Jak to tedy bylo s Kristou ?

Děkuji ochotné čtenářce za poskytnutí údajů k článku o Kristě Podané.

Jak to tedy bylo ?

Krista Podaná měla malého Vojtíška asi skutečně s hrabětem Herbersteinem, protože podle několika svědectví, pan Rublič byl sice velký Donchuan, ale prý byl také homosexuál. Takže jak to bylo se smrtí malého Vojtíška. Prý Vojtíšek byl, jak by se dnes řeklo, hyperaktivní dítě a nikdo ho nechtěl hlídat. Našla se jistá mladá dáma z Poplz, která nutně potřebovala peníze, tak se tedy ujala funkce pečovatelky malého dítěte. Byla přijata do pracovního poměru jako komorná a její jediná starost byla péče o dítě. Vojtíška si každý den vozila do Poplz na zahradu, kde prý ho jakž takž zvládala. Jednoho dne spěchala, a s kočárkem přejížděla poněkud rychleji přes starý most, který měl místo podlahy dřevěné fošny, místy již značně opotřebené. Kočárek byl dobový, podobný dnešnímu, vepředu jedno kolečko a vzadu dvě větší kola. Při přejíždění mostu, se ji přední kolečko dostalo do spáry mezi fošny a kočárek překlopila a dítě vypadlo z kočárku do řeky. Měla velké štěstí, že v tu chvíli jel přes most potah s vozem, takže kočí vše dosvědčil. Původně se mělo jenom provést na zásah hraběte jenom vyšetření, ale paní hraběnka v té době na truc jezdila za oficíry do Litoměřic a hrabě se rozčílil a začal hraběnku osočovat, že podplatila chůvu, aby dítě zvrhla do řeky. Na základě tohoto osočení se konalo řádné vyšetřování a došlo i k rekonstrukci události. Vše bylo označeno za nezaviněnou náhodu. Chůva přesto byla C. K.soudem potrestána a sice k jednoročnímu zákazu zúčastnit se jakékoliv zábavy kde byla možnost tance, prostě rok nesměla tancovat. Takže zase jedna Libochovická záležitost je tímto vyřešena.

Krista (Christa) Podaná

Krista (Christa) Podaná

Narozena 22.prosince 1882 Budyně n.O., zemřela 27.dubna 1970, Liběšice

Kuchařka, hospodyně na zámku Libochovice

Ano, není to skutečná osobnost Libochovic, ale významná postava co se týče vývoje a osobního života majitelů panství Libochovice v období 1909 až zhruba 1940, a navíc v mysli pamětníku osobnost takříkajíc nesmazatelná. Možná kdyby slečna Krista nebyla na zámku zaměstnaná, běh událostí by šel jiným směrem a rodinný život hraběte Jana Josefa Herbersteina - Proskau a jeho manželky hraběnky Marií von Galen by zřejmě také byl úplně jiný. Ale osud je osud a tak se stalo to co se stalo. Hlavní postavou tohoto děje byla Krista Podaná, původně kuchařka a hospodyně na zámku v Libochovicích. Krista se narodila v Budyni 22.prosince 1882 v rodině kamenického mistra v Budyni čp.60. Otec, Vojtěch Podaný pocházel z chalupnické rodiny na Podbradci a jeho manželka Františka, rozená Loskotová z rodiny zednického mistra Loskota v Libochovicích.

Náhodou se mi dostala do rukou část korespondence od od bývalého údržbáře na zámku a později vodárenského mistra, v které popisuje své osobní vzpomínky na dobu strávenou v meziválečném obdobím na zámku Libochovice. Byl také velmi dobrým přítelem Oldřicha Suchého, zaměstnance a později kastelána zámku, pana Vejvody osobního komorníka hraběte. Jméno ovšem neuvedu, ač je nyní na Pravdě Boží, budu respektovat jeho přání jež v korespondenci uvádí. Také částečně používám článku pana Ing. Špecingera, který byl dobrý přítel pana Rubliče a měl ve své době volný přístup do listinné sbírky zámku. Proto se domnívám, že můj příběh nese známku vysoké pravděpodobnosti všech událostí jak se staly. Použil jsem také matrik, archivů a kronik několika obcí.

