Přečetl jsem za vás:

Klub železničních cestovatelů oslaví 30 let vzniku

Ve dnech 5. - 6. 6. 2015 se uskuteční významné železniční výročí v železniční stanici Lovosice. Slavit bude Klub železničních cestovatelů 30 let od svého vzniku.

Při této příležitosti byla vydána kniha 30 let KŽC a bude zde pokřtěna. Na 5.6. je připraven program pro pozvané, široké veřejnosti bude patřit sobota 6. 6. s bohatým programem. Během dopoledne se můžete svézt mimo jiné historickým vlakem po trati Podřipského motoráčku (Lovosice – Libochovice (9,10 – 9,15) – Straškov – Roudnice nad Labem – Lovosice). V sobotu bude projíždět libochovicemi zvláštní vlak Praha M.n. - Roudnice – Straškov – Libochovice (11,11 přij.11,12 odj.) - Lovosice. Odpoledne se můžete projet kyvadlovými jízdami historických motorových vozů v okolí Lovosic, a to po tratích Lovosice – Třebenice, Lovosice – Čížkovice cementárna, Lovosice – Lovochemie, Lovosice – Chotiměř, Lovosice – Litoměřice horní n. Po celý den bude probíhat výstava vozidel v železniční stanici Lovosice, dále výstava dokumentů z historie KŽC v kulturním sále. Aktuální informace a jízdní řády lze najít na http://www.kzc.cz/cz/30let

Na rok 2015 chystá KŽC opět Podřipský a Středohorský motoráček, který by měl být v pravidelném víkendovém provozu přes léto. Podřipský motoráček má trasu z Roudnice přes Straškov, Libochovice, Litoměřice, kde navazuje na cyklobus. Středohorský motoráček jede z Litoměřic přes Čížkovice do Mostu. Ve vlacích je řazen vůz s drobným občerstvením a u obou mužete využít přepravu jízdních kol. Více na http://www.kzc.cz/cz/Podripsky-motoracek , a http://www.kzc.cz/cz/Stredohorsky-motoracek.

Včera a dnes – železniční zastávka Libochovice město

Při výstavbě trati Libochovice – Louny se nejproblematičtější zastávkou stala zastávka Libochovice město. Korespondence, vzájemné napadání, nesmyslné návrhy jak ze strany města, tak i akcionářů, vydají v archivu na jednu složku. Skutečně zajímavé počtení o lidské honbě za mamonem a tím kdo je mocnější.

Veškeré spory okolo zastávky Libochovice město totiž vznikly z toho, že město Libochovice v závěrečném procesu nepodpořilo projekt stavby místní dráhy, a zcela podlehlo diktátu politického křídla Herbertsteinů, seskupeného okolo ředitele cukrovaru p.Brabce a se silným vlivem majitele panství hrabětem Herbersteinem. Podrobně o těchto vlivech pojednává článek v Lučanu v roce 1902. Na základě toho, koncesionáři začali s městem jednat z jiných pozic. Město Libochovice, po schválení projektu, tak začalo mít obavy, že bude postaveno nové nádraží ještě dále než stávající (budova byla skutečně posunuta), nabízí proto koncesionářům vybudování zastávky Libochovice město v km 18,9 – 19,00. Koncesionáři se však natruc vyslovili proti tomuto návrhu, se zdůvodněním, že zastávka by neměla valného významu. Zemský výbor království Českého se 28.8.1901 usnesl, že zřízení této zastávky bude povoleno jedině tehdy, jestliže obec Libochovice ponese veškeré náklady se zřízením zastávky. Jako orientační cena je uváděna cca 1000,-K. Město nakonec do konce roku 1901 složilo požadovaných 1000,-K u zemské banky, koncesionáři však tvrdě vymáhali prostřednictvím zemského maršálka i částku 35,90 K za administrativní výlohy. Zastávka byla nakonec zřízena, i když to byl pouhý sloup se jménem zastávky. Jako podnět ke změně názoru byl jistě i článek v Českém severu z roku 1907, kdy ještě budova zastávky nebyla postavena, s ostrou kritiku na tuto zastávku s titulkem "Sloup a záchodová mísa" 

Městský úřad Libochovice povzbuzen svým malým vítězstvím se domáhá po otevření místní dráhy již začátkem září 1902, aby koncesionáři postavili místo sloupu dřevěnou boudu. Citace z dopisu maršálka koncesionářům: „C.k.ředitelství státních drah tvrdí, že od zahájení provozu do 25.července na této zastávce nastoupilo 663 osob, takže vzhledem k frekvenci, považuje žádost města za oprávněnou“. Dle přípisu tohoto ministerstva, „bylo by spojeno zřízení dřevěné a zasklené čekárny o rozměrech 8m délky a 4m hloubky s příslušným prostorem pro výdej lístků, jakož i pro záchody spojeno s nákladem 2000K“. Nakonec celá tato žádost pro nesouhlas koncesionářů byla zamítnuta. Město se však nedalo a pomocí okresního zastupitelství urguje v roce 1903 svojí žádost znovu. Právě někdy v této době vzniká u okresního zastupitele p.Malého poznání, že zastávka jednou bude a že by bylo dobré spekulativně skoupit pozemky v místech, kde asi zastávka vznikne. Po skoupení dostupných pozemků, zastupitel p.Malý přesvědčil město o výhodnosti zastávky a „Akciová společnost místní dráhy Libochovice – Louny“ na základě smlouvy tyto pozemky kupuje za drahý peníz od pana zastupitele.

Mezi tím při volbách jak do Okresu tak Města se podstatně změnilo obsazení. Noví zastupitelé se již nesnaží vyjednávat z pozice absolutního odporu k této stavbě, ale chopili se možností, které v podstatě poskytovala zastávka Libochovice město. Tato zastávka byla v majetku koncesionářů, oproti stanici Libochovice, kde byl vlastníkem stát, potažmo c.k.ministerstvo železnic. Zajímavá v této situaci zůstává osoba Dr. V.Reinharta, který na jedné straně jako předseda Družstva pro výstavbu místní dráhy Libochovice - Jenčovice se snaží o navázání dobrých vztahů, ne-li přímo o spojení obou projektů, na druhé straně jako starosta města Libochovic (1901-1913) musí proti družstvu vystupovat na žádost zastupitelstva až negativně.

