Historie Vánočního stromku a Libochovice

Až doposud ve všech studiích o Vánočním stromku se uvádí datum 1570, kdy v Brémách byl postaven první Vánoční stromek. Současné výzkumy německého profesora, historika, Albrechta Fichtebauma přináší více poznatků o této tradici. Pan profesor se totiž při vypracování pojednání o Ferdinandu I. Habsburském (1503 –1564) dostal až otázce

 Profesor Albrecht Fichtebaum

náboženského vlivu Jana nestaršího z Lobkovic na císaře Ferdinanda I.( Abhandlung des Kaisers Ferdinand I., veröffentlicht Dezember 1st Edition, strana 235 – 239). Je všeobecně známo, že rod Lobkoviců byl silně katolicky založen. Jeho syn Jiří Popel - založení Jezuitské koleje v Chomutově, a nakonec i jeho zpupné vystupování jako horlivého katolíka nejen ve věcech víry, ale i jako vlivného vůdce šlechty ve věcech politických proti císaři. Proto také jeho otec jedná s Ferdinandem I., Katolickým Císařem Svaté říše římské, českým, uherským a chorvatským králem o vlažnosti víry v zemi. Pro tyto vztahy získává v roce 1560 výsadu povýšení města Libochovic na město. V okamžiku studia tohoto bodu se dostal pan profesor k listu, který zaslal Jan nestarší z Lobkovic císaři jako poděkování za udělení této výsady. V tomto dopise mimo jiné děkovné supliky je obsažen tento text (přetlumočeno do současné podoby jazyka): „….Císaři Ferdinande z Boží Milosti volený Římský Císaři, po všecky časy rozmnožiteli říše, Uherský, Český, Dalmatský, Charvátský králi, Infante v Hispánii, Arcikníže Rakouské, Markrabě Moravské, Lucemburské a Slezské kníže a Lužický Markrabě etc. etc.  Chtěl bych se zmíniti o jedné milé věci. V tomto roce, o svátku Adama a Evy v předvečer narození Ježíše Krista, pána našeho, mi má milá žena, Anna z Kolovrat nachystala přepodivné překvapení. Při příchodu do hodovní síně k tabuli připravené ku chvále narození našeho spasitele, v rohu místnosti byl prostý jedlový stromek jak jíním ozdobený perlami, slzami to matky Boží, a jemným kajčím peřím. Já, Jan Lobkovic, poté rozhodl jsem takto, nechť konání mé ženy je bráno v potaz a tak v našem rodě až na věky věků“. Což badatele natolik zaujalo, že začal pátrat po linii příbuzných a rodiny Lobkoviců, co se dále stalo s tímto zvykem. Zjistil zajímavou skutečnost. Syn Jana z Lobkovic, Krištof (z prvního manželství), podnikl kolem roku 1565 cestu na dvůr Jana Fridricha II., (+1595), vévody Saského 1554-1566 (arnoštská linie) a odtud do Brém, městu na severu Německa, ležícím na řece Vezeře ke svému příteli Joachymu Weihnachts-Tanneovi.  No a tím se dostáváme k začátku článku: Až doposud ve všech studiích o Vánočním stromku se uvádí datum 1570 a město Brémy, rodina Joachyma Weihnachts-Tannea, kde byl postaven první Vánoční stromek.

 Popel z Lobkowicz

My však dnes již díky panu profesorovi Fichtebaumovi, známému badateli v oboru evropských panovníků a jeho cílevědomého a pečlivého postupu při daném problému neopomenout sebemenší maličkost, můžeme konstatovat ne v Brémách roku 1570, ale v Čechách, v Libochovicích roku 1560 spatřil Vánoční stromeček světlo světa. Pravda, syn Jana nejstaršího Lobkovice, Jiří Popel z Lobkovic pro své provinění byl roku 1594 odsouzen k věčnému vězení na hradě Lokti, kde roku 1613 zemřel. Odsouzením Jiřího z Lobkovic připadlo město a panství Libochovice po přibližně 260 letech opět královské komoře. Tím také skončila tradice v rodě Lobkoviců z Libochovické větve, takže nikoliv „až na věky věků“ ale jen do roku zhruba 1590.