Krista jak už bylo řečeno v roce 1909, tedy ve svých 27 letech, nastupuje do služby do zámecké kuchyně jako kuchařka, později byla zaměstnaná jako zámecká hospodyně, někdy je uváděno jako komorná. V dopisech je zmiňováno, že samotná Krista byla velice pěkná a cílevědomá mladá dáma, leč zůstávalo v ní vše co si z chudých poměrů přinesla, touha po lepším životě, sny o vyšším stupni ve společenském žebříčku. Ale sestra pisatele, která s ní navštěvovala obecnou školu se o ní vyjadřovala cituji: „Sestra říkala, že byla ve škole hloupá a divila se proto jakou udělala kariéru“. Ano, udělala kariéru. Později ji museli z příkazu hraběte titulovat „slečno Kristo“. Vše asi ale stejně začalo někdy před rokem 1914, kdy se paní hraběnka podle vyprávění spustila s lesmistrem na Myslivně (dnes Jägerhaus), inženýrem Václavem Bernasem, který v roce 1902 ovdověl. Ale lesmistr Bernas byl, „prý“ za hraběnčinu přízeň a své romantické vzplanutí, nakonec krutě postižen. V době první světové války ho „neznámý“ střelec brokovnicí připravil o oči. Podle různých verzí se tak stalo u hájovny u Hříškova, nebo oknem v zahradnickém domě v libochovickém parku - ale možná i jinde. Také fakt, že hrabě potom slepého inženýra jmenoval ředitelem panství, tak tato skutečnost nikdy tragédii neobjasnila, pouze ještě zamlžila. Ostatně Bernas, kterého museli úředníci všude vodit a všechno mu předčítat, se záhy odstěhoval ke své dceři do Prahy.

Sám hrabě odplatil své ženě stejnou měrou. Po událostech jeho ženy, si hrabě oblíbil kuchařku Kristu a tím začalo další kolo událostí. Josef Herberstein , jak říkají pamětníci, svou ženu i s dětmi ze zámku vypudil a ta, ač si mohla vybrat z několika zámků v jejich majetku, provokativně se odstěhovala i s dětmi do hotelu do Litoměřic. Jeho vztah s Kristou vyvrcholil,narozením chlapce. Jak uvádí matrika, Vojtíšek se narodil 3.2.1918 v Sanatoriu v Podolí, v hejtmanství Královské Vinohrady. Je zajímavé, že v matrice není udán otec, ani údaj nemanželský. Aby to však nebylo jednoduché, kolovaly po narození Vojtíška po Libochovicích „zaručené“ zprávy, je to syn hraběte, syn pana Rubliče, který prý Kristě přislíbil manželství. No, podle vyprávění a svědků ještě žijících byl pan Rublič velice šaramantní, fešák a ženské po něm bláznili, ale on na svatbu jaksi neslyšel. Takže kdo ví, mohlo to být tak i tak. Faktem je, malý Vojtíšek neměl dlouho radost ze života. Podle podání svědků jedné z komorných (Otázka: proč služce vozila kočárek komorná?), 12.května 1919 vypadl za záhadných okolností na tehdejším ještě železném libochovickém mostě do Ohře. Vedení zámku vypsalo odměnu na nalezení dítěte a to také bylo 18.května 1919 v devět hodin dopoledne panem Jasenovským, zaměstnancem elektrárny vytažen na jezu u elektrárny. V matrice je zápis „Utopení (náhodou) dle ohledacího lístku“. Tato tragedie se nikdy nedošetřila a nevysvětlila, což ještě více přililo „oleje do ohně“ jednak mezi oba manžele, tak i mezi lidmi.

Slečna Krista 1930

Hrabě Josef Herberstein 1923

Josef Rublič 1911

Ing.Špecinger: A když potom rozpory mezi hraběcími manželi dosáhly neudržitelného rozsahu i povědomí ve městě a okolí, byly ukončeny velice kuriózním způsobem. Do libochovického zámeckého parku byla svolána schůze veškerých zaměstnanců panství a před nimi, na terase, si hrabě s hraběnkou veřejně navzájem všechno odpustili a smířili se. Manifestační průběh měl zřejmě zastavit spoustu nahromaděných podezření a pomluv, přičemž shromáždění bylo později mylně považováno za další místní dělnickou demonstraci tehdejšího bouřlivého poválečného roku 1920. (Moje poznámka: Takto to interpretovala podle zápisů místní organizace KSČ v pozdějších dobách)

K trvalému uklidnění ovšem došlo v hraběcí rodině až před jejích smrtí, po nástupu nacizmu. Skutečnou pravdu se ale nikdy nedozvíme, tu si odnesli na pravdu Boží všichni zúčastnění a jejích zpovědníci.

Celý tento příběh podle mého mínění ovlivnil i pozdější povahu hraběcího syna Bedřicha, který se jednoznačně v otázkách osobních i majetkových vztahů jednoznačně postavil proti otci.

Samotná Krista Podaná zemřela svobodná v Liběšicích v Domově důchodců 27.dubna 1970. Pochována je na stejném hřbitově jako její jediný syn Vojtíšek, na hřbitově v Budyni. Jako jediný pozůstalý je uveden Vojtěch Culík, vikář. Až jednou půjdete do Budyně, stavte se na hřbitově, jednak tamní hřbitovní kostel Panny Marie Sněžné stojí za to. Ještě je tam jedna zajímavá stavba, vpravo od cesty vedoucí od hřbitovní brány ke kostelu, kde stojí pozdně barokní kostnice z let 1764 – 1766, jedná se o centrální stavbu se zkosenými rohy a mansardovou střechou. Hlavní kamenný portál, ke kterému vede dvouramenné schodiště, je ozdoben hadem a lebkou. A pokud budete pokračovat dál okolo kostela narazíte na hrob malého Vojtíška, dítěte které si života vůbec neužilo.