Tento starosta požaduje rozšíření zastávky o nové kolejiště (celá žádost je zdůvodněna vypracovaným ekonomickým přehledem o možnostech, které město skýtá v nakládce a vykládce), celkové pojetí tehdejší rady směřovalo k tomu, aby odstavili stanici Libochovice, která přece jen patřila cizímu majiteli a to c.k. ministerstvu železnic ve Vídni. Právě ze zastávky Libochovice město měla být vybudována nová a snad i větší stanice Libochovice. A právě zde se plně projevil rozpor mezi starostou Reinhartem a předsedou družstva pro stavbu tratě Libochovice – Jenšovice Reinhartem ( tato trať podle projektu začínala ve stanice Libochovice).

Nakonec Okresní zastupitelstvo 19.10.1909 zmocňuje při jednání o výkupu pozemků pro zast. Libochovice město advokáta JUDr.Pacovského. V roce 1910 je tedy zahájena stavba nádražní budovy Libochovice město tak jak ji uznáme dnes. V roce 1910 byly ještě od zastupitele (tehdy již okresního zastupitele) p.Malého vykoupeny další pozemky pro stavbu Hospodářského družstva. Po zestátnění koncesionářských drah, v roce 1923 padla tato zastávka pod stanici Libochovice.

V roce 1928 byl v Podřipské obzoru uveřejněn článek, kde se píše o udělení diplomu od Okrašlovacího spolku panu Šourovi za květinovou výzdobu zastávky Libochovice město v roce 1927. Spolek mu věnoval knihy a Ředitelství drah odměnu 100,- K. Po roce 1945 i další zaměstnanci, kteří zde bydleli v nájmu, udržovali okolí zastávky jakž takž a jak kdo. Problémy nastaly až se zahrádkáři, kteří si čekárnu často pletli s WC a o lavičkách se domnívali že jsou určeny na jejich zahrádky. Je také pravda, že investiční politika Českých socialistických drah byla nijaká. Do toho všeho začaly dohady mezi Uličním výborem a drahami o údržbu zeleně v majetku města. Dnešní situace je tristní, budova zastávky je na odpis, pozemek drah vpravo od zastávky je využívám všelijak, povrch je bahnitý a prašný, „ach kdeže ty staré časy jsou“.

Ale i zde možná všechno bude jinak, během dvou let, budou-li peníze z EU,dojde k modernizace trati která se dotkne i zastávky Libochovice město. Zastávka má být opatřena novým nástupištěm s přístřeškem. V úseku trati mezi žst. Louny a žst. Lovosice bude též provedena rekonstrukce 22 kusů železničních přejezdů, u kterých dojde ke zřízení nové přejezdové konstrukce a nového přejezdového zabezpečovacího zařízení (mělo by se týkat i přejezdů ve městě). Celková cena revitalizace tratě Louny – Lovosice vyjde celkově v investičních nákladech na částku 995,8 milionů korun. Předpokládaný termín realizace je podle SŽDC v letech 2016 až 2018.

 

Osobnosti Libochovic Ing. Otakar Špecinger

Regionální historik, vlastivědný pracovník a publicista, ekonom. Historik samouk. Těžištěm jeho zájmu bylo především Kralupsko, Slánsko, Velvarsko, Mělnicko, Libochovicko a Českolipsko. Zajímal se o regionální historii a osobnosti, turistiku a místopis. Ing.otakar Špecinger  Byl členem Obce spisovatelů, Klubu autorů literatury faktu a Severočeského klubu spisovatelů.

Otakar Špecinger se narodil v Kralupech nad Vltavou. Zde také dokončil základní školní vzdělání, obecnou školu, a v roce 1942 maturoval na reálném gymnáziu. Protože v té době již došlo k uzavření vysokých škol, byl poslán pracovním úřadem do Libochovic do pozice úředníka na úřadu práce v Libochovicích. Původním správcem z doby již před válkou byl, jak se vyjádřil Václav Cimerman - „loajální aktivista R.Novotný“. Tento člověk byl již od počátku okupace byl horlivým fedrovatelem k německému nasazování a přeškolování. Za tuto loajální činnost byl také povýšen a přeložen do Úřadu práce na Kladno. Za něj právě přišel O.Špecinger. V Libochovicích získal Otakar mnoho dobrých známých, jak divadelníků tak i pokrokových nadšenců. Jak se sám vyjádřil „ Koncem roku 1943 jsem byl nedobrovolně přeložen do Libochovic. Přišel jsem s nechutí, ale město i okolní krajinu jsem si zakrátko navždycky zamiloval. Přispěli k tomu skvělí lidé, s nimiž jsem se tu mohl seznámit a kulturní život, který navzdory bezohledným okupačním a válečným poměrům zůstal na pozoruhodné úrovni, ba dokonce poskytoval možnost spoluúčasti.“ V Libochovicích se angažoval ve spolku Scéna (režie hry „Kolébka“ 5.2.1944, „Nezbedný bakalář“ 27.5.1944, pozdější režie představení „Ženitba“ v roce 1945)

Ovšem zcela během času nevyhovoval svým „výkonem“ právě svému nadřízenému Novotnému a tak musel opustit pohodlnější místo v úřadě a nastoupit na kácení dříví do Budyňských lesů. V Budyni se seznámil s Bohumilem Pokorným, mlynářem a majitelem mlýna v Budyni n.O. Otakar Špecinger se s tímto velice volnomyšlenkářským člověkem, který miloval život a umění spřátelil a i když v roce 1948 byl mlýn znárodněn a Bohumil Pokorný se dostal do velkých existenčních a zdravotních problémů, tak i nadále s tímto světaznalým člověkem udržoval i nadále přátelství. Každopádně se domnívám, že to skutečně musel být velice dobrý přítel, jednak podle korespondence kterou spolu vedli a jednak proto, že v té době udržovat styky s takto postaveným člověkem bylo kádrově značně nebezpečné. Je zajímavé, že právě Bohumil Pokorný se v době okolo roku 1914 snažil ze Španělska, kde v té době uvízl, prosadit propuštění Daniela Mayera mladšího, (Libochovičáka, malíře v té době značně žádaného) který byl jako cizinec v Paříži internován. Převezl jej do Katalánska, kde bohužel Daniel Mayer dne 14. listopadu 1914 na následky internace a tyfusu zemřel.