Přesto tento zvyk v roce 1812 přivezl znovu z Německa ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich jako překvapení pro své přátele, ale v té době již nikdo nevěděl že v hodovní síni Libochovického zámku stál vánoční stromek již roku 1560.

I Libochovičtí mají talent.

Ve čtvrtek 23.května při příležitosti zahájení 56.ročníku LDL, proběhla na malém sále kulturního domu „U tří lip“ veřejná vernisáž obrazů z kurzu dospělých při ZUŠ Mšeno. Tato skupina amatérských adeptek malířského kumštu vystupuje pod jménem „Dámská jízda“. Je totiž skutečně pravdou, že účastnice jsou ženy všech věkových skupin, ovšem pod vedením zkušeného lektora výtvarného umění, pana Mgr.Čeňka Hlavatého. Společně tak s příslušníky dramatického spolku „Scéna Libochovice“ představili návštěvníkům výstavu obrazů různých žánrů. Účastníkům této vernisáže tak bylo umožněno po zhlédnutí zahajovacího představení LDL, hry A.P.Čechova „Medvěd“ v provedení divadla Li-Di Litoměřice, strávit příjemné chvíle ve společnosti opravdu kvalitních a dobře řemeslně provedených obrazů. Výstava trvala po celou dobu trvání přehlídky LDL v době před a po představeních a to až do 22.června 2013. Pokud bychom měli představit pana Mgr.Čeňka Hlavatého a „jeho“ Dámskou jízdu, nebylo by na škodu použít některá již jednou jeho pronesená vyjádření otištěná v Deníku.CZ (Mělník).

„Malování a kreslení je nejpřirozenější záležitost, děti malují mnohdy dříve, než začnou říkat první slůvka,“ konstatuje Čeněk Hlavatý, který se svými dospělými žačkami ve čtvrtek 23.května v kulturním domě zahájil výstavu jejich prací, nazvanou příznačně „Dámská jízda“. Témata obrazů jsou skutečně různorodá, portréty, zátiší, akty, obrazy plné fantazie, koláž, to vše lze na této mini výstavce vidět a obdivovat.
 „Všechny dámy kromě domácnosti a svých ratolestí se každé pondělí večer věnují své tvorbě, v níž se neustále zdokonalují. Jejich tvorba má opravdu vzestupnou tendenci, rozvíjejí se a pokračují dál,“ pochválil ředitel školy a dodal: „Jsem víceméně jen podavačem barev, který občas poradí. To, co dámy vytvoří, je čistě jejich invence.“

Pan Mgr.Čeněk Hlavatý, vedoucí kurzu a současně i ředitel ZUŠ Mšeno, po představení jednotlivých autorek výtvarný děl vysvětlil, že řada lidí nepotřebuje vlastnit obrazy světoznámých malířů, ale upoutají je právě díla začínajících umělkyň, které je mohou mnohdy i překonat. „Řekl jsem jim, aby se připravily na to, jestli si stanoví nějakou odhadovou cenu, za kterou budou ochotny se své práce vzdát. Jde ale mnohdy o citovou vazbu, která se finančně vyjádřit nedá. Je na každém, jak se svými obrazy naloží. Třeba jimi potěší příbuzné a známé.“

K samotné výstavě v Libochovicích se pan Mgr.Čeněk Hlavatý vyjádřil konkrétněji:

„Atmosféra a přátelské přijetí ze strany obyvatel Libochovic bylo nadstandardní v několika ohledech, jednak, že se stala součástí známé amatérské přehlídky LDL, dále možnost, kterou nám poskytlo město Libochovice a to uspořádání výstavy ve velice vhodném prostředí. Co však mne a vlastně i celou Dámskou jízdu potěšilo a hlavně překvapilo, byla úžasná divadelní aktovka p. Dědourka a prezidenta Divadelního festivalu pana Tlustého - Malíři světla, aneb impresionisté v galerii... Tato aktovka byla plná mistrovských gegů a o bourání zažitých předsudků o malířství....to já i dámy z „Dámské jízdy“ ocenily, jako největší poctu výstavě a proto jsem rád, že dílo, které vzniklo při této improvizaci obou pánů se stalo součástí expozice. Poděkování určitě patří všem kulturním občanům města Libochovic, kteří byli přítomní přímo na vernisáži, ale i těm co se přišli podívat v průběhu trvání výstavy na naše společné dílo“.