Ve víně je asi pravda, co soudila 60 léta

Příspěvek k poznání přírodních vlivů určujících jakost žernoseckých vín – ing.Vilém Kraus C.Sc. – Litoměřický zpravodaj rok 1964
Vinná réva není rostlinou náročnou, pokud se pěstuje v odpovídajících klimatických podmínkách. Naše česká vinařská oblast leží na severní hranici rozšíření technické kultury révy vinné. Rozhodující vliv na její pěstování tu má klima. Na každoroční průběh počasí odpovídá u nás vinná réva velmi citlivě změněnou jakostí plodů. S narůstající zeměpisnou šířkou se pěstování vinné révy musí omezovat jen na vybrané polohy s teplejším mikroklimatem, které jsou schopny poskytnout teplomilné rostlině příznivější podmínky k rozvoji, nežli otevřená rovina. Takových poloh má Litoměřicko více než 1000 ha a většina z nich jsou bývalé viniční tratě, které byly .ve středověku osázeny vinicemi, ale dnes leží pusté. Jen samotné město Litoměřice mívalo ve svém katastru kolem 600 ha vinic. Jedny z nejkrásnějších viničních tratí jsou ve Velkých Žernosekách při České bráně Jsou osázeny vinicemi nepřetržitě od nejstarších dob (pravděpodobně od r. 1140). Sláva žernoseckých vín se táhne daleko do středověku. Co určuje jejich jakost; Jsou to poloha i rnikroklima viniční tratě, je to složení půdy, jsou to odrůdy pěstované ve vinicích a konečně i činnost člověka při ošetření vinic a při výrobě vína.
Protože jde o severní vinařskou oblast, ba dokonce o její nejsevernější výspu, musíme si uvědomit, že vysoké jakosti tu mohou dosáhnout hlavně bílá vína. Je to tím, že severní vinařské oblasti dávají pomalým vyzráváním hroznů odrůdám révy větší možnost vytvořit a na shromáždit speciální aromatické látky, nežli dovolují oblasti jižní. Na jihu se při rychlém zrání mnoho lehce těkavých látek z hroznů vytratí. Opačně je tomu však s jakostí červených vín. Ta se zvyšuje v jižnějších podmínkách, protože při většim světelném požitku vzniká více červeného barviva a více tříslovin. Zároveň je na jihu nižší obsah kyselin v hroznech, což je výhodné pro harmonické složení červeného vina, ale nevýhodné pro harmonii vín bílých. Jižní vinařské oblasti propůjčují kromě toho červeným vínům zvláštní chuťový tón vyzrálosti, který nelze v severní vinařské oblasti získat. Červená vina ze severních vinařských oblastí mohou mít vynikající aromatické látky, ale harmonií se jižním jakostním červeným vínům nevyrovnají. Naproti tomu žernosecká bílá vína vynikají výraznými odrůdovými vlastnostmi a nedostižnou harmonií mezi kyselinou, aromatem, alkoholem a plností vína, tvořenou vysokým obsahem minerálních látek, jmenovitě fosforu, Zvláště pak Litoměřicko se svými živnými půdami na jižních svazích bylo od nejstarších dob známé jako vyslovená oblast bílých vín, kterých tu bývalo kolem 90% veškeré produkce, Přestože se zde pěstovala i řada odrůd s modrým hroznem, jako Burgundské modré, Karmazín aj., zpracovávaly se tyto odrůdy spolu s hrozny bílých odrůd na vína, která měla jemně narůžovělou barvu a kterým dnes říkáme "ryšáky". Dříve se jim říkávalo na Zernosecku "růžák" a byla to vína, která proslavila zdejší vinařství tím, že byla velmi lahodná, s nižším obsahem kyselin nežli běžná bílá vína a výrazně plná. Hlavně se hodila k těžším masitým jídlům.
Je to tedy zeměpisná poloha, která již předem do značné míry určuje typ produkce vinařské oblasti. Vlastní poloha vinic je pak rozhodující pro jakost produkovaného vína.
K činitelům, zlepšujícím místní klima žernoseckých viničních strání, patří poloha chráněná před ochlazujícím vlivem větrů, prudký sklon strání, malá nadmořská výška (od 150 m do 280 m nad mořem), oteplující vliv vodních mas řeky Labe a zároveň odraz ,slunečních paprsků od její hladiny do vinic.