V roce 1945 se Otakar Špecinger vrátil v květnových dnech do Libochovic. Okamžitě se zapojil do politického života ve městě a stává se členem „Revolučního Národního výboru“ V červenci roku 1945 se ještě zapojil do kandidátky řádných voleb do MNV Libochovice.

Vbrzku však odchází na Vysokou školu hospodářských věd a v roce 1950 promuje s titulem komerční inženýr (dnešní ekonom). Po promoci pracuje až do odchodu do důchodu v podniku Barvy a Laky Kralupy nad Vltavou v různých pozicích od úředníka až po ředitele závodu.

Jeho největší láskou a zábavou byla historie a lidé dolního Poohří, Podřipska a Kralupska. Vlastně již od mládí se zabýval studiem přírody a historie středních a severních Čech a četné poznatky publikoval v knižních publikacích a regionálních periodikách. Spolupracoval i s rozhlasem a podílel se na přípravě textů k řadě map a průvodců nebo webovým stránkám Kralup n. Vltavou. Zvláštní pozornost věnoval i K. H. Máchovi: ve studii Musel Mácha tak záhy zemřít? (vyšla ve dvouměsíčníku Přísně tajné v l. 2000/01) popisuje situaci lékařství v Litoměřicích v době básníkova skonu, ve studii Kokořínsko Karla Hynka Máchy (vyšla v Českolipsku literárním v r. 1981) vztahu Máchových Cikánů ke kokořínské krajině. Naši čtenáři se s ním mnohokrát mohli setkat v jeho článcích, které psal pro LN. Mimo historii jej také zajímaly významné osobnosti kulturního a společenského života, jejich osudy, možnosti jejich životní volby v různých situacích a cesta po jejich rozhodnutí. Nebyly to jen ti známí, například Antonín Dvořák, K. H. Mácha nebo Jaroslav Saifert, pro nás objevil mnohé další neprávem polozapomenuté, jako jsou například Jiří Kars, Tereza Stolzová, Berta Mühlsteinová, Josef Lev, nebo Josef Rublič.

Obdivuji jeho styl práce na literárním pojednání. Měl jsem možnost nahlédnout do jeho částečného archivu a musím konstatovat, že se ke každému článku připravoval ve vší vážností a hlavně důsledně. Nebyl v žádném případě opisovatelem již jednou publikovaného, jak se dnes často u některých současných autorů můžeme přesvědčit.

Co závěrem, jak jsem se dozvěděl z článku pana ing. Rudolfa Votruby, cituji: A na závěr ještě prozradím jednu z jeho „utajovaných“ zálib, o které veřejnost vlastně ani neví. Její vznik spadá až do dávných let gymnaziálních studií, kdy se začal věnovat kresbě a malování. Vytvořil nespočet půvabných obrazů, převážně krajinářských – orientovaných samozřejmě na jeho milované dolní Povltaví.

Ing.Otakar Špecinger zemřel uprostřed své nedopsané historie 12.03.2014 Kralupech nad Vltavou.

Dílo:

1. Turistické průvodce a monografie osob, vlastivědné práce ze severních Čech. Různé članky a studie v regionálních tiscích.
2. Barvy staletí : 1982
3. Berta Mühlsteinová, Severočeské nakladatelství, 1984
4. Českolipsko literární. [autorský kolektiv Otakar Špecinger, Marie Vojtíšková, Petr Gajdošík] SOKA Česká lípa, 2001
5. Českým středohořím Praha : STN, 1957
6. Čtyřicet let socialistického zemědělství Kladenska, Kladno : OV Svazu družstevních rolníků, 1989
7. Dvořákova Nelahozeves, vydáno Nelahozeves, 1976
8. Historie a současnost města Velvar : 1482 - 1992 Velvary : [Městký národní výbor 1983]
9. Historie a současnost města Velvar : 1482-1982 Kralupy nad Vltavou : Barvy a laky, 1982
10. Přehled dějin Kralupska od nejstarších dob do počátku 20. století, Kralupské vlastivědné sešity, ONV Kralupy nad Vltavou, 1956,
11. Pamětní spis závodu n. p. Barvy a Laky Kralupy n. Vlt., 1980
12. Historie lakařské výroby v ČSSR

Prameny: Kroniky, SOKA Lovosice, Regionální tisk, web: Regionální Sázená, ing.Rudolf Votruba, jemuž zároveň děkuji za aktivní pomoc.

Zamyšlení nad 15. březnem 1939

    Citát: "V dějinách národů jsou dny, které se nesmazatelně vrývají do paměti těch, kteří byli nuceni je prožít. V povědomí následujících generací pak tyto dny patří k těm nejtragičtějším kapitolám národní historie. Takovým dnem byl i 15. březen 1939."