Vernisáže se přímo zúčastnili autorky obrazů Lucie Dědourková, Šárka Baloušková, Jaroslava Kaňková, Radka Dvořáková, Veronika Němcová, Marie Sauerová, Kateřina Ostaševski a Lucie Sádlová. Jak sami vidíte, i v Libochovicích vyrůstají nové neotřelé talenty. V každém případě kdo si tuto jedinečnou příležitost nenechal ujít, odcházel s příjemným pohlazením po duši.

Libochovice včera a dnes – četníci a Libochovice

O umístění městské šatlavy, žaláře a později městského vězení jsem psal v sérii článků o historickém významu budov. V tomtéž článku jsou i popisy míst kde byla umístěna služebna četnictva a později policie, jednalo se především o různé místnosti v budově a přístavcích dnešního MěÚ. Četníci se stěhovali z místnosti do místnosti tak jak to vyžadoval rozrůstající se úřad města. Je třeba říci, v Libochovicích byla zřízena četnická stanice o síle tří mužů v roce 1850. Co mě však k tomuto článku dovedlo. Bylo to darování tří fotografii od pani Friedelové policejního oddílu v Libochovicích, které bych datoval tak nějak před rok 1939. Na fotografii číslo jedna je jednotka o síle pěti mužů, a hostem štábním kapitánem v záloze panem magistrem Stanislavem Röschem. (Škpt. v z. Stanislav Rösch se narodil 26. 2. 1900 v Plzni. Jeho bratr generál Jan Rösch, byl náčelníkem štábu v zemském vedení Obrany národa v Praze, bratr Vladimír Rösch byl činný v Obraně národa v Plzni. Stanislav Rösch bydlel na náměstí v Libochovicích čp. 52 a byl rovněž vedoucím členem Obrany národa. Otrávil se požitím kyanidu draselného v libochovické lékárně 19. 11. 1940 v průběhu zatýkání gestapem. Údaje: Lubomír Mrázek Město Libochovice v boji proti okupantům 1939–1945. OV ČSPB Litoměřice 1988. Citát na s. 29. Osobní údaje viz Státní okresní archiv Litoměřice v Lovosicích, fond MNV Libochovice, dokumentace 1. část, karta č. 47). První a druhý zleva je prozatím bezejmenný četník, třetí zleva je Josef Rulf (Josef Rulf městský strážník narozen 1898, popraven v roce1942 pro účast v Obraně národa), čtvrtý je právě Stanislav Rösch, pátý Klíma ? (mimochodem v roce 1918, v té době strážník Klíma, oznamoval bubnováním ukončení první světové války v roce 1918) a první zprava Dufek ?. A kolik brali strážníci v Libochovicích služného? V průměru okolo 4 000,- korun ročně, vše záviselo na hodnosti a odsloužených letech.

Druhá fotografie je skoro stejná, až na změnu osob. Slečna mezi uniformami je slečna Urbanová?, a navíc je tam četník s brýlemi. Milý čtenáři pamětníci, je vskutku na vás, aby jste byli tak laskavi a doplnili paměť Libochovic i v tomto oboru. Nu a co řešila převážně policejní stanice podle statistiky v roce 1938?

V tomto roce jsou místní policejní stanicí jako nejčastější přestupky hodnoceny tyto činy:

• Rychlá jízda motocyklů a automobilů
• Jízda cyklistů bez světel
• Jízda těžkými nákladními auty přes město
• Porušování zákazu parkování vozidel na vyznačených místech
• Úmyslné protáčení motorů aut a motocyklů v nočních hodinách
• Jakékoliv rušení nočního klidu hlukem, zpěvem, hudbou apod.
• Provozování podomního prodeje
• Tuláci, žebráci

Starosta a rada v roce 1938 žádala důrazně policejní osazenstvo, aby plně potíralo tyto prohřešky.

Jak sami vidíte, skutečně nic nového, jen ti tuláci a žebráci byli nahrazeni bezdomovci a narkomany.