Vinná réva je teplomilná rostlina a její životní děje probíhají teprve při vyšších teplotách. Její životní činnost počíná při 10°C. Této teplotě říkáme vegetační nula pro vinnou révu. Všechny teploty vyšší nežli 10°C jsou tedy pro révu aktivní. Jestliže sečteme během roku všechny průměrné denní teploty vyšší nežli 10°C, obdržíme číslo, které nazýváme sumou aktivních teplo. Tato suma aktivních teplot může být použita pro charakteristiku vinařských oblastí. Největší vinařská oblast leží v krajinách, kde suma aktivních teplot dosahuje 3000-4500°C. V Žernosekách je suma aktivních teplot průměrně 2500°C, Jdeme-li po stejné rovnoběžce dále na východ, pak nabývá klimat kontimentálnějšího charakteru. Léto je v těchto oblastech teplejší a sušší, takže aktivní tepelná suma dosahuje vyšších hodnot nežli u nás. Pro pěstování révy k výrobě vína se již tyto oblasti nehodí, protože léto je příliš krátké. Přestože je teplé, nestačí k vyzrání moštových odrůd. Jdeme-li po stejné rovnoběžce k západu, nabývá klimat více přímořského charakteru s dlouhotrvajícím létem - ale vlivem větších srážek se ovzduší více ochlazuje a suma aktivních teplot klesá. Ani tam nejsou vhodné podmínky pro pěstování moštových odrůd révy. V naší zeměpisné šířce má uzavřená poloha severních Cech a její přechodné klima mezi atlantickým a kontinentálním výsadní položení vzhledem k možnostem pěstování vinné révy a k docílení velmi jakostních vín. Avšak právě proto, že naše klima je tak přechodného rázu, střídají se tu ročníky velmi příznivé pro dosažení jakostních vín, jako byla léta 1945, 1947, 1953, 1959 a 1961 s ročníky velmi nepříznivými, jako byla léta 1951, 1954, 1955, 1957, 1962. Ostatní pak dávají vína průměrná. V těch nejlepších létech dosahuje na Litoměřicku suma aktivních teplot až 2700° C a v těch nejméně přízni- vých jenom 2200° C. Čím je ročník méně příznivý, tím delší dobu musí zůstat hrozny na keřích révy. Jakmile jsou průměrné denní teploty nižší nežli 10° C, což bývá v Žernosekách průměrně po 6. říjnu, přibývá již cukru v hroznech jen velmi málo. Avšak v létech, kdy mají hrozny mnoho kyselin, musí zůstat na keřích tak dlouho, dokud se nadměrné množství kyselin alespoň částečně neupraví, aby pak neutrpěla jakost a harmonie vína. Ve středověku končíval sběr hroznů v Litoměřicích ve špatných ročnících na sv. Martina. A právě tak i dnes dbá Šlechtitelská stanice vinařská na jakost žernoseckých vín a končívá sběr hroznů pozdní odrůdy Ryzlink rýnský až počátkem listopadu.
A právě možnost ponechání hroznů na keřích dlouhou dobu do podzimu, která je dána naším klimatem, v němž se často vyskytují dlouhé, slunné podzimy, je jedním z důležitých činitelů, který umožňuje pěstovat u nás odrůdy poměrně pozdní a docilovat u nich výborné jakosti vína. Odrůda Ryzlink rýnský potřebuje např. k dobrému vyzrání hroznů sumu aktivních teplot 2800-2900° C v jižnějších vinařských oblastech. Avšak ve Velkých Žernosekách je tato odrůda pěstována s úspěchem, přestože průměrná suma aktivních teplot je u nás jen 2500° C. Vyzrání odrůdy umožňuje dlouhé ponechání hroznů na keřích. Je zajímavé, že u odrůdy Ryzlink rýnský se vyvíjejí aromatické látky hlavně až ke konci období zrání, a proto se musí sklízet pozdě, má-li být víno jakostní. Naproti. tomu u odrůdy Müller- Thurgau se vyvíjejí aromatické látky hned na počátku období zrání, a proto se musí hrozny sklízet poměrně brzy, aby se ve víně aromatické látky zachovaly. Tato vlastnost odrůdy Müller- Thurgau je pro severní vinařské oblasti Zvláštně cenná, protože její vína dosahují dobré jakosti i v nepříznivých ročnících.
Jsou tedy odrůdy nerozlučně svými vlastnostmi spjaty s každoročním průběhem počasí. Je hlavně na zkušenosti vinaře, aby správně určil pro každý rok výrobní postup vína, který povede k jakostnímu výrobku. Stejně velký význam připadá půdním podmínkám jednotlivých viničních tratí. V celku možno říci, že většina půdních typů, které se na Litoměřicku vyskytují, je vhodná pro pěstování vinné révy. Zvláště pak vynikají viniční trati Velkých Žernosek, protože vína, vyrobená ze zdejších odrůd, mají nejvyšší množství fosforu ze všech československých vín, a proto jsou velmi plná v chuti.
Ke vzájemnému působení přírodních sil na révu se připojuje značnou měrou i působení člověka. Záleží totiž na způsobu obdělávání vinice a výroby vína. Jenom práce jdoucí ruku v ruce s působením přírody, založená na dokonalých odborných znalostech a pochopení míst- ních podmínek, může vést k úspěchu a tak ke stálému zlepšováni jakosti našich českých vín.