    Tato slova sama o sobě jsou jen slova a zdánlivě se zdá, že jsou umně sestavena a pro dnešní generaci snad i prázdná. Možná jen do té doby, než je zaplníme konkrétními činy, skutky nebo událostmi. Pro mne jedna tato událost začala četbou prostého a jednoduchého dopisu občana Libochovic, kterému právě tyto dny přinesly kříž utrpení. Dopis je adresován Městské radě a městskému zastupitelstvu v Libochovicích s datem 15.5.1939.
      "Vzhledem k tomu, že sice jako dobrý Čech, ale náboženství židovského, nemohu býti členem národního souručenství a strana živnostenská, za kterou jsem byl zvolen, přestala existovat, vzdávám se svého členství v zastupitelstvu a s tím souvisejících ostatních funkcí a prosím, aby moje resignace byla přijata. Karel Stern, Libochovice"

     Ano, je to smutná pravda, že pro lidskou bytost, ač je, jak sám Karel Stern říká, "dobrým Čechem", přinesl tento datum v českých zemích tragedii, která v jeho životě změnila vše a nejenom "vzdávám se svého členství v zastupitelstvu". Tady, po seznámení s Karlem Sternem na stránkách zažloutlých archivních dokumentů, dochází k plnému pochopení předtím prázdných slov předcházejícího citátu. Karel Stern byl jedním z mnohých libochovických občanů, kterým rok 1939 přinesl jen utrpení a smrt. Jaké to muselo být smutné pochopení osudu pro p.Sterna, obchodníka s potravinami, který, když ve věku 42 let, v plné životní síle, zjistil, že patrně jeho veškeré naděje pohřbil malíř pokojů Adolf Hitler. Spolu se svou manželkou Elsou Sternovou, dětmi šestiletým Herbertem a čtyřletým Rudolfem, byli nuceni veřejně přiznávat svoji židovskou víru, později (od 6.září 1941) potupně nosit Davidovu hvězdu s vepsaným slovem JUDE. (Židovská hvězda, jinak také Pečeť Solomona - arabsky: Khatam Sulayman). Je však třeba podotknout, že nebyl v Libochovicích sám, tak jako tento den byl zlomem pro židovské občany Libochovic, tak byl zlomem nejen pro křesťany, ale i ateisty, které však spojovala myšlenka být a žít svoboden. Následky tohoto dne byly v důsledku kruté. Padesát židovských spoluobčanů nenávratně pohltily koncentrační tábory, další libochovičtí skončili svůj život na popravištích v Kobylisích, Osvětimi, Pankráci..... Karel Stern se svou rodinou byl popraven ve Varšavě 25.4.1942.

    Život se však nezastavil. Zlá doba vyvolávala zlé duchy, o slovo se hlásili ambiciózní kariéristé, tisk byl plný ostrých útoků, osočování a příznačného "hledání viníků". Toto bylo příznačné nejen po roce 1939, ale i po roce 1945. Deziluze radikalizovala i mnohé vzdělané a do té doby slušné lidi, kteří najednou zatracovali i to, co ještě před rokem vyznávali a v co věřili. Majetky židů byly zabaveny, výhodně odkoupeny jinými libochovickými občany, ať již během okupace, či po roce 1945 a archivy jsou dodnes zaplněny zrádnými dopisy "statečných a věrných režimu".

     "V dějinách národů jsou dny, které se nesmazatelně vrývají do paměti těch, kteří byli nuceni je prožít."

     Ano, dějiny naší země jsou naplněny mnoha nesmazatelnými dny. To, co je však nesmazatelný den pro jedince, nemá vždy stejný význam pro národ a opačně. Proto je třeba pro lepší pochopení každým jedincem opravit citát takto:

     "V dějinách národů a každého jeho občana jsou dny, které se nesmazatelně vrývají do paměti národa a těch, kteří byli nuceni je prožít. V povědomí následujících generací pak tyto dny patří k těm nejtragičtějším kapitolám národní i osobní lidské historie. Ano, takovým dnem byl pro národ, občany a jedince i 15. březen 1939."

Nález popelu terezínských vězňů na Richardu, převzato z Vlast.sb.Litoměřicka 1964

Nález popelu terezínských vězňů na Richardu 

Jaromír Fiala
Stává se často, že okresnímu vlastivědnému muzeu bývá hlášen nález pravěkého hrobu. Je totiž známo, že takových hrobů je na území okresu snad statisíce. Jejich stáří se pohybuje od několika set až do několika tisíc roku. Skutečnou výjimkou byl nález hrobu staršího málo přes dvacet let. Je otřesným dokladem ze současné historie, z období nacistické hrůzovlády u nás v létech 1938-1945.
Dne 17. ledna 1958 byli vyzváni pracovníci litoměřického muzea k účasti při ověřování hlášeného nálezu popela z lidských hostí na území bývalého koncentračního tábora RICHARD v Litoměřicích. Vzhledem k hlášenému neobvyklému nálezu se vyzbrojil J. Fiala a J. Jedlička fotoaparátem, měřícím pásmem, busolou a dalšími potřebami, v podobných ~ případech užívanými. Na místě nálezu uprostřed řídkého, rozjezděného bláta stál pojízdný lžícový bagr, zčásti rozmontovaný, a před ním rozrytá stěna nasypané zeminy, jež byla odvážena k vybudování nové železniční trati v Litoměřicích. Bagrista sdělil, že při odebírání poslední spodní vrstvy navážky zabrala lžíce bagru do původního terénu, narazila na velký skrytý balvan a prudkým nečekaným přetížením praskla jedna osa kladkového zařízení bagru. Nakládání na auta bylo pro poruchu přerušeno. Bagrista Jaroslav Svoboda si při demontáži stroje všiml jednak nezvyklého zabarvení a zrnitosti vodorovné vrstvy v bagrované stěně, jednak vyčnívající malé bedničky. Při podrobnější zvídavé prohlídce, když promnul světlešedou hmotu v prstech, poznal, že jde o popel z lidských kostí. Byl totiž předem místními lidmi upozorněn, že v navážce mohou být pozůstatky ubitých vězňů ze zdejšího koncentračního tábora. Nález neprodleně hlásil místnímu velitelství Veřejné bezpečnosti.

