Zamyšlení nad 15. březnem 1939

    Citát: "V dějinách národů jsou dny, které se nesmazatelně vrývají do paměti těch, kteří byli nuceni je prožít. V povědomí následujících generací pak tyto dny patří k těm nejtragičtějším kapitolám národní historie. Takovým dnem byl i 15. březen 1939."

    Tato slova sama o sobě jsou jen slova a zdánlivě se zdá, že jsou umně sestavena a pro dnešní generaci snad i prázdná. Možná jen do té doby, než je zaplníme konkrétními činy, skutky nebo událostmi. Pro mne jedna tato událost začala četbou prostého a jednoduchého dopisu občana Libochovic, kterému právě tyto dny přinesly kříž utrpení. Dopis je adresován Městské radě a městskému zastupitelstvu v Libochovicích s datem 15.5.1939.
      "Vzhledem k tomu, že sice jako dobrý Čech, ale náboženství židovského, nemohu býti členem národního souručenství a strana živnostenská, za kterou jsem byl zvolen, přestala existovat, vzdávám se svého členství v zastupitelstvu a s tím souvisejících ostatních funkcí a prosím, aby moje resignace byla přijata. Karel Stern, Libochovice"

     Ano, je to smutná pravda, že pro lidskou bytost, ač je, jak sám Karel Stern říká, "dobrým Čechem", přinesl tento datum v českých zemích tragedii, která v jeho životě změnila vše a nejenom "vzdávám se svého členství v zastupitelstvu". Tady, po seznámení s Karlem Sternem na stránkách zažloutlých archivních dokumentů, dochází k plnému pochopení předtím prázdných slov předcházejícího citátu. Karel Stern byl jedním z mnohých libochovických občanů, kterým rok 1939 přinesl jen utrpení a smrt. Jaké to muselo být smutné pochopení osudu pro p.Sterna, obchodníka s potravinami, který, když ve věku 42 let, v plné životní síle, zjistil, že patrně jeho veškeré naděje pohřbil malíř pokojů Adolf Hitler. Spolu se svou manželkou Elsou Sternovou, dětmi šestiletým Herbertem a čtyřletým Rudolfem, byli nuceni veřejně přiznávat svoji židovskou víru, později (od 6.září 1941) potupně nosit Davidovu hvězdu s vepsaným slovem JUDE. (Židovská hvězda, jinak také Pečeť Solomona - arabsky: Khatam Sulayman). Je však třeba podotknout, že nebyl v Libochovicích sám, tak jako tento den byl zlomem pro židovské občany Libochovic, tak byl zlomem nejen pro křesťany, ale i ateisty, které však spojovala myšlenka být a žít svoboden. Následky tohoto dne byly v důsledku kruté. Padesát židovských spoluobčanů nenávratně pohltily koncentrační tábory, další libochovičtí skončili svůj život na popravištích v Kobylisích, Osvětimi, Pankráci..... Karel Stern se svou rodinou byl popraven ve Varšavě 25.4.1942.

    Život se však nezastavil. Zlá doba vyvolávala zlé duchy, o slovo se hlásili ambiciózní kariéristé, tisk byl plný ostrých útoků, osočování a příznačného "hledání viníků". Toto bylo příznačné nejen po roce 1939, ale i po roce 1945. Deziluze radikalizovala i mnohé vzdělané a do té doby slušné lidi, kteří najednou zatracovali i to, co ještě před rokem vyznávali a v co věřili. Majetky židů byly zabaveny, výhodně odkoupeny jinými libochovickými občany, ať již během okupace, či po roce 1945 a archivy jsou dodnes zaplněny zrádnými dopisy "statečných a věrných režimu".

     "V dějinách národů jsou dny, které se nesmazatelně vrývají do paměti těch, kteří byli nuceni je prožít."

     Ano, dějiny naší země jsou naplněny mnoha nesmazatelnými dny. To, co je však nesmazatelný den pro jedince, nemá vždy stejný význam pro národ a opačně. Proto je třeba pro lepší pochopení každým jedincem opravit citát takto:

     "V dějinách národů a každého jeho občana jsou dny, které se nesmazatelně vrývají do paměti národa a těch, kteří byli nuceni je prožít. V povědomí následujících generací pak tyto dny patří k těm nejtragičtějším kapitolám národní i osobní lidské historie. Ano, takovým dnem byl pro národ, občany a jedince i 15. březen 1939."

Nález popelu terezínských vězňů na Richardu, převzato z Vlast.sb.Litoměřicka 1964

Nález popelu terezínských vězňů na Richardu 

Jaromír Fiala
Stává se často, že okresnímu vlastivědnému muzeu bývá hlášen nález pravěkého hrobu. Je totiž známo, že takových hrobů je na území okresu snad statisíce. Jejich stáří se pohybuje od několika set až do několika tisíc roku. Skutečnou výjimkou byl nález hrobu staršího málo přes dvacet let. Je otřesným dokladem ze současné historie, z období nacistické hrůzovlády u nás v létech 1938-1945.
Dne 17. ledna 1958 byli vyzváni pracovníci litoměřického muzea k účasti při ověřování hlášeného nálezu popela z lidských hostí na území bývalého koncentračního tábora RICHARD v Litoměřicích. Vzhledem k hlášenému neobvyklému nálezu se vyzbrojil J. Fiala a J. Jedlička fotoaparátem, měřícím pásmem, busolou a dalšími potřebami, v podobných ~ případech užívanými. Na místě nálezu uprostřed řídkého, rozjezděného bláta stál pojízdný lžícový bagr, zčásti rozmontovaný, a před ním rozrytá stěna nasypané zeminy, jež byla odvážena k vybudování nové železniční trati v Litoměřicích. Bagrista sdělil, že při odebírání poslední spodní vrstvy navážky zabrala lžíce bagru do původního terénu, narazila na velký skrytý balvan a prudkým nečekaným přetížením praskla jedna osa kladkového zařízení bagru. Nakládání na auta bylo pro poruchu přerušeno. Bagrista Jaroslav Svoboda si při demontáži stroje všiml jednak nezvyklého zabarvení a zrnitosti vodorovné vrstvy v bagrované stěně, jednak vyčnívající malé bedničky. Při podrobnější zvídavé prohlídce, když promnul světlešedou hmotu v prstech, poznal, že jde o popel z lidských kostí. Byl totiž předem místními lidmi upozorněn, že v navážce mohou být pozůstatky ubitých vězňů ze zdejšího koncentračního tábora. Nález neprodleně hlásil místnímu velitelství Veřejné bezpečnosti.