Včera a dnes plovárna na řece Ohři a turistický ruch.

      Libochovice jako takové nejen svojí polohou, ale i začleněním obcí do dolního Poohří se jeví jako jedna z obcí která přímo vybízí k rozšíření turistického ruchu. Poloha Libochovic na okraji malebného Českého středohoří je tak nepsanou výzvou místním podnikatelům, vedení obce i okresu k činnosti v oblasti turistiky. Co je k tomu zapotřebí? Pro Libochovice všeobecně rozhodně rozšíření možnosti ubytování, propagace a vytvoření jak gastronomického, kulturního i sportovního vyžití. Pokud to probereme vše postupně, dá se říci, že v oblasti možnosti stravování je kapacita skoro naplněna, v možnosti ubytování vidím posud rezervu a to hlavně v možnosti slušného hotelu a dále v možnost rodinných penzionů nebo pronájmu chat a chalup a ubytování s kapacitou minimálně 40 osob (autobus). Dále jako velice důležitou věc považuji prosadit se do katalogů cestovních kanceláří. V oblasti kultury je kapacita Libochovic v období prázdnin poměrně chudší. V tomto období je to vlastně jen festival Rock co rok open air, Libochovická pouť a její doprovodné programy a neposlední řadě areál Zámku a jeho akce. Takže v celém systému jsou určité rezervy. Co se týče propagace města a jeho akcí, byla dříve činnost v této oblasti poměrně laxní, ale v současné době se dá se říci, že vedení města se i na tuto velice důležitou oblast, propagace města jako takového, zaměřuje. Sportovní areály a jejich využití je zdá se také naplněno (Oranžové hřiště, fotbalové hřiště, tenisový areál s plážovým volejbalem, hřiště s pevným povrchem v městském parku, krytý bazén, Sokolovna a bohužel dosud plně nevyužívaný areál bývalého Sokolského stadionu). Záporem je napojení na cyklostezky, které není příliš ideální. V provozu je tak jen 5.etapa cyklostezky Ohře, a to úsek Louny – Libochovice – Litoměřice, ale byly by jistě možné i jiné trasy, hlavně do Českého středohoří. Taktéž mimo hlavní značené turistické trasy mi zde chybí značená místní naučná stezka po místních památkách.

Ale abychom se vrátili zpět k titulku. O čem se domnívám, a co by navyšovalo možnost návštěvnosti je areál bývalých říčních a písčitých lázní lázní. Dnes je sice nahrazen menší písčitou pláží, bohužel bez jakéhokoliv zázemí. Argumentace, že místní mají bazény je sice pravdivá, ale v tomto případě se přece jedná o poskytnutí služby turistům. A domnívám se, že zvětšení celého areálu s minimálním zázemím by pro rozkvět turistického ruchu udělalo své. Jen si vzpomeňte na na bývalé koupaliště situované v sousedství této pláže s bohatým zázemím. Návštěvnost byla poměrně vysoká, zvláště v létě, a to nejen místních ale i návštěvníků Libochovic. Od doby svého trvání, plovárna založena roku 1885, se dožila necelých 100 nepřetržitého provozu. Bohužel v posledních letech svého dožívání bez jakékoliv investic, což vedlo k zániku celého areálu. Písečná plocha sloužící „písečným lázním“, bývala ukončena na jižní straně vstupem do řeky, dnes však již ne, a na severní soustavou zhruba 40 převlékacích kabin (před rozebráním). Je však pravdou, že lidé se koupali po celém toku řeky, od bývalých chmelnic, až po jez u elektrárny, ale dnes by jistým komfortem zajisté nepohrdli (převlékání, WC, možná i občerstvení). V šedesátých letech již však vedení města tyto lázně začalo odepisovat, došlo jen k pouhému rozšíření směrem k východu, částečně se tato plocha v roce 1968 využívala jako malý autokemp. Obnovení a zvětšení stávajícího koupaliště pak MNV v šedesátých letech pouze doporučuje, avšak k projasnění západní strany a úpravě pláže, rozšíření šaten a vybudování brouzdaliště pro děti již nikdy nedošlo. Vrchol své aktivity zažila plovárna v roce 1938, kdy se úpravy zúčastnila i Okresní nemocenská pojišťovna v Roudnici, jejíž pojistníci pak měli slevy na vstupném a pronájmu kabin.