Vyzvaní účastníci potvrdili, že skutečně jde o popel z velkého množství lidských kosti. Bednička byla vlastně urna z tenkých prkýnek měkkého dřeva s vypáleným nápisem:
NATHAN KUSZNIER
11. 12. 1891 - 26. 10. 1942.
3212
Urna má rozměry 20x10x22 cm. Byla nalezena rozpadlá, ale úplná, a dala se později po pozvolném vysušení rekonstruovat. O navážce bylo již dříve známo, že vznikla vyvážením odpadu kamene při rozšiřování podzemních prostorů pro budovanou zbrojní podzemní továrnu. Byla na území obrovského staveniště, ohrazeného v jeden celek i s koncentračním táborem. Továrna měla krycí jméno RICHARD. Tak je dnes nazýván tento koncentrační tábor, přestože nacisty byl označován jako SS Arbeitskommando B 5 Lovosice. Pro tento koncentrační tábor bylo též postaveno krematorium se dvěma pecemi, a proto bylo tehdy samozřejmé, že nalezený popel byl spojován s jeho provozem. V té době již byly zapomenuty výsledky vyšetřování a zjišťování údajů o Richardu u žid. KT v Terezině z r. 1945-48, protokoly založeny, bývali vězňové, většinou cizinci, nedostižní a dělníci, zaměstnanci litoměřických stavebních firem, pokud byli známi, o popelu nic nevěděli. Ti, kteří vypovídali, vyslovovali jenom svoje domněnky, někteří uváděli nereálná čísla a neověřené údaje. To všechno bylo poctivě a svědomitě příslušníky Veřejné bezpečnosti zapisováno. Dotazovaný W. Rubinstein, správce krematoria v Terezíně se vyjádřil, že popel nemůže pocházet z terezínského krematoria, protože je příliš hrubého zrnění. Byly vysloveny i domněnky, že popel byl dovezen z Flossenbürgu, jehož pobočkou byl koncentrační tábor RICHARD.
Po bezvýsledném vyšetřování byly učiněny přípravy k vyzvednutí popela a k jeho pietnímu uložení. Popel byl odkryt a 9. června byl za přítomnosti antropologů Dra. Vojtěcha Fettera a Dra. Karla Hajniše, promovaného biologa, dále Jaroslava Volejníka, pracovníka sekretariátu ÚV SPB v Praze, a tří příslušníků VB prohlížen a ukládán do rakví. V popelu bylo nalezeno mnoho rezavých hřebíků, několik kousků motouzu, zbytky lepenkových krabic, přes 30 zubních protéz nejrůznějších druhů, neporušené urny, z nichž jedna byla dřevěná, jedna ze železného plechu a jedna z plechu zinkového. Urny z papírové lepenky pro nadměrnou vlhkost a malou soudržnost nebyly vzaty do úschovy. Podle výroků odborníků antropologů bylo bezesporně zjištěno, že jde o lidské kosti, převážně o dospělé jedince, mezi nimi i o ženy. Dětské kosti prokazatelně nalezeny nebyly. Byl vypracován seznam zubních můstků, umělých zubů a dalších drobností v popelu nalezených. Vybírání popela prováděli zaměstnanci pohřební služby v Litoměřicich. Pracovníci muzea přizváni nebyli, což považujeme za chybu, protože by se muzejními metodami daly rozluštit i nečitelné nápisy na papírových lepenkových urnách, neměly být zničeny. Zachovalé urny byly zpočátku uloženy u hrobníka, později na MěstNV v Litoměřicích, odkud byly předány do muzea a odtud v roce 1962 Památníku národního utrpení v Terezíně, kde jsou nyní vystaveny v muzeu. Zubní protézy jsou v současné době uloženy v trezoru MěNV v Terezíně.
Na základě jimi změřené kubatury vyjádřili jmenovaní antropologové mínění, že sem byl vyvezen popel asi 3000 jedinců. Později byl pietně pohřben na Národním hřbitově v Terezíně. Novinářské zprávy uváděly počet 4000 osob, a tak byl označován i společný hrob, kam byl popel uložen. Na uchovaných urnách jsou dobře čitelné osobní údaje.
1. Erna Grosser 23. 6. 1872 - 4. 10. 19.12
2. Josefa Heller 12. 3. 1872 - 15. 9. 1942 No 1768
3. Alois Koref - 12. 10. 1942 Transp. AA p. 607
4. Marcel Kettner AA r. 1821
5. Hugo Fuchs 3599
6. Herm. Mayer 21. Nov. 1864 - 3 akt. 1942
7. Anna Stiassny 27. 9. 1869 - 6. 11. 1942 4035
Již sama jména napovídají, že jde vesměs o židy. Proto pracovníci PNU, aby měli pokud možno přesnou evidenci pohřbených na Národním hřbitově, začali pátrat po původu popela a osob, jejichž jména jsou na urnách uvedena. Byla to záležitost celkem jednoduchá, vzhledem k základním znalostem o bývalém koncentračním táboru pro židy v Terezíně. Existují seznamy deportovaných židů do Terezína, zemřelých v Terezíně a transportovaných z Terezína. Seznamy jsou uloženy v Ústředním státním archivu v Praze, Státním židovském muzeu v Praze a úřadovně Rady židovských náboženských obcí v zemích Českýcl1. Podle seznamů se dalo snadno zjistit, že
Nathan Kusznie pochází z Prahy I, Jakubská ulice,
Ema Grosser odešla transportem Ae 570 z Brna 27. 3. 1942,
Josefine Heller odešla transportem z Velvar 22. 2. 1942,
Alois Koref odešel transportem z Prahy 13. 7. 1942,
Marcel Kettner, nar. 6. 2. 1858, zemř. 11. 10 1942 transport z Prahy,
Hugo Fuchs (Fusch) se v seznamech nenachází,
Hermine Mayer odešla transportem z Frankfurtu n. M.,
Anna Stiassny odešla transportem z Brna 31. 3. 1942,
Sylva Fried 31. 3. 1926 - 11. 10. 1942 odešla transportem z Prahy.
I když jsou u některých jmen na urnách malé odchylky v osobních údajích, je nesporné, že všichni zemřeli jako vězňové v Terezíně a všichni v podzimu r. 1942. Byli zpopelněni mezi prvními po zahájení provozu terezínského krematoria. Provoz byl zahájen 7. září a během září bylo zpopelněno 569 osob, v říjnu 2844 osob, listopadu 2182 osob a prosinci 2471 osob.
Veliká úmrtnost postihovala převážně velmi staré vězně.
Při studiu spisů Mimořádného lidového soudu v Litoměřicích, uložených ve Státním archivu Severočeského kraje, byly nalezeny další doklady, i když nepřímé, ale věrohodné, které potvrdily vyslovenou domněnku o původu nalezeného popela. Musíme si všimnout jiné události, abychom se dostali ke zprávě o popelu staršího data, než je nález sám.