Anonymní dopis Janu Evangelistovi Purkyněmu

Vážení čtenáři, zaujal mne dopis adresovaný našemu slavnému rodáku J.E.Purkyně. Dopis je plný emocí, a obsah dopisu byl ve své době asi vskutku revoluční a odvážný a dodnes je plně aktuální, pokud se jedná o jednotlivé země Evropy. Je škoda se o něj s vámi nepodělit. O co se jedná. Pan Jaroslav Tlustý mne upozornil na dopis patrně jednoho z partnerů homosexuální dvojice publikovaný v Časopise českých lékařů. Tento dopis je datován rokem 1868. Ovšem jak pan Tlustý správně upozorňuje, dopis může být smyšlený, mohlo se jednat i o provokaci, kdo ví. Stejně ale jeho aktuálnost a spojitost s našim regionem je velice zajímavá, zvláště pak odvaha něco takového v té době napsat a poslat. Homosexualita je stará jako lidstvo samo, jen se v některých obdobích tvrdě potlačovala a to i trestními zákony. Dnes je již doba jiná, tolerantnější a to i po nástupu nového papeže smířlivější i z hlediska církve. Posuďte tedy sami:

Slavný Purkyně!

Velký zástupce vědy

Dnes přichází k tobě stížené člověčenstvo neduhem přirozeným a prosí Tě ve jménu vědy, bys mu byl pomocníkem. Rač slyšeti!

Neudálo seč Ti za Tvého živobytí, seznati lidi obého pohlaví, kteří vadou tělesnou se skrývají? Jsou podobni žebrákům, kteří se stydí žebrati, jsou to lidé velmi nešťastní. Zákon je mnohdy tresce, ale vina nepadá na jich činy, nýbrž na skrytou vadu.

Znal jsem mladíka bohatého, učeného, sličného na pohled zdravého – ale zastřelil se. V lístku u něho nalezeného stálo následující: „Proto jsem život sobě vzal, že ani mužským ani ženskou, pud pohlavní nutí mne milovati, a neštěstí! Já miluji tvory obého pohlaví! Jakmile přiblížím se k muži cítím neukrotitelné pokušení, obejmouti jej a zákon to nazývá smilstvím a tresce to žalářem. Co tedy mne zde čeká na světě? Hanba a smutek. Pryč tedy, pryč na věčnost“

Ráčíš Ty otče vědy Tvé, ráčíš nahlížeti, jak nešťastní lidé jsou si podobni! A kolik tisíců jich jest? Neměl by zákonodárce vymazati tento krutý zákon, který podobné nešťastníky tresce? Co vadí Tobě, abys Ty ve jménu vědy se jich ujal?

Ty, co dokonalý muž, nemůžeš snad pochopiti, kterak může kdosi býti tak nevýslovně nešťastným, že by ho pohlavní pud nutil milovat pohlaví své? Ale jest tomu tak a stálo by za to, abys Ty, skoumatel těla lidského a výkonů jeho, obral sobě tuto předůležitou vadu člověka, za kterou nižádným způsobem nemůže, jelikož s ní na svět přišel, za úlohu svého bádání a podal zákoníkům důkazu, jak přísně, ano nespravedlivě s takovými nešťastníky zacházejí. Není těžko zaopatřiti sobě vyznání podobných nešťastníků.

Co děti bývají sličné tváře, dobře se učí, mají hluboký cit pro vše dobré, jsou zřejmé mysli, velmi přítulné, rády pracují, však ne vytrvalé, jsou nestálé, švitořivé, mají všechny ctnosti krom té, že nesmí býti se svým pohlavím o samotě.

Rci muži osvícený, jsou-li tvorové tito zavrženi? Nedalo by se použít jejich dobrých vlastností? Neměli by spíše ochrany zákona použíti?

Zde by bylo dobře, kdyby podobnou vadou stížené děti do matrik zvlášť zanášeny byly, aby pak různice manželské vzniku nezavdaly, an by těm a takovým zákonitě nedovoleno bylo se ženiti neb vdávati. I to bývá pak příčinou nevěrnosti manželské.

Učiň tedy, otče vědy Tvé, učiň pro ty nešťastníky seč jsi a oni žehnati budou památce Tvé!