Přitom k propagaci písečných lázní by se dali dnes použít materiály vypracované v roce 2004 Prof. Ing. Jan Gruntorádem DrSc, „LIBOCHOVICE NAD OHŘÍ, RADIOAKTIVITA FLUVIÁLNÍCH SEDIMENTŮ“ v údolní nivě Ohře od Loun k Budyni a „Perspektiva města LIBOCHOVICE NAD OHŘI jako města s lázeňským statutem“. Na lázeňský statut by se asi nedosáhlo, ale na druhou stranu by možná došlo ke zvýšenému zájmu o koupání v řece Ohři, a současně by se dalo využít dnešních trendů společnosti v jeho touze po zdraví jednotlivce ve využití přírodních léčebných užití písků, které voda přináší z horního toku, na západě Čech. Nebylo by zapotřebí nic moc. Bývalý areál je oplocený, jen by bylo třeba strhnout horní vrstvu drnu, protože pod ní je léčebný písek, vyhotovit jednoduché nezastřešené převlékárny, usadit mobilní WC, a celou plochu zkulturnit odstraněním rozpadlých maringotek a přívěsů a stínících stromů. Pochopitelně, pak by bylo nutno celý areál patřičně udržovat, což však se děje částečně i dnes, kdy je tato pronajata plocha, zaměstnanci města již udržována, hrabání listí, úklid. Argument, že by město přišlo o dvě hřiště podle mne není až tak pravdivý, vzhledem existenci dalších hřišť na území města. Nehledě na to, že pronajímatel Sokol Libochovice vlastní celý stadion, kde by tyto aktivity mohl provozovat dále a to na vlastních pozemcích. Nehledě k tomu, že hned kousek vedle je zbudováno nemalými náklady města hřiště na podobné sporty, celoročně volně přístupné. Proč vůbec vedení města nechalo úzké skupince lidí ohradit kus veřejného prostředí a vytvořit si pro sebe soukromé koupaliště? To byl také hlavní důvod zabrání celé plochy. Navíc v roce 2011 pronajímatelé slíbili že odstraní starou rozbitou buňku a zřídí něco kulturnějšího a celé prostranství poupraví, bohužel do dnešní doby vše chátrá dál, přibyla jen další pojízdná nevzhledná bouda. (Viz LN 2011).Dnešní vzhled je pro návštěvníky parku skutečně nevkusným zážitkem. Nehledě na to, že celý přístup je devastován osobními automobily a Libochovickými motorkáři a čtyřkolkáři. Rovněž vytvořit přístup do vody by asi také nebylo tak finančně náročné. Zároveň by se dala využít zkušenost jiných měst a obcí, které veřejné koupaliště vybudovaly a ve snaze vyhnout se povinnosti dbát na kvalitu vody a bezpečnost koupajících umístily cedule „Koupání na vlastní nebezpečí“. Myslím si, že tento plán koupaliště byl již jednou pojat v celkové revitalizaci parku, ale prozatím se tato revitalizace neuskutečnila. Dá se říci, že vybudováním areálu a jeho propagace jak na webech tak i formou letáků, by se tato investice velice brzy vrátila jak Libochovickým podnikatelům tak i městu ve formě zvýšených tržeb, nejen za ubytování, stravování tak i v jiných oblastech jejich činnosti. Tím by se včera stalo dnes.

Plovárna Včera:

Plovárna dnes:

 

Osobnosti Libochovic - Huml Karel

Huml Karel

* 16.03.1860 Buštěhrad, + 29.05.1931 Teplice

Vojenský kapelník, houslista, hudební pedagog.

Jako všestraný hudebník působil po celém tehdy Rakousku-Uhersku: Libochovice, Mělník, Teplice, Kyjev, Vídeň, Jugoslávie, Maďarsko.

Základy v houslové hře získal u svého otce, dále pak studoval u Josefa Hellmesbergra ve Vídni. Působil u vojenských kapel v Uhrách a ve Vídni, kde byl zástupcem kapelníka. V r. 1911 vojenský kapelník v Kyjevě, v r. 1913 hudební pedagog v Mělníku. V letech 1921-1923 působil v Jugoslávii. Po návratu absolvoval státní zkoušku z hudby a stal se majitelem hudební školy v Libochovicích nad Ohří a později v Teplicích-Trnovanech. Karel Huml měl hudební nadání zřejmě po otci, hudebním pedagogovi a kapelníkovi Josefu Humlovi.

Huml Josef, kapelník, hudební pedagog a skladatel (narozen 8. 7. 1835 ?, zemřel 1. 1. 1899, Kralupy nad Vltavou). Základy hudebního vzdělání získal také u svého otce, a postupně se naučil hrát na všechny tehdy běžné nástroje. Působil v severozápadních Čechách, nakonec v Duchcově, odkud se v roce 1870 přestěhoval do Kralup nad Vltavou; zde vystupoval se svou kapelou (pro niž komponoval taneční skladby) až do smrti. V Kralupech rovněž v letech 1870–79 organizoval hudební život. Napsal mnoho skladeb, zejména tanečních.

