud by jsme pátrali v blízkém okruhu Libochovic, došli bychom k dalším a dalším bývalým cestám, které bez náhrady a pachtu vesele osévají ke svému soukromému výdělku různí obhospodařovatelé, kteří navíc svými těžkými a zablácenými stroji nejen ničí veřejné polní cesty, ale i komunikace ve městě, okolo města a jejich jedinou reakcí je, že sem tam postaví značku pozor smyk, však ono to město nebo stát za daně nás všech uklidí.

                                                             Libochovice, čas ten Vánoční