V Čechách blíž Tvého rodiště, dne 1.června 1868

Tvůj

Zbožňovatel a ctitel nešťastných lidí.

Zda se JEP vůbec někdy zabýval těmito problémy a zda vůbec reagoval na dopis není známo. Přesto se domnívám, že jemu samotnému, který byl nadán duchem hledat řešení různých medicínských problémů, věřím, že se i těmito problémy zabýval. Ale doba byla taková jaká byla. Tehdejší poznatky značně ovlivněné katolickou doktrínou pevně tvrdily, že se jedná o smilstvo a trestaly tyto vztahy postihem podle různých zákoníků a to v některých zemích ještě v nedávné době. Vždyď i v bývalém Československu homosexualita byla beztrestná až od roku 1962, to Lucembursko ji trestně tolerovalo již od roku 1795, ale v Africe je převážně tento vztah trestán dodnes. To jen tak na okraj.

Jak stříleli z Aurory

Tak jako každý absolvent základního vzdělání v padesátých letech minulého století, jsem absorboval myšlenky soudruha Lenina a jeho kamarádů. Bylo mi soudružkou učitelkou sděleno, že dělníky zbavil okovů výstřelem z Aurory. Bohužel, vychován v duchu křesťanského pojetí světa, neměl jsem ponětí co to ta Aurora je. Ale kamarádi jsou nade vše. Jeden, vychován v duchu pánů Marxe a Engelse, mi vysvětlil, že to se jde na Osmičku (v onen čas jsme bydleli v Lovosicích, a Osmička bývalo místo mezi přístavištěm a dnešní Delvitou u Labe), a tam se vystřelí z Aurory a je zahájena velká říjnová revoluce a to v listopadu.

Protože jsme se teprve učili hodiny a měsíce měli přijít podle osnov až v dalším období, nedělalo mi potíže pochopit, že v listopadu byla říjnová revoluce. Co byl ale pro mne problém, byla skutečnost, že Lenin nařídil vystřelit z děla v Petrohradě na Leningrad a obojí bylo v jednom městě, to mne překvapilo.

Jinak to byly úžasné okamžiky. My žáci prvňáci jsme se shromáždili na Osmičce, kde byla maketa Aurory postavená tak šikovně, že vypadala jako by plula po Labi. Jen ten Zimní palác nějak chyběl. Zaráželo mne však, že oba dva kanóny Aurory mířili na nás, z okovů osvobozené proletáře. Po moudrém projevu tajemníka strany zatáhl činitel za špagátek a z kanónů se vyvalil čmoud a bouchly dva dělobuchy tak nešťastně, že kanóny  začaly hořet. Asi je vyrobili soudruzi v NDR. Revoluce tak byla zahájena.

Místo Zimního paláce plála Aurora, místo Rudoarmějců pobíhali od Labe s kýblama vody čeští vojáci a soudruh tajemník strany tišil davy prohlášením: "Soudruzi nebojte se, vše je jen z papíru" Tim davy ukonejšil, protože se mylně domnívali, že je vše z papíru. Ó nikoliv, ostatní bylo velice reálné, jen ta Aurora byla papírová. Tento rok jsem bohužel viděl Auroru naposled. Příští slavné dny říjnové listopadové revoluce, jsem již prožíval na Osmičce bez Aurory a bez tehdejšího tajemníka.

Na oslavy ve třetím školním  roce, jsem se velice těšil, protože to jsme již bydleli v Libochovicích, kde byla také řeka a jak jsem se později dověděl i tajemník. Oslavy mne však zklamaly. Nejenže nebyla na břehu postavená Aurora, pouze vatra a požárnický hasičský vůz. Asi jsme pálili zbytky carských přežitků. Takže jsem si tentokrát nemohl vystřelit z Aurory, což mne tak roztesknilo, že jsem se již pálení vater v říjnové listopadové revoluci nezúčastňoval.

Až v letech, kdy coby předpuberťák, kdy jsem mohl využívat spolu s kamarády situace, kdy při průvodu s lampiony jsme mohli jaksi beztrestně pod rouškou oslav a tmy laškovat se spolužačkami.