Vyzvaní účastníci potvrdili, že skutečně jde o popel z velkého množství lidských kosti. Bednička byla vlastně urna z tenkých prkýnek měkkého dřeva s vypáleným nápisem:
NATHAN KUSZNIER
11. 12. 1891 - 26. 10. 1942.
3212
Urna má rozměry 20x10x22 cm. Byla nalezena rozpadlá, ale úplná, a dala se později po pozvolném vysušení rekonstruovat. O navážce bylo již dříve známo, že vznikla vyvážením odpadu kamene při rozšiřování podzemních prostorů pro budovanou zbrojní podzemní továrnu. Byla na území obrovského staveniště, ohrazeného v jeden celek i s koncentračním táborem. Továrna měla krycí jméno RICHARD. Tak je dnes nazýván tento koncentrační tábor, přestože nacisty byl označován jako SS Arbeitskommando B 5 Lovosice. Pro tento koncentrační tábor bylo též postaveno krematorium se dvěma pecemi, a proto bylo tehdy samozřejmé, že nalezený popel byl spojován s jeho provozem. V té době již byly zapomenuty výsledky vyšetřování a zjišťování údajů o Richardu u žid. KT v Terezině z r. 1945-48, protokoly založeny, bývali vězňové, většinou cizinci, nedostižní a dělníci, zaměstnanci litoměřických stavebních firem, pokud byli známi, o popelu nic nevěděli. Ti, kteří vypovídali, vyslovovali jenom svoje domněnky, někteří uváděli nereálná čísla a neověřené údaje. To všechno bylo poctivě a svědomitě příslušníky Veřejné bezpečnosti zapisováno. Dotazovaný W. Rubinstein, správce krematoria v Terezíně se vyjádřil, že popel nemůže pocházet z terezínského krematoria, protože je příliš hrubého zrnění. Byly vysloveny i domněnky, že popel byl dovezen z Flossenbürgu, jehož pobočkou byl koncentrační tábor RICHARD.
Po bezvýsledném vyšetřování byly učiněny přípravy k vyzvednutí popela a k jeho pietnímu uložení. Popel byl odkryt a 9. června byl za přítomnosti antropologů Dra. Vojtěcha Fettera a Dra. Karla Hajniše, promovaného biologa, dále Jaroslava Volejníka, pracovníka sekretariátu ÚV SPB v Praze, a tří příslušníků VB prohlížen a ukládán do rakví. V popelu bylo nalezeno mnoho rezavých hřebíků, několik kousků motouzu, zbytky lepenkových krabic, přes 30 zubních protéz nejrůznějších druhů, neporušené urny, z nichž jedna byla dřevěná, jedna ze železného plechu a jedna z plechu zinkového. Urny z papírové lepenky pro nadměrnou vlhkost a malou soudržnost nebyly vzaty do úschovy. Podle výroků odborníků antropologů bylo bezesporně zjištěno, že jde o lidské kosti, převážně o dospělé jedince, mezi nimi i o ženy. Dětské kosti prokazatelně nalezeny nebyly. Byl vypracován seznam zubních můstků, umělých zubů a dalších drobností v popelu nalezených. Vybírání popela prováděli zaměstnanci pohřební služby v Litoměřicich. Pracovníci muzea přizváni nebyli, což považujeme za chybu, protože by se muzejními metodami daly rozluštit i nečitelné nápisy na papírových lepenkových urnách, neměly být zničeny. Zachovalé urny byly zpočátku uloženy u hrobníka, později na MěstNV v Litoměřicích, odkud byly předány do muzea a odtud v roce 1962 Památníku národního utrpení v Terezíně, kde jsou nyní vystaveny v muzeu. Zubní protézy jsou v současné době uloženy v trezoru MěNV v Terezíně.
Na základě jimi změřené kubatury vyjádřili jmenovaní antropologové mínění, že sem byl vyvezen popel asi 3000 jedinců. Později byl pietně pohřben na Národním hřbitově v Terezíně. Novinářské zprávy uváděly počet 4000 osob, a tak byl označován i společný hrob, kam byl popel uložen. Na uchovaných urnách jsou dobře čitelné osobní údaje.
1. Erna Grosser 23. 6. 1872 - 4. 10. 19.12
2. Josefa Heller 12. 3. 1872 - 15. 9. 1942 No 1768
3. Alois Koref - 12. 10. 1942 Transp. AA p. 607
4. Marcel Kettner AA r. 1821
5. Hugo Fuchs 3599
6. Herm. Mayer 21. Nov. 1864 - 3 akt. 1942
7. Anna Stiassny 27. 9. 1869 - 6. 11. 1942 4035
Již sama jména napovídají, že jde vesměs o židy. Proto pracovníci PNU, aby měli pokud možno přesnou evidenci pohřbených na Národním hřbitově, začali pátrat po původu popela a osob, jejichž jména jsou na urnách uvedena. Byla to záležitost celkem jednoduchá, vzhledem k základním znalostem o bývalém koncentračním táboru pro židy v Terezíně. Existují seznamy deportovaných židů do Terezína, zemřelých v Terezíně a transportovaných z Terezína. Seznamy jsou uloženy v Ústředním státním archivu v Praze, Státním židovském muzeu v Praze a úřadovně Rady židovských náboženských obcí v zemích Českýcl1. Podle seznamů se dalo snadno zjistit, že
Nathan Kusznie pochází z Prahy I, Jakubská ulice,
Ema Grosser odešla transportem Ae 570 z Brna 27. 3. 1942,
Josefine Heller odešla transportem z Velvar 22. 2. 1942,
Alois Koref odešel transportem z Prahy 13. 7. 1942,
Marcel Kettner, nar. 6. 2. 1858, zemř. 11. 10 1942 transport z Prahy,
Hugo Fuchs (Fusch) se v seznamech nenachází,
Hermine Mayer odešla transportem z Frankfurtu n. M.,
Anna Stiassny odešla transportem z Brna 31. 3. 1942,
Sylva Fried 31. 3. 1926 - 11. 10. 1942 odešla transportem z Prahy.
I když jsou u některých jmen na urnách malé odchylky v osobních údajích, je nesporné, že všichni zemřeli jako vězňové v Terezíně a všichni v podzimu r. 1942. Byli zpopelněni mezi prvními po zahájení provozu terezínského krematoria. Provoz byl zahájen 7. září a během září bylo zpopelněno 569 osob, v říjnu 2844 osob, listopadu 2182 osob a prosinci 2471 osob.
Veliká úmrtnost postihovala převážně velmi staré vězně.
Při studiu spisů Mimořádného lidového soudu v Litoměřicích, uložených ve Státním archivu Severočeského kraje, byly nalezeny další doklady, i když nepřímé, ale věrohodné, které potvrdily vyslovenou domněnku o původu nalezeného popela. Musíme si všimnout jiné události, abychom se dostali ke zprávě o popelu staršího data, než je nález sám.