Lze skoro doložit, doklad je ale nevěrohodný, že jeho syn karel Huml, byl od 25.července do 10.srpna 1904 přítomen v Libochovicích jako kapelník. V tomto období je totiž je ve škole ubytováno vojsko, a to 3 bataliony s 80 důstojníky. U Duban byl pak vojenský tábor, a ve městě bylo tehdy značně veselo, denně hrála vojenská hudba na náměstí. Právě u jeho žádosti o licenci na majitele hudební školy v Libochovicích je malá poznámka, působil již v Libochovicích, odtud ta doměnka.

Nové, Aktuální Revoluční ulice, družstevní domy, problém s pozemkem, kdo to zavinil?

Nové, Aktuální

Situace u družstevních domů po prodeji pozemků panem Točinou novému majiteli houstne. Není divu, také bych se bránil. Co mne však nejvíce zaráží, je skutečnost, jak k pozemku přišel pan Točina?

Tak krásný obdelníkový pozemek nemohl podle mého mínění získat s koupí hotelu Černý orel. Pozemek 25/1 totiž zasahuje do poízemků které historicky vlastnilo město. Pokud se podíváme na původní nákres dané lokality se zakreslenou situací nových družstevních domů, zjistíme, že je zde pozemek bývalého hřiště, kde jsou dnes garáže, který byl ukončen u silnice stodolou ( na starém plánu označenou jako 259, 260 patřila až do roku 1945 panu Fidlerovi, pak pochopitelně státu) Cesta na plánku označená jako 1758 byla veřejná obecní cesta až do stavby družstevních domů, takže také nemohla patřit do restituce p. Němcové. Zahrady označené jako číslo 26 byly později rozparcelovány a rozděleny mezi sestry Panešovi a p.Němcovou. 

Starý katastr 1848

 

Porevoluční katastr

 

Snímek z topografické mapy 1952

Současný Katastr

(Historické zápisy: Po převodu těchto ploch, byl v roce 1928 Okrasným spolkem pozemek „louže“ patřící Městu osázen pěti smutečními vrbami. Před rokem 1937 je louže zavezena a zemědělci zde prováděli výmlaty obilí. V květnu 1947 projevil ještě tehdy Hasičský sbor o tuto plochu zájem a žádá stavbu cvičiště s cvičnou stěnou a sušákem na hadice. Zároveň žádají hasiči obecní pozemek za stodolou p.Fidlera. Protože však na tomto pozemku byly tehdy prováděny výmlaty obilí místními zemědělci, hasiči pozemek směli používat mimo žní. V roce 1955 bylo proto upraveno hřiště mateřské školy na této ploše. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let došlo k zabrání pozemků na základě územního plánu  a výstavbě tří družstevních domů. )

Náčrtek projednávaný MNV těsně před stavbou družstevních domů (stále zde figurují pozemky které nemohly být součastí restituce po roce 1989)

 

Potvrzení převodu zahrad sester Panešových na stát

Dnes jsou na tomto místě zčásti garáže, a to na bývalých pozemcích města, veřejná cesta na katastrálním čísle 1758/1 vzala za své, tak jako stodoly a zahrady. Parcela 26/1 bývalá zahrada p.Panešové, převedena na stát, parcela 26/2 zahrada sester Panešových převedena na stát, parcela 27 zahrada p.Němcové převedena na p.Točinu, parcela 28/1 a 28/2 již patří historicky do majetku bývalého zahradníka Kotouče.

Je tedy zajímavé, kdo prodal zbytek cesty číslo 1728/1 panu Točinovi a jak pan Točina přišel k majetku ploch pod stodolami táhnoucími se pod touto cestou až k Revoluční ulici, část ploch přešla do majetku družstva je na těchto plochách zástavba tří domů. Takže pokud to shrnu, zajímalo by mne kdo po roce 1989 prodal panu Točinovi plochy které nebyly v restituci k hotelu, minimálně, pokud přehlédnu jiné pozemky část cesty 1758/1, tak že získal pěkně pravoúhlý obdélníkový pozemek. Toť můj názor na tuto věc. Družstevníkům bych doporučil přinejmenším pátrat po historii převodů zda byly tyto převody schválen zastupitelstvem města.

Libochovice a podvodníci

Co by to bylo za město, kdyby se v něm neobjevil podvodník. Sice neprodával libochovický zámek, jako geniální podvodník Josef "Harry" Jelínek, jenž prodal i hrad Karlštejn, ale podařilo se mu napálit místní zastupitelstvo stejně elegantně jako jeho věhlasnému kolegovi.