Kam se v té chvíli hrabala Aurora a Zimní palác. Byly to dobře organizované oslavy. Vždyť i jeden můj tenkrát ještě nepolíbený spolužák má dodnes milé vzpomínky na první pusu, právě při oslavách říjnové listopadové revoluce pod světýlkem lampionu. Jen mi stále vrtá hlavou, zda v carském Rusku byla při výstřelech již tma, nebo ještě světlo? Kdoví a je to tak možná dobře. Dnes je již jiná doba, lampiónový průvod, který bude možná pořádat agentura Rok co rok je již bohudík o něčem úplně jiném. Jen proti loňskému, pokud tedy bude,  by bylo lepší jít za zvuku břeskných písní častušek, aby ta atmosféra měla tu pravou formu recese. A nechci nijak navádět, protože si stejně myslím, že dnes již žádní školáci nepolíbení nejsou. A je to škoda, všechno chce totiž svůj čas, i ta první pusa. Čas však vzal, nejen revoluci, Lenina, Auroru i soudruha tajemníka, ale i bohužel naše mládí. 

Libochovice včera a dnes – prezidenti a Libochovice.

Za Rakouska-Uherska nás císař nenavštívil, zato v roce 1910 navštívil Libochovice jako vysokoškolský profesor Tomáš Garigue Masaryk, při příležitosti přednášky o politice pořádané spolkem Beseda. Přednesl jistě zajímavou studii na téma „O politice Pokrokové“, za účasti 500 návštěvníků v sále u „Tří lip“. Vděční libochovičtí občané se celé období od roku 1930 do roku 1938 snažili prosadit postavení pomníku TGM, otci zakladateli Československa. Lze však spolehlivě doložit, že Spolek pro zbudování pomníku prvnímu presidentu ČSR T.G.Masarykovi v Libochovicích byl založen 27.7.1933, kdy byly Zemským úřadem v Praze schváleny jeho stanovy. Tomuto prezidentu byla v Libochovicích 19.9.1937 uspořádána tryzna na náměstí 

 jeho socha byla odhalena rok po úmrtí a to11.9.1938, měla však smůlu, přišla okupace, a socha přečkala pouze do 24.9.1940, kdy byla sejmuta.

Další prezident, který se dočkal spojení, byť jen symbolického s Libochovicemi, byl Edvard Beneš, který byl v roce 1937 jmenován čestným občanem města. Viz LN 11/2007.

Jak se doba měnila jak politicky, tak po stránce morální, jiní lidé v jiné době si odbyli další dvě tryzny a to v roce 1953, při úmrtí Klementa Gottwalda (Bohužel též čestného občana Libochovic. Je však špatnou vizitkou všech zastupitelů města po roce 1989, že toto "čestné občanství" nezrušili).

Když 13. listopadu 1957 zemřel pro krátké nemoci prezident Antonín Zápotocký, tak následujícího dne večer se konala veřejná smuteční schůze k uctění památky zemřelého prezidenta. Dne 18. 11. 1957 v den pohřbu prezidenta Zápotockého, byla uspořádána smuteční tryzna. Smuteční oslavy byli přítomni, jak jinak, poslanci MNV. Z řad občanů byla účast malá, převážně členové KSČ, kteří spolu s pionýry drželi čestnou stráž. 

Po něm zvolený prezident Antonín Novotný byl, také bohužel, první prezident, který navštívil Libochovice. Stalo se tak v roce1961 (3.března) a navštívil kravín a celá další akce proběhla v sále u „Tří lip“. Záznam autenticky hovoří takto:

„Sotvaže soudruh Antonín Novotný vystoupil, obklopili ho pionýři s kytičkami. A pak ho vítá předseda stranické organizace v družstvu Antonín Maleček. Seznamuje hosta s předsedou Národního výboru a předsedou družstva. Družstevnice Marie Štýbrová mu nabízí chléb a sůl. "Děkuji, děkuji! Tak copak mi pěkného u vás ukážete ?" ptá se prezident.

A skutečně, libochovičtí mu ukázali krávy a prasata. Jaké s toho měl osobní potěšení soudruh prezident, těžko dnes tvrdit. Další záznam pokračuje: „Obklopen předsedou družstva a ošetřovateli, zajímá se soudruh Novotný o výsledky chovu a o přírůstky. Z každého dotazu je zřejmé, jak zná zemědělskou problematiku“.