V terezínském koncentračním táboře pro židy, nacisty nazývaným vznešeně "Ghetto", bylo vězněno několik malířů výtvarníků i s rodinami. Tito malíři neměli zákaz malování, a proto této možnosti podle svého pracovního elánu využívali. Postupem doby, jak poznávali, začali ve svých dílech neskrytě zobrazovat skutečný život vězňů. Tím se provinili proti psanému i nepsanému nacistickému řádu tábora a vedení, když si ověřilo obsah jejich tvorby, poslalo je za trest i s rodinami do věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Tam byli na podzim r. 1944 vězněni v cele č. 38 na IV. dvoře, B. Fritta, L. Haas, O. Ungar a Bloch. Koncem října bylo do protější cely č. 37 umístěno 20 mužů - židů z "ghetta" se kterými se manželka L. Haase dorozumívala pomocí abecedy hluchoněmých a postupně se dovídala, že byli jako zdatní a těžké práce schopní určeni do transportu z Terezína. Byli umístěni v posledním vagóně vlaku. Ten byl  Bohušovicích n. o. odpojen a skupina dvaceti židů byla oklikou a ,tajně odvedena do Malé pevnosti. Dostávali tam nezvyklé množství jídla, ve dne spali, nesměli vycházet z cely, nesměli se s nikým stýkat a večer byli odváděni na práci. Pro nacistické vedení tábora to byla práce velmi důležitá. Do Terezína byla hlášena návštěva a komise Mezinárodního Červeného kříže, a proto bylo nutné zahlazení všech stop veliké úmrtnosti vězňů. (Zemřela zde přibližně jedna čtvrtina vězňů.)
V tzv. "kolumbáriu" bylo uloženo asi 24 tisíc uren, jejichž likvidace začala tak, že vězněné ženy a děti je vynášely do připraveného valníku a večer je uvedených 20 vězňů muselo ničit. První valník byl odvezen do Litoměřic na území koncentračního tábora "SS Arbeitslager Leitmeritz B5", dnes nazývaného "RICHARD". Pomocí abecedy a posunků sdělovali paní Emě Haasové, že museli v rozbahněném terénu vytlačit uvízlý traktor i s vlečňákem a byli přitom biti. Potom vysypávali popel z uren do připravené jámy a museli papírové urny pálit. Protože odvážením popela až na Richard by byla likvidace příliš zdlouhavá, byly ostatní urny odváženy k řece Ohři, popel vysypáván do vody a papírové i dřevěné urny páleny. Při jednom pálení byl vyhlášen letecký poplach a vězňové museli oheň udupávat a hasit holýma rukama. Druhý den ukazovali paní Haasové popálené ruce. Podle tohoto zjištění není správný údaj, uvedený na bronz. desce v místech, kde byl popel vysypáván do řeky. Je uvedeno 25000 uren, aČ správnější by bylo 21000. Tolik totiž bylo vhozeno do řeky.
Asi po třech týdnech, kdy likvidaci uren dokončili, byli židovští vězňové z cely číslo 37 postupně odváděni a mizeli beze stopy. Zůstaly po nich podpisy na stěnách a pohozené jídlo v koutech cely. Krátce po nich byli zde ubytováni Angličané, kteří sdělili paní Haasové jména podepsaných, z nichž si zapamatovala a soudu sdělila jména: Egon Sachs, Margulius, Oskar Fuchs, .Jakub Glasser, Josef Hochmann, Iček Klement, Fischgrund, inženýr Schick, Albert Weis a Siissmann.
Podrobnějším studiem spisů Mimořádného lidového soudu v Litoměřicích byly zjištěny další a konkrétnější údaje o průběhu zde popisované tajné akce. Podle výpovědí příslušníků SS Heindla, Scholze a dalších probíhala akce celkem shodně s líčením svědkně Haasové a její výpovědi se dají upřesnit o některé neznámé detaily.
Tehdy se počítalo s přiblížením fronty až k Terezínu. Aby nepadl usvědčující materiál o činnosti v ,,ghettu" do rukou postupujících armád, bylo nařízeno zničení uren. Kdo nařízení vydal se zjistit nepodařilo. Jednoho dne rozkázal velitel Rahm všem příslušníkům SS a SD, aby byli večer v pohotovosti. Večer se museli dostavit do tzv. "Kameradschaftsheimu" (dnešní Parkhotel), kde je velitel poučilo tom, že v následujících nocích budou ničeny všechny urny s popelem zemřelých věžňů, uložené v kolumbáriu. Zdůraznil, že se jedná o věc tajnou, při níž nemůže použít služeb českých četníků. O věci nesmějí vědět ani židé. Nikdo nesmí mít ani tušení, že SS a DS jsou určeni jako strážní. Řekl tehdy, že na popel je již připravena jáma v blízkosti koncentračního tábora v Litoměřicích, kam bude popel vysypáván a zavezen 12 m vysokou vrstvou odpadu. Práce bude provádět zvláštní komando 20 židů, které je již uvězněno v Malé pevnosti a že pro ně již jel Heindl s Müllerem.
Podle výpovědi svědků - bývalých vězňů - bylo oněch 20 statných mužů vybráno z posledního transportu, odjíždějícího 28. října r. 1944. Vlaková souprava uzavřených ná-kladních vozu stála připravena před "Hamburkými kasárnami" a do nich byli surovým způsobem hnáni vězňové, určení k deportaci. Na konci soupravy byl vagón, označený písmenem U. Při nastupování byli zcela nahodile vybíráni někteří muži. Většinou byli odtrženi od rodin a museli bez zavazadel nastoupit do tohoto vagónu. Výběr prováděl velitel Rahm a Heindl. Ženy, které žádaly, aby jejich muž nebyl odváděn, byly hrubě odbývány a některé ztýrány.
Urnami naložené vlečné vozy byly přikryto plachtou a odvezeny před "Kameradscbaftheim". Večer za tmy odjeli všichni, stráže SS a SD i 20 vězňů do Litoměřic. Vysypání popela a pálení uren končilo až před úsvitem. Podle mínění SS Scholze bylo zde zničeno asi 3000 uren. Vzhledem k tomu, že bylo do Litoměřic daleko a na území koncentračního tábora byla téměř nesjízdná cesta, bylo pravděpodobně Rahmem samým určeno, že ostatní urny budou ničeny jiným způsobem. Tak byl popel sypán do řeky Ohře, což trvalo 3-4 noci, opět za přítomnosti stráží SS a SD.
Po zlikvidování popele musela skupina 20 mužů exhumovat těla 16 osob, popravených oběšením a pohřbených u "Sudetských kasáren". Tito mrtví byli potom rovněž zpopelněni v krematoriu.
Vyslýchaní příslušníci SS a SD připouštěli, že oněch 20 mužů bylo zlikvidováno v Malé pevnosti, protože se nikdo neměl dovědět o jejich poslední práci. O jejich likvidaci se mluvilo mezi nacistickým personálem v Malé pevnosti i v "ghettu".
O 20 uvedených vězních vyprávěl bývalý vězeň a písař Malé pevnosti Mirko Charvát jen to, že nebyli zapsáni ve stavu vězňů, nebyli stravováni z vězeňské kuchyně, měli zakázaný styk s okolím a ani kápo IV. dvora nevěděl, kdo jsou a jakou práci v noci vykonávají.
Podle uvedených pramenů považujeme původ popela za prokázaný. Podle údajů, uchovaných na urnách, usuzujeme, že při vyvážení uren z kolumbaria bylo začato u těch prvních, nejstarších, takže na Národním hřbitově je pohřben popel prvních 3 000 zpopelněných a dalších zpopelněných až do podzimu r. 1944, jejichž popel leží na dně řeky Ohře a byl proudem zanesen až do řeky Labe.
Prameny:
Spisy Krajské správy ministerstva vnitra, kraj. velitelství Veřejné bezpečnosti v Ústí n. L.
Spisy Mimořádného lidového soudu v Litoměřicích z fondů Státního archivu v Litoměřicích. Sbírky Památníku národního utrpení v Terezině.