V terezínském koncentračním táboře pro židy, nacisty nazývaným vznešeně "Ghetto", bylo vězněno několik malířů výtvarníků i s rodinami. Tito malíři neměli zákaz malování, a proto této možnosti podle svého pracovního elánu využívali. Postupem doby, jak poznávali, začali ve svých dílech neskrytě zobrazovat skutečný život vězňů. Tím se provinili proti psanému i nepsanému nacistickému řádu tábora a vedení, když si ověřilo obsah jejich tvorby, poslalo je za trest i s rodinami do věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Tam byli na podzim r. 1944 vězněni v cele č. 38 na IV. dvoře, B. Fritta, L. Haas, O. Ungar a Bloch. Koncem října bylo do protější cely č. 37 umístěno 20 mužů - židů z "ghetta" se kterými se manželka L. Haase dorozumívala pomocí abecedy hluchoněmých a postupně se dovídala, že byli jako zdatní a těžké práce schopní určeni do transportu z Terezína. Byli umístěni v posledním vagóně vlaku. Ten byl  Bohušovicích n. o. odpojen a skupina dvaceti židů byla oklikou a ,tajně odvedena do Malé pevnosti. Dostávali tam nezvyklé množství jídla, ve dne spali, nesměli vycházet z cely, nesměli se s nikým stýkat a večer byli odváděni na práci. Pro nacistické vedení tábora to byla práce velmi důležitá. Do Terezína byla hlášena návštěva a komise Mezinárodního Červeného kříže, a proto bylo nutné zahlazení všech stop veliké úmrtnosti vězňů. (Zemřela zde přibližně jedna čtvrtina vězňů.)
V tzv. "kolumbáriu" bylo uloženo asi 24 tisíc uren, jejichž likvidace začala tak, že vězněné ženy a děti je vynášely do připraveného valníku a večer je uvedených 20 vězňů muselo ničit. První valník byl odvezen do Litoměřic na území koncentračního tábora "SS Arbeitslager Leitmeritz B5", dnes nazývaného "RICHARD". Pomocí abecedy a posunků sdělovali paní Emě Haasové, že museli v rozbahněném terénu vytlačit uvízlý traktor i s vlečňákem a byli přitom biti. Potom vysypávali popel z uren do připravené jámy a museli papírové urny pálit. Protože odvážením popela až na Richard by byla likvidace příliš zdlouhavá, byly ostatní urny odváženy k řece Ohři, popel vysypáván do vody a papírové i dřevěné urny páleny. Při jednom pálení byl vyhlášen letecký poplach a vězňové museli oheň udupávat a hasit holýma rukama. Druhý den ukazovali paní Haasové popálené ruce. Podle tohoto zjištění není správný údaj, uvedený na bronz. desce v místech, kde byl popel vysypáván do řeky. Je uvedeno 25000 uren, aČ správnější by bylo 21000. Tolik totiž bylo vhozeno do řeky.
Asi po třech týdnech, kdy likvidaci uren dokončili, byli židovští vězňové z cely číslo 37 postupně odváděni a mizeli beze stopy. Zůstaly po nich podpisy na stěnách a pohozené jídlo v koutech cely. Krátce po nich byli zde ubytováni Angličané, kteří sdělili paní Haasové jména podepsaných, z nichž si zapamatovala a soudu sdělila jména: Egon Sachs, Margulius, Oskar Fuchs, .Jakub Glasser, Josef Hochmann, Iček Klement, Fischgrund, inženýr Schick, Albert Weis a Siissmann.
Podrobnějším studiem spisů Mimořádného lidového soudu v Litoměřicích byly zjištěny další a konkrétnější údaje o průběhu zde popisované tajné akce. Podle výpovědí příslušníků SS Heindla, Scholze a dalších probíhala akce celkem shodně s líčením svědkně Haasové a její výpovědi se dají upřesnit o některé neznámé detaily.
Tehdy se počítalo s přiblížením fronty až k Terezínu. Aby nepadl usvědčující materiál o činnosti v ,,ghettu" do rukou postupujících armád, bylo nařízeno zničení uren. Kdo nařízení vydal se zjistit nepodařilo. Jednoho dne rozkázal velitel Rahm všem příslušníkům SS a SD, aby byli večer v pohotovosti. Večer se museli dostavit do tzv. "Kameradschaftsheimu" (dnešní Parkhotel), kde je velitel poučilo tom, že v následujících nocích budou ničeny všechny urny s popelem zemřelých věžňů, uložené v kolumbáriu. Zdůraznil, že se jedná o věc tajnou, při níž nemůže použít služeb českých četníků. O věci nesmějí vědět ani židé. Nikdo nesmí mít ani tušení, že SS a DS jsou určeni jako strážní. Řekl tehdy, že na popel je již připravena jáma v blízkosti koncentračního tábora v Litoměřicích, kam bude popel vysypáván a zavezen 12 m vysokou vrstvou odpadu. Práce bude provádět zvláštní komando 20 židů, které je již uvězněno v Malé pevnosti a že pro ně již jel Heindl s Müllerem.
Podle výpovědi svědků - bývalých vězňů - bylo oněch 20 statných mužů vybráno z posledního transportu, odjíždějícího 28. října r. 1944. Vlaková souprava uzavřených ná-kladních vozu stála připravena před "Hamburkými kasárnami" a do nich byli surovým způsobem hnáni vězňové, určení k deportaci. Na konci soupravy byl vagón, označený písmenem U. Při nastupování byli zcela nahodile vybíráni někteří muži. Většinou byli odtrženi od rodin a museli bez zavazadel nastoupit do tohoto vagónu. Výběr prováděl velitel Rahm a Heindl. Ženy, které žádaly, aby jejich muž nebyl odváděn, byly hrubě odbývány a některé ztýrány.
Urnami naložené vlečné vozy byly přikryto plachtou a odvezeny před "Kameradscbaftheim". Večer za tmy odjeli všichni, stráže SS a SD i 20 vězňů do Litoměřic. Vysypání popela a pálení uren končilo až před úsvitem. Podle mínění SS Scholze bylo zde zničeno asi 3000 uren. Vzhledem k tomu, že bylo do Litoměřic daleko a na území koncentračního tábora byla téměř nesjízdná cesta, bylo pravděpodobně Rahmem samým určeno, že ostatní urny budou ničeny jiným způsobem. Tak byl popel sypán do řeky Ohře, což trvalo 3-4 noci, opět za přítomnosti stráží SS a SD.
Po zlikvidování popele musela skupina 20 mužů exhumovat těla 16 osob, popravených oběšením a pohřbených u "Sudetských kasáren". Tito mrtví byli potom rovněž zpopelněni v krematoriu.
Vyslýchaní příslušníci SS a SD připouštěli, že oněch 20 mužů bylo zlikvidováno v Malé pevnosti, protože se nikdo neměl dovědět o jejich poslední práci. O jejich likvidaci se mluvilo mezi nacistickým personálem v Malé pevnosti i v "ghettu".
O 20 uvedených vězních vyprávěl bývalý vězeň a písař Malé pevnosti Mirko Charvát jen to, že nebyli zapsáni ve stavu vězňů, nebyli stravováni z vězeňské kuchyně, měli zakázaný styk s okolím a ani kápo IV. dvora nevěděl, kdo jsou a jakou práci v noci vykonávají.
Podle uvedených pramenů považujeme původ popela za prokázaný. Podle údajů, uchovaných na urnách, usuzujeme, že při vyvážení uren z kolumbaria bylo začato u těch prvních, nejstarších, takže na Národním hřbitově je pohřben popel prvních 3 000 zpopelněných a dalších zpopelněných až do podzimu r. 1944, jejichž popel leží na dně řeky Ohře a byl proudem zanesen až do řeky Labe.
Prameny:
Spisy Krajské správy ministerstva vnitra, kraj. velitelství Veřejné bezpečnosti v Ústí n. L.
Spisy Mimořádného lidového soudu v Litoměřicích z fondů Státního archivu v Litoměřicích. Sbírky Památníku národního utrpení v Terezině.