Pak už si nás nikdo nevšiml. Soudruh Gustav Husák o Libochovicích asi nic nevěděl, a první porevoluční prezident Václav Havel při svých jízdách po vlastech českých o Libochovice také nezavadil. A přes veškerá prohlášení presidenta Klause při nástupu do prvního volebního období, že bude prezidentem lidovým, který procestuje České kraje, jeho cesty vedly úplně jinam. Také si všimněte, že mimo TGM a p.Beneše, se nikdy žádné normální sochy prezidentů už nestavěly. Jediná vyjímka byl K.G., ale ten měl to štěstí že žil v dobách Stalinistických ideálů. Však také jeho sochy skončily neslavně.

Jak se kopalo uhlí na Libochovicku

Tak jako Kalifornie a Aljaška měly svoji zlatou horečku, tak také Libochovicko si prodělalo svojí těžební horečku, a to sice ne přímo zlatou, ale na „černém zlatě“, horečku uhelnou. Že Podkrušnohoří a okolí Kladna je uhelnou pánví, to víme všichni, ale kam až skutečně sahá, to vědí jen odborníci a bývalí „štajgrové“ z okolí Libochovic. Hnědé uhlí, jak všichni víme ze školních lavic, se vytvořilo z třetihorních pralesů, které pohřbila vrstva usazenin, bahna a posléze velké části jsou pohřbeny v hlubinách, překryty na věčnost sopečnými horninami.

Tak je tedy pravdou nebo jen žertem, že se uhlí na Libochovicku těžilo? Což o to, uhelné sloje malých výtěžností lze nalézt i na mnoha jiných místech severních Čech, třeba na Lounsku, Litoměřicku a Mělnicku a jinde, avšak tyto malé sloje se ale prozatím, nebo vůbec pro těžbu nehodily a nehodí. Především z ekonomických důvodů, a to hlavně pro vysoké provozní náklady. Tyto drobné izolované pánvičky vznikaly v obdobích se zvýšenou sedimentační činností i v předhůří Českého středohoří. Silný rozvoj vegetace za příhodných klimatických podmínek, byl předpokladem pro pozdější vznik uhelných slojí (uhlí se těžilo např. u Verneřic, Horních Zálezel, Byňova, Chlumu, Merboltic, Lbína. Dva doly u Verneřic byly v provozu ještě po první světové válce). Že se uhlí nepoužívalo jen k topení a kovářské práci, lze doložit z dokumentů alchymistické dílny v Budyňském zámku. Uhlí, sice jen dřevěné, také sloužilo i k výrobě střelného prachu, jak lze doložit záznamy z kronik. Například z nedalekého Roudníčku, kde již za časů pánů Zajíců byla zřízena „prachovna“ (prachárna) na výrobu střelného prachu ze síry, sanytru a dřevěného uhlí, a který pak byl ukládán do rohové věže budyńského hradu, což jak víme byla záležitost pro tuto věž osudná. Prachovna stávala v Roudníčku v místech, kde stál domek čp.19. Ale to jsme jenom odbočili od těžby uhlí. Kroniky a zápisy vědí své. Kupříkladu si můžeme povšimnout, že v zápisu gruntovní knihy ze Strádonic stojí mimo jiné, že: „Rozália a Matěj Hotový následovní vejminěk každoročně ve dvou lhůtách řádně a bez odporu odváděti, totiž: 10 čtvrtcí žita,1 roční prokrmený prase, 24 liber másla, 12 liber sejra“ atd. různé jiné potraviny a teď si všimněme: „10 kýblů uhlí“  Tato zmínka o uhlí dokladuje, že již v roce 1817 je se ve Stradonicích kopalo uhlí minimálně od konce 18. století. Další zmínka je v Budyňské kronice z roku 1857: „Roku1857 kutal šenkýř Jan Smola na uhlí, ale pro nával vody musel práce zanechat“ (tato poznámka však jak později zjistíme není tak přesná, jedná se o sloučení dvou nalezišť).