Jak to tedy bylo s Kristou ?

Děkuji ochotné čtenářce za poskytnutí údajů k článku o Kristě Podané.

Jak to tedy bylo ?

Krista Podaná měla malého Vojtíška asi skutečně s hrabětem Herbersteinem, protože podle několika svědectví, pan Rublič byl sice velký Donchuan, ale prý byl také homosexuál. Takže jak to bylo se smrtí malého Vojtíška. Prý Vojtíšek byl, jak by se dnes řeklo, hyperaktivní dítě a nikdo ho nechtěl hlídat. Našla se jistá mladá dáma z Poplz, která nutně potřebovala peníze, tak se tedy ujala funkce pečovatelky malého dítěte. Byla přijata do pracovního poměru jako komorná a její jediná starost byla péče o dítě. Vojtíška si každý den vozila do Poplz na zahradu, kde prý ho jakž takž zvládala. Jednoho dne spěchala, a s kočárkem přejížděla poněkud rychleji přes starý most, který měl místo podlahy dřevěné fošny, místy již značně opotřebené. Kočárek byl dobový, podobný dnešnímu, vepředu jedno kolečko a vzadu dvě větší kola. Při přejíždění mostu, se ji přední kolečko dostalo do spáry mezi fošny a kočárek překlopila a dítě vypadlo z kočárku do řeky. Měla velké štěstí, že v tu chvíli jel přes most potah s vozem, takže kočí vše dosvědčil. Původně se mělo jenom provést na zásah hraběte jenom vyšetření, ale paní hraběnka v té době na truc jezdila za oficíry do Litoměřic a hrabě se rozčílil a začal hraběnku osočovat, že podplatila chůvu, aby dítě zvrhla do řeky. Na základě tohoto osočení se konalo řádné vyšetřování a došlo i k rekonstrukci události. Vše bylo označeno za nezaviněnou náhodu. Chůva přesto byla C. K.soudem potrestána a sice k jednoročnímu zákazu zúčastnit se jakékoliv zábavy kde byla možnost tance, prostě rok nesměla tancovat. Takže zase jedna Libochovická záležitost je tímto vyřešena.

Krista (Christa) Podaná

Krista (Christa) Podaná

Narozena 22.prosince 1882 Budyně n.O., zemřela 27.dubna 1970, Liběšice

Kuchařka, hospodyně na zámku Libochovice

Ano, není to skutečná osobnost Libochovic, ale významná postava co se týče vývoje a osobního života majitelů panství Libochovice v období 1909 až zhruba 1940, a navíc v mysli pamětníku osobnost takříkajíc nesmazatelná. Možná kdyby slečna Krista nebyla na zámku zaměstnaná, běh událostí by šel jiným směrem a rodinný život hraběte Jana Josefa Herbersteina - Proskau a jeho manželky hraběnky Marií von Galen by zřejmě také byl úplně jiný. Ale osud je osud a tak se stalo to co se stalo. Hlavní postavou tohoto děje byla Krista Podaná, původně kuchařka a hospodyně na zámku v Libochovicích. Krista se narodila v Budyni 22.prosince 1882 v rodině kamenického mistra v Budyni čp.60. Otec, Vojtěch Podaný pocházel z chalupnické rodiny na Podbradci a jeho manželka Františka, rozená Loskotová z rodiny zednického mistra Loskota v Libochovicích.

Náhodou se mi dostala do rukou část korespondence od od bývalého údržbáře na zámku a později vodárenského mistra, v které popisuje své osobní vzpomínky na dobu strávenou v meziválečném obdobím na zámku Libochovice. Byl také velmi dobrým přítelem Oldřicha Suchého, zaměstnance a později kastelána zámku, pana Vejvody osobního komorníka hraběte. Jméno ovšem neuvedu, ač je nyní na Pravdě Boží, budu respektovat jeho přání jež v korespondenci uvádí. Také částečně používám článku pana Ing. Špecingera, který byl dobrý přítel pana Rubliče a měl ve své době volný přístup do listinné sbírky zámku. Proto se domnívám, že můj příběh nese známku vysoké pravděpodobnosti všech událostí jak se staly. Použil jsem také matrik, archivů a kronik několika obcí.