Jak to tedy bylo s Kristou ?

Děkuji ochotné čtenářce za poskytnutí údajů k článku o Kristě Podané.

Jak to tedy bylo ?

Krista Podaná měla malého Vojtíška asi skutečně s hrabětem Herbersteinem, protože podle několika svědectví, pan Rublič byl sice velký Donchuan, ale prý byl také homosexuál. Takže jak to bylo se smrtí malého Vojtíška. Prý Vojtíšek byl, jak by se dnes řeklo, hyperaktivní dítě a nikdo ho nechtěl hlídat. Našla se jistá mladá dáma z Poplz, která nutně potřebovala peníze, tak se tedy ujala funkce pečovatelky malého dítěte. Byla přijata do pracovního poměru jako komorná a její jediná starost byla péče o dítě. Vojtíška si každý den vozila do Poplz na zahradu, kde prý ho jakž takž zvládala. Jednoho dne spěchala, a s kočárkem přejížděla poněkud rychleji přes starý most, který měl místo podlahy dřevěné fošny, místy již značně opotřebené. Kočárek byl dobový, podobný dnešnímu, vepředu jedno kolečko a vzadu dvě větší kola. Při přejíždění mostu, se ji přední kolečko dostalo do spáry mezi fošny a kočárek překlopila a dítě vypadlo z kočárku do řeky. Měla velké štěstí, že v tu chvíli jel přes most potah s vozem, takže kočí vše dosvědčil. Původně se mělo jenom provést na zásah hraběte jenom vyšetření, ale paní hraběnka v té době na truc jezdila za oficíry do Litoměřic a hrabě se rozčílil a začal hraběnku osočovat, že podplatila chůvu, aby dítě zvrhla do řeky. Na základě tohoto osočení se konalo řádné vyšetřování a došlo i k rekonstrukci události. Vše bylo označeno za nezaviněnou náhodu. Chůva přesto byla C. K.soudem potrestána a sice k jednoročnímu zákazu zúčastnit se jakékoliv zábavy kde byla možnost tance, prostě rok nesměla tancovat. Takže zase jedna Libochovická záležitost je tímto vyřešena.

Krista (Christa) Podaná

Krista (Christa) Podaná

Narozena 22.prosince 1882 Budyně n.O., zemřela 27.dubna 1970, Liběšice

Kuchařka, hospodyně na zámku Libochovice

Ano, není to skutečná osobnost Libochovic, ale významná postava co se týče vývoje a osobního života majitelů panství Libochovice v období 1909 až zhruba 1940, a navíc v mysli pamětníku osobnost takříkajíc nesmazatelná. Možná kdyby slečna Krista nebyla na zámku zaměstnaná, běh událostí by šel jiným směrem a rodinný život hraběte Jana Josefa Herbersteina - Proskau a jeho manželky hraběnky Marií von Galen by zřejmě také byl úplně jiný. Ale osud je osud a tak se stalo to co se stalo. Hlavní postavou tohoto děje byla Krista Podaná, původně kuchařka a hospodyně na zámku v Libochovicích. Krista se narodila v Budyni 22.prosince 1882 v rodině kamenického mistra v Budyni čp.60. Otec, Vojtěch Podaný pocházel z chalupnické rodiny na Podbradci a jeho manželka Františka, rozená Loskotová z rodiny zednického mistra Loskota v Libochovicích.

Náhodou se mi dostala do rukou část korespondence od od bývalého údržbáře na zámku a později vodárenského mistra, v které popisuje své osobní vzpomínky na dobu strávenou v meziválečném obdobím na zámku Libochovice. Byl také velmi dobrým přítelem Oldřicha Suchého, zaměstnance a později kastelána zámku, pana Vejvody osobního komorníka hraběte. Jméno ovšem neuvedu, ač je nyní na Pravdě Boží, budu respektovat jeho přání jež v korespondenci uvádí. Také částečně používám článku pana Ing. Špecingera, který byl dobrý přítel pana Rubliče a měl ve své době volný přístup do listinné sbírky zámku. Proto se domnívám, že můj příběh nese známku vysoké pravděpodobnosti všech událostí jak se staly. Použil jsem také matrik, archivů a kronik několika obcí.