Jmenoval se Iřička. Tedy ne, že by to bylo jeho pravé jméno, ale bylo to jméno reprezentativní. Promptně založil firmu Ing.Žák&Iřička, akciová společnost, výroba elektrických strojů pro dráhy, auta atd. Na ustavující schůzi, která se konala 5.května 1931 dokázal svolat zástupce čsl.vlády, zástupce cizích států, ministerstev a zástupce města Libochovic. A právě o ty mu především šlo. Na této schůzi docílil závazku k úpisu akcií městem, protože jak zdůraznil: „Potřeba je kapitálu na výkup pozemků, stavbu a pronájem budov k rozjetí výroby již předem zajištěného odbytu výrobků.“ Dále nabídl ke koupi městu své patenty (ty pochopitelně byly všechny falšované), tak aby město mělo záruky výroby. Vše bylo na dobré cestě, úpis akcii byl schválen městskou radou, nákup licencí taktéž, kdyby. Ano to osudné kdyby. Dnes již nelze bezpečně říci, kdo z městské rady se dozvěděl o pravdě kolem firmy Ing.Žák&Iřička a.s., ale následky pro pana Iřičku byly katastrofální.

Nebyl to pán Iřička velkopodnikatel, ale Bohumil Jiřička, holič, narozen 24.9.1887 v Chocni, několikrát trestaný podvodník. Rada se tomuto „podnikateli“ odvděčila za jeho pomoc vyvést z městské kasy několik stotisíc velice tvrdě. Na své schůzi v roce 1933 vypověděla pana Jiřičku z celého území obce Libochovice, a zakázala mu jakýkoliv pobyt v obci. Jako hlavní důvod však nebyl uváděn podvod, ale cituji: „Protože při domnělém zakládání akc.společnosti Ing.Žák&Iřička, jste soustavným způsobem uváděl obecní zastupitelstvo města a je funkcionáře v posměch a nevážnost občanstva ….“. Dále si pán Jiřička pěkně zavařil tím, že sliboval stav manželský (ač sám již ženat) jisté vdově v Libochovicích a kazil (podle rady) mravní výchovu jejího nezletilého dítka, - podrobnosti není třeba uvádět. Libochovice však nebyly sami, jako dobří „partneři“ se zachovali i někteří zastupitelé v jiných menší městech.

Tento podvodník však nebyl jediný, kdo tak krásně vymyslel plán jak lacino přijít k majetku. Netrvalo dlouho a v roce 1935 se objevuje jistý Bedřich Šťastný, který zde vystupoval jako žurnalista a agitátor. Jeho dobrý kšeft spočíval v tom, že založil tzv. deputaci spotřebitelů elektrického proudu v Libochovicích. Jednal s Herbersteinskou elektrárnou jménem spotřebitelů a to hlavně z dělnických vrstev, hlavně dělníků pracujících ve sklárně. Jeho taktika spočívala v tom, že nabádal občany, aby se bouřili pro vysokou cenu proudu, a on jako zástupce, pochopitelně za úplatu, což byl základ tohoto kšeftu, bude jednat o snížení plateb. Pokud by zůstal pouze u tohoto, nic by se nedělo. Jeho problémem byla nenasytnost. Začal se vydávat za úředníka obce, a z této pozice jednal s elektrárenským svazem. A kdyby jen to, protože jednání nepostupovala dost rychle, z úředníka se stal tajemníkem města a to bylo i pro radu obce přiliž. A co následovalo? 4.září 1935 vyhostila rada města Bedřicha Šťastného z obvodu obce. Místní organizace KSČ však toto jednání považovala za útok proti dělnictvu arogantními městskými zastupitely a začala pořádat petici za zrušení usnesení města. Doslovně je v ní uvedeno cituji: „Občan Bedřich Šťastný byl trestán za činy, kterém byly v souvislosti s bojem proti fašismu a za navázání přátelských styků s Ruskem. Považujeme návrh na jeho vyhoštění za provokaci a persekuční čin, původce tohoto návrhu poženeme k zodpovědnosti. Neopovažujte se sáhnouti k rakouskému pronásledování zastánců pracujícího lidu!“ Protest podepsalo 187 občanů, úspěch dobré agitace.

A kdo to byl pán Šťastný skutečně? Narodil se 1.prosince 1893 v Klech u Mělníka, kde působil jako zahradník, později komunistický agitátor. Pravda byl trestán, jenže výpis z trestního rejstříku je velice bohatý. 19 trestů za podvody od 1 měsíce do několika let. Jakmile tato skutečnost vešla v Libochovicích ve známost, podpisy pod peticí byly odvolávány, a pouze pan František Mašek, coby vedoucí partaje, dál hájí práva agitátora, i když ostatní v předsednictvu by byli nakonec rádi, kdyby pán Šťastný město opustil. Nakonec celá událost nabrala na obrátkách a Okres rozhodl vyhostit tohoto podvodníka i z území okresu, z odůvodněním, že svými vystoupeními ohrožuje veřejný klid a pořádek.

Pak že podvody a klamavé jednání jsou výdobytky moderní doby. Kdepak, každé zastupitelstvo by si mělo dávat pozor na ty, kdo silným hlasem hájí práva někoho, kdo jim na to kývne.