Krista jak už bylo řečeno v roce 1909, tedy ve svých 27 letech, nastupuje do služby do zámecké kuchyně jako kuchařka, později byla zaměstnaná jako zámecká hospodyně, někdy je uváděno jako komorná. V dopisech je zmiňováno, že samotná Krista byla velice pěkná a cílevědomá mladá dáma, leč zůstávalo v ní vše co si z chudých poměrů přinesla, touha po lepším životě, sny o vyšším stupni ve společenském žebříčku. Ale sestra pisatele, která s ní navštěvovala obecnou školu se o ní vyjadřovala cituji: „Sestra říkala, že byla ve škole hloupá a divila se proto jakou udělala kariéru“. Ano, udělala kariéru. Později ji museli z příkazu hraběte titulovat „slečno Kristo“. Vše asi ale stejně začalo někdy před rokem 1914, kdy se paní hraběnka podle vyprávění spustila s lesmistrem na Myslivně (dnes Jägerhaus), inženýrem Václavem Bernasem, který v roce 1902 ovdověl. Ale lesmistr Bernas byl, „prý“ za hraběnčinu přízeň a své romantické vzplanutí, nakonec krutě postižen. V době první světové války ho „neznámý“ střelec brokovnicí připravil o oči. Podle různých verzí se tak stalo u hájovny u Hříškova, nebo oknem v zahradnickém domě v libochovickém parku - ale možná i jinde. Také fakt, že hrabě potom slepého inženýra jmenoval ředitelem panství, tak tato skutečnost nikdy tragédii neobjasnila, pouze ještě zamlžila. Ostatně Bernas, kterého museli úředníci všude vodit a všechno mu předčítat, se záhy odstěhoval ke své dceři do Prahy.

Sám hrabě odplatil své ženě stejnou měrou. Po událostech jeho ženy, si hrabě oblíbil kuchařku Kristu a tím začalo další kolo událostí. Josef Herberstein , jak říkají pamětníci, svou ženu i s dětmi ze zámku vypudil a ta, ač si mohla vybrat z několika zámků v jejich majetku, provokativně se odstěhovala i s dětmi do hotelu do Litoměřic. Jeho vztah s Kristou vyvrcholil,narozením chlapce. Jak uvádí matrika, Vojtíšek se narodil 3.2.1918 v Sanatoriu v Podolí, v hejtmanství Královské Vinohrady. Je zajímavé, že v matrice není udán otec, ani údaj nemanželský. Aby to však nebylo jednoduché, kolovaly po narození Vojtíška po Libochovicích „zaručené“ zprávy, je to syn hraběte, syn pana Rubliče, který prý Kristě přislíbil manželství. No, podle vyprávění a svědků ještě žijících byl pan Rublič velice šaramantní, fešák a ženské po něm bláznili, ale on na svatbu jaksi neslyšel. Takže kdo ví, mohlo to být tak i tak. Faktem je, malý Vojtíšek neměl dlouho radost ze života. Podle podání svědků jedné z komorných (Otázka: proč služce vozila kočárek komorná?), 12.května 1919 vypadl za záhadných okolností na tehdejším ještě železném libochovickém mostě do Ohře. Vedení zámku vypsalo odměnu na nalezení dítěte a to také bylo 18.května 1919 v devět hodin dopoledne panem Jasenovským, zaměstnancem elektrárny vytažen na jezu u elektrárny. V matrice je zápis „Utopení (náhodou) dle ohledacího lístku“. Tato tragedie se nikdy nedošetřila a nevysvětlila, což ještě více přililo „oleje do ohně“ jednak mezi oba manžele, tak i mezi lidmi.

Slečna Krista 1930

Hrabě Josef Herberstein 1923

Josef Rublič 1911

Ing.Špecinger: A když potom rozpory mezi hraběcími manželi dosáhly neudržitelného rozsahu i povědomí ve městě a okolí, byly ukončeny velice kuriózním způsobem. Do libochovického zámeckého parku byla svolána schůze veškerých zaměstnanců panství a před nimi, na terase, si hrabě s hraběnkou veřejně navzájem všechno odpustili a smířili se. Manifestační průběh měl zřejmě zastavit spoustu nahromaděných podezření a pomluv, přičemž shromáždění bylo později mylně považováno za další místní dělnickou demonstraci tehdejšího bouřlivého poválečného roku 1920. (Moje poznámka: Takto to interpretovala podle zápisů místní organizace KSČ v pozdějších dobách)

K trvalému uklidnění ovšem došlo v hraběcí rodině až před jejích smrtí, po nástupu nacizmu. Skutečnou pravdu se ale nikdy nedozvíme, tu si odnesli na pravdu Boží všichni zúčastnění a jejích zpovědníci.

Celý tento příběh podle mého mínění ovlivnil i pozdější povahu hraběcího syna Bedřicha, který se jednoznačně v otázkách osobních i majetkových vztahů jednoznačně postavil proti otci.

Samotná Krista Podaná zemřela svobodná v Liběšicích v Domově důchodců 27.dubna 1970. Pochována je na stejném hřbitově jako její jediný syn Vojtíšek, na hřbitově v Budyni. Jako jediný pozůstalý je uveden Vojtěch Culík, vikář. Až jednou půjdete do Budyně, stavte se na hřbitově, jednak tamní hřbitovní kostel Panny Marie Sněžné stojí za to. Ještě je tam jedna zajímavá stavba, vpravo od cesty vedoucí od hřbitovní brány ke kostelu, kde stojí pozdně barokní kostnice z let 1764 – 1766, jedná se o centrální stavbu se zkosenými rohy a mansardovou střechou. Hlavní kamenný portál, ke kterému vede dvouramenné schodiště, je ozdoben hadem a lebkou. A pokud budete pokračovat dál okolo kostela narazíte na hrob malého Vojtíška, dítěte které si života vůbec neužilo.