Krista jak už bylo řečeno v roce 1909, tedy ve svých 27 letech, nastupuje do služby do zámecké kuchyně jako kuchařka, později byla zaměstnaná jako zámecká hospodyně, někdy je uváděno jako komorná. V dopisech je zmiňováno, že samotná Krista byla velice pěkná a cílevědomá mladá dáma, leč zůstávalo v ní vše co si z chudých poměrů přinesla, touha po lepším životě, sny o vyšším stupni ve společenském žebříčku. Ale sestra pisatele, která s ní navštěvovala obecnou školu se o ní vyjadřovala cituji: „Sestra říkala, že byla ve škole hloupá a divila se proto jakou udělala kariéru“. Ano, udělala kariéru. Později ji museli z příkazu hraběte titulovat „slečno Kristo“. Vše asi ale stejně začalo někdy před rokem 1914, kdy se paní hraběnka podle vyprávění spustila s lesmistrem na Myslivně (dnes Jägerhaus), inženýrem Václavem Bernasem, který v roce 1902 ovdověl. Ale lesmistr Bernas byl, „prý“ za hraběnčinu přízeň a své romantické vzplanutí, nakonec krutě postižen. V době první světové války ho „neznámý“ střelec brokovnicí připravil o oči. Podle různých verzí se tak stalo u hájovny u Hříškova, nebo oknem v zahradnickém domě v libochovickém parku - ale možná i jinde. Také fakt, že hrabě potom slepého inženýra jmenoval ředitelem panství, tak tato skutečnost nikdy tragédii neobjasnila, pouze ještě zamlžila. Ostatně Bernas, kterého museli úředníci všude vodit a všechno mu předčítat, se záhy odstěhoval ke své dceři do Prahy.

Sám hrabě odplatil své ženě stejnou měrou. Po událostech jeho ženy, si hrabě oblíbil kuchařku Kristu a tím začalo další kolo událostí. Josef Herberstein , jak říkají pamětníci, svou ženu i s dětmi ze zámku vypudil a ta, ač si mohla vybrat z několika zámků v jejich majetku, provokativně se odstěhovala i s dětmi do hotelu do Litoměřic. Jeho vztah s Kristou vyvrcholil,narozením chlapce. Jak uvádí matrika, Vojtíšek se narodil 3.2.1918 v Sanatoriu v Podolí, v hejtmanství Královské Vinohrady. Je zajímavé, že v matrice není udán otec, ani údaj nemanželský. Aby to však nebylo jednoduché, kolovaly po narození Vojtíška po Libochovicích „zaručené“ zprávy, je to syn hraběte, syn pana Rubliče, který prý Kristě přislíbil manželství. No, podle vyprávění a svědků ještě žijících byl pan Rublič velice šaramantní, fešák a ženské po něm bláznili, ale on na svatbu jaksi neslyšel. Takže kdo ví, mohlo to být tak i tak. Faktem je, malý Vojtíšek neměl dlouho radost ze života. Podle podání svědků jedné z komorných (Otázka: proč služce vozila kočárek komorná?), 12.května 1919 vypadl za záhadných okolností na tehdejším ještě železném libochovickém mostě do Ohře. Vedení zámku vypsalo odměnu na nalezení dítěte a to také bylo 18.května 1919 v devět hodin dopoledne panem Jasenovským, zaměstnancem elektrárny vytažen na jezu u elektrárny. V matrice je zápis „Utopení (náhodou) dle ohledacího lístku“. Tato tragedie se nikdy nedošetřila a nevysvětlila, což ještě více přililo „oleje do ohně“ jednak mezi oba manžele, tak i mezi lidmi.

Slečna Krista 1930

Hrabě Josef Herberstein 1923

Josef Rublič 1911

Ing.Špecinger: A když potom rozpory mezi hraběcími manželi dosáhly neudržitelného rozsahu i povědomí ve městě a okolí, byly ukončeny velice kuriózním způsobem. Do libochovického zámeckého parku byla svolána schůze veškerých zaměstnanců panství a před nimi, na terase, si hrabě s hraběnkou veřejně navzájem všechno odpustili a smířili se. Manifestační průběh měl zřejmě zastavit spoustu nahromaděných podezření a pomluv, přičemž shromáždění bylo později mylně považováno za další místní dělnickou demonstraci tehdejšího bouřlivého poválečného roku 1920. (Moje poznámka: Takto to interpretovala podle zápisů místní organizace KSČ v pozdějších dobách)

K trvalému uklidnění ovšem došlo v hraběcí rodině až před jejích smrtí, po nástupu nacizmu. Skutečnou pravdu se ale nikdy nedozvíme, tu si odnesli na pravdu Boží všichni zúčastnění a jejích zpovědníci.

Celý tento příběh podle mého mínění ovlivnil i pozdější povahu hraběcího syna Bedřicha, který se jednoznačně v otázkách osobních i majetkových vztahů jednoznačně postavil proti otci.

Samotná Krista Podaná zemřela svobodná v Liběšicích v Domově důchodců 27.dubna 1970. Pochována je na stejném hřbitově jako její jediný syn Vojtíšek, na hřbitově v Budyni. Jako jediný pozůstalý je uveden Vojtěch Culík, vikář. Až jednou půjdete do Budyně, stavte se na hřbitově, jednak tamní hřbitovní kostel Panny Marie Sněžné stojí za to. Ještě je tam jedna zajímavá stavba, vpravo od cesty vedoucí od hřbitovní brány ke kostelu, kde stojí pozdně barokní kostnice z let 1764 – 1766, jedná se o centrální stavbu se zkosenými rohy a mansardovou střechou. Hlavní kamenný portál, ke kterému vede dvouramenné schodiště, je ozdoben hadem a lebkou. A pokud budete pokračovat dál okolo kostela narazíte na hrob malého Vojtíška, dítěte které si života vůbec neužilo.