Tato zmínka sice sama o sobě nic neznamená, pokud by ji nepodpořil výslech pamětníků dobývání uhlí na pozemcích obce Kostelec a Brníkov. Tento protokol o výslechu sepsal 18. března v roce 1890 Arnošt Koubek spolu se zástupcem městské rady p.Čermákem. U výslechu tenkrát byli pánové Matěj Vlček, gruntovník z čp.18 a 65 z Brníkova a Josef Král z Kostelce čp.25, který byl zaměstnán jako postylión na poště v Libochovicích. Tento pan Král vypověděl, že když mu bylo 20 let (to bylo právě v roce 1857, protože se narodil v roce 1837), začal Kostelecký šenkýř Jan Smola dobývat uhlí na pozemcích obce Kostelec a to na tehdejším parcelním čísle 398. Celou akci pan šenkýř vedl za pomoci svých synů a čeledníků. Když dosáhl hloubky asi 4 sáhů (8 metrů) narazil na uhelnou žílu v sile 6 coulů (zhruba 15 až 20 cm). Chodila se na toto dílo dívat celá obec, takže lze říci, že si pan Král nevymýšlel. Nakutané uhlí pán šenkýř prodával a rozdával sousedům, takže se nakonec nemohlo potvrdit v jakém skutečném množství tito „havíři“ uhlí narubali. Protože neměli na výdřevu, nekopali do hloubky, ale proti kopci a když se žíla nerozšiřovala, na svém kutišti přestali pracovat a díru zaházeli. Uhlí prý dosahovalo kvalit černého uhlí z Kladna. Poté pan Smola začal skupovat ostatní pozemky, bohužel však zemřel a jeho synové již na další těžbu ani nepomysleli.

Pan Matěj Vlček vypověděl, že v obci Brníkov se od roku 1833 dobývalo uhlí celkem asi čtyřikrát. A to hlavně na parcelním čísle 900. Došlo se až do hloubky 10 sáhů (18 metrů), kde se dobývalo uhlí podobné Kladenskému. Žíla byla v průměru silná sice jen 15 centimetrů, ale prý vydatná plošně. Tady se pamětník na jméno havíře nepamatuje, ale prý jich bylo více. Později celé dílo zatopila voda a s kutáním se přestalo.

Jako další je třeba podrobněji připomenou kutání uhlí na Strádonicku. Celou situaci popsal již výborně p.Jaromír Tlustý, v internetové podobě Lounského věstníku REGIZ č.3 / 1996. Uhlí se těžilo v Débeřském údolí, o čemž se částečně doposud sami můžeme přesvědčit. Těžba začala přibližně po roce 1873 po prozkoumání výtěžnosti horním radou z Prahy. Byly zde tři štoly (Josef,Jan a Václav). Celkem se zde vytěžilo asi 60 strychů (asi 57 tisíc litrů). Jak sděluje p.Tlustý: Po tomto úspěchu následovala zkouška, která měla dokázat kvalitu uhlí. Dobová zpráva říká: při zkoušce hořelo sic toto uhlí, ale žáru nevydávalo. Když o tomto pokusu podával správce páteckého panství Schnirch zprávu na Strahov, napsal: "...uvařilo se maso vepřové a uzenice dosti brzy". S těžbou se přestalo pro špatnou kvalitu uhlí také velice brzy a to zřejmě již v roce 1887.

Libochovic se rovněž dotkla uhelná horečka. Ustanovil se Spolek pro vyhledávání kamenného uhlí a dne 18. dubna 1839 byla sloužena děkovná mše sv. s následující hostinou za objevení černého uhlí u Poplz. Později se ukázalo, jak sděluje p. Glanc ve svém článku „Kratochvilná vypravování našich předků o událostech ve městě Libochovicích a okolí“ v LN, že celá záležitost byla pouhým vtipem, prý tam kdosi uhlí vysypal. Jak ale je uvedeno výše, ve světle nalezeného protokolu o výslechu, je možno také konstatovat, „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. Faktem je že tato těžba asi nebyla na důl, ale výsměchy, které později sklidili občané zkoušející své štěstí u Poplz, možná nebyly na místě.

Takže libochovičáci, nakupte si krumpáče, kolečka a lopaty a hajdy do Poplzských strání řešit stále stoupající ceny energii. Každopádně vám můžu zaručit, že se určitě při hledání uhelné žíly řádně zahřejete.