Ve víně je asi pravda, co soudila 60 léta

Příspěvek k poznání přírodních vlivů určujících jakost žernoseckých vín – ing.Vilém Kraus C.Sc. – Litoměřický zpravodaj rok 1964
Vinná réva není rostlinou náročnou, pokud se pěstuje v odpovídajících klimatických podmínkách. Naše česká vinařská oblast leží na severní hranici rozšíření technické kultury révy vinné. Rozhodující vliv na její pěstování tu má klima. Na každoroční průběh počasí odpovídá u nás vinná réva velmi citlivě změněnou jakostí plodů. S narůstající zeměpisnou šířkou se pěstování vinné révy musí omezovat jen na vybrané polohy s teplejším mikroklimatem, které jsou schopny poskytnout teplomilné rostlině příznivější podmínky k rozvoji, nežli otevřená rovina. Takových poloh má Litoměřicko více než 1000 ha a většina z nich jsou bývalé viniční tratě, které byly .ve středověku osázeny vinicemi, ale dnes leží pusté. Jen samotné město Litoměřice mívalo ve svém katastru kolem 600 ha vinic. Jedny z nejkrásnějších viničních tratí jsou ve Velkých Žernosekách při České bráně Jsou osázeny vinicemi nepřetržitě od nejstarších dob (pravděpodobně od r. 1140). Sláva žernoseckých vín se táhne daleko do středověku. Co určuje jejich jakost; Jsou to poloha i rnikroklima viniční tratě, je to složení půdy, jsou to odrůdy pěstované ve vinicích a konečně i činnost člověka při ošetření vinic a při výrobě vína.
Protože jde o severní vinařskou oblast, ba dokonce o její nejsevernější výspu, musíme si uvědomit, že vysoké jakosti tu mohou dosáhnout hlavně bílá vína. Je to tím, že severní vinařské oblasti dávají pomalým vyzráváním hroznů odrůdám révy větší možnost vytvořit a na shromáždit speciální aromatické látky, nežli dovolují oblasti jižní. Na jihu se při rychlém zrání mnoho lehce těkavých látek z hroznů vytratí. Opačně je tomu však s jakostí červených vín. Ta se zvyšuje v jižnějších podmínkách, protože při většim světelném požitku vzniká více červeného barviva a více tříslovin. Zároveň je na jihu nižší obsah kyselin v hroznech, což je výhodné pro harmonické složení červeného vina, ale nevýhodné pro harmonii vín bílých. Jižní vinařské oblasti propůjčují kromě toho červeným vínům zvláštní chuťový tón vyzrálosti, který nelze v severní vinařské oblasti získat. Červená vina ze severních vinařských oblastí mohou mít vynikající aromatické látky, ale harmonií se jižním jakostním červeným vínům nevyrovnají. Naproti tomu žernosecká bílá vína vynikají výraznými odrůdovými vlastnostmi a nedostižnou harmonií mezi kyselinou, aromatem, alkoholem a plností vína, tvořenou vysokým obsahem minerálních látek, jmenovitě fosforu, Zvláště pak Litoměřicko se svými živnými půdami na jižních svazích bylo od nejstarších dob známé jako vyslovená oblast bílých vín, kterých tu bývalo kolem 90% veškeré produkce, Přestože se zde pěstovala i řada odrůd s modrým hroznem, jako Burgundské modré, Karmazín aj., zpracovávaly se tyto odrůdy spolu s hrozny bílých odrůd na vína, která měla jemně narůžovělou barvu a kterým dnes říkáme "ryšáky". Dříve se jim říkávalo na Zernosecku "růžák" a byla to vína, která proslavila zdejší vinařství tím, že byla velmi lahodná, s nižším obsahem kyselin nežli běžná bílá vína a výrazně plná. Hlavně se hodila k těžším masitým jídlům.
Je to tedy zeměpisná poloha, která již předem do značné míry určuje typ produkce vinařské oblasti. Vlastní poloha vinic je pak rozhodující pro jakost produkovaného vína.
K činitelům, zlepšujícím místní klima žernoseckých viničních strání, patří poloha chráněná před ochlazujícím vlivem větrů, prudký sklon strání, malá nadmořská výška (od 150 m do 280 m nad mořem), oteplující vliv vodních mas řeky Labe a zároveň odraz ,slunečních paprsků od její hladiny do vinic.
Vinná réva je teplomilná rostlina a její životní děje probíhají teprve při vyšších teplotách. Její životní činnost počíná při 10°C. Této teplotě říkáme vegetační nula pro vinnou révu. Všechny teploty vyšší nežli 10°C jsou tedy pro révu aktivní. Jestliže sečteme během roku všechny průměrné denní teploty vyšší nežli 10°C, obdržíme číslo, které nazýváme sumou aktivních teplo. Tato suma aktivních teplot může být použita pro charakteristiku vinařských oblastí. Největší vinařská oblast leží v krajinách, kde suma aktivních teplot dosahuje 3000-4500°C. V Žernosekách je suma aktivních teplot průměrně 2500°C, Jdeme-li po stejné rovnoběžce dále na východ, pak nabývá klimat kontimentálnějšího charakteru. Léto je v těchto oblastech teplejší a sušší, takže aktivní tepelná suma dosahuje vyšších hodnot nežli u nás. Pro pěstování révy k výrobě vína se již tyto oblasti nehodí, protože léto je příliš krátké. Přestože je teplé, nestačí k vyzrání moštových odrůd. Jdeme-li po stejné rovnoběžce k západu, nabývá klimat více přímořského charakteru s dlouhotrvajícím létem - ale vlivem větších srážek se ovzduší více ochlazuje a suma aktivních teplot klesá. Ani tam nejsou vhodné podmínky pro pěstování moštových odrůd révy. V naší zeměpisné šířce má uzavřená poloha severních Cech a její přechodné klima mezi atlantickým a kontinentálním výsadní položení vzhledem k možnostem pěstování vinné révy a k docílení velmi jakostních vín. Avšak právě proto, že naše klima je tak přechodného rázu, střídají se tu ročníky velmi příznivé pro dosažení jakostních vín, jako byla léta 1945, 1947, 1953, 1959 a 1961 s ročníky velmi nepříznivými, jako byla léta 1951, 1954, 1955, 1957, 1962. Ostatní pak dávají vína průměrná. V těch nejlepších létech dosahuje na Litoměřicku suma aktivních teplot až 2700° C a v těch nejméně přízni- vých jenom 2200° C. Čím je ročník méně příznivý, tím delší dobu musí zůstat hrozny na keřích révy. Jakmile jsou průměrné denní teploty nižší nežli 10° C, což bývá v Žernosekách průměrně po 6. říjnu, přibývá již cukru v hroznech jen velmi málo. Avšak v létech, kdy mají hrozny mnoho kyselin, musí zůstat na keřích tak dlouho, dokud se nadměrné množství kyselin alespoň částečně neupraví, aby pak neutrpěla jakost a harmonie vína. Ve středověku končíval sběr hroznů v Litoměřicích ve špatných ročnících na sv. Martina. A právě tak i dnes dbá Šlechtitelská stanice vinařská na jakost žernoseckých vín a končívá sběr hroznů pozdní odrůdy Ryzlink rýnský až počátkem listopadu.
A právě možnost ponechání hroznů na keřích dlouhou dobu do podzimu, která je dána naším klimatem, v němž se často vyskytují dlouhé, slunné podzimy, je jedním z důležitých činitelů, který umožňuje pěstovat u nás odrůdy poměrně pozdní a docilovat u nich výborné jakosti vína. Odrůda Ryzlink rýnský potřebuje např. k dobrému vyzrání hroznů sumu aktivních teplot 2800-2900° C v jižnějších vinařských oblastech. Avšak ve Velkých Žernosekách je tato odrůda pěstována s úspěchem, přestože průměrná suma aktivních teplot je u nás jen 2500° C. Vyzrání odrůdy umožňuje dlouhé ponechání hroznů na keřích. Je zajímavé, že u odrůdy Ryzlink rýnský se vyvíjejí aromatické látky hlavně až ke konci období zrání, a proto se musí sklízet pozdě, má-li být víno jakostní. Naproti. tomu u odrůdy Müller- Thurgau se vyvíjejí aromatické látky hned na počátku období zrání, a proto se musí hrozny sklízet poměrně brzy, aby se ve víně aromatické látky zachovaly. Tato vlastnost odrůdy Müller- Thurgau je pro severní vinařské oblasti Zvláštně cenná, protože její vína dosahují dobré jakosti i v nepříznivých ročnících.
Jsou tedy odrůdy nerozlučně svými vlastnostmi spjaty s každoročním průběhem počasí. Je hlavně na zkušenosti vinaře, aby správně určil pro každý rok výrobní postup vína, který povede k jakostnímu výrobku. Stejně velký význam připadá půdním podmínkám jednotlivých viničních tratí. V celku možno říci, že většina půdních typů, které se na Litoměřicku vyskytují, je vhodná pro pěstování vinné révy. Zvláště pak vynikají viniční trati Velkých Žernosek, protože vína, vyrobená ze zdejších odrůd, mají nejvyšší množství fosforu ze všech československých vín, a proto jsou velmi plná v chuti.
Ke vzájemnému působení přírodních sil na révu se připojuje značnou měrou i působení člověka. Záleží totiž na způsobu obdělávání vinice a výroby vína. Jenom práce jdoucí ruku v ruce s působením přírody, založená na dokonalých odborných znalostech a pochopení míst- ních podmínek, může vést k úspěchu a tak ke stálému zlepšováni jakosti našich českých vín.

Včera a dnes plovárna na řece Ohři a turistický ruch.

      Libochovice jako takové nejen svojí polohou, ale i začleněním obcí do dolního Poohří se jeví jako jedna z obcí která přímo vybízí k rozšíření turistického ruchu. Poloha Libochovic na okraji malebného Českého středohoří je tak nepsanou výzvou místním podnikatelům, vedení obce i okresu k činnosti v oblasti turistiky. Co je k tomu zapotřebí? Pro Libochovice všeobecně rozhodně rozšíření možnosti ubytování, propagace a vytvoření jak gastronomického, kulturního i sportovního vyžití. Pokud to probereme vše postupně, dá se říci, že v oblasti možnosti stravování je kapacita skoro naplněna, v možnosti ubytování vidím posud rezervu a to hlavně v možnosti slušného hotelu a dále v možnost rodinných penzionů nebo pronájmu chat a chalup a ubytování s kapacitou minimálně 40 osob (autobus). Dále jako velice důležitou věc považuji prosadit se do katalogů cestovních kanceláří. V oblasti kultury je kapacita Libochovic v období prázdnin poměrně chudší. V tomto období je to vlastně jen festival Rock co rok open air, Libochovická pouť a její doprovodné programy a neposlední řadě areál Zámku a jeho akce. Takže v celém systému jsou určité rezervy. Co se týče propagace města a jeho akcí, byla dříve činnost v této oblasti poměrně laxní, ale v současné době se dá se říci, že vedení města se i na tuto velice důležitou oblast, propagace města jako takového, zaměřuje. Sportovní areály a jejich využití je zdá se také naplněno (Oranžové hřiště, fotbalové hřiště, tenisový areál s plážovým volejbalem, hřiště s pevným povrchem v městském parku, krytý bazén, Sokolovna a bohužel dosud plně nevyužívaný areál bývalého Sokolského stadionu). Záporem je napojení na cyklostezky, které není příliš ideální. V provozu je tak jen 5.etapa cyklostezky Ohře, a to úsek Louny – Libochovice – Litoměřice, ale byly by jistě možné i jiné trasy, hlavně do Českého středohoří. Taktéž mimo hlavní značené turistické trasy mi zde chybí značená místní naučná stezka po místních památkách.

Ale abychom se vrátili zpět k titulku. O čem se domnívám, a co by navyšovalo možnost návštěvnosti je areál bývalých říčních a písčitých lázní lázní. Dnes je sice nahrazen menší písčitou pláží, bohužel bez jakéhokoliv zázemí. Argumentace, že místní mají bazény je sice pravdivá, ale v tomto případě se přece jedná o poskytnutí služby turistům. A domnívám se, že zvětšení celého areálu s minimálním zázemím by pro rozkvět turistického ruchu udělalo své. Jen si vzpomeňte na na bývalé koupaliště situované v sousedství této pláže s bohatým zázemím. Návštěvnost byla poměrně vysoká, zvláště v létě, a to nejen místních ale i návštěvníků Libochovic. Od doby svého trvání, plovárna založena roku 1885, se dožila necelých 100 nepřetržitého provozu. Bohužel v posledních letech svého dožívání bez jakékoliv investic, což vedlo k zániku celého areálu. Písečná plocha sloužící „písečným lázním“, bývala ukončena na jižní straně vstupem do řeky, dnes však již ne, a na severní soustavou zhruba 40 převlékacích kabin (před rozebráním). Je však pravdou, že lidé se koupali po celém toku řeky, od bývalých chmelnic, až po jez u elektrárny, ale dnes by jistým komfortem zajisté nepohrdli (převlékání, WC, možná i občerstvení). V šedesátých letech již však vedení města tyto lázně začalo odepisovat, došlo jen k pouhému rozšíření směrem k východu, částečně se tato plocha v roce 1968 využívala jako malý autokemp. Obnovení a zvětšení stávajícího koupaliště pak MNV v šedesátých letech pouze doporučuje, avšak k projasnění západní strany a úpravě pláže, rozšíření šaten a vybudování brouzdaliště pro děti již nikdy nedošlo. Vrchol své aktivity zažila plovárna v roce 1938, kdy se úpravy zúčastnila i Okresní nemocenská pojišťovna v Roudnici, jejíž pojistníci pak měli slevy na vstupném a pronájmu kabin.

Přitom k propagaci písečných lázní by se dali dnes použít materiály vypracované v roce 2004 Prof. Ing. Jan Gruntorádem DrSc, „LIBOCHOVICE NAD OHŘÍ, RADIOAKTIVITA FLUVIÁLNÍCH SEDIMENTŮ“ v údolní nivě Ohře od Loun k Budyni a „Perspektiva města LIBOCHOVICE NAD OHŘI jako města s lázeňským statutem“. Na lázeňský statut by se asi nedosáhlo, ale na druhou stranu by možná došlo ke zvýšenému zájmu o koupání v řece Ohři, a současně by se dalo využít dnešních trendů společnosti v jeho touze po zdraví jednotlivce ve využití přírodních léčebných užití písků, které voda přináší z horního toku, na západě Čech. Nebylo by zapotřebí nic moc. Bývalý areál je oplocený, jen by bylo třeba strhnout horní vrstvu drnu, protože pod ní je léčebný písek, vyhotovit jednoduché nezastřešené převlékárny, usadit mobilní WC, a celou plochu zkulturnit odstraněním rozpadlých maringotek a přívěsů a stínících stromů. Pochopitelně, pak by bylo nutno celý areál patřičně udržovat, což však se děje částečně i dnes, kdy je tato pronajata plocha, zaměstnanci města již udržována, hrabání listí, úklid. Argument, že by město přišlo o dvě hřiště podle mne není až tak pravdivý, vzhledem existenci dalších hřišť na území města. Nehledě na to, že pronajímatel Sokol Libochovice vlastní celý stadion, kde by tyto aktivity mohl provozovat dále a to na vlastních pozemcích. Nehledě k tomu, že hned kousek vedle je zbudováno nemalými náklady města hřiště na podobné sporty, celoročně volně přístupné. Proč vůbec vedení města nechalo úzké skupince lidí ohradit kus veřejného prostředí a vytvořit si pro sebe soukromé koupaliště? To byl také hlavní důvod zabrání celé plochy. Navíc v roce 2011 pronajímatelé slíbili že odstraní starou rozbitou buňku a zřídí něco kulturnějšího a celé prostranství poupraví, bohužel do dnešní doby vše chátrá dál, přibyla jen další pojízdná nevzhledná bouda. (Viz LN 2011).Dnešní vzhled je pro návštěvníky parku skutečně nevkusným zážitkem. Nehledě na to, že celý přístup je devastován osobními automobily a Libochovickými motorkáři a čtyřkolkáři. Rovněž vytvořit přístup do vody by asi také nebylo tak finančně náročné. Zároveň by se dala využít zkušenost jiných měst a obcí, které veřejné koupaliště vybudovaly a ve snaze vyhnout se povinnosti dbát na kvalitu vody a bezpečnost koupajících umístily cedule „Koupání na vlastní nebezpečí“. Myslím si, že tento plán koupaliště byl již jednou pojat v celkové revitalizaci parku, ale prozatím se tato revitalizace neuskutečnila. Dá se říci, že vybudováním areálu a jeho propagace jak na webech tak i formou letáků, by se tato investice velice brzy vrátila jak Libochovickým podnikatelům tak i městu ve formě zvýšených tržeb, nejen za ubytování, stravování tak i v jiných oblastech jejich činnosti. Tím by se včera stalo dnes.

Plovárna Včera:

Plovárna dnes:

 

Osobnosti Libochovic - Huml Karel

Huml Karel

* 16.03.1860 Buštěhrad, + 29.05.1931 Teplice

Vojenský kapelník, houslista, hudební pedagog.

Jako všestraný hudebník působil po celém tehdy Rakousku-Uhersku: Libochovice, Mělník, Teplice, Kyjev, Vídeň, Jugoslávie, Maďarsko.

Základy v houslové hře získal u svého otce, dále pak studoval u Josefa Hellmesbergra ve Vídni. Působil u vojenských kapel v Uhrách a ve Vídni, kde byl zástupcem kapelníka. V r. 1911 vojenský kapelník v Kyjevě, v r. 1913 hudební pedagog v Mělníku. V letech 1921-1923 působil v Jugoslávii. Po návratu absolvoval státní zkoušku z hudby a stal se majitelem hudební školy v Libochovicích nad Ohří a později v Teplicích-Trnovanech. Karel Huml měl hudební nadání zřejmě po otci, hudebním pedagogovi a kapelníkovi Josefu Humlovi.

Huml Josef, kapelník, hudební pedagog a skladatel (narozen 8. 7. 1835 ?, zemřel 1. 1. 1899, Kralupy nad Vltavou). Základy hudebního vzdělání získal také u svého otce, a postupně se naučil hrát na všechny tehdy běžné nástroje. Působil v severozápadních Čechách, nakonec v Duchcově, odkud se v roce 1870 přestěhoval do Kralup nad Vltavou; zde vystupoval se svou kapelou (pro niž komponoval taneční skladby) až do smrti. V Kralupech rovněž v letech 1870–79 organizoval hudební život. Napsal mnoho skladeb, zejména tanečních.

Lze skoro doložit, doklad je ale nevěrohodný, že jeho syn karel Huml, byl od 25.července do 10.srpna 1904 přítomen v Libochovicích jako kapelník. V tomto období je totiž je ve škole ubytováno vojsko, a to 3 bataliony s 80 důstojníky. U Duban byl pak vojenský tábor, a ve městě bylo tehdy značně veselo, denně hrála vojenská hudba na náměstí. Právě u jeho žádosti o licenci na majitele hudební školy v Libochovicích je malá poznámka, působil již v Libochovicích, odtud ta doměnka.